KAPITOLA 8

BORŮVKOVÝ ČAJ

KAPITOLA 8

Ve stresu bývalo všechno mnohem horší. Což věděl.

Nejednou o tom s rodiči mluvil. Že vysoká bude nejspíš náročná, a tím pádem stresující. Stejně jako všechny změny. Ale on s tím počítal. Byl připravený to nějak zvládnout, protože nechtěl strávit život závislý na ostatních. 

Jenže když ráno vstal, přemýšlel, jestli to za tohle všechno vůbec stojí. Jelikož nejspíš zešílí, protože nutkání měl teď prakticky pořád a ještě k tomu posíral, co mohl. A bylo toho dost.

Vešel Emmettovi do pokoje.

Tahle myšlenka mu rotovala v hlavě jako šílená, přitom ani nebyla následkem OCD, prostě mu jen připadala natolik neuvěřitelná, že se jí nemohl zbavit.

V noci se mu zdálo o sexu. Byl to dost zmatený a divný sen, takže nemohl úplně říct, o co šlo, ale rozhodně tam byl on a Emmett a Phoebe. A po probuzení měl erekci, což rozhodně považoval za hodně špatný a zvrácený vtip.

Vyhonil si ve sprše, docela účelně, bez dobrého pocitu – teda až na tu chvíli, kdy vystříkl, to byla fakt úleva – a zbytek rána byl naprosto bez nálady.

Jak by řekl Emmett: bez perspektivy.

A celou dobu myslel, že je Emmett ve škole, takže docela klidně vařil čaj a mazal tousty arašídovým máslem, dokonce mluvil s Tribi o senu roztahaném pod sedačkou. Ani jednou ho nenapadlo zkontrolovat předsíň, jestli nechybí Emmettovy boty a šedá bunda s kapucí. Byla středa, takže počítal s tím, že je spolubydlící na přednášce, tak jako všechny středy, a to ho uklidňovalo.

V hlavě pořád trénoval a zdokonaloval omluvnou řeč, se kterou chtěl vyrukovat hned odpoledne. Jenže ji ještě neměl dopilovanou, když uslyšel z vedlejšího pokoje hluk, a pak najednou Emmett vešel do kuchyně, ještě v pyžamu a s vlasy trčícími do všech stran, které říkaly takhle vypadáme po hodně dlouhém spánku.

Keith ze sebe nedostal ani jedno kloudné slovo. Stál v kuchyni s arašídovým máslem na noži a zíral přitom do talíře, trochu nervózní, trochu ztrapněný, trochu vylekaný. Emmett byl ovšem Emmett, což v překladu znamenalo, že se docela klidně postavil vedle Keithe, šťouchl do něj bokem a sebral nůž, aby si mohl namazat vlastní toust.

A to bylo vše.

Emmett nejspíš nehodlal včerejšek vůbec řešit. Působil spokojeně, u snídaně vtipkoval a během uklízení nádobí ho Keith slyšel broukat znělku Brooklynu 99.

Takže ano, oficiálně Emmetta považoval za absolutně nejlepšího spolubydlícího a zároveň největšího flegmatika pod sluncem. Což sám o sobě říct nemohl.

Věděl, že se to zlepší. Věděl to, protože každá změna v jeho životě znamenala chvilkové stresující období, ale všechno se vždycky nakonec vrátilo do normálu.

Třeba když ve třeťáku na střední začal chodit plavat na místní krytý bazén.

První měsíc byl peklo, protože jakmile vstoupil do budovy městských lázní, musel skoro všechno dělat čtyřikrát. Ale po měsíci to bylo lepší, takže… Vysoká škola byla něco jako bazén, akorát o něco náročnější.

Tím se uklidňoval, když šel do školy, respektive když přišel pozdě. Skoro o hodinu.

Nemělo smysl chodit do učebny, proto seděl na chodbě, listoval v učebnici a občas koukl na mobil, jak neutíká čas.

„Pane Northcutte,“ pronesl hlas na druhé straně chodby a Keith automaticky vzhlédl.

„Dobrý den,“ odpověděl na pozdrav a přitom kývl. Doufal, že tím veškerá konverzace končí a profesor Robinson ho nechá na pokoji, jenže ten udělal tři obrovské kroky a najednou stal před Keithem.

„Vy nejste na hodině?“

„Eee. Ne?“ zamumlal a polknul rádoby vtipnou odpověď, že ve skutečnosti ano a tohle je jen jeho astrální projekce, jelikož netušil, jak dobrý a vytříbený smysl pro humor profesor má. „Já jsem… Měl jsem náročnou cestu do školy a přišel jsem pozdě. A už nemělo smysl vyrušovat,“ vysvětlil.

Robinson chápavě přikývl. „Nechcete počkat u mě v kabinetu? Můžu vám uvařit čaj.“

Keith měl dojem, že je za tím něco víc a nemůže odmítnout, proto sebral batoh a vstal. Mnohem raději by dál čekal na chodbě, než aby vedl určitě trapnou a nezáživnou konverzaci, jenže byl moc slušný, aby jen tak odmítl. Takže seděl v docela útulném kabinetu, kde byly všude samé knihy, stohy a stohy knih ve všech policích, na stolech, na zemi, a dokonce i ve dvou křeslech a sedačce. Robinson musel několik z nich vzít a přesunout, aby měl Keith kde sedět.

