ZBYTKOVÝ PROUD

KAPITOLA 2

Poprvé mu bylo sedm. Docela normální děcko, co v docela normální den jelo na kole. A šlo o docela normální pád, protože chtěl zkusit jet bez držení. Prvních pár vteřin, pět, bylo obyčejných. Dokud nezjistil, že mu teče krev.

Byla horká, temně rudá a pořád tekla, od loktu až po zápěstí a přes prsty na zem. Kolo leželo na boku a mělo spadlý řetěz.

Tak nějak to začalo, normálním dnem, normální vyjížďkou a Keith často přemýšlel, zda by svět fungoval jinak, kdyby tenkrát nesedl na kolo, nejel přes les a dával větší pozor. A především kdyby nespadl. Jestli by pak třeba nežil jiný život.

Ačkoliv doktoři tvrdili, že ne. Že to v něm bylo od narození, něco jako spící příšera, co se jedním pádem probudila a začala zuřit. Takhle mu to alespoň tenkrát vysvětlili.

Teprve až mnohem později došel k názoru, že měl být opatrnější a nechat příšeru spát. Klidně celý život, protože, a za tím si stál, příšera se sama od sebe určitě budit nechtěla. Navíc mu zůstala dlouhá jizva, od loktu k zápěstí, nejspíš aby měl vzpomínku na den, kdy to všechno začalo.

Takže palcem hladil jizvu, tam a zpátky, a přemýšlel, jestli nebyla chyba poslat tátu hrdinsky domů, když v zámku zarachotil klíč.

Je to tady. Je to tady. Je to tady. Je to tady.

Vstal, což mu okamžitě přišlo jako hloupost, není přece uvítací výbor, a znovu sedl vedle Tribi.

Na chodbě byl slyšet hluk, šustění bundy, zouvání bot, chrastění klíčů a pak tři kroky.

Keith stejně nakonec vstal, protože nedokázal zůstat v klidu. Měl pocit, že mu tělem projela vlna energie a on ji potřeboval dostat za každou cenu ven. Jenže takhle vypadal jako totální idiot, co čeká v pozoru. Sedl si.

A vstal.

Sakra. Teď si musel znovu sednout a počtvrté vstát, protože nechtěl, hrozně moc nechtěl při dalším pohybu dostat smrtelnou křeč.

Takže když nový spolubydlící otevřel dveře, Keithovo srdce bušilo jak splašeně, ale přitom vypadal, že takhle stojí celou věčnost, možná odjakživa.

Nový spolubydlící, Emmett, vešel dovnitř a měl výrazně zelenou mikinu. To byla první věc, kterou Keith pochytil. Pak to byla sportovní taška přehozená přes rameno. A vlasy, kolem uší trochu delší, tmavě hnědé a rozcuchané, jako by teprve teď Emmett vylezl z postele. Ale Keith došel k názoru, že takhle je to schválně. Správná image, jak by řekla Malina.

„Ahoj?“ dostal ze sebe trochu přidušenějším hlasem, ale nezněl vyloženě hloupě, což mu udělalo radost.

Emmettovy oči byly zvláštně uhrančivé.

Což Keithe trochu zaskočilo. Nechápal, proč tomu věnoval celou jednu samostatnou myšlenku.

„Ahoj,“ odpověděl Emmett a přišel blíž. Taška mu z ramene sklouzla na zem. „Můžu ti podat ruku?“ navrhl, ale nezněl posměšně, urážlivě, bojácně, vyděšeně, nebo znechuceně, což byly asi nejčastější reakce.

„Nevím, mohl bych pak začít mlátit hlavou do zdi,“ pokrčil Keith rameny. „Všude by bylo hodně krve a tak.“

Netrvalo to dlouho, vlastně nový spolubydlící pochopil velmi rychle a zcela upřímně se zasmál. Společně s tím natáhl ruku. „Emmett,“ pozdravil.

Tak tohle je Emmett, napadlo okamžitě Keithe a ruku přijal, aniž by měl pocit, že doopravdy musí mlátit hlavou o zeď, nebo všechno čtyřikrát zopakovat.

Když přemýšlel, jaký by měl spolubydlící být, vždycky došel k názoru, že je to úplně jedno, hlavně musí vydržet všechny Keithovy zvláštnosti a nic víc. Nebylo důležité, jestli je hodný, milý, přátelský, poctivý, zodpovědný, legrační, vysoký, bordelář, má radši sladké nebo slané, nebo hodně času tráví doma. Ne.

Všechno bylo podřízené té jedné jediné věci.

Ale teď tu Emmett stál a byl mnohem víc.

„Nechal jsem ti ten pokoj nalevo,“ zamumlal Keith a pro jistotu na dveře ještě ukázal.

