Szabi - Knihy a povídky

KAPITOLA 5

KULOVÝ BLESK

KAPITOLA 5

Když mu bylo sedm, spadl z kola. A kvůli tomu teď musel čtyřikrát zkontrolovat, zda jsou zavřená všechna okna v bytě.

Haha. Děsná legrace, že to nedává smysl.

Nedávalo smysl ani to, že měl strach, aby otevřeným oknem do pokoje neproletěl kulový blesk zrovna ve chvíli, kdy přijde domů. Protože kulové blesky nečekají, až někdo přijde domů.

Kulové blesky nečekají, až někdo přijde domů.

Ale co když jo?

Ne.

Ale co když jo?

Ne.

Takhle by mohl pokračovat celý den, ale s nutkáním se špatně hádalo. Při každé větě bylo hlasitější, mluvilo rychleji a naléhavěji. A společně s tím vždycky začal zlobit i žaludek.

Vzpomněl si na behaviorální terapii.

Když okno nezkontroluje, nezemře. Jistě, že ne, je to přece nesmysl. Stál v předsíni, obutý, v bundě, s batohem na zádech, s klíči v ruce. Stačilo jen odejít.

Kontroloval okna dvakrát. Věděl, že jsou zavřená. Věděl, že kulové blesky nečekají, až někdo přijde domů. Takže chytl za kliku odhodlaný odejít do školy. A přesně v tu chvíli ho klasicky zradil žaludek.

Chtělo se mu zvracet a do toho nutkání řvalo jako šílené: ZEMŘEEEEŠ! ZEMŘEEEEŠ!

Takže okna zkontroloval potřetí a nakonec i počtvrté a připadal si jako idiot.

Na přednášku přišel pozdě, protože jediná bezpečná cesta byla čtvrtou tramvají, takže nechal tři předtím odjet a nakonec na fakultě běhal po schodech, čtyřikrát nahoru a čtyřikrát dolů, což ale znamenalo, že se ocitl zase v přízemí a musel do druhého patra vyjet výtahem.

Některé dny byly prostě peklo.

Naštěstí byl čtvrtek a měl jedinou přednášku. Stačilo přežít hodinu a půl v lavici, neupozorňovat na sebe a pak dojít domů. Což mu připadalo jako splnitelný úkol, ačkoliv neměl to nejlepší a nejslibnější ráno. Navíc byl domluvený na zítra s tátou, který ho vyzvedne a vezme na víkend domů. Což bylo fajn.

Všechno zapisoval čtyřikrát. Dokonce Alfovi čtyřikrát odpověděl na otázku, kdy mají odevzdat esej, ale ten jen mávl rukou a poznamenal, že zas takový lempl není a stačilo to úplně klidně říct jednou.

Čtyřikrát poklepal nohou, aby zkontroloval podlahu.

Čtyřikrát za sebe a pak čtyřikrát za Alfa, protože nechtěl, aby ani on propadl o patro níž. A pak za holku, co seděla vedle něj, za kluka před ním a nakonec čtyřikrát poklepal nohou za všechny v učebně, dokonce i za profesora.

A všechny je zachránil.

Bezva.

Naštěstí měl Alf špatnou náladu, většinu času četl články o holkách a jak správně líbat, popřípadě jak zapůsobit na první pohled, aby vás chtěla do konce života, ale nezdálo se, že by mu to na dnešní rande dodalo odvahu.

Když společně vyšli na chodbu, vypadali oba zničeně.

„Bude to v pohodě,“ pronesl Keith.

„Fakt si to myslíš, nebo to říkáš, jen abys mě uklidnil?“

Keith nadzvedl překvapeně obočí. „Co? To jsem říkal sám sobě. U tebe to v pohodě nebude, totálně pohoříš. Možná na tebe dokonce podá trestní oznámení a ty dostaneš soudní zákaz přiblížení se.“

Dostal za to ránu do ramene, ale aspoň se Alf usmál. „Blbče. Budu okouzlující a zamiluje si mě.“

„Ne, to si nemyslím. Určitě ne.“

„Ale ano!“

Keith na něj chvíli hleděl. „Ne, fakt ne.“

Alf už se nadechoval k odpovědi, ale pak zahlédl v davu… „Hele, není to tvůj spolubydlící?“

Na konci chodby u dveří do auly skutečně stál Emmett. Byl opřený o zeď a mluvil s nějakou holkou, přitom měl ruku položenou na jejím boku. A když se holka rozesmála, Emmett ji políbil.

