Szabi

Noc proběhla překvapivě v pohodě. Kyler neměl žádný záchvat, takže spali až do zapípání hodinek. Nico vylezl z postele a pečlivě ustlal. Nebo se o to alespoň snažil. A stejně, když vyšel z koupelny, našel Kylera, jak to po něm opět upravuje. Právě dával roh do rohu, což ale Nico udělal taky a naprosto upřímně v tom neviděl rozdíl.

„Dám vařit čaj,“ navrhl. Byl zmatený, protože Kyler vždycky nejdřív posnídal a teprve poté uklízel. Ale teď začal utírat prach a ve tváři měl divný, trochu vzdálený výraz. „A udělám snídani.“

Do dvou hrnků uvařil čaj a u toho se zeleným pruhem se obzvlášť snažil. Téměř obřadně ho zamíchal.

Kyler mezitím zametal.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Nico. Přemýšlel nad včerejškem. Myslel, že včerejší krizi zažehnali, ale možná ne. Možná to v Kylerovi pořád bylo.

„Hm,“ zamručel Kyler. Bylo vidět, že je ve vlastím světě a nic kolem nebere příliš na vědomí.

Nico přistoupil blíž. „Tak fajn, o co jde?“

„O nic,“ pokračoval zatvrzele Kyler a rozhlédl se. Na hromadě knih viděl smítka prachu, na lince vedle hrníčku byla kapka vody a jeden z polštářů měl nakřivo růžek. A zdálo se mu to, nebo na monitoru počítače zahlédl fleky? Netušil, co má uklidit dřív, a tak začal pobíhat po místnosti – nejdřív k hromadě knih, k lince… Pak mu Nico zatarasil cestu.

„O něco jde, když uklízíš jako…“

Stáli blízko u sebe, takže Kyler viděl, jak Nico zaváhal. „Jako co? Jako šílený? Tos chtěl říct? Ale já jsem. Jsem šílený!“ Zkusil ho obejít, jenže Nico ho nenechal. Místo toho mu položil ruce na ramena, držel ho na místě a čekal, až se Kyler přestane zmítat.

„Mluv se mnou,“ zaprosil Nico. „Udělal jsem něco špatně? Naštval jsem tě? Nebo je to kvůli tomu včerejšku?“

Včerejšek. Ten den měl Kyler vypálený v paměti a nedokázal ho… Byl jak velké něco, co ho provázelo při každém pohybu. Nakonec zvládl jen přikývnout.

Nico zhluboka vydechl. „Myslel jsem, že jsme si to všechno vyjasnili. Mrzí mě to. A ne, nejde mi jen o tvou pomoc.“ Nevěděl, jak víc ukázat, že to myslí vážně.

„Cože?“ Kyler překvapeně zamrkal a couvl. Nico ho sice pořád držel, ale už ne tak pevně, takže mu ruce sklouzly. „O to přece nejde.“

„Tak o co teda jde?“

Kyler nechápal, že se na to jen tak ptá. Že mu nic nedochází. „O to, co jsi včera večer řekl!“ vykřikl frustrovaně. „Řekl jsi, že mě máš rád, a dal mi pusu.“ Znělo to jako obvinění a vlastně to i bylo obvinění, protože… Jak měl teď Kyler fungovat? Jak měl dýchat a myslet a chodit a pracovat, když cítil Nicovy rty na svých?

Nico vypadal překvapeně. „Promiň?“

„Promiň?“ zopakoval Kyler. „To se ptáš, jestli se máš omluvit?“

„Co jiného chceš slyšet? Řekl jsem, že tě mám rád, protože je to pravda. A pusu jsem ti dal, abych ti to dokázal. Ty mě přece máš taky rád, nebo ne?“

„Ano, ale…“ Kyler rozhodil rukama. Měl pocit, že je rudý až za ušima. Byla to hloupost, a přesto pořád cítil Nicův dotek na rtech. Nedokázal na to přestat myslet. Ještě nikdy mu nikdo nedal pusu, dokonce ani máma. A teď tu byl Nico a Kyler si nemyslel, že může mít někdy někoho tolik rád.

