PARADOXNÍ EFEKT

KAPITOLA 7

Bolela ho hlava. Bolela ho hlava tak, až přemýšlel, jestli nemá v zátylku zabodnutý střep. Ale ani při jedné ze čtyř kontrol nic nenašel. Hned u snídaně zapil třezalkovým čajem prášek proti bolesti a pro jistotu si vzal jeden i do školy.

Byl trochu mimo, ale jiným způsobem než obvykle. Nastoupil na první tramvaj, dojel ke škole, vyšel schody a zapadl do lavice, pohroužen v myšlenkách, a pořád nemohl…

„Vypadáš hrozně,“ řekl místo pozdravu Alf a vzal místo vedle Keithe. Vlasy měl volně rozpuštěné, takže mu dosahovaly po ramena. A zcela výjimečně je neměl mastné.

„Těžká noc,“ zamumlal Keith a položil hlavu na lavici. Netušil, jestli dokáže udržet celý den otevřené oči. Obzvlášť během přednášky profesorky Solemniové.

No tak si dá kafe, no a co. Hranolky, málo spánku, prášky, kafe… Možná si vyloženě říkal o to, aby zažil nějaký pořádný kolaps před celou školou.

„Nemohl jsi spát? Hrál jsi Dotu?“

Keith zavrtěl hlavou. „Ne. Jen jsem…“ Hrozně moc mu chtěl všechno říct, protože z domu byl zvyklý mluvit úplně o všem. Jenže to šlo vždycky o něj, o jeho problémy, jeho nemoc, jeho tajemství. Teď věděl, že nemá právo cokoliv prozradit. „Jen jsem v noci nemohl usnout.“

„Chceš, abych ti donesl kafe? To nejlepší z dolního automatu. Co třeba vanilkové?“

„Spíš ne,“ zavrtěl Keith hlavou a vytáhl z batohu grahamové tyčinky. Podal je Alfovi. „Pověz mi, jak to včera probíhalo. Chci vědět všechno.“

„Tak všechno?“ nadzvedl Alf obočí a tyčinky sebral. Do jedné okamžitě kousl. „Tak teda všechno. Ale nesmíš se smát.“

Keith přikývl a zvedl ruku, jakože… čestný skautský.

„Znáš takový ten pocit, když na někoho koukneš a prostě víš? Tak s ní to tak bylo, pořád je. Ale není to jen o tom, asi jsem se fakt zbláznil, ale strašně rád s ní trávím čas. I když neděláme nic… Chápeš, jak to myslím. Včera přišla a byla to fakt sranda. Hrozně dlouho jsme mluvili o vrtu na poloostrově Kola, už jsem ti o něm říkal, a Chels má úplně stejný názor jako já. Nejdřív jsem myslel, že si ze mě jen střílí, ale ona fakt věří, že tam něco bylo. A miluje gaming. Která holka miluje hraní her a dokáže tím trávit celý večer? Hm? Jasně, nepolíbili jsme se nebo tak něco, ale strávili jsme spolu celou noc, objednali pizzu, vypili tak tři litry coly a minimálně pětkrát mě porazila v Mortalu. A když ráno odcházela, byla mezi námi taková zvláštní chvilka, kdy jsem měl dojem, že chce, abych něco udělal. Jenže než jsem se rozhoupal, byla pryč.

A teď mi řekni, že není ta pravá. Jakože… Musí to být ona!

Znáš ten pocit, Keithe? Znáš takové to, když musíš na někoho pořád myslet, když s ním hrozně rád trávíš čas a není to ani trochu divné? Jsi prostě sám sebou a nic nepředstíráš, ani se nesnažíš furt vymýšlet, co máš říkat, protože konverzace plyne tak přirozeně?

A víš co? Klidně se směj, je mi o jedno. Stejně s tím nic neudělám, ale já…“

„… se do ní úplně totálně zamiloval?“ dokončil Keith větu.

„Se do ní úplně totálně zamiloval,“ přikývl Alf a rozhodil rukama.