A ne zrovna cudně.

Keith odvrátil zrak. „Jo, to je.“

Alf nakrčil nos. „Neříkals, že má holku.“

„Tak to promiň, já nevěděl, že ti o něm musím všechno říct. Tak třeba… Obvykle sere ráno a snídá tousty. Ale myslím, že je snídá jenom proto, že jich kupuju hodně.“

„Bože, ty seš vtipnej,“ odsekl Alf. „Stačilo jen říct, žes to nevěděl.“

Docela nenápadně a hodně zvědavě pootočil Keith hlavu, aby na Emmetta viděl.

Ještě pořád se líbali.

„Jsem ti říkal, že není zrovna sdílnej.“

„Grr, nenávidím kluky, co to mají tak snadný,“ zavrčel Alf a rozešel se chodbou ke schodům. „Když to dopadne špatně, zavolám ti a zahrajem něco. Co třeba Dotu? Budu potřebovat podporu.“

„A když to dopadne dobře?“ Keith šel pomalu za Alfem, ale schod po schodu mu bylo jasnější, že měl raději jet výtahem.

„Tak na tebe kašlu, přece!“ uchechtl se Alf a poslední tři schody seskočil. Došel k hlavnímu vchodu a razantně otevřel dveře. A pak něco řekl. Docela určitě to byla otázka, jenže Keith ji neslyšel, neslyšel nic kromě nutkání, které řvalo jako šílené.

„Co?“ zamrkal.

ŽE SPADNE STŘECHA. SPADNE STŘECHA, POKUD TY SCHODY NESEJDEŠ ZNOVA! A VŠICHNI VEVNITŘ UMŘOU!

Alf na něj pořád upřeně zíral.

Keith zatřepal hlavou. „Promiň, já… Něco jsem zapomněl v učebně. Nemusíš na mě čekat, ještě skočím na záchod. Večer klidně zavolej!“ Na nic dalšího nečekal a rychle vyběhl do druhého patra. A sešel dolů. A vyšel nahoru a sešel dolů. A vyšel nahoru, a aby neskončil v nekonečné smyčce, poslední cestu dolů vzal výtahem.

Totálně unavený a vyčerpaný.

****

Tribi odpočívala v kleci a hlasitě žvýkala seno. Měla zvláštní schopnost poznat, které dny byly pro Keithe horší a v ty dny za ním vůbec nechodila. Takže si hleděla svého.

A hrozně nahlas chřoupala seno.

Dnešní den byl na nic, ale vzhledem k tomu, že ho už nic nečekalo, byl docela v klidu. Uvařil těstoviny s cuketovou omáčkou, vypil litr třezalkového čaje a skončil u sledování Přátel. Chvíli hrál i Warcraft, ale bavilo ho to jen prvních pár minut a pak počítač zaklapl.

Za úplně nejlepší by považoval, kdyby dokázal usnout. Klidně i jen na pár hodin, protože spánek vždycky pomáhal, ale zrovna dneska to nešlo. Byl až otravně vzhůru. Ani horká sprcha nepomohla, takže se vrátil ke sledování Přátel a občas ho vyrušilo nutkání.

Za Rachel zrovna přijela její mladší sestra, což byl Keithův oblíbený díl, když v zámku zarachotily klíče. Byl rád, dokonce popadl ovladač, připravený přepnout na Sabrinu, jenže pak mu podle zvuků došlo, že Emmett nepřišel sám.

Narovnal se a trochu nervózně poposedl.

Nejdříve do obýváku vešel Emmett, rozjařený, s úsměvem na tváři, a ihned pohledem vyhledal Keithe. „Ahoj,“ pronesl a přitom mávl rukou.

„Ahoj,“ odpověděl Keith. Chtěl ještě něco říct, ale do místnosti zrovna vešla dívka v pruhovaném tričku, trochu rudá v obličeji, ale jinak moc hezká. A rozhodně blonďatější než ta, se kterou se Emmett dopoledne líbal ve škole.

