Szabi

„Nejsem nervózní.“

Emmett sebral lžičku a ochutnal. „Je to fakt vynikající,“ poznamenal a ochutnal ještě jednou. „Nemusíš být nervózní,“ dodal. A ochutnal potřetí.

„No jasně. Hlavně se chovejme přirozeně,“ zamumlal Keith, ale pak upřeně pohlédl na spolubydlícího a jemně do něj strčil. „To říkám hlavně tobě, aby bylo jasno.“

Emmett přikývl. „Budu se snažit, slibuju.“ Společně s tím si prohrábl vlasy. Jeden pramen trčel do výšky trochu jako anténa, ovšem k absolutní nevíře stejně vypadal naprosto dokonale. „Ale znáš mě, jsem postih. Nikdy nevím, kdy budu potřebovat udělat něco šíleného.“

Keith reagoval ironickým úšklebkem. Vytáhl čtyři misky a rozložil je na linku. A po dvacáté třetí došel k názoru, že tohle všechno byl hodně špatný nápad, protože bez ohledu na domácí prostředí ani tak nedokázal přesvědčit svůj mozek, že je všechno v pořádku.

Bože, co ho to napadlo vařit Chilli con carne bez masa, takže vlastně spíš Chilli con frijolez? Někdo z nich určitě neměl rád ostřejší jídlo. A kdo v jeho věku zve kamarády na oběd? Nechodí se spíš do hospody? Pařit? A…

„Keithe?“ Emmett stál pořád vedle něj, s lžičkou v ruce, a jemu jídlo nejspíš fakt chutnalo, protože znovu, nenápadně ochutnal. „Víš, že se doopravdy nemůže stát nic hrozného, že ne? Nanejvýš to zjistí. A bude tě mít pořád stejně rád.“

Asi měl pravdu, rozhodně to znělo logicky, ale zkušenosti tomu nenasvědčovaly. „Ach ty naivko,“ ušklíbl se Keith a naznačil, aby mu Emmett lžičku odevzdal.

Emmett zavrtěl nesouhlasně hlavou a sevřel lžičku ještě pevněji. Došlo k riskantní honičce po kuchyni, kterou nakonec ukončil domovní zvonek. Keith zrovna držel Emmetta zezadu za ruce a ten se ho pokoušel zadkem odtlačit.

„Oukej, fajn!“ zabrblal Keith a pustil ho. „Jdu otevřít! Ale pořád tě vidím!“ Což mělo naprosto nulový účinek, protože Emmett lžičku vyhodil do vzduchu, chytil a… Keith vešel do předsíně, ale vsadil by boty, že Emmett měl pořád ten vítězoslavný výraz. Okamžitě na to však zapomněl, protože v další vteřině otevřel dveře a… Byli tam. Přímo před ním stál Alf s vlasy sčesanými do culíku. Přes rameno měl stejnou tašku, kterou nosil do školy, takže to na okamžik působilo, jako by šel na nějakou studijní schůzku. „Ahoj,“ pozdravil a ukázal na dívku vedle něj. „Tohle je Chelsie.“

Chelsie byla na první pohled zvláštní. Oči měla daleko od sebe a Keithe okamžitě napadlo, že jsou nesouměrné. To levé možná trochu větší, nebo to pravé trochu výš. A na rozdíl od Alfa nosila krátké vlasy zastřižené těsně nad ušima, takže trochu připomínala kluka.

„Ahoj, pojďte dál.“

Ustoupil na stranu a nechal je projít. Počkal, dokud nesundali bundy a boty, a teprve poté je zavedl do obýváku, kde už čekal Emmett.

Keith na něj ukázal. „Tohle je…“

Oukej, tohle trochu podcenil, což se mu ještě nikdy nestalo. Polknul, ale než stihl být nervózní a začít koktat nesmysly, Emmett se prorval dopředu a natáhl ruku. „Emmett, moc mě těší. Ty musíš být Alf a ty Chels. Pamatuju si to dobře? Keith o vás hodně mluví. To je on,“ mávl rukou ke Keithovi a skoro okamžitě mu došlo, že možná trochu plácá, přesto o něco tišším hlasem dodal: „Keith.“

Všichni koukali na všechny.

Keith přikývl, jakože za svým trochu zmateným spolubydlícím stojí. Alf taky kýval hlavou a do toho pronesl jen jedno, trochu překvapené: „Jo.“ A nakonec Chelsie se širokým úsměvem pozdravila. „Ahoj.“

„Dáte si něco? Čaj, kafe, limonádu… Máme i horkou čokoládu,“ pokračoval Emmett v roli dokonalého hostitele.

