14. KAPITOLA
14. KAPITOLA
Probudilo ho pípání hodinek. Zavrtěl se a na obličeji ho zašimraly cizí vlasy. Téměř okamžitě si uvědomil, že usnul dřív, než se stihl přesunout zpátky na gauč. Hrudníkem byl nalepený na Kylerových zádech a pořád ho objímal. Pustil by ho a odtáhl se, ale ve skutečnosti mu bylo krásné teplo a cítil se příjemně, proto se jen zavrtěl a zabořil nos zpátky do vlasů. Poznal, že je Kyler vzhůru, už jen podle toho, jak měl všechny svaly napjaté.
„Dobré ráno!“
„Tlačíš se na mě!“
Nico se rozesmál, a když vyfoukl z nosu vzduch, Kyler se prohnul. Až do dneška Kyler netušil, že je vzadu na krku tak lechtivý. Pokusil se poškrábat, ale sotva zvedl ruku, Nico ji chytil, propletl s ním prsty a přitáhl mu ji zpátky k tělu.
„Pusť mě, musíme vstávat! Myslím to vážně,“ pronesl Kyler a pokusil se vyprostit ze sevření, ale neměl žádnou šanci. Nico se jen smál, až měl Kyler husí kůži po celém těle.
„Ne. Proč prostě nemůžeme celý den spát?“
„Protože musíme pracovat?“ navrhl Kyler a na chvíli zůstal nehybně ležet. Ještě nikdy k sobě nikoho nepustil tak blízko. Připadal by si trapně, uhýbal pohledem a pokoušel se rychle zmizet do koupelny a pak už nikdy nemluvit o tom, že se právě probudili v objetí. Ale Nico působil klidně a přirozeně, a tak měl Kyler pocit, že se mezi nimi nic nemění. Že je v pořádku být mu blízko.
„Musíme? Vážně musíme?“
„Když nepřijdeš na stavbu, přijde se Angelo ujistit, jestli se něco nestalo.“
Nico hlasitě zabručel. „Nesnáším logické argumenty!“ Pustil Kylera a okamžitě mu začala být zima.
„Jdu do koupelny, pak můžeš jít ty,“ oznámil Kyler. Vlastně se mu ulevilo, když za sebou zavřel dveře a byl na chvíli sám – bez něj, bez pevného objetí, bez horkého dechu vzadu na krku.
Jediné zrcadlo, které se mu podařilo sehnat, bylo u spodní části prasklé a v pravém horním rohu mu chyběl trojúhelníkový střep. Kyler si v něm každé ráno zkontroloval zuby, zda se mu nezačínají kazit, a pak si rukou prohrábl vlasy. Pod umyvadlem měl schované nůžky a holicí strojek. Když měl pocit, že mu vlasy zase poporostly, vzadu si je vyholil a vepředu zastřihl. Stejný účes nosil od deseti let. Vousy mu nikdy moc nerostly, stačilo, když se holil jednou za týden.
Proto ráno trávil v koupelně deset minut, víc nepotřeboval.
Jenže dneska bylo všechno jinak.
Stál před zrcadlem a zíral na sebe, jako by se viděl poprvé v životě. Přesvědčoval se, že má oči jen velmi tmavě hnědé. Naklonil se až úplně k zrcadlu a roztáhl si víčka od sebe. Rozčílilo ho, že vidí jen černou. Máma mu vždycky říkala, že jsou to oči ďábla. Na první pohled zlé a odporné.
Taky si prohlížel rty a tváře. A nos. Nikdy dřív nemyslel na to, jaký má nos, a najednou na něj zíral a říkal si, jestli není moc velký, nebo malý, zploštělý, hrbolatý, křivý…
A co jeho vlasy? Neměl by je nechat růst? Nebo naopak oholit i vepředu?
Opřel se o umyvadlo a předklonil se.
Proč na to najednou myslel?
Nico zaklepal na dveře. „Všechno v pohodě? Seš tam nějak dlouho.“ V jeho hlase byly jasně slyšet obavy.