„Ale co?“

V tom byl ten problém. Kyler nevěděl co. Ano, ale chci ještě? Ano, ale už to nedělej? Raději zavrtěl hlavou a zkontroloval čas. „Měl bys jít, abys byl dole včas. Díky za čaj.“

Nico zaváhal. Nic moc si neřekli, ale poznal, že Kyler dál mluvit nebude, a on na něj nechtěl naléhat. Proto přikývl. „Jasně, tak já půjdu.“ Vzal věci, nazul si boty a vyrazil do chladného rána, aniž by si cokoliv dalšího řekli.

***

Cesta z kopce mu zabrala jen chvíli. U skladu mávl na týpka a ten mu nadšeně mávl zpátky. I když spolu nikdy pořádně nemluvili, Nico měl skoro dojem, že se mezi nimi zrodilo něco jako přátelství. U kadibudek pak pokračoval rovně a zrovna míjel skupinku dělníků – samozřejmě mezi nimi byl i Kurt – když z chumlu zaslechl: „Už jde Kylerova děvka. Jo, je to pravda. Včera poslal tu bláznivku do prdele. Kyler se nezdá, ale asi šuká dost dobře.“

A někdo jiný mu odpověděl: „Ty vole, nedělej. Taky by sis raději vybral Kylera. Na co by ti byla baba, když bys mohl bejt v teple a měl co jíst? Já bych si taky vybral Kylera.“

Nico sledoval, jak někteří v chumlu přikývli. Bylo mu jedno, co o něm říkají, ale pokud věděli o Leně, tak je pak někdo včera musel vidět, a to znamenalo…

Jo, sotva Angela zahlédl, věděl, že má průšvih.

„Ahoj,“ zkusil Nico, protože vždycky existovala možnost, že se Angelo nezlobí na něj.

„Chceš mě přivést do hrobu? Tak řekni, chceš?!“

Nico nakrčil nos. „Ani ne,“ odpověděl upřímně.

„Já z tebe zešílím! Říkal jsem si, že jo, je to voják, to bude pohoda. Bude mít disciplínu a hlavně nebude mít namleto v hlavě, ale to jsem se mýlil. Ty musíš mít v hlavě úplně nasráno. Varoval jsem tě několikrát, Raz tě varoval a tys stejně…“ Tady už byl Angelo tak rudý vzteky, že připomínal obrovské rajče.

Vlastně z něj šel celkem strach. Ale Nico necouvl a nedal na sobě nic znát. Prostě ho nechal všechno ze sebe dostat a doufal, že se v průběhu trochu uklidní.

Což se nakonec stalo, protože Angelo zhluboka vydechl. „Dobře. Jak moc je to zlé?“

„Kyler je v pohodě,“ mávl Nico rukou. Připadal si trochu jako nevychovaný školáček před učitelem, co mu spílá, proto se narovnal a nadzvedl bradu. Nehodlal na sebe nechat jen tak řvát.

„V pohodě?“

„Jo.“

Angelo nevypadal zrovna přesvědčeně. „Chceš mi říct, že vás včera Lena přepadla, ječela na Kylera, ten hystericky brečel a teď je… v pohodě?“

Dle Nica to byla zajímavá volba slov. Rozhodně by neřekl, že je Lena přepadla, prostě se jen zjevila. A Kyler sice brečel a působil hystericky, ale nešlo o nic tak šíleného, aby se z toho musela dělat věda. Ne? Navíc… štvalo ho, jak se k tomu všichni staví. Jako by bylo Nicovým údělem všechno posrat. „Jo, je v pohodě,“ odsekl. „A nedívej se na mě takhle. Ano, včera to byla blbá situace, kterou jsem zavinil já, ale vyřešil jsem ji. S Lenou jsem to ukončil a Kylera uklidnil. Už mě trochu sere, že mě neustále varuješ, abych Kylerovi něco neudělal.“

„A ty se mi divíš?“ nechápal Angelo.

