Szabi

Keith měl podle všeho nového spolubydlícího napořád.

Po první noci, kdy Jacobovi nabídl, aby zůstal, ho našel v kuchyni u linky. Zrovna uklízel pánvičku, na které usmažil palačinky. Na větu tohle jsi nemusel reagoval jen pokrčením ramen. U křesla ležely sbalené věci a sotva Keith vstal, začal se Jacob pakovat. Neustále vděčně děkoval a… Venku pořád pršelo, Emmettův pokoj byl zaplacený, Keith nechtěl zůstávat v bytě sám, takže dávalo smysl, aby Jacob zůstal. Na noc, dvě… Jak dlouho bude potřebovat.

Keith rozdělil palačinky na dva talíře a jeden přisunul k Jacobovi. Taky uvařil dva čaje a pomohl mu všechny věci zase vrátit do levého pokoje se světle šedými dveřmi. Jacob celou dobu vypadal… Nebrečel, ale Keith měl rozhodně dojem, že nikdy neviděl nikoho vděčnějšího.

Chelsie si pak z celé situace dělala legraci. Prý vyměnil Emmetta za mladší model a může teď předstírat, že je všechno jako dřív. No to asi ano, až na to, že Jacob nebyl ani v nejmenším jako Emmett.  Šlo to vidět v každé maličkosti. A každá ta maličkost všechno jen zhoršovala.

Emmett nechával nádobí všude po bytě. Jednou Keith našel talířek od snídaně položený na poličce ve sprchovém koutě, protože je přece logické, že když člověk spěchá, tak musí snídani a sprchu spojit. Emmett sedával na sedačce rozvalený s nohama na konferenčním stole. Dokázal tak usnout na několik dlouhých hodin a ani přitom nepohnout svalem. Na Netflixu koukal prakticky na všechno, co Keith vybral. Dokonce spolu sjeli i několik reality show, což by pak před nikým možná nepřiznali, ale do háje… fakt si to užili.

Jacob naopak všechno nádobí okamžitě umýval a uklízel na své místo. Celkově byl hodně do úklidu. Druhý den v Emmettově pokoji vypral ložní i závěsy, umyl okno, srovnal ve skříni oblečení a poté ještě vyluxoval. Měl rád pořádek, ačkoliv on tvrdil, že je na něj prostě jen zvyklý. Dělal to tak celý život, už odmalička, takže… s tím jen pokračoval.

Taky byl neuvěřitelně disciplinovaný. Hned v pondělí si našel práci v obchodě, kde doplňoval a srovnával zboží, chodil poctivě do školy a dlouho do noci studoval. Keith ho ani jednou neviděl spát, nebo lelkovat, nebo dělat cokoli zábavného. Teprve po týdnu poprvé sáhl na kytaru, zabrnkal pár tónů a hned poté ji odložil.

Keithovi byl vděčný, proto se k němu choval přátelský a mile, ale ve skutečnosti to asi nebyl ten nejextrovertnější kluk na světě. Podle všeho ani neměl moc kamarádů a nad reality show krčil nos.

„Na tohle koukáš?“ reagoval většinou, což Keithe pokaždé trochu znejistělo.

Přesto spolu dokázali docela dobře žít. Jen… Jen to prostě nebyl Emmett.

****

Jedna věc byla zcela jistá.

Chodit teď do školy byla opravdová legrace.

Nejprve potkal Alfa, který ze začátku předstíral, že ho nevidí, dokud nenastala chvíle, kdy by musel buď skočit z okna, nebo vzít Keithovu existenci na vědomí. Ačkoliv to vypadalo, že oknem skutečně proskočí, nakonec ze sebe vydoloval odměřené ahoj.

Keith by ho nejraději na chodbě plné lidí zastavil, možná s ním i zatřásl, řekl pár nadávek a urážek, jen aby sám sobě ulevil, ale nic z toho neudělal, protože dělat scénu ve škole na chodbě nepovažoval za dobrý nápad. A tak jen kývl hlavou a nechal ho jít. Netrápil ho svou přítomnosti.

Zato potkat Emmetta, to už byla jiná záležitost. Celou cestu k aule hleděl Keith do země, aby náhodou NIKOHO nezahlédl. Měl totiž plán, který nebyl zase tak náročný, aby ho nedokázal provést. Prostě zírat do země, neuhnout ani na vteřinu pohledem, nebrat cokoli na vědomí.

