Szabi

Upravila si šaty, uhladila si dlaněmi záhyby a ještě než odešla, nadzdvihla obočí a usmála se. Přejela si jazykem po horním rtu a naklonila hlavu na stranu. „Takže… zase někdy.“ Nečekala, že by Nico odpověděl. Dvakrát si poskočila, zkontrolovala, zda je jizva zakrytá, a poté se vytratila.

Cvrčci cvrkali.

A nebe se mračilo. Mrak nad Hádem zakrýval skoro celou oblohu, zvedal se vítr a ochlazovalo se. Nico si zapnul mikinu ke krku a přetáhl si rukávy přes dlaně. Na botě měl bílý flek a špičkou druhé boty ho zkoušel setřít. Když se narovnal, ucítil na čele první kapku. Překvapeně ji setřel a zvědavě prohlížel.

Z nebe padala voda. Zázrak.

Během dne začalo mrholit. Jemný déšť mu připadal osvěžující. Neustále zakláněl hlavu a měl pocit, že smývá všechny spáleniny a odnáší je někam daleko. Cítil se výborně. I když se v noci stále více ochlazovalo a on drkotal zuby tak silně, až nemohl mluvit. Každé ráno si kontroloval, zda nepřišel o prsty na nohou. Sundával si boty a přitom zadržoval dech v očekávání, co uvidí. Jakmile však vyšlo slunce, nikdy na další noc nemyslel.

Když o dva dny později pršelo podruhé, déšť byl mnohem silnější. Slunce už nebylo přes mraky ani vidět. Nico se vyšplhal na kopec a utřel si mokrý obličej. Nešel dovnitř, zůstal stát na prahu a čekal, až Kyler dojde k němu – tvářil se ustaraně.

„Kolik by mohli poslat zimního oblečení? Čepice, rukavice, ponožky. I deky se budou hodit,“ vypálil Nico.

„Zeptám se.“

„Mohl bys je přesvědčit, aby toho poslali hodně?“ zkusil Nico a třel si ruce o sebe. Po příjezdu nedostal žádné zimní oblečení, vlastně ani netušil, že se na Hádovi mění počasí, a podle Angelových slov přibylo za posledních několik měsíců dost nováčků, kteří neměli co na sebe.

„Já s nimi nesmlouvám. Jen jim předávám zprávy,“ vysvětlil Kyler.

„To já vím. Ale mohl bys to aspoň zkusit. Nebo ne?“

Černé oči ještě víc ztmavly. To sice nebylo možné, ale Nicovi to tak skoro připadalo. Kyler rázně zakroutil hlavou a naštvaně usedl k psacímu stolu. Přitáhl klávesnici k sobě a odvětil: „Nebo ne!“

„Nebo ne,“ hlesl Nico a promnul si zátylek.

Nikdy se v Kylerovi nevyznal a pochyboval, že vůbec někdy začne jeho osobnost chápat. Myslel si o něm, jak je tichý a nekonfliktní, ale dokázal se celkem hlasitě hádat a neustupoval. Jiný den by třeba sklopil zrak a pokoušel se slíbit všechno na světě, souhlasil by, jen aby se na něj Nico nezlobil.

Maličkosti ho dokázaly vyděsit, stejně tak mu na nich nezáleželo.

Kdo se v něm měl vyznat?

***

Oblečení poslali. Ne tolik, kolik bylo třeba, ale Nico vyfasoval novou bundu, rukavice a čepici. Táhlo mu sice na kotníky, ale nijak si nestěžoval. Nakonec kvůli tomu obětoval jedno ze dvou triček. Rozstřihl ho na dvě části a v noci si jimi kotníky obvazoval.

Déšť měl za následek další nepříjemnou skutečnost. Písek pod nohama mokval a stávalo se z něj bahno. Lepilo se na boty a ztěžovalo jim chůzi. Někdy měl Nicolai strach, že špatně došlápne a písek ho vcucne.