Právě ten údiv byl něco, co Nica rozčílilo nejvíc. „Ty si kurva myslíš, že bych Kylera nějak ohrozil? Je pro mě nejdůležitější člověk tady a já dělám všechno pro to, abych ho chránil. Ty o něm víš akorát tak hovno. Vůbec ho neznáš! To já tam s ním jsem. Každý den! To já ho uklidňuju, to já mu pomáhám, když mu není dobře, tak na mě do prdele neřvi, že mu ubližuju nebo ho ohrožuju!“

Po tomhle nastalo ticho. Nico pomalu oddechoval. Byl trochu překvapený, co řekl a jak moc mu záleží na tom, aby to Angelo věděl. Protože každé z těch slov byla pravda. Nejspíš to věděl celou dobu, ale teprve teď, když se to slyšel říkat, mu došlo, že ano, Kyler pro něj byl v současné chvíli ten nejdůležitější.

Angelo se zničehonic rozhlédl kolem a zkontroloval, jestli je někdo neposlouchá. Někteří dělníci pracovali celkem blízko a hádku určitě slyšeli, ale na tom nezáleželo. Záleželo jen na tom, na co se Angelo potřeboval zeptat. Proto Nicovi naznačil, aby s ním šel dál od stavby.

A Nico šel.

Zastavili v dostatečné vzdálenosti ode všech. Angelo si založil ruce na hrudníku. „Takže je to pravda? Spíte spolu?“

Tahle otázka Nica překvapila. Nechápal, jak to Angelo mohl vědět, přece je po nocích nenechával špehovat. To by bylo šílenství. „Jak… jak to víš? Jakože ano, ale jen výjimečně, když má Kyler horší noc. Jinak ne.“ Vůbec nechápal, proč tohle musí vysvětlovat.

Angelo povytáhl obočí. „Vy spolu šukáte, když má Kyler horší noc?“

Teď zas povytáhl obočí Nico a chtělo se mu hrozně moc smát. „Ale no tak. V posteli. Spíme spolu v posteli, když má Kyler špatnou noc. Rozhodně spolu nemáme sex. Jak tě to mohlo napadnout? A vůbec… I kdyby, tak to snad není tvoje věc. Ptám se tě já, jestli s někým chrápeš?“

„Když jde o Kylera, je to moje věc. Je to věc celého Háda,“ poznamenal Angelo nejprve, ale následně přikývl, protože si uvědomil, že překročil hranici. „Asi máš pravdu. Když jde o Kylera, jsem paranoidní. Vždycky čekám to nejhorší. Nemůžeš se ale divit, že mě napadlo, že mezi vámi něco je.“

„Nemůžu?“ zopakoval Nico. „O čem to zase mluvíš? Já a Kyler jsme v pohodě.“

Angelo trochu nakrčil čelo. Vypadal, že chce ještě něco říct, ale nakonec z něj vypadlo jen hodně neurčité: „No jistě.“

„No jistě co?“ vyštěkl Nico. Začínala mu být docela zima a měl úplně zmrzlý nos. Potřeboval se začít hýbat, běhat do kopce, zahřát se v domě, vidět Kylera… Postávání s Angelem a mluvení o nesmyslech ho akorát vytáčelo.

Angelo myslel na to samé. Zároveň šlo ale o velkou věc, nemohl to jen tak nechat být. Potřeboval ujištění, že Nico chápe závažnost situace. „Tak hele, nevím, jak to máš ty, ale každej na Hádovi ví, jak to má Kyler. Stačí si všimnout, jak na tebe kouká. A co všechno ti dovolí. Takže opakuju… nemůžeš se divit, že jsem předpokládal, že by mezi vámi mohlo k něčemu dojít. Navíc, víš, jak často do prdele od Raze slyším, že je z tebe Kyler hotovej? K tomu všemu mám nedostatek cukru, no tak občas šílím. Neumím si ani představit, co by Kyler udělal, kdyby měl zlomené srdce. Ale když mi tvrdíš, že je všechno v pohodě, věřím ti.“

Nepříjemné mravenčení začalo na zátylku. Nico si ho promnul, ale místo aby mravenčení zastavil, pomalu se šířilo do ramen, paží a dlaní. Lehce zahýbal prsty a následně je sevřel v pěst, ale ani to nijak nepomohlo.

