OLYMPIJSKÁ DISCIPLÍNA

KAPITOLA 4

„Tak jsem ji pozval na oběd.“

„A přijala?“ vyzvídal Keith. Seděl v lavici a svačil toust s arašídovým máslem, avokádem a rajčetem, zatímco Alf vedle něj popisoval, jak před chvílí potkal na chodbě životní lásku.

„Jo,“ přikývl Alf, ale nevypadal nadšeně.

„Ale?“ pokrčil Keith rameny. Vytáhl z batohu oříškovou tyčinku a hodil ji Alfovi, protože ten zase přišel bez jídla. Poté kousl do toustu a s plnou pusou poslouchal kamarádův monolog.

„Je to jako vždycky. A já to zase pokazil, víš. Měl jsem jí přímo říct, že jdeme na rande. Prostě to vypálit, jenže jsem se zalekl a zahrál to do autu a ona teď myslí, že budeme řešit ten pitomej projekt. A než se naděju, stane se to, co vždycky. Skončím ve friendzone,“ mluvil Alf a přitom ukusoval tyčinku a občas naštvaně praštil dlaní do lavice. Nakonec obrátil oči v sloup, protože měl všeho po krk a vysokým hlasem imitoval snad každou holku, kterou za život potkal. „Ach Alfe, ty mi tak rozumíš. Seš ten nejlepší kamarád na světě. Kéž bych si našla někoho tak skvělého jako ty!“ 

Keith se lítostivě usmál a poplácal Alfa po rameni, aby mu zvedl náladu. „S touhle jsi to ještě nepokazil. Tak tady nebreč.“

Alf naklonil hlavu na stranu. „Myslíš?“

„Podívej, já mám s holkama nespočet zkušeností a říkám ti, abys to před první schůzkou nevzdával.“

„Haha!“ zahulákal Alf hlasitě. „Tak pozor, promluvil expert na holky.“

Keith přikývl a zatvářil se jako Pán světa (nebo spíš jako Pán holek). „Přesně.“

„Víš co?“

„Co?“

Alf dojedl a otevřel notebook, kde měl zápisky z minulé přednášky a pár poznámek o smrti únavou. „Jsem rád, že jsem natrefil na úplně stejného zoufalce, jako jsem já, protože představa, že bych kamarádil s někým, kdo by měl přítelkyni, nebo nedej bože množné číslo, musel bych si hodit provaz. Jako vážně. Takhle o tom oba můžeme snít spolu.“

„Tomu říkám speciální pouto, opravdu.“ Keith taky zapnul notebook, ale schválně ho otočil tak, aby Alf neviděl na obrazovku, protože z nějakého důvodu, který znal nejspíš jen Keithův mozek, bylo nesmírně důležité v každé hodině Pozemního stavitelství všechno zapisovat čtyřikrát.

Začal věty postupně promazávat, když mu pípl mobil. Byl si skoro jistý, že píše máma, popřípadě Malina, ale sotva uviděl na displeji jméno Emmett, nevěřícně zamrkal.

Nechceš se za mnou odpoledne stavit v kavárně?

Přečetl zprávu čtyřikrát. Ani ne tak proto, že by měl nějaké nutkání, jako spíš ze samotného překvapení.

„Kdo ti píše?“ zeptal se Alf, ale neodtrhl zrak od počítače. Zrovna byl na stránce o nejšílenějších konspiračních teoriích a vypadal přímo fascinovaně.

„Spolubydlící. Chce, abych se za ním pak stavil v práci.“

„Cos provedl?“ Alf konečně vzhlédl, ale společně s tím se mu v prohlížeči otevíral nový článek o nejznámějších masových vrazích. Za ty dva týdny, co ho Keith znal, věděl, že Alf je přesně ten typ, co klikne na všechno. Od vědeckých článků, populárně naučných, až po bulvární. Stačilo, aby to bylo alespoň maličko zajímavé. „Zapomněls koupit toaleťák? Mixovals ve čtyři ráno? Polepils mu celý pokoj papírky? Vypotřebovals pastu?“

„Ne. Ani jedno z toho,“ pronesl Keith, ale stejně přemýšlel, jestli na něco nezapomněl.