Keith se povzbudivě usmál. „Minimálně něco bys udělat ale měl. Jinak to bude nejpomaleji vyvíjející se vztah na světě. Co jí třeba napsat: Chci tě vzít na rande. Dneska. Máš čas?“

Alf nad tím skutečně přemýšlel. Měl vrásku na čele a zamyšlený pohled a poklepával nohou. „Ještě to promyslím.“

„Jasně,“ odvětil Keith.

„Možná to fakt udělám!“

„No však jistě.“

Vzhledem k tomu, že do učebny vešla profesorka Solemniová, oba zmlkli. Alf přesto do Wordu velkým písmem, minimálně čtyřicet osmičkou, nacvakal: ‚UDĚLÁM TO.‘

Keith dopsal: ‚PANEBOŽE, JÁ SE S TEBOU PŘECE NEHÁDÁM!‘

Alf větu smazal a místo toho odpověděl: ‚ALE MÁŠ TAKOVÝ HÁDAVÝ TÓN! POUŽÍVÁŠ DOKONCE CAPS LOCK.‘

Keith obrátil oči v sloup. ‚Tak proč to neuděláš hned? Proč jí nenapíšeš na messenger?‘

‚JEN PROTO, ŽE TEĎ TRÁVÍŠ ČAS SE SVÝM DOKONALÝM SPOLUBYDLÍCÍM, NEMUSÍŠ PŘEDSTÍRAT, ŽE ROZUMÍŠ HOLKÁM A VZTAHŮM!!!‘ Alf přitom energicky mlátil do klávesnice a ještě energičtěji otočil obrazovku na Keithe.

‚A kdo používá caps lock teď? Ha? A já přece netvrdím, že holkám rozumím. JEN SE TI SNAŽÍM POMOCT!‘

Alf na odpověď chvíli koukal. Nakonec všechny věty smazal a nadepsal úplně nahoru téma přednášky. Po dvou až deseti hlasitých a otrávených vzdeších, doplnil i tučně zvýrazněný podnázev: Mohl bys jít se mnou a Chels na jídlo. Chce poznat moje kamarády.

Kurzor pomalu problikával a společně s hlasem profesorky by měl Keith normálně pocit, že nevydrží ani následující minutu, natož hodinu a půl. Ale dnes měl hodně o čem přemýšlet.

Třeba o faktu, že Alfovi pořád neřekl, že trpí obsedantně kompulzivní poruchou. A s každým dalším dnem a rozhovorem k tomu nacházel stále menší a menší odhodlání, jelikož bylo hrozně fajn, když mohl předstírat naprosto normálního kamaráda.

Ale až půjdou s Chels na jídlo, nejspíš něco provede, protože veřejné prostory pro něj vždycky představovaly stres. Možná je oba zesměšní a ztrapní. Udělá scénu, začne vyskakovat, křičet a bože… doufal, že třeba i brečet, aby bylo divadlo kompletní.

Přes to všechno však přikývl a slíbil, že to udělá. Půjde, seznámí se, pomůže.

Nakonec proč ne.

Nakonec proč ne.

Nakonec proč ne.

Nakonec proč ne.

A když tohle sám v sobě čtyřikrát uzavřel, jeho myšlenky zamířily k druhému kamarádovi. Který ještě spal, když Keith odcházel do školy, vypadal trochu jako malé dítě, totálně nevinné a roztomilé, a přesto v tom bylo něco… Něco.

To, co Emmett řekl, mohlo znamenat milion různých věcí.

Ačkoliv spíš ne. Mohlo to znamenat jen dvě věci.

Že to tak nemyslel, byl jen opilý a mluvil hovadiny.

Anebo že to tak myslel, a tím pádem… Keith netušil, co tím pádem, protože nikdy v životě mu nikdo nic podobného neřekl.

Nikdy nikdo nic neřekl.

V hodině profesorky Solemniové neusnul, a dokonce mu to i velice rychle uteklo. Kdyby do něj Alf nešťouchl, nejspíš by zíral na tabuli ještě dlouho poté, co by z učebny všichni odešli.

„Jdeš? Nebo tady hodláš zůstat navždycky?“

Takhle nějak prožil i další přednášku, ponořený v myšlenkách o všem a ničem, což nakonec vyvrcholilo po cestě domů, když se rozhodl zavolat Malině.

