13. KAPITOLA
13. KAPITOLA
Nikdy Lenu nehledal, nakonec se vždy objevila sama. Poprvé nebyla oblečená v bílých šatech, ale v kalhotách s dírou na koleni, šedém tričku a teplé bundě. Na hlavě měla naraženou čepici, takže ji nejprve nepoznal.
„Je to pravda?“ vypálila a tvářila se znechuceně. Popotahovala a dolní ret jí přímo uprostřed popraskal.
Nezastavoval, šel pořád dál. Byla mu zima a chtěl se alespoň na chvíli ohřát v domě, než se vydá na další cestu za Angelem. „Jestli je pravda co?“
Chytila ho za rameno a přiměla zastavit. „Že bydlíš u Kylera!“ vyštěkla a olízla si spodní ret.
Nerozuměl tomu, proč se ho ptá, ale neměl náladu se dohadovat, proto jednoduše přikývl. Nezáleželo mu na tom, jak se to dozvěděla, ani že se za ním z nepochopitelných důvodů řítila, aby si drby ověřila.
„Proč? Proč bys něco takového dělal? Kyler je šílenec!“ prskala a pořád ho nechtěla pustit. Na dívku měla pevný stisk, přesto neměla šanci, když se jí Nico vyškubl.
„O co ti jde? Může ti být jedno, kde bydlím.“
„Ale není!“ zakřičela a hned poté si olízla bolavý ret. „Kyler je… hajzl. Rozumíš? Celé město vydírá. Neustále nám vyhrožuje, že vypne elektřinu, když se mu něco nebude líbit. Říká nám, kam smíme chodit a kam ne! Žije si v domě na kopci jako nějaký král, zatímco my mrzneme!“
Podobný zápal v ní ještě neviděl. Hádala se přesně jako Victorie, ječela a pokoušela se ho přesvědčit o vlastní pravdě.
Uvědomil si, že posledních pár dní na Victorii nemyslel. A pak začal uvažovat, jestli se náhodou nemýlí. Jestli se Victorie vážně hádala, nebo se jen povzneseně usmívala. Nemohl si vzpomenout. Nemohl si vzpomenout, jestli je pravda, že měla dolní špičák trochu nakřivo.
„Nebýt Kylera, neměli byste vůbec nic. Jen díky němu můžete mluvit se sponzory!“
Odfrkla si. Spustila ruce a olízla si ret. Chtěl ji okřiknout, aby s tím přestala.
„Máš pravdu. Možná ze začátku to tak bylo! Pomohl nám, ale pak si z toho udělal monopol na moc!“
„Monopol na moc?“ ušklíbl se Nico.
„Ty víš, o čem mluvím. A v hloubi duše se mnou souhlasíš!“
„Ne, to si nemyslím. V hloubi duše je mi úplně jedno, jaká je pravda. Já jen vím, že bez Kylera by většina z nás byla v prdeli.“
Zlostně si ho změřila. „No jasně, nebudeš na něj házet špínu, když tě chrání. Chápu. Snad se ti líbí být jeho osobní děvka. Doufala jsem, že máš větší charakter.“
Ubližovala Victorie slovy? Pokoušela se ho shodit za každou cenu?
Proč si nemůžu vzpomenout?
„Charakter? Hledáš charakter na Hádovi?“ optal se a chtělo se mu smát.
Lena schovala ruce do kapes a udělala krok zpátky. Neustále kroutila hlavou, jako by se v Nicovi neskutečně zklamala. Uměla být hodně teatrální.
Bývala Victorie teatrální?
„Víš, kde je v jižní části skladiště, kam vozí nové zboží? Odpoledne se stav, ukážu ti to tam.“ Podle toho, jak na něj mrkla a laškovně poskočila, jí o prohlídku nešlo.
„Myslel jsem, že se na mě zlobíš,“ podotkl.
