Szabi

Do školy odešel o hodinu dřív, což nakonec bylo zbytečné, protože nemusel čekat na čtvrtou tramvaj. Nemusel chodit po ulici sem a tam, dokonce ani čtyřikrát projít vchodem na fakultu. Ne, nutkání nejspíš spalo, totálně vyčerpané, a nechalo Keithe, aby si pro jednou poradil sám. Což zcela určitě byla velká úleva, ale taky to znamenalo, že měl skoro čtyřicet minut sedět před učebnou, hledět na zavřené dveře, kontrolovat čas a neustále se tvářit mile, když někdo procházel kolem.

Všichni vyučující už věděli, že tohle je ten kluk, co občas v hodině vstane a začne vyrušovat, protože buď měli jeho fotku, nebo se s ním už potkali během minulého týdne, kdy s otcem fakultu několikrát navštívil.

Jediný, kdo u něj dneska zastavil, byl profesor Robinson, který vyučoval Dějiny architektury, a který čirou náhodou měl syna autistu, takže měl hodně co říct. Třeba to, že všechno absolutně chápe, a kdyby Keith někdy potřeboval pomoc, tak ať rozhodně neváhá.

Keith na to reagoval slovy, že až bude hledat někoho, kdo ho vysadí ke stropu, aby zkontroloval požární hlásiče, dá mu rozhodně vědět. Profesor Robinson se upřímně zasmál, protože absolutně nepochopil, že to nutně nemusí být vtip.

Ale aspoň těch čtyřicet minut uteklo docela rychle a Keith najednou seděl na své první vysokoškolské přednášce a společně se stovkou dalších lidí poslouchal profesora Moorea, který byl tak malinký, že ze zadních lavic vůbec nebyl vidět. Oproti tomu měl ale velmi zvučný hlas, který naopak museli slyšet i studenti na chodbě.

Keith zíral na tabuli, kde přibýval jeden vzorec za druhým, které už – alespoň podle Mooreových slov – měli všichni dávno umět ze střední, ale Keith byl přesvědčený, že minimálně dvacet z nich vidí poprvé.

No tak jo, to nevadí. Prostě se je doučí. Jistě.

V další hodině Pozemního stavitelství měl nutkání každou větu zapisovat čtyřikrát, protože jinak by ho mohla asi šedesátiletá učitelka vyhodit z přednášky na chodbu, kde by ho někdo zcela určitě přepadl a zabil, takže by byl mrtvý, mrtvý, mrtvý a mrtvý.

A na hodině Základů architektury zase usnul, protože profesorka Solemniová stoprocentně netušila, co znamená tečka na konci věty, takže nikdy, absolutně vůbec nikdy, neklesla hlasem a pořád mluvila a mluvila a Keith mrkal a mrkal, ale stejně na chvíli klimbnul.

Navzdory tomu nebyl první den tak hrozný, protože ani jednou nepomyslel na zásuvku, nezavřel všechna okna a hlavně nevykřikl, že brzo všichni zemřou.

Na druhou stranu… S nikým nepromluvil.

Už po první přednášce viděl, že někteří spolužáci spolu začínají komunikovat, tvořit dvojice, nebo trojice, ukazovat si vzájemně zápisky a domlouvat se na společném obědě.

Keith zíral před sebe, možná trochu vyděšeně, ale pořád měl dojem, že nepůsobí úplně jako magor, rozhodně nevyčníval z davu, ale přesto nenašel odvahu pohlédnout na holku vpravo a říct: ahoj, nebo na kluka vlevo se slovy: jak je.

Když pak přecházel mezi učebnami, zahlédl v davu Emmetta, který se skupinou lidí postával před aulou a zrovna něco říkal a všichni ostatní poslouchali.

Bezva.

Nebyl naštvaný. Nebyl naštvaný (k tomu taky neměl důvod, protože Emmett nic neprovedl), ale stejně nedokázal zapomenout, jak mrzutě v noci reagoval.

Přece ho varovali. Několikrát. Samozřejmě, že dřív nebo později by skončili v podobné situaci, ale bylo hrozně frustrující, že na to došlo hned napoprvé.

