Szabi

Ráno byl Emmett úplně tuhý. I když zazvonil budík. I když přes něj Keith vylézal z postele. I když pak chodil po pokoji, sbíral věci, házel je do batohu, nechtěně kopl do židle a chtěně bouchl učebnicí o stůl.

Emmett prostě spal a nic a nikdo mu v tom nemohl zabránit.

Ležel ve stejné poloze, v jaké včera usnul, což mu Keith počítal k dobru, ale v rámci… všeho to pořád bylo zoufale málo.

Při odchodu do školy práskl hlasitě dveřmi. Možná prostě jen chtěl Emmetta vzbudit, aby mu v následující minutě přišla zpráva, nebo za ním dokonce vyběhl na chodbu a… A těžko říct co. Jen věděl, že nechat to tak, nedořešené, pro něj představuje utrpení.

Musel na to pořad myslet.

Nešlo přece o nic hrozného. Emmett se ožral a usnul v cizí posteli. Mezi kamarády se takové věci určitě stávají, ne běžně, ale někdy ano. Jenže Keith tohle neznal a…

Vždyť to byla obyčejná blbost, naprostá totální blbost.

Emmett byl opilý a nevěděl, co dělá. Nebude to vědět ani po probuzení. S tím chtěl Keith veškerou diskuzi se svým vědomím ukončit a možná mu to na chvíli šlo, ale pak vešel do školy a potkal Alfa.

A Alf… „Ten tvůj spolubydlící je trochu zvláštní.“

„Můj spolubydlící je trochu zvláštní,“ zopakoval Keith souhlasně, ale zároveň testoval, jak to zní. Znělo to překvapivě důvěryhodně.

„Chová se takhle vždycky?“

Společně došli do učebny a vybrali lavici vzadu. Keith vytáhl notebook, zatímco Alf tam jen tak seděl a zíral zadumaně před sebe.

„Jak jako?“

„No… potrhle.“

Keith chtěl rázně namítnout, že ne, rozhodně ne, Emmett je skvělý, jenže vzápětí mu došlo, že se tyhle dvě vlastnosti – být potrhlý a skvělý – vůbec nevylučují. A Emmett trochu potrhlý byl. Jinak než myslel Alf, ale to nic neměnilo na faktu, že v některých ohledech byl zvláštní. Takže nakonec jen pokrčil rameny.

„Myslíš, že mají holky tohle rády?“

„Co myslíš?“

Alf hlasitě vzdychl, skoro jako by ho obtěžovalo, že Keith okamžitě nechápe. „Potrhlé kluky.“

„Co ti zas přelétlo přes nos?“

Do učebny vešla profesorka Solemniová, takže Alf musel trochu ztišit hlas. Ale na rozdíl od ostatních profesorů Solemniová nejspíš nikoho v učebně nevnímala, proto málokdy někoho napomenula za vyrušování. „Chels z něj byla nadšená. Několikrát mi zopakovala, jak byl super a zajímavý. Sakra, nechtěla tím třeba naznačit, že je se mnou prostě nuda? Nehledá někoho víc ztřeštěného?“ šeptal. „Možná za to může jeho vzhled.“

Keith otevřel učebnici na straně padesát dva, kde začínala druhá kapitola. V pravém horním rohu na něj čekal obrázek usínajícího kaktusu, který víčka držel nahoře jen díky svým ostnům. Přejel po kresbě prstem a představoval si hodinu, úplně stejnou, jako byla ta dnešní, a Emmetta, jak místo zapisování plní stránky učebnice obrázky. „Takže myslíš, že je hezký?“ Vzhlédl a zabodl pohled do kamaráda.

„Ptáš se mě, jestli je Emmett hezký?“

„Asi ano,“ pronesl Keith a zpětně mu ta otázka přišla stupidní, ale zároveň ho odpověď zajímala.

„Je hezký,“ odvětil Alf jednoduše. Bez vytáček, prostě to řekl, jako by oznamoval nepopiratelný fakt. Na rozdíl od Keithe v něm tahle informace totiž nevzbuzovala žádnou emoci. „Ale neodpověděl jsi mi na otázku. Myslíš, že jsem nudný?“

Keith vyvalil překvapeně oči. „Tak na tohle ses ptal? Promiň. Já se v tom tvém nekonečném fňukání trochu ztratil.“ Dostal za to ránu do ramene, proto se omluvně usmál a zvedl ruce. „Dobře, dobře. Omlouvám se. Kámo, ty přece nejseš nudnej. Dokonce bych řekl, že patříš k těm největším ztřeštěncům, co znám.“

„Fakt?“

„Máš obrovského plyšáka. Tvoji rodiče myslí, že točíš porno, a posloucháš hudbu, kterou nikdo jiný nezná. A to nemluvím o tom, že pořád myslíš, že Fornite je dobrá hra. Vidíš, jsi šílenec.“

Alf obrátil oči v sloup, ale trochu se mu ulevilo.