„To si sakra piš, že zlobím. Ale u toho s tebou naštěstí mluvit nemusím.“
„Fajn. Odpoledne se stavím,“ souhlasil. Počkal, dokud Lena neodskákala z dohledu, a vydal se ke kopci. A celou cestu se za boha nemohl rozhodnout, zda Victorie milovala čokoládovou, nebo vanilkou zmrzlinu. Jednu z nich nesnášela. Ale která byla která?
***
„Skočím si do baru.“
Vlastně ani netušil, proč neřekl pravdu. Dokonce mu připadalo, jako by Kylera nějak podváděl, což bylo jednoduše směšné. Proč by mu mělo vadit, že zajde za nějakou bláznivou holkou? Jenže ve skutečnosti se nedokázal přimět říct, jak to je. A tak šel do baru. Jakože.
„Dobře.“
„Ehm… Nevadí ti to, že ne?“
Kyler se na něj díval mnohem déle, než bylo Nicovi příjemné. „Ne,“ odvětil nakonec a dál si něco čmáral na papír. Zdál se soustředěný, možná Nica ve skutečnosti ani nevnímal.
Nico nechápal, proč má takový strach, že by ho Kyler mohl prokouknout. Vždyť to bylo do prdele směšné! „Vrátím se.“ Logicky. Kam jinam by asi tak potom šel? Popadl bundu, ale u dveří ještě naposledy zastavil. „Nejsme manželé nebo tak něco!“ vyštěkl a skoro okamžitě se začervenal.
Co. To. Děláš?
Tentokrát se Kyler napřímil a překvapeně zamrkal. Myslel, že se přeslechl nebo mu něco uteklo. „Já vím,“ řekl opatrně.
„Jasně. No tak já jdu. Do baru.“
Nico si pak připadal vážně blbě a nemohl se toho pocitu zbavit, i když si celou cestu z kopce říkal, že nemá absolutně žádný důvod.
Kyler nemá ženy rád, ale přece nemůže očekávat, že se s nimi přestanu vídat.
Tohle po tobě nikdy nechtěl!
Třeba jen proto, že na to nikdy dřív nepřišla řeč.
Vážně věříš, že by ti zakázal vídat se s Lenou? Vždyť Lena ani není žena, je to jen taková… bláznivá holka.
Hádáš se tu sám se sebou o věcech, na kterých vůbec nezáleží!
Nezáleží?
To stačí!
Já myslím, že záleží na tom, jestli je Kyler v psychické pohodě!
Ticho!
Co se stane, až ho rozbiješ?
Není žádná hračka. Není narušený. Je jen…
… blázen? Tohle jsi chtěl říct?
Přestaň! Už přestaň!
Zničíš ho. Moc dobře to víš.
Dooooost!
Skladiště našel celkem snadno a Lena už na něj čekala. Byla opatrná. Nedovolila mu nikam nahlédnout, viděl jen místnost plnou prázdných krabic různých velikostí. Do jedné z nich Lena kopla, aby kolem sebe udělala místo. Za celou dobu s ním nepromluvila – pořád se zlobila a nepokoušela se to nijak skrývat.
Když skončili, rychle ho od sebe odstrčila a zapnula si kalhoty.
„Takže to teď bude takhle? Ani se na mě nepodíváš?“ Pokusil se k ní dojít blíž, ale naštvaně před ním couvla. Mělo by mu vyhovovat, že jí stačí jen sex, ale nemohl si nic namlouvat. Lena nebyla jako všechny ty holky v barech a motelech. Vzhledem k situaci si musel připustit, že pro něj znamená maličko víc.
Ale jako Victorie taky nebyla.
„Nejspíš,“ odsekla. Když zvedl ruku, aby jí odhrnul vlasy z čela, odstrčila ho a rozzlobeně se po něm ohnala. Ale možná to udělala jenom proto, že nechtěla, aby se přibližoval k jizvě. Schovávala ji, i když o ní všichni věděli a každému byla naprosto ukradená.
