Szabi

Nikdy dřív si toho nevšiml, nebo to možná bylo vůbec poprvé, co to Emmett dělal, ale ve spánku mu cukal koutek. Jako kdyby se snažil usmát, nebo někomu hodně drze odsekával. Čistě teoreticky mohl dělat obojí, ale Keith upřímně doufal, že je to slabý náznak spokojeného úsměvu.

Proto se ho rozhodl nebudit a pomalu se vysoukal z jeho sevření. Ztratil přitom ponožku, praštil se do kolene a chvíli musel poskakovat na jedné noze, protože se mu kotník zamotal do peřiny, ale i tak to bylo celkem ladné přistání.

Sotva vyšel z pokoje, okamžitě zamířil do sprchy, kde ze sebe smyl ještě zbytky… noci. A přestože v sobě pořád cítil pozůstatky stresu a strachu, že to včera mohlo dopadnout jinak, stejně se zničehonic docela nahlas zasmál. Šťastně a uvolněně. Dokonce opřel čelo o studené kachličky, nechal vodu, aby mu stékala po zádech, a se zavřenýma očima vzpomínal na včerejší den.

Na chvíli, kdy se otočil a uviděl Emmetta s nákupní taškou v náručí.

Na chvíli, kdy vedle sebe seděli na sedačce, koukali na televizi a jejich kolena se sem tam dotkla.

Na chvíli, kdy Emmett přišel do jejich společného pokoje, zavřel za sebou a… řekl tolik krásných věcí.

Na chvíli, kdy vedle sebe usnuli, aniž by kterýkoli z nich litoval.

A teď bylo ráno a Keith sice netušil, co ho čeká, ale zároveň věděl, že to bude v pořádku. Že tentokrát Emmett neuteče se slovy, že to nebyl dobrý nápad.

Vylezl ze sprchy, vyčistil si zuby, vzal si prášky a pak nějakou dobu seděl v kuchyni na barové židli a zkoušel pít čaj, ačkoli se mu z toho trochu navalovalo. Ale byl to tak známý pocit, že už ho bral jako součást sama sebe.

Pořád doufal, že to jednou přejde, ale pokud byl tohle jediný a nejhorší vedlejší účinek sertralinu, dokázal to celkem jednoduše zvládnout.

Kolem sedmé pak vyšel z pokoje Jacob, už oblečený a s batohem přes rameno. Z ledničky sebral zbytek včerejší bagety s pomazánkou, všechno v rychlosti snědl, povykládal Keithovi o trochu divném snu, co měl, a nakonec odešel do práce se slovy, že na velký příjezd rodičů už bude dávno doma.

O půl osmé se Keithovi udělalo tak špatně, že vážně myslel, že skončí s hlavou v záchodě, ale o půl osmé a čtyři minuty už mu bylo o něco líp. Nejspíš se mu to zase pro jednou podařilo rozdýchat.

Do osmi si pak četl drby na internetu – překvapilo ho, že se slavná youtuberka rozvedla – a pak mu přišla zpráva na Messenger od Alfa, kde stálo: Kdy ten tvůj línej zadek dofrčí do města?

Keithe to upřímně pobavilo, proto místo odepisování Alfovi rovnou přes FaceTime zavolal a vůbec ho nepřekvapilo, když se místo Alfova obličeje na obrazovce objevil Chelsiin široký úsměv.

„Nazdar, cizinče! To je taky dost, že se ozveš. To, žes měl o prázdninách lepší věci na práci, ještě neznamená, že musíš dávat košem svým nejlepším kamarádům.“

Na malý okamžik se v záběru mihl i Alf: „Přesně, moje řeč!“

Keith zakroutil hlavou a usmál se. „Ježiši, tak můžu já za to, že máte tak nudné životy, že beze mě je to o ničem?“ uchechtl se. „Ty jo, fakt jste mi chyběli. Jak se máte?“

Chelsie mávla rukou a začala zapáleně vyprávět, jak se před dvěma týdny potkala s Alfovou mámou a podle všeho to byla jedna z těch historek, která se zapíše do historie, protože došlo k hádce, ultimátu, usmíření, další hádce, zmizení, usmíření… A pak se v tom Keith ztratil, ale celou dobu se pořád trochu křečovitě usmíval a chápavě kýval, ačkoliv mu to celé přišlo minimálně šílené. A to o šílenství věděl hodně.

