Szabi

První koktejl Sex on the beach mu chutnal, ale neměl ten správný říz. U druhého to bylo lepší. Třetí byl perfektní. Naprosto dokonale perfektní.

Keith stál v kuchyni a míchal jeden koktejl za druhým, zatímco v televizi běžela Sabrina.

No tak koukal na novou sérii sám, no a co. Byla to vlastně Emmettova chyba, že tady nebyl. Že na to nekoukali spolu a nepomlouvali, jak idiotsky je napsaný scénář a že úplně každá postava má rozhodování houpacího koníka – to jest dopředu, dozadu, dopředu, dozadu.

Emmett by se teď určitě zasmál. Jak by taky ne, vždyť i celý jejich vztah fungoval na podobném principu. Dopředu, dozadu, dopředu… Teď byli právě hodně vzadu.

Jenže Emmett tu teď nebyl, zato třetí koktejl ano a byl moc dobrý a zaháněl pocit, že je něco špatně. Všechno bylo v pořádku, sladko v puse tomu jenom pomáhalo. Akorát ho vypil asi moc rychle, protože cítil, jak se mu zamotala hlava. Vyskočil proto na barovou stoličku a nahlas řekl: „Ta Sabrina je ale úplně blbá!“ Ačkoliv na obrazovce vůbec nebyla.

Přitáhl notebook blíž, a i když si to zakázal, klikl na Facebooku na Emmettův profil. Emmett byl na profilové fotce pořád nesmyslně šťastný a na zdi měl desítky vysmátých fotek s holkami. Nová nepřibyla, ale to neznamenalo, že neexistovala. A Keithův mozek… cha, ten dokázal vymyslet stovky konspiračních teorií a právě mu tvrdil, že Emmett před ním všechny nové statusy skrývá.

Což bylo jedno. Kašlat na to.

Nepotřeboval ho k Sabrině, nepotřeboval znát detaily z jeho života a rozhodně s ním nepotřeboval bydlet. Ani náhodou.

Kdyby teď, v tuto vteřinu, v tento okamžik, jakože vážně teď, Emmett otevřel dveře a vešel dovnitř, poslal by ho Keith pryč. Do prdele, třeba. Ale ne do svojí, poslal by ho do cizí a úplně v klidu, protože měl Emmetta definitivně na háku.

Čtvrtý koktejl byl dobrý přímo neskutečně, takovým tím způsobem, že uměl zahnat všechny špatné myšlenky. Takže Keith vydržel celých deset minut sledovat na YouTube videa s kočkami, než došel k názoru, že Emmettovi napíše naprosto upřímnou zprávu na Messenger.

Takovou, kterou si pak Emmett přečte a pochopí, jak moc Keithovi ublížil. A že ho miluje, hrozně moc a konečně přijde domů a budou spolu žít navěky. Což dávalo smysl jako nikdy nic. A tak rozklikl na Facebooku zprávy, našel poslední konverzaci s Emmettem, což čirou náhodou byl rozhovor o nákupu, a chtěl začít psát.

Jenže místo toho koukal na kurzor, jak poblikává, a to bylo všechno. Pohupoval nohou, ucucával koktejl, poslouchal Sabrinu, myslel na Emmetta a nenapadala ho žádná věta, která by alespoň trochu dávala smysl. Proto taky nakonec napsal jen prosté: ‚Stýská se mi.‘

Byla to pravda, a když ji psal, byl naprosto střízlivý.

A přesto, jakmile mu došlo, že tu zprávu poslal, teprve poté definitivně vystřízlivěl. A stejně definitivně ji chtěl smazat, ale už to nešlo. Už ji nemohl odebrat pro všechny, takže to znamenalo, že ji Emmett určitě viděl a četl.

Keith zadržel dech. Čekal, kdy na obrazovce vyskočí tři tečky. Teď, teď, teď…

Tak teď.

TEĎ!

Teď?

… a nic. Nic, vůbec nic se nestalo. Minutu, dvě, tři…

Jdi do prdele, EMMETTE! Emmette, Emmette, Emmette.

Naštvaně zaklapl počítač a opřel si hlavu o linku. Připadal si jako idiot, že doufal. A rozhodně nepomohlo, že když mu zazvonil telefon, škubl sebou, jelikož zase doufal. A zase zbytečně.