Ale Leně ne.
„No tak,“ naklonil hlavu a usmál se, aby ji obměkčil.
„Štveš mě!“ zněla odpověď, ale už se tolik nemračila. Zvedla nejbližší krabici a mrštila ji po Nicovi.
Než se Nico vzpamatoval, hodila po něm další. Trefila se mu do hlavy, což v ní vyvolalo radost.
Nico si samozřejmě nenechal nic líbit, házeli po sobě krabice a smáli se. A když ho pak šla kousek doprovodit k severní části, mluvili spolu o knížkách. Respektive mluvila hlavně Lena, která knížky zbožňovala. Nadšeně jí přitom zářily oči a Nico se nemohl zbavit pocitu, že se na Háda nehodí.
***
Jakmile se vrátil domů, přemýšlel, jak před Kylerem zavést řeč na odchod z Háda, ale nakonec to byl sám Kyler, kdo s tím začal. Po večeři a dalším dílu Stop vášně (Anna Maria Consuela se dostala do potíží, když pomohla dávné přítelkyni, a teď si všichni mysleli, že celou dobu lhala, aby zdědila její peníze) donesl Kyler ze stolu nákres. Položil ho Nicovi na klín.
„Co je to?“ zeptal se Nico, ale sotva si ho pořádně prohlédl, pochopil. Kresba byla velmi detailní a propracovaná. „To je ten čip? Takhle vypadá?“
„Přesně tak. Nakreslil jsem ho co největší. Pokud v sobě čip máš, budeš ho potřebovat odoperovat a Raz musí přesně vidět, kde se ho nesmí dotknout, aby neexplodoval. Ale když budeme opatrní, nemělo by se nic stát,“ vysvětloval Kyler a vypadal nevzrušeně, jako by se bavili o zcela banálních věcech. I o úklidu mluvil zapáleněji.
Přetvařoval se.
Ve skutečnosti byl podělaný strachy.
Nico přikývl a nedůvěřivě se usmál. „To je… bezva. Říkal jsem si, na čem poslední dobou tak odhodlaně pracuješ. Stačí tedy zjistit, jestli ten čip mám, a pokud ano, pak už ho jen najít a odoperovat.“ Takhle v jedné větě to znělo téměř děsivě, ale Nico byl odhodlaný si nic moc nepřipouštět. „Už víme, co uděláme?“ zeptal se opatrně, protože si velmi dobře uvědomoval, že je zcela závislý na Kylerovi a jeho pomoci.
„No tak asi by bylo nejlepší sehnat čtečku. Pokud tě s ní prohlídneme a čip se nenajde, seš v suchu. A pokud najde, aspoň budeme vědět, kde ho máš,“ vysvětlil Kyler dost ostýchavě. Sebral Nicovi nákres a prohlédl si ho, jako by ho viděl poprvé v životě. Neřekl, že ho kreslil pořád znovu a znovu. Větší a lepší a vždycky skončil s tím, že to nestačí.
„Dobrý, tím pádem máme za úkol sehnat čtečku,“ pronesl Nico, a když si všiml, že se Kylerův výraz mění, položil mu ruku na koleno, aby ho ukonejšil.
„Jasně, seženeme čtečku. Však se jich všude kolem válí stovky!“ vyprskl Kyler naštvaně a vstal. Nemohl vystát, že se ho Nico zase dotýká, že neposlouchá, že… že chce odejít.
Ale proč by proboha zůstával?
„A ten pitomý nákres je moc malý!“ Pro jistotu ho roztrhal na titěrné části, aby je nikdo nemohl slepit dohromady. „Musí být větší! Musí být detailnější!“ Hodil roztrhané papírky do koše, ale několik z nich se stejně sneslo na zem. Naštvaně do koše kopl – papíry, nit z trička a ústřižek izolepy se vysypaly na zem – pak si stoupl ke stěně a opřel se o ni bokem. Zády k Nicovi.
