NEZAJÍMAVÁ ZÁSUVKA

KAPITOLA 31

V kontextu celého vesmíru je to jenom obyčejná, ničím nezajímavá, nedůležitá, zbytečná zásuvka. V kontextu celého vesmíru není nic, co by jí mohlo dát nějakou důležitost, poslání nebo smysl. V kontextu vesmíru fakt o nic nejde.

Tohle si Keith odříkával celé ráno, zatímco si čistil zuby, zatímco krmil Tribi, chystal snídani, jedl snídani, chystal si věci na přednášku, odepisoval Malině a sepisoval seznam věcí, které musí po cestě ze školy koupit.

V kontextu celého vesmíru šlo doopravdy jen o jednu jedinou zásuvku. A kdyby ta zásuvka neexistovala, absolutně nic by se tím nezměnilo. A přesto ho už od brzkých ranních hodin přímo tahle zásuvka – a Keith neznal důvod, proč zrovna tahle, protože s ní nikdy neměl nějaký speciální vztah – mučila. A kdyby měla nehty, zarývala by je Keithovi hluboko do mozku, až by z toho měl mžitky před očima.

Zatímco hodně pomalu a hodně rozvážně upíjel čaj, pohled mu pořád utíkal směrem k předsíni. Tu zásuvku kousek od botníku nikdy nepoužíval. Byla nadbytečná a zbytečná. Neměla smysl. A přesto…

Celou dobu ho rozčilovala ta Emmettova pod psacím stolem, kousek od postele, protože byla moc dobrá kamarádka s nabíječkou od mobilu. Na tu si Keith dával dobrý pozor, jenže… Co když se celou dobu soustředil na špatnou zásuvku? To by přece dávalo smysl, ne? Že ta nejmíň používaná, podceňovaná a přehlížená využije příležitosti a všechny zabije.

Keith odevzdaně vzdychl. Možná by měl přestat uvažovat o zásuvkách jako o něčem, co je schopné samostatného myšlení. Jen zásuvka. Obyčejná, ničím nezajímavá.

Ale i obyčejné a ničím nezajímavé zásuvky mohou začít hořet. To je fakt.

Co když ji elektrikář, který to tady kontroloval, než se Keith nastěhoval, přehlédl a nezkontroloval? Co když je časovaná bomba? Co když je jen otázkou času, než se stane příšerné, šílené neštěstí?

Keith zatnul zuby. Od rána v předsíni ještě nebyl. Sice na zásuvku myslel, s každým nádech víc a víc, ale nešel ji zkontrolovat, protože tohle prostě nebylo fér! NEBYLO TO FÉR. Neutekl skoro žádný čas od chvíle, kdy to trochu nezvládl a… Copak nemohl mít alespoň chvíli volno? Odpočinout si?

Copak jeho mozek nemohl ani na chvíli sklapnout?!!!

Vypil čaj a pečlivě umyl hrnek, který pak se stejnou pečlivostí utřel a schoval. Koukl na hodiny a spočítal, že pokud chce stihnout přednášku, teď byl ten nejzazší čas vyjít. Ještě mohlo být všechno v pořádku, kdyby si jako normální člověk obul boty, vzal bundu a odešel z bytu.

Jenže pokud by vešel do předsíně, cítil, že by tím nutkání probudil na plné obrátky. Věděl, že zatímco teď na něj jen z dálky mile povolává, vejít do předsíně znamenalo, že se mu rozkřičí do ucha jako šílené.

Třeba to bude v pohodě. Třeba ji jen čtyřikrát zkontroluje a bude konec.

Ale no tak. Fakt tomu věříš? Fakt věříš, že to bude v pohodě, když na to myslíš už od rána?

Nakonec stejně neměl na vybranou, protože co mohl jiného dělat? Vyskočit z okna? Asi těžko!

A tak se rozloučil s Tribi, vzal batoh a vešel do předsíně.

Kterou si z nějakého důvodu představoval jako místo totálního chaosu, možná trochu jako peklo, ale byla to pořád ta stejná, obyčejná předsíň. Všechno zůstalo hezky na svém místě. Zásuvka taky. A nehořela. Nedýmala. Dokonce ani nebyla horká, když na ni Keith položil dlaň.

Okamžitě se mu ulevilo a následující nádech byl opojný a krásný, protože zjistit, že neumře přece v člověku musí vyvolávat samé úžasné pocity. A tak si s úsměvem na tváři obul boty, vzal bundu, batoh, klíče a vyšel z bytu.

A hned za dveřmi se ho nutkání zeptalo: Zkontrolovals to? Zkontrolovals ji?

