12. KAPITOLA
12. KAPITOLA
První noc proběhla v klidu. Nico si po dlouhé době připomněl, jak úžasný pocit je osprchovat se teplou vodou, lehnout si na měkkou sedačku a netřást se neustále zimou. Spalo se mu výborně a ráno by klidně spal dál a natáhl to až do pozdního odpoledne. Jenže zjistil, že Kyler vstává v pět padesát, na deset minut se zavře do koupelny, nasnídá se a začne uklízet.
Nejprve otřel ze všech polic prach, sebral každou knihu a ujistil se, že leží v dokonalém komínku, vydezinfikoval kuchyňskou linku, v umyvadle si přepral prádlo, ustlal postel, vytřel podlahu a celou dobu působil napjatě, proto Nico raději vstal a vypadl co nejdřív z domu.
Druhou noc se však něco pokazilo. Byla ještě tma, všude kolem jen ticho, které občas přerušilo popotáhnutí. Nico, ponořený ve spánku, ho ze začátku vůbec neslyšel, ale bylo čím dál hlasitější a vkrádalo se mu do snů, až ho nakonec probralo. Zmateně mrkal do tmy, a dokonce si ani nebyl jistý, kde právě je. Na pracovním stole svítila lampička. Přestože její světlo bylo slabé, viděl díky ní obrys chlapce klečícího na zemi.
„Kylere?“ zašeptal a okamžitě toho zalitoval, protože chlapec sebou vyděšeně trhl.
Nicovi se podařilo tiše vstát a jen v ponožkách udělal tři kroky, než poznal, že Kyler drží hadr a s očima plnýma slz skoro zoufale drhne podlahu. Klekl si před něj. „Co se stalo?“
Kyler promluvil nezvykle nahlas. „Musím uklidit,“ vysvětlil a utřel si sopel do rukávu. Když si uvědomil, že si ho tím ušpinil, ještě víc se rozbrečel. Nenáviděl, že nemůže přestat. „Musím uklidit, než se vrátí máma.“
Ruce mu krvácely. Levné čisticí prostředky mu rozežíraly kůži do masa, ale v záplavě pocitů to teď ani necítil. Až ráno si uvědomí, co se v noci stalo.
„Musím uklidit. Než se vrátí máma,“ opakoval.
Nico si mnul spánky a pokoušel se dýchat. Všechno se najednou zdálo skoro nemožné a velmi vyčerpávající.
„Máma se vrátí, musím tady uklidit. Musím.“
Na zemi byla zima, od podlahy táhlo a Kyler na sobě měl jen obyčejné triko s krátkým rukávem a černé tepláky, přesto se mu na čele zrcadlily kapky potu.
„Jestli neuklidím, bude se zlobit. Musím, než se vrátí. Každou chvíli přijde.“
Pořád brečel. Bez přestávky. A Nico pochopil, že Kyler vážně míval oči rudé od pláče.
„Pomůžu ti,“ rozhodl nakonec. Našel další hadr, namočil ho do vlažné vody a ve tři ráno, v zimě a tmě, drhl podlahu. A protože Kyler myslel na mámu, rozhodl se myslet na otce.
Došel k názoru, že tři hodiny ráno jsou na přemýšlení vůbec nejhorší doba. Možná proto udělal ve tři hodiny už tolik hloupých rozhodnutí. Jednou ho bratr táhl do sprchy a řval na něho, aby nezavíral oči. Mohl za to otec, že se cítil pod psa.
A teď kvůli Kylerově matce umýval podlahu.
***
Kyler se postupně uklidňoval. Nico ho dokázal odvést do postele a uložit. Usnul po pár nádeších, ale neustále se převaloval a něco si mumlal – slova, kterým nešlo rozumět. A Nico u něj dlouho seděl, poslouchal ticho, klepal se zimou a nevyspáním a suchá kůže na prstech mu začínala praskat. Nemohl spát, nechtěl. V uších mu pořád dokola rezonoval strach, se kterým posledních pár hodin drhnul podlahu.
