Szabi

Byl to obrovský dům kousek za městem. Šlo spíš o venkovské sídlo s vysokými stropy a prostornými místnostmi. Všechno bylo laděné do bílé, ale v knihovně stály po obvodu celé místnosti regály z tmavého dřeva.

Robinson přejel prstem po jedné z polic a poté pohlédl na Keithe. „Tak co říkáš?“

„Je to skvělé! A obrovské. Sem se vám určitě všechny vaše knihy vejdou.“

„Ano, to je pravda. Už se nemůžu dočkat, až dám knihy z práce a z domu dohromady,“ vzdychl Robinson. Přešel k oknu a otevřel ho dokořán. I když se teprve blížil konec února, venku už bylo překvapivě teplo.

Keith sundal batoh a z přední kapsy vytáhl knížku Muž, který nemohl přestat. „Tohle je pro vás. Jako dárek k novému domu. A hlavně k té knihovně. Je to o obsedantně kompulzivní poruše. Dostal jsem ji od mámy k patnáctým narozeninám a hodně mi pomohla. Poprvé v životě jsem měl pocit, že na to nejsem sám. Že existují lidi jako já. Což byla asi hloupost. Věděl jsem i předtím, že existují lidi jako já, jen jsem je nepotkával. Takže… Hodně mi pomohla, ale už ji nepotřebuju. Navíc jsem vám chtěl dát dárek, na který když kouknete, hned si na mě vzpomenete. Za každou vaší knihou je skrytý příběh a tak… Bože, to je hrozná hovadina. Celou dobu zkouším přestat být kluk s OCD a pak vám dám tohle. To jsem fakt vychytal. Na moji obranu… Víte, že je strašně těžké vybrat vám knihu, kterou ještě nemáte? Nemáte ji, že ne?“

Celou dobu stál s napřaženou rukou a slova z něj šla tak nějak přirozeně. Vlastně se za ně ani nestyděl, jen nechápal, proč tohle všechno potřebuje tak nutně říct.

Robinson knihu přijal. Nejprve ji spěšně prolistoval a teprve poté vzhlédl. „Děkuju. Je to krásný dárek a rozhodně ji zatím nemám. A aby bylo jasno, až na tuhle knihu jednou v knihovně narazím, rozhodně si nevzpomenu na kluka s OCD, ale na neuvěřitelně trpělivého a klidného přítele, který navzdory mým vrtochům bez jediné poznámky dál přebíral jednu knihu za druhou, ačkoliv věděl, že to dělá naprosto zbytečně.“

Keith nejistě přešlápl. „To myslíte vážně?“

Profesor ani na vteřinu nezaváhal. „Samozřejmě. Keithe, za tu krátkou dobu, co tě znám, jsem si všiml jedné zásadní věci, kterou ty docela klidně ignoruješ. Chceš vědět které?“ pronesl. A protože v domě nebyl kromě regálů žádný jiný nábytek, sedl si na parapet.

„Spíš ne,“ mávl Keith rukou, jakože ho to vážně nezajímá. „Ukažte mi člověka, co by o sobě chtěl zjistit něco nového. Pche. Ani náhodou,“ odvětil pobaveně a přitom povytáhl obočí, aby dal najevo, že ta otázka byla vskutku hloupá. „Co blázníte! Chci vědět všechno!“

„No dobrá,“ rozesmál se Robinson. „Ze všech lidí, co znám, a to já jich znám spoustu, jsi snad jediný člověk na světě, který každého bere takového, jaký je. A nezpochybňuje to. Toho si velice cením.“

Keith nakrčil čelo. Vážně nad těmi slovy uvažoval a došel k názoru, že je to asi pravda. Docela, možná, pravděpodobně a tak dál. Spokojeně se usmál. „Taky jste mohl říct, že jsem brilantně geniální, extrémně odvážný, nebo nebývale odhodlaný, ale jo, myslím, že tohle je fajn. S tím dokážu žít.“

„A máš výborný smysl pro humor.“

„Samozřejmě.“

Chvíli na sebe tiše koukali. Profesor Robinson byl opravdu zvláštní člověk, ale Keith ho měl upřímně rád. Nebyl to sice ten typ, kterému by se svěřoval s problémy ohledně zlomeného srdce, nebo by s ním někdy řešil cokoli, co by se týkalo Emmetta, ale vždycky se s ním ocital ve zvláštním vakuu, kde neexistovalo nic než knížky a příběhy a naprostý klid. A to bylo fajn.