Haha, no nebylo legrační, že se ten plán rozhodl Keithe totálně a maximálně potopit? Nebylo k popukání, když před aulou do někoho vrazil a ten někdo voněl a měl úplně stejnou bundu jako Emmett?

Fakt k popukání, až to Keithe málem, ale opravdu jen málem, rozesmálo.

Reflexivně vzhlédl. Do těch krásných, hnědých, hlubokých, idiotských a hloupých očí. Možná by mu nevadilo, kdyby v nich zahlédl stejný vztek, jako teď cítil on sám. Nebo smutek, nebo pobavení. Cokoli. Přijal by jakoukoli emoci, kromě toho prázdného, nic neříkajícího výrazu, skoro jako by Emmett zrovna vrazil do cizince.

Od něj se Keith nedočkal ani odměřeného ahoj, ačkoliv ten nepatrný pohyb hlavou by možná mohl považovat za pozdrav. Bezva, na začátku školního roku měl dva kamarády a ani jeden s ním nyní nechtěl mít nic společného. Jednomu totiž lhal a druhého pro jistotu ošukal.

Nechal Emmetta odejít, ale přesto se za ním automaticky otočil. A i když byla chodba plná lidí, známý rozcuch by viděl i na vzdálenost deseti kilometrů, bez dalekohledu, s jedním zavřeným okem. A ve tmě.

Rozmrzelost dosáhla u Keithe úplně nové, odporné úrovně.

Nenáviděl chodit do školy.

A Emmetta, toho taky nemohl vystát.

****

Do kavárny vešel sebevědomě. Respektive vzal sebevědomě za kliku a sebevědomě otevřel, ale už ne tak rázně vešel dovnitř a následně za sebou velmi vyděšeně zavřel. V první vteřině zklamaně vydechl, když za pultem nikoho nenašel. Hlavou mu proletělo pár nadávek, než mu pohled padl na kluka sedícího na barové stoličce. Byl zády ke dveřím, ale vlasy mu povědomě trčely do stran, navíc měl na sobě zaměstnanecké tričko. A neotočil se za zvonkem u dveří, což nejspíš nedělal nikdy a bylo to fakt divné. Měl by to být přece reflex!

Teď už byl Keith hodně nesvůj. Odvaha, kterou cítil celou cestu až sem, najednou zmizela a nechala ho na holičkách. Doslova, protože se mu roztřásly nohy. Ale došel až sem, takže to nehodlal vzdát.

„Ahoj,“ vydechl okamžitě, ještě předtím než mohl Emmett vůbec zaznamenat, že vedle něj někdo stojí.

Emmett vzhlédl od učebnice, kde se po obvodu stránky táhl dlouhý, svítivě zelený had. Nakreslený, samozřejmě byl nakreslený. A sotva Emmett Keithe uviděl, semkl rty pevně k sobě, až skoro zbělely. „Ahoj,“ odpověděl nakonec, ale chladnější a odměřenější ahoj si Keith ani nedokázal představit.

Najednou ho napadlo, že možná vůbec nebyl dobrý nápad přijít, a pak už to byl jen kousek od totálního chaosu, který mu vypukl v hlavě, jak se zoufale snažil vymyslet něco, co by dávalo smysl. S čím by začal a nezněl ufňukaně, bezmocně, frustrovaně, naštvaně, hloupě, dětinsky, naivně… cokoli z toho. „Učíš se?“ vystřelilo z něj. 

Učíš se?

Zakroutil by sám nad sebou hlavou, kdyby neměl strach, že s ní pak bude kroutit čtyřikrát, nebo osmkrát – ještě za Emmetta. A když už by byl v tom, mohl by zakroutit i za holku, co seděla v rohu kavárny a něco divoce psala na notebooku. Za lidi, kteří chodili kolem. Za všechny na světě.