Byla to jeho mladší sestra, takže čistě teoreticky měl pomáhat on jí, ale v tomhle ohledu bylo jasné, že ona je mnohem zkušenější a praktičtější.

„Ahoj,“ pozdravil a držel telefon pevně u ucha, aby slyšel přes projíždějící tramvaj.

„Jsem ještě ve škole. Mám odpolko,“ poznamenala, ale pak rychle dodala. „Zrovna máme chemii. Největší opruz na světě, ještě k tomu takhle pozdě.“

„Aha. Promiň, že volám. Nenapadlo mě, že bys to vzala, když máš školu.“

Malina se hlasitě uchechtla. „Tss. Klid. Jsem na záchodě a zpátky do hodiny rozhodně nespěchám.“

Keith trochu znejistěl. „Nebudeš mít průšvih?“

„Vymluvím se na ženské problémy,“ prohodila Malina a mávla přitom rukou, což Keith sice neviděl, ale stejně věděl, že to udělala. „Jak se máš?“

„Potřebuju s tebou o něčem mluvit. Poradit se,“ vypálil okamžitě, a aniž by si to uvědomil – což ho vždycky štvalo úplně nejvíc na světě, když některé rituály dělal nevědomky – obešel čtyřikrát pouliční lampu. A důchodkyně s chodítkem na něj divně koukala.

„Oukej. Ohledně čeho?“

„Jde o jednoho známého. Něco mi řekl, když byl opilý a já teď nevím, jak se k tomu postavit. Ale víc ti asi nemůžu prozradit, protože si nemyslím, že by ocenil, kdybych to někomu vytroubil.“

Malina chvíli mlčela. „Jak moc byl Emmett ožralý?“

„Neřekl jsem, že to byl on!“ vyštěkl Keith možná zbytečně hlasitě.

„A můžu já za to, že jsem tak geniální a poznala jsem mezi všemi tvými kamarády, že jde zrovna o Emmetta?“ Mluvila vážným hlasem, dokonale přesvědčivě, takže kdyby je slyšel kdokoliv další, kdo Keithe nezná, určitě by netušil, že si Malina z bráchy střílí. „Prostě odpověz na otázku.“

„Fajn. Ano, myslím, že byl opilý docela dost. Jakože hodně. Musel jsem mu pomoct do postele a uložit ho.“

Malina pískla. „Páni. Takže dokonalý pan Emmett. Jak se vlastně jmenuje příjmením?“

Vzdychl. „Pollard. Pollard. Pollard. Pollard.“

„Emmett Pollard? Hezký! Takže dokonalý pan Pollard se totálně zlil? Hele, když je člověk ožralý, vykládá šílené hovadiny. Fakt. Já jsem v létě navykládala jednomu klukovi, že jsem z rozvrácené rodiny a můj brácha je totální psychouš.“

„Malino!“ Vypadlo to z něj naprosto nečekaně, čehož hned litovat. „Malino, Malino, Malino,“ dodal o poznání tišším hlasem, přesto trochu naštvaně.

„Proč přesně se zlobíš? Že jsem se v létě opila? Nebo proto, že jsem tě nazvala totálním psychoušem?“

Moc dlouho nad tím nepřemýšlel. „Asi obojí. Takové věci mi snad raději ani neříkej.“

„Nejsi můj rodič, jasné? A navíc, zase o nic tak hrozného nejde. Ty to sice neznáš, ale v mém věku je normální sem tam něco zkoušet. Dělá to každej.“

Možná nebyl tak dobrý nápad sestře volat, protože si teď připadal ještě hůř. Věděl, že Malina nic z toho nemyslela vyloženě zle, ale to mu nezabránilo cítit se jako idiot. Že nikdy nezažil normální věci, co dělají normální lidi. Pravdou bylo, že ještě nikdy v životě nebyl opilý. A tím pádem netušil, co mají lidé tendenci vykládat.

Ale nechtěl věřit, že by Emmett…

„Keithe?“ promluvila Malina.

