MRAVENEC FARAON

KAPITOLA 29

Ležel v posteli s pohledem upřeným ke stropu a postupně usínal. Bylo čím dál těžší udržet otevřené oči a chvílemi měl dokonce pocit, že sní, což byla asi hloupost, ale nechápal, proč mu najednou vyskakovaly v mysli slova jako lívance, jablko a Vánoce.

Divné.

A pak ho něco kouslo do lýtka. To bylo první, co ho napadlo. Něco ho kouslo! Ale hned nato mu racionální část mozku řekla, že to mohl být taky jen sen, nebo píchnutí ve svalu, nic extra. Spi. A tak zavřel oči, aby zjistil, jak to bylo s těmi jablečnými lívanci na Vánoce dál.

Třeba to byl mravenec, haha.

Co by dělal mravenec v posteli? Za celou dobu, co tady bydlel, neviděl ani jediného mravence, takže ta pravděpodobnost byla fakt malá. A i kdyby… Mravenčí kousnutí by ho docela určitě nezabilo.

To asi ne.

Pokud ovšem… Jednou četl o mravencích faraonech, kteří pocházejí z Indie, ale rozšířili se do celého světa a mají rádi teplo, proto se nejčastěji vyskytují v domácnostech. Jsou dost malí a jejich kousnutí příliš nebolí. Ale to neznamená, že nejsou nebezpeční. Dokáží totiž přenášet různé nemoci. Třeba salmonelu.

Salmonela je dost nebezpečná nemoc.

Keith se převalil na bok. Byl naprosto přesvědčen, že ho žádný mravenec nekousl, takže hodlal spát, zaspat dnešní den, potupné lupání vypínačem během přednášky a hlavně –

Jsi si jistý, že to nebyl mravenec?

Jak moc jistý?

Keith otráveně rozsvítil lampičku a odhrnul peřinu. Na lýtku neměl vůbec nic, dokonce ani červený flek a nikde na povlečení nenašel živého, nebo mrtvého mravence, takže se znovu přikryl a zhasl.

Hrozně moc chtěl konečně vytuhnout, jenže… Víš jistě, že jsi ho nepřehlédl?

Nemělo smysl hádat se sám se sebou, a čím rychleji to udělá, tím líp. Rozsvítil, odhrnul peřinu a zkontroloval lýtko i povlečení. Nic.

Zhasnul.

Rozsvítil a zkontroloval. Nic.

Zhasnul.

Rozsvítil a zkontroloval. Nic. Překvapivě.

Zhasnul.

Lehl si čelem ke zdi a pevně sevřel víčka k sobě, jenže ta chvíle, kdy mohl beztrestně usnout, byla nejspíš pryč. Navíc slyšel z venku opilecké hulákání, které určitě vycházelo z baru na konci ulice, a taky štěkání psa. A měl dojem, že mu ty zvuky dneska extrémně vadí.

Přelehl si proto na druhý bok směrem do místnosti, ale to mu pohled padl na Emmettovu učebnici, což přitáhlo asi milion vzpomínek, proto znovu vybral pozici na zádech s pohledem upřeným ke stropu a doufal, že alespoň ten pes přestane vyvádět.

Překvapivě mu nejdřív začalo divoce bušit srdce, což bylo samo o sobě zvláštní, protože většinou nejprve přišla nějaká myšlenka a teprve potom se mu zrychlil tep. Ale tentokrát srdce nejspíš dopředu vědělo, co bude následovat.

Položil si dlaň na hrudník a zkusil v klidu dýchat, když ho napadlo…

Co když ten mravenec stihl utéct?

Co když jsi tak dlouho otálel, než ses podíval, že mezitím prostě zmizel někde za postelí?

Co když tě doopravdy kousl?

Co když přenášel salmonelu?

Co když je někde v bytě celá kolonie mravenců faraonů a ty o tom nevíš?

Co když přenáší nějakou nemoc nebezpečnou pro králíky?

Co když už Tribi některý k nich kousl?

Co když Tribi umírá?

Co když ty umíráš?

Keith vystřelil do sedu. Rozsvítil lampičku a odtáhl postel od stěny. Poté rozsvítil stropní světlo a na mobilu zapnul baterku. Kontroloval každý kus, dokonce i jestli ve zdi nebo v podlaze nejsou malé díry, kudy by mohli mravenci prolézt. A nejen za postelí. Hledal všude.

Vyházel všechny věci ze skříně, zkontroloval každou poličku, odtáhl skříň, vytahoval knížky z knihovny, procházel sešity ze šuplíků a pořád mu šíleně bilo srdce.