„Jasně, že se učíš,“ dodal rychle, protože Emmett evidentně vůbec nehodlal odpovídat. „Máš před sebou učebnice a je zkouškové, takže to asi dává smysl.“

Ani tentokrát se nedočkal odpovědi. Tmavě hnědé oči ho sice upřeně pozorovaly, nebo spíš rovnou propalovaly, ale to bylo tak všechno. Což Keithe naprosto upřímně ještě víc znervóznilo. Jednu ruku sevřel v pěst a tu druhou položil na pult a opřel se o něj. Téměř automaticky, aniž by to vnímal, do něj začal klepat prstem. Rád by řekl, že vyťukával nějakou melodii, ale ve skutečnosti v rychlosti zachránil život sobě, Emmettovi a smiloval se i nad holkou v rohu.

Díky tomu měl čas vymyslet, proč vlastně přišel.

„Přišel jsem si pro čaj,“ pronesl nakonec rozhodně, protože to mu připadalo jako dobrý důvod, proč někdo jako on mohl přijít do kavárny. „Jo, přišel jsem si pro čaj,“ zopakoval rozhodně a přikývl. Nejspíš aby svým slovům dodal váhu. Nebo aby vypadal ještě hloupěji.

„Tak dobře,“ promluvil konečně Emmett a vstal. Obešel pult a začal chystat čaj, aniž by se na Keithe podíval. Vytáhl kelímek, vhodil do něj sáček třezalkového čaje a celou dobu, co vařil vodu, stál ke Keithovi otočený zády.

Vlastně to bylo dobře, protože Keith tak měl alespoň čas vymyslet, co chce říct. Nebo spíš JAK to říct, protože CO věděl moc dobře. Což bylo hodně zvláštní, protože ještě doma a po cestě, dokonce i když otvíral dveře od kavárny, ta slova znal a předříkával si je pořád dokola. Argumenty, které dávaly smysl. A najednou měl v hlavě prázdno a nenapadalo ho nic kloudného.

Navíc ani neměl moc času, protože čaj byl hotový strašně rychle a Emmett se otočil, dal na kelímek víčko a přisunul ho ke Keithovi. Ale nepustil. „Proč jsi tady, Keithe? Říkal jsem ti, že teď potřebuju čas pro sebe. Nebo… Už nevím, co přesně jsem ti říkal, ale myslel jsem, že to je dost očividný.“ A teprve potom kelímek pustil. „To je na účet podniku.“

Keith sice na čaj přímo koukal, možná ani nemrkal, ale stejně nechápal, co tou poslední větou Emmett myslel. Protože všechno pohltila ta slova předtím. A ta slova… Keith cítil, jak se v něm budí vztek, jak ho zaplavuje od uší až po palce na nohách. „Jo, je to dost očividné,“ vyštěkl. „Že ses se mnou vyspal a zdrhl. Takže jsem přesně jako všechny ty další holky, že jo? Takže to znamená konec a ty už se nevrátíš, co? Prostě… Jen to řekni. Bude to mnohem lepší, než abych každý den čekal, až přijdeš.“

Emmett nevypadal překvapeně, že na něj Keith ječí. Spíš působil unaveně, jako kdyby několik posledních dnů nespal. Jako kdyby ho Keithova přítomnost strašně vysilovala. A mluvit pro něj bylo k smrti vyčerpávající. „Aha,“ vzdychl. „Takže ses stavil pro nějaké rozhřešení. Nejlíp pro svůj šťastnej konec, nemám pravdu? Ale to je ten problém, protože já jsem ti nic takového neslíbil. Nakonec jsi vážně jako ostatní holky. Promiň, Keithe, ale měl jsem pocit, že s tebou celou dobu mluvím na rovinu.“

Keith vyvalil oči. Na jednu stranu se chtěl hrozně smát, protože to, co Emmett říkal, bylo prostě k smíchu. „Na rovinu?“ zopakoval. „Mluvils se mnou celou dobu na rovinu? To myslíš vážně?“

„To, že jsem ti některé věci nechtěl říct, ještě neznamená, že jsem ti lhal,“ odsekl Emmett naštvaně. A asi měl pravdu. Keith přece věděl, že mezi nimi žádný vztah není a nebude.

„Nemůžeme…“ začal Keith, ale zmlkl, když ucítil, jak mu tepe ve spáncích, jak mu třeští hlava a bolí ho na hrudi. A taky mu došlo, co tohle všechno znamená. Možná to věděl od chvíle, kdy vešel do kavárny. „Ty už se do bytu nevrátíš, co?“

Emmett nepatrně zavrtěl hlavou. „Asi spíš ne. Bylo toho na mě prostě moc,“ přiznal s naprosto kamenným výrazem, kterým by klidně mohl stejně tak dobře oznámit, že další roli toaleťáku nekoupí.