„Kdy se nastěhujete?“ prolomil ticho Keith.

Robinson pokrčil rameny. „Nevím. S manželkou nemáme jasný plán. Kvůli synovi na to musíme jít pomalu. Na změny reaguje velmi špatně. Asi to pár měsíců potrvá, ale vlastně není kam spěchat. Dům už je náš a zcela určitě počká, jak dlouho bude potřeba.“

„Aha,“ přikývl Keith, ale víc neřekl. Věděl, že Robinsonův syn je autista, protože mu to profesor prozradil, když se potkali úplně poprvé, ale nikdy o něm víc nemluvil, žádné historky, dokonce ani neměl v kanceláři jeho fotku. Což asi nebyla Keithova starost, přesto najednou cítil silnou potřebu zeptat se: „Zlobíte se? Že je váš syn nemocný?“

Byla to velmi zvláštní otázka a možná byla dokonce i za hranou vztahu, který mezi nimi vznikl, ale Robinsona nenaštvala. Dokonce to vypadalo, že ji pochopil, protože přikývl a řekl: „Někdy. Hlavně když vidím, jak to má občas těžké.“

Nic dalšího už Keith vědět nechtěl. Neznal jméno, věk, jak moc vážný jeho stav je a jestli má alespoň nějakou šanci na relativně normální, soběstačný život, protože kdyby o tom Robinson mluvit potřeboval, sám by to téma vytáhl. Takže Keith nevyzvídal, ale myslel na to, že relativně normální, soběstačný život je asi hovadina. A nic takového neexistuje.

Každý někoho potřebuje.

****

Bylo překvapivě snadné nemyslet na Emmetta. Stačilo jen nechat myšlenky volně plynout, což znělo praštěně, ale fungovalo to. Tak třeba koukal na televizi, respektive seděl před zapnutou televizí, kde běžela romantická komedie, která se spustila spíš náhodou a Keith ji jen nevypnul. A přitom ho napadlo, že Emmett by tohle určitě chtěl vidět.

Emmett měl podobné filmy, u kterých nemusel přemýšlet, rád. Neustále pendloval mezi školou a prací, a proto bylo fajn, když mohl na chvíli vypnout. Možná proto mu nevadila Sabrina a upřednostňoval sitcomy před dramaty.

Během sledování Brooklyn 99 nebo Community se vždycky smál nahlas a byl nadšený, když pak nad sedačku pověsili zarámované plakáty. Keith je letmo zkontroloval, aby ho vteřinu nato napadlo, že je přibyli na obyčejný hřebík, že ty obrazy jsou dost těžké a že určitě co nevidět spadnou a rozrazí mu hlavu. A umře, ježišmarja on fakt umře!

Vyskočil na sedačku a každý jeden plakát čtyřikrát zkontroloval. Když došel k názoru, že je to v pořádku, přešla ho na sledování televize chuť, proto ji otráveně vypnul a odešel raději do sprchy.

Vzpomněl si na Emmetta. Respektive vzpomněl si, jak před ním klečel a kouřil mu, jak chutnal a voněl a… Jenže místo toho, aby se vzrušil, což by považoval za docela normální reakci, ho napadlo, že měl docela štěstí, když ve sprše neuklouzl.

To ho vedlo k myšlence na vodu a to zase ke smrti utonutím (proto zkontroloval všechny kohoutky v bytě) a následně ke smrti z uklouznutí na mokré podlaze a ráně do hlavy (proto vytřel podlahu). A ano, všechno to udělal čtyřikrát, to snad není nutné neustále opakovat pořád dokola. Je to otravné. Je to otravné. Je to otravné. Je to otravné.

