10. KAPITOLA

10. KAPITOLA


„Já tomu sakra nerozumím!“ hulákal Nico. Rukama se zapřel o trám a pokusil se nahlédnout dovnitř. „Kylere! Co se zase děje?“

„Nic se neděje!“ vyštěkl Kyler překvapivě hlasitě a ruce si dal v bok. „Jen jsem si to rozmyslel. Nemůžeš tu být. Tohle je můj dům a já tě v něm nechci.“

„Do háje,“ zavrčel Nico a naštvaně bouchl dlaní do zdi. „Myslel jsem…“

„Myslel jsi špatně.“

„Fajn. Něco tě naštvalo, rozumím. Můžeme si o tom promluvit?“

„O čem chceš mluvit? Není o čem. Řeklo se ti, opakovaně, že si mě nemáš všímat. Že nemáš chodit dovnitř. Že máš dělat, co ti řeknu. Ani v jednom jsi neposlechl. Ale já nemůžu, jasné? Nemůžu být tvůj kamarád.“

„Proč ne?“ vydechl Nico.

Na poličce nad dřezem stál jen jeden hrnek posunutý doprostřed, ucho směřovalo doprava. Ale byl to ten modrý. Červený, Kylerův, byl pryč. Nestál na stole ani na kuchyňské lince.

„Protože… protože…. ti nejde o přátelství. Jenom chceš, abych… nikomu neříkal pravdu. Abych ne… Jenom mě využíváš.“

Nicolai se většinou hádal. Victorie často opakovala, že je tvrdohlavý beran, ale mýlila se. Nicolai se hádal, s tím problém neměl, ale vždycky se nakonec podřídil. S otcem bojoval tolikrát, při každé příležitosti a nepamatoval si ani jeden případ, kdy by neustoupil. Jenže Hádes, každé zatracené zrnko písku, ho připravilo o sílu. Svezl se do sedu a zamračil se na kaktus.

Třeba by ho mohl pojmenovat. Ralph? Rudolf? René? Vypadal jako René? Možná trochu.

„Nic mi k tomu neřekneš?“ podivil se Kyler. Nicova reakce ho vyvedla z míry. Celou noc chodil po pokoji, naslouchal cvrčkům a připravoval si argumenty. Předříkával si je nahlas.

„Máš částečně pravdu. Asi. Nebo já vlastně nevím.“

Kylerovi najednou připadalo nepatřičné, že stojí nad Nicem a shlíží na něj svrchu. Došel až ke dveřím – k nikomu jinému by si tak blízko netroufl – a posadil se na zem. „Mám pravdu?“

„Asi ano, nevím. Trochu mě děsí, že víš, kdo jsem. A taky, že tušíš, že za mým odsouzením je něco víc. Ale mám pocit, že to není všechno. Jsem tady nahoře rád. Je tu ticho a nemusím… těžko se to popisuje, ani já sám tomu nerozumím.“

Každý Kylerův argument, úplně každičký, teď ztratil na významu. Rozplynuly se. Ještě nikdy nikoho neutěšoval. Utěšovali oni jeho, potrhlého, labilního blázna. Kripla. „To je v pohodě,“ pronesl a sám si nebyl jistý, zda a jak moc těm slovům může věřit.

„Je mi líto, že pochybuješ,“ pokračoval Nico a promnul si zátylek. Bolelo ho za krkem. A v krku. Rozčilovalo ho, jak ho každý nádech štípe na plicích. „Kdyby ti cvrčci alespoň na chvíli drželi hubu. Nemůžu přemýšlet, když pořád cvrkají!“ Rozhlédl se, jako by některé z nich mohl vidět. Ohrnul horní ret a nakrčil naštvaně nos.

Kyler se zhluboka nadechl. Věděl, že by měl mlčet, ale když byl svědkem Nicovy frustrace, nedokázal to. „O co tady jde? Proč jsi tady?“

„Bože, je to tak hloupý,“ uchechtl se Nico, ale společně s tím se zastyděl.

„Dobře, hloupost snad zvládnu,“ ubezpečil ho Kyler. Aniž by si to uvědomil, podvědomě si sedl ještě blíž. Byli teď jak dva… kamarádi, co si špitají tajemství. Kyler něco podobného nezažil a připadalo mu to na jednu stranu zvláštní, ale na tu druhou i příjemné.

