KOLEČKA MRKVE

KAPITOLA 34

Stý den na sertralinu.

Osmdesátý osmý den od začátku behaviorální léčby.

Čtyřicet šest hodin terapie, ačkoliv tu Keith podstupovat nemusel, protože psychoanalýza v konečném důsledku s léčbou OCD příliš nepomáhá. Ale doktor Hammond mu poradil, že mu alespoň pomůže líp si srovnat některé věci v životě, trochu najít sám sebe, kdo je a co od života chce. A na to Keith slyšel, takže poctivě chodil na úplně každé sezení a jednou týdně navštěvoval i skupinovou terapii.

Skupinových terapií bylo celkem osm.

Kdyby měl spočítat slzy, nedopočítal by se.

Kdyby spočítal noci, kdy nemohl usnout, kdy se převaloval a kdy myslel, že už to nezvládne, prostě jen chtěl jít domů, nejspíš by se dostal k hodně vysokému číslu. Z celkových devadesáti devíti nocí v léčebně by se určitě pohyboval kolem padesátky. Poslední týdny nebyly tak hrozné, to už spal mnohem líp.

A stejně byl Keith nesmírně nadšený, když stý den – to byla spíš náhoda, že to tak hezky vyšlo – sedal k tátovi do auta, aby mohl jet konečně domů. Cítil nepřekonatelnou úlevu a radost, ale taky strach. O tom s doktorem Hammondem hodně mluvili. Že bude strašidelné vrátit se do normálního života, kde v případě potřeby nebude nikdo, kdo by ho nepřetržitě hlídal. A kde každé šlápnutí vedle bude bolet znatelně víc než v léčebně, protože tady se přece jen očekávalo, že někdy, párkrát, zakopne.

Keith zakopl HODNĚKRÁT. Ale s tím si nemohl lámat hlavu.

Behaviorální léčba je postavená na tom, že mu neustále zakazovali provádět kontroly. Nesměl kontrolovat zásuvky, ani rozsvěcovat světla. Nesměl si čtyřikrát čistit zuby, chodit čtyřikrát po schodech, čtyřikrát poskakovat, podupávat nohou… nesměl dokonce ani čtyřikrát říkat něčí jméno.

A nešlo to obejít tím, že by prostě nikoho neoslovoval, protože doktor Hammond mu hned na začátku oznámil: „Každý den mě oslovíš, ale jen jednou. Každý den mi řekneš: ‚Dobrý den, Johne,‘ a tím to hasne. Už to nebudeš opakovat.“

Nejdřív se s ním Keith hádal. Sice na léčbu nastoupil dobrovolně a vážně hodně se chtěl uzdravit, ale zároveň s některými věcmi nešlo jen tak ze dne na den skoncovat. Takže hodně brečel, vztekal se a zakopával.

Ale teď byl tady. Po stech dnech mohl nasednout do tátova auta a odjet domů. Za mámou, Malinou a Tribi. A za pár dní nastoupí zpátky do školy do druhého ročníku.

„Všechno bude… v pořádku,“ řekl sám sobě jednou a víckrát ne, i když trochu nutkání měl. Dokázal ho však potlačit. Nebo spíš utišit a nevnímat. Raději se koukl na tátu, který vypadal tak šťastně a spokojeně, že by člověk snad i věřil, že vyhrál ve sportce.

„Tys vyhrál ve sportce?“ zeptal se pro jistotu Keith a zamračil se. „Protože jestli jo, chci, aby mě do školy vozila limuzína.“

Táta se pobaveně ušklíbl. „Kdybych vyhrál ve sportce, do žádné školy bys nemusel. Koupil bych nějaký obrovský odlehlý ostrov, tam bychom se všichni přestěhovali a žili si jak páni.“

S tím by Keith asi dokázal žít, a tak zvedl palec, aby dal najevo, že to teda rozhodně bere. V tu chvíli obrovská budova léčebny zmizela za zatáčkou a Keithovi skutečně došlo, že… je pryč. Následující dny už neuvidí bílé zdi se zeleným pruhem ve výšce svého pasu. Už nebude spát ve strohém, ale docela hezkém pokoji s výhledem do zahrady. A taky snad už nikdy nebude muset jíst v místní jídelně, kde jídlo úplně vždycky chutnalo mdle.

