KAPITOLA 35

UNAVENÉ BURRITO

KAPITOLA 35

Že je to dobrý nápad, mu připadalo celou dobu, co byl doma. Dokonce ještě ve vlaku, odhodlaný, vyděšený a nejistý, pořád věřil, že takhle je to lepší a jednodušší. Pro všechny a hlavně pro něj. Ale sotva stál před šedým třípatrovým domem, došlo mu, že to asi byla hloupost. Měl by to otočit a jet zpátky domů a přijet až zítra, jak to bylo původně v plánu.

Jenže to by pak musel čelit pravdě s mámou a tátou po boku.

Představa, že by vešel do bytu a viděl sedačku, kde s Emmettem sedávali, plakáty filmů, které spolu viděli, kuchyň, kde vařili a jedli, a přitom by bylo jasné, že je byt prázdný, že se Emmett nevrátil, byla tak neúnosná, tak strašidelná a bolestná, že nechtěl, aby ho v takovém případě kdokoli viděl.

Hlavně ne máma s tátou, kteří s ním museli prožít už tolik starostí. A tak Keith ráno vstal, nasnídal se, pomohl mámě umýt nádobí a pak velmi klidně, jistě a přesvědčivě oznámil, že odjede o den dřív. Máma se sice tvářila, že ano, chápe jeho důvody, že potřebuje tu změnu v klidu vstřebat, protože podobné výmluvy vždycky fungovaly, ale zároveň měla takový ten výraz, kterým jasně naznačovala, že ví, o co tady přesně jde.

Což byla hloupost, ne?

Keith o dohodě s Emmettem nikomu neřekl. A byla to vůbec dohoda, když byli oba v ten okamžik tak trochu mimo, ponořeni ve svých vlastních problémech a démonech? Těžko říct, co bylo skutečné a co z toho bylo jen v Keithově mysli.

Přesto ho máma nezkoušela přemlouvat, aby jel až zítra s nimi. Jen přikývla s tím, že mu zbytek věcí přivezou společně s Tribi a… hned po obědě ho nechala odjet.

A v tu chvíli to Keithovi pořád připadalo jako dobrý nápad.

Jenže teď se mu potily dlaně a třásla kolena. Sevřel popruhy batohu pevněji. Neotočil se ani neutekl, protože čekal už dost dlouho a potřeboval to konečně uzavřít. Vědět, na čem je. Pokud by to neudělal, k čemu pak byla celá léčba a snaha mít normální život, když by se následující dny a týdny a třeba klidně i měsíce trápil kvůli zlomenému srdci?

Došel až k bytu ve druhém patře a vsunul klíč do zámku. Bylo zamčeno, takže už teď věděl, že vevnitř nikdo nebude, ale to přece nemuselo znamenat vůbec nic. Nikdo totiž nevěděl, že přijede už dneska, a tak dávalo smysl, že na něj nečekali.

Netušil, proč použil množné číslo, když čistě teoreticky mělo jít pouze o Jacoba.

Vejít do bytu, kde toho tolik prožil, byl zvláštní, trochu melancholický pocit. Stala se tady hromada věcí a vedle krásných vzpomínek bylo i pár, které by docela rád zapomněl. Zkoušel ale na nic z toho nemyslet a pokračoval do obýváku, kde… rozhlédl se a došel k názoru, že je všechno stejné, jako když odjížděl. Pečlivě uklizené a srovnané.

Na lince nenašel špinavé nádobí, na sedačce se neválel žádný kus oblečení – třeba nějaká o číslo větší mikina, která by docela určitě nebyla Jacobova. A na stolku neležely učebnice, takže Keith nemohl určit, jestli je v bytě někdo, kromě něj, kdo by studoval architekturu.

Byt mu nic neprozradil a zároveň… Možná tím říkal úplně všechno, ne?

Keith se nemohl rozhodnout, která ze sil jeho případných spolubydlících by byla při střetnutí ta silnější. Zda Jacobova potřeba neustále uklízet, nebo Emmettův trochu chaotický způsob života.

Shodil batoh na zem, přešel k lince a koukal na dvoje dveře od pokojů.

Jestli svou odpověď nedostal teď, za jedněmi z těch dveří ji dostane určitě. Pokud ji už ovšem dávno nedostal a jen se ji snažil nevnímat. Docela určitě zbytečně přiživoval naději tam, kde neexistovala, protože ve které domácnosti by bylo takhle uklizeno, pokud by v ní žil Emmett Pollard? Kluk, co nechával talířek od snídaně ve sprchovém koutě?