Dřív než Keith stihl myšlenky zformovat, slyšel se, jak říká: „Horkou čokoládu nemáme. V noci jsi ji vypil.“ Považoval to za naprosto hloupé. Že to řekl a ne, že ji Emmett vypil, protože kdo by vybíral horkou čokoládu k obědu?

„Horkou čokoládu jsem vypil,“ přikývl Emmett, aniž by hnul brvou.

Alf a Chelsie chtěli limonádu. A pak chtěli vidět Tribi, proto ji odešli hledat k sedačce, zatímco Keith s Emmettem nosili na stůl. „Dík. To bylo o fous. Jak jsem do háje mohl zapomenout na představování? Normálně takové chyby nedělám.“

Možná taky proto, že jsem ještě nikdy žádnou akci nepořádal, napadlo ho.

„Jsi jenom nervózní, to je v pohodě,“ pronesl Emmett tichým hlasem, ačkoliv to možná nebylo potřeba, protože Tribi zrovna vyběhla z úkrytu a Chels zavýskla radostí.

Keith na stůl donesl limonády, zatímco Emmett vzal misky s jídlem a pak už seděli všichni u stolu. Alf zavadil lžičkou o skleničku a ta hlasitě cinkla. Možná za to mohl ten zvuk a možná za vším stála Chels a její moc krásně to voní pochvala, co spustilo nutkání. A hodně silné, protože se Keithovi stáhl žaludek.

Nakonec všechno je možné. Třeba to, že každému z nich zaskočí fazole a udusí se. Chtěl by, aby někdo z nich umřel? Jistě, že ne.

„Dobrou chuť,“ řekl sebejistým hlasem. „Dobrou chuť, dobrou chuť, dobrou chuť!“ dodal mnohem méně sebejistě, ale pořád dostatečně odhodlaně. Schválně přitom přeskakoval pohledem mezi ostatními, aby měli pocit, že každé z jeho přání patří někomu jinému.

Poslední adresoval Emmettovi a zůstal na něm viset očima a Emmett mu stejný pohled vracel zase zpátky, skoro jako by říkal: A co já s tím mám jako dělat? Nakonec hlasitě vzdychl. „Dobrou chuť,“ popřál. „Dobrou chuť, dobrou chuť.“ Tahle dvě přání adresoval Alfovi a Chels. Pak praštil vidličkou do stolu. „Dobrou chuť mně!“

A tohle definitivně Keithe rozesmálo. Tak moc, že musel chvíli dýchat, aby se uklidnil. „Já se moc omlouvám. My máme takovou zvláštní domluvu, že přejeme každému zvlášť. Je to trochu… netradiční.“

Chels zamrkala, ale vypadala spokojeně. „To je hezké. Možná to taky zavedu.“

„Já teda rozhodně ne,“ odvětil Alf. Zabořil lžičku do misky a několikrát promíchal, než se odvážil ochutnat. Na rozdíl od Emmetta, který na nic nečekal a rovnou narval dvě plné lžíce do pusy. „Jak jste se poznali?“ dostal ze sebe a vlastně přitom vypadal docela přirozeně a hezky, vůbec ne jak Keith nebo Alf, kteří nejspíš nikdy nezjistí, jak jíst, mluvit a vypadat dobře zároveň.

Chels oscilovala někde mezi těmito odlišnými vesmíry, takže to byla ona, kdo odpověděl. A odpovídala i na další otázky. Vlastně nebýt Emmetta, který uměl naprosto profesionálně udržet normální konverzaci, nejspíš by to celé bylo dost trapné.

Ke konci jídla už mluvili všichni, a dokonce se smáli, především Alfovi a jeho historce, jak ho rodiče přistihli hrát počítačové hry, ale ve skutečnosti mysleli, že kouká na porno. Takže mu chtěli dát přednášku, ale Alf celou dobu netušil, že nemluví o Warcraftu.

A na Alfův proslov, že o nic nejde, že se přitom dokonce natáčí a dává ta videa na internet, prý reagovali dost přehnaně.

Keith s Emmettem pak sklidili ze stolu, misky narvali do dřezu, dolili limonády, poplácali se po ramenech, jak všechno dobře zvládají a vytáhli deskové hry.

Chels okamžitě vybrala Activity, a protože byla holka a všichni tři naprostí gentlemani, sborově souhlasili. Ačkoliv Alf nevypadal zrovna dvakrát nadšeně a v nestřeženou chvíli se naklonil ke Keithovi a zašeptal, že je v téhle hře fakt špatný.