Jasně, že jo.

A jsi si jistý, že byla v pořádku? Jsi si jistý, že přece jen nebyla trochu teplejší?

Keith neměl v plánu stát na chodbě a hádat se sám se sebou, proto odemkl, vrátil se do předsíně, klekl si k zásuvce, položil na ni dlaň a… Fakt se mu zdála v pohodě. Naprosto obyčejná a ničím nezajímavá zásuvka. Úlevně vydechl.

Vstal, ujistil se, že mu nevypadl mobil z kapsy, a vyšel z bytu. Zamkl a svým způsobem věděl, co přijde, ale stejně cítil obrovské zklamání, když ho nutkání znovu přimělo odemknout.

Třetí kontrola taky proběhla v pořádku.

Obyčejná zásuvka. Fakt. Tahle hořet nezačne.

Jsi si jistý? Jsi si vážně jistý? Protože jestli je o něco teplejší, může to všechno postupovat hodně rychle. Jasně, ty jsi v bezpečí, ale co Tribi? Dokázal bys žít s tím, že zemřela kvůli tvoji lenosti? A co všichni sousedi? Zaslouží si to? Jistota je jistota. ZKONTOLUJ TO! 

Počtvrté odemkl dveře od bytu, počtvrté klekl na kolena a počtvrté položil dlaň na zásuvku, která nebyla o nic teplejší než kdykoliv předtím.

„Všechno je v pořádku,“ řekl nahlas a zhluboka vydechl. Bylo mu dobře a možná se za to sám na sebe zlobil, protože měl dojem, že jeho rituál pomohl a on se mu od první chvíle naprosto zbytečně vzpíral. Kdyby to tak udělal hned ráno, mohl mít klid. Proč musí pořád bojovat? Proč to prostě nepřijme?

Tohle jsem já, napadlo ho. Teda… Vždycky věděl, že tohle je on. Že je ten, kdo se čtyřikrát vrátí, jinak dostane záchvat, ale taky v sobě hledal něco víc. Něco, co by ho definovalo.

Ale možná, že nic takového není. Je jen on a jeho nemoc.

Koukl na hodinky a věděl, že už je pozdě, že i kdyby běžel, stejně by na přednášku přišel pozdě, ale společně s tím se v něm vzbudil bojovný duch, který mu docela rázně oznámil, že je jedno, že přijde pozdě, ale PŘIJDE.

Souhlasně přikývl, než si uvědomil, že vlastně kývá sám sobě, a pak už stál znovu na chodbě, zamykal a v další vteřině běžel po schodech odhodlaný stihnout z přednášky co nejvíc.

Přece o nic nešlo. Každý někdy přijde pozdě.

Už stál před domem, připravený rozběhnout se, když ho v posledním záchvěvu napadlo otočit se k oknům od obýváku. A byla to jen vteřina, vážně jen jedna vteřina, která by neměla mít takovou sílu, takovou moc, aby mu předhodila představu, jak z oken šlehají plameny, jak k nebi stoupá černý dým a jak lidé na ulici křičí.

Neměla, jenže se to přesto stalo, a to byl ten okamžik, kdy mu nutkání projelo celým tělem. Od hlavy až k patě takovou silou, že ho to málem smetlo.

Nebylo by příšerné, kdyby stejně začala hořet? Nevyčítal by sis do konce života, že Tribi zemřela jenom proto, že jsi zásuvku zkontroloval pouze čtyřikrát?

Keith zkoušel dýchat. Soustředil se na jednotlivé nádechy a výdechy a přitom pořád koukal do oken, a přestože se nic nedělo a nezahlédl ani plameny ani kouř, stejně nedokázal udělat jediný krok.

MYSLÍŠ SI, ŽE TO ČTYŘIKRÁT STAČÍ? MYSLÍŠ SI, ŽE TO NĚCO ZMĚNÍ? ŽE PO ČTVRTÉ KONTROLE SE NEMŮŽE NIC STÁT?

Pak už mu nešlo ani dýchat. Krk se mu stáhl a srdce se rozbušilo tak rychle, že ho fyzicky bolelo, jak naráželo do žeber. Navíc se mu zatočila hlava a žaludek, který byl v podobných situacích vždycky první, kdo se ozval, se mu obrátil naruby. Keith se předklonil a veškerá snídaně, kterou tak pečlivě připravoval a žvýkal a polykal, skončila na chodníku.

Do háje. KURVA.

ZKONTROLUJ ZÁSUVKU! ZKONTROLUJ JI, NEŽ BUDE POZDĚ. NEŽ VŠICHNI CHCÍPNOU!