Ale skutečná výzva ho teprve čekala. Hustě pršelo, skoro neviděl před sebe a z kopce se valily proudy vody. Brodil se v ní po kotníky a neustále si opakoval, že musí pokračovat, ale když skončil na čtyřech a prostě se pokoušel doplazit nahoru, od hlavy k patě promočený a zablácený, napadlo ho, že by se na všechno nejraději vysral.

Lezu po čtyřech do kopce. Lezu po čtyřech do kopce a prší na mě. Lezu po čtyřech do kopce, prší na mě a brodím se v bahně. Lezu po čtyřech do kopce, prší na mě, brodím se v bahně a je mi příšerná zima. Lezu po čtyřech do kopce…

„Uklouzl jsem. Dvakrát,“ vysvětlil, když si ho Kyler prohlížel. Utřel si bahno, které se mu přilepilo na krk. „Tohle je příšerné! Musel jsem lézt po čtyřech!“ nadával. Voda z vlasů mu tekla po obličeji do očí. Neustále mrkal a popotahoval.

„Začíná období dešťů. Nějakou dobu pršet nejspíš nepřestane,“ pronesl Kyler a smutně se usmál. On sám v takovém počasí ven nevycházel, oželel i jindy pravidelné návštěvy v baru.

„Ty víš, jak mě uklidnit. Děkuju!“ hulákal Nico. Přes vodu v uších neslyšel skoro ani sám sebe. Pokoušel se ji vytřepat, poskakoval po jedné noze a připadal si jako blázen. Taky klepal kosu, jak ho promočené oblečení na kůži studilo.

„Máš modré rty,“ konstatoval Kyler a starostlivě se zadíval na nebe. Nemohl si vzpomenout, jestli se i ostatní spojky třásly zimou. Nikdy jim příliš pozornosti nevěnoval. „Nechceš čaj?“

„Ani ne,“ mávl Nico rukou a přitáhl si dlaně k sobě. Několikrát na ně dýchl. „Potřebuju chodit. Když se nehýbu, je to horší.“ Mnohem horší.

Vzkaz, který mu Kyler předal, se musel naučit nazpaměť, protože papír by se mu v kapse rozmočil. A pak se vydal z kopce dolů. A upadl potřetí, zadkem přímo do kaluže.

Angelo se na něj díval pohledem, kterým naznačoval, že přesně rozumí, čím si Nico právě prochází. „Měl by sis pořídit nějaký pořádný klacek, o který se budeš opírat,“ poradil mu.

Byla by to dobrá rada, kdyby se na zemi jenom tak válely klacky a hole. Nico obešel několik stromů, ale všechny měly větve vysoko a ty, co rostly nízko, by jenom tak neulomil, nebo byly naopak ztrouchnivělé.

Další deštivý den čaj neodmítl – pokoušel se z něj vstřebat všechno teplo a vůbec mu nevadilo, že si spálil jazyk. Celou noc nespal, protože soused z pokoje 24 nepřestával kašlat. A byla mu hrozná zima, ani nová bunda, rukavice a čepice nepomáhaly. Vlastnil jen jedny boty, věčně nasáklé vodou, které neměl kde osušit.

A prasklina ve zdi se zase o něco zvětšila.

***

„Měl bys zajít za Rasputinem.“

„Jako proč?“

Angelo si ho přeměřil od hlavy k patě a nadzvedl obočí. „Nevypadáš moc dobře.“

„Dík. Ty taky ne,“ odvětil Nico. Nezněl útočně, na to se cítil až příliš pod psa. Těžce se mu dýchalo, pálilo ho v krku, a když ráno vstával – zase děkoval za všechny prsty na nohách – rozkašlal se.

„Nedělám si legraci. Zajdi za ním,“ naléhal Angelo. V zimě ztráceli mnohem více životů než v létě. Většinou ráno nepřišli do práce. Našli je ležet v posteli, schoulené do klubíčka se smířeným výrazem ve tváři. Nedovedl si představit, co by se stalo, co by znamenalo, kdyby takhle jednou našel Nicolaie. „Máš dostatek oblečení? Nepotřebuješ něco?“

Měl si říct o boty, nebo alespoň o nové ponožky, jenže se nedokázal Angelovi podívat do očí a spolknout hrdost. Proto jen zakroutil hlavou a něco si pro sebe zamumlal.