Včera v noci Emmetta vzbudil a noc předtím taky. Ale ještě předtím třikrát ne. A dneska ráno, když se potkali v kuchyni, nepůsobil Emmett naštvaně.

A toaleťák měli do zásoby.

„Asi chce jen… pokecat?“ napadlo Keithe.

„Tak to máš dobré. To moji spolubydlící jsou pěkný osiny v zadku. Jeden furt sere a pak to v koupelně páchne a druhej úplně klidně zašpiní všechno nádobí, ale nikdy ho neodmočí a já pak nemám v čem vařit. Je to vopruz.“

Keith chvíli kýval hlavou, ale ve skutečnosti myslel na Emmetta a jejich soužití a pořád docházel k názoru, že je to v pohodě. Všechno. Jasně, bydleli spolu teprve třetí týden, ale ani jednou se nepohádali a některé večery trávili spolu a koukali na Sabrinu, z čehož se vyklubal jejich seriál.

Což bylo podle Keithe super, protože nikdy s nikým seriál ještě nesdílel.

„Jakej vlastně je?“

„Hele,“ začal Keith, ale pak zmlkl a chvíli nad otázkou přemýšlel. „Vlastně docela tajemnej. Je fajn, přátelskej, vtipnej, žádný extra bordelář, ale jinak o něm absolutně nic nevím. A když se zeptám, třeba na rodinu nebo na život před vysokou, nikdy neodpoví. Buď odvede řeč jinam, anebo pro jistotu zmizí.“

„Třeba má za sebou nějakou temnou minulost!“ vyhrkl Alf nadšeně.

„Jako co třeba?“

„Třeba je v ochraně svědků. Nebo si nic nepamatuje, protože trpí amnézií. Nebo je to jen jeho image.“

Keith nadzvedl obočí. „V ochraně svědků?“

Do učebny vešel profesor Moore, takže se Alf otočil k tabuli, ale stejně ještě stihl zašeptat: „Nikdy nevíš.“ Což měl asi pravdu, Keith nevěděl, jestli Emmett něco skrývá, nebo o sobě jen nerad mluví.

Taky na to myslel skoro celou přednášku a pak i cestou do kavárny.

SAiNE stála kousek od jejich domu a byl to přesně ten typ kavárny, kam Keith hrozně nerad chodil, protože místo obsluhování stolků baristé vyvolávali jména zákazníků.

Stejně jako ve Starbucks a dalších idiotských kavárnách, kde měl Keith vždycky chuť každé jméno, klidně i cizích osob, opakovat. Tak třeba úplně poprvé ve Starbucks Janet nebyla příliš nadšená, že ten divnej kluk v řadě za ní několikrát vykřikl její jméno.

Když však vešel do SAiNE, trochu se mu ulevilo, protože vevnitř byli jen čtyři další lidi. Emmett stál za barem a zrovna zapáleně čistil kávovar. Měl na sobě černé pracovní tričko, ve kterém často chodil i doma, a rozcuchané vlasy, což byl taky nejspíš model ještě z domu. Protože u Emmetta bylo naprosto jedno, jestli je brzo ráno, jestli má mokré vlasy, jestli obědvá, jestli si je předtím stokrát uhladil, nebo jestli použil litry gelu. Jeho vlasy prostě úplně vždycky trčely do všech stran, naprosto chaoticky a neuspořádaně, až to člověka dokázalo vytočit.

„Ahoj,“ pozdravil Keith a došel blíž. 

Emmett vzhlédl. Usmál se, naprosto bezstarostně, jako by mu nevadilo trávit odpoledne v práci, a řekl: „Ahoj! Jdeš na dort? Nebo na kafe? Nebo na obojí?“

Ve vitríně bylo hodně dortů včetně dýňového s ořechy, který Keith miloval úplně nejvíc na světě. Na malou chvíli dokonce uvažoval, že by mu fakt podlehl. Jenže všechen ten cukr… Sakra, musel ho odmítnout.

Na druhou stranu nechtěl být úplně divný pavouk, proto souhlasil s kávou. „Vlastně mi kafe pořád dlužíš. Za ty noci, co jsem ti zachránil život,“ nadhodil pobaveně. 