„Hm?“

„Já jen, jestli tam ještě jsi.“

„Jo. Přemýšlel jsem nad tím, cos řekla. Že možná jen přeháněl, nebo tak.“

„Nemůžeš se ho na to zeptat? Třeba by ti sám řekl, o co jde?“ navrhla Malina. A asi měla pravdu, tohle byla rozhodně nejlepší a nejrozumnější možnost, kterou ale Keith slyšet nechtěl, protože…

Nemohl přece jen tak na Emmetta vypálit: Tak co? Chtěl ses zabít?

Co kdyby řekl pravdu?

Co kdyby lhal?

„To nejde,“ přiznal upřímně.

Sestra hlasitě vzdychla. „Už budu muset končit. Měla bych se vrátit do třídy. Hele, jestli byl tak moc ožralý, jak říkáš, je velice pravděpodobné, že si nebude nic pamatovat.“

Přikývl. Sám pro sebe. „Jo. Dobře. Tak dík. Ahoj.“

****

Emmett seděl lomeno ležel lomeno rozvaloval se na sedačce s nohama na stole. Vlasy měl rozcuchané stylem teprve jsem vstal, namísto obvyklého takhle to mám schválně, ale jinak vypadal odpočatě, vlastně docela v pohodě. A vzhledem k tomu, že mu na hrudníku spala Tribi a on ji hladil po hřbetě, byl zároveň ještě nesmyslně roztomilý, což Keithe trochu vyvedlo z konceptu.

„Ahoj,“ pozdravil a chvíli stál ve dveřích a zíral na výjev před sebou.

„Hele, jak usnula,“ pousmál se Emmett spokojeně.

Keith hodil batoh na zem a svalil se do křesla, tak aby viděl na televizi i Emmetta zároveň. Nohy taky natáhl na stůl. Vlastně… I s tím vším, co měl dneska všechno v hlavě, bylo fajn přijít domů a být sám sebou. „Jak se cítíš?“ pronesl.

„Eeeh, už líp. Ráno mě šíleně bolela hlava, ale vykašlal jsem se na školu, prohodil si směnu a podařilo se mi znovu usnout. Pak už to bylo lepší. Navíc Tribi na mě má pozitivní účinky, je to ten nejbáječnější králík na světě.“ S těmi slovy Tribi podrbal mezi ušima. Poté ale trochu rozpačitě pohlédl na Keithe. „Tys mě včera zouval, že jo? Takže jsem tě určitě vzbudil. A vsadím se, že ten kýbl jsem si taky nedonesl sám. Já totiž vím, že opilý nikdy nezvracím.“

„To je dobře, protože já zvracím, když někoho zvracet slyším,“ odvětil Keith klidně. Nikdo nemá zvracení rád, ale Keith k němu měl vyloženě odpor především proto, že přicházelo, když potlačoval nutkání.

Neudělám to, ne, ne, ne a následně hned bleeeh.

„Ještě jsem ti zpíval ukolébavku a drbal tě ve vlasech, než jsi usnul. Slíbil jsi mi za to, že dneska uvaříš večeři,“ dodal a vykouzlil ten nejnevinnější výraz, jaký v danou chvíli dokázal.

Emmett nakrčil čelo. „Tak to sis určitě spletl. Podle mě jsem slíbil, že tě na ni zítra pozvu. Dnešek mi přijde… Bez perspektivy.“

„Aha! No tak to je od tebe hezké. Místo spaní jsem drbal a drbal a tohle je odměna? Že se dočkám jen dne bez perspektivy? Pff. A já se tak těšil domů,“ pronesl Keith naoko zklamaně, ale skoro okamžitě zapomněl na veškerou legraci, protože potřeboval vědět, na čem jsou. Jestli… „Takže ty si ze včerejška nic nepamatuješ?“

„Pamatuju si, že ses choval hezky, ale je to spíš pocit, nic konkrétního.“ Emmett pohlédl na televizi, kde zrovna běžela znělka dalšího dílu Brooklyn 99, ale sotva skončila, znovu promluvil. „Omlouvám se, že jsem tě vzbudil. Nepamatuju si ani cestu od Garyho.“

„Choval jsem se hezky,“ přitakal Keith. Z jeho pohledu bylo asi lepší, když Emmett neměl ponětí, o čem včera mluvil.

