STARÝ VYPÍNAČ

KAPITOLA 28

Emmett se nevrátí. Je konec, je konec, je konec, je konec.

Keith z ledničky sundal Emmettův starý rozpis směn a hodil ho do koše. Smíření a vzdávání v jednom. Taky v prádelním koši našel jeho mikinu s pandou a místo toho, aby ji vyhodil, daroval na charitu, nebo prostě jen předal Jacobovi, ji vypral a pak v ní po zbytek dne chodil po bytě, trochu jako duch a nalhával si, že je to v pohodě.

Pořád sám sobě říkal, že je to v pohodě. Nevadí. Nevadí, že první láska nevyšla. Od začátku přece tušil, že se to jednou pokazí. Jasně, bolelo to, nic příjemného, ale zvládl už mnohem horší věci, ne?

Třeba když kvůli jeho záchvatu na střední museli vyklidit celou jídelnu. Spolužákům to připadalo legrační, ale učitelé na něj celou dobu koukali, jako kdyby to udělal schválně, aby pozdržel vyučování. Dokonce přijela policie a hasiči.

Ředitel si pak zavolal Keithe do ředitelny, a ačkoliv byl velmi milý, důkladně mu vysvětlil, že takové věci nelze opakovat. Ne, nemůžeme udělat takový randál kvůli podezření… Jak že to bylo?

Kvůli infikovanému komárovi, co přenáší AIDS.

Jistě. Tak to už nelze.

Rozchod, který vlastně nebyl rozchod, protože spolu oficiálně nechodili, se nedostal ani do nejhorší desítky, takže ano, Keith z toho byl smutný, ale rozhodně se neplánoval nějak hroutit. Dokonce došel k názoru, že to tak má být, že první lásky nikdy nejsou ty pravé a mají hodně bolet. Netušil, kdo mu to řekl, ale pro jistotu to čtyřikrát zopakoval.

První lásky nejsou ty pravé a mají hodně bolet.

První lásky nejsou ty pravé a mají hodně bolet.

První lásky nejsou ty pravé a mají hodně bolet.

První lásky nejsou ty pravé a mají hodně bolet.

Když byl Keith doma, tohle všechno zvládal lépe, protože dokázal svou mysl dobře zaměstnat. Učením, nutkáním, úklidem, hraním s Tribi, dalším nutkáním, dalším učením a dalším úklidem. Docela brnkačka.

Jenže hned následující den, co sundal směny z ledničky, potkal Emmetta ve škole a bylo to jedno z těch setkání, kdy předstírali, že ten druhý neexistuje. Na Emmettovu obranu… Zrovna měl holčičí jazyk v držce, takže těžko mohl vidět, že kolem něj prochází jeho bývalý spolubydlící.

Co to bylo za holku, Keith netušil. Možná ani nemělo smysl znát její jméno. Třeba by jim Emmett mohl dávat čísla. Tohle by byla tři sta osmdesát devítka.

Měl chuť mu to vpálit do ksichtu.

Emmette, Emmette, Emmette, Emmette, tak tohle je tři sta osmdesátá devátá holka, co tě neuspokojí? Těší mě!

První láska dělá z lidí, z Keithe určitě, hodně jízlivé jedince. Nejspíš.

Všechno, co následovalo, by Keith hrozně rád označil jako následek tady toho.

Začalo to v učebně dvě, když jim docela hezký doktorand vysvětloval, jak se zapsat na exkurzi za architektonickými skvosty.

„Exkurze budou celkem tři, takže si vyberte termín, který vám bude nejlépe vyhovovat. Vyjíždět od fakulty budeme kolem osmé ráno a s návratem počítáme v sedm večer.“

Keith poslouchal jen napůl, protože tak usilovně hypnotizoval Alfa, že na nic jiného neměl čas. Doufal, že mu dá kamarád znamení, na který termín se hodlá přihlásit. Jenže během toho byl možná naprosto zanedbatelně, až mizivě, podrážděný, což vyústilo ve chvíli, kdy… Doktorand zhasl. Nejspíš došel k názoru, že už je venku dostatek světla a není potřeba zbytečně svítit a ano, tohle dávalo smysl, jenže fakulta architektury byla sice hodně zachovalá, ale měla ještě staré vypínače, které vždycky při zapínání a vypínání lupaly.

Takže profesor zhasl a ozvalo se… lup.