„A jaké chceš? Lungo? Americano? Kapučíno?“ 

„Asi kapučíno. Ale můžu se sójovým mlékem?“

Emmett nejprve nadzvedl obočí a teprve potom se opřel o pult a vyzývavě mrkl. „Mám i mandlové!“

„A rýžové?“

„Sakra,“ vydechl a přešel ke kávovaru. „Polepším se.“ 

„A zrovna to bych si dal. Pro teď ale stačí sójové. Takže… Proč jsi mě tady chtěl, kromě toho, že se ti evidentně stýskalo?“ Keith sledoval, jak Emmett rozdělává sójové mléko a chystá kelímek. Nenapsal však na něj jméno, což bylo vždycky dobré znamení.

„Myslel jsem, že by bylo fajn se víc poznat. Neskákat do toho vztahu po hlavě, chápeš.“

„Aha, no já nevím. Když to říkáš. Já většinou preferuju to skákání. Málokdy se k něčemu vracím.“ Chvíli na sebe koukali, oba s úsměvem na tváři, než Keith pokračoval: „Takže budeš končit, nebo se budeme sbližovat tak, že se budu dívat, jak vaříš kafe? Což ti mimochodem fakt jde.“

Emmett pokrčil rameny. „Dejme tomu, že jsem na tebe chtěl udělat dojem, takže se ještě chvíli dívej. Ale jakmile přijde další směna, beru tě někam na jídlo, co? Dneska se mi strašně nechce vařit a klidně bych se prošel po městě.“ 

„No tak jo,“ pronesl Keith naprosto spokojeně.

Do kavárny vešla zrovna skupinka tří holek, proto sebral kelímek a ukázal na stůl u okna. Že počká tam. A taky čekal, se skripty v ruce, ale stejně mnohem víc sledoval Emmetta, který s každým zákazníkem chvíli mluvil, působil přirozeně, a všichni odcházeli s úsměvem od ucha k uchu.

Emmett to prostě uměl.

Po dvaceti minutách doběhla holka s dredy a taškou přes rameno. V obličeji byla červená, po čele jí tekl pot, ale přesto okamžitě skočila za kasu a začala přepočítávat peníze. Emmett s ní pár minut mluvil, než zamířil ke Keithovi. „Promiň, že to tak trvalo. Měla přijít dřív, ale něco se stalo s její mámou a křečkem, moc jsem tomu nerozuměl, možná se něco stalo jenom jednomu z nich… Každopádně jsem tady. Můžeme jít.“

Keith schoval skripta do batohu a rychle popadl kelímek, aby ho mohl hodit do koše a Emmett nezjistil, že se ani jednou nenapil. „A víš, kam půjdeme? Já to tady moc neznám. Mám jen jednu trasu mezi domem a školou.“ A tu znal pro jistou velice dobře, přímo perfektně.

„Můžeme do jedné bageterie na rohu. Jsou to dvě zastávky tramvají, ale rád bych se prošel.“

Keith přikývl a přitom hleděl do země. A jeho mozek už pomalu začínal kalkulovat a spekulovat, ale než stihl vyloženě začít, Emmett vypálil otázku: „Co říkáš na přednášky? Splňuje to tvoje očekávání?“

„Zatím se to dá. Ve většině předmětech sice nestíhám, málokdy rozumím, o čem ten učitel mluví, a mám dojem, že jejich nároky jsou naprosto nelidské, ale jinak je to… fajn.“ Poslední slovo ze sebe dostal vyloženě násilím, protože ho nebavilo neustále předstírat, že pro něj škola není pořádná výzva.