Nakonec ale nejspíš všechno dopadlo dobře, protože Alf celkem klidně na konci vyprávění oznámil, že je to v jejich rodině vlastně normální, oni si prostě na drama potrpí. S čímž Keith jednoznačně souhlasil. Po roce, co se s Alfem kamarádil, by rozhodně při popisu jeho rodiny slovo drama použil.

„A co ty? Jak jde život? Vím, že o tom teď asi nechceš mluvit, ale… Jsi v pohodě?“ zajímala se Chelsie a působila trochu nervózně.

„Ale jo. Plný energie na první školní den. Tentokrát už snad nezešílím,“ pronesl vážným hlasem, zároveň ale i laškovně zamrkal.

Alf hlasitě vzdychl. „Už jsi viděl rozvrh? Jestli nezešílíš ty, tak já určitě. Je to totální děs. A chodit do školy v pátek dopoledne? To jako fakt?“

Zcela upřímně si Keith rozvrh ještě moc neprohlížel, takže teď trochu vyděšeně a šokovaně vyvalil oči, ale už na to nestihl reagovat, protože se dveře od jeho – ehm, jejich – pokoje otevřely a do kuchyně vešel rozespalý Emmett. Měl na sobě jen pyžamové kalhoty, o vlasech snad ani nemělo smysl mluvit, prostě jen byly nesmyslně rozhárané, a ve tváři měl napůl spící, napůl bdělý výraz. Přesto celkem na jistotu zamířil ke Keithovi, zezadu ho objal a vlepil mu pořádnou, mlaskavou pusu na tvář. „Dobré ráno,“ zamumlal. Teprve potom si všiml mobilu, který měl Keith opřený na lince a uvědomil si, že ho sleduje trochu vyjevená Chelsie a rozhodně šokovaný Alf. „Dobré ráno všem,“ pozdravil, aniž by na sobě dal cokoli znát.

Ještě pak Keithe pohladil po vlasech a odšoural se do koupelny.

„Ehm,“ odkašlala si Chelsie.

Keith se na ni jen hezky usmál.

„Děláš si srandu?“ vyprskla a vůbec nebylo poznat, co si o tom myslí. „Ty… Vy dva jste spolu? Nebo… Bože, neříkej, že je to zase nějaká ta vaše totálně pitomá dohoda, že si jen nezávazně užíváte, protože s tím bych rozhodně nesouhlasila a…“

Nejspíš by pokračovala dál, kdyby Keith nevypálil: „Jsme spolu. Chodíme spolu. Milujeme se.“ Původně to chtěl říct tak, aby to vyznělo legračně, aby je pobavil a třeba rozesmál, jenže to vlastně pronesl celkem vážně a ke konci určitě trochu zčervenal. A tak sklopil zrak. Takže Chelsie neviděl, ale rozhodně slyšel její výskot.

„O můj bože, to je tak skvělý a boží a úžasný! Ale jestli ti znovu ublíží, tak ho zabiju, přísahám!“

„Hlavně klid,“ zamumlal Alf a obrátil oči v sloup. „Keith ví, co má dělat. Není to žádné neschopné ořezávátko.“

Keith trochu nakrčil čelo, ale vlastně… Jo, tohle přirovnání se mu líbilo. „Přesně. Nejsem žádné neschopné ořezávátko. Dík. A teď… musím končit. Já a můj sexy přítel, ano, slyšíte správně, sexy přítel, máme spoustu práce a nemůžeme vám dvěma dělat společnost celý den. Takže tak. Ale,“ zvedl ukazovaček, „zítra bychom mohli dát sraz v čajovně. Co vy na to? A možná bychom si mohli něco zahrát. Přes tři měsíce jsem byl prakticky bez počítače a mám totální absťák!“

Chelsie i Alf se oba rozzářili.