Nakonec… Kdo ví, kdy se celá scéna s komínem stala. Mohlo to být klidně i před několika lety.

„Hodně drbání a žádná večeře. Život prostě není jednoduchý,“ vzdychl.

„Když si vlezeš ke mně,“ ušklíbl se Emmett a zvedl ruku, aby naznačil škrabání, „třeba se Tribi uskromní.“

Na malou vteřinu Keithe napadlo, že by sundal tričko a normálně regulérně, jako fakt na férovku by nechal Emmetta, aby ho poškrábal. Jenže se trochu styděl, proto vstal a řekl: „Na to zapomeň. Odměna byla večeře. Tak já si asi něco uvařím sám. Dáš si se mnou?“ Otevřel razantně ledničku.

„Kolik je?“ odpověděl Emmett naprosto nelogicky.

„Půl čtvrté.“

„Tak jo, rád. Chápeš, že teď prostě nemůžu vstát a pomoct ti. Znáš přece to přísloví – nikdy nebuď spícího králíka. Ale budu tě na dálku podporovat. Už máš nějakou historku ze školy?“

Keith vybral hlívu s rýží, protože hlíva byla jedna z nejzdravějších surovin a on ji odmalička miloval. Dokonce jednou chtěl, aby mu ji máma uvařila na narozeniny. Místo narozeninového dortu. Teď už by podobný obchod asi neuzavřel, protože dýňový dort překonal všechno, ale přesto měl hlívu pořád hodně rád.

„Znáš to přísloví – nikdy nedráždi kluka s OCD?“ odvětil laškovně, ale ihned se zamyslel nad otázkou. „Ve škole… Vlastně ne. Nějak to zvládám, aniž bych na sebe upozorňoval. Což je super, že jsem zatím jen nezajímavý spolužák. Akorát teda… Ta Solemniová, Solemniová, Solemniová, Solemniová! Do háje, jak to mám udělat, abych v její hodině neusnul? Dělá ta ženská někdy tečku za větou, nebo už od narození plynule mluví v jedné dlouhé, souvislé větě?“

Emmett s úsměvem na tváři přikyvoval. „Já bych se vsadil, že je taková od narození. Ale tak dlouho ji naštěstí neznám, to by mě mrdlo. Jinak já jsem na jejích přednáškách hodně kreslil. Jednou jsem z ní udělal komiksového záporáka. Většinou hlavního hrdinu umluvila k smrti. Takže ne, kámo, nepomůžu ti.“

„No já z ní umřu,“ obrátil Keith oči v sloup a přitom dál krájel hlívu na menší kousky a ty pak házel na pánev. „A Moore, Moore, Moore, Moore? Mohl by ten chlap být ještě hlasitější? Prý je dost přísný, ale – Máš rád hlívu, že jo?“ Trochu nejistě vzhlédl. „Jestli to teda na tebe není příliš osobní otázka.“

„Haha,“ pronesl Emmett hraně, ale na druhou stranu i docela pobaveně. „To je houba?“

„Jojo. Člověk po ní zažívá moc hezké stavy. Takové… Povznášející.“

„V tom případě si dám.“

V tom případě Keith spokojeně přikývl, a zatímco krájel cibuli a česnek a odměřoval rýži, trochu se sám pro sebe usmíval a myslel na to, co dneska Alf říkal ve škole. Že potkal někoho, s kým může být sám sebou a všechno plyne tak nějak samo. Žádná křeč.

Jako by popisoval Keithův vztah s Emmettem.

„Hele, večer se tady staví kámoška a možná přespí. Je to v pohodě?“

Keith vzdychl a možná v ten moment zamíchal hlívu zbytečně zuřivě. Nespal polovinu noci, tak měl možná důvod být naštvaný. Anebo neměl, těžko říct. Ale v ten moment musel myslet na to, co bude dělat, když…

A těch když byla celá hromada.

Když bude potřebovat zkontrolovat Emmettův pokoj.

Když je uslyší, jak spolu spí.

Když nevydrží a do toho pokoje přece jen vejde.

A z toho všeho byl tak unavený. Chtěl zbytek dne proválet u televize a na nic nemyslet. Takže možná byl trochu naštvaný, ale nedal na sobě nic znát.