Keith jen vzdáleně vnímal, jak běží po schodech nahoru, jak roztřesenýma rukama otvírá dveře a následně sedí na zemi vedle naprosto obyčejné, nezajímavé zásuvky a brečí jako totální troska. Ale naštěstí byl v ten moment tak vzdálený sám sobě, že si ani moc neuvědomoval, co se právě děje.

Prostě se to celé posralo, no a co.

Dotýkal se zásuvky několik dlouhých minut, během kterých mu celou dobu hlasitě hučelo v uších, tepalo ve spáncích a studený pot tekl po čele. S vypětím všech sil se mu podařilo natáhnout nohu a kopnout do vchodových dveří, aby se zabouchly, a teprve potom ze sebe strhl bundu a zahodil ji co nejdál od sebe.

Nemělo smysl si nalhávat, že by snad dneska ještě zvládl vyjít z bytu.

Nemělo smysl předstírat, že je normální člověk.

Roztřesenýma rukama vytáhl z kapsy mobil a až napotřetí se mu ho povedlo odemknout. Váhal jenom chvíli, ale ve skutečnosti věděl, že nemá na vybranou, a tak vytočil číslo a čekal.

„Keithe?“ ozvalo se skoro okamžitě po prvním zazvonění. „Jsem v práci. Stalo se něco?“

„Eee,“ začal Keith, a než si doopravdy promyslel, co chce říct, zase se rozbrečel, anebo možná vůbec nepřestal, jen teď slzy znovu nabraly na intenzitě. „Myslíš, že bys… Potřebuju, aby tady někdo byl. Aby… Já už to sám nezvládnu,“ přiznal.

„Dobře, tak jo. Budu tam, jak nejrychleji to půjde. Jen… Jsi v pořádku?“

Keith automaticky přikývl, ačkoliv si připadal všelijak, ale rozhodně ne v pořádku. „Jo, asi jo. Já jen…“ Jak to měl říct? Nechtěl na to ani vzdáleně pomyslet, natož to vyslovit nahlas. Ale zároveň měl dojem, že pokud to nepřizná, nebude jasné, jak strašně je ta situace na hovno. „Já jsem kontroloval zásuvku a…“

„Ano?“

Do háje. Jak se všechno mohlo tak strašně moc posrat? Proč se to všechno muselo tak strašně moc posrat?

„Já ji… zkontroloval pětkrát,“ vydechl zoufale a zavřel oči. „Zkontroloval jsem ji PĚTKRÁT!“

V telefonu bylo ticho, ne dlouhé a úmorné, ale i těch pár vteřin navíc jasně naznačovalo, že to není dobré. „Už jsem skoro na cestě, zlato, ano? Za chvíli tam budu s tebou a všechno zvládneme.“

Keith automaticky přikývl, protože těm slovům vážně potřeboval věřit. „Tak jo, díky, mami.“

****

Máma po cestě zavolala tátovi do práce a ten trval na tom, že pojede taky. Takže ho nabrala a pak společně přijeli a našli Keithe ještě pořád sedět v předsíni na zemi s rukou položenou na té nepitomější zásuvce v celém vesmíru.

Která celou dobu, neustále, bez přestání, Keithe vytáčela a svůj dlouhý nehet mu zarývala hluboko do mozku. Což bylo možná dobře, protože alespoň nemusel myslet na nic jiného. Třeba na fakt, že mu život protéká mezi prsty.

„Zkontroloval jsem ji pětkrát,“ vyhrkl okamžitě, sotva rodiče vešli do bytu. Oba měli uhnaný a vyděšený výraz a těkali očima po předsíni, jako kdyby čekali, že tady najdou šílenou spoušť. A přitom, kromě odhozené bundy, všechno vypadalo naprosto normálně.

„To je v pořádku,“ řekla máma a klekla si k němu. Dokonce se usmála, nejspíš aby Keithe povzbudila, ale v očích měla strach, a toho si Keith všímal především.

„Nestihl jsem přednášku. Musel jsem se vrátit,“ zamumlal, zatímco ho máma chytila za ruku, kterou měl položenou na zásuvce, a pomalu a opatrně ji stáhla. Ruka mu pak spadla odevzdaně do klína a Keith na ni nějakou dobu nechápavě zíral. Tohle je moje ruka?