Takže když odpoledne přišel domů, nemohl se rozhodnout, jestli dnešní den považuje za dobrý či špatný, protože na obou stranách něco bylo. Během vaření jídla a krájení zeleniny došel k názoru, že od sebe první den nemůže chtít všechno. Nikoho nevyděsil k smrti a spolužáci zatím o ničem nevěděli, což rozhodně bral jako vítězství.

U Přátel snědl opečené brambory s dýní a salátem, na půl hodiny usnul, a kdyby ho nevzbudila znělka dalšího dílu, asi by spal až do noci. Do velké sklenice pak nalil jablečnou šťávu a s tím odhodlaně vytáhl učení.

Nejprve ze zápisků vymazal zbytečně věty, které zapsal čtyřikrát, a poté přešel k matematickým vzorcům. Vypsal je všechny na papír a postupně hledal ve skriptech, středoškolské učebnici a na internetu.

Nikdy neměl špatné známky, většinou patřil k těm lepším studentům, ale jen z toho důvodu, že bez kamarádů měl hodně času na učení. Kdyby tomu nevěnoval každou volnou chvíli, asi by na tom nebyl tak dobře. Což ale bylo úplně jedno, protože vysoká není střední. A v tomhle ohledu měl jednoduché předsevzetí.

Nějakou to dotáhnout ke státnicím. Klidně po čtyřech.

Tribi jeho odhodlání nejspíš sdílela, protože přihopsala blíž, přední packy položila na stůl a nakoukla. Sebrala list papíru a stáhla ho k zemi. Pak samou radostí začala běhat dokola a zadní packy vyhazovala do vzduchu. Keith na ni chvíli koukal a usmíval se. Přesně do momentu, než zaslechl klíč v zámku.

Emmett je doma, proběhlo mu hlavou okamžitě. Přemýšlel, že by šel do pokoje, ale stejně by nestihl posbírat všechno učení, proto zůstal sedět na sedačce. Zrak zabodl do učebnice, odhodlaný ho zbytečně nezvedat.

„Čau,“ pozdravil Emmett, sotva vešel dovnitř. Pokojem okamžitě zavoněla káva a trochu i čokoláda.

„Ahoj,“ odpověděl Keith zdvořile a vlastně docela mile, protože nechtěl znít jako uražené děcko.  Ale nepohlédl na něj, ani na okamžik, i když trochu nutkání měl.

Emmett došel do kuchyně a vyskládal na linku nákup. Ale Keithe nezajímalo, co nakoupil, nepodíval se. Ani když Emmett sebral bagetu a čokoládové sušenky a přešel ke gauči. Musel přitom přeskočit Tribi. „Hohó, pozor, králíku.“

Pak doslova padl na sedačku a unaveně vzdychl. Podle vůně a černého trička s nápisem SAiNE, což Keith nemohl vědět, protože se nedíval, byl Emmett po další šichtě v kavárně.

„Vezmi si,“ pronesl Emmett a přisunul čokoládové sušenky doprostřed sedačky.

„Dík, když tak potom.“

„Děláš věci do školy?“

Keith zíral na obrazovku počítače tak upřeně, že si málem vypálil sítnice. Dokonce ani nemrkal. Což bylo tak hloupé! Smířlivě přikývl. „Všechno mi trvá čtyřikrát dýl než ostatním, tak musím začít s předstihem.“

Emmett na to nijak nereagoval. Místo toho obrátil pozornost k televizi. „Na co koukáme?“

„Na Přátele. Mám to jako kulisu. Znám to už skoro nazpaměť. Pusť si, co chceš.“ Koukat na Přátele byla totiž jistota. Nikdy ho neposedlo nutkání vidět některý z dílů čtyřikrát, což u ostatních pořadů zaručeno neměl.

„Vyspal ses aspoň trochu?“ řekl Emmett s ovladačem v ruce. Překlikával mezi seriály, ale nevypadalo to, že by ho něco zaujalo.

