Szabi

Přijet domů bylo fajn, ale rozhodně ne tolik, jak myslel. Věcem, které mu dřív nevadily, dokonce je považoval za normální, za poslední týdny odvykl. Třeba že ho máma na každém kroku kontrolovala. Nebo že večer v osm většinou uklidila kuchyň a neměla moc ráda, když tam někdo chodil. Takže večerní svačinka byla najednou šílená obtíž, stejně jako špinavý hrnek od čaje, který po snídani nechal stát ve dřezu.

Navíc u nich doma pořád někdo něco dělal. Buď máma prala, táta vrtal poličku a opravoval botník, sestra dupala po schodech, zpívala ve sprše nebo hodinu telefonovala s kámoškou. V tomhle se mu trochu stýskalo po Emmettovi, který nic takového nedělal.

Teda… Dělal jiné hlučné věci, ale o těch Keith nechtěl přemýšlet, navíc to bylo jen jednou a z jednoho případu nelze vytvořit pravidlo. Všechny ostatní dny byl Emmett dokonalý spolubydlící. Navíc mu Keith přece hned první den řekl, že holky nejsou zakázané, takže… Emmett neudělal nic špatně. Vůbec nic.

Přesto když v pátek Keith odjížděl a prosil Emmetta, aby nakrmil Tribi, byla mezi nimi divná atmosféra. Oba věděli, že ten druhý ví. Emmett věděl, že ihned po sexu byl Keith u něj v pokoji. Keith věděl, že to Emmett ví a Emmett věděl, že Keith ví. Takže dohromady byla celá situace fakt na nic.

A rodiče samozřejmě taky chtěli všechno vědět. Sice s nimi telefonoval skoro každý den a úplně každý si s nimi psal na Messengeru, ale stejně u večeře proběhl důkladný výslech. Od maličkostí jako: jak často chodíš do obchodu a co jsi měl minulé úterý na svačinu, až po ty důležitější věci. Zvládáš školu? Nestresuješ se příliš? Jak jde soužití s novým spolubydlícím?

Pokud šlo o jeho nemoc, byl Keith k rodičům vždy upřímný. Bylo to pak mnohem jednodušší. Takže nic neskrýval a rovnou to vyklopil.

Každý reagoval úplně jinak a po svém.

„Kdybys mu tam vběhl během sexu, získal by legrační historku na párty a podobné příležitosti,“ pousmál se táta.

„Snad měl kondom. Pamatuj, Keithe, ochrana je velmi důležitá! Možná bys to měl Emmettovi připomenout,“ pronesla máma starostlivě.

„Ty naděláš. Se přece nic nestalo,“ odvětila Malina.

Keith jim přehnaně ironicky poděkoval a dál už o tom nemluvili. Byli prostě na podobné výstřednosti zvyklí, takže tomu nepřikládali velkou váhu, což po víkendu doma Keith nakonec taky ne. A když přijel v neděli zpátky na byt, Emmett ho přivítal se širokým úsměvem.

Takže asi všechno dobrý, pochopil Keith. 

****

„Pořád nevěřím, že s tebou jde na druhé rande,“ pronesl Keith pobaveně.

„No tak to dík,“ odsekl Alf, ale vzápětí hlasitě vzdychl. „Čistě teoreticky to žádné rande není, protože jsem idiot a neumím to říct na plnou držku.“

Keith držel telefon pevně u ucha a pozorně poslouchal, nebo alespoň chtěl pozorně poslouchat, jenže kolem něj pořád někdo chodil, z čehož byl trochu nervózní. Nedával to však na sobě nijak znát. „Hele, chce s tebou trávit čas a to je výhra.“

„Asi jo.“

„Zítra ve škole o tom pokecáme? Sraz o půl hodiny dřív?“ navrhl Keith.

„Ty někam spěcháš? Kde vůbec jsi? Ty máš taky rande?“ Alf zněl vyloženě překvapeně, jako by nemohl uvěřit, že zrovna Keith je takhle navečer venku.