„Jo, všechno v pohodě,“ vyhrkl Kyler a znovu zkontroloval svůj odraz. Měl by se něčím pořádně praštit po hlavě. Byl na Hádovi, Nico tu ani náhodou nezůstane napořád a existovalo tolik jiných problémů. Vůbec nezáleželo na tom, jestli by Kyler mohl někdy někomu připadat hezký.
***
Kyler přes zimu do baru nikdy nechodil, většinou se jen jednou týdně odhodlal za Razem na terapii a to bylo vše. Zásoby mu nosili v páteční večery a nechávali je stát u dveří, takže nemusel nikoho vidět.
V baru si vždycky připadal špatně. Cítil, jak se na něj každý dívá. Čekali, až se zhroutí, čekali, že jednou udělá něco šíleného, co jim všem opět potvrdí, jaký je blázen. Kripl. Jenže pak ho Nico poprosil, aby šli do baru spolu. Asi neposlouchal, když mu Kyler vykládal, že v zimě nikam nechodí. Že v baru stráví jen deset minut. Že si dá jahodovou limonádu a vrátí se domů. Že ho lidé na Hádovi nemají rádi, čemuž se nediví, proto jim nerad chodí na oči. Na každou výmluvu měl Nicolai odpověď. A prosil. Prosím, prosím, prosím… Pojď se mnou. Uvidíš, že to bude legrace. Nepůjdeš tam kvůli ostatním, ale kvůli mně. No tak. Prosím.
Ale já nikdy… Stejně jako nepouštěl lidi do domu, jako je nenechával spát na gauči – u sebe v posteli – stejně jako nesnesl dotyky cizích lidí, tak i teď nakonec ustoupil a přikývl.
„Nebudu se bavit,“ rozhodl se při cestě z kopce.
Nico se usmál – Kyler si o něm od první chvíle myslel, že kdyby žil jiný život, byl by skrz naskrz věčný optimista – a popadl Kylera za ruku a pak obě dlaně schoval k sobě do kapsy. „Beru na vědomí,“ přikývl.
Kyler by nemohl zastavit, i kdyby chtěl. Stisk byl až příliš silný. „Budou naštvaní, že jsem se tam objevil,“ brblal, ale slova se nejspíš ztrácela ve větru, protože Nico na ně nijak nereagoval.
Teprve až těsně před barem se Nico zastavil a vytáhl obě ruce z kapsy. „Všechno bude v pořádku. Sedneš si na svoje místo, dáš si limonádu a budeme si povídat,“ uklidňoval ho.
„To jsme si klidně mohli popovídat doma,“ odsekl Kyler. Přivřel oči, protože se zvedl vítr a písek kolem nich poletoval v malých vírech.
„Máš pravdu, mohli. Ale občas je fajn vypadnout z domu.“
„Když myslíš,“ vydechl Kyler a pokrčil odevzdaně rameny. Nechal se obejmout a odvést až dovnitř. Sledoval špinavou a zaprášenou podlahu a nevnímal ticho, které nastalo. Někdo upustil sklenici a ta dopadla na zem. Nerozbila se, ale rána i tak vylekala hodně lidí.
Jen Nico se tvářil klidně. Možná i spokojeně. Odvedl Kylera k jeho místu, posadil se vedle něj a mávl na Kroketku. Sundal si z hlavy čepici a celý rudý v obličeji se naklonil blíž. „Nemusíš tu sedět v bundě a kapuci,“ nadhodil.
„Nejsem tvoje děcko. Umím se o sebe postarat sám!“ prskal Kyler a naštvaně si stáhl rukavice.
Nico mu nestihl odpovědět, protože se před nimi objevil Kroketka. Jeho jindy hřmotný hlas plný energie byl najednou tlumený a opatrný. „Ahoj,“ zaměřil se pohledem spíše na Nica. „Co si dáte?“ V podstatě se už natahoval pro jahodovou limonádu, ale pro jistotu se přece jen zeptal.
„Dáme si limču,“ rozhodl Nico a olízl si suché a popraskané rty.
„Fajn, dvě limonády,“ přikývl Kroketka a měl potíže netvářit se překvapeně. Teprve když si všiml, že z něj má Nicolai legraci – spratek jeden malej – trochu se uklidnil. Sebral zpod pultu dvě lahve, přesunul je před chlapce a zase se vzdálil.