„Jak se cítíš?“ chtěl vědět táta. Bylo poznat, že ho to vážně zajímá, protože ano, slyšel od doktora Hammonda spoustu doporučení a postupů a informací, ale Keithe se ještě zeptat nestačil. Když se uviděli po třech měsících poprvé, táta ho křečovitě objal a taky trochu popotahoval. Ovšem na Keithovu otázku, jestli brečí, se slzami v očích zatvrzele vrtěl hlavou, že ne. Rozhodně ne.

„Jde to,“ pokrčil Keith rameny. Možná zněl maličko otupěle, ale to asi bylo tím, že byl otupělý.

„Zhubl jsi.“

Keith přikývl a automaticky koukl na batoh, kde měl v boční kapse schované prášky. „Jo, beru sertralin,“ zamumlal a víc to nerozváděl, což ani nemusel, protože táta moc dobře věděl, co to znamená.

„Je ti často na zvracení?“

„Ne tolik jako poprvé, ale občas jo,“ pokrčil Keith rameny. Víc o tom mluvit vážně nechtěl, ale sotva jen letmo pohlédl na tátu a uviděl pár šedých vlasů za uchem a trochu ztuhlý výraz plný obav, došlo mu, že v sobě prostě musí najít nějakou energii. Už jen kvůli němu. „A taky… Měl bys zkusit tu šílenou jídelnu. Tam by zhubl úplně každej.“

Tátovi maličko zacukaly koutky. „Fakt? Možná bychom tam mohli poslat souseda. Já ti přísahám, že až ho uvidíš, vypadnou ti oči z důlků. S Malinou se vsázíme, kdy začne jezdit na takovém tom vozítku.“

Keith upřímně moc netušil, co na to má říct, a tak jen pokýval hlavou. Což asi jako reakce stačilo, protože táta úplně klidně mluvil dál. Vyprávěl o práci, o hádce mezi Malinou a mámou kvůli šatům na ples, o filmu, na který táta šel, aby se té hádce vyhnul, o Jacobovi, který všechny testy ve škole zvládl na výbornou a příští rok ho tím pádem čekala maturita o celý rok dřív, o nové pizzerii, co otevřeli kousek od domu…

Mluvil skoro hodinu, a když skončil, poprosil Keithe, jestli by mu zezadu nepodal lahev s vodou, protože ho pořádně bolelo v krku.

„Jsem rád, že budeš konečně doma,“ pronesl nakonec.

„Jo, já taky,“ odpověděl Keith a myslel to upřímně. Byl vážně rád, že bude zpátky, jen…

„Co se děje?“ zeptal se táta a položil Keithovi ruku na rameno. Trochu ho stiskl, jako kdyby mu tím dával najevo, že tam s ním je, ale téměř okamžitě ji musel zase oddělat, aby mohl přeřadit. Ale i to stačilo, aby Keithovi došlo, že… Je to jeho táta, který pro něj dělal úplně všechno, co bylo v jeho silách, a někdy i víc. Zasloužil si, aby k němu byl Keith upřímný.

„Mám hrozný strach, tati,“ vzdychl Keith. „Šílený. Že to zase poseru, že to zase nezvládnu. Pamatuješ, jak jsem se tenkrát poprvé vrátil z behaviorální léčby? Na pár měsíců jsem si myslel, že jsem z toho venku. Neměl jsem skoro žádná nutkání, nic. A pak, když se po nějaké době objevila, tak jsem nad tím jen mávl rukou s tím, že jednou za čas něco zkontrolovat není žádná věda. Jenže najednou jsem v tom byl zase a ani jsem to nezaznamenal. Bože, celý rok na vysoké jsem měl tolik nutkání a já to nechal zajít tak daleko, protože jsem si říkal, že to zvládnu. A to byla taková kokotina. A to jsem tenkrát, po prvním léčení, vůbec žádná nutkání několik měsíců neměl. Zato teď je pořád slyším, jen je zkouším ignorovat, což je tak zatraceně únavné. Takže… Co když to zase nezvládnu a dojde k relapsu? Co když se tam budu muset vrátit, ale tentokrát to nevyjde na konec školního roku?“