„Jo, přesně. Mám rande. Se svým spolubydlícím. Jsme na bowlingu.“

Alf vydal těžko identifikovatelný zvuk, něco mezi aha a pff, takže takové otrávené apff. „Dostaň z něj aspoň, jak sbalit holku.“

„Nebo jak té holce říct, že nechceš být jen kamarád?“

„Vtipálek, co? No dobře, tak si jdi. Jdi žít život a nech mě tady napospas nejistotě. Jistě,“ zamumlal Alf téměř umírajícím hlasem.

Keith bez váhání přikývl. „Oukej, tak čau!“

„Blbče!“ zaslechl těsně předtím, než zavěsil, což ho upřímně rozesmálo. Prošel kolem baru přímo k bowlingové dráze číslo tři, kde na něj čekal Emmett, který taky kontroloval mobil. 

„Ani jsem netušil, že se dá bowling hrát ve dvou,“ odvětil Keith. Dráha vlevo od nich byla prázdná, ale na čtverce hrála skupinka lidí. Ani jeden z nich nepůsobil na první pohled nesympaticky, ale těžko říct, zda by se mezi nimi nenašel někdo, koho by Keithovy rituály mohly štvát a měl potřebu se o to se všemi podělit.

„Já vlastně taky ne. Nevím, jestli je to možné. Přinejhorším budeme hrát za čtyři lidi,“ pronesl Emmett a přešel k displeji. Zadal dvě jména a na velké obrazovce nad dráhou naskočila tabulka s výsledky. „Jak tohle funguje? Budeš hrát čtyřikrát a já jen jednou?“ Naklonil hlavu na stranu a přitom se zářivě usmál. Určitě myslel, že je nesmírně vtipný a okouzlující, i s tou svojí mikinou s obrázkem pandy okusující bambus.

Keith nakrčil nos. „Ne všechno ve svém životě musím dělat čtyřikrát, aby bylo jasno,“ odsekl a přitom ho okamžitě napadlo, že by to byl zajímavý nápis na tričko.

Ne všechno ve svém životě musím dělat čtyřikrát.

Ne všechno ve svém životě musím dělat čtyřikrát.

Ne všechno ve svém životě musím dělat čtyřikrát.

Ne všechno ve svém životě musím dělat čtyřikrát.

Což byl docela paradox, protože zrovna tuhle myšlenku si čtyřikrát zopakovat v hlavě musel.

„A nevím,“ dodal. „Na bowlingu jsem byl jen jednou a to už je hodně dávno, takže upřímně těžko říct, jak to bude probíhat. Je to problém?“

Emmettovi zapípal mobil, zběžně ho zkontroloval, ale hned ho zase schoval do kapsy. „Vůbec ne. Přizpůsobím se ti.“

„No ty jsi gentleman,“ uchechtl se Keith spokojeně a přešel ke koulím. Nejdřív zvedl jednu z nich, potěžkal ji a poté vyměnil za druhou. A nakonec překvapivě elegantně hodil a koule překvapivě elegantně jela po středu dráhy a shodila sedm kuželek. „Wow!“ vykřikl nadšeně a poskočil. „Páni. Jsem nejlepší. Viděls to? Jsem fakt dobrej!“

Emmetta jeho reakce vůbec nezaskočila. „Sakra, jsi skvělej! A víš co? Vlastně mě to nepřekvapuje. Podle mě jsi ten typ, kterému jde skoro všechno. Říkám skoro, protože třeba klepání není tvoje silná stránka,“ ušklíbl se. Když na něj přišla řada, hodil kouli přímo do žlábku. „Jo, přesně to jsem chtěl,“ pokýval hlavou.

Další hod dopadl úplně stejně, ale i tak Emmett vypadal, že má hodně dobrou náladu. U číšnice objednal pití a velkou mísu hranolek a Keith poznamenal, že lepší rande ještě nikdy nezažil, což Emmetta potěšilo. Zvedl ruku a plácli si spolu.

Bylo to hezké, přátelské gesto, že ano? Že ano, že ano?! 

Ne, Keith toho okamžitě litoval, protože místo toho, aby sebral kouli a hodil, zůstal stát před dráhou a zíral na svoji dlaň, skoro jako by nemohl uvěřit, že za všechno může jedno plácnutí.