„Na zdraví,“ zvedl Nico limonádu a napil se. Nemohl si vzpomenout, zda vůbec kdy došel do baru a dal si nealko. I když limonáda chutnala až nezvykle sladce, vlastně nebyla vůbec špatná. Hlavně se mu po ní netočila hlava a nepřál si za každou cenu dostat se k další.
Kyler hlasitě vydechl, rozepnul si bundu a dlaněmi objal lahev.
„Řekni mi něco o sobě,“ navrhl Nico.
„Cože? Proč?“
„Jak proč? Tohle se v barech, když se pije, většinou dělá. Mluví se.“
Kyler se zamračil. Vnímal, že ticho v místnosti postupně mizí. Někteří si šeptali, pár odvážných se mezi sebou normálně bavilo, jen nehulákali. Někdo se opatrně zasmál. Jiný vstal a přešel od jednoho stolu k dalšímu. „Pijeme limonádu,“ poznamenal a schválně se napil. Jahodová limonáda mu trochu zbarvila rty.
„Je přece úplně jedno, co se pije. Prostě mi něco řekni.“
„Já nechci,“ zavrtěl Kyler rychle hlavou a odvrátil se. Zahlédl Angela opřeného o bar. Ten se na ně sice nedíval, ale velmi živě diskutoval s Kroketkou, který z nich nespouštěl oči.
„Nemusí to být nic osobního. Nějakou prkotinu, co jsem nevěděl,“ nabádal ho Nico.
„Mám alergii na červenou řepu.“
Nico povytáhl obočí a chvíli váhal. „Eee. Ale jo, proč ne,“ mávl nakonec rukou. Mluvit o červené řepě bylo jako mluvit o něčem abstraktním. Pochyboval, že někdy nastane doba, kdy by se na Hádovi dostal k jakékoliv zelenině či ovoci. „Teď se máš na něco zeptat ty mě.“
„Nechci se na nic zeptat.“
„Vážně?“ Netušil, o co přesně se snaží. Chtěl jen Kylera trochu lépe poznat. Věděl o něm tolik maličkostí, a přesto nic podstatného. Jako by minulost nikdy neexistovala. Nechtěl po něm, aby mluvil o matce a o špatných vzpomínkách na dětství, mnohem víc ho zajímalo, co má Kyler rád. Kromě hledění do počítače, čtení a sledování seriálu. Ale to mít rád vůbec nemusel, třeba to dělal jen proto, že na Hádovi moc jiných možností nebylo. „Můžeš se zeptat úplně na cokoliv. Odpovím ti.“
Většina lidí se na podobnou nabídku chytla, ale Kyler samozřejmě nebyl jako většina lidí. Seděl zařezaně na místě s pohledem upřeným na lahev a mlčel. Nezeptal se, nepromluvil a Nico si uvědomil, že nemá smysl ho dál trápit.
„Tak jo,“ plácl se do stehen, „dopijeme a půjdeme. Co říkáš?“
Kyler se na něj tázavě podíval, pořád měl zarudlé rty. „Prostě jen tak? Myslel jsem, že tu chceš posedět.“
Chtěl, ale nic se nedá uspěchat. Nemohl po Kylerovi požadovat, aby se hned napoprvé uvolnil. Stačilo mu, že se snažil. Seděl s ním v baru, i když toužil odejít. Větší důkaz důvěry a přátelství si Nico představit neuměl. Proto zvedl ruku a vjel mu rukou do vlasů. Než ji zase spustil, poznamenal: „Prostě jen tak.“
Prázdnou lahev posunul dál od sebe a seskočil z barové židle, zatímco Kyler ještě v rychlosti dopíjel tu svou. Nico se zrovna natáhl pro čepici, když se dveře do baru otevřely a vpustily dovnitř vlezlou zimu. Společně s ní se na prahu objevil i muž.