A přitom šlo o tolik.

Keith vnímal, jak v něm něco povolilo. Celou dobu zadržoval dech a teď si konečně uvědomil, že může dýchat. Jenže místo toho, aby mu to přineslo úlevu, protože už věděl, na čem je, byl ten pocit mnohem horší. Možná měl dál zadržovat dech a udusit se. Určitě by to bylo příjemnější. „No tak to je vlastně asi dobře,“ uchechtl se, ale rozhodně nezněl pobaveně, ani vesele. Sám sobě připadal spíš hysterický. „Protože tam už bydlí tvůj brácha,“ zamumlal a koukal přitom na kelímek od čaje, který tam pořád stál a čekal, až se z něj někdo napije.

Emmett překvapeně povytáhl obočí. „Jacob bydlí u tebe?“

„Přišel jednou večer,“ pronesl Keith pečlivě neutrálně, protože nehodlal dávat najevo, jak blbě mu ve skutečnosti je. „Nemohl se ti dovolat. Měl u sebe všechny věci, tak jsem ho tam nechal. Možná by ses mu měl ozvat, nebo… Já nevím. Je mi to jedno. Může klidně zůstat.“

Keith vlastně chtěl, přál si, aby Jacob zůstal. A ne proto, že byl Emmettova rodina a byl tím pádem pojítkem s Emmettem, ale proto, že Keith v tom bytě prostě nechtěl být sám.

„Takže od nich fakt odešel,“ zamumlal Emmett potichu a koukal zamyšleně do země. Pak ale vzhlédl a mnohem hlasitěji dodal: „Nájem platím, tak se s ním zkusím nějak domluvit. Nebo mu řekni, že se za mnou může kdykoli stavit. Dík, žes mi to řekl.“ Následně přešlápl, zběžně kavárnu zkontroloval a odkašlal si. „A teď… Jestli to to nevadí… Musím se zas učit, jinak mě ta stará čarodějnice nechá rupnout.“ Koukl významně na učebnici, aby dal najevo, že to myslí vážně.

Keith nepochyboval, že až odejde, bude se Emmett učit. Ale zároveň pochyboval, že ho posílá pryč, protože má strach, že vyletí ze zkoušky. Posílal ho pryč, protože ho tu nechtěl, protože pro něj bylo všechno řečeno, konec, sbohem a tak.

Konec.

Keithovi to slovo uvízlo v myšlenkách.

Věděl, že to takhle nejspíš dopadne, ale pořád doufal, přestože působil zoufale a naivně. Jenže teď už neměl nic. Sebral čaj, který ho na bříškách prstů hřál, pokýval – měl dojem, že má hlavu na nějaké pružině a že mu jen tak sama od sebe poskakuje nahoru a dolů a občas i do stran – a beze slova se rozešel směrem ke dveřím.

Protože tohle byl konec a nemělo smysl zůstávat.

Sotva ale otevřel dveře a zvonek znovu zacinkal, zastavil na místě.

Konec. Jestli je tohle konec, neměl by říct všechno? Odhalit všechno?

Otočil se zpátky na Emmetta, který ho vyprovázel pohledem a nejspíš si přál, aby už konečně vypadl, a právě ten pohled Keithe hrozně naštval. Tak příšerně naštval, protože po tom všem, co měli za sebou, to Emmett prostě jen tak shodil a bylo mu jedno… Aniž by nad tím Keith přemýšlel, v další vteřině už stál zase u pultu a pořádně do něj praštil kelímkem, který se nárazem otevřel, a horká voda Keithovy trochu popálila ruku. Ale na tom vůbec nezáleželo.

„Víš co?“ vyštěkl s pohledem zabodnutým do Emmetta. „Ty seš tak…“ Nenapadlo ho však to správné slovo, proto nahlas zavrčel a popálenou ruku sevřel v pěst. „Neudělal jsem nic špatného, jasné? To tys přišel za mnou do pokoje,“ pokračoval a následně si uvědomil, že ječet na Emmetta pomáhá. „TO TYS ZA MNOU CHODIL DO POKOJE! I když jsem ti několikrát řekl, že se mi líbíš a že k tobě něco cítím. Takže se netvař, jakože seš nějaká oběť.“

Oběť. To slovo v Keithovi vyvolalo vzpomínky na všechno, co mu kdy Emmett řekl, což ho trochu vykolejilo a ztratil tak většinu odhodlání.