Nemyslet na Emmetta vážně nebylo tak těžké.

****

Chelsie mu nedala na výběr. V tomhle byla opravdu neoblomná, takže když řekla, že na oslavu splnění všech zkoušek půjdou i s Alfem do čajovny, neexistovala šance, že by se z toho nějak vymluvil. Vlastně byl ale rád, protože ze sezení doma se najednou stala šíleně vyčerpávající záležitost.

Vybrali místo, kde sedávali skoro vždycky, objednali vodní dýmku, ačkoliv Keith několikrát zopakoval, že nechce, a k tomu mísu oříšků a tři konvičky čaje. A mluvili o zkouškách. Která byla nejlepší, na kterou se nejvíc učili, kdo kdy a co řekl, jak jim pak bylo dobře a bla bla bla. Nebo tak nějak to Keith pochytil, protože on toho moc neříkal. Spíš jen seděl a navzdory tomu, co předtím tvrdil, potahoval z dýmky a zkoušel vyfukovat kolečka.

Ale nešlo mu to, zatraceně vůbec nic mu nešlo.

Byl to Alf, kdo jako první pochopil, o co asi jde. „Pořad je to mezi vámi na nic?“ řekl a přitom se kousl do rtu.
Keith věděl, respektive poznal, že jim to s Chelsie klape. Nejspíš už překonali prvotní ostych a možná za sebou měli i sex. Alf by to Keithovi nejspíš dávno vyklopil, ale během zkouškového se příliš neviděli a Keith… Oukej, to s Emmettem mu vzalo tolik energie a tolik radosti ze života, že všechno ostatní vytěsnil.„Asi definitivně konec,“ připustil.

Chels mu položila ruku na rameno. „To mě moc mrzí.“

„Jo, mě taky,“ přitakal automaticky Alf.

„No mě to taky mrzí, jestli to chcete vědět,“ odvětil Keith upřímně. „Jenže už s tím asi nic neudělám.“

Alf kýval souhlasně hlavou, ale hned nato doslova zamrzl na místě. „Sakra.“

„Sakra co?“ chtěl vědět Keith.

„Nic,“ mávl Alf rukou. „Já jen že ho budeš furt potkávat na katedře. Jen si to představ, jak tam pokaždé s někým flirtuje a ty ho uvidíš a… Au!“ vyhrkl, když ho Chelsie praštila do ramene. Koukl na ni trochu vyčítavě a pokrčil rameny. „No co? Je to přece pravda.“

Keith vzdychl. „S tím se asi nedá nic dělat,“ pronesl.

Myšlenky na Emmetta vedly k různým asociacím. Uvidí Emmetta ještě někdy kreslit? Uvidí Emmettův rozespalý výraz? Nebo Emmetta a Tribi na gauči? Uvidí ještě někdy… Nebo… Nebylo by legrační, kdyby Keith přestal jen tak zničehonic vidět? Třeba proto, že má na mozku aneurysma, což působilo jako docela reálná šance. Jeho mozek přece už teď fungoval špatně. A ne že by o něj nějak výrazně pečoval, hlavně poslední dobou. Vždyť kouřil vodní dýmku, několikrát se opil a úplně přestal cvičit.

Možná by zase měl, aby dal svému tělu alespoň nějakou šanci bojovat.

Možná by měl začít hned teď, protože každá minuta a každý pohyb se počítá.

A přesně od této chvíle už to nešlo zastavit.

Dřepuj. Chceš snad umřít? Tak dělej, dřepuj!

Vždyť… to nedává smysl.

Hned. Umřeš. Umřeš. UMŘEŠ. UMŘEŠ!

Srdce mu tlouklo jako splašené a žaludek měl na vodě rychleji než obvykle.