Přešel zpátky ke stolku a výmluvně ruku zvedl.

Emmett na něj chvíli koukal, ale pak ho plácl podruhé.

Potřetí plácl Keith Emmetta. „Tohle je trapas,“ poznamenal. A plácl počtvrté. Trochu přitom povyskočil. „Lepší!“ vydechl spokojeně, protože z toho nikdo nedělal zbytečné drama. Prostě to mezi nimi bylo v pohodě a uvolněné a bez divných pohledů.

„Děkuju,“ zareagoval Emmett vážně.

„Nemáš zač,“ odpověděl Keith. Konečně mohl hodit. Z obou pokusů sejmul devět kuželek, takže radostně tleskl. Vzal hrst hranolek, a i když nic takového normálně nejedl, tak teď si je vítězoslavně narval do pusy. „Můžu se tě na něco zeptat?“ zahuhlal.

„Citrónová!“

„Ne. Na to jsem se zeptat nechtěl!“

Emmett pokrčil rameny. Znovu mu přišla esemeska, asi pátá za celý večer, ale teď mobil úplně ignoroval. „I tak je dobře, že to víš, až mi budeš chtít udělat radost.“ Protože byl na řadě, sebral koulí a hodil. Nějakým záhadným způsobem se mu opět podařilo trefit žlábek. „Na co ses chtěl zeptat?“

„Co nejšílenějšího jsi v životě udělal?“

„Proč tě to zajímá?“

Keith pokrčil rameny. „Protože já dělám šílenosti pořád a zajímá mě, jak seš na tom ty. Jak daleko dokážeš zajít,“ vysvětlil. Jenže znal Emmettovy reakce na otázky, takže rychle dodal: „Jestli nechceš odpovídat, tak nemusíš.“ 

Chvíli trvalo, než Emmett promluvil. Držel přitom bowlingovou kouli v náručí. „Vylezl jsem na komín,“ řekl nakonec a hodil. „Sundávali mě hasiči. Což byla, mezi námi, hrozná blbost. Zvládl bych slézt sám.“

„Tak proč jsi neslezl? Muselo přece nějakou dobu trvat, než přijeli,“ prohodil Keith pobaveně a zvedl bowlingovou kouli nad hlavu. Zvedl ji rovnou čtyřikrát, ale ani jeden to nekomentoval.

„Někdo jim zavolal,“ odvětil Emmett klidně. „Pamatuju si ale, že tam bylo celé město jako na dlani. Střechy budov, nádraží… Měl jsem rád industriální část města. No ale to je jedno. Co nejšílenějšího jsi udělal ty?“

V tomhle byl Emmett jednoduše záhada. Uměl být veselý, přátelský, bezstarostný… Ale jakmile došlo na minulost, vždycky okamžitě změnil náladu, což Keithe trochu vyvádělo z rovnováhy. „Toho je hodně. Jednou jsem se v noci vykradl z domu a jel přes celé město zkontrolovat babičku. A ano, jel jsem tam několikrát. Naši to vůbec nevěděli. Pak jsem lezl na střechu, abych zkontroloval komín. Jenže bylo po dešti a já uklouzl a spadl. Naštěstí do keře. Takže jsem pak mohl vylézt nahoru znova. A bože, naši milují tu historku, jak jsem měl utkvělou představu, že u nás v ulici je sériový vrah a donutil jsem všechny sousedy zkontrolovat zahradní domky.“ Zhluboka vydechl. „Takhle bych mohl pokračovat věčnost.“

Emmett se rozesmál, ale pak smích přešel v úsměv. „Zní to legračně, ale víš co? Někdy to musí být docela peklo. Proto nemáš holku? Tím myslím, že ji do toho nechceš tahat.“

Keith souhlasně přikývl. „Jo, přesně tak to nazveme. Že ji do toho nechci tahat. Vlastně… Na jednom rande jsem byl. Hádej, jak to dopadlo.“ Stál opřený o stůl a vyzývavě povytáhl obočí. Protože měl stoprocentní jistotu, že tohle uhádnout nejde.

„Divoká líbačka, sex a žádost o ruku?“ navrhl Emmett a taky povytáhl obočí.