„Skvělý, přesně ten jsem chtěl,“ odpověděl Emmett a vůbec nebylo poznat, jestli to myslí vážně. Nebo jen tak. Nebo mu na tom opravdu záleží. Nebo žertuje. „Hele… Tvoji rodiče mi toho hodně řekli, ale byl bych rád, kdybys mi ještě něco řekl ty. Co potřebuješ.“ Odmlčel se, ale pak ještě dodal: „Chci, aby ses cítil dobře.“

„Chceš čaj?“ pronesl Keith, který pil čaj většinou jen ráno, ale tentokrát potřeboval zaměstnat ruce a čaj bylo to první, co ho napadlo.

Taky uměl namíchat docela dobrý Sex on the beach, ale s tím se teď vytahovat nechtěl.

„To by bylo fajn. Hodím si tašku do pokoje, dej mi chvíli.“ A zase se usmál. Rodiče měli pravdu, když říkali pohodář, protože na první pohled tak vážně působil.

Keith nalil vodu do konvice. Pro sebe vybral modrý hrnek a pro Emmetta bílý, ten s tím nerozbitým ouškem. Do obou přidal sáček s třezalkovým čajem, protože jiný nepil. Vlastně ani čaj neměl moc rád, ale třezalka má prý velice silné uklidňující účinky. A všechno, co obsahovalo silné a uklidňující v jedné větě, považoval za perfektní.

Ze šuplíku vybral lžičku, druhou shora, protože na první byl flek od vody, a zrovna v tu chvíli vypnula rychlovarná konvice.

A Emmett už nějakou dobu stál u linky, opřený o lokty, a pozoroval Keithe. Byl docela blízko, ale ne tak blízko, aby narušoval osobní prostor. Keith však dokázal zachovat chladnou hlavu a nalít vodu do obou hrnků, aniž by mu jediná kapka spadla mimo.

„Takže architektura, jo?“ promluvil Emmett.

„No jo. Co se týče technického kreslení, jsem asi ten vůbec nejpomalejší kreslíř na světě, a to myslím opravdu doslova, ale prý to nevadí. Takže… Tak.“ Když má člověk papír od doktora, nevadí toho hodně. Respektive hodně věcí se dá domluvit, protože… Lidé v jeho společnosti vždycky měli strach, aby si někdo náhodou nemyslel, že jsou necitliví, nebo ho nějak diskriminují. Takže ano, vysokou školu studovat mohl. Ano, mohl mít tolik času, kolik potřeboval, a pokud to nepůjde jinak, všechno přeměřovat.

Ne jednou.

Ne dvakrát.

Ne třikrát.

Z úvah ho vytrhl pohyb na sedačce. Tribi zastříhala ušima, dala packy před sebe a pořádně se protáhla. Přitom zívla a odkryla horní zuby. „To je Tribi,“ ukázal na ni Keith. „Tribi, Tribi, Tribi.“

Emmett se otočil a bylo vidět, že si předtím třetího člena domácnosti vůbec nevšiml. „Wow, ty máš králíka, no jasně. Je bezva. Tribi je kluk, nebo holka?“ Přešel ke gauči a pohladil Tribi po hřbetu.

Nechala se, vždycky se nechala, ale stejně Keithe potěšilo, jak bezprostředně a bez obav Emmett jednal. Přece jen Tribi byla hodně velká a dost lidí se nejdříve ptalo, zda může kousnout.

Mohla, ale zatím nikdy ani jednou nechtěla.

„Holka.“

Vzal oba hrnky a odnesl je na stolek před televizi.

„Krásná,“ odpověděl Emmett, zatímco Tribi stále hladil mezi ušima. Ta spokojeně přivřela oči, až nakonec zase usnula. „Mám si dojít pro sešit a psát si to? Bude to hodně otázek a pravidel? Jsi jak Sheldon z Teorie velkého třesku?“

„Co? Ne! Bože, co ti rodiče navykládali? Já přísahám, že nejsem až tak otravný. Fakt. Občas jo, ale ne tolik.“

Jenže – a to už nahlas neřekl – u Sheldona šlo vždycky především o legraci, protože byl jen postava v seriálu. Ale s Keithem byl každý vrtoch, každý záchvat a každá zvláštnost realita. Takže nakonec byl možná přece jen horší než Sheldon.

„Vlastně říkali, že nezdravě často masturbuješ,“ pronesl Emmett klidně. Nepohnul přitom žádným svalem v obličeji navíc. Ne, jen tam seděl s očima přilepenýma na Keithovi a nic neříkajícím výrazem.

Takže to byl asi hodně dobrý lhář.