Přestože si Keith řekl, že nebude brečet, stejně cítil, jak ho trochu pálí oči, když mu došlo, že je idiot, protože… doufal. Ježiši, do poslední chvíle doufal, a dokonce i teď v představách viděl, jak otevírá dveře jednoho z pokojů a nachází tam všechny Emmettovy věci. Poskládané, nebo rozházené. Na tom nezáleželo.

A tak nedokázal vzít za kliku, otevřít a tu představu zničit. Nedokázal. A nechtěl.

Místo toho sebral skleničku a napustil do ní studenou vodu. Pil pomalu, tak pomalu, jak jen mohl, s očima pořád přilepenýma ke dveřím. A musel být nejspíš úplně mimo, když vůbec nezaregistroval, že někdo další vešel do bytu a docela rázně za sebou zabouchl vchodové dveře.

„Čau, ty už seš doma?“ ozvalo se následně.

Kdyby Keith vnímal, pravděpodobně by mu velmi rychle, prakticky okamžitě došlo, kdo to je. Takhle ale trochu zmateně zamrkal a otočil se, aby zahlédl známý rozcuch hnědých vlasů a hlavně upřený pohled hnědých očí.

„Keithe…“ vydechl Emmett.

Ano, Emmett. Stál tam Emmett a v ruce držel nákupní tašku, ze které čouhala dlouhá bageta, což by Keithe jindy upřímně pobavilo, kdyby dokázal zklidnit myšlenky a zamyslet se nad tím, co se právě stalo. Protože právě se stalo to, že Emmett přišel s nákupem… domů? Přišel domů? Vypadalo to tak, ne?

Ale co když jen přinesl jídlo pro Jacoba? Pro bráchu, o kterého se stará, a přinesl to dneska, protože zítra tu být nechtěl a teď…

,Proč jsi tady?‘ chtěl vyhrknout Keith, ale místo toho ze sebe dokázal vysoukat jenom trochu nervózní a tiché: „Ahoj.“

„Myslel jsem…“ začal Emmett, ale nejspíš došel k názoru, že na tom nezáleží, protože mávl rukou. „To je jedno,“ vydechl. Bez rozmyslu hodil nákup na sedačku a třemi dlouhými a velmi jistými kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Dřív než mohl Keith zareagovat, naprosto úplně jakkoliv, Emmett ho pevně objal. Doslova ho přitáhl k sobě a zabořil mu nos do krku.

Což byl zcela upřímně jeden z nejlepších pocitů, jaké Keith od chvíle, kdy opustil léčebnu, zažil.

„Pořád voníš jako káva,“ uvědomil si a zhluboka se nadechl. Zároveň se přistihl, že se od ucha k uchu usmívá. A že k sobě Emmetta snad vůbec poprvé přitahuje stejně pevně jako on jeho. Že se ani jeden z nich nechce pustit, že jsou tady, doma, spolu a objímají se.

„Ty taky voníš, králíčku,“ zamumlal Emmett po delší době a odtáhl se. Ruce však měl stále položené na Keithových ramenech. „Jsi v pořádku?“

„Asi ano.“ Keith se zamyslel nad tím hřejivým pocitem, který se mu rozléval po těle. Co ten pocit vlastně znamená. „Jsem šťastnej, že jsi tady. Já… fakt jsem to nečekal,“ přiznal a trochu sklopil zrak, protože nechtěl, aby Emmett poznal, jak strašně moc mu nevěřil.

„Upřímně, taky jsem se tady nečekal. Aspoň tenkrát, když jsi odjížděl. Ale je to můj domov, tohle všechno. Ty jsi můj domov. Takže doufám, že sis to nerozmyslel,“ usmál se Emmett. Na jednu stranu působil vyrovnaně, jakože to myslí smrtelně vážně. Ty jsi můj domov. Zároveň ale bylo v jeho slovech slyšet trochu nervózního váhání, jako kdyby si nebyl jistý, jestli jejich dohoda stále platí.