Těch míst, které musel zkontrolovat, bylo tolik! Panebože, tolik, že to nemohl zvládnout! Mravenci jsou tak strašně malí, zalezou všude, dokonce i do ucha, nebo – Co když má mravence v uchu?!

Rozběhl se do koupelny, použil dvě zrcátka, ale neviděl nic. Jak by taky mohl? Mravenec by přece nečekal na konci ucha, aby mu zamával a řekl: Tady jsem.

Do háje! KURVA!

Chtěl jít pro telefon a zavolat mámě, že je to fakt špatné, že tohle asi jen tak nezvládne, jenže sotva vyšel z koupelny, uviděl ledničku a napadlo ho, jestli nějakého mravence náhodou nesnědl!

Může dostat nemoc z mravence, kterého snědl?

Všechno je možné, úplně všechno!

Začal vytahovat jídlo z ledničky. Těstoviny nachystané na zítřejší oběd vysypal do dřezu a začal je po jedné kontrolovat. A někde v polovině, když zvedl kus mrkve, mu naskočila asociace s Tribi.

Vytáhl všechno seno z klece a rozložil ho po zemi.

„Keithe?“ uslyšel za sebou. Trochu se lekl, ale ne tolik, aby na Jacoba pohlédl. Takhle ho jen periferně zaregistroval a dál věnoval veškerou pozornost senu, mravencům a šíleným myšlenkám.

Ačkoliv toho možná bylo víc. Mnohem víc, protože ano, Keith měl jeden ze svých stavů, takže byl hodně mimo, ale to neznamenalo, že by alespoň vzdáleně nevnímal, jak ječí, když k němu Jacob přišel blíž.

Nebo jak mu vysvětloval, že všechny ty talíře musí ze skříně vytáhnout, prostě musí, protože mezi nimi je určitě faraon a ten je oba zabije. Možná mohl říct mravenec faraon, aby to neznělo tolik přitažené za vlasy, ale upřímně… Byl rád, že vůbec dokáže poskládat větu, která dává smysl, natož aby ještě obsahovala všechny informace.

A stejně všichni umřou. Umřou, protože těch mravenců může být klidně tisíc, schovaní úplně všude, v každé skulince a nikdo přece nedokáže zkontrolovat všechno.

Co když vlezli do topení? Co když žijí pod lištami? Co když jsou ve zdech, v podlaze, ve stropech, v obložení? Co když jsou úplně všude?

Umřít na kousnutí mravencem je blbá smrt. A v tomhle podnebí v přeplněném městě velmi nepravděpodobná, ale na světě existuje tolik případů smrti, které se předtím zdály nepravděpodobné, že je to až k smíchu. Takže docela klidně mohl být Keith jedním z těch novinových titulků: Mladík zemřel po kousnutí obyčejným mravencem.

A ještě by tam mohl být dovětek, že zemřel kvůli tomu, že nebyl schopný pořádně zkontrolovat byt.

A to ho tak štvalo, protože nechtěl lézt po čtyřech a kontrolovat podlahu, nechtěl odlepovat lišty, ale strašně moc taky nechtěl zemřít.

„Keithe?“ řekl znovu někdo a Keith na první dobrou okamžitě poznal, že nejde o Jacoba, protože ten hlas byl mnohem hlubší. Jenže otáčet teď hlavu a ztrácet drahocenný čas byla hloupost a nezodpovědnost. Proto odhodil z gauče poslední polštář a mobilem svítil do záhybů.

„KEITHE!“

Teď už ale nešlo hlas ignorovat, jelikož byl zatraceně blízko a zatraceně známý.

Keith se slzami v očích pohlédl na Emmetta, který úplně v pohodě stál uprostřed vší té spouště a vyzařoval z něj klid a jistota. „Co? Proč jsi tady? Proč zrovna teď?“ vyštěkl Keith zoufale, protože nechtěl, aby ho viděl takhle. V tomto stavu. Doteď znal Emmett jen ty ne moc dobré stavy, které ale umí být se správným přístupem legrační. Jenže i tohle je OCD.

Nechci ho tady, nechci, aby viděl moje dno, protože je to tak potupné!!! A ještě potupnější je, že mu to ani nedokážu říct, protože můj mozek má tolik práce na mě řvát, abych to zkontroloval pod sedačkou! Klekni! Zkontroluj! Klekni! Zkontroluj!