„Vážně? O tobě říkali přesně to samé. Prý se k sobě budeme fakt hodit.“

Emmett zvedl ruce do vzduchu, jakože se vzdává, a pak se rozesmál. „Víš co? Myslím, že měli pravdu.“

„Taky říkali, že seš pohodář. Je to pravda?“ Keith pořádně upil čaje, ale klidnější si rozhodně nepřipadal. Nebyl vyloženě nervózní. Stylem, že by měl každou chvíli vybuchnout, nebo udělat nějakou šílenost, ale přesto chtěl zanechat dobrý první dojem.

Protože se mu Emmett líbil. Jakože hodně.

Byl legrační. Měl rád zvířata. Působil uvolněně. A ani na vteřinu nevypadal nejistě, že bude sdílet společný prostor s někým jako je Keith.

„Když mi nikdo nesahá na věci a nechodí ke mně do pokoje, tak jo. Jinak mám problémy se sebekontrolou,“ odvětil Emmett.

Možná na vteřinu Keith cítil, jak mu žilami proudí mráz, než mu docvaklo, že spolu stále pokračují ve hře. „Sakra. Tak to… Bude problém. Pokud mě nepustíš do pokoje, hrozí, že tě budu chtít zabít. Třeba pobodat. Jako toho bývalého spolubydlícího.“

Máma by mu řekla, že o takových věcech se nežertuje. Ale Keith věděl, že žertovat pomáhá. Někdy hodně.

„Mám paralyzér.“

„Mám dýku.“

„Mám z toho dobrý pocit,“ pronesl pobaveně Emmett. „Ale teď vážně. Nikdy si nebudu zamykat pokoj, myslím, že to je dokonce jedna z podmínek smlouvy. Jak v té pohádce o třech medvědech. Můžeš sedět u mého psacího stolu a spát v mojí posteli…“ Po tváři mu přeběhl šibalský úsměv a v očích zajiskřilo. „Budeš ke mně chodit každou noc?“

Legrace, legrace. Alespoň teď.

Jestli to bude legrace i ve tři ráno, to nedokázal Keith odhadnout. „Vlastně asi ano. Respektive skoro každou. Někdy je to trochu lepší, třeba když jsem hodně unavený. A většinou v tom stavu moc nevnímám, dokud prostě nezkontroluju to, co musím. Navíc jsem vázaný na číslo čtyři. To ti asi rodiče řekli, což znamená, že všechno musím udělat čtyřikrát. Takže… Ano, v noci budu chodit k tobě do pokoje a čtyřikrát rozsvítím a zhasnu. Jsi si jistý, že to zvládneš?“

„Asi ano. Jsem zvyklý na horší podmínky. Musíš rozsvěcet? Co třeba baterka?“ navrhl Emmett.

„Musím rozsvítit, abych to mohl pořádně zkontrolovat. Promiň.“ Na chvíli zíral Keith do hrnku. Byl rád, že tohle všechno řekl hned, což ale nemuselo znamenat, že v noci ani jeden z nich nebude šílet.

„Tak jo. V pohodě. Určitě to půjde, nemusíš se kvůli tomu cítit špatně,“ zareagoval Emmett, skoro jako kdyby věděl, na co Keith myslí. „Vím, že to nebude schválně. Ještě něco, krom nočních kontrol?“

„Musím každé jméno zopakovat čtyřikrát, aby jmenovaný… nezemřel.“ Poslední slovo Keith zamumlal a pohlédl přitom na druhou stranu pokoje, na vysokou knihovnu, kde zatím ležely jen dvě knihy. Jane utíká od Fieldingové, kterou tady zapomněla máma, a Sněhulák od Nesba, kterou tu nechal schválně táta, aby Fieldingové nebylo smutno.

„Dobře,“ promluvil Emmett.

„A jinak asi nic, co by tě mělo nějak omezovat. Prostě kdybys měl pocit, že tady chodím a dělám šílenosti, tak si mě nemusíš všímat. Vážně, nevšímej si mě.“ Což znělo jako rozkaz, ale mnohem víc šlo o prosbu. Hrozně nerad vždycky vysvětloval, co dělá. „Nechceš mi taky o sobě něco říct? Klidně něco děsně ponižujícího, aby to všechno nebylo jen na mně.“

Byla to jen krátká chvíle, mžik, ale Emmettův výraz doslova ztratil život. Zůstal prázdný a bez zájmu. „Je mi dvaadvacet. Jsem ve druháku, dělám v kavárně, mám rád zvířata… Prostě tak. Nic moc zajímavého. Ty mi připadáš mnohem zajímavější.“ Na jeden zátah vypil čaj a sundal Tribi z klína. „Budu muset zpátky do práce, jen jsem si donesl věci.“ Při těch slovech povytáhl mikinu, aby ukázal černé triko s bílým logem na hrudi. Kavárna SAiNE. „Můžeme si popovídat ráno, ale spávám docela dlouho. Máš topinkovač?“

Keith na něj hleděl trochu překvapeně.

Ještě řekni, že snídáš toast s burákovým máslem a banánem.