„Ty jo, až to někomu budu vyprávět příště, rozhodně použiju tuhle verzi. Ale jinak ne. Skončilo to ve chvíli, kdy jsem se… ehm… zakoktal. Jo, nemohla za to moje nemoc, ale obyčejná nervozita. Chápeš to?“ Teď už mu to připadalo legrační, ale ten večer, když přišel domů, myslel, že už nikdy nevyjde ven, jak trapně mu bylo.

„Musí být roztomilé, když koktáš.“ Emmett sebral hranolku, namočil ji do kečupu a ukousl.

Keith nad tím přemýšlel a došel k názoru, že ta holka tenkrát byla šílená, když jí nepřišlo super, že nedokázal dát dohromady souvislou větu. „No-no t-tak u-určitě-e,“ zakoktal věrohodně. Taky sebral hranolku, protože pro dnešek byl rozhodnutý zdravou stravu neřešit. „To asi neznáš, co?“

„Ale jo,“ mávl Emmett rukou. „Už jsem o tom slyšel. Prý se to dělá z brambor.“

Keith pohlédl na hranolku, pak na Emmetta a nakonec… Ne, zůstal u Emmetta. „Ty seš debil,“ strčil do něj. „Myslel jsem být nervózní před holkama.“

„Pff, divil by ses, jak jsem nervózní, když mě další den čekají před školou, i když jsem jim od začátku tvrdil, že to na závazek nevidím.“

Keith vyděšeně zalapal po dechu. „Ty vogo, fakt? No tak to musí být tragédie. A přitom by jen stačilo, aby daly holky příležitost klukům, jako jsem třeba já. Já bych zavolal. Určitě rovnou čtyřikrát.“

„Víš co? Já si myslím, že je s tebou ukrutná sranda. Vlastně nevidím důvod, proč by ti nějaká z nich řekla ne. Podle mě to je jenom v tvojí hlavě. Ale jestli chceš, můžu ti nějakou holku dohodit. Nebylo by to tak těžké, jak si myslíš, prostě jde o to naučit se hrát s tím, jaké máš karty. Navíc vypadáš dobře. Máš neuvěřitelně krásné oči.“

Máš neuvěřitelně krásné oči řekl naprosto nezúčastněně a hodil. Tentokrát ale koule jela přímo uprostřed dráhy a na jejím konci shodila úplně všechny kuželky.

„Jo!“ vykřikl Emmett a vyskočil.

A taky řekl, že má Keith krásné oči. Teda… NEUVĚŘITELNĚ krásné oči.

„Kámo, jsi fakt dobrej. Nejen že sbalíš každou holku, ale ty bys dokázal sbalit i mě. Je to vůbec možné?“ uchechtl se Keith a bylo mu vlastně strašně dobře. I když občas cítil nutkání, nedělal z toho žádnou vědu, dokonce nad tím kolikrát ani nepřemýšlel.

„Chceš?“ nadhodil Emmett.

„Co jestli chci?“

„Sbalit.“ Přitom Emmett schválně, nebo úplně nevědomky, pohodil hlavou.

„Panebože, ty se mnou flirtuješ?“ vyjekl Keith a zamrkal. „No tak to mi strašně lichotí. Je ti ale jasné, že mě budeš muset sbalit čtyřikrát?“

„Sakra, Keithe, to je velká výzva! To se mi líbí!“ Vypadalo to, že chce možná ještě něco říct, třeba ve škádlení pokračovat, ale znovu mu zapípal mobil a Emmett ho tentokrát vytáhl z kapsy. „Gary je dneska extrémně otravný,“ prohodil, ale když na něj Keith nechápavě koukal, dodal: „Spolužák. Nechceš se mnou pak zajít k němu na byt? Má kolaudačku. Pivo a holky.“

Keith chtěl přikývnout, dokonce by docela rád šel, ale měl dojem, že vzhledem ke svému stavu toho dneska zažil už hodně. A zajít ještě dál nemuselo dopadnout dobře, takže raději odmítnul. „Hele, asi ne. Ale dík za pozvání.“

V posledním kole trefil Keith sedm kuželek a Emmett opět všechny. Přesto se ale Emmettovi nepodařilo vyhrát. Měl totiž docela zvláštní způsob hry, kdy buď netrefil nic, anebo všechno. I tak vypadal spokojeně, když Keith s rukama nad hlavou poskakoval a jásal, protože poprvé v životě někoho porazil v bowlingu.