„No tak domluveno. Napíšeme si,“ souhlasil Alf a zamával.

Chelsie se však na Keithe ještě chvíli dívala, než docela klidně, a přesto bylo vidět, že je maličko dojatá, pronesla: „Jsem ráda, že jsi zpátky.“

Keith byl taky rád. Mnohem víc, než si původně myslel, že bude.

Sotva zavěsil a zvládl jeden hlt čaje, Emmett už byl zpátky, osprchovaný a čilý, přestože si jeho vlasy nejspíš stále myslely, že mají půlnoc.

„Jak ses vyspal?“ zeptal se Keith a přitom kvedlal s hrnkem, jako kdyby doufal, že tím přiměje čaj, aby ho trochu ubylo.

„Dobře. Dovedu si představit, že spím takhle dobře každej den. A ty?“ Emmett přešel k ledničce a vytáhl arašídové máslo.

„Ušlo to,“ přiznal Keith upřímně.

Emmett vyhodil arašídové máslo do vzduchu tak, aby udělalo tři salta a pak jej elegantně chytl. „Jo tak ušlo,“ uchechtl se, ale hned nato pohlédl na dveře od druhého pokoje. „Jacob už šel?“ A vlastně na odpověď ani moc nečekal, nejspíš ji už dávno znal, protože přešel ke Keithovi a přes linku se k němu naklonil, aby mu mohl dát pořádnou pusu.

Což bylo fajn. Akorát…

Keith se automaticky odtáhl a sevřel rty, aspoň na chvíli, než následně vysvětlil: „Promiň, je mi teď trochu šoufl. Ale za chvíli to bude lepší. Mívám to skoro každé ráno.“ A to mohl děkovat, že to pronesl se vztyčenou hlavou, protože kdyby to musel říkat s hlavou v záchodě, rozhodně by z toho neměl radost.

„To je z těch prášků? Můžu pro tebe něco udělat? Třeba i něco donést, nebo tak,“ chtěl okamžitě vědět Emmett a podle výrazu bylo poznat, že to myslí smrtelně vážně. Což bylo vážně hezké a milé a Keith měl co dělat, aby se radostí nerozložil. Přesto ale zakroutil hlavou, jelikož by mu stejně nic nepomohlo.

„Naši přijedou kolem druhé, tak kdybys tady nechtěl být, je to v pohodě,“ odvedl raději řeč jinam a odsunul hrnek s čajem po lince co nejdál. Bylo jasné, že dneska ho vypít nezvládne. Alespoň ne hned.

Emmett během mazání toustu naklonil hlavu na stranu. „Jako myslíš proto, aby mě tvoje sestra nezkoušela sbalit?“

Ne že by to nebylo reálné, kdyby teda Malina hodlala přijet. Jenže asi nepřijede, protože měla nějaké plány s přítelem, což Keithovi zopakovala asi desetkrát. A on samozřejmě chápal, že v konečné hierarchii skočil hluboko pod novým objevem. „Spíš aby ti to nebylo nepříjemné. Myslím celkově,“ řekl upřímně.

Emmett znovu naklonil hlavu na stranu. „Oni o nás nevědí?“

„Ví, že mezi námi něco bylo. Respektive ví, že jsem do tebe byl udělanej, ale neví, co se přesně stalo.“

Teprve teď Emmett odložil nůž, jelikož mu došlo, že tohle je vážné téma, u kterého není záhodno mazat si toust, a oběma rukama se zapřel o linku. „Ale tohle jim vadit nebude…?“ pronášel trochu nejistě.

„Určitě ne,“ zavrtěl Keith hlavou. „Mají tě moc rádi a ví, že to se mnou není jednoduché. Nikdy jsme se o tom nebavili, ale upřímně si myslím, že předpokládají, že to celé byla spíš moje chyba. Jakože neopětovaná láska, trochu šílenství, znáš to. Typickej já.“

„Tak jim řekneme pravdu, ne? Že prostě nemám kde bydlet a jsem teď taková tvoje prostitutka, která udělá pro toustovej chleba všechno,“ navrhl Emmett a společně s tím linku obešel. Zastavil až u Keithe a pevně, hodně pevně, ho objal. Společně s tím ho konejšivě pohladil po zádech.