Volala totiž Malina. Ten večer už počtvrté, což bylo nezvyklé, protože téměř vždycky volával Keith jí. První tři telefonáty sice úspěšně ignoroval, jednoduše neměl na plkání náladu, ale čtvrtý hovor ho maličko znejistěl.

„Ano?“ pronesl tím nejmilejším hlasem, jakým dokázal.

Nejprve bylo podezřelé ticho, pak Malina hlasitě popotáhla a dostala ze sebe zajíkavé: „Ahoj.“

„Ty brečíš?“ vyhrkl překvapeně Keith a začal chodit po místnosti. „Stalo se něco? Ne. Co se stalo?“

„Nic moc,“ odpověděla Malina, ale zněla téměř zakřiknutě, což k ní vůbec nepasovalo. „Jen jsem tě chtěla slyšet.“

Tomu Keith nemohl věřit, ani kdyby vážně chtěl. Zastavil u okna a pohlédl ven. Byla už tma a pršelo, takže ideální doba na depku. „Nelži. Voláš, protože se něco stalo. A já chci vědět co.“ Zkoušel mluvit klidně, ale ve skutečnosti měl o sestru strach. Takhle ji neznal. Většinu času to byla ona, kdo mu byl oporou.

Malina na druhé straně telefonu několikrát mlaskla. Šlo poznat, že o tom hrozně moc chce mluvit a zároveň nechce, na obě strany to bylo vyrovnané, proto tak dlouho trvalo, než řekla: „Jde… Jde o jednoho kluka.“

No jistě. Vždycky jde nakonec o jednoho kluka, že? Keith hlasitě vzdychl, ale mlčel. Nechal ji, aby mu všechno pověděla sama, bez pobízení a nátlaku.

„Chodí se mnou do třídy. Ještě loni to byl takovej blbeček, ale přes prázdniny se docela změnil a teď je fakt moc hezkej. A taky vtipnej. Vždycky něco řekne a rozesměje tím celou třídu. V některých předmětech sedím vedle něj, což je super, trochu jsme se skamarádili. Pomáhám mu s úkoly a při testech, protože ho škola moc nebaví. No jenže… prostě jsem doufala, že na mě časem přestane koukat jako na kámošku nebo spolužačku ze třídy, chápeš? Obarvila jsem si kvůli němu vlasy a začala se malovat, nosit lepší hadry… Jenže je to k ničemu, víš? Dneska jsem se dozvěděla, že pozval na rande holku z vyšší třídy! Jsem úplná kráva, když jsem věřila, že ke mně něco cítí. Jen je rád, že za něj dělám úkoly a nechávám ho opisovat!“

Život je asi furt těžkej, napadlo Keithe. Bez ohledu na věk, školu, sexuální orientaci… diagnózu.  „To je mi moc líto,“ pronesl upřímně a litoval, že teď nemůže sestru obejmout.

„Myslíš si, že jsem úplně blbá, že jo?“ odvětila vzdorovitě.

„Vlastně ani ne. Rozumím ti.“

Malina ze sebe vydala hlasité tss a hned na to dodala: „To těžko.“

„Ne, fakt. Proč myslíš, že jsem si obarvil vlasy a nechal propíchnout nos?“

Nejdřív bylo podezřelé ticho. „Chceš říct…,“ začala Malina, ale Keith jí skočil do řeči.

„Ano, kvůli Emmettovi, Emmettovi, Emmettovi, Emmettovi. Chtěl jsem se mu líbit, nějak ho zaujmout. Ačkoliv nejdřív jsem sám sobě tvrdil, že to dělám pro sebe. Jenže ve výsledku mi záleželo jen na jeho názoru. Kdyby řekl, že vypadám jako idiot, okamžitě bych to vrátil zpátky. A žes mu dělala úkoly? Jo, to je na prd. Ale víš co? Emmett, Emmett, Emmett, Emmett přišel z rande s holkou a měl hlad a já mu bez řečí uvařil večeři. Takže… Možná seš úplně blbá, ale já taky. Jsme v tom spolu.“

Na druhé straně telefonu se ozval pobavený smích. „Oukej, tohle mi trochu pomohlo,“ přiznala. „Takže s Emmettem to nevyšlo, hádám.“

„Ne,“ zakroutil Keith hlavou a pohlédl na dveře od Emmettova pokoje. Už několik dní je neotevřel a hodlal to tak nechat. Nechodit tam, nekontrolovat, jestli oblečení ve skříni náhodou nezmizelo. Vlastně s tím tak trochu počítal. Že jednou přijde ze školy, Emmettův pokoj bude úplně prázdný a na lince najde jeho klíče od bytu. Se vzkazem, nebo bez.