Což, jak se později ukázalo, byla docela pravda. Chels však nepotřebovala za každou cenu vyhrát a každý Alfův nedostatek brala s úsměvem.

Zato Emmett s Keithem byli perfektně sehraní a už po druhém kole vedli. A když Emmett uhádl pantomimu, měl Keith obrovskou radost, protože přes prvotní problémy probíhala celá návštěva skvěle.

A to se Emmett bál, že bych mohl obcházet gauč, napadlo Keithe a sám pro sebe se nad tím uvolněně zasmál. Vlezl zpátky na sedačku, hned vedle Tribi, která celou dobu hrála s nimi, nebo je alespoň pozorovala a přitom žvýkala salát, a nechal hrát Chels.

Docela jednoduše.

Stejně jednoduše, jako ho napadlo, že obcházet gauč je naprostá hovadina, která není k ničemu dobrá. Stejně jednoduše, jako ho hned nato napadlo, že kdyby někdo umřel jenom proto, že gauč neobešel, byla by to dost podpásovka.

A úplně stejně jednoduše, jako dýchal a mrkal a bilo mu srdce, tedy naprosto nevědomky, mu nutkání oznámilo, že přese všechno by to udělat měl, měl by obejít gauč, protože v takových případech něco jako náhoda rozhodně existuje. A nic není nemožné.

Vstal.

Hrozně rád by sám sebe překecal, že je to nesmysl, ale vzhledem k situaci bylo vážně lepší poslechnout. Kdyby totiž vzdoroval, docela určitě by zvracel, a to by znamenalo definitivní konec.

No tak možná ne definitivní, ani žádný jiný konec, ale dlouho trvající ztrapnění určitě.

Takže ano, vstal a s pokerovým výrazem vykročil. Obešel křeslo, zahnul doprava kolem sedačky k oknu a…

Alf strašně moc chtěl dokázat, že jsou s Chels spřízněné duše, takže ji soustředěně sledoval a u toho přemýšlel, ale jakmile Keith prošel kolem něj, zamračil se. „Kámo, nerozptyluj! Sedej!“ vyštěkl, ale nespustil z Chels zrak.

Keith pohlédl na Emmetta.

Emmett pohlédl na Keithe a ten mu naznačil, že ano, tohle se vážně děje. „No dělej! Ještě dvakrát,“ vykřikl zničehonic Emmett, čímž dokonce vyděsil Tribi, která na něj upřela oči a přestala přežvykovat. Salát jí přitom trčel z tlamy. „Vsadil jsem se s ním. Myslel, že nám to v týmu nebude fungovat a já věřil, že si sedneme. Přece jen spolu bydlíme dlouho,“ vysvětloval, zatímco Keith potřetí došel ke křeslu. „Vy plánujete společné bydlení? Asi ještě ne, co?“ vypálil.

Chels zapomněla převádět pantomimu. Spustila ruce a vykulila oči. „Společné bydlení?“

Alfovi zaskočila slina, začal pokašlávat a chrchlat.

Keith zrychlil chůzi.

Tribi začala znovu spokojeně přežvykovat a salát postupně mizel.

„Já myslel studentský byt. Studentské bydlení. Komunita. Společná sprcha. Ne? Hele, nejste náhodou na řadě? Omluvte mě na chvíli,“ vyhrkl Emmett a vzápětí odešel do kuchyně, kde ze šuplíku vytáhl sáček s kokosovými sušenkami a tři narval do pusy. Pak dlouho a hltavě pil.

Keith mezitím stihl dokolečkovat a zase zapadnout na místo. „Můžete hrát,“ zamumlal.

Chels docela klidně pokračovala a Alf docela neklidně hádal všechno možné. Takže to asi ani nebylo moc divné, když pak při dalším kole Keith všechna slova vykřikoval čtyřikrát.

„Lupiči! Lupiči! Lupiči! Lupiči!“

„Správně. Správně. Správně. Správně!“ odpovídal Emmett, ale s pořádnou dávkou radosti se v tom dalo docela chodit.

Alf projel další kolo a Emmett byl na řadě s kreslením.

Keith poznal na první dobrou, o co jde, ale sakra. Asi měl moc cukru, nebo příliš adrenalinu, nebo toho bylo na ten den dost, takže sice vykřikl, a to hodně hlasitě: „Moudrý klobouk,“ ale skoro okamžitě začal do Emmetta šťouchat a nenápadně mu naznačovat, že musí kreslit znovu.