Takhle otázka Keithe trochu znejistěla, protože netušil, jestli se chce vracet k minulé noci. Stejně nakonec vypálil: „A ty?“

„Ptal jsem se na tebe,“ odvětil pobaveně Emmett. „Ale dobře, já zase docela rychle usnul. Někdy bývám protivnej, když se v noci vzbudím. Promiň. Určitě to bude lepší.“ Sáhl do kapsy a vytáhl mobil. Vyhodil ho do vzduchu a chytil. „Nabil jsem ho v práci.“

Nejspíš nešlo o to, jak Emmett v noci reagoval. Že byl podrážděný a mrzutý. A rozhodně nešlo o telefon. Keith nějakou dobu zíral do země a poprvé mu došlo, že problém je celou dobu v něm. V tom, jak hrozně moc ho rozhodilo Emmettovo chování.

Měl být připravenější a odolnější. Nebrat to tak vážně.

„Byls málo varován. Je mi to jasné. Za ten mobil promiň, ale na druhou stranu… Copak tys nikdy neslyšel o elektronických vlnách, který mobil vydává? Pravděpodobně už máš stejně nádor na mozku. Kdybych tě nechal uhořet, byla by to vlastně rána z milosti.“ Zaklapl počítač, protože věděl, že dneska už stejně nic dalšího neudělá.

Emmett rozhodil rukama a trochu vykulil oči. „Proto jsem se omluvil!“ vyhrkl a najednou působil naléhavě. „Dneska jsem se stavil u kartářky a ta řekla, že mi někdo v noci zachránil život. A protože jsem zrovna neměl nikoho v posteli, vděčím tobě!“ Z balíčku vytáhl sušenku a podal ji Keithovi.

Taková sušenka smíru.

„Je jednodušší něco slíbit. To ale neznamená, že člověka nepřekvapí, když se to pak doopravdy stane,“ dořekl a zamával sušenkou.

Keith ji přijal. Převaloval ji mezi prsty, až mu na palci a ukazováčku zůstala trocha čokolády. Stejně do ní ale nekousl, místo toho ji vrátil zpátky k ostatním. Ani ne tak proto, že by nechtěl přijmout Emmettovo vysvětlení, spíš nechtěl jíst zbytečné cukry.

Špatné jídlo jeho stavy zhoršovalo. Stejně jako málo pohybu. A stres.

„Hele, budu ti zachraňovat život každou noc, možná bys měl přijít na nějaký způsob, jak se mi odvděčit,“ pronesl Keith a povytáhl obočí, aby dal najevo, že to myslí smrtelně vážně.

„To je návrh?“ Emmett doslova propaloval Keithe pohledem.

„To je otázka?“

„Mám k tomu nakreslit pomyslnej otazník?“

Keith dal nohy do tureckého sedu. „Nemusíš. Ano, je to návrh. Na to, abys mi třeba sem tam z práce donesl kafe.“ Schválně přešel význam, který tomu chtěl Emmett dát, protože by pak určitě zčervenal.

„Jo tak. Jsem vcelku přístupnej,“ přikývl Emmett. „Tím myslím, že ti ho donesu. Tipuju tě na mandlové mléko, jeden cukr.“

„Bez cukru.“ Ačkoliv kafe nakonec nebyl nejlepší nápad, protože to jeho stavy taky nezlepšovalo. Jenže Emmett pracoval v kavárně, takže ho logicky nepožádal o čaj. „Páni. Seš fakt pohodář, co? Nenechám tě vyspat a ty mi za to slíbíš odměnu. Hezký.“

„Platím nízkej nájem. Do toho se vejde i pár hezkých gest.“

„To je fakt. Hele a co ta masáž nohou? Na tu se vrhneme kdy?“

Co se týkalo legrace, byli jeden jak druhý. A Emmett musel být ten pravý spolubydlící, protože okamžitě pochopil. Celou sušenku narval do pusy, až mu trochu drobků vypadlo. Popadl Keithovu nohu a položil ji do klína. „Fajn ponožky,“ uchechtl se při pohledu na mrzimorský emblém. Přejel ukazováčkem po chodidle a Keith se okamžitě rozesmál.