„Já vím. Je to katastrofa,“ vydechl profesor a rozhlédl se po místnosti.

„To jsem neřekl.“

„Říkám to já. Už odmalička jsem měl rád knížky. Vážně hodně. Dokázal jsem číst od rána do večera, bral jsem je všude s sebou, klidně i na záchod. Četl jsem ve škole, v hodině, při cestě domů, místo spánku… Příběhy pro mě byly všechno. Na vysoké se to pak trochu zlomilo. Potkal jsem svoji ženu a… To víš, měl jsem jiné priority, ale kupovat další a další knížky jsem nikdy nepřestal. Miluju knihkupectví a antikvariáty. Strávit několik hodin mezi regály, přebírat tituly… Jenže jak vidíš, z každého koníčku se docela rychle může stát posedlost.“

Keith pozorně poslouchal a u toho popíjel borůvkový čaj. Hned vedle něj ležela kniha o vojenské terminologii a na polici před ním ležely desítky komiksových sešitů.

„Moje žena už z toho začíná šílet.“

Ačkoliv šlo o vysokoškolského profesora, takže by možná měl držet jazyk za zuby, stejně překvapeně otevřel pusu a nechápavě zakroutil hlavou. „Vážně? Teprve začíná?“

Robinson se uvolněně zasmál.

Keith zvedl knihu, která mu ležela u levé nohy. „Nebezpečná hraběnka?“ přečetl nahlas.

„Ano, to byla velice výhodná koupě. Byla v sadě se Zamilovaným hrabětem.“

„Tak to chudák hrabě. Jestli byl zamilovaný a ona nebezpečná, nemohlo to pro něj dopadnout dobře.“ Keith hodil knihu zpátky na zem a trochu nervózně poposedl.

Robinson však vypadal, že si ničeho nevšiml.

„Vidíš, tohle kdyby mě tenkrát napadlo, nemusel bych se prokousávat pěti sty stránkami,“ vzdychl. „Vlastně jsem přemýšlel, že budu muset všechny knihy probrat a několika se zbavit.“

„Několika?“

„No dobře, tak většiny. Už jsi jak má žena!“ uchechtl se profesor a společně s tím vstal od pracovního stolu a přešel ke knihovně. Na většině knih byla hromada prachu, takže když po jejich hřbetech přejel prstem, zůstala mu na něm smítka. „Nechtěl bys brigádu?“

„Jakože bych vám tu s tím pomáhal?“ vyhrkl Keith a vyvalil oči. Téměř okamžitě ho napadla další otázka. „Proč zrovna já?“

Profesor Robinson odpověděl naprosto upřímně. „Byls první, kdo mě napadl.“

Chvíli bylo v kabinetu ticho. Dle Keithe trochu tíživé, proto v rychlosti dopil čaj a hrnek odložil na Encyklopedii koček. Vstal. „Musím si to promyslet, ale moc děkuju za čaj,“ vyhrkl. 

Odešel, aniž by čekal na odpověď, ale bylo mu to asi jedno, protože… Nebyl jen kluk s OCD. Za tím si stál a profesor Robinson měl možná autistické dítě, ale neznamenalo to, že tím pádem má ke Keithovi blíž. Že mu snad rozumí, nebo mu musí pomáhat.

Nebyl vyloženě naštvaný, ale radost z toho taky neměl.

A neměl radost ani z toho, že během další přednášky ho Alf celou dobu prosil, doslova škemral, aby poznal dokonalou Chels. Což bylo něco, co už Keith slíbil, takže nemohl odmítnout.

Proto taky vymyslel docela obstojný a proveditelný plán, který ale zahrnoval další osobu. A nejen tak ledajakou, ale jednu z vůbec nejdůležitějších, alespoň co se posledních dní týkalo.

Emmetta našel na chodbě, jak sedí v jednom z výklenků s učebnicí na klíně a jedním sluchátkem v uchu. A vzhledem k tomu, že do další hodiny zbývalo jen pár minut, Keith se za ním rozběhl. „Potřebuju pomoct,“ vypálil, sotva byl u něj.

„Běháš z patra do patra a špatně sis to spočítal?“ uchechtl se Emmett a dál nevzrušeně kreslil do učebnice.