„Chlapi jsou hrozně na hovno,“ vzdychla Malina.

Keith naprosto automaticky přikývl. „Souhlasím. Ale víš co? Ten tvůj zní fakt jako debil. To ty úkoly nezvládne sám?“

„Ne, vždyť je úplně dutej. Když ho učitelka v dějáku vyvolala, netušil ani, kdy skončila druhá světová válka.“

„Do háje, ten musí být ale zatraceně hezkej!“ pronesl Keith a začal v kuchyni uklízet. Byl to blbý nápad, zapíjet smutek.

„To si piš! Počkej, pošlu ti fotku!“

Ještě to ani nedořekla a Keithovi už pípnul Messenger. Oddálil mobil od ucha a kouknul na fotku asi šestnáctiletého kluka. Vlasy měl ostříhané na ježka, seděl na lavici a na první pohled bylo jasné, že je nadmíru namyšlený. Ale škaredý nebyl. To fakt ne. „Tak vyloženě můj typ to není, jinak ujde.“

„Pche, to kecáš. Emmetta by okamžitě strčil do kapsy.“

„Tak to seš asi slepá, ne? Na Emmetta, Emmetta, Emmetta, Emmetta fakt nemá,“ odvětil Keith. Bavilo ho se svojí mladší sestrou probírat kluky.

Malina se rozesmála. Pořád sem tam popotáhla, ale zněla veseleji. Přesto však bylo jasné, že jakmile zavěsí, zase to bude o trochu horší. A pak lepší a zase horší. Asi to chtělo čas. Tím sám sebe uklidňoval i Keith.

„Hele, když je Emmett debil, nestálo by za to přestat opakovat jeho jméno čtyřikrát a prostě ho nechat umřít?“ navrhla.

Keith jakože vyděšeně zalapal po dechu. „Wow, tak to od tebe bylo vážně hnusné! Co kdyby fakt zemřel, ty trdlo?“

„Tak by to byla zatraceně blbá náhoda,“ pronesla. „Napadlo mě…“

Co ji napadlo, Keith neslyšel, protože zrovna v tu chvíli zazvonil zvonek. Tribi vylekaně přeběhla po obýváku, skočila na sedačku a zvědavě zastříhala ušima, zatímco Keith ztuhl na místě.

První myšlenka patřila Emmettovi. Jak jinak. Že je to tady. Že mu přišel říct, že už tu dál bydlet nebude, vezme věci, vrátí mu klíče, a tím definitivně pohřbí veškeré naděje.

Druhá myšlenka tohle všechno rozvíjela. Emmett mu oznámí, že se nastěhoval ke své přítelkyni, nebo holce, nebo kamarádce… Všechno vycházelo tak nějak nastejno.

A třetí myšlenka, ta byla milosrdná, tvrdila, že za dveřmi zase stojí soused, který chce půjčit cukr, citrón nebo deštník, protože od chvíle, co ho opustila manželka – o čemž stihl Keithovi povykládat u schránek – doma nic neměl.

„Keithe! Posloucháš mě?“ pronesla Malina rázným hlasem.

„Co? Promiň. Někdo zvoní. Můžu ti pak ještě zavolat?“

Malina hlasitě vzdychla, jako by jí zvonek nesmírně obtěžoval a byla to ona, kdo musí ke dveřím. „Zavoláme si zítra, jo? Jsem hrozně unavená. Asi půjdu spát a všechno to zaspím.“

„Tak jo. Mám tě rád, dobře?“ stihl ještě říct, než mu to sestra položila, protože v tomhle byla nepoučitelná, a když nechtěla zdlouhavé loučení, prostě mu s telefonem práskla. A udělala to i tentokrát. Odpověděla jen já tebe taky a najednou byla pryč a telefon ohluchl.

Keith obrátil oči v sloup, ale pak na ni zapomněl, protože se zvonek ozval podruhé.

Moc nad následujícími vteřinami nepřemýšlel, nejspíš by řešil neřešitelné, zbytečně všechno analyzoval a ještě by sám sebe vyděsil, a to beztak jen kvůli sousedovi, takže přešel ke dveřím a bezmyšlenkovitě je rozrazil.

Na druhé straně nebyl soused, dokonce ani Emmett, ale samo sebou to mělo s Emmettem hodně společného. Byl tam totiž… jeho brácha.