„Přestaň, to lechtá!“ Vytrhl nohu a schoval ji pod sebe. „Tys to nepochopil. Já chtěl dělat masáž nohou tobě, přece. Mám na to úchylku.“

„Jo tak!“ Emmett bez váhání zvedl nohu a strčil ji Keithovi pod nos. „Jen do toho. Můžeš je i olizovat, nevadí mi to.“

Keith zakroutil hlavou a nohu shodil. „Kámo, ty se nezastavíš fakt před ničím, co?“

Bylo to super. To, jak Emmett pobaveně pokrčil rameny. To, že ze všech těch seriálů vybral právě Sabrinina děsivá dobrodružství, což byla naprostá hloupost a Keith na to reagoval slovy: „Jako fakt?“

„Musíme se poznávat. Je lepší, když o mně budeš vědět to nejhorší na začátku,“ zněla odpověď.

Bylo to super, protože poprvé něco takového nezažíval s tátou, mámou nebo sestrou. Ale s úplně cizím klukem.

„Vzhledem k tomu, že o tobě nic nevím, tak začínáš docela zostra.“

Bylo to super, protože mohl být alespoň částečně sám sebou.

Tribi doběhla k sedačce. Chtěla skočit nahoru, ale překážely jí Keithovy nohy, proto ji Emmett vysadil. Nejspíš taky chtěla vidět, jak Sabrina totálně lže svým kamarádům o tom, kdo je.

Což Keith komentoval, stejně jako každou další scénu, repliku nebo dialog. A Emmett nevypadal nijak naštvaně, dokonce většinu poznámek odkýval a společně pak vymýšleli, jak by seriál natočili oni dva.

Jakože spolu. A lépe.

Někdy ke konci prvního dílu, pípla Keithovi esemeska a on okamžitě podvědomě tušil, o koho jde. Koukl na displej a po tváři mu přeběhl úsměv, ale nic víc. Neodepsal, protože ten požadavek byl naprosto stupidní.

Za pár vteřin mobil pípl znovu. A ještě jednou.

Deset vteřin nic a počtvrté.

Keith hlasitě vzdychl. „Promiň, to je ségra. Pořád mě prudí, abych jí poslal tvoji fotku. Chce vědět, jestli jsi hezkej.“

„Napiš, že nic moc, ale že jsem ti slíbil kafe,“ nadhodil Emmett, ale rozhodně byl pobavený. Ať už ze seriálu nebo Keithe nebo z toho, jak mu Tribi olizovala kalhoty.

„Pozdě. Už jsem jí napsal, že seš k sežrání,“ odvětil Keith okamžitě. „Nevěří mi.“

Nejprve ho napadlo, že zašel moc daleko, protože něco ve vzduchu na vteřinu změnilo náladu, ale než mohl cokoliv říct, třeba celou situaci zlehčit, Emmett poposedl blíž. Vlastně úplně nejblíž a hlavu vrazil vedle Keithovy. „Tak nás teda vyfoť.“

Což bylo trochu nečekané, ale vlastně moc hezké, takže Keith rozhodně nezaváhal a vyfotil je.

Chtěl fotku zkontrolovat, jenže téměř okamžitě ho přepadlo nutkání. A hodně silné, protože ho polil studený pot.

Chceš umřít? Chceš snad umřít? Ne, vážně. TY UMŘEŠ!

Popadl Emmetta za rameno, aby neutekl, a trochu vyděšeně mu pohlédl do očí. „Vyfotím nás ještě třikrát, jo?“ A společně s tím vyfotil druhou fotku, a i když byla rozmazaná, rozhodně se počítala.

Na třetí Emmett vyplázl jazyk a na čtvrté zamával. Na poslední jim to slušelo nejvíc, proto ji Keith vybral a poslal sestře.

„Spokojenej?“ pronesl Emmett a vrátil se zpátky na kraj sedačky. Sušenky i bagetu už snědl, přesto zvedl sáček a nakoukl dovnitř.

„Co já? Ségra bude šťastná.“ Než to stačil říct, přišla mu reakce na fotku. Tři smajlíci se srdíčky místo očí. Hned za tím…

„No tak bezva,“ zamumlal Keith. „Ségra se nemůže dočkat, až tě pozná.“

„Je hezká?“

Tahle otázka Keithe překvapila. Nejistě poposedl. „Je jí šestnáct,“ osvětlil, což asi stačilo, protože Emmett přikývl a téměř okamžitě ztratil zájem o další hovor.

„Ty máš sourozence?“ vyhrkl Keith.