Ještě před vteřinou mu byla zima. Teď mu bylo horko. Čepice se mu lepila na čelo a svědila a musel odolat nutkání strhnout ji a schovat do kapsy.

Uvědomil si, že nepřirozeně dlouho zírá do písku.

„Jo,“ vypadlo z něj.

Bylo mu divně, fakt hodně zatraceně divně, ale Angelo si nejspíš ničeho nevšiml, protože mu podal papír a poslal ho za Kylerem. Aniž by se zeptal, jestli Nico nepotřebuje pomoct.

A Nico by řekl, že ano, potřebuje.

A co by to mělo být?

Mohl bys mi dát pořádnou facku, abych se probral? Žádné servítky, prostě mi ji napal.

Třeba by se mu pak ulevilo.

Jenže Angelo se nezeptal, a když Nico mrknul, najednou si uvědomil, že jde po staveništi směrem ke kadibudkám a ke skladišti a do kopce a… Právě uprostřed kopce Nicovi všechno zapadlo do sebe. Došlo mu, proč se Kyler ráno choval divně. Proč se na Nica díval, jako by očekával, že se něco stane. A když se nic nestalo, působil smutně a vzdáleně.

Ježiši, jak mohl být Nico takový debil?

Rozběhl se, jak nejrychleji to šlo, aby byl u Kylera co nejdřív.

***

Kyler seděl u psacího stolu ve své obvyklé pozici a četl. Nica uklidnilo, že působí celkem normálně, rozhodně ne jak před nervovým zhroucením. Zrovna pomalu otáčel stránku a píseň byla v pomalejší části před prvním refrénem.

Původně si Nico představoval, že vběhne do domu, najde Kylera v úklidovém záchvatu a zabrání mu v dalším ubližování si. Akorát že se nic nedělo, Kyler jen zvedl hlavu, jakmile zaslechl kroky, a následně se zase klidně vrátil ke stránkám knihy, zatímco Nico nedokázal nic říct, protože popadal dech.

Běhat v zimě bez pořádného nákrčníku nebylo nic moc. Měl plíce plné ledového vzduchu a píchalo ho mezi žebry.

Kyler pochopil, že se asi něco stalo, proto se zase narovnal. „Dobrý?“ Dokonce vstal, aby Nicovi donesl hrnek s nedopitým čajem.

„U-utíkal jsem,“ zachrčel Nico.

„Před čím?“

Nico se pořádně napil. Zhluboka nasál vzduch nosem a vydechl pusou. „Ale ne,“ zakroutil hlavou. „Běžel jsem.“

Kyler přikývl. „Aha, tím se to vysvětluje.“

„Abych tu byl rychle,“ pokračoval Nico. Srdce mu konečně přestávalo bít až někde v uších. A v teple domu mu roztávala špička nosu, což zase tak příjemné nebylo. „Už mi to došlo. Jsem pitomec, promiň.“ Ještě si vyzul boty a sundal bundu. Taky odložil hrnek na linku a prohrábl zpocené vlasy. Teprve potom chytil Kylera za ramena, stejně jako ráno, a pronesl: „Šlo o tu pusu!“

Kyler překvapeně zamrkal. Nedokázal nic říct, protože měl najednou v krku obrovský knedlík. Nico ale nepotřeboval, aby mluvil. On sám toho měl na srdci hodně.

„Seš do mě zamilovaný a mně to nedošlo. Nedošlo mi, že tím myslíš romantickou lásku. Nezlob se. Celou dobu jsem to bral tak, že mě máš rád jako kamaráda, nebo klidně jako rodinu, chápeš. V některých ohledech jsem prostě hrozně natvrdlej. A dneska ráno jsi chtěl, abych to nějak vysvětlil, že jo. A já se tvářil, že o nic nejde. Jak říkám, jsem pitomec. Nezlob se.“ Měl pocit, že nezlob se opakuje pořád dokola, ale stejně mu to nepřišlo dost, proto to jako zaklínadlo řekl ještě jednou. „Nezlob se.“

„Ne-nezlobím se,“ hlesl Kyler. Vypadal roztřeseně, ale Nico tomu rozuměl. Láska byla vždycky hrozně komplikovaná a složitá a on už od odchodu Victorie věděl, že by se jí měl vyhýbat obloukem, protože dokáže člověka zlomit.