Nico příliš neváhal. Vlastně ani neměl proč. „Neměl jsem nejlepší období v životě,“ začal a prstem kreslil do písku. „Byl jsem vážně hodně zamilovaný a říkal jsem si, že je to něco, co mě může zachránit. Byla to taková ta láska, kdy si říkáš, že je to ono, že s tím člověkem strávíš zbytek života, a ta představa ti vůbec nevadí. Jenže Victorie… Nelíbilo se jí, jaký má na mě otec vliv. Nelíbilo se jí, že ho poslouchám na slovo a dělám věci, které mě ničí. A tak mi dala na vybranou. Mezi sebou a otcem. Asi chápeš, že jsem nevybral dobře.“

Občas na tu chvíli vzpomínal. Proč řekl, co řekl. Jestli myslel, že jde jen o plané výhrůžky, že si další den Victorii udobří a život půjde dál. Možná věřil, že by ho nikdy neopustila. Ani ve snu ho nenapadlo, že den po hádce zmizí. Že si sbalí všechny věci a on najde na posteli jen dopis.

Obyčejný, ani ne moc zajímavý dopis.

„Už předtím jsem si občas něco dal, dost jsem pil a tak, ale po tom, co odešla, jsem do toho pořádně spadl. Bylo mi jedno, co beru, kolik toho beru, jestli přežiju… Kylere, seš jedinej, komu to říkám, ale občas jsem myslel na to, že by bylo lepší, kdybych se už neprobral.“

Kyler váhavě poposedl, přesto ale zůstal klidný. „Pokračuj,“ pobídl Nica.

„Před ostatními jsem samozřejmě dělal, že se nic neděje. Bylo to moje jediné poslání. Všechny přesvědčit, že jsem v pohodě. Ale já nebyl a všechno se to příšerně posralo, když jsem byl na misi ožralý a zfetovaný a kvůli mně nás málem zabili. Bylo to…“ Nenapadlo ho žádné slovo, které by dokázalo popsat hrůzu a strach, který cítil, když mu došlo, co se stalo. „… fakt blbý.“

„Takže tě tvůj otec potrestal,“ pochopil Kyler.

„Jo,“ přikývl Nico. „Vždycky měl velmi vytříbené tresty. S oblibou říkal, že tresty musí být takové, aby si je člověk opravdu vštípil a aby svých činů doopravdy litoval. Musím říct, že tentokrát se překonal. Půl roku na Hádovi je fakt něco.“ Ta poslední věta Nica rozesmála, což bylo zvláštní, protože vůbec nebyl pobavený.

„Půl roku na Hádovi,“ zopakoval Kyler. Takže měl pravdu, přátelství s Nicem byla chyba.

On… odejde. Nebo to alespoň plánuje a třeba mu to vyjde a Kyler zůstane zase sám. Jenže tentokrát bude mít vzpomínky na dobu, kdy měl dva hrníčky, kdy ho Nico držel za ruce, kdy mu vyprávěl příběh…

„Seš ve velkém průšvihu,“ zašeptal Kyler, jako by je někdo mohl slyšet.

Nico přikývl. „To já přece vím.“

„Ne, myslím, že nevíš. Kolem města jsou hranice, které nejdou vidět. A málokdo o nich ví. Když je překročíš, tak…“ Kyler rukama naznačil výbuch, a dokonce hlesl i téměř neslyšné puf. „Každý vězeň na Hádovi má v sobě čip. Překročíš neviditelnou hranici a exploduje.“

„Cože? To ale není možné! Nepamatuju si, že by…“ Nico se kousl do rtu a zaryl si nehty do kůže, ale stále měl pocit, že nic necítí.

„Sám jsem o čipu dlouho nevěděl. Zjistil jsem to teprve před pár měsíci, když jsem se naboural do několika tajných dokumentů o Hádovi.“

„Ví o tom někdo další?“

„Řekl jsem to Angelovi. Nechtěl, aby se o tom ostatní dozvěděli. Bál se, že by se rozmohly nelegální operace ve velkém. Jenže čip je velmi malý a každý ho má na jiném místě. Není v tom žádný systém. Dají ti ho tam, kam se zrovna rozhodnou, a nikde se to neeviduje. Můžeš ho mít v krku stejně jako v ruce.“