Takže to asi vážně byla dohoda. Bez ohledu na to, že to celé Keith spíš považoval za poslední naději. Poslední zoufalý pokus. Jenže teď stál tady a Emmett měl obě ruce položené na jeho ramenech, takže to přece muselo znamenat…

Keith zavrtěl hlavou. Zkoušel si to v sobě nějak srovnat. „Nerozmyslel. Ani na vteřinu. Jen… Znamená to to, co si myslím? Že ty a já…“ 

„Jo,“ přikývl Emmett bez sebemenšího zaváhání. „My dva teď musíme sdílet postel, protože do té mojí se nasáčkoval můj brácha a já jsem už unavenej ze spaní na gauči. Navíc máš lepší matraci.“

Jako když se v jeden okamžik, v jednu malou vteřinu, naprosto nečekaně, splní všechny sny. Nebo spíš TEN jeden sen. Jako když všechno najednou zapadne do sebe a člověk by měl cítit nekonečné štěstí a radost a euforii, ale celé je to tak narychlo, že vlastně necítí nic. Možná jen zvláštní apatii. Přesně takhle to teď Keith vnímal.

Napadlo ho Emmetta znovu obejmout. Políbit ho. Říct mu, že ho má rád, že ho miluje, nebo znovu zopakovat, jak strašně moc ho tady chtěl najít. Mohl by mu vjet rukou do vlasů a pocuchat je. Chytit ho za ruku a proplést s ním prsty. Držet ho a nepustit. Usmívat se trochu jako pitomec, který nedokáže přestat. Mohl by udělat spoustu věcí, ale mozek se zasekl a nedokázal situaci správně vstřebat.

A podle výrazu na tom byl Emmett úplně stejně.

Keith proto zkusil rozbít ticho tím jediným způsobem, který ho v rychlosti napadl. Koukl totiž na tašku s nákupem a v další vteřině slyšel sám sebe, jak pronáší: „Cos koupil?“ Následně mu vyletělo obočí nahoru, překvapený, že ze všech možností, co mohl udělat nebo říct, vybral tu naprosto nejstupidnější.

„Eeeh, tak znáš to. Jako obvykle,“ pokrčil Emmett rameny. „Toustovej chleba, nějakou zeleninu, čaj. Co takhle dát si čaj?“ navrhl a evidentně mu to připadalo jako dobrý nápad, protože na Keithovu reakci vůbec nečekal. Popadl nákup, odnesl ho do kuchyně a začal všechny věci vytahovat. Taky do rychlovarné konvice napustil vodu a nachystal dva hrnky s čajem.

Takže to pro Emmetta bylo úplně stejně trapné jako pro Keithe.

Super.

„Už čaj nepiju,“ vyhrkl Keith zničehonic. Nejspíš proto, že tu situaci prostě potřeboval trochu shodit. Vždyť to bylo fakt na nic, ne? Takhle nervózní nebyli, ani když se viděli poprvé. „Po těch elektrošocích se mi trochu změnily chutě.“

Emmett pustil sáček s čajem a otočil se. „Cože? Myslel jsem, že behaviorální léčba je o tom, když se ti doktoři snaží zabránit v kompulzi. Tak se tomu říká, ne?“ vyhrkl, ale někde uprostřed výkladu mu pravděpodobně začalo docházet, že si z něj Keith střílí, protože prvotní šok velmi rychle opadl. A ke konci už zněl spíš zamyšleně.

„Zjišťoval sis, jak probíhá moje léčba. To je… roztomilé,“ uchechtl se Keith. Sebral druhý sáček s čajem, rozbalil ho a hodil do hrnku.

Emmett na to nic neřekl, ale protože stál hodně blízko, bokem do Keithe šťouchl a pak se oba potutelně usmívali a trochu to působilo, že vůbec neví proč. A pak už chtěl Keith doopravdy říct něco vážného, třeba začít tím, jak strašně se mu stýskalo, ale rychlovarná konvice najednou začala hlasitě hučet a bublat a prostě to nebyl ten správný okamžik. A než v následujících vteřinách jen stát, zírat na Emmetta a plnými doušky si užívat absolutní trapnost celé situace, raději nadhodil, že se po cestě potřebuje osprchovat.

A tak zmizel v koupelně a docela dlouho na sebe trochu vyděšeně koukal do zrcadla a ptal se sám sebe, proč působí jako totální zoufalec. Sprcha mu ale nakonec vážně pomohla. Cítil se víc svěže, a dokonce měl dojem, že zvládne vyjít ven, nakráčet si to přímo k Emmettovi, chytnout ho za zátylek a přitáhnout jeho rty k těm svým.

V hlavě to viděl velmi romanticky a vášnivě, ale obecně by přežil i reálnější a pravděpodobnější verzi, kdy by do sebe narazili, v lepším případě čely a v tom horším zuby. Pořád by to totiž bylo snesitelnější, než na sebe jen koukat a přemýšlet co dál.