Následující chvíle Keith tak úplně nevnímal, což vlastně považoval jedině za dobře, protože kdo by chtěl mít nadosmrti v paměti, jak před celou třídou doktorandovi vysvětluje, že musí za každou cenu lupnout s vypínačem čtyřikrát. Čtyřikrát za každého v místnosti. A jelikož byla učebna číslo dvě veliká, znamenalo to hodně lupání.

Naštěstí doktorand okamžitě chápavě přikývl a pronesl něco ve smyslu: „Jistě, říkali mi o tobě, v pořádku.“ Nechal Keithe lupat vypínačem, nedělal z toho žádné zbytečné drama a dál pokračoval ve výkladu.

Pojedeme například… Lup lup lup lup.

Počítáme se dvěma zastávkami a jednou delší pauzou. Lup lup lup lup.

Ač jste všichni dospělí, nezapomeňte, že jde o školní akci a alkohol není povolený. Lup lup lup lup.

A kdo přijde pozdě, má smůlu. Lup lup lup lup.

Tss. Co je to přijít pozdě oproti hrozné smrti, před kterou je Keith zachránil?

Za tohle všechno určitě mohl Emmett, nebo spíš jejich rozchod, ale Keith se nemohl ubránit pocitu, že kdyby tady teď Emmett byl, usmíval by se. Docela určitě by ho celá akce s vypínačem nesmírně pobavila a společně by pak doma u televize…

V ten moment to Keithovi skutečně došlo. Už žádná televize, žádné historky, žádné společně.

Už nikdy nic nebudou dělat společně.

Emmett se nevrátí.

****

„Jsi v pořádku?“ zaslechl Keith někde v dálce za sebou, dokonce ten hlas poznával, věděl, že někde za jeho zády stojí Alf, ale v tuto chvíli potřeboval víc než cokoli jiného vypadnout ze školy. A tak neodpověděl, neotočil se, nezastavil. Prostě jen proběhl chodbou, aby byl co nejrychleji doma.

Kde by v případě nouze mohl klidně brečet a nikdo (no tak možná Jacob, ale ten byl překvapivě neodsuzovačný) ho neodsuzoval. Nezíral na něj, neukazoval si prstem, lítostivě nevzdychal, nebo se neptal, zda je všechno v pořádku, KDYŽ DOCELA EVIDENTNĚ NEBYLO. Vždyť celou přednášku rozsvěcoval a zhasínal světla.

Kdo normální by tohle dělal?

Měl plán, že jakmile dorazí domů, uvaří si třezalkový čaj, zacvičí si, dá si horkou sprchu a možná se před spaním půjde projít. Jenže nebyl doma ještě ani pět minut a už v mikině s pandou seděl na gauči, hned vedle sáčku s křupkami, Tribi držel v náručí a šimral ji mezi ušima. Několikrát, čtyřikrát, jí řekl, že právě ona je ta nejlepší spolubydlící na celém světě a za nic na světě by ji nevyměnil.

Nijak se k tomu nevyjádřila, ale když jí pak Keith donesl kolečko mrkve, spokojeně chroupala a stříhala ušima, takže asi se vším souhlasila. Emmetta nepotřebovali.

A nechtěli. Nebo spíš on nechtěl je, takže ani oni nechtěli jeho.

Přestože Keith pořád schovával nos do mikiny a nadechoval se její vůně. A občas hleděl na světle šedé dveře a někdy měl dokonce dojem, že se každou chvíli otevřou a vyjde z nich ospalý a rozcuchaný Emmett, svalí se na sedačku, natáhne nohy na konferenční stolek a bude tvrdit, že je Keith na řadě s freshem.

Místo toho ale vyšel z pokoje Jacob a ten měl vlasy spořádaně učesané. A taky neskočil na sedačku, nýbrž si sbalil věci a odešel do práce, takže Keith a Tribi zůstali sami a nikdo je tak nerušil od koukání na Přátele a jezení křupek.

Někteří lidi strkají jazyk do pusy cizím holkám a někteří se mazlí s králíkem a jí křupky.

Tak proč ne.

A taky ti někteří, co se mazlí s králíkem a jí křupky, kontrolují zásuvky, protože člověk nikdy neví, kdy kterákoli z nich začne hořet. Jasně, nestává se to, ale chtěl by člověk umřít s pocitem, že jedna z jeho posledních myšlenek byla nestává se to a následně ups, stalo se to? Ne, to fakt asi ne.