Keith klekl na čtyři a Emmett okamžitě udělal to samé. Dokonce taky nakoukl pod gauč. „Co hledáme?“ zeptal se nevzrušeně. Jako by neměl nic lepšího na práci, což ale vlastně pomáhalo. Nejhorší vždycky bylo, když chtěl Keithovi pomáhat někdo, kdo sám neudržel emoce na uzdě.

„Já vím, že to zní šíleně, ale určitě tu nějaký je, kousne mě a já umřu. Nebo Tribi. Tribi, Tribi, Tribi… Prostě umřeme, já to vím, cítím to. Musím ho najít, jinak se to stane,“ chrlil Keith a přitom kopal do sedačky, aby ji alespoň o pár centimetrů posunul a líp viděl.

„Kdo přesně tě kousne? Nějaký brouk?“

„Mravenec!“ zařval Keith hlasitě, hlavně kvůli frustraci z toho, že nedokázal se sedačkou pohnout ani o milimetr. „Pomoz mi s ní, prosím,“ vydechl. 

A Emmett ho poslechl.

Stejně jako ho poslechl, když ho Keith prosil, aby zkontroloval závěsy, vylezl na linku a prohlédl vrchní police, nebo protřepal oblečení ze skříně. Udělal všechno. Bez řečí. A hlavně, hlavně se vůbec nehádal. Netvrdil, že je to hovadina, že mravenci jen tak nevlezou do svetru nebo do sprchového koutu. Klidně chodil za Keithem a poslouchal.

Jeho přítomnost… byla uklidňující. Ne tolik, aby měl Keith tendence přestat, ale aspoň už nebrečel a nekřičel. Ale jen do chvíle…

To byl zásadní problém, že s ním bylo vždycky všechno jen do určité chvíle. Byl v pořádku, choval se normálně, neměl žádné stavy, ale jen do chvíle… Zlepšoval se. Ale jen do chvíle…

„Nic tu není, zkontrolovali jsme všechno,“ pronesl Emmett po hodně, hodně dlouhé době. Venku už byla úplná tma, a když Keith zkontroloval hodiny, překvapilo ho, že je po půlnoci. Jacob už spal, dokonce mu ani nevadilo, když mu několikrát vešli do pokoje a přehrabovali mu věci. Vypadal trochu překvapeně a byl evidentně rád, že tohle všechno řeší Emmett, ale nic neřekl a ani jinak nedal najevo cokoli negativního.

„Jo,“ přikývl Keith a rozhlédl se kolem, na ten šílený nepořádek. Žádná věc nebyla na svém místě a Tribi působila nervózně. Za celý večer nevylezla ani jednou z klece.

Bylo by krásné a ještě jakž takž únosné, kdyby to takhle skončilo.

Děkuji, Emmette, Emmette, Emmette, Emmette, žes přišel a pomohl mi. Teď už to nějak zvládnu sám. S tímto by nejspíš dokázal žít. Jenže… Zkoušel tu myšlenku polknout, ale mozek chtěl, aby ji řekl.

„Možná jsme něco přehlédli,“ zamumlal. A byla to pravda, protože najít jednoho mravence, to nemusí být tak snadné. Mohli hledat pod gaučem, když byl pod ledničkou. A hledat pod ledničkou, zatímco se mravenec schovával pod postelí. A tak dál.

Možná byl tohle boj, který nešel nikdy vyhrát.

Emmett automaticky zavrtěl hlavou, ale… Kdo by obětoval vlastní život kvůli lenosti? Kvůli tomu, že jednou převrátil byt naruby, ale podruhé už to neudělal?

„Musíme být důslednější!“ vykřikl Keith, sebral polštář a mrštil jím přes celou místnost. Nepomohl ani fakt, že mu Emmett zkusil dát ruku na rameno.

„Keithe, všechno je v pořádku,“ pronesl klidným hlasem.

„Ne, to není!“ odsekl Keith naštvaně. Bylo přece evidentní, že… že to… Bože, choval se jako blázen. Naprosto upřímně i on sám tuhle skutečnost v hloubi duše vnímal. A přesto nemohl svoje chování nijak změnit.

Začal znovu potupně brečet. „Já strašně moc nechci umřít,“ vydechl. Přešel ke knihovně, aby všechny knížky poházené po zemi podruhé zkontroloval, jenže než stihl zvednout první, Emmett ho zezadu pevně objal. A nepustil. 

Keith sebou vyděšeně trhnul.