Keith na něj zůstal zírat s otevřenou pusou, což asi nebyla nejlepší reakce a možná ani nejchytřejší, protože co bylo divného na tom, že se tady objevil brácha jeho spolubydlícího? Asi mu Emmett prostě ještě neřekl, že bydlí jinde, nebo hůř – třeba ho poslal pro všechny svoje věci, protože představa, že by měl Keithe potkat, v něm budila… no vzrušení asi ne, ale byla by to docela legrace. Takové to: brácho, musíš mi tam zajít, protože já nemůžu. Jak ho vidím, hned mi stojí a chápej, to prostě nejde, když jsem od něj utekl.

„Čau, je tady Emmett?“ vyhrkl ten kluk. Kapala z něj voda, hlavně z vlasů, které měl trochu delší, a neustále mu padaly do očí. Nebyl Emmettovi vůbec podobný, ani trochu, ale na tom asi nebylo nic zvláštního, protože to de facto skutečný bratr nebyl. A jmenoval se, Keith nad tím chvíli uvažoval, než došel k přesvědčení, že je to Jacob. Jacob, Jacob. Jacob.

„Eee. Ne,“ odpověděl Keith a veškeré překvapení postupně začínalo odeznívat. Taky mu došlo, že nejspíš nepřišel pro žádné věci, ba možná dokonce naopak. Nějaké věci spíš nesl. Jako třeba futrál s kytarou, batoh a tašku přes rameno. A hodně vody.

Jacob vypadal zklamaně. „A nemohl bych na něj počkat? Venku prší.“

Keith měl občas tendence hloupě žertovat, hlavně ve chvílích, kdy byl sám nejistý, ale teď vycítil, že na fórky není nejlepší čas, proto svoje: a já myslel, že jsi mokrý, protože ses zpotil, nevyslovil nahlas a místo toho se zvládl jen smutně usmát. „On už… tady asi nebydlí,“ vydechl, což bylo vlastně poprvé, co to takhle přiznal.

Emmett už tady nebydlí. Opustil mě. Zdrhl. Šel za lepším. Bla bla bla. Není tady.

Myslel, že to přiznání bude těžší. Ale nebylo.

Myslel, že až to přizná, bude mu líp. Ale nebylo.

„Aha,“ dostal ze sebe Jacob přiškrceně. „Já myslel… No venku hodně prší,“ zopakoval. Vypadal přitom téměř tragikomicky.

„Nemůžeš mu zavolat, nebo tak?“ navrhl Keith, ačkoliv věděl, že dovolat se Emmettovi je jako… Přemýšlel nad tím dlouho, ale prostě nedokázal z hlavy dostat repliku z Harryho Pottera. Dovolat se Emmettovi, to je jako chytat kouř, chytat kouř holýma rukama.

„A můžu mu zavolat od tebe? Mám úplně vybitej mobil, nebo do něj natekla voda.“

Keith příliš neváhal. Ačkoliv jeho mozek byl trochu posedlý strachem ze smrti, tak teď necítil nic, žádný náznak varování, že by neměl do domu pouštět cizího kluka. Klidně ustoupil na stranu. „Co kdybys mu zavolal zevnitř?“ nabídl.

Jacob se na něj okamžitě usmál, trochu plaše, ale rozhodně potěšeně. Hned nato vešel do bytu, boty nechal u botníku a zamířil do obýváku. Zůstávaly za ním mokré ťápoty.

„Chceš něco? Čaj, vodu, nebo tak?“ Keith přešel do kuchyně, položil ruku na rychlovarnou konvici a čekal na odpověď.

„Wow, ty máš králíka!“ vyhrkl Jacob místo odpovědi a upřeně koukal na Tribi, která ležela na sedačce.

Keith ucítil slabé bodnutí, jak ho doslova přepadla vzpomínka na Emmetta a jeho úplně stejnou první reakci na Tribi. Až na to, že Tribi pak k Emmettovi přihopsala a měla ho okamžitě ráda. Kdežto na Jacoba chvíli koukala a poté o něj ztratila zájem a zavřela oči. Ale uši měla stále nastražené.

„Dal bych si kakao, jestli máš,“ pronesl Jacob zničehonic a vytrhl Keithe ze vzpomínek. Poté sundal promočenou bundu, poskládal ji a společně s věcmi ji úhledně položil vedle křesla.