Navíc Keith evidentně neměl nejlíp rozdané karty na světě, takže by ho vůbec nepřekvapilo, kdyby jednou zemřel naprosto bizarní smrtí, o které se bude psát v novinách.

Z trochu lítostivých myšlenek ho vytrhlo až zazvonění telefonu. Nejprve váhal, jestli to vzít, ale když viděl, že volá máma, zjistil, že s ní vlastně mluvit chce. A tak hovor přijal.

„Ahoj,“ zamumlal a jen to jedno slovo stačilo, aby na něm poznala, že něco není v pořádku.

„Co se stalo?“ vyhrkla a Keith už ji v duchu viděl, jak balí kufr, sedá do auta a jede okamžitě za ním, takže zkusil znít co nejvíc v pohodě.

„Vlastně nic moc.“

„Keithe!“ vypálila ostře tak, jak to uměla jen ona. „Ty si myslíš, že nepoznám, když se něco děje? Jsem tvoje máma, takže neříkej nic moc, protože já to cítím. Dobře? Proč myslíš, že volám?“

Keith odevzdaně vzdychl. „Protože cítíš, že se něco děje?“ hádal.

„Poslední dobou skoro vůbec nevoláš, nepíšeš, nejezdíš domů a… Malina mi všechno řekla.“

„Co všechno ti měla říct?“ nechápal Keith a nakrčil nos, protože byla spousta věcí, o kterých mohla Malina mluvit, ačkoli hodně z nich nebylo pro máminy uši.

Chvíli bylo ticho, což značilo, že mu máma dává příležitost přiznat se, ale to bylo dost těžké, když nevěděl, o čem je řeč. A tak mlčel, až to máma nevydržela a překvapivě neutrálně pronesla: „Tak si zapni kameru, ať tě můžu vidět.“

A v tu chvíli byl Keith doma, teda metaforicky řečeno. „No tak fajn. Mám piercing. Vždyť o nic nejde,“ přiznal a obracel přitom otráveně oči v sloup, protože v rámci vesmíru a života fakt o nic nešlo.

„O nic nejde,“ zopakovala máma, ale prvotní naštvání už z ní nejspíš dávno vyprchalo, protože teď mluvila relativně klidně. „Ty vlasy bych ještě chápala, ale nechat si propíchnout nos? Co kdyby to spustilo nutkání, co kdyby… Kdybys teď stál vedle mě, majznu tě něčím po hlavě.“

Navzdory situaci stejně Keithovi zacukalo v koutcích. „Tak to je dobře, že vedle tebe nestojím.“

Máma odevzdaně vzdychla, aby dala najevo, jaký má na celou tu věc s piercingem názor, než znovu, velmi konejšivým hlasem promluvila. „Tak co se děje? A neříkej, že nic moc. Jinak okamžitě sedám do auta a jedu. Takže jestli nechceš, abych ti za chvíli klepala na dveře, začni mluvit.“ A ano, i tohle říkala konejšivě, což uměla jen ona. Vyhrožovat a uklidňovat najednou.

Keith věděl, že nemá na vybranou, ale vlastně byl za to rád, protože ten příšerný přetlak v hlavě potřeboval dostat ven. A mluvení mu přišlo jako dobrý nápad. „Je toho na mě moc,“ začal. Společně s tím vstal a odešel do kuchyně, aby si něco uvařil, ale když otevřel ledničku, zjistil, že je na nějaké vaření nesmírně unavený. A tak se rozhodl pro toust s rajčetem a olivami. „Mám pocit, že ve škole furt zaostávám. Začínáme s nákresy a já… prostě mi to všechno tak strašně dlouho trvá! A dneska jsem celou přednášku zapínal a vypínal světla. Takže už všichni ví, že mám místo mozku brokolici.“

„Bylo to hodně špatné?“ chtěla vědět máma, a přestože jí to bylo evidentně líto, měla v hlase ještě něco obezřetného, co Keith moc dobře znal. Protože kdyby to bylo moc špatné, znamenalo by to… 

„Jo, nebo já vlastně nevím. Prostě klasika. Byl to takovej starej, odpornej, nesympatickej vypínač, co vždycky lupne, když ho zmáčkneš.“

„Aaaa, lupání, no jo. To byla vždycky tvoje slabina. Pamatuješ, jak u babičky vždycky lupala ta lampička? Mohl ses z toho zbláznit. Jednou jsme tam dokonce jeli pozdě v noci, když jsi byl přesvědčený…“

Keith obrátil oči v sloup. „Já vím! Pamatuju si to, nemusíš mi to celé vyprávět,“ odvětil a možná zbytečně zuřivě namazal toust bylinkovou pomazánkou. Ale tohle fakt nepotřeboval, připomínat si úplně každé selhání.