Co když na to nemám? Kyler je… Co když všechno jen zhorším?
Nakonec se přiměl vstát. Vodu z kýblu vylil do záchodu, hadry přepral v umyvadle a pověsil na šňůru. Když se vrátil do pokoje, venku začínalo svítat. Kyler spal, i když měl být dávno vzhůru.
Nicovi bylo jasné, že je oba čeká těžký den.
Bylo pět minut před sedmou a Nico zrovna vařil čaj, když se Kyler probudil. Vyděšeně se posadil, a kdyby celá situace nebyla přímo k posrání, Nico by se při pohledu na jeho trčící vlasy zasmál.
Sebral modrý hrnek. „Na,“ strčil ho Kylerovi pod nos a sedl si na peřinu.
„Ach bože,“ vyhrkl Kyler a schoval obličej do dlaní. „Promiň, promiň, promiň!“ opakoval pořád dokola, dokud ho Nico nechytil za jedno zápěstí a nestáhl mu ruku dolů, aby na něj viděl.
„Jak se cítíš?“
„Zase jsem všechno pokazil,“ odvětil Kyler a měl pocit, že i kdyby si vydrápal všechny vzpomínky, stejně by se mu neulevilo, protože vedle něj seděla další osoba, které vzpomínky vzít nemohl. Pár kapek čaje mu spadlo na peřinu, proto se je pokusil setřít, ale na béžovém povlečení přesto zůstaly dva fleky. Bouchl se pěstí do stehna.
„Nic jsi nepokazil.“
„Nemusíš to dělat! Nemusíš být hodný. Klidně řekni, že jsem blázen!“
Poslední věta Nica rozesmála. „Já to klidně řeknu. Nemám s tím problém. Asi trochu blázen jsi,“ připustil nakonec. Nemělo smysl si něco nalhávat.
Do oken narážel silný vichr.
„Trochu,“ zopakoval Kyler. „Vím, že jsem ti nabídl, abys tady zůstal, ale kdybys měl pocit, že se mnou nevydržíš ani minutu, nebudu ti vyčítat, žes odešel.“
„Chceš, abych odešel?“ reagoval Nico. Nebyl si jistý, zda všechno zvládne správně. Za svůj život už párkrát, spíš vícekrát, šlápl vedle a hodiny, týdny a roky pak litoval, ale teď věděl, že nechce odejít. Nic si nenalhával, bál se, že by v pokoji 23 kvůli příšerné zimě nepřežil. Nepřežil by bez Kylera. Ale třeba i maličko doufal, že by Kyler nepřežil bez něj. Připadalo mu legrační, jak moc si přál, aby se potřebovali navzájem, proto se usmál a rozhodl: „Zůstanu.“
Nechal Kylera vypít čaj a zadíval se na hodinky. Měli zpoždění, Angelo už nejspíš vyšiloval. Blížila se půl osmá a Nico stále nepřicházel.
Kylera čas nejspíš taktéž znepokojoval, protože se při pohledu na hodinky zamračil.
„Všechno bude v pohodě, jasné? Jdi se do koupelny umýt a převléct, já se to tu zatím pokusím uklidit a pak vyběhnu za Angelem. Dobře?“
„Dobře.“
Nechtělo se mu věřit, že by Kyler takhle jednoduše poslechl, ale když zmizel ve vedlejší místnosti, aniž by protestoval, měl z toho Nico radost. Pustil rádio a ticho přehlušila známá melodie. Těžko říct, zda ji ještě vnímal. Některé dny už ani nenašel sílu k písni něco cítit. Nešlo ji nenávidět ani milovat. Prostě jen hrála.
Když Kyler vyšel z koupelny, vypadal mnohem líp. Do tváří se mu vlila barva a vlasy mu legračně netrčely. Zkontroloval místnost a pohledem se zastavil na ustlané posteli. Všiml si, že je jeden cíp peřiny nakřivo a polštář není úplně rovně. A pak dva fleky od čaje. Bude muset… Nejprve však otevřel dveře a vpustil dovnitř studený vzduch, aby vyvětral.