„Dobře. Ale uznáváš, že jsem pitomec?“ ušklíbl se Nico, aby situaci trochu odlehčil.

Kylerovy oči teď byly tak temné, že by se v nich dalo snadno ztratit. A Nico netušil, co by to mohlo znamenat, proto Kylera přitáhl k sobě a pevně objal. Držel ho u sebe a hladil ve vlasech, dokud se Kyler sám neodtáhl a nedošel si sednout na gauč.

„Nevím, co cítím,“ vypálil Kyler okamžitě.

„Dobře, ani já ne,“ přiznal Nico a taky si sedl. Zabořit se do měkkého gauče bylo příjemné a on si představil, že by tu už zůstal. Třeba by už mohly být čtyři a on by konečně zjistil, jestli Anna Maria Consuela bude ještě někdy chodit. Protože doktoři v minulém díle nezněli moc optimisticky.

Kyler působil schouleně a vyděšeně. Zíral na svoje ruce, hlavně na dlaně, které měl vysušené a popraskané od chemických prostředků na úklid. „Řekni něco,“ zašeptal.

„No tak jo,“ přikývl Nico a zamyslel se. „V životě jsem měl rád, a tím myslím opravdu rád, jen dva lidi. Victorii a mého bratra Lukaie. A když Victorie odešla, tak už to byl jen brácha a nikoho dalšího jsem k sobě dlouhou dobu nepustil. Až tebe. Takže ty seš třetí člověk. Budu upřímný, nevím, proč ty. Seš hroznej. V jednu chvíli vypadáš, že se složíš, a v další mi panovačně rozkazuješ. Myslíš si, že víš a děláš všechno nejlíp, a nezlob se na mě, ale Armando není dobrá postava. Nechápu, že nechápeš, že je to celkem hajzl a Anna Maria si zaslouží někoho lepšího.“

Kyler nakrčil nos. Takhle si to ani náhodou nepředstavoval. Přesto se mu chtělo usmát, protože společně s těmi slovy ho Nico chytil za ruku a pevně držel.

„Ale zároveň, Kylere, jsem tu překvapivě šťastnej. Teda nemyslím na Hádovi, to je pořád peklo, ale myslím tady, s tebou.“

„Já měl v životě opravdu rád jen jednoho člověka.“

Nico se usmál a naklonil hlavu na stranu. „Jestli teď neřekneš mě, bude to fakt bolet.“

„Tebe,“ dodal Kyler. Byl klidnější. Cítil, jak se uvolňuje, a dokonce povolil i tlak na hrudi, který ho od rána rozčiloval. Zvládl i zvednout zrak a pohlédnout Nicovi do očí. „Neškleb se furt,“ zamumlal.

„Nešklebím. Jen se mi líbí, jak jsme to spolu perfektně vykomunikovali. Jak ani jeden vlastně nic neví.“

„Mezi láskou k Victorii a tvému bratrovi je velký rozdíl. Kam přesně spadám já?“

Nico myslel, že zase ucítí mravenčení. Že ho začnou brnět prsty a přepadne ho silný pocit, že jde o něco velkého. Ale když pohlédl na Kylera, potvrdilo se mu, co předtím říkal. Že je překvapivě spokojený. „A kam spadám já?“

„Ptal jsem se první,“ odsekl Kyler, ale stejně to bylo jedno. Odpověď už přece všichni dávno věděli. „Nejsem si jistý. Ale asi se to spíš blíží Victorii.“ Nechápal, proč v takové situaci vůbec zmiňuje Nicovu ex, ale celé to pro něj bylo tak komplikované, že se prostě jen chtěl zorientovat.