Když Keith domluvil, s trochu zoufalým pohledem zíral na tátu a čekal, jak zareaguje. Ten však dlouho nic neříkal a po nějaké době to působilo, že snad ani odpovídat nehodlá. Jenže sotva to chtěl Keith vzdát a naštvaně vyhlédnout z okna, táta vyhodil blinkr a vjel na parkoviště supermarketu. Zaparkoval, vypnul motor a úplně klidně pronesl: „Keithe, máš OCD.“

Keith nakrčil nos. „Já vím,“ odsekl naštvaně a vůbec nerozuměl tomu, proč mu tohle táta říká.

„Vím, že víš. Ale mám dojem, že nechápeš, co to vlastně znamená.“

„Vím nejlíp ze všech, co to znamená. Sakra,“ vyštěkl Keith naštvaně, protože tohle slyšet nechtěl. Ačkoli popravdě vůbec nevěděl, co vlastně slyšet chce.

„Ne, poslouchej mě,“ položil mu táta znovu ruku na rameno a tentokrát ji tam nechal. „Některé věci na sobě změnit můžeme. Třeba tvoje máma, když byla mladší, tak bývala neuvěřitelně neorganizovaná. Neuměla si prostě poskládat čas tak, aby všechno stíhala. Ale pak si začala psát papírky s úkoly a podívej se na ni dneska. Organizovanějšího člověka bys nenašel. Ale už navždycky bude na jaře kýchat a smrkat pokaždé, když projde kolem rozkvetlých tulipánů.“

Keith trochu povytáhl obočí. Zkoušel si to v hlavě nějak přebrat, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Nechápu, co mi tu říkáš,“ přiznal.

Táta se zasmál. „Jo, no. Na tyhle řeči je spíš máma. Sakra, měla jet raději ona, ale já nechtěl, aby ti celou cestu brečela radostí, že jedeš zpátky. Chci tím jen říct, že ty ses už odmalička choval, jako kdyby tvoje OCD bylo něco, co dokážeš změnit. Ale OCD je jako mámina alergie. Můžeš se vyhýbat tulipánům, můžeš příznaky alergie zmírnit, můžeš dokonce několik let nekýchat, ale to neznamená, že to v tobě pořád nebude. A rozhodně to neznamená, že si na zahradě můžeš vysázet tulipány. Chápeš? Vždycky budeš mít OCD a vždycky bude hrozit, že to bude horší. Ale ty se za to na sebe kvůli tomu nesmíš pořád tak zlobit. Musíš si odpustit, protože nic z toho není tvoje vina. A pokud má dojít v budoucnu k relapsu, no tak to zvládneme. Společně.“

Keith na tátu pořád koukal, doslova na něm visel očima, ale teď měl tendenci sklopit zrak, protože mu docela určitě začaly téct slzy.

Táta mávl rukou a zažertoval: „Kdybys každé prázdniny strávil v léčebně, ušetříme na jídle a na dovolených. Navíc máš fakt dobré pojištění, takže by sis tam mohl kdykoli jen tak odpočinout.“

„Haha. Beztak jste mě už vyměnili za Jacoba, že jo?“ nadhodil Keith pobaveně a trochu do táty šťouchl. Dělal si z toho legraci, ale upřímně by ho nepřekvapilo, kdyby ho našel nastěhovaného u sebe v pokoji.

„No tak to bychom nikdy… Ale budeš muset spát dole na gauči,“ odvětil táta a lišácky se usmál. „Všechno zvládneme, dobře?“

Keith samozřejmě přikývl. A samozřejmě tátovi úsměv oplatil. „Jo, dobře,“ souhlasil.

„Výborně a teď… Jak moc silné nevolnosti dneska máš? Protože jak koukám na ten obchod, mám velkou chuť na pořádnou koblihu.“

****

Máma s Malinou připravily na večer menší hostinu, což znamenalo, že Keithe doma čekala hromada všemožného jídla. Pečená hlíva, cizrnová pizza, batátové hranolky, rajčatová omáčka, dýňový dort, borůvkové muffiny… A k tomu všemu ho přivítalo i pár slz, hodně objímání, cuchání ve vlasech a máminých pus. Takže jí po téměř půl hodině vítání musel říct: „Mami, tak dost,“ ale ona ho téměř neposlouchala. 