„A já myslel, že seš tady jenom kvůli Tribi,“ vydechl Keith a zároveň se hodně zhluboka nadechl, aby mohl dodat: „Emmette.“

„Jo, Tribi mi hodně chyběla,“ přikývl souhlasně Emmett, „nebudu lhát, že v tom není něco…“ Najednou se zarazil a celé jeho tělo podivně ztuhlo. Odtáhl se a pořádně si Keithe prohlédl. Jako kdyby čekal…

Ale v tom to právě bylo. Nebylo to jako kdyby. Bylo to doopravdy. Myslel…

Keith cítil po celém těle nepříjemné mravenčení, a tak raději zabořil obličej do Emmettova hrudníku a nechal se dál hladit, protože to bylo něco, nebo možná to jediné, co ho dokázalo uklidnit.

„Jsi nejsilnější člověk, jakého znám, Keithe,“ zašeptal mu Emmett do vlasů.

****

Příjezd rodičů byl chaotický a hlučný, ale taky plný objímání (máma) a vtípků (táta). Že je tam Emmett, tedy kluk navíc, rodičům došlo až po nějaké době nošení věcí z auta a následného vybalování. Máma zrovna vrazila přepravku s Tribi Emmettovi do náruče, když zamrkala a radostně vyjekla. Měla radost, i když samozřejmě chtěla vědět, co to všechno znamená. A Emmett, aniž by mrkl, nebo zaváhal, nebo působil nejistě, oznámil, že spolu chodí. Jakože Keith a Emmett.

Spolu.

Chodí.

Samozřejmě to znamenalo dvě věci, kterým by se Keith nejraději vyhnul, ale znal svoje rodiče až příliš dobře, takže věděl, že to prostě bude muset přetrpět. První byl rozhovor s mámou, která mu jen tak mimochodem oznámila, že mu potřebuje nutně ukázat, jak se zbavit fleků od vody ve sprchovém koutě, (na což Keith reagovat vykulením očí a nechápavým pohledem, protože až do této chvíle netušil, že něco jako fleky od vody existuje). Jenže sotva vešli dovnitř, máma zavřela a hodila po něm typický rodičovský výraz – takový ten, který prostě každé děcko pozná i na dálku a ví, že by mělo co nejrychleji zmizet. Keithovi začalo velmi rychle docházet, o co přesně jde.

O bezpečný sex. Takže se mluvilo o kondomech, pohlavních nemocech, uvědomění a opatrnosti.

Na jednu stranu bylo zvláštní, že tenhle rozhovor si vzala na svá bedra máma, protože by spíš chápal, že by tím pověřila tátu (jakože chlap s chlapem), jenže sotva vyšli z koupelny a Keith měl dojem, že je rudý až za ušima, došlo mu, že… táta měl celou dobu svůj vlastní úkol.

Rozhovor s mámou byla jedna věc.

Ta druhá, kterou museli přežít, byl rozhovor táty s Emmettem.

Emmett sice v obličeji nebyl červený, dokonce ani nepůsobil nervózně, ale rozhodně šlo o vážný rozhovor, protože táta měl na čele vrásku, jak krčil čelo, a jeho postoj už na dálku prozrazoval, že tady… tady se mluví do duše.

Keith by rád věděl, co spolu řeší, ale sotva vyšli z koupelny a máma si všimla, že TA DRUHÁ VĚC, NA KTERÉ SE S TÁTOU EVIDENTNĚ NEVERBÁLNĚ DOMLUVILI, TI PODRAZÁCI, ještě probíhá, popostrčila Keithe do jeho pokoje, aby mu pomohla s vybalováním.

Takže Keith nevěděl nic a musel předstírat, že ho zajímá, jak si s Emmettem rozdělí skříň, když teď mají jednu společnou.