„Jo. Klidně si ho můžeš půjčit.“

V další vteřině stál Emmett na chodbě. Nazul botasky a z věšáku sebral bundu. „Chceš něco donést?“

Možná fakt spěchal. Možná spěchal tak, že předtím, když seděl na sedačce, upíjel čaj a působil uvolněně, jednoduše zapomněl na práci.

Keith zakroutil hlavou, ale pak mu došlo, že Emmett už stojí ve vchodových dveřích a nemůže ho vidět. „Ne, asi ne, děkuju,“ zahulákal.

Jestli Emmett ještě něco odpověděl, nebylo to slyšet, protože v další vteřině bouchly dveře. Zůstaly jen dva hrnky na stole a pootevřené dveře do pokoje vlevo.

„Tak tohle je Emmett,“ řekl Keith sám sobě, ale koukal přitom na Tribi. „Emmett, Emmett. Emmett.“

Ještě chvíli seděl, pohupoval nohou, než nakonec vstal a šel zkontrolovat, jestli neteče ve sprchovém koutě voda. Hrozně moc nechtěl utonout.

Jednou, dvakrát, třikrát, a když už to udělal potřetí, komu záleželo, že půjde znovu?

Do rodinné konverzace na Messengeru napsal: Byla to katastrofa, musel jsem ho bodnout. Čtyřikrát!

Táta poslal tři vysmáté smajlíky.

Máma napsala, že takhle by rozhodně žertovat neměl.

Sestra chtěla vědět, jestli byl předtím, než skončil na zemi v kaluži krve, alespoň hezký. Tak odpověděl popravdě. Že moc, ale teď už je to stejně jedno, protože ho jednou bodl i do ksichtu, přímo mezi ty uhrančivé oči.

Táta poslal vyděšeného smajlíka.

Máma napsala, že to vzdává a odchází s knížkou na zahradu. A kdyby prý u ní za chvíli zvonila policie, tak ji to absolutně nezajímá.

Sestra chtěla vědět, jestli může přijet nového spolubydlícího zkontrolovat. Když má ty oči a tak.

Keith odpověděl, že na mrtvole toho moc neuvidí, ale ať klidně přijede. Pak Messenger vypnul.

Zbytek odpoledne chtěl strávit u televize. Nejlépe u Netflixu, zkouknout nějaký nový seriál a možná dokonce sníst popcorn.

Jenže… Čekala ho první noc bez rodičů a první noc s Emmettem, takže rozhodně neplánoval nechat to náhodě. Nebo nutkání. Nejprve posiloval, pak se ještě překecal ke kardiu a nakonec šel na hodinovou procházku do parku. Večer byl tím pádem neskutečně unavený, bolely ho svaly a rozhodně nemyslel, že ho v noci cokoli vzbudí, protože měl co dělat, aby vydržel vzhůru během sprchy. A když padl do postele, okamžitě usnul a ani neslyšel, kdy Emmett přišel domů.

****

Odsunout postel nebylo snadné. Po včerejším tréninku ho navíc bolely svaly a postel byla z masivního dřeva. Mezitím mluvil přes FaceTime se sestrou, kterou zajímalo, jestli by tu postel nemohl prostě nechat odtaženou a ne s ní čtyřikrát šachovat. Jako debil.

Tak nějak to řekla a Keithovi přišlo, že má asi pravdu, takže ji nechal odtaženou. Jenže z nějakého důvodu ho to ještě víc nutilo kontrolovat, jestli zrovna v tom rohu není díra a země se nepropadá. Takže postel znovu vrátil na místo.

Už měl všechno vybalené a pytle a krabice odnesl do popelnice. Na nástěnku pověsil rozvrh a vyčistil Tribi záchod, dal jí čisté seno a vodu a společně pak u Netflixu jedli jablko.

Emmett spal.

Keith přečetl všechny sylaby do povinných předmětů. Seděl v okně a psal si s tátou o superschopnostech, protože táta zrovna rozkoukal Defenders a neustále přemílal, jestli je supersíla dost.

Dost na co? Na záchranu světa?

Na to být cool.

Pak táta žertoval, že by to měl Keith hodně těžké, protože by svět potřeboval zachránit čtyřikrát. Že by mu nakonec chyběli záporáci.

Emmett pořád spal. Teprve těsně před dvanáctou slyšel Keith zvuky, jenže ani ne za pět minut bouchly hlavní dveře. Mít spolubydlícího nebylo tak těžké, jak mu všichni tvrdili.

Alespoň mohl konečně použít mixér. 