„Já vím, žes to měl těžké,“ pronesl o poznání mírněji. „A že tohle děláš jen ze strachu, protože se tak strašně bojíš mít někoho rád, abys o něj nepřišel. Tak jako o svou mámu.“

Emmett téměř okamžitě zbledl. „Proč tohle říkáš?“

„Protože je to pravda,“ řekl pomalu Keith. Věděl, že se právě nachází na hodně tenkém ledu a nebezpečném území v jednom, ale nemohl přestat, protože jestli to měl být konec, tak se vším všudy. S každým nevyřčeným tajemstvím.

„O mojí mámě nevíš vůbec nic,“ vypálil Emmett naštvaně a sevřel obě ruce v pěst. „Nevíš nic o tom, jaký jsem měl život. Tak na mě nezkoušej tyhle psychologické žvásty.“

„Vím toho dost,“ promluvil Keith pevným hlasem. „Vím o tom hodně, protože jsi mi to všechno řekl, když jsi byl opilej. O své mámě, o dětství, o tom, žes chtěl spáchat sebevraždu, o všem, Emmette!“ Jeho jméno říct nechtěl, vyletělo z něj automaticky a sotva ho dořekl, probudilo se v něm nutkání a strach, že by úplně hloupou chybou mohl Emmetta připravit o život. „Emmette, Emmette, Emmette,“ dodal a s každým dalším oslovením ztrácel energii, až nakonec zůstala jen naprostá rezignace a smutek a zoufalství. „Mluvil jsi o tom často a já… Je mi líto, co se ti stalo. Chápu, proč máš strach a chováš se jako totální kokot, ale já nemůžu… Pokud mě od sebe budeš odhánět, nevím, co mám dělat. Nevím, jak…“ Keith se zhluboka nadechl. A pak řekl: „Miluju tě. A nechci, abys odešel.“

Keith by přísahal, že pak bylo v kavárně takové ticho, že ho napadlo, jestli z toho stresu neohluchl. Zkusil polknout, aby slyšel alespoň sám sebe, ale měl takové sucho v puse, že neměl co polykat.

Jo, nejspíš slyšel. Holka v rohu už asi necvakala do klávesnice jako šílená a Emmett nic neříkal. Jen tam stál s tím svým nečitelným výrazem a mlčel několik dlouhých, nekonečných vteřin. Než nakonec zničehonic nečekaně kopl do skříně před sebou. „Ježiši,“ vyjel. „Keithe, tos mi nemohl něco říct? Byl by to pro tebe takový problém říct mi, že prostě moc žvaním? Nebo sis to nechával pro sebe, abys mi to mohl jednou vpálit? Tak to gratuluju. Jo, máš pravdu, skoro úplně ve všem. Měl jsem na hovno dětství! A pořád se kurva nemůžu zbavit pocitu, jako kdyby mi někdo ukradl kus života. Moje matka, pěstouni…“

Keith udělal chybu a uhnul pohledem, protože už nedokázal koukat do Emmettových očí. Jenže sotva sklopil zrak a uviděl popálenou ruku, uvědomil si, že ho to trochu bolí a pak už tu bolest nedokázal ignorovat. Ale na druhou stranu to bylo asi dobře, protože vážně nepotřeboval vidět, jak se Emmett tváří. Emmett, jeho Emmett, ne, tak to nikdy nebylo. Protože tenhle cizí Emmett se naklonil přes pult a naprosto bezvýrazně konstatoval: „Není nic, co bych ti mohl dát. Já… Nechci tě.“

Ani ne za deset vteřin stál Keith venku před kavárnou a zkoušel zhluboka dýchat chladný vzduch. Nasával ho do plic a poté pomalu vydechoval. Ruku, kde se mu docela určitě právě dělal puchýř, si tou druhou neustále třel a doufal, že to po chvíli přestane bolet.

Ale ono to furt NEPŘESTÁVALO. A dokonce se to každou chvíli, s každým podělaným nádechem, zhoršovalo.

Pomalu se rozešel domů.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