Takže jo, byl odhodlaný to udělat. Jenže sotva otevřel dveře od koupelny, pohled mu padl na Jacoba, který si úplně klidně a nevzrušeně chystal toust. A tím Keithe vyvedl z konceptu. Ne tím, že by si chystal toust, ale svou přítomností, protože před ním se Keith na Emmetta vrhat nechtěl.

„Čau, Keithe!“ vyhrkl Jacob a s úsměvem na tváří ho objal. „Malina psala, že dojedete až zítra,“ pronesl, jako kdyby se s Malinou znali celý život. Na druhou stranu nebyl Keith nijak extra překvapený, protože Malina se dokázala skamarádit fakt s každým. 

„Jo. Tribi a zbytek věcí přivezou naši zítra. Ale já už jsem si od nich potřeboval trochu odpočinout,“ vysvětlil. Ačkoliv to ani zdaleka nebyl pravý důvod. Zároveň ale nemohl říct pravdu, jelikož neměl nejmenší tušení, kolik toho Jacob vlastně ví.

„A jak ses měl? Pomohlo ti to?“ zeptal se Jacob bezelstně a dál pokračoval v mazání toustu. Vlastně bylo mnohem příjemnější, když to takhle vypálil, než aby kolem něj chodil po špičkách jako většina lidí.

„To se teprve uvidí. Ale asi jo. Cítím se jako nový člověk.“ A z nějakého důvodu se po tomhle prohlášení Keith podíval na Emmetta. Nejspíš proto, že se znovu potřeboval ujistit, že tam pořád je.

Ten pohled si Jacob asi ale vysvětlil úplně jinak a trochu se začervenal. „Promiň, že jsem vašim nenapsal, že tu teď Emmett bydlí. Zakázal mi to. Říkal, že uvalí embargo na dorty z kavárny, když budu mluvit. Takže určitě chápeš.“

Emmett nakrčil čelo. „Stejně zvažuju, že to udělám. Předevčírem snědl půlku dortu. A tou půlkou myslím půlku celého dortu. Joanna mi nevěřila, když jsem jí řekl, že přiletěl holub a odnesl ho. Ten dort. Ale když se nad tím zamyslím, možná mi nevěřila, protože jsem jí před týdnem tvrdil, že se do tamtoho dortu pustili švábi…“ Bubnoval přitom prsty do hrnku, a když mu došlo, že na něj Keith i Jacob upřeně zírají, rozpačitě se usmál a napil se.

„To je v pohodě,“ prohodil Keith směrem k Jacobovi, aby mu odpověděl. „I když našim by to asi nevadilo.“ Tím si byl docela dost jistý. Nikdy by Emmetta nevyhnali, protože věděli, kolik toho pro jejich syna udělal.

Jacob rozpačitě přešlápl. „Budeme s Emmettem platit půlku toho nájmu, co platil on, nebo se to znovu rozpočítá a rozdělí na tři díly?“

„Keith teď určitě nechce řešit nájem,“ protočil Emmett oči a opřel se o linku. „Navíc ani není jistý, že si nás tu nechá.“ Poté Keithovi podal čaj a provrtával ho přitom pohledem. Protože i on věděl, že je to mezi nimi pořád zvláštní, divné, nedořešené, nejisté…

Keith si vzal hrnek, napil se a teprve poté na Jacoba smutně pohlédl. „Pravděpodobně budeš muset platit celý nájem sám, protože naši jsou teď hodně chudí a všechny peníze dali na léčbu. Emmett nemusí platit nic, protože nebude mít vlastní pokoj.“

Zatímco Jacob trochu nechápavě naklonil hlavu na stranu a nejspíš netušil, co říct, Emmett se okamžitě uchechtl. „Děláš si srandu z chudoby?“ nadhodil. „Z lidí, co tvrdě dřou v kavárně a v obchoďáku?“

Keith jen pokrčil rameny. „Já přijel z blázince. Já můžu všechno.“

A pak se na sebe oba, Keith s Emmettem, usmáli, protože… jo, Keith věděl, že tohle jsou oni. I když to teď bylo divné a nedořešené, dokázali být alespoň na malou vteřinu sami sebou, což znamenalo, že si dělali legraci prakticky ze všeho.

„Možná bychom si měli na oslavu pustit Přelet nad kukaččím hnízdem,“ rozzářil se Jacob a tím vyvolal jednotnou reakci. Emmett i Keith sehraně zaúpěli.

„Je nová série Love is Blind,“ zamumlal Emmett jen tak mimochodem.