Hodil od mixéru banán, přidal trochu proteinu a zelený ječmen. A přes hlasité mixování vůbec neslyšel, že už se Emmett stihl vrátit. Všiml si ho teprve ve chvíli, kdy na lince přistála taška s nákupem. Kývli na sebe, ale nic neřekli, protože Keith mixoval a najednou mu připadalo děsně trapné mixér vypnout. Jenže Emmett začal vytahovat nákup a přecházet po kuchyni, takže to nešlo odkládat donekonečna.

Ticho však bylo asi tak dvě vteřiny. Pak Emmett s toustovým chlebem v jedné ruce a mandlovým mlékem ve druhé promluvil. „Ehm… Keithe?“

Keith na něj konečně pohlédl a teprve teď si všiml, že jeho nový spolubydlící odešel do obchodu v pyžamových kalhotách a bundě. Což mu připadalo nesmírně legrační a praštěné zároveň. „No?“

„Jak to budeme dělat s toaleťákem?“

„Jednou ho koupím já a jednou ty? Na střídačku?“ navrhl Keith a nalil smoothie do sklenice. Měl hodně divný pocit, že by mixér nechal stát špinavý na lince, protože přece nebydlel sám a měl by brát ohledy i na ostatní. Jakože na něj. Na Emmetta.

„Co když bude mít někdo běhavku? Budeme ty balíky kupovat po dvou?“

Nejdřív myslel, že je to vtip, ale Emmett působil vážně. „To záleží. Když budeš srát jak kůň, budeš kupovat víc toaleťáku. To je zákon sraní.“

„Hm, snažíš se, ale já tě podezírám, že nejsi ten typ, co často mluví o hovnech. Vlastně mám pocit, že je tohle tvoje poprvé.“ Při těch slovech otevřel Emmett ledničku a zakvedlal krabicí s mlékem. „Kam s tím?“

„Kam chceš,“ pokrčil Keith rameny. „Nejsem ten typ posedlý čistotou, takže… Je mi jedno, co kam dáš, a ani mi nevadí mluvit o hovnech.“

A tím dal najevo, že ten mixer umývat nebude. Nechal ho stát špinavý na lince, a dokonce ho ani neodmočil. Nejspíš si na něj vzpomene až ve chvíli, kdy ho bude zase potřebovat. Špína mezitím zaschne a Keith v ten okamžik sám sobě slíbí, že příště… Ale spíš ne.

Nějakou dobu pak strávil zavřený v pokoji a hrál Warcraft, ale úplně se nesoustředil, protože přese všechno měl tendenci pořád poslouchat zvuky v bytě. Jestli je Emmett doma, jestli odchází, jestli je v pokoji nebo kuchyni. Mohlo mu to být samozřejmě jedno, ale stejně… Jakmile se mu začalo chtít na záchod, nemohl se rozhodnout, jestli jít hned, nebo počkat, až bude Emmett v pokoji a vyhnout se mu. Nebo by bylo lepší počkat, až bude v kuchyni a potkat ho?

Chtěl ho potkat. A nechtěl ho potkat.

Několikrát sám sobě řekl, že nemá důvod být nervózní.

Několikrát sám sobě řekl, že ta police nad jeho hlavou je určitě uvolněná a při pádu mu rozbije lebku. Takže důvod k nervozitě možná přece jen měl.

Nakonec rozhodla Tribi, která chtěla všechen čas trávit hlavě v obýváku, protože mohla probíhat za sedačkou a nejlepší místo na spaní byl právě gauč. A aby nebyla celý den sama, musel Keith spolknout – vlastně skoro všechny emoce. Seděl na podlaze a házel Tribi pastelku a ona mu ji nosila jako aport, zatímco Emmett stál u plotny a vařil. Podle toho, co Keith stihl zahlédnout, byla na pánvi jen zelenina.

„Nevím, jestli s tebou o tom rodiče mluvili, ale… Můžeš si sem kohokoliv vodit. Nevadí mi to,“ řekl a hodil pastelku směrem ke křeslu.

Emmett přestal s mícháním a s vařečkou v ruce pohlédl na Keithe. „Šel bys zkontrolovat můj pokoj, i kdybych měl sex?“

Nejdřív nechtěl odpovědět, protože tohle pro něj bylo vždycky citlivé téma. Vzhledem k tomu, že kontroloval skoro každou noc ložnici rodičů. „Asi ano,“ přiznal. „Ale na moji obranu bych chtěl zdůraznit, že to kontroluju, abych nás zachránil před strašlivou smrtí. Vlastně bys mi měl být vděčný.“

Tribi přestala pastelku nosit. Vždycky vydržela tak pět šest kol a pak spokojeně vyvalila nohy na stranu a odpočívala. Keith ale stejně zůstal na zemi a sledoval, jak se Emmett pobaveně rozesmál. „Oukej. Upřímně nevím, kdo pak bude vyděšenější. Sázím na holku.“

„Ty máš přítelkyni?“

„Ne, ty jo?“

Keith naklonil hlavu na stranu a přemýšlel, jak moc má být v tomhle ohledu upřímný. „Hele, mám čtyři. Sice je ta jedna hrozně otravná, ale víš jak, vázanej na čtverku. Jinak to nejde. Je to vyčerpávající.“

Emmett vypnul sporák a nasypal zeleninu do misky. „Tak to musíš být sexuální bůh. Ale chápu, musí to být vyčerpávající. Jednou jsem měl dvě holky najednou a pak jsem prospal skoro celý den.“ Nějaká zelenina mu zůstala na pánvi, proto ji ukázal Keithovi. „Zeleninu? Nakonec jí bude víc.“

Keith zavrtěl hlavou.