Angelo si i přesto v duchu slíbil, že sežene Nicovi zimní boty. I kdyby mu měl darovat vlastní, trochu prošlapané, ale jinak funkční. „Nesmíš být tak tvrdohlavý. Nemá smysl, abys kvůli tomu zbytečně trpěl.“

„Zbytečně trpěl,“ zopakoval Nico. „Jenom nechceš, abych chcípnul a Kyler se z toho zcvokl.“

„No jo, to je fakt,“ přitakal Angelo, ale oba se tomu nakonec zasmáli. Když se však Nico opět rozkašlal, smích šel stranou. Angelo si ho zničehonic přitáhl blíž. Měl ohromnou sílu, s tou se málokdo mohl rovnat. Přiložil Nicovi dlaň na čelo a okamžitě se zamračil. „Máš zvýšenou teplotu. Buď půjdeš k Razovi dobrovolně, nebo tě tam vlastnoručně dotáhnu.“

„Fajn, dneska po práci za ním skočím.“

Že není Nicovi nejlíp, poznal i Kyler. Strachoval se a Nico měl po nějaké době dojem, že mu schválně zamlčuje odpovědi od sponzorů, aby ho nemusel posílat do deště. Při každém zakašlání ztuhl.

„Kde máš hrnek? Už hrozně dlouho jsem ho neviděl,“ poznamenal Nico a dýchl si na dlaně. Třel je o sebe, ale přesto prsty skoro necítil. Zjistil, že nosit rukavice, které příliš brzo promoknou, je ještě horší.

A co mu připadalo nejšílenější… Nemohl si vzpomenout na horko. Co znamená cítit horko. Tolik dní nesnášel slunce. Milióny nenávistných myšlenek. Krok za krokem, spáleninu za spáleninou ho proklínal. Přitom stačilo tak málo času, aby si žádný z těch pocitů nedokázal vybavit. Smál by se. Smál by se klidně hystericky, ale bál se, že by se pak rozbrečel a třeba už nikdy nepřestal. Proto jen zatnul zuby.

Kyler sklopil zrak. Vždycky když se bavili o věcech, které mu nebyly příjemné, těkal očima a pokoušel se najít záchytný bod. Tentokrát se zasekl na nálepce sněhuláka. „Rozbil se.“

„Rozbil se?“ zašeptal Nico a stejně se rozhlédl. Jako by doufal, že ho jen přehlédl. Že ho najde stát na lince vedle dřezu. Nebo na psacím stole u klávesnice.

„Hm.“ Kyler mu nechtěl říct pravdu. Nechtěl ji říct ani sám sobě. Nevzpomínal si, zase. Pamatoval si jen ty střepy. Po tvářích mu tekly slzy a ruce měl sedřené do krve.

„To je mi líto.“

„To mně taky.“

„Seženu ti nový,“ navrhl povzbudivě Nico.

Kyler se jen usmál. Nechtěl nový hrnek, chtěl ten starý.

Zaklonil hlavu a protřel si oči. Zase hrála píseň, protože přes hučení deště nešli cvrčci slyšet. Jejich krátké období končilo. Přicházela zima a tu Kyler považoval za nejhorší, přestože nikdy netrvala příliš dlouho. Teď se však nedokázal zbavit obav. Zadíval se na Nica, který se pořád třásl, rty měl úplně modré a každou chvíli kašlal. „Jak se cítíš?“ hlesl a prakticky ihned mu ta otázka přišla stupidní.

„Jde to.“

„Lháři.“

„Bylo mi i hůř. Tohle zvládnu.“

Zvládneš to, i když přijde zima? „Měl bys zajít za Rasputinem.“

Nico se při těch slovech uchechtl. „Nepovídej. Na to tě navedl Angelo? Zajdu tam, jasné? Dnes večer.“

To Kylera trochu uklidnilo, ale sám nejlépe věděl, jak je to poslední dobou s dodávkou léků. Klepal prstem do stolu a jeho podvědomí na něj řvalo, aby na to ani nemyslel. Ne, nemysli na to!