„Snažil jsem se,“ odvětil Nico, sotva Kyler začal přestýlat.
„Však nic neříkám.“
„Bylo by lepší, kdybys to přede mnou tak očividně neopravoval, ale fajn. Nebudu předstírat, že jsem machr na stlaní postele.“
Nico si zrovna upravoval oblečení, aby na sobě neměl ani jedno zbytečně odhalené místo kůže, když zaslechl, jak někdo otvírá branku. V další vteřině se u vchodu objevil Angelo. Podle rudých tváří se zdálo, že dost spěchal. Opřel se rukou o zeď a rychle oddechoval.
„Ty… ty jsi tady?!“ vyštěkl a zařval zároveň. „Víš, jaký jsem měl strach? Myslel jsem, že… A když jsi nepřišel… Bože, Nicolaii, proč jsi nešel hned za mnou, abych věděl, že jsi v pohodě?“
„Já ti… O čem přesně mluvíš? Mám jen trochu zpoždění, to přece není taková hrůza.“ Lhal. Všichni tři věděli, že zpozdit se je hrůza, pokud to nějakým způsobem ovlivní Kylera. Ale musel lhát, aby alespoň trochu zmírnil Kylerovy výčitky a sebeobviňování.
„Zpoždění?“ zopakoval nevěřícně Angelo a narovnal se. Vysunul bradu trochu dopředu, otevřel ústa a pak je zase zavřel. Ohlédl se, chvíli zíral na cestu do města, a když se obrátil zpátky, přejel oba chlapce pátravým pohledem. „Ty… ty jsi nespal na ubytovně, že ne?“
Kyler pustil peřinu na postel a postavil se vedle Nica. „Stalo se něco?“
Angelo zaklonil hlavu a rozesmál se. „Bože! Myslel jsem, že seš mrtvej! Myslel jsem, že… Do prdele, Nicolaii, kdes byl celou noc? A proč jsi ráno podle plánu nedošel za mnou? Proč jsi šel sem?“
„Spal jsem tady,“ ukázal Nico na sedačku. „A ráno jsme trochu zaspali.“
Tohle Angela nejspíš vykolejilo úplně nejvíc. Překvapilo ho, že vojáček žije, překvapilo ho, že ho našel UVNITŘ Kylerova domu jen v ponožkách s obrovskou dírou na palci, ale tohle prohlášení absolutně, ani v těch nejzazších představách, jednoduše nečekal.
Máš, co jsi chtěl, Razi. Snad nás jejich přátelství nebude stát život.
„Spal jsi tu?“
„Ano.“
„A zaspali jste.“
„Ano.“
„Takže ty vůbec nevíš, co se stalo?“
Tentokrát už Nico nevydržel a vykřikl: „Tak řekneš nám to konečně?“ Když se Kyler vedle něj napjal, trochu se uklidnil. Dnešní den byl už tak hodně nahnutý. Pohybovali se na hraně.
Angelo si naposledy oddechl. Když utíkal nahoru na kopec, aby se přesně v půl osmé objevil na prahu domu, cítil strach – mnohem větší, než by očekával. A děsil se chvíle, kdy se na něj Kyler podívá a padne otázka: „Kde je Nico?“ Neměl nejmenší tušení, co odpovědět. Ale Nico stál jen pár kroků před ním. Evidentně zcela v pořádku. „Ubytovna, kde bydlíš… V noci se propadla střecha. Je hodně mrtvých,“ vydechl vyčerpaně.
Překvapivě tím prohlášením vyděsil spíš Kylera, který se svalil na sedačku.