Následně zaúpěl Jacob.

****

Dohodli se na kompromisu. Což znamenalo, že pustili Brooklyn 99, protože to už Jacob znal. Sice se mračil, jakože je tohle pod jeho úroveň, ale zároveň byl mnohem radši, že vyhrálo tohle než jakákoliv reality show. A nakonec se u některých scén vyloženě šklebil. Keith by to sice přímo nenazval jako čistokrevný úsměv, ale rozhodně působil spokojeně a pobaveně.

Po pár dílech pak nanosili na stůl hromadu jídla – oříšky, rozkrájenou bagetu potřenou máslem s rajčaty, nakrájené půlměsíčky jablka a banán na kolečka, zbytek hořké čokolády, kterou kdysi dávno Keith koupil a teď ji vyštrachali vzadu v šuplíku, a taky brambory pečené v troubě. S kečupem.

Asi to nebyla nejdivočejší párty na světě. Pravděpodobně ani v tomhle bytě. Ale i tak si to Keith až nesmyslně užíval. Přistihl se, že se usmívá i u scén, které legrační nebyly. Přistihl se, že mu podivně rychle buší srdce pokaždé, když letmo pohlédl na Emmetta. Přistihl se, že velmi často letmo pohlíží na Emmetta. A možná to byl ten důvod, proč byl pořád tak vysmátý. 

Jenže si zároveň, i když si tohle všechno uvědomoval, nedokázal pomoct.

Emmett seděl jen pár centimetrů od něj, a když Keith chtěl a pohnul kolenem, pokaždé o něj jakoby náhodou zavadil. (Což za celé odpoledne udělal asi desetkrát.) Chytit ho za ruku nebo se o něj opřít si zatím nedovolil, ale koukat směl, a tak toho využíval.

Emmett vypadal dobře. A tím Keith nemyslel, že byl krásný a okouzlující jako vždycky. Jasná desítka, nebo rovnou jedenáctka. Tohle všechno pořád platilo, ale zároveň… byl Emmett jiný. Keith skoro dva díly vůbec nevnímal, protože zkoušel najít to správné slovo, které by to dokázalo popsat, a nakonec se usnesl na živější.

Jo, Emmett působil živěji.

Že neměl kruhy pod očima a celkově nevypadal ospale, byla jedna věc. Jenže pak tu bylo pár dalších faktorů, kterých si nešlo nevšimnout. Jeho pleť nebyla popelavě šedá, vlasy sice pořád trčely na všechny strany, ale zdály se zdravější. A hlavně, a to si Keith všiml až po nějaké době, někdy mezi osmým a dvanáctým dílem… Byl naprosto klidný, uvolněný a bezstarostný.

Teda… Klidně, uvolněně a bezstarostně se choval vždycky, akorát v tom pokaždé bylo nějaké ale. Třeba že se po chvíli začal ošívat a odešel. Do baru, nebo za nějakou holkou. Teď nic z toho nepřišlo. Emmett dál seděl s nohama nataženýma na stole, smál se skoro u všech vtipů Jakea Peralty, a když se ho Keith jen tak náhodou dotkl kolenem, neucukl.

A taky několikrát vykouzlil jeden ze svých dokonalých úsměvů.

Kolem deváté Keith cítil, že na něj pomalu dopadá útlum. Sice už to bylo pár dní, co nebyl v léčebně, ale stejně si pořád nezvykl na jiný režim, takže nejprve začal zívat a po chvíli měl dojem, že neudrží víčka.

A tak vstal, popřál klukům dobrou noc a zmizel v koupelně, aby kolem nich za pár minut zase prošel k sobě do pokoje.

Tedy. K sobě do pokoje už evidentně neplatilo, protože v jeho pokoji bylo najednou… plno. Psací stůl byl zavalený učebnicemi, sešity a skripty. Ve skříni našel hromadu oblečení a některé kusy se válely i na židli nebo na posteli. Taky tu byl notebook, nabíječka, flaška s vodou, špinavý talířek, nový polštář, boty, pár fotek… Pokoj byl doslova přeplněný Emmettovými věcmi.

Což…

Keith se posadil na postel a rozhlédl se.

Teprve až teď mu doopravdy všechno došlo. Radost, kterou předtím nedokázal úplně procítit, v něm během vteřiny nečekaně vybuchla, zaplnila ho od hlavy až k patě, a kdyby Keith zhluboka nevydechl, nejspíš by prostě praskl a veškeré jeho orgány by skončily rozplizlé po stěnách.