Jenže Nico zakašlal a pak zhluboka dýchal, jako by mu vypovídaly plíce. „Co se děje?“ dostal ze sebe po dalším záchvatu kašle.

„Nic, proč?“ znejistěl Kyler.

„Nevím. Tváříš se zvláštně. Tak co je, Cvrčku?“

Říkal mu Cvrčku. A hrozně kašlal. A kdyby jedno ráno nepřišel, tak by… Tak by to Kyler nepřežil. „Přemýšlel jsem. Nevypadáš moc dobře, nejspíš ses nachladil. A to ještě ani nezačala pořádná zima.“

Nico pokrčil rameny. Chtěl něco odseknout, ale Kyler ho nenechal.

„Vím, jak to na ubytovnách bývá. Některé ani nemají pořádná okna. V zimě zamrznou trubky a neteče voda. O topení nemluvím.“

„Míříš někam, nebo jen tak náhodně vyprávíš fakta?“

Kyler na chvíli zavřel oči, na rozmyšlenou už ovšem bylo příliš pozdě. Pocity a emoce se daly do pohybu a nešlo je zastavit nebo se snad zamyslet nad následky. „Můžeš tu zůstat,“ vyhrkl nečekaně. Možná spíš zakřičel.

„Já vím. A děkuju. Jsem moc rád, že nemusím stát venku na dešti.“ Přes zavřené dveře mu venkovní svět přišel krásně vzdálený.

„Ale ne,“ zavrtěl Kyler hlavou. V obličeji byl najednou úplně rudý. „Myslel jsem, že tady můžeš… zůstat přes noc. Než se uzdravíš.“

Nico šokovaně vyvalil oči a taky otevřel pusu, aby ji hned nato zavřel. Nakonec ze sebe dostal docela váhavé: „Já… Nabízíš mi, abych tady spal?“

„Ano.“

„U tebe doma?“

„Ano.“

„V tomto domě?“

„Eee… Ano.“

„Jen si to chci ujasnit… Nabízíš mi, abych tady zůstal i po čtvrté hodině?“

Ve čtyři hodiny se Kylerův svět stával osamoceným, od čtyř hodin se nikdy nemusel potýkat s cizími lidmi, jen sám se sebou. Pokoušel se do starého vzorce vložit novou proměnnou, ale popravdě si něco takového představit nedokázal. „Ano. Jestli chceš, můžeš spát na gauči. Než se uzdravíš. A seženeš si pořádné zimní oblečení.“

Nico se zářivě usmál, ale nic neřekl a Kyler měl iracionální pocit, že svůj návrh musí obhajovat. „Dům je zateplený. Jako jediný ve městě. Mám dostatek teplé vody a…“

„Fajn,“ přerušil ho Nico a rozhodil rukama. „Ještě naposledy se nechám zachránit, ale příště musím udělat něco já pro tebe, jasné?“

Oba se odmlčeli, protože píseň dohrála do konce a vždy trvalo pět vteřin, než se zapnula smyčka. Teprve s prvním tónem se Kyler postavil. „Není… Není to se mnou asi snadné.“

„To s nikým, Cvrčku.“

„Mám přesný harmonogram. Nemůžu ho měnit. Nechci ho měnit.“

Nico těm slovům nevěnoval moc pozornosti. Cítil jen vděk. A radost.

***

Odnesl Angelovi poslední zprávy a pak… nešel na ubytovnu. Zamířil zpátky do kopce a těšil se na sucho. Jenže sotva zastavil u dveří, najednou mu nepřišlo správné vstoupit, když si všiml, jak se Kyler tváří. Připomínal malého vyděšeného chlapce víc než kdykoliv jindy.

„Asi bych měl jít na ubytovnu. Nemyslím si, že je dobrý nápad, abych zůstával,“ pronesl Nico a pokoušel se ignorovat, jak slabě a nemocně zní. Nemohl si vzpomenout, kdy měl naposledy virózu. Špatně mu bylo mnohokrát, ale už dlouho ho neskolila obyčejná nemoc.