„Ale ty seš v pohodě,“ pokračoval Angelo a mávl rukou. Mávl rukou nad desítkami mrtvých. Moc dobře si uvědomoval, že to není fér. Jenže na Hádovi lidé prostě umírali. Spousta z nich by přes zimu beztak umrzla. Nejspíš šlo o milosrdnou smrt. Celé odpoledne si pak bude při uklízení jejich těl něco podobného opakovat. Ale teď šlo o Nicolaie. Nad jeho smrtí by se rukou nejspíš nemávlo. „Najdeme ti nový domov. Bezpečnější.“
Kyler vystřelil na nohy a zakroutil hlavou. „Ne, Nico zůstane tady! Bude bydlet se mnou!“
„Já myslím, že bychom se měli uklidnit. Všichni,“ zareagoval Nico, který v hlasech obou slyšel značnou frustraci. „Jak to tam dole vypadá?“ zajímal se. Nikdy s nikým přílišné kamarádství nenavázal. Znal muže z čísla 22 a Grega z 24.
Nezastyděl se, když v první vteřině zadoufal, že ten v noci chcípl. Se všemi zdroji. S pokušením.
„Je hodně mrtvých. Pokoušíme se odklidit trosky a zjistit, jestli ještě někdo nežije. Pokud můžeš, měl bys nám jít pomoct.“
„Jasně,“ přikývl Nico a otočil se ke Kylerovi. Chytil ho za ramena a zadíval se mu do očí. „Všechno je v pořádku. Já jsem v pořádku a ty taky. To je hlavní. Vrátím se ve čtyři.“
„Budeš tady bydlet. Musíš tady bydlet. Kdybys dneska nebyl tady, byl… byl bys…“
Pořádně s Kylerem zatřásl. „Ale já tady jsem! Nic se mi nestalo.“
„Ale mohlo!“ vyštěkl Kyler a pokusil se Nicovy ruce setřást, jenže se mu to nepovedlo.
„Jsem v pořádku! Díky tobě. Řekni, že to tady zvládneš. Že když teď odejdu, tak se o tebe nebudu muset bát.“
S vypětím všech sil Kyler přikývl. Myšlenky mu zmateně vířily hlavou, neposlouchaly a on neměl sebemenší ponětí, která ho přepadne, až se ocitne sám. Ale přikývl, samozřejmě. Co jiného měl taky dělat?
***
Budova ubytovny mu už tenkrát připadala na první pohled chatrná a nahnutá na stranu. Zvětšující se prasklina v pokoji taky nepomáhala. Ale nikdo nechtěl řešit, že by se něco mohlo stát, a tak nad tím Nico taky nepřemýšlel. Když však vyšel zpoza rohu a objevily se před ním trosky, naštval se sám na sebe, že o tom víc nemluvil.
„Střecha se propadla nad ránem. Zrovna když bylo vevnitř nejvíc lidí,“ vydechl Angelo.
Pokoušeli se odstranit trosky, jenže holýma rukama toho moc nezvládli. Boční stěny však pořád stály, držely některé kusy nahoře a pod nimi klidně mohli najít ještě pár živých chlapů. Stačilo by, i kdyby našli jen jednu živou duši? Angelo si strašně moc přál žít ve světě, kde mohl říct, že ano. Že jeden zachráněný by mu pomohl k lepšímu spánku. Ale zároveň bylo bláznovství ohrozit další životy kvůli jednomu.
Takže kolik duší by za to stálo?
Pokoušel se dobrat k přesnému číslu. Nějak ho určit. Deset? Dvacet? Sto?
„Tohle přece nikdy nemůžeme odklidit!“ zhrozil se Nico při pohledu na hromadu trosek.
„Uděláme, co bude v našich silách,“ odvětil Angelo. Během jeho nepřítomnosti už ostatní stihli naházet mrtvoly na hromadu a zapálit je. Přestože se pak ulicemi nesl odporný smrad, z nebe padal zašedlý popel a většina chlapů se nakonec pozvracela, byla to nejjednodušší možnost. Nikomu se nechtělo kopat masový hrob ani je táhnout k Rokově útesu. Na to byli až příliš vyčerpaní.
Když Nico došel blíž, někteří zvedli zrak. Ve všech očích zahlédl nesmírnou frustraci a únavu.