„Jsi v pohodě?“ nadhodil Alf a nadzvedl obočí. „Ono zase o tolik nejde, ne? Přece jen je naše fakulta velká, možná ho ani tak často vídat nebudeš.“

Keith chtěl přikývnout, ale svaly měl ztuhlé, asi šlo o smrtelnou křeč, nebo tak něco, takže místo toho dál seděl a koukal před sebe, zatímco mu po zádech stékal pot.

Sakra. Sakra.

„Keithe?“ řekla Chelsie, které začínalo docházet, že něco nehraje.

Nešlo to vydržet, nešlo. Strach ze smrti byl příliš silný. Vstal a uprostřed čajovny začal dřepovat. Prostě jen tak. Jeden dřep, druhý, třetí a čtvrtý.

„Kámo, co to děláš?“ uchechtl se Alf a podezřívavě na něj koukal. Skoro jako by myslel, že jde o nějakou hru, kterou nechápe, ale stačí jedno krátké vysvětlení a všechno bude jasné.

Ale nebude, nebude, nebude, nebude, protože Keith potřeboval udělat další dřepy i za kamarády, aby je zachránil, protože jinak by jim v mozku prasklo aneurysma a oni na místě umřeli. Jak tohle mohl zatraceně jen tak klidně vysvětlit? Vždyť to přece nešlo.

Poznal, že Chelsie chce něco říct, nějak mu pomoct, ale zároveň netušila jak, takže jen otevřela pusu, aby ji následně zase zavřela a zarytě mlčela.

„Hej! No tak, přestaň blbnout. Co to děláš?“ dorážel Alf.

Copak člověk nemůže jen tak uprostřed čajovny začít cvičit, aniž by na něj každý nezíral, jako by právě zešílel?

„Vždyť přece o nic nejde,“ vyhrkla Chelsie, ale nebylo jasné, komu to vlastně říká.

Keithův mozek na to konto rozhodl, že dneska v čajovně nikdo nesmí zemřít, což bylo dohromady dalších šestnáct dřepů. A přesně v tu chvíli toho měl Keith dost. Naštvaně sevřel ruce v pěst a udělal je co nejrychleji. Teprve poté Alfovi konečně odpověděl.

„Promiň. Mám obsedantně kompulzivní poruchu, což znamená, že mám silné nutkání něco udělat. A pokud to neudělám, tak chcípnu. Nebo někdo, koho znám. A zrovna teď jsem jedno takové nutkání měl.“ Možná nemusel mluvit tak nasraně, protože to částečně působilo, jakože štěká na Alfa, ale ve skutečnosti všechnu zlost mířil na sebe, na to, že je takový magor.

A taky na Emmetta, že je takový debil.

Alf chvíli mlčel a poté pohlédl na Chelsie. „Tys to věděla?“ Ale na odpověď nečekal, místo toho vypálil další otázku. „Jak dlouho?“

„Já nevím. Asi… Chvíli poté, co jsem Keithe poprvé poznala u něj doma. Jak jsem ho potkala v knihovně. Říkala jsem ti, že jsem ho potkala,“ odpověděla, ale za celou dobu ani jednou nevzhlédla od konvičky s čajem.

„Aha,“ přikývl Alf a znovu zmlkl. V čajovně byla najednou zvláštní, hustá a nedýchatelná atmosféra, která nešla ignorovat. Ale možná za to mohl všechen ten kouř.

Keith sebral ze stolu párátko. Převaloval ho mezi prsty, dokud ho nechtěně nezlomil. „Je mi jasné, že jsem ti to měl říct dřív. Nebo spíš hned na začátku a rád bych měl nějaký fakt dobrý argument, proč jsem to neudělal, ale pravda je taková, že jsem ti to prostě říct nechtěl. A nic víc. Líbilo se mi, že mám někoho, kdo to neví a kdo nečeká, že každou chvíli něco provedu.“

„Teď už to všechno dává trochu větší smysl,“ odpověděl Alf. „Třeba ta večeře. Nebo proč všechno na přednáškách zapisuješ několikrát.“