Emmett zvedl ruku a čtyřikrát si s ním plácl.

****

Po hranolkách mu bylo těžko, takže před spaním vypil heřmánkový čaj a chvíli cvičil. Vzal Tribi k sobě do postele, škrabal ji mezi ušima a nakonec spolu usnuli. Když ho však pozdě v noci vzbudila rána, už tam nebyla. Nejspíš zaběhla do klece.

Keith se převalil na druhý bok a ihned začal opět usínat, když znovu zaslechl hluk.

Rozsvítil lampičku. Na mobilu zkontroloval čas a podle další rány by odhadoval, že Emmettovi právě spadly klíče. Keith vylezl z postele a otevřel dveře od pokoje.

„Em…“ začal, ale okamžitě zmlkl, protože ve dvě v noci nechtěl opakovat ničí jméno. „Ahoj,“ řekl místo toho a sledoval, jak Emmett v botách a bundě stojí opřený o kuchyňskou linku a kouká na klíče spadlé na zemi.

„Keithe, udělal jsem… Asi jsem udělal trochu bordel.“ Předtím se spolu smáli, že Keith koktal. No a Emmett teď docela solidně šišlal a nesrozumitelně vyslovoval. Smrděl kouřem a byl totálně ožralý.

„To je fakt,“ poznamenal Keith. „Chceš jít do sprchy, nebo rovnou do postele?“

Odpověď nedostal, Emmett ale dál postával u linky a pokaždé, když chtěl udělat krok, zakymácel se. Keith k němu proto přišel a chytil ho. „Takže asi rovnou do postele,“ řekl sám sobě.

Dovedl ho do pokoje, posadil na postel a vyzul mu boty.

A bylo to strašně zvláštní, protože mu došlo, že je to úplně poprvé v jeho životě, kdy se někdo nestará o něj, ale obráceně.

„Je mi blbě,“ zamumlal Emmett a bokem spadl na polštář.

„Budeš zvracet? Donesu kýbl.“ Sebral boty, odnesl je do botníku a po cestě zpátky vzal kýbl. Postavil ho vedle postele, ačkoliv se Emmett dožadoval čtyř kýblů. Názorně přitom zvedl tři prsty a máchal s nimi ve vzduchu.

„Keithe. Keithe. Keithe. Keithe. Keithe. Ups. Jsem to zkazil. Tak znova. Keithe. Keithe – tys mi vzal boty?“ Hleděl fascinovaně na ponožky a hýbal prsty na nohou.

„Přesně. Vždycky jsem ti je záviděl a teď jsou konečně moje.“

Emmett na něj chvíli upřeně koukal, ale pak si dlaněmi zakryl oči. „Nenechávej mě tady,“ zašeptal zvláštním hlasem.

„Jsem tady s tebou,“ ubezpečil ho Keith. Zůstal sedět na zemi a bradu položil na matraci. Byl nesmírně unavený a věděl, že jakmile Emmett usne, taky zaleze do postele a do rána nejspíš nebude vědět o světě.

„Víš, proč jsem vylezl na ten komín?“ dostal ze sebe Emmett z posledních sil. Ale přestože měl doteď zavřené oči, podařilo se mu je otevřít. Zíral přitom na Keithe a skoro ani nemrkal. „Chtěl jsem skočit dolů,“ zašeptal, jako kdyby se svěřoval s nejtajnějším tajemstvím.

Což docela možná vážně dělal. 

Tohle přiznání ho nejspíš úplně vyčerpalo, protože mu klesla víčka, zamlaskal a za chvíli už pravidelně oddechoval.

Keith nakonec seděl u jeho postele až do rána. Neodešel, protože přece slíbil, že s ním zůstane. A tak zůstal, i když ho bolela záda a chytal křeč do nohy. I když mu bylo hodně špatně a zima.

Prostě… Zůstal.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