„Jasně. V pohodě,“ odpověděl skoro upřímně.

Emmett přikývl a obrátil pozornost k televizi. Občas Tribi pohladil a na tváři měl vlastně docela spokojený úsměv, což Keithe uklidňovalo. Taky ho uklidňovalo, když pak vedle sebe seděli a jedli hlívu s rýží, Emmett pořád dokola pronášel, že nic lepšího nikdy nejedl, sledovali Brooklyn 99 a skoro všemu se smáli. Došli k názoru, že detektiv Peralta je jejich nový bůh.

Na začátku čtvrtého dílu Emmettovi zazvonil mobil. „To je Phoebe. Mám tě seznámit, nebo…?“

„Bude tu často?“

Takhle otázka Emmetta rozesmála, což byla reakce, kterou Keith úplně nečekal. „To fakt ne.“  

„Tak ani nemusíš. Jdu do pokoje.“

A bylo to zase tady. Seděl v pokoji, hleděl do stěny a za dveřmi slyšel chichotání a taky, že ten králík je totálně boží! A haha hihi. Otráveně obrátil oči v sloup.

Na něco takového Keith nebyl zvyklý. Většinou lidi neměli rádi jeho, prostě jen tak, i když ho neznali. Ale teď to bylo poprvé obráceně a Phoebe mu byla příšerně nesympatická, i když ji nikdy neviděl.

Naštvaně sedl k počítači, aby odvedl myšlenky jinam.

A pak přišel paradoxní efekt, aneb nemysli na slona, v němž byl Keith naprosto nemožný, a kdyby to byla hra, úplně pokaždé by prohrál.

Jakmile neměl na něco myslet, myslel na to ještě usilovněji.

Třeba teď.

Nemysli na nutkání. Nemysli na zásuvky. Nemysli na Emmettův pokoj.

Měl bys jít zkontrolovat Emmettův pokoj. Víš, že nechává nabíječku v zásuvce!

Nemysli na…

Viděl před očima, úplně živě, jako by se to fakt dělo, pomalu doutnající zásuvku. První plamínek, druhý, do toho kouř a… Vstal.

Do háje, musel to zkontrolovat. Neměl sílu ani energii, aby celou noc nutkání potlačoval a přesvědčoval sám sebe, že všechno bude v pořádku. Nebude, nebude, nebude, nebude.

Došel k vedlejšímu pokoji.

Možná by bylo fajn, kdyby zaklepal, což chtěl udělat, jenže nutkání bez sebemenších zábran vrazilo dovnitř.

Fakt bezva.

Emmett s holkou nebyli v pokoji moc dlouho, takže měl Keith maličkou naději, že je najde sedět na posteli a povídat si, maximálně se líbat, ale tahle naděje okamžitě umřela, protože první, co uviděl, byl Emmettův zadek, ještě teda v boxerkách, ale jinak… Nic. Nahý. Bez oblečení!  

A dívka pod ním na sobě měla jen spodní prádlo.

„Já se příšerně omlouvám. Je mi to… Já tady jen něco… Panebože,“ zamumlal a svezl se na kolena, aby mohl vlézt pod stůl a umřít tam. Doslova a do písmene chcípnout, protože tohle bylo…

Zásuvka samozřejmě nehořela, ani nedoutnala, ani to nevypadalo, že by v nejbližší době něco z toho měla v plánu. Vylezl proto ven a cítil, jak mu přitom hoří uši.

Emmett už seděl na posteli s nohama na zemi, zatímco holka, trochu rozcuchaná – a nebyla to ta samá, co minule – zmateně těkala očima z Emmetta na Keithe.

„Tohle je můj spolubydlící,“ mávl Emmett rukou. „On tady jen něco zkontroluje.“

Holka nic neřekla, ale podle jejího výrazu bylo jasné, že nechápe.

Keith vypadl z pokoje, ale přesto za sebou zaslechl: „Přijde ještě třikrát, ale pak můžeme…“ Zabouchl dveře a naštvaně praštil do zdi, což mu nijak nepomohlo od toho, aby v další vteřině zase vrazil dovnitř. 

„Já už asi půjdu,“ pronesla holka a natáhla se pro tričko.