Keith začal chystat kakao. „Možná by sis měl nabít telefon. Můžu ti sice půjčit svůj, ale jsem si jistý, že by ti to brácha nevzal.“ Ne, že by Emmettovo jméno nechtěl čtyřikrát opakovat, on ho pro jistotu nechtěl vůbec vyslovovat.

Jacob automaticky poslechl. Z batohu vytáhl nabíječku a došel do kuchyně, kde ji zapojil vedle mikrovlnky. Sedl na barovou stoličku, tak aby na mobil dosáhl, a zatímco ho zapínal, vrhnul na Keithe kradmý pohled. „Vy jste se pohádali?“

„Jo, tak něco,“ přitakal Keith a víc to rozhodně rozvádět nehodlal, proto z kapsy vytáhl svůj mobil a našel Emmettovo číslo.

„No, s Emmettem to není vždycky jednoduché,“ prohodil Jacob souhlasně, z čehož bylo jasné, že tomu všemu přesně rozumí. Jako by v jejich vztahu celou dobu byl, nebo o něm všechno věděl. Což byla hloupost. Prostě jen Emmetta moc dobře znal.

Jacob na svém mobilu nacvakal číslo a vytočil ho. Keith mezitím ohřál mandlové mléko a do hrnku nasypal instantní kakao. Ačkoliv sám sobě říkal, že je mu to jedno, všechno mu už bylo jedno, tak stejně napínal uši, jestli nezaslechne Emmettův hlas. Jenže z druhé strany bylo slyšet jen vyzvánění – první, druhé, třetí, čtvrté… Jacob asi po desátém mobil položil, několikrát klepl prsty do linky a nakonec zakašlal. „Moc jsem to nepromyslel,“ řekl tiše.

„Co přesně sis nepromyslel?“

„Když jsem odcházel. Nevěděl jsem… Byl jsem naštvaný a moc mi nedošlo, co pak. Myslel jsem, že prostě budu nějakou dobu u Emmetta, najdu si práci, dodělám školu a pak si k sobě vezmu Chloe. Znělo to jednoduše, oproti tomu, jak to je teď,“ mluvil Jacob a zněl rozhořčeně a zklamaně zároveň. „No nic, dám si kakao a zkusím mu zavolat znovu,“ pronesl rozhodně. Dle Keithe v tom bylo přehnaně moc optimismu, takže působil spíše zoufale.

„Počkej,“ zarazil ho Keith. „Chceš mi říct, žes utekl z domu?“ 

„Ne!“ namítl Jacob okamžitě a zavrtěl hlavou. „Pěstouni vědí, že jsem jel za Emmettem. Nejdřív jim to vadilo, ale stál jsem si za tím. S tím mám trochu problém, trvat na věcech, ale po tom, co Emmett říkal minule… Chci žít svůj život. Už je to kakao, prosím?“

Poslední věta nezněla drze ani zle. Právě naopak. Keithovi došlo, že je Jacob ještě hrozně mladý, určitě ne starší než Malina, a představa, že teď nemá kam jít, byla jednoduše děsivá. „Takže, abych si to shrnul. Vzal sis věci, odešel z domu a teď nemáš kam jít. A brácha ti to nebere. Chápu to správně? Nemůžeš jet zpátky domů?“

Hotové kakao položil na linku a Jacob ho přitáhl k sobě. „To asi ne,“ přiznal. „Není to úplně nejlepší místo, kde bys chtěl žít. Musel jsem se hodně starat, hodně makat.“

„A vaši pěstouni… Oni vás neměli rádi?“ Keith věděl, jak strašně hloupě ta otázka zní, ale netušil, jak ji položit líp.

„To je těžký. Podle Emmetta ne. Já bych řekl, že snad jo, jenom to nedávali nebo nedávají najevo. Je fakt, že jsme se o sebe museli starat spíš sami navzájem a Emmett to blbě nesl. V jednu chvíli byl spíš jako náš táta než jako brácha. Blbý, co?“

Za tu malou chvíli, co tu Jacob byl, toho o sobě řekl víc než Emmett za poslední půlrok. A neposlouchalo se to zrovna lehce. Keith proto jen přikývl a raději odvedl řeč jinam. „Mám tady zbytek těstovin, chceš? Můžeš pak zkusit zavolat ještě jednou.“

„To by bylo moc prima. Díky. Jsi bezva,“ odpověděl Jacob vděčně. A vděčnost z něj vyzařovala během každého gesta, slova, pohybu – když jedl a přitom společně koukali na televizi, když dopíjel kakao, když dostal přidáno… Jacob byl sice stejně starý jako Malina, ale úplně jiný. Mnohem klidnější, slušný a pořádný. Hned jak dojedl, odnesl špinavé nádobí do kuchyně, opláchl ho a vložil do myčky. Ačkoliv nic z toho dělat nemusel. Znovu poděkoval.