Nico se zamračil. „Je v těch složkách něco o mně?“

„Vím, na co se ptáš, ale odpověď neznám. Tvoje složka je více méně stejná jako nás všech, jen chybí zápis od soudu, což ale dává smysl, když žádný nebyl. Jestli ti implantovali čip, jsem nezjistil. Promiň. Jen můžu předpokládat, že o tom tvůj otec nejspíš věděl a existuje šance, že zařídil, aby ti čip nedali. Ale tvoje přítomnost tady musí být zároveň dostatečně utajená. Kdyby se někdo dozvěděl, že generál posílá svého syna na Háda na… ehm, ozdravnou dovolenou, asi by se mu to moc nelíbilo. Takže… Věděl ten, kdo ti měl implantovat čip, že to nemá dělat? Věděl tvůj otec o čipech? Asi ano, ale jistě ti na to odpovědět nemůžu. Je mi líto.“

„Dobře, no tohle asi trochu komplikuje situaci. Ale pokud to chápu správně, stačí jen zjistit, zda ten čip mám, a následně ho odoperovat. Ne?“

Tentokrát se Kyler neudržel. Ruka mu vystřelila rychlostí blesku a ovinula se kolem Nicova zápěstí. Skoro jako by si plavovlasý chlapec právě teď hodlal nechat rozřezat celé tělo. „To neříkej. Šance, že by ho doktor našel a vytáhl, aniž by se ti něco stalo, je velmi malá. Musel by prohledat úplně každou část tvého těla. Od prstů na nohách až po lebku. Čip je podle všeho velmi malý, dá se snadno přehlédnout. Nepřežil bys to.“

„Třeba by ho našel při prvním říznutí. Stát se může cokoliv.“

Pořád ho držel za zápěstí. Nechtěl ho pustit. Nemohl ho pustit, protože ho naplňoval zcela iracionální strach, že by Nico okamžitě umřel. „Tomu přece sám nevěříš.“

„Jenže jaksi nemám na výběr, že?“ vyprskl Nico a ze sevření se vytrhl. „Co jiného mi asi zbývá? Zůstat tady? To raději zemřu rozřezaný na stole!“

Někdy nad tím uvažoval. Hlavně v noci, kdy svět utichl. Že by zůstal. Zbavil by se tolika zlých věcí a svět by se scvrkl na jednoduché úkony. Ale když má člověk hlad, skutečný hlad, a cítí skutečnou zimu a na kůži ho pálí skutečné spáleniny, je velmi těžké nechtít odtud pryč.

„Není to tady přece tak špatné,“ nesouhlasil Kyler.

„Tomu sám nevěříš,“ zopakoval Nico smutně.

„Nechat se rozřezat není řešení.“ A já tě to nemůžu nechat udělat. Nemůžu.

„Máš snad lepší nápad?“

„Mám. Samozřejmě, že mám,“ vydechl Kyler a nešťastně se zadíval na nebe. Matka se do nebe určitě nedostala, hnila někde v pekle, ale pokud by ho teď viděla, určitě by se zlomyslně smála.

„Ty… mi pomůžeš?“

Při pohledu do Nicových nadějeplných očí nedokázal odmítnout. „Jo, pomůžu ti,“ hlesl slabě. Nechám tě jít.

Nico se vymrštil do kleku a pevně Kylera objal. Držel ho tak pevně, jako by se ho pokoušel vtisknout do sebe, a pořád dokola opakoval: „Děkuju, děkuju, děkuju, děkuju…“

***

Klepal prsty do pultu a zíral před sebe. Nevšiml si, že před něj Kroketka položil sklenku a nalil do ní modrou tekutinu. Ta vlastně nikomu nechutnala, připomínala sladkokyselou břečku, kterou pak cítil v ústech ještě dlouho poté. Ale nic jiného nebylo na skladě a po třetím panáku už člověku stejně nezáleželo na tom, co vlastně pije.

„Kde se touláš?“ uchechtl se Kroketka.

Nico zvedl zrak a popotáhl. Toulal se daleko. Dohadoval se s vnitřním hlasem a vysvětloval mu, proč musí vydržet, proč další dávka není řešení. Vnitřní hlas mu na oplátku oponoval. Říkal mu, že další dávka řešení rozhodně je. „Jsem… unavený,“ pokrčil Nico rameny. Přičichl k pití a zaškaredil se, když mu do nosu vletěla přesládlá vůně.