I Nico si uvědomoval, že je to vlastně děsně směšné. „Dobře. No, já si taky nejsem jistý, ale upřímně říkám, že bráchovi bych pusu na rty rozhodně nedal.“

***

Zbytek dne byl překvapivě klidný. Nico šel za Angelem ještě dvakrát a jinak trávil čas čtením. Četl druhou knihu ze čtrnácti, a i když nebyl nejlepší ani nejrychlejší čtenář, celkem si to užíval. A zcela výjimečně u toho dneska ani jednou neusnul.

Ve čtyři Kyler vypnul počítač a beze slova odešel do kuchyně vařit. Za chvíli se místnost zaplnila vůní čočky. Nico myslel, že jí bude brzo přejedený, ale to se zatím nestalo. Navíc mu začalo kručet v žaludku, takže šel Kylerovi pomoct, jenže ten ho poslal zpátky na gauč.

Prý aby nepřekážel.

Chvíli se dohadovali, kdo kde překáží a kdo je panovačnej, aby nakonec oba skončili s horkými miskami před televizí a zjistili, že se stal zázrak. Naprosto nefalšovaný zázrak, protože Anna Maria Consuela vstala z invalidního vozíku a zachránila malé dítě, na které se řítil autobus. Nicův skromný odhad… Ten autobus beztak řídila Lukrécie, které už definitivně šáblo.

Ohledně Armanda se nehádali, jen došlo k menší výměně názorů, kterou rozhodně vyhrál Nico, protože Kyler neměl právo používat jakékoliv argumenty, když už celou telenovelu viděl. Nebylo by to fér a o férovost šlo u Armanda především.

Zbytek večera strávili hraním hry. Před pár dny na velký papír nakreslili hrací pole a postupně ho vylepšovali a domýšleli, takže se z toho stávala komplexní a promyšlená strategická hra. Ačkoliv Nico přiznával, že to byla spíš Kylerova zásluha.

Naštěstí se dalo vyhrát i pomocí štěstí a nejen vědomostí, takže síly byly vyrovnané a na konci večera skončili remízou 2:2. Což bylo jedině dobře, protože se ukázalo, že jsou oba nezdravě soutěživí.

Následně se vystřídali ve sprše. První šel Kyler a vrátil se přesně za deset minut a než se osprchoval Nico, stihl hru pečlivě poskládat a uklidit. Udělal jí místo na polici u televize.

Nicovi přišlo roztomilé, jak opatrně s papírem zachází – jako by měl strach, že o něj přijde – proto několikrát zdůraznil, že můžou kdykoli vytvořit nové hrací pole.

Kyler řekl, že to přece ví, ale že má rád tohle.

A pak byla noc a venku hodně foukalo, což bylo slyšet tak jasně, jako by kolem nich ani žádné zdi nebyly. Kyler zalezl do postele a zachumlal se, až mu ven trčely jenom černé vlasy.

Nico přešel ke gauči a chvíli na něj upřeně koukal.

Nakonec sebral deku a odnesl ji k posteli. „Posuň se,“ řekl.

„Budu hádat. Nechceš v noci vstávat, kdybych měl záchvat,“ nadhodil Kyler pobaveně, ale i přesto byla v jeho hlase slyšet nervozita.

„Tak nějak, ale taky se mi tu líp spí, jsem u tebe rád a můžeme se vzájemně zahřát,“ vypočítal Nico a nasoukal se do postele. Nechtěně přitom kolenem zavadil o Kylerovo stehno a měl okamžitě tendenci dodat, že se zahřátím to evidentně nebude problém, protože už teď je mu příšerné horko.

Raději ale mlčel.

Kyler se posunul na kraj, ale přesto u sebe leželi dost blízko. Nejspíš měl být na Nicovu blízkost zvyklý, což částečně byl, ale stejně mu to dneska připadalo zvláštní.

„Takže, Cvrčku, myslím, že tohle je přímo skvělá chvíle, abys mi o sobě zase něco řekl. Nemusí to být nic velkého, ale vážně, dotáhls mě k sobě do postele, myslím, že si zasloužím tě trochu poznat.“

„Haha,“ zamručel Kyler, ale doopravdy se nad Nicovým požadavkem zamyslel. „Dobře, tak… Jsem na Hádovi šťastný. První roky tu byly těžké, ale teď mám svůj život rád.“

Nico při těch slovech Kylera automaticky přitáhl blíž k sobě a objal. Nebylo na tom nic divného, takhle spolu už párkrát spali. Až na to, že teď nespali a Nicovo koleno se zase dotýkalo Kylerova stehna. „Řekl jsem maličkost a ty se vytasíš s tímhle,“ uchechtl se.