Nepanikař, dýchej, jak ti vždycky radí Raz. Nádech…
Nico se dlouho nehýbal, nakonec se však přece jen přiměl vstát. Nejprve narovnal koš a všechny odpadky ze země posbíral. Našel v nich další nákresy. Netušil, co znamenají, ale s Kylerem se učil dávat si pozor na podobné detaily, takže to muselo určitě něco znamenat. Beze slova si stoupl před Kylera a taky se opřel o stěnu. Usmál se.
„Přestaň,“ vzdychl Kyler a obrátil oči v sloup. Teprve až teď si uvědomil, že má ruce sevřené v pěst. Spustil je podél těla a přetočil se, aby se o stěnu opíral zády. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Strašně rád by se vrátil do chvíle, kdy Nica neznal. Měl přijmout jako spojku Kurta. Tisíckrát raději by bojoval s ním.
„Přestaň s čím? Co se děje?“
„Ty se děješ! Ty se zatraceně děješ! Přijdeš si sem, chováš se ke mně… přátelsky a pak čekáš, že pro mě bude snadné plánovat tvůj odchod? Nebo smrt, to je nakonec pravděpodobnější. Tak jako tak zůstanu zase sám. Jak myslíš, že se budu cítit, jestli se něco pokazí? Hm?“
„Vím, že to není snadné,“ pronesl Nico a udělal krok blíž. Ještě si ale netroufal zvednout ruku.
„Ne, ty nevíš vůbec nic,“ zakroutil Kyler hlavou. Litoval, že vůbec začínal. Měl jít umýt misky, schovat je do skříně, číst si knížku a nevnímat, že se k danému rozhovoru stejně jednou musí dopracovat. Ale ne dnes a ne teď.
„Tak pojď se mnou!“ vyhrkl nečekaně Nico, odrazil se od stěny a dychtivě se naklonil. Přál si, aby byl život jednoduchý, aby Kyler přikývl a všechno bylo v pořádku. Vzal by ho s sebou do nového světa a třeba ho naučil zase žít.
Bylo mu zatraceně jedno, že vymýšlí nesmysly.
„Jít s tebou? Zbláznil ses? Předpokládám, že ano.“
„Proč? Proč bys nemohl jít?“
Kyler zakroutil hlavou. Nikdy neutíkal, i když měl možnost. Tenkrát taky věděl, že až se matka vrátí domů, bude příšerně křičet, ale neodešel. Seděl na zemi a čekal, až zaslechne relé výtahu, až cvakne v pátém patře. Až klíč zarachotí v zámku. A neutekl. I když měl.
„Musím umýt misky,“ pronesl. Práce mu pomáhala. Odváděla myšlenky na míle daleko.
„Teď?“
„Nechci se o tom bavit!“
Nico ho nechal jít a ustoupil mu z cesty. „Proč mám s tebou vždycky pocit, že jsem tím špatným já?“ zašeptal. Odpovědi se nedočkal, ale nejspíš ji stejně ani nečekal. Kyler umýval nádobí a věnoval tomu veškerou pozornost.
Ticho se najednou zdálo nekonečné. Nico ho nedokázal snést, proto přešel k přehrávači a pustil jedinou píseň, kterou měli.
***
Zdálo se, že je všechno v normálu. Foukal studený vítr, mrzla mu odhalená kůže kolem očí a stehna – někdy měl pocit, že už je ani necítí, zkoušel je třít rukama, ale moc to nepomáhalo – a na obloze se tvořily černé mraky. Občas zaslechl v dálce hrom. Ale jinak byl Hádes stejný jako včera a předevčírem a dny předtím.
Na dveřích Společenského domu visel papír a nakřivo plápolal ve větru. Zraz v pátek. Vemte i knihu, PITOMCI!