Později o tom mluvil se sestrou. Ptala se ho, proč je tak nervózní.

„Proč jsi nervní? Říkals, že je ten kluk v pohodě. Že je přátelskej a milej. A taky hezkej, ale to s tím tolik nesouvisí. Nebo jo? Ale když je tak super, proč jsi nervózní? Takhle hotovej jsi nebyl… Nikdy. Nikdy jsem tě neviděla, že by sis z toho, jaký jsi, dělal takovou hlavu. Před nikým. Ani když jsi před úplně celou školou čtyřikrát kontroloval ten zatracený mikrofon a pořád opakoval, že všichni chcípneme. I v ten okamžik sis z toho všeho dělal srandu. Jo, byl jsi rudej až za ušima, ale taky ses smál, protože co jiného zbývalo? Ale teď jsi totálně vyřízený. Proč na tom tak záleží? Jestli to nevyjde, jestli si nesednete, no tak prostě najdeme jiného spolubydlícího. Takového, který to vydrží. A věř mi, že to nebude zase tak těžké.“

Mluvila ještě chvíli, ale tohle bylo zdaleka nejdůležitější. A měla pravdu. Bože, měla teprve šestnáct, ale byla přechytralá jak rádio. A vždycky předstírala, že sežrala moudrost světa a celého vesmíru.

„Máš pravdu,“ odpověděl Keith. „Jsem hodně nervózní, protože já nechci jen spolubydlícího. Nechci jen kluka, co bydlí ve stejném bytě a občas spolu mluvíme, ale jinak se míjíme. Chápeš? V té škole jsem se smál, protože mi bylo jedno, co si kdo myslí. Stejně mě měli za exota. Už jsem nemohl udělat nic, čím bych to vyvrátil. Ale s Emmettem, Emmettem, Emmettem, Emmettem je to jiné. Mám tě rád. Mám rád i rodiče, ale poprvé v životě chci mít taky nějakého kamaráda. Prvního skutečného kamaráda, se kterým půjdu do kina, nebo na pivo, nebo na bowling. Chci jít na bowling a nepřipadat si jako idiot, když čtyřikrát zvednu kouli nad hlavu. A když to poseru hned na začátku, tak… Hodně mi na tom záleží, víš?“

Nějakou dobu Malina nepromluvila, přesto slyšel, jak na druhém konci telefonu pravidelně dýchá. Nakonec řekla to, co považovala za nejlepší radu. Vlastně jedinou, která mohla pomoci.

„Buď sám sebou, víc stejně udělat nemůžeš.“

Zrovna nad tím přemýšlel, když Emmett zaklepal na dveře a vešel k němu do pokoje. „Mám tady starou učebnici, možná by se ti mohla hodit do prváku. Podívej se na ni a dej vědět. Nebo si ji prostě rovnou nech.“ Hodil učebnici na stůl.

„To vážně? Dík! Chceš za to něco?“

Emmett zavrtěl hlavou. „Ne. Stačí mi, že se portrét paní Solemniové dostane dál.“ Přišel blíž a nalistoval v knize stránku, kde v horním rohu byla nakreslená karikatura ženské, která připomínala čarodějnici. „Ve skutečnosti je horší,“ poznamenal.

Keith otočil stránku a zjistil, že skoro v každém rohu je nějaký obrázek.

„Bezva. Už se nemůžu dočkat,“ přiznal.

****

Seděl na posteli a hlavu měl schovanou v dlaních. Dýchal a zároveň nedýchal. Byla noc. Podle budíku na nočním stolku teprve tři v noci, takže ještě nezačalo svítat. Nemohl doufat, že by to takto vydržel do rána.

Večer necvičil. Pořád ho bolely svaly a sám sobě tvrdil, že to bude v pohodě, že přežil první noc, a tak zvládne i druhou. Dokonce i klidně usnul a zdál se mu docela obyčejný sen.

Jenže pak zaslechl praskání elektřiny, které docela určitě nebylo skutečné.

Ale jeho mozek to probudilo.

Něco je špatně.

Něco je špatně.

Něco je špatně.

Něco je špatně.