Naštěstí už to pak netrvalo moc dlouho, než se objevil táta s oznámením, že objednal pizzu pro všechny. Docela se přitom usmíval, Emmett stál kousek za ním, taky se usmíval, a Jacob byl vyloženě vysmátý, a Keith si tím pádem mohl oddechnout.

Všichni žijí, dvě věci přežili, takže… to všechno dopadlo docela dobře, ne?

****

„Jak moc trapný to bylo?“ zeptal se Keith, když rodiče konečně odjeli a Jacob zmizel u sebe v pokoji. Seděl na gauči a sledoval, jak jeho kluk vychází z jejich společného pokoje s čistým tričkem v ruce, což znamenalo, že byl od pasu nahoru nahý.

Sexy.

„Myslíš pokusy tvého táty mluvit vážně, nebo moje pokusy to naopak trochu shodit, aby to tak vážně nepůsobilo? Obojí tak devět z deseti.“

Keith se omluvně usmál. „Promiň. Nečekal jsem, že tě budou vyslýchat.“

Emmett jen pokrčil rameny a hodil na sebe tričko. Pak skočil na sedačku hned vedle Keithe, takže netrvalo ani deset vteřin, než se mezi nimi objevila Tribi, která hupsla Emmettovi do klína, natáhla se jako špagetka a přivřela spokojeně oči. Což Keithe vedlo k myšlence, jestli by neměl začít na nerozlučnou dvojku žárlit.

„Tvůj táta si jenom dělal starosti,“ pronesl po chvíli ticha Emmett. „Je fajn a má tě fakt moc rád. Chtěl vědět, jestli to s tebou myslím vážně. Tak jsem ho ujistil, že jo. Řekl jsem, že jsem si v životě musel pár věci ujasnit a že mi to trochu trvalo… Ale že tě znám se vším všady. Tím myslím doopravdy znám. A že všechno, co znám, miluju. A jsem si jistej, že i když někdy přijde těžší období, spolu to zvládneme. Mluvil jsem upřímně. Keithe, pro mě to není tak, že bych se o tebe musel starat, že bych byl ve složitý situaci. Jestli jsem za poslední měsíce něco pochopil, tak to, že se o sebe musíme starat navzájem. Ježiši, ještě toho o sobě musíme hodně zjistit, ale… Chci tě u sebe.“ Naklonil se blíž, tak blízko, až se nosem dotkl Keithova ucha, a jemně zaševelil: „Tak blízko, jak jen to jde.“

Keith by úplně nejraději natočil hlavu a přitiskl rty na rty – panebože, v duchu si to pořád musel opakovat, aby mu došlo, že to není jen sen – svého kluka, ale zároveň věděl, že tohle je ta chvíle, kdy musí říct: „Platí to i obráceně, dobře? Jsem tady pro tebe, ať se děje cokoli. Vím, že o své minulosti nerad mluvíš, ale kdybys kdykoli potřeboval, jsem tady a udělám všechno, abys byl šťastný.“

Byl ochotný riskovat, že tím Emmetta odežene. Představoval si, jak Emmett odvádí řeč jinam, jak odchází do kuchyně, jakože pro pití, nebo mizí v pokoji se slovy, že je fakt unavený.

Tohle totiž Emmett dělal vždycky. Před otázkami o minulosti utíkal. A Keith na něj samozřejmě nechtěl tlačit, ale zároveň si přál, aby Emmett věděl a cítil, že muže říct cokoli.

„Nevím přesně, co všechno jsem ti vyprávěl, když jsem byl mimo,“ zamumlal Emmett a vážně to vypadalo, že tím to pro něj končí, ale najednou držel Keithe za ruku, najednou na něj koukal tak upřeně, až z toho šel mráz po zádech, a najednou se nadechl a znovu promluvil. „Ale fakt je, že jsem vážně neměl to nejlepší dětství. Pravýho tátu neznám, máma o něm nikdy nemluvila. Když jsem se na něj zeptal, vždycky ji to rozhodilo. Měla svoje stavy. A neznám ani její diagnózu. Jsou to jen vzpomínky, útržky.“

S každým slovem svíral Keithovu ruku stále pevněji, ale ani na vteřinu neuhnul pohledem.