„Kdybys potřeboval s něčím pomoct, řekni. Jsou věci, které mi jdou. Není jich sice moc, ale stejně,“ pronesl Emmett a přeskočil kanál, což nejspíš udělal naprosto nevědomky. „Hele, musím ti říct,“ pokračoval, „že mi přijde super tohle všechno. Život, jaký sis vybral. Že se toho nebojíš, zkusit to sám. Obdivuju tě.“

Keith překvapeně povytáhl obočí. Něco podobného mu ještě nikdo nikdy neřekl. A byl to velmi dobrý pocit. „Máš pravdu, je to super,“ přikývl. „Když teda pominu, že každý večer brečím do polštáře a volám maminku. A neustále si zapomínám čistit zuby.“

Emmett se zatvářil naprosto šokovaně. „To až se dozví paní Ablesová!“

„Panebože, kdo to je? Doufám, že ne TA slavná policistka z oddělení nečistých zubů!“

„Hůř! Je to její nadřízená.“

Tohle bylo vážné, alespoň podle Keithova výrazu, proto chytil Emmetta za zápěstí a pevně ho sevřel. „Nesmíš mě prozradit. Prosím, neříkej jí to!“ A chtělo se mu smát, ale přesto udržel vážnou tvář a dokonce i jeho hlas zněl vystrašeně.

„Co za to?“ pověděl Emmett s pohledem upřeným na svoje zápěstí.

„Dobrá otázka. Co třeba další záchrana života? V tom jsem fakt dobrej.“ Keithovi došlo, že Emmetta pořád drží, proto ho pustil a raději schoval ruce do kapes.

„Tak jo, ale víš co, dneska mě to asi nevzbudí. Jsem unavenej, potřebuju dospat deficit. I když to jsem říkal i minule.“

Byla pravda, že často unaveně působil, pořád zíval a míval kruhy pod očima, ale přesto měl Keith dojem, že nezná člověka, který by spal méně. Takže jeho řečem o neprobuzení příliš nevěřil.

„Je pro tebe těžký seznamovat se?“ nahodil Emmett.

„Vlastně ani ne. Na střední jsem se dokázal seznámit docela dobře, v tom problém nikdy nebyl. Spíš si pak kamarády udržet bývalo docela náročné. Ono to po čase každého přestane bavit. Měl jsem třeba kamaráda, Jonase, Jonase, Jonase, Jonase a on miloval komiksy. Přemluvil mě, že bychom spolu mohli nějaký vytvořit, což bylo super a já z toho byl hodně nadšený, jenže jsem prostě potřeboval čtyři obrázky na stránku. Bylo to pro mě fakt důležitý, můj mozek se mohl zbláznit, kdyby tam ta okýnka byla jen dvě, nebo jedno, pět… Prostě čtyři. A chápeš, takhle komiksy nefungujou. Takže za mnou Jo… ten kamarád jednou přišel a řekl mi, že mě nahradil klukem z céčka. Takhle to postupně skončilo s každým. Za čtyři roky na střední jsem nakonec odehnal úplně všechny.“

„I na čtyři obrazy můžeš udělat komiks,“ odvětil Emmett klidně, jako by tím dával najevo, že on by s tím žádný problém neměl. „Ale chápu. Udržet vztahy je někdy ta nejtěžší věc. Vytvořit pouto.“ S těmi slovy zastavil a Keithovi došlo, že stojí před bageterií.

Vešli dovnitř a Emmett obě bagety bez řečí objednal a zaplatil. Sedli si pak ke stolku dál od výlohy a Keith byl nadmíru spokojený, protože měl bagetu s horou zeleniny, žádnou nezdravou variantu, a navíc nedošlo k žádnému trapasu. „Hele, víš, co je zajímavé?“ pronesl, zatímco žvýkal rajče.

„Ne.“

„Že o tobě pořád nic nevím. Teda kromě toho, že se směješ u naprosto nevtipných scén.“

Ve skutečnosti o Emmettovi věděl šíleně moc věcí, protože bydlet s někým znamenalo zjistit o tom druhém hodně informací. Třeba co snídá, kdy chodí na záchod a jakou používá vodu po holení. Ale pořád měl dojem, že nezná nic doopravdy důležitého.

„Hm. Víš, co přijde zajímavého mně?“ pronesl Emmett zamyšleně. „Představa, že je Mléčná dráha tvořená z bonbónů.“

Tohle nebyla odpověď, kterou by chtěl Keith slyšet, přesto ji přijal. Stejně jako fakt, že jeho nový spolubydlící je nejspíš v ochraně svědků. Nebo tak něco. „Ale ona není tvořená z bonbónů,“ podotkl.  