„No sláva, takže žije! Kyler se nám třeba nezblázní steskem,“ štěkl Greg. Jasně, že ten musel přežít. I se svými zdroji, které by Nico pohřbil nejraději.
Chtěl mu dát do držky, prostě jen tak, ale místo toho popadl nejbližší kus suti a odnesl ho. Pokoušel se nevšímat si hořící hromady mrtvol ani cestiček krve v písku. Dva kroky od něj zvracel kluk s brýlemi na nose. Když se narovnal, měl je mokré od slz.
Byla to úmorná práce a hodně připomínala nošení cihel. Po pár cestách Nicovy dlaně opět krvácely, ale nestěžoval si. Nemohl uvěřit, že přežil, že stačilo tak málo a vše, na čem kdy záleželo, by zmizelo.
Spálili by tě a tvoje tělo by přestalo existovat.
Po nějaké době, vůbec netušil, kolik hodin tu strávil, se mezi troskami, někde hodně hluboko pod sutí, ozval křik. Někteří začali pracovat rychleji, pár se jich pokoušelo volat, že toho chudáka brzy dostanou ven, ale většina tušila, že ho nejspíš nikdy nezachrání.
Křik postupně přešel v pláč a i ten nakonec utichl.
V troskách ubytovny našli tři živé, dva v rychlosti ošetřili a odtáhli je do nemocnice. Třetí byl v bezvědomí a jednu nohu měl rozdrcenou a čouhala z ní kost. Ten, který ho vytáhl, mu položil ruce na ránu a pokoušel se zastavit krvácení. Z nosu mu tekl sopel, ale neutřel si ho, tak moc se soustředil na to, aby krev přestala téct.
Angelo se k bezvládnému tělu sehnul a chvíli ho kontroloval. Když se narovnal, jen zakroutil hlavou.
„Ještě dýchá!“ vyhrkl muž a odmítal oddělat ruce.
„Ale dlouho nebude. Ztratil hodně krve. Možná, že v pořádné nemocnici by ho zvládli zachránit, ale tady nemá šanci. Zemře tak jako tak. Je mi líto.“
„A to ho ani nezkusíme zachránit? Prostě ho hodíte do ohně? Živého?“ Když se rozkřičel, udělala se mu u nosu bublina.
Angelo se pokoušel mluvit smířlivě. Nebylo to poprvé, kdy někdo zemřel jenom proto, že mu zde nedokázali pomoci. „Jestli chceš, můžeš s ním počkat, než… odejde. Ale bojím se, že to pak pro tebe bude ještě horší.“
Muž klečící na zemi nad tím chvíli uvažoval. Konečně si utřel sopel, ale slzy nezastavil. Když se přiměl ránu pustit, měl celé ruce od krve. Vstal. „Ne… Ne, já nemůžu,“ hlesl a vrátil se k práci.
Nico cítil, jak se mu navaluje, když zraněného zvedli a odnesli k hořící hromadě. Musel zavřít oči a myslet na cokoliv jiného. Mohl jsi to být ty. Mohli teď spalovat tebe.
Další dvě hodiny nikoho nenašli. Z trosek nezaslechli jediný zvuk, proto se Angelo nakonec rozhodl práce zastavit. Nemohli pokračovat do nekonečna, některé větší části by se jim stejně nepovedlo uklidit. A vážně nepotřeboval, aby si ublížil někdo další.
Navíc zbývalo vyřešit další problém.
„Všichni, kdo tady bydleli a nemají dnes v noci kde spát, pojďte za mnou,“ zavolal do davu. Na ubytovně bydlelo skoro sto lidí, podle všeho jich přežilo patnáct. Většina pro něj pracovala na stavbě – neviditelná součást, některé z nich ani neznal jménem. Očima vyhledal blonďatou hlavu a okamžitě se mu ulevilo. Nicolai žije, a to je hlavní.