Podruhé. 

Potřetí.

A počtvrté…

„Jestli to neuhádneš ani teď…“ vzdychl Emmett a poslušně přikreslil ještě jeden a naprosto poslední klobouk.

Chels nakrčila přemýšlivě čelo. „Vždyť už to přece řekl, ne?“

„Kámo, řekl to tak před minutou a tys přikývl. Tak bylo to ono, nebo ne?“ pronesl Alf a pohlédl na papír, na čtyři identické klobouky.

„Tak jsem asi neposlouchal, promiň. Jo, bylo to tak. Nebo – cos říkal?“ Otočil se na Keithe, ale skoro okamžitě mu došlo, že není dobrý nápad se ptát, proto zvedl ruce. „Neodpovídej. Ježiši, pardon. Já vím, že se chovám divně. V práci řádí nějaká chřipka.“

Tohle nelogické vysvětlení jim nejspíš stačilo. Chels poznamenala, že se moc dobře baví a Alf souhlasně přikývl. A Keith cítil obrovskou touhu Emmetta pevně obejmout a pořádně mu za všechno poděkovat.

Což udělal hned, jak Chels s Alfem odešli a zůstala po nich jen hrací deska na stole, prázdné skleničky, pomačkané polštáře, pocit vítězství a dobrá nálada.

„Tak to by bylo,“ poznamenal přitom Keith.

„Mám dojem, že si myslí, že jsem skvělej,“ odvětil Emmett a svalil se do křesla. Nohy natáhl na stůl a působil vyčerpaně.

Keith přikývl. Myslel si to taky.

****

Ještě chvíli spolu mluvili, ale Emmett pak odešel, protože měl sraz s kamarádem. Ptal se, jestli chce Keith pomoc s úklidem, ale ten jen mávl rukou. Během umývání nádobí měl alespoň čas přemýšlet.

O tom, jestli nezašel příliš daleko.

Všechny dnešní akce mu sice zpětně přišly úsměvné, ale v ten okamžik to zase taková legrace nebyla. Když myslel, že Emmett umře, protože nakreslil jen jeden moudrý klobouk.

A přitom jen stačilo říct Alfovi pravdu.

Proč musel vždycky skončit jako ten kluk s OCD? Proč nemohl být něco víc? Třeba někdo, kdo umí uvařit perfektní chilli. Kdo uhádl skoro všechny hádanky v Activitách. Kdo vycvičil králíka, aby přiběhl na zavolanou. Kdo…

Vzdychl.

Přesně tyhle myšlenky ho nakonec stály další stres, takže raději zapnul televizi, a zatímco poslouchal Přátele, uklidil hrací desku, zametl a nakonec nad sedačku vylepil plakát se Sabrinou, který včera odpoledne koupil.

To byla taková věc, kterou vymyslel Emmett. Že by bylo fajn, kdyby měli plakát od každého seriálu, který spolu viděli.

Taky by mohl být kluk, co má rád seriály a kupuje plakáty.

Nebo kluk, co používá šampón s vůní granátového jablka a vždycky v koupelně zamokří celou podlahu. Kluk, co vyjde ze sprchy a má z horké vody úplně rudé nohy.

Kluk, co spává v ponožkách.

Kluk…

Chvíli se ještě mazlil s Tribi, která mu několikrát olízla nos a cvakala spokojeně zoubky, než usnul. Navzdory všem těm myšlenkám vlastně docela spokojeně.

A spal… Připadalo mu, že nanejvýš minutu, když vedle sebe našel někoho dalšího.

Jen tak. Bez varování.

Takhle to znělo skoro neškodně. Prostě vedle sebe někoho našel. No co. Ale Keithovo srdce ve skutečnosti málem vybuchlo, protože za poslední roky, respektive co si za život pamatoval, se mu ještě nikdy nestalo, že by vedle někoho spal.

Což takhle v noci bylo opravdu zajímavé zjištění.

Hned vedle zjištění, že Emmett páchne alkoholem.

Emmetta poznal okamžitě, ale to neznamenalo, že spal klidně dál. Že nezačal vyvádět.

„Emmette!“ vykřikl a instinktivně se odtáhl. V pokoji byla úplná tma, ale když několikrát zamrkal, začal vidět alespoň odstíny. „Co tady děláš? Emmette, Emmette, Emmette?“

„Co ty tady děláš?“ zamumlal Emmett nazpátek a ještě víc se zavrtal pod peřinu. Přitom přehodil přes Keithe ruku a přitáhl ho k sobě.