„Jo, to je dobrý nápad,“ přikývl Emmett, zatímco Keith podruhé vlezl pod stůl. A světe div se, zásuvka byla v pořádku, dokonce ani nebyla horká, když na ni Keith položil dlaň.

„Nemusíš nikam chodit. Jen to zkontroluju a nechám vás. Vážně,“ vyblekotal a zakopl o Emmettovy kalhoty hozené na zemi.

Phoebe tím nepřesvědčil, protože když přišel do pokoje potřetí, už byla oblečená. Popadla batoh a bez rozloučení odešla. Emmett šel s ní. A Keith si říkal, že právě teď by byla úplně nejlepší chvíle konečně umřít, protože představa, že bude muset pohlédnout Emmettovi do očí…

Zkontroloval zásuvku i počtvrté a dokonce ho napadlo, že možná stihne zalézt zpátky do pokoje, aniž by Emmetta potkal, ale takové štěstí mít nemohl, protože sotva vylezl zpoza stolu, Emmett se vrátil.

Pořád měl na sobě jen boxerky. Dost upnuté boxerky, když na to došlo, ale možná za to mohl fakt, že byl… tvrdý.

„Je mi to fakt líto, promiň.“

„To nevadí,“ řekl Emmett smířlivě, ale ihned poté dodal: „Akorát, kdybys mohl…“ Zmlkl, ale když viděl, že Keith nechápe, obrátil oči v sloup. „Jsem nadrženej.“

Sdělení putovalo nejspíš přes celou zeměkouli, než dorazilo Keithovi do mozku, protože jinak nedokázal vysvětlit, proč tam pořád tak dlouho stál a zíral.

„Keithe! Potřebuju si vyhonit!“ vyhrkl Emmett o poznání rázněji. „Chceš se dívat, nebo…?“ Pohlédl ke dveřím.

„Ne, ježiš, promiň!“

Keith nějakou dobu seděl u sebe v pokoji se sluchátky na uších, aby přehlušil myšlenky, ale stejně nemohl přestat myslet na Emmetta a na to, že vedle právě teď masturbuje.

Což bylo samo o sobě dost divné, ale jemu to bylo jedno. Víc trapné už to stejně být nemohlo.

Strašně moc doufal, že to mezi nimi totálně neposral.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

15 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Lucka
20. 6. 2022 18:04

Má to Keith fakt těžké, ale já jsem se výborně bavila. A Emmett to vzal v pohodě.

Blanka
20. 6. 2022 18:21

Ahoj! Super vyvoj deje ! Jen si rikam, je nahoda , ze zrovna v tyhle kapitole porusil K. svoje pravidlo zopakovat neci jmeno 4x hned 4x?( Chels, Solemniova, Moore, Phoebe – vsechny ted ceka tragickej konec 😉

Random Holka
20. 6. 2022 20:26
Reply to  Blanka

Vážně vždycky každé jméno? Myslela jsem, že jen někdy, stejně jako ostatní nutkání

MaCecha
20. 6. 2022 20:09
Reply to  Blanka

Týjo, dobrej postřeh! 👏
Chvála ale holkám za těch tisíce jiných bezchybných slov… 🤗

Blanka
20. 6. 2022 19:12
Reply to  szabi

Ufff tak to se mi bude hned lip spat , diky 🙂

MaCecha
20. 6. 2022 20:06

Kecá, chce se dívat! 😀

Arisu
20. 6. 2022 22:11

Tak na to došlo! Mé psychické přípravy na trapnost té situace nepřišly vniveč! Ale měl teda zůstat jako, co kdyby s tou zásuvkou přece jenom něco bylo. 😀 😀

Květa
20. 6. 2022 22:23

Tohle je ta nejlepší tragikomedie na světě. 😂

Lucienkaaa
21. 6. 2022 0:01

Panebože, jsem ve skluzu a dočítám 3 kapitoly. S Keithem je to teda jízda 🤣 Ale jako vážně je mi ho líto, tohle pro něj musí být peklo 😔 Ale Emmett to určitě zvládne. A jestli ne, tak Tribi ráda pomůže jednou mazlící terapií 😁❤️