Zbytek přednášky mluvil výhradně o Chels. Co si o ní Keith myslí? Potkal někdy někoho krásnějšího? Chytřejšího? Milejšího? A tisíc dalších podobných otázek, na které Keith ale trpělivě odpovídal. Tedy jen do chvíle než mu přišla esemeska.

Bylo po jedenácté, což znamenalo, že Emmett spal přes devět hodin, než mu docvaklo, že spí v jiné posteli. A to jeho: ,Nevíš, jestli někdo v noci nepřestěhoval pokoje?‘ Keithe vlastně zase tolik nepobavilo.

Hned nato ale dorazila druhá zpráva.

Emmett: Promiň. Napadlo mě hodně věcí, co bych ti mohl napsat. Tohle byla ta nejblbější.

A třetí.

Emmett: Ale vtipná.

Čtvrtá.

Emmett: ?

Pátá.

Emmett: Sakra, zlobíš se na mě hodně moc?

Všechny zprávy došly rychle za sebou, takže Keith nestihl reagovat ani na jednu z nich, což ale stejně neměl v plánu, protože zcela upřímně netušil, co na to napsat. A tak přemýšlel, už zase, jestli se tedy zlobí. Od rána, vlastně od noci, si totiž nebyl jistý, ale jestli měl konečně zaujmout nějaké stanovisko, bylo to právě teď.

Zlobil se?

Nezlobil?

Nakonec došel alespoň k jednomu rozhodnutí. Že to Emmettovi neusnadní.

,Možná by sis měl najít jiné bydlení,‘ odepsal.

Emmett: Cože??

Emmett: To jako myslíš vážně?

Keith se pobaveně ušklíbl a rychle nacvakal: ,Smrtelně vážně.‘ Protože spal celou noc bez ponožky a to nešlo jen tak odpustit.

Emmett: Dělal jsem v noci něco, nebo říkal…?

Emmett: Vyjel jsem po tobě?!

Tahle esemeska Keithe trochu překvapila. Znamenalo to snad, že… Vzdychl. Bylo to přece jedno. Jedno. Jedno. Jedno. Bylo jedno, co Emmett v minulosti dělal, po kom vyjížděl a jestli měl z toho špatné svědomí. Bylo to jedno, protože Emmett po něm přece nevyjel.

Přemýšlel, co odepíše, a nakonec rozhodl, že ho ještě trochu potrápí. ,Hele, podívej, mám tě fakt rád, ale upřímně mě nenapadá nic, čím by sis to mohl vyžehlit. Samozřejmě to můžeš zkusit. Nabídni něco.‘

Emmett odepsal neskutečně rychle a Keith předpokládal, že nejspíš ještě pořád sedí ve špinavém oblečení v jeho posteli, s naprosto známým rozcuchem, a s odchodem nijak nespěchá. Určitě.

Emmett: Teď žertuješ? Nejsem si jistý.

,Nežertuju. Používám snad smajlíky?‘

Profesorka Solemniová začala zadávat esej do další hodiny, proto Keith položil mobil vedle notebooku a zapisoval, jak má esej vypadat. Mezitím mu přišly v rychlém sledu hned čtyři esemesky.

Emmett: Promiň.

Emmett: Promiň.

Emmett: Promiň.

Emmett: Promiň.

Normálně neměl moc rád, když někdo něco dělal čtyřikrát, ale tohle ho z nepochopitelného důvodu pobavilo. Možná proto, že Emmett… Zamyslel se a došel k názoru, že Emmett nic. Neměl by tak snadno dostávat výjimku.

,A dál?‘ odepsal.

Emmett: Nevím, co se v noci dělo, takže ani nevím, na jaké škále možností se pohybujeme.

K tomu připojil smajlíka se svatozáří, což Keithe zcela upřímně pobavilo, protože zrovna tohoto smajlíka by k němu rozhodně nepřiřadil. Ale dokázal si vlastně docela dobře představit Emmettův nevinný výraz, když tohle psal.

Byl stoprocentně stejný jako v noci.

,Jsme někde mezi cestou kolem světa a výletem do vesmíru.‘

Odpověď přišla skoro okamžitě.