Bylo fajn vrátit se domů. Bylo fajn uklidňovat mámu a vyplazovat jazyk na Malinu, která se pořád pobaveně šklebila a chtěla vědět, kolik dostal elektrošoků. Bylo fajn konečně po třech měsících zabořit nos Tribi do kožichu a nadechnout se, hladit ji mezi ušima a poslouchat, jak spokojeně cvaká zoubky.

Bylo fajn mít svou rodinu, protože když mu po večeři nebylo nejlíp a myslel, že bude zvracet, máma s ním seděla na záchodě a společně čekali, jestli z toho něco bude, zatímco Malina s tátou stáli za dveřmi a četli na mobilu vtipy.

Některé byly fakt vtipné a Keith se smál, i když se žaludek hodně bouřil.

Nakonec nezvracel, téměř nikdy nezvracel, přestože měl úplně vždycky pocit, že rozhodně bude, a tak se pak všichni vrátili do obýváku a koukali na Přátele.

V osm se však Keith zvedl s tím, že je fakt hodně unavený a potřebuje spát. Což vlastně byla pravda, protože v léčebně se naučil chodit do postele kolem deváté. A posledních několik nocí už byl na to tak zvyklý, že sotva položil hlavu na polštář, usnul a probudil se až ráno.

Když vešel do svého pokoje a zavřel za sebou, všude se rozhostilo ticho. Od chvíle, co nastoupil k tátovi do auta, to vlastně bylo poprvé, co byl sám (pokud nepočítal dvě návštěvy záchodu, které ale trvaly maximálně pár minut). Ačkoliv teď vlastně nebyl sám. Měl Tribi, se kterou si vlezl do postele a nechal ji kolem sebe skákat, zatímco vytáhl z batohu mobil.

Vypnul ho v den, kdy nastoupil do léčebny, a od té doby ani jednou nezapnul, protože na telefonáty rodičům používal služební mobily, které mu vždy půjčila nějaká ze zdravotních sester.

Takže vůbec netušil, co ho čeká. Jestli ho vůbec něco čeká.

Než ho stihl zapnout, ozvalo se zaklepání na dveře a do pokoje vlezla Malina. „Čau, brácho. Co děláš?“ Následně dvěma kroky skočila k němu na postel a v dlaních držela několik koleček mrkve. Což zcela upřímně mnohem víc zaujalo Tribi než Keithe. Ten jen zvedl mobil a zatřásl s ním ve vzduchu.

Malina nakrčila nos. „Uuu, jdeš ho poprvé zapnout? Ty vogo, neumím si představit, že bych byla tři měsíce bez mobilu.“

„No já upřímně taky ne,“ uchechtl se Keith.

„Jak to? Vždyť jsi to zvládl, ne?“

Keith obrátil oči v sloup a položil mobil na noční stolek. Nechtěl ho zapínat teď, když tu s ním byla sestra, protože… Prostě měl dojem, že by na to měl být sám. Kdyby náhodou, třeba… „Myslel jsem tebe. Já to zvládl levou zadní.“

„Vejtaho,“ odsekla Malina.

„Jasně, vytahuju se, že jsem byl v léčebně,“ zakroutil Keith hlavou a sebral jí z ruky dvě kolečka mrkve. Jedno snědl on a druhé dal Tribi. „A vůbec. Co tady sedíš se svým bláznivým bráchou? Nemáš teď náhodou telefonovat s nějakým mega sexy přítelem?“

Malina vykulila oči a nechápavě otevřela pusu. „Jak tohle víš? Řekl ti to táta, že jo? Bože! Keithe, buď rád, žes tu nebyl! To byl takový trapas. Přišel mě vyzvednout kvůli školnímu plesu a byl fakt skvělej, došel až ke dveřím, měl kytku a byl…“ Zamilovaně vzdychla, aby následně naštvaně nakrčila nos. „Ale kdybys viděl rodiče! Myslela jsem, že se hanbou propadnu. Úplně ho vyslýchali a táta zas dělal ty svoje blbý vtipy, zatímco máma nás asi tisíckrát vyfotila.“