Ani při druhém pokusu Emmett telefon nevzal. Jacob to tentokrát nechal vyzvánět opravdu dlouho a s každou další vteřinou byl vyděšenější a bledší. Bylo to jako sledovat hodně smutnou scénu ve filmu, která vás nakonec, ačkoliv nechcete, přece jen rozbrečí.

Jenže Emmett nejspíš dělal něco děsně zábavného, určitě to zahrnovalo alkohol a holky, takže neměl čas zvedat telefon. Proč by taky bral telefon, když mu volal brácha, že? Anebo proč by bral telefon, když mu volal kluk, který ho miloval?

Keithe znovu přepadl vztek. Na Emmetta. Za to, že je tak… TAK! Jenže tentokrát veškerá zlost rychle odezněla, protože při pohledu na Jacoba byla Emmettova minulost prakticky přímo před ním a hrozně těžko ji tím pádem mohl ignorovat.

Nejdřív bydlel s matkou, která ho nechávala i několik dní samotného. Zapomínala na něj, neměl co jíst, bál se…  A poté ho odvedli k pěstounům, kde se musel starat o mladší děti a žádné rodičovské lásky se stejně nedočkal.

Po tomhle všem už Keith chápal, proč chtěl Emmett spáchat sebevraždu. Nebo možná nechápal, ale bylo to o něco jasnější.

Takže ne, vztek nebyl ta pravá emoce.

Cítil lítost, což by Emmett určitě nesnesl. Nikdo nestojí o lítost.

Cítil smutek, ale ten by Emmett taky odmítl.

A cítil lásku. Ta byla asi nejhorší, proto Emmett taky odešel.

Jacob hovor ukončil a velmi váhavě přešel ke svým věcem. Zvedl bundu, ačkoliv bylo vidět, jak hrozně moc nechce. „Tak ahoj, králíku,“ zamumlal směrem k Tribi, která zrovna seděla před klecí a chroupala seno. Jacob jí byl ale docela určitě ukradený. Nevěnovala mu jediný pohled.

Keithovi na druhou stranu ukradený nebyl. Vstal. „Hele, jestli nemáš kam jít…“ Neexistovala jiná možnost. Věděl, že ho takhle pozdě nemůže nechat odejít, že by to sám sobě neodpustil. „Můžeš spát v bráchově pokoji. Ještě pořád si ho platí a má tam i nějaké věci. Jestli teda chceš. Jen bych tě měl varovat. Mám tak trochu OCD, což znamená, že mám nutkání všechno kontrolovat. Občas i v noci. Říkám to, abys to věděl předem a… tak.“

Tak trochu OCD byla opravdu zajímavá diagnóza, ale Jacob se nad ní nejspíš ani na vteřinu nepozastavil, protože roztáhl úsměv od ucha k uchu. „Tyjo!“ vydechl a palcem a ukazováčkem chytil kořen nosu. Zaklonil hlavu, nejspíš aby nebrečel, protože působil dost naměkko. „Jsem fakt přetažený. Moc děkuju, to je víc, než jsem si mohl přát. A to kontrolování – chceš si prohlédnout můj batoh?“

Keith zavrtěl pobaveně hlavou. „Ne, to je v pohodě. Spíš kontroluju v noci zásuvky. Abychom nevyhořeli. Zkusím tě nevzbudit.“ Což byla trochu lež, protože nutkání nebralo ohled na nikoho. Ale nechtěl ho zatěžovat dalšími věcmi, vykládat mu, jak to funguje – například, jak ho v noci napadlo, že rošt postele je určitě nalomený, a jakmile si Keith půjde lehnout, praskne a jedno z dřevěných prken propíchne nejen matraci, ale i jeho – takže raději ukázal na dveře vlevo. „To je jeho pokoj. Koupelna je tamhle.“

Jacob posbíral svoje věci a ještě než zmizel v pokoji, znovu poděkoval. Poté s úsměvem na tváři řekl: „Mě nic nevzbudí.“

A bylo to. Keith měl podle všeho, alespoň na tuhle noc, nového spolubydlícího.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