Panebože, Emmett je tady. Vrátil se!

Úlevně se rozesmál a schoval obličej do dlaní. Jenže následně, skoro okamžitě, mu docvakla další věc. Že… bude dneska v noci s Emmettem sdílet postel! Úlevný smích se změnil v lehce nervózní. Jasně, Emmett mu to říkal už předtím v kuchyni, ale v tu chvíli to nejspíš jen zapadlo mezi tím vším ostatním.

Keith ze sebe v rychlosti shodil tričko, ve kterém chtěl původně spát, a vzal si čisté. A hezčí, které mu víc ladilo s očima. Což byla hloupost, ne? Vždyť v pokoji stejně bude tma. Navíc neměl důvod být nervózní. Přece jen spal s Emmettem v posteli už mnohokrát. Takže…

Uklidni se, Keithe, do háje.

Sotva se zachumlal do peřiny jako velké unavené burrito, dveře se pomalu otevřely a dovnitř nakoukla Emmettova hlava. „No, chtěl jsem tady uklidit ráno. Měl jsem plán, fakt,“ vzdychl při pohledu na pár špinavých ponožek ležících na zemi.

Keith se jen usmál. Bylo mu úplně jedno, jestli je tady uklizeno, nebo hotová anarchie. Teď ho zajímaly úplně jiné věcí. Zase se zpod peřiny vychumlal, aby ji mohl nadzvednout a dát tak najevo, že čeká, až si k němu Emmett lehne.

Což Emmett následně udělal. Lehl si a Keith ho zakryl, takže teď tam leželi v jednom burritu dva.

„Tohle je trochu zvláštní,“ podotkl Emmett tiše. „Přemýšlel jsem, jestli budeš rád, až mě tady najdeš. Jestli ti to nakonec nebude vadit, chápeš. A jestli jo, prostě mi to řekni. Můžeš mi říct cokoli.“

Keith zatraceně dobře věděl, že by pro něj bylo lepší a rozhodně jednodušší, kdyby se tenkrát nezamiloval. Přesto za celou dobu ani jednou nezaváhal. Věděl, že být s Emmettem je správné a nedokázal si představit alternativní svět, ve kterém by si jejich vztah rozmyslel. „Tahle postel,“ začal klidně, „je pro nás dva moc malá. Časem musíme koupit větší.“ Doufal, že tím dal jasně najevo, že chce Emmetta u sebe. Napořád. „Myslel jsem na tebe úplně každý den. A úplně každý den jsem sám sebe přesvědčoval, že to zvládnu, když tady nebudeš. Dneska jsem přijel dřív, protože jsem nechtěl, aby rodiče viděli, jak strašně bych byl zklamanej, kdybys tu zítra nebyl.“

Emmett okamžitě natáhl ruku a něžně Keithe pohladil po tváři. „Tohle všechno je pro mě nové. Ale slibuju, že tady budu. Vždycky, když mě budeš potřebovat. Teď už to zvládnu, Keithe.“

Tohle slyšet bylo na jednu stranu krásné, ale zároveň… „Víš, že to se mnou nebude vždycky snadné, že jo?“ Keith si automaticky vzpomněl na to, co mu řekl táta. Navzdory tomu, jak moc se bude snažit, navždycky zůstane alergický na tulipány. Metaforicky řečeno.

„Někdy seš hrozná příšera,“ přikývl okamžitě Emmett a v očích mu probleskly pobavené jiskřičky.

Keith automaticky nakrčil čelo. „Slibuju, že už tě nikdy nebudu nutit kreslit moudrý klobouk.“

„Jaká je pravděpodobnost, že vážně nebudeš?“

„To záleží, jak často budeme hrát Aktivity,“ zamumlal Keith a společně s tím zpod peřiny vysvobodil ruku, aby ji mohl položit Emmettovi do vlasů a prohrábnout je. Což udělal a bylo to stejně opojné jako kdykoli předtím. Ani sto dní mu nezabránilo pamatovat si, jak jemné a hebké jsou.

„Keithe,“ promluvil Emmett o poznání vážnějším hlasem. „Vím, že se tě ptal Jacob, ale… Vážně jsi v pořádku? Jsi hubenější, než jsi byl.“

No jo, Keith si ten rozdíl taky velmi citelně uvědomoval. Zatímco Emmett vypadal a působil zdravěji a živěji, Keith se na pomyslné ose posunul přesně na opačnou stranu. Do bledých, hubených a šedých vod. Věděl, že časem to bude lepší, ale teď fakt nebyl nejlepší verzí sebe sama.