„To nevadí. Je to v pořádku,“ zopakovala máma a vyzula mu boty. Podala je tátovi a ten je strčil do botníku. „Je to v pořádku,“ pokračovala naprosto klidným a vyrovnaným hlasem. „Je to v pořádku.“

Skoro to působilo, že ho těmi slovy zaříká, takže Keith vůbec nedostal příležitost jí vpálit, jak velký nesmysl to je. A než se nadál, už ho vedla do obýváku, kde ho posadila na sedačku, zatímco táta za nimi sbíral věci, uklízel je a pak klidně a rozvážně vařil čaj.

Oba dělali všechno klidně a rozvážně, protože věděli, že to na Keithe zabírá.

Teda obvykle zabíralo, ale teď… Keith měl dojem, že mu nic nemůže pomoct.

„Všechno jsem to posral!“ vyštěkl naštvaně a bouchl pěstí do polštáře. Žádnou úlevu mu to ale nepřineslo.

„Keithe, tohle se prostě někdy stává. Sám to víš. Sám víš, že někdy přijdou horší dny,“ uklidňovala ho máma, která si sedla vedle něj, tak blízko, až cítil její levandulový parfém.

„Ne, to…“ Keith zavrtěl zoufale hlavou. „Tohle nebyl jediný kolaps, který jsem měl. Já… Neřekl jsem vám všechno. Před pár dny jsem měl ještě jiný záchvat. Velký záchvat. Nebýt Emm… spolubydlícího, tak by to skončilo asi hodně blbě. Pamatujete si na moje čtrnácté narozeniny? Na scénu s briketami? No tak tohle bylo ještě mnohem horší.“

Máma kmitla pohledem k tátovi ve stejnou chvíli, kdy táta vzhlédl od čaje směrem k mámě. Jistě, nejspíš si chtěli něco telepaticky říct, protože scéna s briketami byla jedna z těch horších záchvatů, o kterém se nikdy nežertovalo a vlastně raději ani nemluvilo.

Mohl za to fakt, že ty brikety byly ještě horké, když v nich Keith hledal kus spadlého ananasu jenom proto, aby se ujistil, že ten kus nebyl shnilý. Popálil si tenkrát dlaně, tekla mu krev a brečel, protože věděl, že pokud shnilý byl, tak by to znamenalo, že snědl hodně shnilého ananasu. A to klidně mohlo vést ke smrtelným křečím a smrti.

Byla to otázka života a smrti. Co jsou oproti tomu spálené dlaně?

A o co horší je hledání shnilého ananasu oproti hledání nakaženého mravence?

„Keithe,“ promluvila máma opatrně. „Možná bychom měli zavolat doktoru Hammondovi. Co myslíš?“

Sice to položila jako otázku a určitě chtěla znát Keithův názor, ale společně s tím Keith věděl, že dávno nemá na vybranou. Nemusel říkat, co si myslí, protože ZKONTROLOVAL ZÁSUVKU PĚTKRÁT! PĚTKRÁT! Tady snad ani neexistovala jiná možnost.

A tak nejistě přikývl.

Máma už nic dalšího říct nestačila, jelikož z předsíně vešel do obýváku Jacob, který se nejspíš vracel ze školy. Stejně jako vždycky měl kromě batohu i plátěnou tašku přes rameno, ve které nesl knihy k povinné četbě ze školní knihovny. A na uších sluchátka, takže vůbec nepostřehl, že v místnosti někdo je. Nejprve hodil tašku na linku a teprve potom s trhnutím zastavil těsně před Keithovým otcem.

„Eee, dobrý den,“ vyhrkl a stáhl si z uší sluchátka. Společně s tím se rozhlédl a nejspíš se mu ulevilo, když na sedačce uviděl relativně klidného Keithe a došel tedy k názoru, že nejde o vloupání.

„Ahoj,“ odpověděl táta a zamrkal. „Já teda nemám nejlepší paměť na tváře, ale ty vůbec nevypadáš jako Emmett.“

„To protože není,“ odvětil Keith unaveně. „Je to jeho bratr. Bydlí tady teď místo…“ Jméno neřekl, jen mávl rukou a doufal, že je to všem jasné.

Došlo na vzájemné představování, kdy táta zkoušel uvolnit atmosféru trochu hloupými vtípky, zatímco Jacob se mile a nervózně usmíval a máma pokládala otázky, které jí přišly nadmíru důležité. Jako třeba: Jak dlouho už tady bydlíš? Co studuješ? Na střední? A Emmett sem chodívá? Jak často?

Keith ale nic z toho příliš nevnímal. Seděl zabořený v sedačce, na tváři pořád cítil zaschlé slzy a přemýšlel, jak to teď všechno bude.