„Pamatuju si jenom to, že jsem byl strašně často sám. Nikdo k nám nechodil a máma… Stávalo se jí, že na mě zapomínala. Někdy mi řekla, že jde na nákup a že mám zůstat doma, jinak mě někdo unese a už se nikdy neuvidíme. Říkala hrozný věci a těžko říct, jestli je vůbec myslela vážně. Nakonec ale bylo nejhorší, když mlčela. Když se dívala skrz mě.“

Na okamžik se Emmett odmlčel, jako kdyby mu vzpomínky, jedna za druhou, vířily v hlavě a on je zkoušel za každou cenu pojmout.

„Stávalo se, že třeba několik dní nevylezla z postele. Musel jsem se o spoustu věcí starat sám. Asi měla deprese, brala prášky, ale nejsem si jistej, jestli se doopravdy léčila. Když jsem byl u pěstounů, jel jsem za ní, chtěl jsem vědět, o co šlo, jestli jí třeba můj fotr nějak ublížil a ji to poznamenalo. Otevřela mi a byla úplně sjetá. Musel jsem zavolat sanitku, odvezli ji do léčebny… Ale prý to takhle nebylo poprvé. Za pár dnů odtamtud odešla. A asi měsíc po tom mi volali, že ji našli mrtvou. Předávkovala se.“

Teprve teď si Emmett dovolil sklopit zrak. Společně s tím položil hlavu na Keithovo rameno a vzdychl. „Nějak jsem se nemohl vyrovnat s tím, že se cítila tak sama, i když měla mě. Takhle to zní všechno strašně, ale za tu dobu, cos byl pryč, jsem si zvládl ujasnit pár věcí a poprvé v životě mám pocit, že mě nezabije, když o tom budu mluvit. Že mi to tolik neublíží. Jestli to teda dává smysl. Ale měl bys vědět… Chtěl bych ti říct, že jsem si to v sobě všechno uzavřel a že si to v sobě už nenesu. Jenomže ty otázky pořád pálí, tisíc věcí, na který bych se jí chtěl zeptat, i když vím, že už nemůžu. Jenom už nemám pocit, že se kvůli tomu musím opít. Už mě to nepoloží. A to je pro mě první velkej krok, protože mi to otevřelo cestu k tobě. Já nejsem to, co bylo, ale to, co je a hlavně to, co bude. Nechci před tím utíkat, už mě to posralo víc než dost.“

Zvedl zrak, koukl do Keihových očí a usmál se. Smutně, ale zároveň v tom bylo něco… nadějeplného. Tak by ten pohled Keith nejspíš pojmenoval. Smutný, ale plný naděje, že to všechno bude lepší.

„Nedovolím, aby to ovlivnilo náš vztah. A nevadí mi o tom s tebou mluvit. Odteď už napořád,“ dodal nakonec Emmett.

Keith nad vším, co právě slyšel, chvíli přemýšlel. Věděl, že to ani zdaleka není všechno, že v Emmettově minulosti je spousta věcí, které ho trápí a nejspíš ještě dlouho trápit budou, ale zároveň měl dojem, že právě teď na nich zase tolik nezáleží. „Nemáš tušení, jak jsem rád, že ses mi svěřil. Ne, to znělo blbě. Jsem rád, žes cítil, že se mi můžeš svěřit. Protože…,“ trochu se pousmál, „byly doby, kdy bys raději vystřelil z bytu a ani se neotočil, jen abys nemusel nic říkat. Vlastně… Nějakou dobu jsem si myslel, jestli náhodou nejsi v programu na ochranu svědků.“

Emmett se uchechtl. „Jo, to asi jo. Vidíš, ochrana svědků by nezněla úplně špatně. Mohl jsem ti navykládat, že jsem bývalej agent, nebo tak něco.“ Znovu se narovnal, takže už na Keithovi neležel, ale pořád hladil Tribi.