„Jsem v pohodě,“ odsekl Kyler.

Na Nicově tváři to vyvolalo slabý úsměv. „Neříkám, že nejsi. Jen nechci, abys… Víš jistě, že si večer nebudeš vyčítat, žes mě tady nechal?“

Kyler zavrtěl hlavou a zadíval se na hodinky. „Pojď dovnitř,“ vydechl vyčerpaně.

Nico si vyzul boty a překročil práh. Připadal si vážně divně. Pořád měl tendenci otáčet se ke dveřím a pohyboval se jako v mrákotách. Možná jen hodně zvláštní sen… A každou chvíli se probudíš. Došel k bílé čáře. Prohlížel si ji, jako by ji viděl poprvé v životě. „Co teď?“

„Budeš spát na sedačce. Večer ti rozestelu. Tam za těmi dveřmi je koupelna, můžeš se jednou denně osprchovat. Vypočítal jsem, že jedenkrát denně na pět minut je akorát, abychom měli dostatek vody na další činnosti. A já… teď uvařím večeři.“

Nico nechtěl zbytečně provokovat, proto se přesunul k barové stoličce a posadil se. Ruce si položil na linku a sledoval Kylera při práci. Občas se bál nadechnout, aby ho nevyděsil, občas se však nadechnout musel a možná si to jen představoval, ale Kyler pak sebou pokaždé trhl.

Bezva. Takhle nám to spolu výborně půjde. Když přestanu dýchat.

„Co vaříš?“ nevydržel Nico a promluvil. Přál si, aby se mu udělalo líp. Aby přestal při každém slově znít, jako by měl v nejbližší době přijít o plíce.

„Červenou čočku.“

Nico nadzvedl obočí a usmál se. „Čočku jsem neměl věky.“

„Objednávám ji ve velkých baleních. Je společně s rýží nejlevnější surovinou.“ Kyler přecházel po kuchyni, ze skříně vytáhl hrnec, odměřil do něj dva hrnky čočky, dolil čtyřmi hrnky vody a postavil ho na plynový vařič.

„Potom nechápu, proč jsem poslední měsíce žil jen na konzervách,“ poznamenal Nico a vzpomněl si na plechovky, které schoval pod postel.

„Protože plynový vařič zase tak levný není.“ Kyler se podíval na ten svůj a chvíli si ho prohlížel. Na zadní straně byl poškrábaný. Přestože ho v takovém stavu dostal, občas se kvůli tomu rozčiloval. Hlavně v noci, když měl spát a rozhodně nemyslet na chybějící hrnek, poškrábaný vařič a smítko prachu v koutě.

Nico se rozkašlal. Trvalo pár minut, než zase mohl mluvit. „Máš hodně věcí, co ostatní nemají,“ pronesl klidně, ale nebyl si jistý, jak podobné prohlášení Kyler přijme.

Černovlasý chlapec se dál soustředil na míchání čočky, držel vařečku, jako by mu ji snad někdo hodlal sebrat. „Ne-nebudu se o-omlouvat,“ vyhrkl vzdorovitě.

„To po tobě ani nechci. Jen tomu úplně nerozumím. Seš pro město důležitý, jasně, ale mám pocit, že je v tom možná něco víc. Chovají se, jako bys byl… nenahraditelný.“ Na místě, kde něco podobného nejspíš ani neexistovalo.

„Já…“ začal Kyler, ale pak si přikryl obličej dlaněmi. Nehodlal děkovat matce, že ho naučila přežít. Některé její rady slyšel i dnes, jak mu je šeptá do ucha a šíleně se směje. „Udě-udělal jsem hodně špatnou věc, aby… abych se stal nenahraditelným,“ připustil a vzhlédl. Nemohl zastavit, nemohl se nechat ochromit strachem, protože čas pořád utíkal, jedna z mála jistot, co ho mnohokrát držela v chodu, a tak se vrátil k míchání.

„Chtěl bys mi o tom říct?“ napadlo Nica.