„Ty to víš?“

„Sedíš vedle mě už půl roku, jasně, že jsem si toho všiml. Akorát jsem myslel… Já nevím, vlastně jsem nad tím zase tolik nepřemýšlel.“

Oba sehraně přikývli, zatímco Chelsie mezi nimi přeskakovala pohledem. Dokonce i obsluha nejspíš vycítila, že není nejlepší chvíle chodit k jejich stolu, proto neměli co pít. Ale na tom nezáleželo. Keith koukal na Alfa s nadějí v očích. „Takže… Jak jsme na tom?“ prohodil a znovu v dlani sevřel párátko, které ho zlomeným koncem bodalo do kůže. Ale taky to trochu pomáhalo, aby nepůsobil nervózně.

Alf hlasitě vydechl. „Stavíš mě do hrozně složité pozice, víš to?“ začal.

„Jak to myslíš?“

„Ať teď proti tobě řeknu cokoliv, budu vypadat jako hajzl. Podívej, asi mi je jedno, jestli máš nějaká nutkání. Přijde mi, že zas o tolik nejde, ale tohle je už podruhé, cos mi nic neřekl. S tím, že jsi gay… Oukej, to bych ještě pochopil. Ale tohle? A neříkej, že sis se mnou chtěl připadat normální nebo další hovadiny. Byl jsem jedinej, kdo to nevěděl, že? Zase. Tak si říkám, co dalšího nevím. Máš zlé dvojče? Patříš k sektě? Věříš v placatou zeměkouli? Můžu ti vůbec věřit?“

Keith nejprve cítil, jak mu škube v koutcích, ale když viděl Alfův vážný výraz, nedovolil si usmát se. A tak tam jen seděl a mlčel, protože netušil, jak by měl reagovat.

„Nic mi na to neřekneš?“ dotíral Alf.

„Já nevím, co říct. Promiň.“

„Řekl bys mi to někdy, kdybys tady nezačal blbnout?“

Tohle Keithe trochu naštvalo, proto nakrčil čelo. „Blbnout?“ zopakoval. „Podle tebe jsem blbnul?“ Nebavilo ho, že musí sám sebe obhajovat. Měla by to přece být jeho volba. Co, kdy a komu něco řekne. Ale na druhou stranu chápal, že to Alfovi vadí.

„Takhle jsem to nemyslel. Nechytej mě za slovo!“ vyjel Alf. „A odpověz na otázku. Řekl?“

„Samozřejmě!“

„A kdy?“

Keith pohlédl na Chelsie, ale z jejího výrazu nedokázal nic vyčíst. Na to, že vždycky měla co říct, vždycky měla názor a vždycky ho velmi rázně prosazovala, byla najednou až podezřele potichu. „Já nevím,“ pronesl popravdě.

„Jasně. Takže je to tak, žes nevěřil, že bych to vzal v klidu,“ konstatoval Alf a přitom zakroutil hlavou a vydal ze sebe pohrdavé tss. A tady dost uražené a zraněné tss.

„Ale takhle to přece není!“

Alf vstal. A protože seděli na zemi na polštářích, připadal si Keith jako zlobivé dítě. Zaklonil hlavu, aby na kamaráda viděl. „Prosím, neodcházej!“

„Ty… Keithe, strašně mě štveš. Já prostě nechápu, proč jsi mi nic neřekl! Proč mi takové věci nikdy neříkáš. Vždyť jsme… Aaa, bože. Promiň, ale já teď potřebuju vypadnout.“ Alf sebral tašku a odešel k pultu, aby zaplatil. Zvládl to, aniž by se otočil, což muselo být těžké.

Keith pohlédl na Chelsie, jenže ta už taky sbírala svoje věci.

„Promiň. Mám pocit, že bych měla jít spíš za ním. Chodíme spolu a navíc… Říkala jsem ti, žes mu to měl říct.“ Byla krutě upřímná. Nebo možná ne krutě, ale v této situaci byla upřímnost fakt krutá. „Večer ti zavolám,“ slíbila, než se rozběhla za Alfem.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