Primus byl tak trochu tajemná bytost. Lidé o něm nic moc nevěděli. Netušili, kde bydlí, kolik je mu let ani jaký doopravdy je. Navíc nebyl na první pohled nijak k zapamatování, obyčejný středně vysoký muž s prošedivělými vlasy po stranách. Žádné poznávací znamení – nechyběl mu zub, neměl jizvu, znamínko, zvláštní rys – nic. Primus byl nejspíš neobyčejný tím, jak obyčejně a průměrně vypadal. A přesně to Nica napadlo, když ho uviděl, ale to ještě netušil, o koho se jedná.
„Tak, vážení! Máme tady další vyšetřování! Takže vás všechny poprosím, abyste se posadili a počkali, až na vás přijde řada!“ zahulákal Primus a sundal si bundu. Ze zadní kapsy kalhot vytáhl pokrčený sešit s obyčejnou tužkou. Vypadalo to, jako by se jen marně snažil napodobovat detektivy z televize. Ale i tak si Nico okamžitě všiml, že má za pasem zbraň.
„Kdo je to?“ chtěl vědět a automaticky přistoupil blíž ke Kylerovi, aby ho mohl v případě potřeby chránit.
„Primus. Kontrolor pořádku. Něco jako policie,“ zašeptal Kyler nevzrušeně. Dokázalo ho rozrušit, když musel vyjít z domu, ale příchod kontrolora s ním ani nehnul.
Jako první se probral Angelo, položil sklenici na pult a potlačil zívnutí. „Hlavně klid, Primusi. Zase z toho nedělej kovbojku,“ pokoušel se ho usměrnit.
„Výborně! S vámi chci mluvit přednostně. Jste podezřelý číslo jedna.“
„Podezřelý? Jsem podezřelý číslo jedna? To je za poslední rok už pokolikáté? Po osmé? Co kdybys alespoň pro jednou přestal s tou šaškárnou?“ Angelo ignoroval bolavou nohu a udělal tři kroky dopředu. Pokusil se přátelsky rozhodit ruce, skoro jako by doufal v objetí.
„Nechte si ty kecy. Pokaždé jsem měl pádné důkazy. Myslíte si, že jste chytrý, ale já vás jednou dostanu!“ běsnil Primus. V koutku úst se mu objevilo několik bublinek.
Nico se zájmem všechno sledoval, ale nehodlal se do situace vměšovat. Byl rád, že si ho zatím nikdo nevšímá. Dokonce i Kyler, který chtěl mermomocí odejít, se najednou zapomněl. Obrátil se na židli směrem od baru do místnosti a zaujatě sledoval scénu před sebou. Svým způsobem měl vlastně Primuse rád, protože byl ostatními ještě více nenáviděný než on sám.
Kontrolor došel k baru a plácl dlaní jen pár centimetrů od hlavy položené na pultu. Tidavar se vyděšeně napřímil a zamrkal. Polovinu tváře měl otlačenou a rudou.
„Zase chrápeš? Máme vyšetřovat!“ zahřměl Primus.
„Dej mi pokoj,“ vydechl Tidavar a protřel si oči. Pak si přejel prstem po zubech, jako by počítal, zda mu některý nechybí, zkontroloval si pulz a prohlídku zakončil sérií pohybů, díky kterým se ujistil, že ho bolí úplně všechno. „Proplachoval jsem si nos a až mnohem později jsem si vzpomněl, že se ti při tom mohou do mozku dostat améby. Většinou trvá tak šest, sedm dní, než tě zabijou. Já mám dneska pátej. Zítra už může bejt pozdě. Tak mi dej, prosím tě, svatej pokoj. Aspoň umřít v klidu bych si zasloužil.“
„Docela bych ti i věřil, že něco na mozku skutečně máš. Ale jestli zítra nechcípneš, vyberu si to u tebe!“
Nico téměř nevěřícně zamrkal. „Chceš mi říct, že Tidavar je taky kontrolor? Tidavar?“
Kyler přikývl a vlastně mu připadalo legrační, jak moc to Nica šokovalo.
„Takže?“ uchechtl se Angelo, když Primus přišel až k němu.
„Nedělejte, že nevíte!“ zavrčel kontrolor.
„Tohle bude asi na dlouho,“ vydechl Nico a opřel se o loket. Přemýšlel, jestli by bylo moc riskantní mávnout na Kroketku, aby mu donesl další limonádu.