„My budeme…“ Emmett ukázal na dveře od svého pokoje a výmluvně nadzvedl obočí. Takže bylo jasné, že tím nemyslí: budeme u mě v pokoji, nýbrž budeme spolu spát.

Keith přikývl, nic dalšího ho nenapadlo. A pak tam seděl, trochu jako socha, zatímco oni dva s chichotáním zaběhli do pokoje.

Nejdřív koukal na televizi a pokoušel se předstírat, že vnímá Rosse s Monicou. Jenže myšlenky mu pořád utíkaly k tomu, co probíhalo ve vedlejším pokoji. A jestli nemá raději vypadnout z bytu, nebo se aspoň zavřít u sebe v pokoji. Nemá třeba… zvýšit hlasitost?

Nakonec nevydržel, vypnul televizi a zalezl k sobě do pokoje. Nasadil sluchátka a zvuk dal na maximum. Poslouchal soundtrack k Inception, což trochu pomáhalo, minimálně prvních pár minut.

Jenže dneska měl prostě blbý den. Když už na to došlo, tak… možná jeden z těch hodně špatných.

Pohupoval se na židli do rytmu, zhluboka dýchal a vždycky, když měl pocit, že chce mozek něco říct, rychle se na židli otočil o sto osmdesát stupňů. Nejprve doprava a pak doleva. Jenže až po nějaké době mu došlo, že se podvědomě točí na každou stranu čtyřikrát.

Sakra.

V takových situacích většinou dělal jednu jedinou věc. Přes FaceTime zavolal Malině.

„To jsem ráda, že voláš, aspoň to uvidíš v přímém přenosu,“ pronesla okamžitě a nic víc nemusela říkat, protože Keith poznal, že stojí v koupelně a mobil má položený na umyvadle.

Naklonil se blíž k displeji. „Ty si barvíš vlasy?“

„Jo!“

„Proč?“ vyhrkl Keith možná zbytečně vyděšeně.

Malina pohlédla na bratra, jako by byl mentálně zaostalý. „Říká se tomu změna.“

„Vážně? Já tomu říkám šílenství, ale jak myslíš. Jakou to bude mít barvu, až s tím skončíš?“

Místo odpovědi zvedla Malina obal od barvy, na kterém byla dívka s tmavě růžovými vlasy.

„Hm. A máma to ví?“ zeptal se opatrně, ačkoliv zcela upřímně odpověď dávno znal, protože Malina byla přesně ten typ, co nejdřív něco provede a teprve poté tu skutečnost oznámí. A ještě očekává pochvalu.

„Nebude jí to vadit,“ odpověděla sebejistě a rozetřela poslední zbytky barvy na konečky. Sundala rukavice a hodila je do koše. „Tak copak? Voláš, protože jsem ti chyběla, nebo kvůli něčemu konkrétnímu?“ Sebrala mobil a odešla s ním do pokoje.

„Jen tak. Asi.“

„Blbej den?“

„Docela dost.“

Malina obrátila oči v sloup. „Ježišmarja, nemůžeš mluvit na rovinu? Tak o co jde? Už jsi konečně někoho čtyřikrát bodl?“

Keith se hraně zasmál. „Vtipný, fakt vtipný. Ale ne, je to ještě horší.“

„Jak to může být ještě horší?“

„Oukej, Emmett, Emmett, Emmett, Emmett si přivedl holku. Jsou teď u něj v pokoji, nejspíš dělají… ty víš, co a já mám nutkání. Snažím se ho zahnat, fakt hodně, protože tam za žádnou cenu nechci jít, teda nepůjdu tam, ale chápeš.“

Sestra zhluboka vydechla, ale přitom jí cukaly koutky.

„Nesměj se, prosím,“ zamumlal.

Přikývla, ale pořád bylo vidět, že má co dělat. „Já se snažím, ale brácho, neděláš mi to jednoduché. Chceš říct, že to dělají právě teď?“

„Jak to mám asi vědět?“ Jakmile to dořekl, oba sehraně zmlkli, skoro jako by doufali, že za chvíli uslyší… „Přestaň!“ vyhrkl. „Přestaň odposlouchávat.“

„Jsem hodinu cesty od vás. Asi těžko budu odposlouchávat na takovou dálku,“ odsekla. „Klasika? Zásuvky?“ pronesla o poznání vážnějším hlasem.

