Szabi

Přesně jak předpokládal, další den byl Emmett pryč. Zůstal po něm jen důlek v polštáři a taky vůně kávy, kterou si ale mohl Keith jen vysnít.

Možná si dokonce vysnil samotného Emmetta. Třeba nikdy nepřišel. Třeba byl včerejší den jen hodně špatný sen. Nebo se vůbec nestal. Nic, co zahrnovalo hysterii, křik, pláč a šílenství ve skutečnosti neexistovalo.

Jenže sotva Keith otevřel oči, uviděl rozházené učebnice, sešity, knížky, tužky a oblečení. Nejprve na tu spoušť jen hleděl a přemýšlel, že by ji jednoduše ignoroval, než se přiměl vstát. Nakonec… V takových chvílích ho vždycky dokázalo uklidnit, že po špatných stavech mu bývalo o něco lépe. Jako by ze sebe hodně emocí dostal a příliš toho nezůstalo.

Ze dna vede cesta jen nahoru, to říkávala máma, ale Keith pokaždé prohlašoval, že je to nesmysl, protože na tom dnu může člověk strávit hromadu času. A žádné dno nemusí být definitivní. Ale dneska mu to částečně pomohlo, protože s každým poskládaným oblečením měl dojem, že uklízí nejen nepořádek, ale i následky včerejšího kolapsu.

Vlastně měl ze sebe dobrý pocit. Alespoň do chvíle, než vyšel z pokoje a… Celý byt byl totálně vzhůru nohama. A jestli byl včerejší den peklo, tak dnešek by mohl považovat za očistec. Nemělo však smysl nad tím dlouho přemýšlet, stát uprostřed kuchyně, něco si vyčítat a ještě víc tím sám sebe deptat. Takže na mobilu pustil podcast o osobním rozvoji, protože takové podcasty moc rád poslouchal a ještě raději předstíral, že mu pomáhají, a začal s úklidem.

Nejprve zkontroloval Tribi, uklidil jí v kleci, chvíli se s ní mazlil a nakonec jí dal salát, pár granulí, čerstvou vodu a seno. A protože měl maličko výčitky, přihodil i jahody a borůvky. Hned vypadala spokojenější, což mu zase o trochu zvedlo náladu.

Zrovna když vracel polštáře na gauč a skládal deky a člověk v podcastu mluvil o vlivu pozitivního myšlení na mozek, uslyšel cvaknutí zámku u hlavních dveří a chvíli nato do obýváku vešel Jacob. Na zádech měl batoh a v ruce držel papírovou tašku.

„Ahoj,“ řekl klidně, přeskočil rozsypané seno a položil tašku na linku. „Přinesl jsem ti oběd.  Nevěděl jsem, jestli budeš mít dneska náladu na vaření, tak jsem ti koupil bagetu. Emmett říkal, že tuhle máš rád.“

„Ty…“ Keith překvapeně zamrkal. „Dík. To je od tebe fakt moc hezké. Víš ale, že jsi mi nic kupovat nemusel?“

Jacob automaticky přikývl a začal skládat sklenice do skříně. Dokonce to vypadalo, že přitom hodlá poslouchat podcast. 

„A rozhodně mi nemusíš pomáhat to tady uklízet,“ pronesl Keith. „Vážně. Zvládnu to. Určitě máš lepší věci na práci.“ Nechtěl, aby někdo uklízel jeho nepořádek. Vlastně… až teď mu došlo, že přesně tohle dělala jeho máma celé roky. Po každém kolapsu všechno dala na své místo ještě předtím, než vstal. A poté měl nachystanou vydatnou snídani, během které se mu snažila zvednout náladu.

Netušil, jestli jí za to někdy poděkoval.

„To je v pohodě,“ mávl rukou Jacob. „Tohle je fakt to nejmenší, co pro tebe můžu udělat za to, žes mě tu nechal. Už příští měsíc dostanu svou první výplatu, tak ti můžu platit nájem místo Emmetta a… Teda pokud ti nebude vadit, že bych tu zůstal. Ten nájem je fakt nízkej a já nevím, jestli bych za tu cenu našel něco tak hezkého. Navíc s tebou bydlím docela rád.“

Keith zůstal stát s polštářem v náručí, absolutně překvapený. „To myslíš vážně?“

„No jasně. Seš sice trochu divnej a tak, ale nekomanduješ mě. A když vaříš, vždycky mi necháš. To je super,“ prohodil Jacob a přešel od skleniček k hrníčkům.