U skladu stál týpek zachumlaný v bundě a v rychlosti kouřil cigaretu. Poskakoval na místě, aby se zahřál. „Kosa jako prase!“ mávl na Nica, hodil vajgl na zem a běžel se schovat.
Na staveništi se pracovalo. Budova už byla skoro hotová, jedna skupina právě nosila dveře dovnitř a vsazovala je do pantů. Až dokončí tento projekt, skupina se na nějakou dobu rozdělí. Jedna polovina se přesune k nemocnici, kde bude přistavovat další křídlo, a druhá projde Háda a zkontroluje všechny stavby, aby se nestalo to, co před pár dny s ubytovnou.
Měl to být celkem normální, i když hodně studený den. Tak si to Nico alespoň od rána maloval. Kyler s ním od včerejšího odpoledne moc nemluvil, z čehož Nico sice neměl zrovna dobrý pocit, ale zároveň nepovažoval situaci za tak vyhrocenou, aby si myslel, že s tím nepůjde nic udělat. Říkal si, že večer se všechno urovná, že bude milý a hodný a… Prostě to měl být pohodový den.
Až na to, že vůbec nebyl.
Dvacet sedmkrát. Ten den vyšel kopec dvacet sedmkrát, což byl dosavadní rekord. Sotva se vydrápal nahoru a doufal, že se alespoň na chvíli ohřeje v domě, Kyler ho posílal zpátky dolů. A Angelo nahoru. A Kyler dolů. Nahoru a dolů, nahoru…
Mrzly mu ruce a prsty na nohách, necítil tváře a začínalo se mu dělat špatně. Každou cestu si říkal, že je to určitě naposledy, stokrát si kladl otázku, kolikrát ještě, a stejně pak přišla další nekonečná a úmorná cesta.
A měla být i cesta dvacet osm.
Nico stál na prahu a natahoval ruku pro další papír s údaji, když Kyler nečekaně ucukl. „Počká to na zítra,“ oznámil a ani se nepokoušel zakrýt starosti při pohledu na Nicovy roztřesené ruce.
„Díkybohu,“ zamumlal vděčně Nico. Velmi pomalu si vyzul boty a dokulhal k sedačce. „Dneska to bylo…“
„Vyčerpávající?“ hádal Kyler.
„Na hovno.“ Bolel ho každý sval, dokonce i ty, o nichž netušil, že můžou bolet. Vzpomínal na všechny hodiny tréninku, kterými kdy prošel. Zvláštní, že ho nic z toho nedokázalo připravit na Háda. Běhával do kopce ke krematoriu skoro každý den, připadal si dobře a v plné síle, a nakonec ho úplně jiný kopec přivedl na pokraj sil.
Zůstal nehybně sedět až do chvíle, než mu Kyler podal horkou misku s čočkou. A nejspíš i na chvíli vytuhl, protože mu to připadalo jako mžik.
Anna Maria Consuela konečně přiznala Armandovi, že ho stále miluje a že Jorgeho si vzala ze smutku. Políbili se, ale ona pak utekla se slovy, že stejně nikdy nemůžou být spolu, protože oba už slíbili svá srdce někomu jinému. Jenže zrádná Lukrécie jejich polibek viděla a rozhodla se, že Annu Mariu jednou provždy odstraní z cesty. Armando pak bude do konce života jen její.
Když Nico dojedl čočku, položil misku na zem a ještě víc se na sedačce natáhl. Aby se mu leželo pohodlněji, natočil hlavu na stranu a spánkem se opřel o Kylerovo rameno. „Promiň, jestli jsem tě nějak naštval,“ zamumlal.
Kyler se snažil hýbat co nejméně, i když ho pár Nicových vlasů lechtalo na tváři. „Nenaštval,“ odvětil a sevřel misku v dlaních ještě pevněji.