„Ty… Tohle je moje postel!“ vyhrkl Keith. Přistihl se, že z nějakého důvodu šeptá. Nejspíš aby Emmetta nevzbudil, což bylo idiotsky hloupé. „Slyšíš? Spletl sis pokoj!“ zahulákal mnohem rázněji.

Efekt byl… Vlastně nic moc. Emmett sice otevřel oči, ale bylo vidět, že je trochu, hodně, mimo. „Bylo tam moc lidí. A vlastně jsem se nudil. Ta holka mě zatáhla do ložnice a chtěla si to rozdat, ale asi jsem se moc zkouřil. Nepřipadá ti všechno stejný?“

Keith hlasitě vzdychl. „Haló! Spletl sis postel!“ zopakoval a cvrnkl Emmetta do čela.

„To bolelo, králíčku,“ odvětil Emmett a zamračil se. Schoval obličej do polštáře.

„To je snad vtip,“ řekl Keith hlavně sám sobě, protože začínal chápat, že ho Emmett naprosto ignoruje. Chvíli nehybně ležel a čekal, co bude dál, ale vypadalo to, že Emmett na férovku usnul, proto zakroutil hlavou a pokusil se z jeho sevření vysoukat a odejít spát do vedlejšího pokoje. Jenže sotva se pohnul, Emmett se k němu ještě víc přitiskl.

„Nenechávej mě tady, prosím. Potřebuju, abys tady byl se mnou. Jsem hrozně sám. Asi ti to nepřijde, ale někdy mám pocit, že mi… pukne srdce.“ Při těch slovech ani na okamžik neotevřel oči a jeho hlas zněl vzdáleně a ospale, ale přesto v tom bylo něco neuvěřitelně naléhavého, co přimělo Keithe zůstat.

Stejně jako v tu noc, kdy mu Emmett řekl o komínu.

„Dobře. Nikam nejdu. Zůstanu tady s tebou,“ odpověděl. „I když je to fakt divné,“ dodal podstatně tišším hlasem.          

„Já vím. Ale ne zas tak moc, když se nad tím zamyslíš. Byl jsem sám dlouho, dává smysl, že z toho mám strach. Po nějaké době ti to začne splývat. Koukáš na dveře a ty se neotevřou. A splývá ti to. Nejhorší jsou chvíle, kdy myslíš, že je to jen sen. To vzniká z únavy. Ale nikdy se neprobudíš.“

Keith poslouchal, ale moc tomu nerozuměl. „O čem to mluvíš?“

Emmett na pár vteřin otevřel oči a Keith si úplně poprvé všiml, že jsou tmavě hnědé. Což asi samo o sobě nebylo důležité, ale od teď to prostě a jednoduše věděl.

Emmett Pollard má tmavě hnědé oči.

A hodně malou pihu pod pravým okem.

„Přece o sobě. I když myslím, že to nikdy nedokážu nikomu říct. Je v tom něco ponižujícího. A hodně zvláštně to bolí.“ Ačkoliv byl Emmett zcela evidentně opilý, tohle znělo střízlivě. „Co já vím? Co já vlastně vím?“

Keith cítil zvláštní tíhu, něco jako velký balvan, který na něj bez varování spadl. Nedokázal nic říct.

„Odešel jsem dřív,“ zamumlal Emmett o poznání veseleji s opileckým nádechem. „Napadlo mě, že se půjdu radši vyspat. Stejně to byla mizerná párty.“ Už tak ležel hodně blízko, teď však posunul hlavu a nos zabořil Keithovi do krku. Když poprvé vydechl, měl Keith všude po těle husí kůži.

Tohle bylo… prostě zvláštní. Mít někoho tak strašně blízko.

„Hezky voníš, králíčku,“ zašeptal Emmett.

Emmett usnul a Keith věřil, že on tohle nedokáže. Jedna ponožka mu sklouzla z nohy, ale nebyl schopný dostat se z pevného sevření, takže na to mohl jen myslet.

Chyběla mu ponožka.

Cítil kouř a alkohol.

Chyběla mu ponožka.

A Emmett… Ležel tak zatraceně blízko, pořád mu dýchal na krk.

Nechtěl myslet na to, o čem Emmett mluvil. V tomhle ohledu byla ponožka mnohem snesitelnější, i když ho studily prsty.

Chyběla mu ponožka. Vůbec nešlo o to, že byl Emmett z nějakého důvodu šíleně osamělý.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