„Budu rád, když zůstaneš,“ přiznal Keith, čímž Jacoba nejspíš potěšil, protože se usmál od ucha k uchu, což bylo něco, co snad ještě nikdy neudělal. Jacob se takhle radostně a bezstarostně nikdy nesmál.

A pak dál velmi pečlivě skládal nádobí do skříně, zatímco Keith přešel ke knihovně, k hromadě knih poházených na zemi. Vzpomněl si, jak tu na začátku školního roku, když se nastěhoval, měl jen dvě knížky. Absolutně nechápal, kde vzal ten zbytek.

Začínal si připadat trochu jako Robinson, protože u něj to nejspíš začínalo úplně stejně. Jedna knížka sem, druhá tam a o něco později byly všude. Na obrovské kupě, otevřené na různých stránkách, jak je včera zuřivě vytahoval a shazoval na zem. Nebo jimi listoval, protože když nějakou dobu ležely na zemi, mohl mravenec přece jen vlézt mezi stránky a schovat se tam.

Ale nad tím už nesměl přemýšlet. Jakmile by totiž hledal logiku, nebo ospravedlnění pro své chování, akorát by ho to víc štvalo. A tak sedl na zem a začal knížky skládat do komínků.

Přemýšlel, jestli je srovnat podle abecedy, barev, nebo možná velikosti a pořád se nemohl rozhodnout, když někdo zaklepal na dveře. Jacob vypnul podcast a téměř okamžitě se rozešel ke dveřím se slovy, že je to určitě zase soused, který chce půjčit nějakou naprosto nepochopitelnou věc jako minule, kdy laskavě žádal o limetky. Ne citróny, ale limetky, prosím!

Keith se jen ušklíbl, ale pak se tak soustředil na skládání, že vůbec nevnímal, co se děje u dveří. Proto překvapeně vzhlédl, když z předsíně vyšly dvě osoby.

Jacob šel jako první a zamířil ke kuchyňskému pultu, kdežto ta druhá osoba, Emmett, zůstal stát kousek od dveří. Přitom s sebou nesl čtyři kelímky a dortovou krabičku. Podle loga na obalech všechno ze SAiNE.

„Jak ti je?“ pronesl okamžitě a zněl laskavě a starostlivě.

„Už mi bylo hůř,“ odpověděl Keith a trochu nervózně poposedl, protože upřímně nečekal, že uvidí Emmetta tak brzo. Anebo možná čekal, že ho uvidí, ale ne tady v bytě. Spíš byl připravený čelit mu na chodbě školy, až se budou míjet při cestě do učeben.

To by asi zvládl. Jen letmo se na něj podívat, kývnout a zmizet v davu. Ale takhle? Jak se mu měl podívat do očí a nemyslet na včerejší noc? Kdy šíleně a hystericky brečel a prosil a vykřikoval, že všichni umřou.

„Zato ty vypadáš, jako kdybys celou noc nespal,“ dodal a myslel to jako legraci, ale pak si všiml, že Emmett vážně vypadá, že ani na chvíli nezamhouřil oka.

Co když Emmett celou noc nespal? Co když ležel v posteli a hlídal ho a… nespal?

Emmett na to však nejspíš nehodlal reagovat, protože jen pokrčil rameny. „Za chvíli zas budu muset letět. Jen jsem se přišel ujistit, že…“ pronesl a rozhlédl se po bytě, nejspíš aby zkontroloval, jak to kolem vypadá.

„Že mě nesežral obrovskej mravenec?“ nadhodil Keith.

„Tak to jsem náhodou věděl,“ uchechtl se Emmett pobaveně. „Ráno jsem ho odtud odnášel v krabici od bot. V tuhle chvíli už je několik zastávek daleko a zpátky netrefí.“

Keith se chtě nechtě musel usmát, protože tohle byl typický Emmett. Emmett, který si z toho docela klidně dělal legraci a neřešil, že by měl kolem Keithe chodit po špičkách. Emmett, který jednou větou uměl ukázat, jak mu nezáleží na tom, že mu někdo, zase Keith, zasoplil mikinu.