Emmett: V tom případě udělám cokoli.

Keith se usmál. Napadlo ho tisíc věcí, které by teď mohl požadovat, ale vybral možnost, co byla na jednu stranu splnitelná, ale zároveň z ní měl velkou radost.

,Oukej, ty hříšníku. Dneska dávají v kině novou marvelovku.‘

,A chci velký popcorn!‘ doplnil.

,A možná i bonbóny.‘

Alf do něj strčil loktem a pohodil směrem k telefonu bradou. Na notebooku měl zrovna otevřenou stránku popisující jasné důkazy, že Area 51 je skutečně plná mimozemšťanů. „Co se tak spokojeně šklebíš? O co jde?“

Keith jen mávl rukou, ale když tím Alfa neodehnal, v rychlosti vysvětlil: „Jdeme dneska se spolubydlícím do kina.“ A pak ještě Emmettovi napsal: ,Prostě takové lehce nadstandardní rande.‘ Poslal přitom i pár vysmátých smajlíků. A měl dobrou náladu.

Minutu, dvě, tři, čtyři… Skončila přednáška a všichni studenti vyšli na chodbu, aby počkali, až jim někdo otevře dveře od vedlejší učebny, kde měl za chvíli profesor Robinson přednášet. Uběhlo patnáct minut přestávky. Pak dalších pět, kdy probírali minulou hodinu.

Ale Emmett pořád neodepisoval.

Což mohlo znamenat několik věcí.

Že to Keith přehnal. To s tím randem asi bylo moc. Nebo Emmett znovu usnul, třeba už tentokrát ve vlastní posteli. Mohl se sprchovat, jíst… Když mobil konečně zavibroval, byl Keith nervózní. Ale nejspíš úplně zbytečně, protože Emmettova odpověď zněla mile.

Emmett: Věř mi, že lepší rande jsi ještě nezažil. Počkej před kinem v šest.

No tak jo.

****

Vytáhl modrou mikinu s šedým pruhem, pak černou se zipem uprostřed a nakonec svetr. Modrá mikina byla hodně teplá, takže by se v ní mohl zpotit. Černá na sebe zase nachytala tolik chlupů od Tribi, že by si z nich mohl vyčesat dalšího králíka. A svetr… Ne, to už by bylo prostě moc.

„Kam že to jdeš?“ pronesla Malina.

Keith měl mobil položený na stole, opřený o špinavý hrnek. Došel k němu blíž a zblízka pohlédl na sestru. „Ven. Už jsem to přece říkal.“

„Jo, to jo, ale přijdeš mi nervózní.“

Keith ze skříně vytáhl další dvě mikiny. Jedna byla úplně obyčejná černá bez kapuce a druhá fialová se zipem. Obě ukázal sestře. „Která je lepší?“

„A teď vážně! Kam jdeš?!“

Nechtěl nic vysvětlovat, ale věděl, že by ho Malina nenechala v klidu, proto zhluboka vzdychl a všechno hezky vyklopil. Což nemělo efekt, jaký by předpokládal.

„Takže,“ začala Malina a naklonila hlavu na stranu, „seš tak hotový, že jdeš do kina s Emmettem?“ Zdůraznila přitom Emmettovo jméno.

„Ano, ale říkáš to špatně. Jdu s ním do kina!“ A zdůraznil přitom slovo kino, aby bylo jasné, proč má žaludek na vodě. „Nebyl jsem v kině… Tak strašně dlouho, naposledy snad na… hm. Vlastně nevím. Možná na posledním Potterovi? A to je hodně dávno. Já vím, že ti připadám šílený, ale… Jdu do kina!“

Malina nakrčila nos. „Panebože, ty seš ale divnej týpek, fakt,“ uchechtla se. „Skoro to vypadalo, jako bys byl nervózní z Emmetta.“

„Jak jako?“

„To je jedno,“ mávla rukou a přitom pohodila vlasy. Pořád byly růžové, možná dokonce o trochu tmavší odstín než minule, ale těžko říct. Keith neměl náladu řešit vlasy, a tak se nezeptal. Místo toho přemýšlel o tom, co řekla. Nebo spíš neřekla, ale rozhodně na to myslela. „Vezmi tu fialovou. Budeš výraznější.“

„Jasně. Tak dík. Už budu končit, abych stíhal. Pozdravuj rodiče.“

„Pak mi napiš, jak to dopadlo. Jestli kvůli tobě museli evakuovat celý sál.“

Nestihl už říct, že je blbá, ani žádnou jinou urážku, protože zavěsila.