„Ale no tak. Tohle není přece tak hrozné. Nebo je v tom ještě něco víc?“ hádala máma.

Právě tohle by možná byla ta nejlepší chvíle jí říct úplně všechno. O Emmettovi, o jejich vztahu a rozchodu, který rozchodem ani nebyl, ale jiné slovo Keithe nenapadlo. Jenže kdyby s tím začal, bylo by to nejspíš na hodně dlouho a každou jednotlivou vzpomínku by musel vzít a čtyřikrát ji zanalyzovat. A to mu připadalo jako šíleně moc práce, kterou za žádnou cenu nechtěl podstupovat.

„Ne, jinak je všechno celkem v pohodě,“ zamumlal a prstem přitom rýpal do rajčete.

„Keithe, kdyby ti bylo hůř…“

„Já vím, mami. Vím to.“

Zbytek telefonátu mluvili hlavně o tom novém seriálu, který měl na Netflixu vyjít, o dovolené, která je v létě čekala, a taky trochu o Malině, která si přebarvila vlasy zpátky na hnědou a máma z toho měla velkou radost, ale stejně jí to připadalo podezřelé, a tak zkoušela z Keithe vytáhnout, jestli o tom náhodou něco neví. Malina ho s piercingem sice zradila a mohl by jí to celkem jednoduše vrátit, ale… nechtěl. A tak zarytě mlčel.

Nakonec se po telefonátu s mámou cítil o něco líp. Ne o tolik líp, aby sebral odhodlání a zacvičil si, nebo se šel projít, nebo udělal cokoli pro své mentální zdraví, ale dost na to, aby se osprchoval, vypil čaj a šel si lehnout s docela prázdnou hlavou. Nebo možná nebyla prázdná, jen otupělá. Ale i to stačilo.

Na to, aby mohl ležet v posteli s pohledem upřeným ke stropu a postupně usínat.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tess
8. 8. 2022 17:14

Awwww. Keith je takový zlato.♡ A dobře, chápu, že to Emmett asi měl těžký, ale mohl by dát Keithovi alespoň chvíli se vzpamatovat, než se s někým začne líbat na chodbě…to fakt zabolelo.

Arisu
9. 8. 2022 5:07

Nikdy jsem nechápala tu nenávist rodičů k piercingu. 😀 Propíchnout mi jako děcku uši? Pohodka, tradice přece. Propíchla bych si jakoukoliv jinou část těla? Vydědění! 😀

Petra
9. 8. 2022 14:04

Myslím že jsem to tu už někdy psala na tom že jste úplně na dně je dobré jenom to, že se zas můžete odrazit vzhůru. Tak Keight si zas nemusí dělat starosti s tím že všichni ve škole zjistí, že má OCD. Na Emmettovu obranu určitě se nelíba s holkáma v hale jen, aby Keightovi ublížil. Při psaní komentáře jsem si vzpomněla na jednu kamarádku, která to v měla tak trošku jako Keight s Emmettem. Chodila s klukem a už spolu byli dost dlouho a pak se s ní z ničeho nic rozešel. Když ho pak uviděla stát před prací… Číst vice »

MaCecha
9. 8. 2022 16:01

Tuším klid před bouří..

Lucie K.
9. 8. 2022 19:15

Mám dva vzkazy pro kluky: Emmette, kěž by ti ten jazyk upadl 😀 Keithe, deoufám, že až příjde chvíle, kdy si Emmett uvědomí, že to chce s tebou risknout, tak upřímně doufám, že mu to hned neodpustíš! Máš k tomu totiž sklony!!! Nejdřív ho pořádně podus! Zaslouží si to a nedej se lacino 😀

Lucka
9. 8. 2022 19:18

A kdo občas nemá místo mozku brokolici? Keithi, z toho si nic nedělej. Emmett mě na techodbe neskutečné naštval.