A taky to všechno znamenalo, že… Emmett hned ráno jen tak nezmizel, ale podle všeho šel jen do práce, ale sotva měl pauzu, vrátil se a…

Keith okamžitě zavrtěl hlavou a sám sobě rozkázal, aby si okamžitě, ale vážně HNED, přestal dělat zbytečné naděje.

„Jacobe, můžeš?“ pronesl Emmett a natáhl ruku s kelímky.

„Jasně,“ vyhrkl Jacob a pomohl mu je položit na linku.

„Tobě jsem vzal fresh.“ Emmett posunul jeden z kelímků k bratrovi a na další tři ukázal. „Keithe, ty tady máš taky jeden. A čaj. A kafe. Nevěděl jsem, co ti udělá nejlíp. Každopádně jsem donesl i dort, vám oběma. No.“ Trochu nervózně se poškrábal ve vlasech a ještě víc si je na jedné straně pocuchal.

Keith odsunul hromadu knih a vstal. Došel ke kelímkům, chvíli na ně koukal a hrozně moc si chtěl vybrat kafe, ale věděl, že to by mu neudělalo dobře, takže raději sáhl po pomerančovém freshi. „Dík, že ses stavil,“ promluvil směrem k Emmettovi. „I za ten včerejšek.“

Emmett na něj chvíli upřeně koukal, pak udělal krok blíž, nadechl se, ale ať už chtěl říct cokoli, nejspíš si to na poslední chvíli rozmyslel, protože pusu zase rychle zavřel.

„To je v pohodě,“ vypálil Keith, protože neexistovala žádná uklidňující slova, která by dokázala smazat ten problém, co mezi sebou měli. TEN PROBLÉM, kdy jeden druhého miloval, dokonce mu vyznal lásku, ale ten druhý na to reagoval: Nechci tě.

Nechci tě.

Nechci.

Takže vážně nemělo smysl se v tom zbytečně rýpat.

„Klidně už můžeš jít. V nejbližší době žádný další záchvat neplánuju,“ pokračoval a koukal přitom na hnědozelené brčko. To nejzajímavější brčko v historii brček, naprosto dokonalé brčko, které dokázalo Keithe přimět, aby se nepodíval do hnědých očí. Protože kdyby to udělal a třeba jen na vteřinu se podíval, možná by zase pitomě prosil a škemral, aby Emmett zůstal.

A soplit někomu do mikiny je jedna věc, ale prosit ho, aby zůstal, bylo i na Keithe příliš.   

„Dobře,“ zamumlal Emmett. „Takže… Uvidíme se.“

To sdělení nejspíš patřilo Jacobovi, protože ten následně přikývl a k tomu ještě dodal: „Zítra se stavím v kavárně.“

A to bylo všechno. Emmett už nic dalšího neřekl a Keith nevzhlédl od brčka, dokud neslyšel, jak bouchly hlavní dveře, a v bytě se na jednu vteřinu rozneslo tíživé ticho.

Ale byla to jen jedna vteřina, takže to Keith docela v pohodě zvládl. Jo.

Emmett byl pryč, ale na ten pocit už by měl být Keith dávno zvyklý, takže sám sobě nalhával, že je to naprosto v pohodě. Naštěstí tam s ním byl Jacob, který okamžitě začal znovu uklízet, a tak ho Keith napodobil.

Zvednul postupně všechny knížky a bez rozmyslu je narval do polic.

****

V jedné ruce držel nejnovější číslo časopisu o konspiračních teoriích a ve druhé velké kafe bez příchuti s cukrem navíc. Stál před katedrou trochu jako vánoční stromeček – nebo blázen – a pořád se rozhlížel a hledal vysokého černovlasého kluka s taškou přes rameno.

Dočkal se docela brzo, protože Alf nerad chodil pozdě. A rozhodně nedošlo k tomu, co si Keith celou dobu představoval. Neminul ho velkým obloukem a nenechal ho tam potupně stát. Těžko říct, co zafungovalo. Jestli časopis, kafe, nebo Keithův nešťastný výraz, ale Alf před ním zastavil a povytáhl obočí. „To je pro mě?“ vypálil.

„Jo!“ přikývl Keith a obě ruce natáhl před sebe.

„Dík,“ pronesl Alf a obě věci si vzal. Jako první pohlédl na titulku časopisu. „Ještě jednou budu muset číst článek o tom, jak se nás snaží Čína všechny zabít a zabiju se raději sám.“ S těmi slovy se rozešel do školy, ale bylo jasné, že čeká na Keithe.