Keith hodil fialovou mikinu zpátky do skříně a vzal tu černou, protože rozhodně o nic výraznějšího nestál.

Podle rozpisu směn ze SAiNE, který visel na ledničce, měl Emmett směnu do půl šesté, takže nejspíš hodlal jít přímo ke kinu. Keith na něj proto nečekal a s velkým předstihem, kdyby přece jen náhodou dostal chuť se někde čtyřikrát ztratit, vyrazil do kina.

Celou cestu byl tak natěšený, že ho nutkání ani jednou nepřepadlo. Ke kinu tak přišel skoro o patnáct minut dřív, což bylo po dlouhé době poprvé, kdy nedorazil pozdě.

A to bral jako dost dobrý začátek.

Emmett vyšel zpoza rohu chvíli po šesté. Měl na sobě džínovou bundu, jednu ruku schovanou v kapse a v té druhé držel kelímek s kafem. „Ahoj,“ pronesl, sotva došel blíž.

„Ahoj.“ Keith nejistě přešlápl. Teď když stál Emmett před ním, usoudil, že je přece jen trochu nervózní, což ale nevycházelo ze strachu, že by provedl něco v rámci OCD.

Byl nervózní tak nějak obecně.

„Kdo z nás je v rámci tohohle rande holka? Nebo jsme prostě dva kluci?“ zamrkal Emmett pobaveně a hodil kelímek do koše.

„Nevím, jak je to mezi nohama u tebe, ale já jsem rozhodně kluk. Seš ty holka?“ Keith schoval ruce do kapes, protože měl dojem, že jinak mu docela hloupě visí podél těla a působí zcela nepatřičně. A taky mu najednou přišlo, že to, co řekl, byla naprostá kravina.

„Potěší tě to?“ řekl Emmett a schválně použil vyšší, pisklavý hlas. Nesměle uhladil trčící pramen vlasů a na chvíli vážně působil zženštile. Ale takovým až roztomilým způsobem. Keithe to vlastně přivádělo do rozpaků, takže byl moc rád, když ho pak Emmett přátelsky poplácal po zádech. „Kámo, fakt promiň, že jsem ti vlezl do postele. Chtěl jsem mít jistotu, že kdyby po tobě v noci šel masový vrah, bude to muset vzít přese mě, chápeš.“

„Jakože bys ho zrovna ty zastavil? V tom stavu?“ zamračil se Keith podezíravě. „Tomu se mi nechce moc věřit. Hele, když pominu ten smrad, spalo se mi celkem dobře.“

I s rukou kolem pasu a šimrajícími vlasy na tváři.

Vešli spolu dovnitř a Emmett automaticky zamířil k pokladně. Lístky pak schoval do zadní kapsy kalhot a koupil maxi popcorn, čokoládové bonbóny a fantu. „To je docela drahé rande,“ prohodil a podal peníze slečně za barem. Ta je oba přelétla pohledem. „Doufám, že to bude končit sexem, když do toho vrážím takový balík,“ dodal.

Slečna je znovu přelétla pohledem.

Keith držel popcorn v náručí, objímal ho, jako by mu ho měl někdo v další vteřině sebrat, a na tváři měl spokojený úsměv. „Můžu ti naprosto upřímně říct, že to skončí ještě něčím mnohem lepším,“ pronesl a naklonil se k Emmettovi co nejblíž. „Skončí to tím, že budeš mít i nadále kde bydlet.“

„Víš, že je to trochu vydírání z tvojí strany?“ odsekl Emmett, ale nepůsobil naštvaně. „Rád bych ti připomněl, že jsem dostal za návštěvu tvých kamarádů jenom fazole. A to i za cenu, že jsem podle nich určitě debil.“

„Chels ses líbil,“ řekl Keith bezelstně, ale schválně vynechal Alfa a jeho názor. „A z těch fazolí jsi byl totálně odvařený.“

Stáli zrovna před sálem s číslem tři. Kolem bylo pár lidí, ale ne moc, takže existovala velká šance, že v sále budou všichni sedět dál od sebe. To bral Keith jako další velmi dobré znamení.

„Panebože, víš, jak dlouho jsem nebyl v kině? To je tak super!“ vydechl.

„Můžeme chodit častěji,“ navrhl Emmett mírně. „Taky jsem dlouho nebyl.“

„Proč ne?“

Tohle byla nejspíš další z velmi osobních otázek, na které Emmett odmítal odpovídat, protože pokrčil rameny a odměřeným hlasem řekl: „Vlastně nevím.“ Sebral brčko ve fantě, naklonil se a pořádně upil. „Vezmu si taky fantu,“ napadlo ho a odešel zpátky k pokladně.