„Ale no tak. Štvu tě pořád.“
Kyler se musel chtě nechtě usmát. Protože ano, tohle byla pravda, a zároveň nebyla. Nikdo ho neuměl naštvat jako Nico a zároveň ho Nico jako jediný na světě neštval. Vůbec to nedávalo smysl. „Nejsi ten špatný,“ pronesl Kyler.
„Co?“
„Včera jsi řekl, že máš se mnou pocit, že jsi vždycky ten špatný. A to není pravda. Oba víme, že všechno zhoršuju já. Že je to se mnou těžké. A ty to přesto snášíš.“
Nico se posadil, aby na Kylera viděl. „Zas nepřeháněj. Několikrát jsi mi zachránil život. Díky tobě mám kde bydlet, co jíst a teplou vodu. A navíc… Nejspíš bych se bez tebe při odjezdu z Háda rozprskl do všech stran. Mezi námi, mám dojem, že to já jsem tu větší osina v zadku.“ S těmi slovy Kylerovi rozcuchal vlasy.
„Dobře, na tom se asi shodneme,“ ušklíbl se Kyler pobaveně.
„Hej,“ zakroutil Nico hlavou. Byl rád, že je to mezi nimi zase o něco lepší. „Jdu do sprchy,“ rozhodl.
***
Zdálo se mu o opicích, což mu připadalo zvláštní, protože opice už nějakou dobu neviděl a vlastně na ně ani nemyslel. Ale nějak se mu vloudily do snů a skákaly po stromech a on na ně ze země hulákal, aby si daly pozor.
Jenže pak se jedna objevila na nejspodnější větvi a smutně se na něj podívala. Srst měla tmavší než ostatní a působila skoro lidsky. „Máma bude brzo doma. Bude se na mě zlobit,“ řekla.
Byl to jen sen a klidně ta slova mohl ignorovat, ale jakmile se k němu dostala, věděl, že se musí za každou cenu probudit. Vystřelil do sedu a během jedné vteřiny se dokázal plně soustředit.
Kylerova postel byla prázdná a peřina ležela na zemi. Z koupelny vycházely zvuky. Netušil, kde se v něm bere energie vstát, ale nejspíš prostě věděl, že nemá na vybranou.
Našel Kylera na kolenou, jak zase čistí spáry. A přitom plakal.
„Kylere,“ vydechl Nico vyčerpaně a opřel se o stěnu.
„Máma přijde brzo domů, a jestli to nebude hotové, zase mě zbije.“
„Tvoje máma teď volala. Říkala, že se zdrží. Nejspíš se vrátí až pozítří,“ pronesl odhodlaně Nico. Chytl Kylera za ramena a vytáhl ho do stoje. „Tvoje máma dnes nepřijde. Takže si půjdeme lehnout.“
Nedal mu prostor protestovat. V podstatě ho dotáhl zpátky do postele a uložil ho. Nedovolil mu sedat si, i když se vzpíral. Dneska neměl sílu zůstávat vzhůru a uklízet neexistující nepořádek a nemohl v tom nechat ani Kylera.
„Ale máma…“ vzlykal Kyler a pokoušel se vysvobodit. Stejně jako během předchozích záchvatů se i teď choval jako dítě. Kňoural a nedalo se s ním mluvit. Do zbláznění opakoval: Ale máma, ale máma, ale máma…
„Máma tu není. Já ano. A já ti říkám, že musíš spát!“ rozkázal Nico. Připadal si tak hrozně unavený a slabý. Proto se svalil na postel a Kylera přitáhl k sobě. Pevně ho objal a zabořil mu nos do vlasů. Voněly mýdlem. „A jestli se ta mrcha někdy vrátí, věř mi, že jí nikdy nedovolím, aby ti zase ublížila!“ zašeptal.
Nejspíš to pomohlo, protože Kylerovo tělo přestalo bojovat a ochablo. Stačilo jen pár minut a hrudník se mu začal zvedat v pravidelných a klidných nádeších.
Autor: Klára Pospíšilová
* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥
♥
♥♥