„Fajn. Tak co je podle tebe maličkost?“

„Třeba…“ Nico zamyšleně bubnoval prsty po Kylerově páteři. Došlo mu, jak je černovlasý chlapec drobný a hubený. Od příjezdu na Háda Nico samozřejmě taky hodně zhubl a ztratil dost svalů, ale pořád byl ten mohutnější a svalnatější. „Jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo?“

Kyler odpověděl bez zaváhání. „Čočka.“

„Nemyslím na Hádovi, myslím obecně. Kdyby sis mohl dát cokoli, co by to bylo?“

„Čočka s rajčaty.“

I když byla tma a Kyler se na něj nedíval, Nico stejně obrátil oči v sloup. „Bože, Cvrčku, ty seš případ. Kdo by řekl čočku s rajčaty? Se mi snad zdáš. Fakt není nic jiného, co bys měl rád? Já nevím, třeba čokoláda, palačinky, nebo… pizza? Například já bych si fakt dal pizzu i palačinky, ale kdybych si měl vybrat jedinou věc, co bych si doopravdy dal, bylo by to obrovské karamelové latté s vanilkovým sirupem a šlehačkou.“

Představa, že Nico pije sladké kafe se šlehačkou, se Kylerovi líbila. On sám podobné kafe nikdy neměl, a protože žil na Hádovi, ani nikdy mít nebude. Ale s tím se dokázal smířit. „V tom případě já bych si dal lékořici,“ rozhodl.

„Lékořici,“ zopakoval Nico. Vlastně něco podobně ujetého čekal. „Lékořice je dobrá odpověď, tu beru.“

„Jako bych potřeboval, abys moje odpovědi schvaloval,“ ušklíbl se Kyler a Nica tím upřímně rozesmál.

„Když chceš, umíš být pěknej drzoun.“

Kyler nad tím přemýšlel. Jestli je opravdu drzoun. Pěknej. Ještě trochu víc se natlačil na Nica a obličej měl teď jen kousek od jeho krku. „To vlastně až s tebou,“ připustil. „Nikdy předtím jsem si nedovolil být drzý.“

Nico se usmál. „Budu to brát jako další fakt o tobě. Nakonec jsem toho z tebe vytáhl celkem dost. A ještě jedna věc… Víš, že ti drzost celkem sluší?“ Myslel to jako legraci, ale částečně to byl i jasně nepopiratelný fakt. Měl rád Kylera, který byl direktivní a ano, někdy i panovačný. A měl rád Kylera, který si z Nica suše utahoval a dobíral si ho. Kylera, co se při výhře škodolibě šklebil a chechtal se, protože mu vyšla strategie.

Všechno to byla pravda.

Kyler zhluboka vydechl. Zaklonil hlavu, aby na Nica viděl. Pořád mu v uších znělo, že mu drzost sluší. Sluší, sluší. Drzost mu sluší. Srdce se mu svíralo strachem, ale stejně sám sebe slyšel, jak pronáší tím nejtišším hlasem: „Dáš mi zase pusu?“

Okamžitě zalitoval, že něco takového pronesl, ale už s tím nešlo nic dělat, a tak trochu zoufale dál koukal na Nica, jehož výraz byl naprosto nečitelný.

Trvalo to snad věčnost, ale ve skutečnosti to byly přesně tři vteřiny, než se Nico naklonil a přitiskl svoje rty na Kylerovy. Jemně a opatrně, protože měl strach, aby Kylera nevyděsil, ale rozhodně je tam nechal déle než poprvé. A těsně předtím, než se odtáhl, jimi nepatrně pohnul.

Nebyl to vyloženě polibek, ale obyčejná kamarádská pusa taky ne.

„Dobrou, Cvrčku.“

„Dobrou, Nico.“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