No a co, říkal. Je mi to jedno. Stejně je všechno v pořádku. Jako vždycky. Nech mě spát.

Ale to byla právě ta potíž. Mozek ho nikdy nenechal spát. Jakmile se na něco upnul, už nešel zastavit. Byl jako ohraná písnička, když pořád dokola opakoval, že dojde ke zkratu a uhoří. Že zemře, zemře, zemře, zemře.

Což byla taková hloupost!

Nenáviděl se za to, že nedokázal myslet rozumně.

Klepal nohou. Dýchal a nedýchal, podle toho, u čeho měl větší jistotu, že to zabere.

Všechny zásuvky kontroloval elektrikář, než se nastěhoval. Kontroloval je čtyřikrát a dostal za to dost zaplaceno. Všechno bylo v pořádku. Ale chtěl dát svůj život v sázku, protože věřil úplně cizímu člověku?

Až uhoří, bude mu tohle útěchou?

Někdy s mozkem mluvil. Říkal mu, že nechce jít vedle. Nechce vzbudit Emmetta. Že je mu líto, že víc necvičil a víc ho neunavil, ale mozek byl neoblomný.

A tak nakonec vstal.

Zkontroloval zásuvky u sebe v pokoji. Jednou, dvakrát, třikrát a čtyřikrát. Pokračoval koupelnou, chodbou, kuchyní a obývákem, až zastavil u Emmettova pokoje.

Nenuť mě tam jít, napadlo ho, ale stejně vzal za kliku a otevřel.

Rozsviť.

Rozsvítil.

Zkontroluj zásuvku vedle skříně a pod stolem.

Zkontroloval zásuvku pod stolem. Ta byla v pořádku.

Vlezl pod stůl a našel druhou, do které byla vražená nabíječka od mobilu a nejspíš šňůra od lampičky. Obojí vyděšeně vytáhl, protože vážně… Copak chtěl umřít?

„Co to děláš?“ zamumlal Emmett z postele.

„Všechno musí být vytažené. Všechno. Jinak tam bude zbytkový proud a začne hořet. Musí to být vytažené, dobře?“

Emmett zněl nesmírně unaveně, jako by usnul teprve před pěti minutami. Ležel na posteli a dlaní si zakrýval oči. „Potřebuju tam mít mobil. Rychle se vybíjí.“

Keithe to akorát rozčílilo. Proč tohle sakra říkal? Co je vybitý mobil oproti strašné smrti uhořením? „Nic nesmí být v zásuvce. Nic. Nesmí. Být. V zásuvce,“ zopakoval, ale spíš mluvil sám k sobě, aby měl jistotu, že má pravdu.

„Fajn,“ vyštěkl Emmett mrzutě.

Keith dostal sám od sebe příkaz odejít. Tak vylezl zpod stolu, zhasl a zavřel za sebou dveře. A ještě než zavřel, věděl naprosto přesně, co bude následovat.

Zkontrolovals to správně? Jsi si jistý, že je všechno v pořádku?

Ano. Ano. Jsou tam dvě zásuvky. Jak bych to mohl posrat?

Jsi si jistý?

Sakra.

Otevřel dveře a rozsvítil světlo. Zkontroloval zásuvku u skříně a vlezl pod stůl. Dvě zdířky, obě prázdné. V pořádku.

Vylezl a jen letmo pohlédl na Emmetta, který ležel na posteli s otevřenýma očima. Vypadal vyčerpaně, dokonce naštvaně a Keith by chtěl říct promiň, je mi to líto, ale měl přijít ještě dvakrát, tak mu přišlo hloupé cokoliv říkat.

Zhasl a odešel.

Dvě vteřiny bylo ticho.

A pak znovu.

Určitě jsi na něco zapomněl.

Nezapomněl.

Jsi si jistý? Vsadíš na to svůj život?

Sevřel rty pevně k sobě rozhodnutý zbytečně nad tím nepolemizovat. Prostě to udělá, ať to má za sebou. Otevřel dveře a rozsvítil a tentokrát měl dojem, že je světlo jasnější a zabodává se do mozku ještě ostřeji. Nevnímal to. Nevnímal, jak Emmett vydechl a posadil se. Nevnímal, jak přitom zíral před sebe. Ne. Prostě zkontroloval zásuvku u skříně a vlezl pod stůl.

Nabíječka i šňůra od lampičky ležely na zemi, daleko od zásuvky, což ho uklidnilo a mohl v klidu odejít. Dobře, v pořádku.

Zhasnul a zavřel. Chtěl jít do svého pokoje, ale nemohlo to být tak jednoduché.

Ještě jednou.

Ne, vážně. Ještě jednou. Zkontrolovals to třikrát. V čem je trojka lepší než čtyřka? Víš, jak hloupě bys vypadal, kdybys zemřel poté, cos to třikrát zkontroloval?