Keith se pobaveně rozesmál, protože tohle si uměl docela živě představit. „Takže teď spolu chodíte?“

„Jasně! Chceš vidět jeho fotku?“ vyhrkla a dřív, než stihl Keith odpovědět, mu nacpala mobil přímo před obličej. Hned na ploše měla fotku sebe a vysokého kluka v kulatých brýlích a širokým úsměvem. Až dodneška by Keith nikdy nehádal, že zrovna tohle by mohl být její typ.

„Sluší vám to,“ přiznal. Ale trochu ho to… Jo, cítil se zvláštně, když viděl dva lidi šťastně zamilované.

Malina si ho podezřívavě přeměřila. Chvíli váhala a pak nejistě poposedla. „Za celou dobu jsem o něm neslyšela. Nepřidal nic na facebook ani Jacob o něm nemluvil. Promiň.“

„To je zvláštní změna tématu,“ zamumlal Keith odměřeně a sebral Malině všechna kolečka mrkve, která pořád tiskla v dlani. Dal si jedno do pusy jenom proto, aby se nějak zaměstnal. Jenže to samozřejmě Tribi trochu nakrklo a chtěla taky. A tak se znovu podělil. „Neptal jsem se na něho,“ dodal ještě, protože chtěl, aby tohle bylo naprosto jasné.

„Já vím,“ pokrčila Malina rameny, ale nebylo poznat, jestli pochopila, že se na ni Keith vlastně zlobí. Proč musela vytahovat zrovna tohle téma?

„A vůbec,“ vydechl Keith unaveně, „ty se znáš s jeho bráchou? Odkdy?“

Malina se škodolibě ušklíbla. „Od chvíle, co jsme se na rodinné poradě domluvili, že tě za něj vyměníme.“

Keith se hraně zasmál. „Taky tě mám rád,“ odvětil a chtěl říct, že ho těší, že je šťastná, že jí nezávidí, dobře, tak možná jen maličko, jenže ona se místo toho naklonila blíž a dala mu pusu na tvář. 

„Já tebe taky. I když jsi trochu mimo,“ pronesla a s tím taky odešla.

****

Koukal na ten mobil dobrých deset minut, během kterých s Tribi dojedli zbývající mrkev. A nakonec došel k rozhodnutí, že ho zatím nezapne. Ne, ještě ne. Do školy se měl vracet až za pár dní a těch pár dní na nic nechtěl myslet. Těch pár dní hodlal řešit jen to, jestli si nezapomněl vzít prášek. Jen to, že máma kolem něj poskakuje jako šílená a zkouší mu snést modré z nebe. Jen to, že musí znovu zkouknout celé Přátele.

A pravidelně cvičit.

Zajít s tátou do kina.

A do té nové pizzerie.

Zjistit, co mu na Netflixu uteklo.

Koupit alespoň jedno kafe ve Starbucks.

Mazlit se s Tribi.

Bylo toho hodně. Takže vážně neměl čas… myslet… myslet na… myslet na něj. Ne, na to fakt neměl čas, takže to ani neplánoval. Dokonce ani teď, když ležel v posteli, zíral na mobil, přemýšlel, co všechno se za tu dobu mohlo a nemuselo stát a jestli…

Zavřel oči. Byl unavený a chtěl spát.

Neměl čas myslet, ale ta myšlenka si stejně prorazila cestu všemi zábranami a vyděsila ho stejně jako všech těch devadesát devět nocí předtím.

Co když se vrátím a on tam nebude?

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
26. 8. 2022 23:05

Holky, já (ne)normálně začala v práci všechno několikrát kontrolovat a ten jeden mail pošlu radši až v pondělí (po dalším čeknutí). Vidíte, jak moc se mě ty vaše příběhy dotýkaj???? 🤔

Lucka
28. 8. 2022 14:16

Zase dojak jako blázen. Jsem ráda, že si hodně věcí Keith připustil. Ale táta má pravdu, OCD se nezbaví.