Vzdychl a převalil se na záda, aby mohl zírat do stropu, kterému se mnohem líp odpovídalo. Než však stihl promluvit, Emmett vypálil: „Nemyslel jsem to špatně! Jsi pořád strašně sexy. I bez toho piercingu, mimochodem. Jen mě zajímá, jak se cítíš.“

Keith se automaticky dotkl místa, kde piercing původně měl. „Chci ho dát zpátky,“ poznamenal. „Musel jsem ho dát pryč, když jsem nastupoval do léčebny,“ vysvětlil a znovu lehl na bok, protože zjistil, že prostě chce a potřebuje koukat do těch krásných hnědých očí. „Jsem v pohodě. Asi to pro mě bude pár dní ještě trochu zvláštní, být zpátky, ale je mi dobře. Beru prášky, po kterých mi bývá trochu nevolno, ale hodně tlumí moje nutkání. Vím, že se o léčebnách říkají hrozné věci, ale zas tak příšerný místo to není. Poslední měsíc jsem nic nekontroloval, přestože na to občas myslím. Vždycky je velká šance, že do toho znovu spadnu a budu se tam muset vrátit. Ale teď jsem tady a je mi fajn.“

„Dobře,“ přikývl Emmett. „Víš, je toho hodně, co bych ti chtěl říct, ale na to bude čas později, protože zrovna teď, upřímně…“ Usmál se, trochu lišácky a potutelně. Vesele i flirtovně. Mile a upřímně. „Bych tě chtěl líbat.“

Keith se uchechtl a věděl, že trochu zčervenal, ale bylo mu to jedno. Miloval, že může být před Emmettem sám sebou. To se ani za ty měsíce nezměnilo. Proto taky přiznal: „Snad jsem nezapomněl, jak se to dělá.“

Emmett povytáhl obočí. „Tak prvně by ses měl vysvléct, sednout si na mě…“ Víc nestihl říct, protože se k němu Keith naklonil a políbil ho. Bylo to náhlé rozhodnutí a Keith zpětně nedokázal pochopit, že dokázal tak dlouho čekat, protože líbat Emmetta… Líbat Emmetta bylo to nejpřirozenější, nejkrásnější… A ehm, jeho tělo okamžitě došlo k názoru, že i totálně vzrušující.

Asi nebylo divu. V léčebně na masturbování zase tak často nemyslel a teď se k němu Emmett natiskl tak blízko, že mezi nimi už žádný prostor nezbýval. Takže Keith cítil všechno a tím vším myslel úplně všechno, každý Emmettův pohyb, dotek i zachvění.

Kdyby to měl říct bez obalu, znělo by to nějak takhle: Sotva se jejich rty dotkly a sotva ucítil Emmettův jazyk na spodním rtu, projela Keithem elektrizující vlna, což zapříčinilo, že… byl okamžitě tvrdý.

Měl stožár. Pořádnou erekci. Byl hotovej. Vzrušenej. Nadrženej!

Což Emmett okamžitě poznal a usmál se, ale jen na půl pusy, protože ho Keith stále náruživěji líbal a rukou mu jezdil po zádech, hladil ho podél páteře a taky níž, u lemu tepláků, pod které bez rozmyslu zajel a položil dlaň na Emmettův zadek.

Emmett spokojeně zamručel.

Keith taky zamručel, ale v ten okamžik trochu zaklonil hlavu a Emmett toho následně využil a vtiskl mu polibek na krk – jeden, dva a nakonec ho i trochu kousl, takže se ze zamručení rázem stalo hlasité zavzdychání.

Společně s tím se Keith vyklenul a rozkrokem zavadil o ten Emmettův. Takže se jejich erekce dotkly. Sice přes tepláky, ale i tak to bylo… prostě moc. Moc moc moc. Keith možná trochu hystericky začal odkopávat peřinu pryč, protože měl dojem, že je pod ní až neúnosné horko a zároveň ze sebe prostě potřeboval stáhnout ty otravné pitomé tepláky. A přitom se ani na vteřinu nechtěl vzdálit od Emmettových rtů, které ho pořád líbaly na krku a pod uchem, na uchu…

Emmett nejspíš taky potřeboval vysvobodit z kalhot, protože se najednou odtáhl, dřív než stihl Keith zaprotestovat, nadzvedl se a stáhl si je ke kotníkům. Dál se jimi ale nezatěžoval. Znovu si lehl a v další vteřině měl Keith jeho jazyk v puse.