Doktorovi Hammondovi volali za ty roky mockrát, ale vždycky jen v těch nejhorších případech. (Například po scéně s briketami nebo infikovaných komárem.) A naposledy mu Keith z legrace řekl, že je to… naposledy. Už s mojí účastí nepočítejte.

Což byla evidentně hovadina.

A taky si vzpomněl, jak ještě v září dychtivě věřil, že může život na vysoké hravě zvládnout. Nebo možná ne hravě, ale odřenýma ušima určitě.

Taky evidentně hovadina.

„Proč jsi nám neřekl, že se Emmett odstěhoval?“ chtěla vědět máma, jakmile Jacob zmizel u sebe v pokoji se slovy, že se ještě musí hodně učit. „Jacob vypadá fajn, ale je hrozně mladý. Kdybych to věděla, nevím, jestli bych tě s ním nechala samotného.“

Keith se jí podíval do očí a zkusil se usmát, ale ježiši, vůbec mu to nešlo. Připadal si tak prázdný a unavený. Tak zbytečný. Skoro jako zásuvka v předsíni, kterou nikdo nikdy nevyužíval a stejně dokázala způsobit totální apokalypsu.

„Keithe,“ pronesla máma rázně, a tím ho vytrhla z myšlenek. „Co se stalo mezi tebou a Emmettem?“

Přiznat, že musel pětkrát zkontrolovat zásuvku, bylo nakonec mnohem jednodušší než pohlédnout mámě do očí a říct celou pravdu. Ale udělal to, protože teď už stejně na hodně věcech nezáleželo. Ne?

„Zamiloval jsem se do něho. To se stalo,“ přiznal a rozhodil přitom rukama, skoro jako kdyby tím naznačoval, že nechápe, jak to, že si toho do teď nevšimli. Protože z jeho pohledu to musel mít minimálně vyryté na čele.

Jak by si toho mohl kdokoli nevšimnout?

„A on pak odešel,“ dodal.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

13 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tess
15. 8. 2022 19:54

Keith je takový naše malý zlato, že? Ale teď vážně. Doufám v pořádný happy end, protože jinak začnu na místě brečet.

Arisin mobil
15. 8. 2022 21:11

Tak jsem došla k zjištění, že komentáře mi jdou psát jen z mobilu. Vaše webovky se mě snaží umlčet! No hrozný, takhle cenzurovat pravdu a mou sérii prupovídek mi narušit! Tss 😀 😀

Ach jaj, tak nějak skupinově jsme nejspíše očekávali, jak si budou vzájemně lízat rány (a jiné části těla) a zatím se dočkáváme jen zhoršení. 😀 Tak snad přijde odraz ode dna a počty se nebudou navyšovat:( ťuťu malý

Arisu
15. 8. 2022 22:08
Reply to  szabi

Už to frčí. <3 Má první myšlenka byla „to už mě zabanovali i tady?“ 😀 Až po zkoušce jiné IP adresy mě napadlo, že za to možná nemůžu. 😀

Lucie K.
16. 8. 2022 9:44

Tohle je teda síla. Dlouze jsem nad Keithem přemýšlela, jak to má chudák těžké. Opravte mne, pokud se mýlím, ale spouštěčem těchto událostí byl Emmett, to jak se k němu hnusně zachoval (ano, byl k němu upřímný, ale v závěru to vždycky začal on a pak se zachoval naprosto sobecky.) Tak si říkám, Keith si zaslouží veškerou lásku světa, ale na druhou stranu, být jeho partnerem, kterému na něm opravdu záleží a miluje ho, to taky nebude procházka růžovou zahradou. Myslím to v tom směru, že partneři se ve vztahu občas hádají, a občas prásknou i dveře a u Keithe… Číst vice »

MaCecha
17. 8. 2022 0:51

Tak teď doufám ve dvě věci – že se při odchodu Keith potká s Emmetem a spolu to nějak zvládnou (protože to Emmetovi přece opravdu jde!) anebo se za dr. Hammondem vypraví oba a ten nakonec pomůže napravit hlavinku jim oběma).

A taky díky za bližší popis toho, jak Keith ty zásuvky vlastně kontroluje. Já už si představovala, jak se vrtá v kabílkách :).

:*

Lucka
17. 8. 2022 21:17

Tahle kapitola mě hodně rozesmutnila. Dva takové záchvaty za sebou hodně vyčerpají. Rodiče má Keith super.

Květa
19. 8. 2022 22:56

Brutální. Nedokážu si to představit, ale jen číst o tom, vyčerpává. Napadlo mě, zhoršil by se mu stav, kdyby třeba ta zásuvka opravdu začala hořet?