Nějakou dobu trvalo, než dostal odpověď: „Jo i ne.“

„Tomu nerozumím.“

Emmett se hezky usmál. „To nevadí.“

****

Druhý den ve škole byl napjatý. Pořád čekal, kdy ho nutkání přinutí udělat něco šíleného a nenormálního. Kdy v hodině začne vyrušovat. Kontrolovat zásuvky, procházet záchody, prohledávat koše – ano, i tohle se jednou stalo, protože měl utkvělou představu, že v některém ze školních košů může být docela určitě bomba a on ji musí najít – nebo kontrolovat hasičáky na chodbě.

Stát se mohlo prakticky cokoli, ale z nějakého důvodu se nedělo skoro nic.

Jednou musel nadpis čtyřikrát podtrhnout, čtyřikrát se napít a čtyřikrát přijít a odejít z učebny. Všude ale bylo tolik studentů, že to nikdo nepostřehl.

Zrovna měl půl hodiny pauzu, seděl před učebnou a na klíně měl položená skripta, když si vedle něj sedl kluk s dlouhými vlasy staženými do culíku. Byl celý v černém a na kalhotách měl připnuté cvočky.

„Votrava, co?“ zamumlal.

Keith nejdřív nepochopil, že mluví na něj, proto pohlédl za sebe. Ale tam byla jen stěna, takže… „Cože?“

„Že je to votrava. Čekat. Říkal jsem si, že bych šel na oběd, ale za půl hodiny se to stihnout nedá.“ Přes rameno měl tašku od notebooku a právě z té vytáhl plechovku s energy drinkem.

„To jo,“ přikývl Keith. Trochu nejistě a překvapeně, ale nejspíš by si na tohle měl zvyknout, protože na vysoké to tak jednoduše chodilo. Každou chvíli k němu mohl někdo cizí přijít a říct třeba: Ty vogo, ta přednáška byla mega nudná. Nebo: Učil ses na test? Já celou noc nespal hrůzou.

„Kdyby něco, jsem Alf,“ podotkl spolužák a místo toho, aby mu podal ruku, poplácal Keithe po rameni, což bylo sice zvláštní, ale zároveň velmi přátelské.

„Super jméno.“

„Vlastně jsem Alfred, ale tak mi nikdo neříká. Znáš ten sitcom? Alf? Bože, já ho miloval, když mi bylo pět! Úplně jsem z něj nemohl. Dokonce jsem měl plyšáka Alfa a první školní den jsem ho s sebou vzal do školy a přemluvil učitelku, aby mohl sedět vedle mě.“

„Stálo tě velké úsilí ho sem nepřitáhnout i včera?“ ušklíbl se Keith.

„Ani mi nemluv. Ještě teď je kvůli tomu nabručenej.“

Byl to jen okamžik, při kterém na sebe oba pohlédli, nic víc nebylo třeba, aby bylo jasné, že by si mohli rozumět. A při další přednášce třeba sedět vedle sebe.

Alf vytáhl z kapsy mobil. „Jak se jmenuješ? Přidám si tě na facebooku.“

Nepředstavoval se poprvé v životě, takže věděl, jak si s tím poradit, ačkoliv ho napadlo, jestli by nebylo lepší vybalit celou pravdu takhle na začátek.

Jenže… Eee, nechtělo se mu neustále vysvětlovat, proč musí každé jméno čtyřikrát zopakovat. Ano, svoje a i to tvoje a docela určitě i tvé mámy, pokud nechceš, aby chcípla. Ne, nežertuju. 

Nejprve zakašlal a docela potichu zamumlal: „Keith.“

Předstíral, že mu zaskočilo. Pořád trochu kašlal. „Keith,“ dostal ze sebe přiškrceně.

„Sakra!“ Plácl se dlaní do hrudi. „Promiň. Keith. Jmenuju se Keith.“

Nebyl to možná nejlepší způsob, ale vždycky fungoval, dokonce i teď, protože Alf nevypadal podezřívavě. Roztáhl úsměv od ucha k uchu a zase Keithe poplácal po rameni.

Keith nechtěl předbíhat, ale možná to vypadalo, že mají i speciální pozdrav.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