Myslel, že už nemůže být víc mimo. Jenže pak najednou oba leželi na boku, přitisknutí k sobě a neměli mezi sebou nic, co by jim zabránilo, aby se dotýkali. Kůži na kůži.

Keithovi se doslova zatmělo před očima, proto je raději zavřel a pohnul se. Několikrát. Proti Emmettovi. A taky do stran, jakkoli to šlo, jen aby zmírnil to šílené, nepředstavitelné, spalující horko. 

Už se ani nelíbali. Prostě jen měli rty přitisknuté na sobě a vzdychali, jak se klíny třeli o sebe.

Kéž by to mohlo trvat věčně, napadlo Keith, protože tohle byl tak strašně skvělý pocit! Jenže společně s tím věděl, že už nemůže. Že vydrží nesmyslně krátce. Že je jak časovaná bomba.

Chtěl říct Emmette, ale místo toho z něj vyšel jen překvapivě hlasitý výkřik a společně s tím se celý napjal, roztřásly se mu nohy, a kdyby ho Emmett pevně neobjímal, nejspíš by se zmítal jako šílený. Jo, rozhodně by ho tenhle orgasmus mohl přivést na pokraj šílenství.

Sice měl najednou tělo celé z gumy, tak strašně unavené a vláčné, ale stejně Emmetta znovu políbil a vsunul ruku mezi jejich těla. Jenže se ho nestihl ani pořádně dotknout, vlastně jen o jeho erekci zavadil prsty.

Emmettův orgasmus byl tišší a Emmett pak hrozně dlouho ležel se zavřenýma očima a zhluboka oddechoval, až měl Keith strach, jestli je všechno v pořádku. Ale když konečně otevřel oči, zářivě se usmál a dal vlastně docela jasně najevo, že nechce utíkat. Možná už nikdy.

Ještě nějakou dobu nemluvili, ale hladili se.

Keith Emmettovi nakreslil na bok srdíčko a Emmett ho na oplátku poškrábal na stehně.

Keith dal Emmettovi pusu na klíční kost a Emmett ho olízl na bradavce.

Keith odevzdaně ležel s rukou přehozenou přes Emmetta a Emmett mu zastrčil pramen vlasů za ucho. „Miluju tě,“ zašeptal. „A jsem střízlivej.“

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
13 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tess
29. 8. 2022 17:47

Ti dva jsou dohromady prostě dokonalí. Oba dva mají sice haldu vlastních problémů, ale prostě…miluju je, miluju je, miluju je. (A jen tak mimochodem, má Jacob někoho? Protože jestli ne, tak se hlásím.)

Lucka
1. 9. 2022 15:27
Reply to  szabi

Že se nestyďte, holky, využívat mladistvého na úklid 🤣.

Lucie K.
30. 8. 2022 9:33

Tak už jsou konečně spolu 🙂 Na jednu stranu jsem ráda, že už se to blíží do finiše a že jsem to svými nervy zvládla, ale na tu druhou… Mám najednou úzkost, že už to pomalu končí a najednou nevím, na co se budu příští týden těšit. Měla jsem ráda pondělky, středy a pátky. Teď je zase budu nesnášet 😀 Vím, že chystáte Lucase a já a pak tu novinku, na kterou jsem vážně zvědavá… že by Alfabet? Jenže mi to přijde až za hodně dlouho… No nic, moc děkuji za kapitolu i za tu předešlou, ke které jsem nestihla… Číst vice »

Květa
30. 8. 2022 11:05

Tohle bylo jak plná pusa karamelu. 😁 Paráda!
Jako u embarga na dorty jsem se nepokrytě tlemila, což v práci není úplně vhodné, ale nevadí. 😂

MaCecha
31. 8. 2022 11:58

Áááách, to byla zase jízda! 🤍🤍🤍🤍 A ten konec.. hmmm, Emmet.. Držím palce oběma, ať udrží svý můry v kleci!

Lucka
1. 9. 2022 15:30

Bože joooo. Super kapitola,která mooooc potěšila 😍😍😍.

MilliV
19. 1. 2023 0:23

Miluju! Konečně jsou spolu…
Jen technická: třezalkový čaj se nesmí kombinovat s antidepresivy. Se žádnými a sertralin/zoloft není výjimka. No nic, jdu číst dál! 😁

Karin
22. 2. 2023 21:38

Krásna kapitolka nebudou to mít lehké ale chtějí to oba.