Nejprve došel k němu a starostlivě si ho přeměřil. „Předpokládám, že teda zůstaneš u Kylera. Máš nějaké věci, nebo jsi o všechno přišel?“
Zrovna, když se Nico nadechoval k odpovědi, ozval se za ním posměšný hlas. „Šukání Kylera tě dostalo až na vrchol, co?“
Nemusel se otáčet, aby poznal, kdo se do něj strefuje. Na Hádovi ho vytáčeli především dva lidé a blbé připomínky měl jen jeden.
„Jestli máš nějaký problém, můžeš ho klidně říct mně!“ vyštěkl Angelo a zamračil se.
Kurt udělal krok dopředu, takže se objevil v Nicově zorném poli. „Nemám žádnej problém, jen říkám, že si to tady hošánek hezky zařídil.“ Schválně plivl na zem a pak si přejel jazykem po předních zubech – kromě jednoho je měl všechny perfektně bílé.
„Musíš to dělat i dnes?“ vydechl vyčerpaně Nico, ale nakonec sám došel k názoru, že lidská hloupost se bez ohledu na situaci nejspíš vypnout nedá.
„Dělat co?“ dál provokoval Kurt. Podíval se na zuřícího Angela a zvedl ruce v obranném gestu. „Fajn, vzdávám se! Už držím hubu. Ale to neznamená, že nikdo kolem netuší, jaká seš děvka.“
„A dost!“ zařval Angelo. „Pokud vím, ty máš kde spát! Tak vypadni, dnes na takové kecy vážně nemám náladu.“
Kurt strávil na Hádovi až příliš mnoho let, než aby v něm smrt vyvolala silnější pocity, ale Angela poslouchal. Pomalým krokem se vydal směrem k baru. Stejně jako většina ostatních. Zůstali jen ti, co právě přišli o střechu nad hlavou.
„Uvidíme se zítra,“ mávl Nico a schoval ruce do kapes. Neslyšel, jestli za ním Angelo něco volá. Do čtyř měl ještě hodinu čas, ale nedokázal by se někde jen tak poflakovat. A potřeboval ujištění, že se v domě na kopci nic neděje, že si Kyler při drhnutí podlahy nesdírá kůži z dlaní a nenechává za sebou další kapky krve.
Dveře domu byly zavřené, kaktus se tvářil zamyšleně. Nico zaklepal, ale nečekal na vyzvání. Nejspíš by ho v poryvu větru ani neslyšel. Boty nechal na zápraží a vstoupil dovnitř.
Kyler seděl na pohovce, ruce položené v klíně a zíral před sebe.
„Jsem… doma?“ zašeptal neurčitě Nico. Nepochyboval, že se druhý chlapec za celý den nepohnul. Možná si ani neuvědomil, kolik času uběhlo.
„Jsi tady,“ konstatoval jednoduše Kyler a postavil se. Vypadal drobně. Nico si až teď připustil, jak moc je vychrtlý. A bledý. A…
„Klepeš se zimou.“
Kyler přikývl. „Ano,“ souhlasil, jako by se bavili o něčem zcela banálním. Podíval se na hodinky, pak na televizi, pak na Nica – někde mezi tím se v něm něco přepnulo, nebo napravilo, nebo zvrtlo a najednou působil normálně. Nebo spíš jako Kyler, divný kluk s divnými návyky, co není zase tak bláznivý, jak říkají ostatní.
„Jdu do koupelny. Pak můžeš jít ty a já zatím uvařím jídlo a pustíme si další díl.“ Zněl rozkazovačně a Nico si nedovolil nesouhlasit. Napil se pořádně vody a nějakou dobu zíral do zdi.
Chvílemi dýchal zrychleně, mrkal a přemlouval se, aby zahnal slzy.
Vydržel to přesně do chvíle, kdy si nahý stoupl pod vlažný proud vody a špína a prach a hlavně krev odtékaly odpadem pryč. Poprvé v životě brečel, protože měl pocit, že jinak se zblázní.
Když se vrátil za Kylerem, cítil se o něco líp. Vyčerpaně, zničeně, ale líp. Dokonce se po hodně dlouhé době oholil, i když neměl žádnou pěnu a musel použít ne moc ostrý nůž.