„Takže tomu nevěříš?“

Alf mávl rukou, ale protože v ní držel ten časopis, schytala to nějaká holka přímo do obličeje. „Ups, promiň,“ uchechtl se, ale hned nato se vrátil k tématu. „To je přece fakt, že nás chtějí Číňani zabít. A když je to fakt, tak to není konspirační teorie,“ vysvětlil. „A vůbec… Tohle podplácení… Myslíš, že je to morální? Lhát a podplácet?“

Zastavili před učebnou a chvíli na sebe upřeně zírali.

„Podívej, mě to všechno moc mrzí,“ vzdychl Keith. „Někdy je to těžké. Přiznat, že můj mozek nefunguje úplně normálně. A moc rád bych ti nějak vysvětlil, proč mi nevadilo říct to Chelsie, Chelsie, Chelsie, Chelsie a u tebe jsem s tím otálel, ale já nevím. S některými lidmi je to pro mě prostě jednodušší. Kéž bych měl nějaké jiné vysvětlení. Byl… Jsi můj vůbec první skutečný kamarád a já měl dojem, že to, co mi na střední tak chybělo, jsem konečně našel a bál jsem se, že o to přijdu. Všechny ty naše debaty a řešení, jak balit holky, jestli Chelsie, Chelsie, Chelsie, Chelsie políbit, kam ji pozvat, hodiny a hodiny mluvení o Warcraftu… Bylo to tak úžasně normální, že jsem nechtěl cokoliv měnit. Ale ano, máš pravdu, neříct ti to bylo špatné a já toho fakt lituju, protože mi jako kamarád hrozně moc chybíš.“

Věděl, že ho poslouchají dvě holky, co sedí na parapetu, ale kašlal na to. Mluvil upřímně a doufal, že Alfovi tohle bude stačit, protože netušil, jak by bez něj zvládl další přednášku od Solemniové. Nebo Matematiku 2 nebo Deskriptivní geometrii nebo přestat chodit do čajovny nebo s ním další večer neřešit nové Last of Us.

Alf na něj dál upřeně koukal a mračil se.

„Tak už něco řekni, ježišmarja!“ vydechl Keith a měl chuť s kamarádem zatřást.

„Oukej, no tak fajn. Když jinak nedáš,“ mávl Alf odevzdaně rukou. „Hraješ to hrozně na city, tak co asi myslíš, že ti na to mám říct? Když ti neodpustím, budu za debila.“

Keith naklonil hlavu na stranu. „A seš za debila? Nebo mi teda odpouštíš?“

Ticho, které nastalo, bylo dlouhé a úmorné, ale v Alfových očích šly docela viditelně zahlédnout pobavené jiskřičky, takže naděje byla obrovská. Ale stejně stál Keith nehnutě na místě a napjatě čekal.

„Odpouštím,“ vzdychl nakonec Alf a obrátil oči v sloup. „Ale je to naposledy. Už fakt jako. Takže jestli máš nějaké další tajemství, jako třeba že seš mimozemšťan, řekni mi to buď hned, nebo si dej do háje pořádného majzla, abych to fakt nikdy nezjistil.“

Keith radostně přikývl, ale pak se zarazil a zvedl varovně ukazováček. „Kdybych byl mimozemšťan, čistě hypoteticky, protože neříkám, že jsem, ale kdybych byl, chápeš doufám, že v rámci tvojí bezpečnosti bych ti to stejně nemohl říct, že jo?“

„Ty vole, kámo, já kašlu na svoji bezpečnost. Jestli seš mimozemšťan, musím to vědět. Navíc… ochránil bys mě, ne?“ Společně, zase jako nejlepší kamarádi, vešli do učebny a zamířili ke svým oblíbeným místům.

„Ne každý musí pocházet z Kryptonu. Třeba mi pozemské Slunce nedělá dobře a jsem slabší než většina lidí tady. Což by tak jako i odpovídalo,“ odvětil Keith a hodil batoh na lavici. Vytáhl notebook, otevřel ho a chtěl si nachystat i sešit a propisku, když si všiml, že na něj Alf divně kouká. „Co je?“ znervózněl.

„Kámo,“ vydechl Alf. „Já vůbec nechápu, co mi to tu říkáš. Tak seš mimozemšťan, nebo ne?“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