„A co ta mrtvola v poušti? Předpokládám, že o té nic nevíte. Nebo další minulý týden za nemocnicí. Taky nic? A co hromada mrtvol u Rokova útesu? Pořád nic?“ vypočítával kontrolor zběsile a něco čmáral do sešitu. Když dopsal na konec stránky, dychtivě sešit obrátil a teprve poté si uvědomil, že mu Angelo neodpovídá. Proto vzhlédl. A spíš náhodou mu padl zrak na Kylera.
„Ale, ale… Jestlipak to není pan Kyler. Vyhrožujete vypnutím elektřiny, že ano? S tím bychom měli taky pomalu skoncovat, nemyslíte?“ spustil a okamžitě se ke Kylerovi rozešel, jenže mu najednou stál v cestě Nico, který rozhodně neplánoval ustoupit.
„Nechce s vámi mluvit.“
„Předpokládám, že vy jste Nicolai Rey. Už jsem o vás hodně slyšel. Málokterý nováček se tak rychle vypracuje jako vy. Byl jste voják, správně?“ Když Primus mluvil, měl tendenci se usmívat, jako by právě přišel na největší tajemství ze všech. Proto ho taky hodně lidí nemělo rádo. I Nicovi byl během jednoho pohledu nesympatický až protivný.
„To stačí!“ zařval Angelo stylem, jakým ho ještě nikdo ve městě hulákat neslyšel. Sral na to, že se jedná o přehnanou reakci, ale snažit se mluvit na Kylera považoval za zločin. Chytl Primuse za rameno a strhl ho dozadu. V podstatě ho odhodil co nejdál od obou chlapců a postavil se před ně jako velká neprostupná zeď.
Nikdo v baru nejspíš ani nedýchal. Jen Tidavar se svalil zpátky na pult a zaskučel.
„Běžte, já to tady vyřídím,“ pronesl Angelo směrem k Nicovi. Doufal, že dnešní večer nebude mít na Kylera žádný zvláštní dopad.
„Tak to jste teda přehnal!“ zavřeštěl Primus v obličeji úplně rudý. Ruce měl zatnuté v pěst, ale zbraň netasil.
Nico sebral všechny věci položené na baru, popadl Kylera za ruku a odvedl ho ven. Teprve tam se zvládl pořádně nadechnout.
Nejprve podal Kylerovi jeho věci a pak si nasadil čepici a zapnul bundu. „Všechno v pořádku?“ zeptal se pro jistotu. Ve tmě nedokázal rozeznat, jak se Kyler tváří. Jen zaznamenal, že pokrčil rameny.
„Fajn. Jen to řekni,“ hlesl Nico, jakmile se alespoň trochu vzdálili od baru a zdálo se, že už za nimi nikdo nevyběhne.
Kyler se ještě víc zachumlal do bundy a chvíli mu trvalo, než se ozval. „Co přesně?“
„Že je to moje chyba. Že jsme měli raději zůstat doma.“
„Měli, to je fakt. Ale odpouštím ti. Za to, jak ses přede mě hrdinsky postavil.“ Ani se nepokoušel zakrýt pobavení.
„Hej!“ uchechtl se Nico a jemně do Kylera strčil ramenem. „Chtěl jsem tě chránit.“
„To jsem pochopil. Proto ti odpouštím, že jsme nezůstali doma.“
„Aspoň něčím jsem si vylepšil skóre,“ ušklíbl se spokojeně Nico.
Všiml si, že mu Kyler do kopce nestačí, proto ho chytil za ruku, aby mu podvědomě neutíkal a měl ho pořád vedle sebe. Neplánoval nic moc říkat, prostě se jen soustředil na chůzi, když Kyler zničehonic promluvil: „Řekni mi něco o sobě.“
Nico netušil proč, ale z nějakého důvodu ho to zahřálo u srdce. Celou cestu domů pak Kylerovi vyprávěl o prvních hezkých vzpomínkách, které měl. V duchu si už pomalu plánoval, jak mu jednou řekne úplně všechno, takže dávalo smysl, že začal na samotném začátku.
Autor: Klára Pospíšilová
* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥
♥