Zase si o trochu víc připadal jako člověk.
„Všechno v pořádku?“ vyhrkl okamžitě Kyler.
Nico si sedl na barovou židli a opřel se o kuchyňský pult. Přemýšlel nad tou otázkou nesmyslně dlouho, až se nakonec rozhodl, že neodpoví. Lhal by, ať by řekl cokoliv. „Myslíš, že se Anna dozví, že ji Armando pořád miluje? Že si vzal tu kozatou nánu, protože se ji snažil ochránit před vězením?“
Kyler poctivě míchal čočku, ale při téhle otázce se otočil a nadzvedl obočí.
„Ne, nic neříkej. Ty už to vlastně víš! A prozradíš mi to?“
Černovlasý chlapec se vrátil zpátky k míchání, ale nenápadně, sám pro sebe, se ušklíbl. Od rána žil a dýchal ve strachu. Bylo mnohem lepší ho na chvíli nechat jít. Nico vypadal živě. Nepřišel o něj. O jediného člověka, kterého měl rád.
„Budu hádat. Neřekneš mi to, abys mi nezkazil překvapení. No tak to ti teda pěkně děkuju! Je to telenovela. Jistě, že se to dozví! A budou spolu žít šťastně až navěky. I když je to pitomost. Nevěřím, že to jde – žít šťastně až navěky. Nakonec se vždycky najde něco, co se pokazí. No nemám pravdu?“
„Já nevím. Asi.“
„Asi? Asi. Jak asi? To je přece něco, co musíš vědět. Byl jsi někdy zamilovaný, Cvrčku? Měl jsi někdy nějakou Cvrči-ci? Hm, to zní divně, přiznávám.“ Nico zatřásl hlavou a chvíli nad tím přemýšlel. Příliš pozdě si uvědomil, že se nejspíš neměl ptát. Že právě kvůli Kylerovi v severní části nejsou žádné ženy.
„Ne-e,“ zamručel nezaujatě Kyler a soustředil se na míchání. Dvakrát doprava, dvakrát doleva.
„Tak jiného Cvrčka? Kluka?“ Jestli měl ze začátku pocit, že tím něco zlepší, tak teď ten pocit definitivně zmizel. Vařečka spadla do hrnce s takovou rázností, že trocha čočky vyprskla na vařič.
„Ne! Já nemám rád nikoho, jasné?“ vyštěkl Kyler rázně a pokoušel se zůstat v klidu. Nenáviděl podobné otázky. Vždycky mu připomínaly, že se celý život potýkal se samotou.
Nico ovšem svým způsobem věděl, jak situaci zachránit. Vztek a strach se utlumily, když se ozvala další otázka. „Počkej! Ale mě máš rád! Nebo snad ne?“
Kyler vypnul vařič a připravil dvě misky. Teprve potom pokrčil rameny. „Možná.“
„Možná? Jak jako možná?“
„Možná mám a možná mě někdy neskutečně vytáčíš?“
Nico ukázal prstem na sebe. „Já? Já vytáčím tebe? No dobrá.“
Seskočil z barové stoličky a došel si pro večeři. Schválně se tvářil uraženě, ale když dostal vařící misku jídla, dobrého jídla, musel se usmát. Užíval si každé sousto. I klid, který existoval, jen když hrála televize. V ten moment mohl úplně klidně žít život Anny Marie Consuely a nemyslet na svůj.
Jako bys dneska nespaloval mrtvoly. Jako bys dneska nespaloval živou bytost.
„Mám tě rád. A strašně se bojím, že se ti něco stane,“ hlesl Kyler ve vteřině, kdy díl skončil. Celých čtyřicet minut na nic jiného nemyslel.
Nico mu pohled opětoval. „Já se taky bojím, že se ti něco stane.“ A že to bude moje vina.
Ve čtyři ráno pak drhl křivé spáry mezi kachličkami v kuchyni.
Autor: Klára Pospíšilová
* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥
♥
♥♥