„Proč se nezeptáš ostatních? Každý by ti řekl, jak to bylo. Že je vydírám.“

Nico nad těmi slovy přemýšlel. Byl to paradox od prvního dne. Kyler působil nevinně, skoro dětsky, ale žil na Hádovi a všichni se k němu chovali až příliš dobře. Nemyslel si, že jen z pouhé dobroty srdce. „Ale já se raději ptám tebe.“

Kyler nachystal dvě misky a dvě lžičky – vždy uvažoval, proč má vše v sadě po třech, ale jen jeden hrnek. Copak si nepamatuješ, jak jsi ty zbývající dva rozbil, když tě spojky začaly žádat o vodu? První střepy byly náhoda, druhé už zase tak moc ne. „Nechci o tom mluvit,“ zašeptal. Vypnul vařič a pokusil se dát do obou misek stejné množství čočky. „Jím u televize.“

„Dobře.“

„Jím u televize a dívám se u toho na seriál.“

„Tak jo.“

„Každý den na jeden díl.“

Nico pokrčil rameny. „Já tomu rozumím. Můžu se dívat s tebou?“

Nesnášel chvíle, kdy cítil potřebu se obhajovat. Představil si, jak se Nico směje a konečně jej vidí jako blázna. Chtělo se mu křičet, ale věděl přece, do čeho se žene. Venku už byla zima, nemohl ho poslat pryč.

Anebo nechtěl.

„Budeš se smát,“ připustil rozmrzele.

„Proč? Je to snad porno?“ Nico sebral misku čočky a sevřel ji v dlaních. Příjemně hřála a voněla.

„Samozřejmě, že ne!“ vyděsil se Kyler.

„Fajn, protože na tom by nebylo nic špatného,“ usmál se Nico. Jednou našel u bráchy v počítači zajímavé odkazy, brácha se pak kvůli tomu ještě měsíc červenal. V tomhle ohledu byl Nico vždycky mnohem otevřenější. „A nevadilo by mi,“ odvětil.

„Není to…“

„… porno. Dobře no. Tak pak nechápu, proč kolem toho děláš takovou vědu. Je to pro děcka? Animáč? Animáče mi taky nevadí. Nedíval jsem se na televizi od chvíle, co jsem tady. A s jídlem v ruce je mi vážně jedno, co pustíš.“

Kyler sebral svoji misku a přešel místnost k sedačce. Byly na ní tři polštáře a ten nejvíc vlevo byl proseděný a nepohodlný. Většinou proto sedával uprostřed, ale to by pak znamenalo, že by si Nico sedl vedle něj. „Fajn, je to telenovela,“ zamručel a svalil se na levý polštář. Zabořil se hluboko do sedačky, až mu trocha čočky, jedno, možná dvě zrnka, vylétla z misky a přistála na tričku.

„Telenovela?“ zopakoval Nico zvědavě. Nemohl si vzpomenout, zda někdy nějakou viděl. Měl pocit, že se možná matka na něco podobného občas dívala, když každé ráno v jídelně popíjela heřmánkový čaj. Ve skutečnosti by se klidně díval i na teleshopping, kdyby na to přišlo. Hlavně, že mu nebyla zima, měl co jíst a nemusel se příliš hýbat.

„Stopy vášně.“

„Stopy vášně. To zní… zajímavě.“

I Nico přešel k sedačce. Aniž by se rozmýšlel, hopsl na prostřední místo a natáhl si nohy. Misku s čočkou si položil do klína. „Tak jdeme na to, ne?“

Zdálo se, že je Kyler zbytečně roztrpčený. Zapnul televizi, a jakmile se spustila úvodní znělka, začal jíst. Trochu ho uklidnilo, že se ani o minutu nezpozdil – přesně půl páté.

Strašně těžko se mu soustředilo, neustále periferním viděním kontroloval osobu sedící vedle. Všiml si, že Nico čočku vždy nejprve zamíchal, poté si nabral na lžičku, ale než si ji vložil do úst, pofoukal. I když už byla úplně studená. Nejspíš si ani neuvědomoval, že něco takového dělá. Sledoval televizi natolik upřeně, že si párkrát nevšiml, když si do úst vložil prázdnou lžičku.