„Všechno je v pořádku,“ zašeptal mu Emmett do ucha, a to bylo na nějakou dobu to poslední, co Keith slyšel, než začal křičet a bojovat. Dokonce prosil a škemral a šíleně brečel, slzy i sopel mu tekly po obličeji, ale vůbec nijak mu to nepomohlo. 

Skončili vsedě na zemi, Emmett ho nekompromisně svíral a stále opakoval, že je všechno v pořádku. V pořádku, Keithe. Všechno je v pořádku. Neumřeš. Všechno je v pořádku. Keithe. Všechno. Je. V pořádku. 

Nejhorší byl ten tlak v hlavě. Nutkání totiž bylo natolik silné, že mu zevnitř tlačilo na lebku, drtilo ji, takže měl oprávněný strach, že mu exploduje mozek. A on proti tomu nemohl nic dělat, protože Emmett ho držel a myslel, že pomáhá, ale ve skutečnosti ho zabíjel.

Jak mu bude, až mu zemřu v náručí?

Keith nakonec povolil. Věděl, že nedokáže vyhrát, a tak zůstal nehybně ležet v Emmettově sevření. Pořád brečel, zíral před sebe, ale neumíral. Navzdory tomu, co mu mozek tvrdil, pořád dýchal a nutkání postupně povolovalo.

„Copak ty si myslíš, že bych tě nechal umřít? Že bych to dovolil?“ pronesl Emmett do ticha. Zněl velmi přesvědčivě, což Keithe přinutilo pohlédnout do hnědých očí. Nedokázal jim však čelit dlouho, na to byl příliš zahanbený. Schoval obličej do Emmettova krku a přitom se ho držel jako dítě.

„Půjdeme si lehnout, dobře? A já dohlédnu na to, aby se ti nic nestalo. Žádný mravenec ani nic jiného se k tobě nedostane,“ slíbil Emmett a Keith neměl sílu mu říkat, že tohle slíbit nemůže, protože nikdo nezvládne ohlídat všechno. Jenže byl tak unavený, že jednoduše přikývl. 

Nohy měl jako z želé, vláčné a gumové, ale Emmett ho celou cestu do pokoje pevně podpíral. Pustil ho až u postele, aby narovnal povlečení a srovnal polštář. Pak plácl dlaní do matrace. „Pojď si lehnout. Dám na to pozor. Nedovolím, aby se ti něco stalo!“ zdůraznil rozhodným hlasem. 

Keith poslechl, ale schválně si lehl co nejblíž ke stěně, aby bylo v posteli místo i pro… Emmett se bez přemýšlení svalil vedle něj a pevně ho objal. „Už je to pryč,“ pohladil ho po vlasech. „Všichni mravenci odešli někam daleko,“ usmál se.

Dnešní večer byl peklo, a přesto… bylo v něm i něco moc hezkého. „Tys přišel,“ zamumlal Keith. Cítil šílenou únavu. Brečet několik hodin v kuse člověka holt vyčerpá.

„No rozhodně jsem nepřijel. Ale chvílemi jsem běžel, ano. Jacob mi napsal asi deset esemesek, což nešlo vyloženě ignorovat. Myslím, že jsi ho trochu vyděsil.“

Keith zavrtěl hlavou. „Tys přišel,“ zopakoval o něco důrazněji, protože tomu sám pořád nemohl uvěřit. Že Emmett přišel a nenechal ho v tom. Přišel! Bylo toho mezi nimi hodně a při posledním rozhovoru, vlastně hádce, to nedopadlo nejlépe, ale Keith na to kašlal. Tohle pro něj tolik znamenalo.

Místo odpovědi ho začal Emmett hladit po zádech. Bylo to tak příjemné, že Keith klidně zavřel oči a nechal se konejšit známou vůní. „Vím, že až se zítra probudím, tak už tu asi nebudeš, ale… Mohl bys tu přespat? Prosím? Být se mnou, i když to bude jen pro dnešní noc?“

„Ani jsem neplánoval, že bych ještě někam šel, králíčku. Měl by ses vyspat. Zkusíš to?“ zašeptal tiše Emmett.