„Nebo tě něco trápí? Chtěl by ses svěřit?“

„Ani ne,“ zakroutil Nico rychle hlavou a napil se. Lepkavou pachuť vystřídalo příjemné horko v žaludku.

„Za každou cenu tajemný,“ prohodil Kroketka a znovu mu nalil. Tidavar se na druhé straně baru válel po stole a hlasitě sténal. Kroketka k němu došel, plácl ho do ramene a něco mu řekl. Nico je ale přes hluk v baru neslyšel.

Angelo seděl v rohu a poslouchal řeči kolem. Občas se něčemu zasmál, ale jinak se nezapojoval. Často přeskakoval pohledem z hodin na Nicolaie. Trvalo mu skoro hodinu, než se rozhoupal, přešel místnost a usadil se vedle blonďáka.

„Jestli se hodláš zeptat, co Kyler, tak v pohodě,“ zamručel Nico a taky koukl na hodiny. „Za chvíli uvidíš sám.“

„Nechtěl jsem se ptát na Kylera,“ odvětil Angelo dotčeně.

Kroketka hodil na Angela nesouhlasný pohled. Nejraději by mu jakkoliv naznačil, že takhle si chlapce zpátky nezíská. Jenže řešit věci v klidu nikdy nepatřilo mezi Angelovy silné stránky.

„Fajn, tak cos potřeboval? Zase mi říkat, jak jsem to posral?“ rozhodil Nico rukama. Zdál se úplně klidný, i když pod povrchem v něm bublal vztek.

Kroketka se co možná nejrychleji přesunul k nim a zvedl ruce do vzduchu. „Ale no tak, chlapi. Přestaňte se štěkat. Mám pro vás lepší řešení.“ Z kapsy kalhot vytáhl dvě cigarety a nabídl jim je. Když si všiml zájmu v Nicových očích, usmál se. „To je na účet podniku. Jen si vezmi,“ pobídl jej, zatímco Angelo si tu svou dávno vzal a zapálil. Labužnicky vyfoukl kouř a přivřel oči.

„Omlouvám se. Občas trochu vypěním,“ přiznal krotce.

Než Nico stihl odpovědět, otevřely se dveře. Sedm hodin. Dělníci přestali hulákat a nevydali ani hlásku.

Kroketka vytáhl jahodovou limonádu. Přátelsky se usmál, přestože se na něj Kyler nepodíval.

Nico sebral cigaretu a schoval ji do kapsy. „Uvidíme se ráno,“ pronesl k Angelovi a seskočil z barové židle. Měl pocit, že ho sledují všechny oči v místnosti – až na Kylerovy, ty se vyhýbaly všemu. Když se však Nico přiblížil a stoupl si vedle něj, přece jen procitl.

„Co to zase děláš?“ vydechl a pokoušel se potlačit strach.

„Angelo si myslí, že to s tebou posírám. A že je jen otázka času, kdy tě rozbiju.“ Nico se zamyšleně poškrábal na hlavě. Pokoušel se nevnímat, jak ho Angelo propaluje pohledem a přitom se tváří vražedně.

„Jestli jsi sem přišel, abys všem ukázal, že s tebou mluvím, tak to nebyl dobrý nápad,“ zamručel Kyler a pokoušel se nadechnout.

Teprve teď se na něj Nico skutečně podíval. „Ale no tak, nebuď takovej. Tohle jsme si přece vyříkali. Jen přiznej, že mě máš rád.“ Jemně do Kylera strčil a rozesmál se. Jednou rukou se přel o pult a druhou o židli, na které Kyler seděl.

„Nemůžeš mě prostě nechat být?“

„Mám tě nechat být? Nebo bys byl raději, kdybych tě doprovodil domů?“

„Domů chodím sám.“

Nico natočil hlavu na stranu. „Na to jsem se neptal.“

Kyler se nejprve pořádně napil, trochu limonády mu zůstalo na rtu, pak prázdnou sklenici odložil a promnul si zátylek. Nedokázal říct nic jiného, i když cítil, že by měl a že se noří stále hlouběji do problémů. „Můžeš mě doprovodit,“ hlesl a seskočil ze židle.

„Tak fajn.“ Nico přikývl a následoval ho. Neotočil se, přestože tušil, že ho všichni sledují.