Od prvního dne Nicolaiovi trochu vyrostly vlasy a na slunci mu ještě víc zesvětlaly. Teď spíš než blond působily zlatavě. Kyler podobnou barvu na nikom nikdy neviděl, nebo si to alespoň nepamatoval. Navíc Nicovi vylezlo pár pih, skoro neviditelných, ale takhle zblízka je mohl Kyler spočítat.

„To je mrcha, ta Lukrécie! Vsadím se, že teď to té blondýně všechno řekne!“ Nico se dřív hodně mračil. I když spával na prahu domu, kde se schovával před sluncem, pořád měl v obličeji napjaté svaly. Teď však působil uvolněně. Usmál se, plácl rukou do kolene a vyjekl: „No co jsem říkal? Neříkal jsem to?“

Kam tohle všechno povede, neuměl Kyler říct. Ještě nikdy se do podobné situace nedostal.

„Jestli to chápu správně, tak zrzka… Počkej, neříkej mi, jak se jmenuje, já si vzpomenu. Něco na E? Ne! Anna! Anna Maria Consuela! To je tak trapné jméno. Takže Anna je zamilovaná do toho zbohatlíka. Ten ji taky miluje, ale myslí si, že jsou sourozenci. Ve skutečnosti ale nejsou, protože otec není jeho biologický otec. Jeho matka se totiž vyspala na svatební cestě po moři s námořníkem, kterého znala od dětství a milovala ho, ale kdoví proč nemohli být spolu. A ten otec se zase vyspal s dívkou, která pracovala v kuchyni, a tak se jim narodila Anna Maria Consuela alias zrzka alias ta, co dala té blonďaté krávě facku!“

„Tak nějak.“

„Hele, už chápu, proč se na to díváš. Najednou mi můj život přijde docela normální,“ uchechtl se Nico a prohrábl si vlasy. Zůstaly mu neposlušně trčet do strany.

„Dívám se na to, protože jsem to našel na jednom harddisku, který sem sponzoři poslali. Sice se odtud dostanu na net, ale nemůžu žádná větší data stahovat, aby naši činnost někdo neoprávněný neodhalil. Je mnohem jednodušší se skrýt, když se jen dívám,“ vysvětlil Kyler. Některé dny telenovelu proklínal. Dal by cokoliv za jiný seriál. Některé dny mu zase tolik nevadila.

„Takže to je to jediné, co máš? Kolik to má dílů?“

„Sedm set třináct.“

„A tohle byl kolikátý?“

„Šest set sedmdesát, mám dojem.“ Věděl to naprosto určitě, ale o přesné číslo Nicovi nešlo.

„A co až to dokoukáš?“ vyhrkl udiveně Nicolai a zmateně přeskakoval pohledem z televize na Kylera.

„Vlastně jsem to už jednou dokoukal,“ přiznal Kyler a automaticky pokrčil rameny. „A až dojdu k poslednímu dílu, nejspíš začnu zase od začátku.“ Protože u večeře se díval na televizi, a když se televize jednou rozbila, nemohl celou dobu jíst. Poslouchal kručení v žaludku, sháněl součástky a s každou vteřinou ztrácel soudnost.

Nico se chvíli zamyšleně pohupoval. „Říkal jsi něco přes sedm set?“

„Hm. Třináct. Sedm set třináct,“ zopakoval černovlasý chlapec. Vstal, sebral obě prázdné misky a vypnul televizi. Domkem se okamžitě rozneslo ticho, které nenáviděl. Chtěl přejít k rádiu a pustit jedinou píseň, kterou měl, ale zastavila ho další otázka. Nico přehodil ruku přes opěradlo a celou cestu k lince Kylera vyprovázel pohledem.

„To znamená, že jsi tu skoro čtyři roky. Kolik ti je? Vypadáš dost mladě.“

„To znamená, že od chvíle, kdy jsem našel harddisk, uběhly skoro čtyři roky. Já jsem tu pět a půl. Ale věř mi, že první rok nestál za nic, bez Stop vášně a tak.“ Kyler stál u dřezu a umýval obě misky, takže na Nica neviděl, ale velmi dobře slyšel, jak se zasmál. Udělalo mu radost, že někoho rozesmál. Rozesmál vůbec někdy někoho?