„Na to jsi dost mladej, nemyslíš?“ poznamenal Keith a natáhl se pro sklenici s vodou. Na stole pořád ležel poslední karton s nedojedenou pizzou a Keithe úplně poprvé napadlo, jak náročné odpoledne to pro Emmetta vlastně muselo být. Vždycky, když měl dojem, že se začíná s někým sbližovat, utíkal. A Keithova rodina, máma s tátou, byli prostě intenzivní a částečně to působilo, že kromě Jacoba hodlají každou chvíli adoptovat i Emmetta, klidně úplně všechny osamělé duše, takže se podle toho taky chovali a…

Emmett přesto neutekl. Celou dobu byl klidný, usmíval se, vtipkoval, a když odjeli, nepotřeboval zmizet v baru a opít se.

„Přeskočil jsem pět ročníků, protože jsem… dobře střílel,“ vysvětlil Emmett a laškovně zamrkal.

Keith v první vteřině netušil, o čem je řeč, protože se natolik ztratil v myšlenkách, že zapomněl, o čem spolu zrovna mluvili. „No jasně. Tomu tak věřím,“ řekl nakonec.

Možná by i poznamenal něco v tom smyslu, že jo, Emmett určitě umí střílet fakt dobře, pravděpodobně by to myslel jako dvojsmysl, ale ještě než se nadechl, promluvil Emmett lehce laškovným tónem. „Chceš se ještě na něco zeptat, Keithe? Nebo ti můžu dát pusu?“ 

Keith povytáhl obočí. „Pusa? No tak to se snad ani nedá odmítnout,“ stihl říct těsně předtím, než ho Emmett políbil.

A líbal ho pořádně. Žádné jemné, opatrné, stydlivé pusy. Ale líbačka, ze které byl Keith naprosto hotový. Vnímal, jak Tribi seskočila ze sedačky na zem a odhopsala do klece a za chvíli chroupala seno, a tak si ho Emmett mohl přitáhnout k sobě. Tak pevně, jako to dělal úplně vždycky, když byli spolu, jako kdyby se bál, že mu Keith vyklouzne, což byla blbost, protože Keith od něj nechtěl být ani o milimetr dál. Navíc to miloval, měl pocit, že v ten moment existuje jen Emmett, a tak ho nerušily žádné hloupé a otravné myšlenky. Dokonce ani ty nutkavé.

Nejspíš by v Emmettově náruči v následujících minutách doslova roztál, kdyby se neozvalo hlasité zakašlání.

Jacob stál jen kousek od nich, trochu rudý v obličeji a v rozpacích, ale nejspíš ne tolik, aby nerušil.

„No?“ vydechl Emmett, ale rozhodně Keithe neplánoval pouštět, a dokonce z něj, nebo z jeho rtů nespouštěl zrak. Což bylo…

Keith se trochu zavrtěl.

„Můžu dojíst tu pizzu?“ pronesl Jacob odhodlaným hlasem.

„Pro mě za mě,“ odvětil Emmett a zkusil Keithe políbit na krk, jako kdyby se rozhodl Jacoba prostě nevnímat. Jenže Keith nebyl zrovna typ, co by se nestyděl, takže se trochu odtáhl a zkusil mu věnovat výmluvný pohled.

Což mělo za následek, že se Emmett zaškaredil a spustil ruce dolů. Jacob se následně zářivě usmál, nejspíš došel k závěru, že už skončili, a nadhodil, jestli si spolu nepustí něco na Netflixu. Vlastně ani nečekal na odpověď a uvelebil se v křesle. Tím znovu vylákal Tribi, která vyběhla z klece a dostala jeden ze svých šťastných záchvatů, kdy běhala po obýváku a zadní packy vyhazovala do vzduchu. Vlastně to bylo dost legrační, ale zároveň to tak trochu zabilo atmosféru.

Keith se natáhl pro ovladač a pustil Brooklyn 99.

Emmett ještě nějakou dobu seděl trochu nabručený s rukama zkříženými na hrudi, než se při jedné scéně hlasitě rozesmál.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