Čtyři je jistota.

Vešel do Emmettova pokoje a rozsvítil.

Emmett ještě pořád seděl. Čekal. „Tohle je naposledy?“ vydechl.

„Jo, slibuju,“ přikývl Keith.

Zásuvka u skříně byla v pořádku.

Zásuvka pod stolem byla v pořádku. Překvapivě.

Když vylezl, na okamžik zůstal stát uprostřed pokoje. „Promiň,“ pronesl a chtěl, aby to znělo co nejvíc upřímně. Celá ta situace byla tak ponižující. Něco jiného je vzbudit rodiče, kteří ho znali odmalička. Něco jiného je vejít do pokoje sestry, která se naučila neprobudit, takže některé noci vůbec nezaregistrovala, že Keith přišel.

A něco jiného je vejít do pokoje klukovi, kterého příliš neznal.

Emmett neodpověděl. Svalil se zpátky na postel a zavřel oči. Dal jasně najevo, že tři hodiny v noci nepovažuje za nejlepší chvíli mluvit, proto Keith zhasl světlo a vyšel z pokoje. Zavřel dveře.

Konečně cítil klid. Bože, pokaždé když nutkání pominulo, byl to ten nejlepší pocit na světě. Jako by mu ze srdce spadl obrovský kámen a on mohl znovu dýchat.

„Do prdele,“ vykřikl a kopl do kuchyňské linky.

Zbytek noci už nemohl spát. Seděl na posteli, poslouchal soundtrack k Wonder Woman a přemýšlel nad tím, co mu řekla sestra. Aby byl sám sebou.

Ale vážně, naprosto upřímně, proč by se chtěl Emmett přátelit s někým jako je Keith? Proč?

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

19 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tess
8. 6. 2022 17:42

Oba už teď nesmírně miluju…❤

Arisu
8. 6. 2022 19:00

Obsese s číslem 4… myslím, že Keith by si oblíbil Jhina v LoLku. 😀 Hm, bude i Emmetta chtít zulíbat rovnou čtyřikrát?

MaCecha
8. 6. 2022 19:53

4x za sebou to asi číst nebudu, ale 2x určitě jo :))).
Je to peckovní, ženy! 🤍🤍🤍🤍

Lucienkaaa
8. 6. 2022 21:19

„Ale teď tu Emmett stál a byl mnohem víc.“ Áách, to je krása ❤️ A Keithova rodina je strašně super 👌

Gabča
9. 6. 2022 9:39

Já myslím, že na konci na tom budeme všichni jako Keith.. Už teď jsem tuhle kapitolu četla dvakrát. Co když se to bude stupňovat? :)) Tahle knížka mě chytla hned od prvního písmene. Žádné váhání, prostě jsem do toho skočila rovnýma nohama, děkuji.

Květa
9. 6. 2022 11:19

Tohle je náročné ve všech směrech. A taky velice zajímavé. 🙂

Lucka
9. 6. 2022 13:27

Mají oba fakt dobrý smysl pro humor. Ale to vstávání bych fakt nedala, nedala, nedala a nedala!!!! Zvlášť, když do práce vstávám ve čtvrt na pět . Nemůže si nechat rozsvíceno? Ono je horší pořád dokola zhasinat a svítit.
Příběh se mi moc líbí.

Lucka
9. 6. 2022 13:30
Reply to  Lucka

Na kolik kapitol se můžeme těšit s klukama ? A myslím, že Emmet má za sebou nehezke zážitky.

holloway
9. 6. 2022 21:00

Po minulé kapitole jsem přemýšlela, jestli nám prozradíte spouštěč toho všeho a vy hned takhle na začátku 🙂 Teď už mi bude vtrat hlavou „jen“ jak přišel na to, že čtyři opakování mu pomáhají, tak snad nám to taky prozradíte. Emmett nezklamal, kluci si už teď rozhodně rozumí minimálně v černém, lehce nekorektním humoru. Rodiče měli pravdu, je to vážně pohodář, i když nejspíš s nějakým ne úplně veselým tajemstvím. A získal si i Tribi, to je důležité! Rodinná konverzace na Messengeru je v dnešní kapitole má oblíbená část a doufám, že nám jich dopřejete hodně. Trošku mi přijde, že… Číst vice »

Random Holka
11. 6. 2022 13:12

Nejdřív jsem si říkala, že počkám na wattpad, ale nedalo mi to 😀 tak jsem si ze čtení udělala odpočinek mezi učením se na zkoušku.
No teda, Emmett má můj obdiv. Já bych se určitě taky snažila Keithovo chování respektovat, ale po pár takových nocích bych asi zešílela. Nebo bych všechno ze zásuvek vytahala už večer a ještě to Keithovi nafotila na mobil… I když to by mu určitě nepomohlo ‚:D