„Jo a taky okna. Dneska je to fakt na hovno. Už od rána. Do školy jsem kvůli tomu došel pozdě, pak jsem myslel, že nikdy nedojdu domů a teď tohle. Zblázním se, jestli budu muset jít dovnitř a… vidět to!“

„Jak dlouho tam jsou?“

Keith koukl na hodinky. „Asi hodinu?“ zkusil, ale úplně jistý si nebyl, protože občas v podobných situacích ztrácel o čase přehled. Když na něj nutkání řvalo, bylo jedno, jestli uběhla hodina nebo minuta. Všechno byla věčnost.

„Tak to už je dávno po všem. Když tam dojdeš, nanejvýš je najdeš spát nahaté,“ odvětila Malina. Ze stolu sebrala dva laky na nehty a zvedla je do vzduchu. „Který?“ Jeden byl bílý a druhý svítivě oranžový.

„Bílý. Když ty vlasy vyjdou, bude to spolu ladit. A fakt nechci vidět Emmettův zadek. Nebo něco horšího,“ podotkl. Bylo mu trochu horko, proto otevřel okno. Cítil, jak mu po čele teče pot, což ho ještě víc znervózňovalo.

Malina otevřela bílý lak a vyzkoušela ho na palci na noze. Došla k názoru, že s bílou souhlasí a pokračovala na další prst. „Nevím, jak ti poradit,“ řekla upřímně. „Podle toho, jak vypadá, mě nepřekvapuje, že má holku. A byla jen otázka času, než si ji přivede. A je jen otázkou času, než mu tam během toho vlezeš. Možná by bylo lepší dřív než později. A navíc, věděl, do čeho jde. Varovali jste ho přece.“

„Nepůjdu tam!“ vyštěkl Keith nečekaně a zaklonil hlavu. „Aaa, promiň, tohle je šílený. Asi se půjdu projít.“

Malina překvapeně vzhlédla. „Teď? V tomhle stavu? Je to dobrý nápad?“

„Jo. Stavím se v Greenu. Dám si zeleninové smoothie, vyčistím hlavu…“

Sestra nevypadala přesvědčená, trochu nejistě poposedla, ale nakonec přece jen přikývla. „Napiš mi pak. Nebo zavolej. Ukážu ti, jak to dopadlo s vlasy.“

Když zavěsil a přistihl se, jak napjatě naslouchá, jestli něco neuslyší. Naštěstí bylo ve vedlejším pokoji ticho. Sebral proto bundu, obul boty a vyběhl ven. Na začátek října byla docela zima, což pro svůj stav považoval spíše za výhodu. Protože když přemýšlel nad tím, že chcípne zimou, nad ničím jiným většinou nespekuloval.

Splnil všechno, co řekl sestře. Prošel parkem, vypil špenátové smoothie a pořádně promrzl, proto doma ihned vlezl do sprchy a dalších čtyřicet minut strávil pod horkou vodou.

Napsal sestře a ta mu poslala fotku s růžovými vlasy, kde jí to vlastně docela slušelo, což nebylo překvapení, protože Malina vypadala dobře pořád. A ve všem. Ale na otázku, co na to řekla máma, neodpověděla.

Nějakou dobu posiloval. Udělal pár kliků, dřepů, sedů-lehů, dokonce zkusil jógu, ale aby zabránil myšlenkám, potřeboval něco výbušnějšího. Takže skákal přes švihadlo.

A znovu použil sprchu.

Zkoušel masturbovat, dokonce koukal na porno, ale už docela dávno zjistil, že v takových situacích mu úplně nejde být vzrušený. Takže skončil jen s divným pocitem, že masturboval ve chvíli, kdy měl Emmett vedle v pokoji holku.

Napsal Alfovi, který se za celý večer neozval, což Keith považoval spíš za dobré znamení.

A přes to všechno, co udělal, když na chvíli zastavil, ta příšerná, silná, nutkavá myšlenka tam pořád byla. Bez ohledu na to, jak strašně ji chtěl zaplašit, uspat a odehnat.

Zkontroluj zásuvky u Emmetta v pokoji.

Jasně, ze začátku ta myšlenka byla hodně malinká, takže ji dokázal potlačit, ale sotva zastavil, narostla do obřích rozměrů, až mu najednou ječela v hlavě. Navzdory všemu.