„Tomu rozumím. Ale pět a půl roku? To je… šílené. To jsi sem musel jít… V kolika? V patnácti?“

„Čtrnácti, ale všem jsem řekl, že je mi patnáct.“ Když ho na Hádovi vysadili a on se rozhlédl po rozpadlém městě a po frustrovaných tvářích, myslel, že nepřežije ani den. Na jednu stranu se hodně bál, na druhou už mu bylo všechno jedno. Věřil, že si zaslouží jenom to nejhorší.

Nico nedokázal potlačit zvědavost. Někdy cítil, že by měl mlčet, že se Kylerovi nechce odpovídat, ale teď mu zase tak uzavřený nepřipadal, proto se ptal dál. „Nerozumím tomu. Jak jsi to tady zvládl? Byls ještě dítě a já nevěřím, že by se některá individua rozhodla ti neublížit. Nebo snad… Ublížili?“

Dřív než se mohl Nico zatvářit vyděšeně, Kyler zakroutil hlavou. „Už jsem ti řekl, že jsem si všechno pojistil. Udělal jsem něco, na co nejsem pyšný, jasné? Vydíral jsem je, nejspíš. Nebo já vlastně nevím. Snažil jsem se jen přežít, nic víc. Kdybych věděl, že mě nechají na pokoji, nikdy bych něco takového neudělal.“

„Neudělal co?“

Kyler se kousl do spodního rtu a zhoupl se na špičky. Stačilo jen vyjít ven a Nico by si mohl odpovědi získat od kohokoliv. Třeba od lidí, kteří by Kylera popsali tím nejhorším způsobem. „Nahrál jsem do sítě vir. Když se mi něco stane a já ho nezastavím, rozšíří se a vypne ve městě veškerou elektřinu. A nejen to. Jestli se mi něco stane, cokoliv, město přijde o veškeré zdroje. Nejspíš pak hodně lidí umře.“ Rozhodil rukama a smutně se usmál. „Takhle jsem tady přežil. Jsem prostě sobec, co myslí jen na sebe.“

Nico nedokázal skrýt údiv. Vzpomněl si, jak jednou černovlasého chlapce přirovnal k bratrovi. Ale Lukai by nic podobného neudělal. Při každé příležitosti upřednostňoval všechny ostatní. Stoupl si před letící kulku, aby nezasáhla nevinnou dívku, která se krčila v rohu a brečela. Nico tohle nikdy nechápal. A když se pak o několik hodin později postavil v nemocnici před zrcadlo, vyděšený, že ztratí bratra, protože mu nikdo nechtěl nic říct, pořád dokola se sám sebe ptal, jestli by udělal to samé.

Postavil by ses před letící kulku a zachránil něčí život s vědomím, že možná ztratíš ten svůj?

Ne, nejspíš ne.

„Nebudu lhát, je to sobecké, ale zároveň geniální,“ připustil Nico. Postavil se, i když si připadal podivně slabý a unavený. Přejít místnost až k lince ho stálo mnoho sil. „Já bych udělal klidně to samé. Ani bych nezaváhal. A nic si nevyčítal.“

Myslel si, že je Kyler nevinný a bezelstný. Velmi výjimečně se v lidech mýlil.

„Tak a teď mi řekni, co většinou děláš, když skončí díl?“ Při těch slovech se rozhlédl, jako by hledal něco, co je následující čas zabaví.

Kyler nedokázal promluvit, pořád si Nica prohlížel, tři pihy na levé tváři hned u sebe, světlehnědé oči, zlatavé vlasy – stál teď tak blízko, že musel o dva kroky couvnout. Neuměl pochopit, že se na něj Nico nezlobí a nic mu nevyčítá. Ojedinělý případ. První na světě. Jediný v životě.

„Posloucháš mě?“

Kyler zatřepal hlavou. „Co jsi říkal?“

„Že by mě zajímalo, co budeme dělat teď.“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