Nemusel to zkoušet, protože už skoro spal. Bylo tak jednoduché nechat všechno za sebou, když měl Emmetta u sebe a zároveň byl příliš unavený, aby myslel na to, že zítra to tak nebude.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

17 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Katrin
10. 8. 2022 17:20

Emmette, jak můžeš udělat něco tak dokonalého❤️…nebo jakože awwe. Máme být na tebe naštvaní, protože ses choval jako pako a ty pak uděláš to, že zachraníš Keitha a to pak jde těžko být na tebe naštvaný 😩😩

Lucie K.
10. 8. 2022 19:13

 Tohle bylo srdcervoucí. Chudák Keith a vlastně všichni lidé, kteří něčím podobným trpí. Četla jsem to dvakrát a pokaždé mi naskočila husina… Si říkám, zaplať boha, že jsem jen těžkej cholerik, když vybouchnu, tak mám tendenci jen do něčeho praštit nebo rozbít. Tak to rozbiju a ulevím si… Ale tohle? To je hard-core. Nevím, jak bych se v takové situaci zachovala, ale Emmett to zvládl výborně. (Pořád jsem na něj strašně naštvaná.) Jsem přesvědčená o tom, že Emmettova máma musela trpět něčím podobným, jako Keith. Přišlo mi to na základě toho, jak se v této situaci zachoval. Asi tuším, jak… Číst vice »

MaCecha
10. 8. 2022 21:08

Tak tohle byla teda veeelká bouře. A někdy mít pravdu opravdu není dobrý :(.

Zase jste se překonaly, ženy.
:*

Lenka
10. 8. 2022 23:12

Prečítala som si spätne všetky kapitoly od začiatku a musím súhlasiť s Luciou K. Emmett má skúsenosti s podobným správaním. Jeho matka trpela nejakou psychickou poruchou. On ju miloval ale ona zabudala že ma syna? Potom sa dostal do náhradnej rodiny kde to nebolo tiež nič moc. Potom pil, hulil, spal so všetkým co sa hýbe kompenzoval a zároveň možno hľadal niečo čo nemal. Lásku? Až na to zanevrel. Potom mu našli Kietha a tu narazila „kosa na kameň“. Sú to len moje domnienky 🙂 Príbeh je super mám rada keď treba „hádať“ co sa stalo v minulosti a zároveň… Číst vice »

Arisu
11. 8. 2022 4:32

Ooo, moc hezká kapitola. Říkala jsem si, kdy a jestli se dočkáme plně „rozjeté“ úzkosti. Ale je to teda podlý způsob, jak zvýšit Emmettovu oblíbenost 😀 ale k jeho povaze se to hodí, takže vám to odpouštím. 😀 😀

Květa
11. 8. 2022 8:23

Tak tohle bylo… Devastující.
Zajímalo by mě, jestli si Emmett nějak zjišťoval, jak jednat, nebo to vycítí intuitivně.

Petra
11. 8. 2022 11:27

No nemám slov asi jsem tu jediná kdo Emmetta bude za tuhle „záchranu“ nemít rád, ale vážně Emmette to bylo tak těžké zvednout telefon a zavolat Keightovim rodičům? Kteří už něco takového určitě zažili. Ne ty jsi prostě musel přijít Keighta zachránit ikdyz se tě o to neprosil a dal jsi mu to nejhorší naději že tu pro něj vždycky budeš ikdyž to není pravda ty tu pro něj nechceš být tak si příště podobné záchrany nech od cesty a jestli si změnil názor a chceš být s Krighthem tak mu to příště přijď říct normálně. Nemusíš ze sebe dělat… Číst vice »

Petra
12. 8. 2022 20:01
Reply to  szabi

Je já Keightovi občas komolim jméno. No to se mi stává i u reálných lidi 🙂 No nechtěla jsem říct že to byla od Emmetta úplně účelovka jen mě mrzí že míst, aby prostě přišel a s Keightem to normálně vyřešil tak ho jde zachraňovat když ani nevěděl jestli to zvládne. Já si totiž myslím že Emmettova mamka neměla OCD ale něco jiného. Ale ikdyby měla OCD a Emmett takový záchvat zažil už jako dítě stejně nemohl vědět jestli to u Keighta zvládne. No a Keight je teda trošku nezodpovědny když u sebe nemá kartičku s instrukcemi co dělat. Si… Číst vice »

Lucka
13. 8. 2022 20:10

Tohle byl hodně těžký záchvat , Keithi. Mozek je zvláštní. Tady je to dobře popsané. A Emmett získává plusove body za pomoc a svůj klid.

Ninsy
16. 8. 2022 21:09

Tak tohle mě hodně vzalo… V téhle kapitole je tolik emocí že mi z toho každou chvíli asi praskne hlava. Upřímně nevím co si o Emmettovi myslet. V jednu chvíli jsem tak strašně naštvaná a v druhou mu děkuju že je. Je to skvělej příběh jen mi teda dává pořádně zabrat.