„Haha. Pamatuješ, jak tě málem zasáhl kulový blesk a já tě zachránil? Tohle je vážnější!“

Emmett natočil učebnici na Keithe. „Návrh moderní knihovny. Co si o tom myslíš?“ Byl to obrázek domu na kuří nožce. Stál trochu nakřivo, takže všechny knihy vevnitř by nejspíš vypadly z regálu, proto Keith nehodlal brát otázku vážně. „No tak to vysyp,“ vzdychl Emmett a učebnici zaklapl. Dokonce z ucha vytáhl sluchátko. „Samozřejmě ti pomůžu. Na ten blesk se nedá zapomenout. Mohl jsem z něj mít jizvu na čele. Chápeš, kam tím mířím?“

„Absolutně vůbec ne,“ zavrtěl Keith hlavou, ale měl na tváři široký úsměv. „Hele, jde o to… A vlastně je to spíš taková souhra náhod. Prostě… Říkal jsem ti o Alfovi, Alfovi, Alfovi, Alfovi, ne? Spolužák. Kamarád.“

„To je ten s dlouhými vlasy, co na mě hodně často divně kouká?“

„Jo! To je on. No tak si našel holku, respektive to zatím ještě není jeho holka, ale prostě chtějí se mnou někam zajít, jakože na večeři nebo tak. A já jsem ve slabé chvilce souhlasil.“ Keith váhavě přešlápl. „A to je právě ta vtipná část, víš.“

Nevypadalo to, že by Emmett věděl, protože působil nechápavě. „Stydíš se, nebo tak něco?“

„No… Já jsem to ještě nikomu kromě tebe neřekl,“ vysvětlil Keith. Bylo naprosto jasné, o čem je řeč, proto zmlkl a pevně sevřel rty k sobě. 

„Tys… Aha. Napadá mě otázka, jestli by nebylo jednodušší říct mu to, ale kdyby to bylo tak jednoduché, nejspíš bys nepřišel s tím, že potřebuješ pomoct. Takže co přesně mám udělat? Zahrát žárlivého přítele a nikam tě nepustit?“

Tahle varianta Keithe nenapadla, což nebylo nic divného, protože byla naprosto idiotská. Mávl nad ní rukou. „To je ta druhá zábavná část. Já jsem je totiž pozval k nám domů. A řekl jsem, že tam budeš taky.“ Radostně zvedl ruce nad hlavu a opatrným hlasem vykřikl: „Překvapení!“

Dle Emmettova výrazu to překvapení určitě bylo, ale rozhodně ne příjemné. Chytl Keithe za tkaničku mikiny a přitáhl ho k sobě blíž, tak blízko, že šel cítit jeho mentolový dech. „Nechápu. Mám uvařit?“

„Ne, my bychom chtěli i jist. A víš, že vaření… Prostě uvařím já. Ty tam budeš, abys mi pomohl, kdyby to bylo potřeba, což asi nebude, teda určitě nebude, protože se určitě nic nestane, fakt, ale kdyby náhodou, tak bys mi jako pomohl nějak to… Skrýt?“ Věděl, že totálně plácá, dokonce i myšlenky se mu tak nějak zvláštně plácaly v hlavě, tudíž byl rád, že ze sebe vůbec něco dostal. „Dává to smysl?“

Emmett pokrčil rameny. Jakože možná ano. A taky možná ne.

„Prosím, no tak! Moc moc moc moc prosím!“ Keith sepjal dlaně prosebně k sobě a čtyřikrát povyskočil.

„Jasně, že ti pomůžu. Vždycky. Jen pořád nevím, co si pod tím představuješ. Když třeba čtyřikrát oběhneš gauč, mám se přidat? Nebo na sebe strhnout pozornost tím, že se zapálím?“ pronesl Emmett pobaveně. Kapuci černé mikiny měl trochu nakřivo, tak mu ji Keith blahosklonně narovnal.

„Emmette, Emmette, Emmette, Emmette. Copak já někdy obíhal gauč? Tss, to se nikdy nestane.“  A usmál se tím nejspokojenějším úsměvem, protože ano, tohle řešení mu přišlo naprosto dokonalé. „Už musím jít. Takže zítra ve dvě, jo? Vyhovuje ti to? Jsi nejlepší!“

Emmett zakroutil hlavou. Schoval sluchátka do kapsy a seskočil z výklenku. A protože to byl ten neflegmatičtější člověk na světě, docela klidně souhlasil.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
14 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
22. 6. 2022 17:48

Jsem to přečetla nějak moc rychle! ☝️
Příště prosím téhle úžasnosti mnohem větší porci. Děkuji 😘.

Lucienkaaa
22. 6. 2022 19:23

Uááá, ať už je pátek! 🙏

Mirek
22. 6. 2022 21:15

Emmett je nějak podezřele tolerantní…

Květa
22. 6. 2022 22:19

„Když třeba čtyřikrát oběhneš gauč, mám se přidat?“
Takhle jsem se už hodně dlouho nezasmála. 😂

Arisu
23. 6. 2022 2:16

Přidávám se k modlení… ať už je pátek! 🙏Sice to pro mě bude dost stresující den, ale představa, že pak k večeru dojdu domů, usednu k pc a přečtu další kapitolu? Hned se na ten pitomý den těším víc. 😀

Lucka
24. 6. 2022 21:05

Nesouhlasil Emmett nějak rychle? S tím gaučem bylo parádní. Aby to fakt nedělali 😁.

Kiwicatko
20. 6. 2023 14:09

Nastala pauza, protoze jsem se vazne nemohla pustit do dalsiho cteni. Porad jsem pred ocima videla, jak obiha gauc a jak se k nemu pridava dalsi bezec 😂
Miluju ten pribeh, vazne je cim dal lepsi 🤩