„Keithe, Keithe, Keithe, Keithe. Musíš všechno zkazit?“ vzdychl Emmett otráveně.

****

Cesta domů zabrala o něco víc času.

Nejdřív to bylo dost nenápadné a vlastně i nevinné, ale od chvíle, co Emmett při cestě do bageterie přeskočil kanál, v Keithovi rostlo nutkání. A právě při cestě domů chtělo, přímo potřebovalo, každý kanál čtyřikrát přeskočit.

Protože jinak hrozilo, že do něj spadnou a zemřou, zemřou, zemřou, zemřou.

Jenže ono to nemohlo být jen trochu potupné. Ne. Muselo to být ještě mnohem horší, doslova, protože sotva čtyřikrát přeskočil první kanál, nutkání promluvilo docela jasně a zřetelně.

A co Emmett?

Co s ním?

On to jako nepřeskočí? On chce zemřít? Chceš, aby zemřel?

Ne.

Ať skočí! Ať skočí! Ať skočí! Ať skočí!

Tohle bylo maličko nové, trochu zvláštní a šíleně trapné, protože když dělal šílenosti on sám, dokázal se s tím za ty roky celkem smířit. Nutit k tomu ovšem někoho dalšího, přimět ho na ulici plné lidí skákat přes kanály, to už mu připadalo jako peklo na zemi.

Byl úplně rudý, když Emmetta prosil, aby skákal.

Byl úplně rudý, když na něj Emmett chvíli koukal, ale nakonec pokrčil rameny.

Byl úplně rudý, když Emmett poprvé skočil. Zvedl ruce do vzduchu a… zajuchal. Jakože to dělá naprosto dobrovolně a rád a baví ho žít.

Před barákem už pak skákali sehraně, skoro jako by spolu trénovali celý život a Emmett to pojmenoval olympijská disciplína skákání přes kanály.

Zbytek dne strávili u televize. Dokoukali první sérii Sabriny a Keith by rozhodně nepotřeboval vidět pokračování, ale byl to přece jejich seriál, a tak souhlasil, že zítra pustí další sérii. A taky prý něco podniknou.

Zajdou třeba na bowling.

Rozhodně i kino dají.

A mohli by někdy něco uvařit. Jakože spolu.

To všechno znělo naprosto perfektně a skvěle a absolutně nezáleželo na tom, že Emmett o sobě nechce mluvit, protože nakonec bylo fajn, že neexistuje nic jiného než vaření kafe, než jezení bagety, než skákání přes kanály, než koukání na Sabrinu.

Takže ne, Keith asi fakt nic dalšího vědět nepotřeboval.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Sára
13. 6. 2022 17:34

♥️

MaCecha
13. 6. 2022 17:54

Holky, souhlas, TO VŠECHNO ZNĚLO NAPROSTO PERFEKTNĚ 😁😘

Lucka
13. 6. 2022 20:57

Skákání přes kanály mě rozesmálo, ale naprosto neovladatelne a možná i nevhodně 🤣🤣🤣🤣. A pořád si stojím za tím, že Emmett to měl nebo ještě má v životě těžké .

Květa
13. 6. 2022 22:09

Holky kolik že je Emmetovi? Mě úplně rozsekává, ten jeho klid. 😅
Na skvěle popsané jídlo jsem už zvyklá. Většinou na něj mám ihned chuť. Ale kombinace arašídového másla, avokáda a rajčete ve mě vzbuzuje… Velký údiv. 😁 Jakože samotné ano, ale ta kombinace… Nechci jí zavrhnout, protože jsem jí nikdy neměla, ale je to hodně na pováženou.
Doufám, že tam Alf taky bude, vypadá moc fajn. A prosím minutu ticha za všechny, kdo skončili ve friendzone.

Arisu
14. 6. 2022 1:10

Čím dál tím víc se obávám toho, co všechno se o Emmettovi vlastně dozvíme. 😀 Zatím to je podezřele velká idylka.

MaCecha
14. 6. 2022 18:39

Víte, jak MOC mě právě teď zklamalo, že je ÚTERÝ???????? 🤨

Karin
20. 8. 2022 20:16

Já taky skáču přes kanál ale jen jednou pro štěstí.