Keith byl na podobné chování zvyklý, proto ho to nijak nevyvedlo z míry. Zato Emmettova vůně ano. Byla nová. Obvykle Emmett totiž používal Adidas sprej, který měl položený na pračce, a když ho na sebe stříkal, rozhodně nešetřil, takže pak v koupelně bývalo nedýchatelno. Ale tohle… Tohle byla úplně nová vůně a Keith ji neznal.

Určitě mu ji někdo půjčil v práci, protože neměl čas chodit domů.

Určitě.

Emmett přišel s fantou v ruce ve chvíli, kdy otevřeli sál. Místa měli v desáté řadě uprostřed a přesně jak Keith předpokládal, v jejich řadě už nikdo další neseděl. Což bylo fajn, vzhledem k tomu, že během filmu mohl v případě potřeby kdykoliv odejít.

„Hele, profesor Robinson… Robinson, Robinson, Robinson mi nabídl, jestli bych mu nechtěl pomoct s tříděním knížek u něj v kabinetu. Co si o tom myslíš? Je to dobrý nápad?“ vzpomněl si Keith, sotva dosedli na sedačku, ačkoliv Emmett hledal správnou pozici několik vteřin, než konečně vypadal spokojeně. Takže byl na sedadle rozvalený úplně stejně jako doma u televize.

„Tak jestli máš rád knížky,“ pokrčil rameny. „Myslel to jako výpomoc, nebo brigádu?“

„Netuším. Podle mě prostě viděl mentála a rozhodl se mu pomoct, i když ho o to nikdo neprosil.“

„Nebo prostě jen potřebuje pomoct a nemyslí si, že jsi mentál.“

Keith nakrčil nos a nespokojeně zamručel. „Ví, že jsem mentál, a pomoc potřebuje. Teď mě napadá, jestli náhodou nechtěl zrovna moji maličkost proto, že se těch knih vlastně nechce zbavit a ví, že se mnou bude muset všechno projít čtyřikrát.“ Což dávalo smysl vzhledem k tomu, že byl profesor Robinson vlastně docela divný pavouk.

Emmett chvíli mlčel, ale nakonec pronesl: „Myslím, že to můžeš zkusit. Třeba ti nějaké knihy věnuje. Třeba ti dá lepší známku. Vždycky můžeš říct, že končíš.“

Keith nad tím chvíli přemýšlel, než souhlasně přikývl. „Máš pravdu. Asi to zkusím.“ Položil popcorn doprostřed tak, aby si mohli oba kdykoliv vzít.

„A ještě důležitá otázka,“ řekl zničehonic Emmett a opět se k němu naklonil. A tentokrát opravdu blízko, takže dýchl Keithovi na krk, skoro úplně stejně jako v noci, ale vzhledem k tomu, že teď hezky voněl, bylo to mnohem… příjemnější. „Máš radši padouchy, nebo hrdiny?“

Keith instinktivně odsedl dál a zabodl zrak do sedačky před sebou. „Co je to za stupidní otázku? Kterej blb by mohl mít raději padouchy? Vždyť… Jsou to padouši! Ty je snad máš rád?“ Přiměl se na Emmetta pohlédnout a byl rád, že je v sále šero, protože byl docela určitě v obličeji rudý.

Emmett se jen zašklebil, ale neodpověděl.

„Ale no tak!“

„Mám rád Lokiho, nemůžu za to,“ odvětil Emmett a přitom koukal tím svým nevinným pohledem.

„To je jeden a ještě navíc ne ten nejhorší. Co ostatní? Co třeba Thanos? Máš rád Thanose?“ Keith chtěl vyjmenovat i další záporáky, ale žádné další asi neznal jménem, protože zase tak velký fanoušek nebyl. Respektive tohle měla být vůbec první marvelovka, na kterou šel do kina. A sledovat je v televizi, to trochu ztrácelo kouzlo.

„Ne. Nesnáším Thanose. Debil. Pff. Ale pěkná rukavice, tu bych bral. Třeba na zimu.“

Světla v sále zhasla a na okamžik byla úplná tma.

Keith celou dobu seděl jako zařezaný, zapomínal jíst popcorn, ale rozhodně nezapomínal sem tam zkontrolovat Emmetta.

Tohle bezesporu bylo perfektní rande.

Jen…

Byla to blbost a Keith nad tím neměl uvažovat.

Jen…

Totální hovadina.

Jen si přál, aby ho Emmett chytil za ruku.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