Venku si Kyler nasadil kapuci, ruce schoval do kapes a se skloněnou hlavou zamířil domů. Nico vytáhl cigaretu a zapálil si. Potáhl třikrát rychle za sebou, než ho napadlo, že by si ji mohl šetřit a vychutnat. Kdoví, kdy se dostaneš k další.

„Chceš?“ natáhl ruku s cigaretou ke Kylerovi.

„Nekouřím.“

„Nikdy není pozdě začít,“ zašeptal Nico a zase potáhl. Kouř vyfoukl nosem.

„Nemyslím si, že je Angelo špatný člověk,“ pronesl zničehonic Kyler. Angelo mu nikdy nenadával a pokoušel se mu ve všem vyjít vstříc. Neříkal mu kriple. Neobracel oči v sloup. Staral se. Když byl spojkou, dělal všechno správně.

Nico se nad těmi slovy zamyslel. První den tady ho Angelo zachránil. A znovu, když ho našel ležet v kabince na zemi. „Je na mě dost naštvanej,“ přiznal.

„Kvůli čemu?“

„Na tom přece nezáleží.“

Tahle odpověď Kylerovi nestačila. Několikrát za sebou rychle mrkl. „Proč je naštvaný?“ Měl určitou představu, velmi jasnou, která se mu nelíbila. Obrátil se do dálky, na jih od kopce, kde se v dálce ztrácela budova nemocnice. Neviděl ani deset kroků před sebe, ale v mysli mu obraz Raze svítil více než jasně.

Nico na něj jen zíral. Svým způsobem to byla taky odpověď.

„To by Raz…“ Neudělal? Možná ho všichni považovali za blázna, nejspíš jím i skutečně byl, ale nikdy se nepovažoval za hloupého. Věděl, že na něj Raz donáší Angelovi, jen doufal, že některá tajemství není nutné prozrazovat. Řekl přece tak málo – většinou si na Nica spíš stěžoval.

Vůbec neposlouchá!

Pořád mluví!

Dal jsem mu napít a pustil jsem ho dovnitř, ale co jiného jsem měl dělat? A on si teď myslí, že může cokoliv.

Štve mě! Je to zatím vůbec nejhorší spojka.

Poprvé u Rasputina neseděl v koutě, chodil po místnosti a svěřoval se se vším, co se za poslední dobu stalo. Nesundal si z ramen ani tašku a několikrát dupl, když pronášel něco důležitého.

A pak doktor položil otázku, která se mu nelíbila. Máš ho rád?

Jak měl na tohle zareagovat? Přemýšlel, co ta slova znamenají, kam by ho vedla a kde by ho zanechala – někde ve světě, kde by nic neznal. Zavrtěl hlavou, ostře a rozhodně, nezaváhal. Jistě že ne! Je to idiot, vůbec neposlouchá.

Ale neříkal mu kriple.

Nedíval se na něj, jako by se rozbil a nedal složit nazpět.

Neútočil. Slovy ani pohledy.

Řekl mi Cvrčku.

Zůstal na Nica zírat, neschopný se vůbec pohnout. Tohle byl ten svět, kam se nechtěl vydávat. A teď do něj spadl, ani netušil jak.

Nico jen pokrčil rameny. „Takže přiznáváš, že jsme kamarádi?“

Kyler sice nic neřekl, ale ani nemusel. Odpověď přece byla tak jasná. Zvládl jen obrátit oči v sloup, a když mu blonďák položil ruku přes ramena, vlastně si ani nepřipadal nepříjemně.

„Takže, Cvrčku, ta kniha, cos mi půjčil… Muoa? Je zvláštní, pořád nad tím musím přemýšlet. Jak dopadne?“

„Musíš si ji přečíst do konce. To se tak většinou dělá, když chceš znát konec. A neříkej mi Cvrčku.“

„Knížky se čtou do konce? Od kdy?“ uchechtl se Nico a schválně ignoroval zmínku o přezdívce. Věděl, že už ji z hlavy nedostane. Kyler si bude muset zvyknout.

„Směješ se tomu, ale vážně, kolik knížek jsi dočetl do konce?“

Nico nevěřícně otevřel ústa, ale nakonec přikývl. „Touché,“ přiznal. Pořád Kylera držel kolem ramen. Ve chvílích, jako byla právě takhle, měl pocit, že ho zná strašně dlouho. Skoro věčnost.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Katka
29. 1. 2025 12:10

❤️