PRASKLINA VE ZDI

KAPITOLA 24

Usnuli u otevřeného okna, proto bylo ráno v pokoji chladno. Keith nechtěl otevřít oči, nechtěl odhrnout peřinu a nechtěl jít na záchod. Nechtěl, ale potřeboval. Rozhodně však nějakou dobu svůj močový měchýř přemlouval, říkal ještě chvíli, minutku, malý okamžik, jenže v tomhle ohledu nebyla s měchýřem žádná řeč. Pořád odmlouval.

A tak Keith udělal první pohyb a zašmátral rukou vedle sebe, což, jak mu hned nato došlo, byla hovadina. Postel byla malá, a pokud by v ní Emmett ještě ležel a nedotýkal se ho, musel by být jako placka přimáčknutý na zdi.

Takže už dávno vstal.

Keith otevřel oči a posadil se. Po včerejší túře ho bolely svaly na nohách a po včerejším milování ho bolelo všechno ostatní. Jako by uběhl maraton. Dvakrát. A přesto se nikdy necítil líp. Nebo zvláštněji.

Vylezl z postele a zamířil na záchod. Předpokládal, že najde Emmetta u televize, jak hladí Tribi. Možná už s nachystanou snídaní. Bylo jasné, že včera překročili další hranici, respektive včera překročili všechny hranice a nejspíš nebylo možné předstírat, že se to vlastně nestalo, ale přesto chtěl Keith vejít s bezstarostným výrazem a působit na první pohled naprosto normálně.

No co. Tak jsme spolu spali. Já ho miluju, on mě má rád a pořád můžeme být kámoši a dělat, že nic.

Jenže Emmett na sedačce neseděl. Zrovna nesl krosnu ze svého pokoje do chodby. „Čau,“ pozdravil, ale v jeho hlase nebyl jediný náznak emocí. Nic.

Nic, bože nic. Co to znamená?

„Ty někam jedeš?“ vypálil okamžitě Keith a zůstal stát mezi ledničkou a linkou, ale ten jeden krok do obýváku, blíž k Emmettovi, udělat nedokázal.

„Jo,“ odpověděl Emmett. Jednoduché, ostré, nekomplikované jo. A poté nastalo dlouhé ticho, které znamenalo, že rozhodně nebudou předstírat, jak byl včerejší večer zcela obyčejný. „Keithe, já… Hele, asi budu nějakou dobu pryč, potřebuju si pár věcí srovnat a tak. Znáš to.“

No jasně, utíkáš.

„Neznám,“ odvětil Keith pevným hlasem, ale následně zkusil znít přívětivěji a naléhavěji. „Nemůžeme… Nemůžeme si o tom nejdřív promluvit?“ 

„Jako o čem? Řekl jsem, že si to potřebuju srovnat, to jsou fakta, nemá to žádné promluvit pokračování.“

„Ale jasně, že má!“ vykřikl Keith a měl co dělat, aby nevrazil pěstí do stolu. Aby Emmetta nechytil za ramena a netřásl s ním, dokud by nepřišel k rozumu. Jenže tím by ho ještě víc odehnal. A to nechtěl, nechtěl, nechtěl, nechtěl. „Můžeš mi aspoň říct, kdy se vrátíš?“

Emmett pokrčil rameny, takže asi nemohl, anebo mohl a jen si stavěl tvrdohlavě hlavu. A pak udělal krok do předsíně, což Keithe smrtelně vyděsilo, proto vběhl za ním. „Nechci, abys odešel,“ pronesl a nezakrýval v hlase žádnou z emocí. Nechal je všechny tam, aby bylo jasné, jak zoufalý a bezmocný se právě cítí.

„Já přece taky nechci odejít,“ řekl Emmett smířlivě a konečně pohlédl Keithovi do očí. „Ale je to ta nejlepší věc, kterou můžu udělat.“

Co je to za kravinu? Nedávalo to smysl, NEDÁVALO!

Stačilo hrozně málo, aby Keithovy myšlenky vybuchly. Vířily hlavou jako splašené a všechny se točily kolem jedné osoby. A ta teď odcházela.

„Ten včerejšek,“ začal Emmett a hodil si krosnu na záda. Už stál ve dveřích. On doopravdy odcházel! „Byl fajn. Myslím tím sex.“

A to bylo všechno. Práskl dveřmi a byl pryč.

Nebo možná nepráskl, ale nějaká hlasitá rána určitě zazněla. Nebo ne?

Co když začalo rupat ve stěnách? Co když je narušená statika? Co když někde v bytě roste ve zdi prasklina a každou chvíli se propadne strop? Co když každou chvíli umře?

Keith vběhl do obýváku a hystericky se rozhlédl kolem sebe. Jezdil prsty po stěnách, kontroloval úplně každý kousek, čtyřikrát za sebou, a měchýř mezitím hodně trpěl. Ale nedalo se nic dělat, musel to vydržet. Záchrana životů je přece důležitější. Důležitější než všechno ostatní na světě.

Trvalo to dlouho. Tribi lomcovala klecí a házela s miskou, protože chtěla jíst. A Keith cítil nesnesitelný tlak, tak silný, až myslel, že už to nezvládne a prostě se během kontrolování zdí po… Nakonec byl ale ten tlak někde jinde, znamenal něco jiného, protože když povolil, uvědomil si, že… brečí.

Ne usedavě, ne zajíkavě, ne hystericky, ale slzy tekly a byla jich spousta, takže hůř viděl.

Žádnou prasklinu nenašel. Poprvé, podruhé, potřetí ani počtvrté. Žádnou prasklinu doma totiž neměli.

Konečně mohl jít na záchod a nakrmit Tribi, která seděla uraženě v koutě a dupala. Zlobila se a nebyla sama.

Keith pak došel do Emmettova pokoje a otevřel skříň. Nějaké věci tam pořád byly, ale jen velmi málo. Skoro všechno zmizelo. Učebnice, oblečení, nabíječka, notebook… Všechno, na čem záleželo.

Práskl dveřmi od skříně a zařval: „Debile!“ Nepomohlo to, tak kopl do postele. A pak do ní spadl. Zabořil obličej do polštáře a zavřel oči. Všude cítil jeho vůni.

****

Přijde. Vrátí se.

Potřebuje jen trochu přemýšlet. A za pár hodin, maximálně zítra, bude zpátky, padne pár slov, nastaví hranice, tohle ano, ale tohle už ne, a všechno bude v pořádku.

Keith ho sice miloval, ale zároveň o něj nehodlal přijít, takže by docela ochotně přestal s veškerým fyzickým kontaktem. Stačilo by, že je Emmett s ním, sedí vedle něj, koukají spolu na telku, mluví… Všechno ostatní by oželel. Možná. Určitě. Musí!

Až Emmett přijde, řekne, že to tak bude lepší. Navrhne to jako první, protože pak nebude ten poražený.

Kterým stejně je, protože oba budou vědět, co Keith ve skutečnosti cítí. Na co myslí.

Ale to je jedno. Je to jedno! Nějak to zvládne. Hlavní je, že Emmett bude zpátky doma.

Tak čekal. Ležel u něj v posteli, schovaný pod peřinou a Emmettova vůně ho obklopovala, objímala, a pozorně poslouchal, až uslyší klíč v zámku.

Emmett přijde každou minutou. Věřil tomu tak silně, že žádná jiná alternativa neexistovala.

Chvíli spal, probudil se s Tribi vedle sebe. Vůbec netušil, kdy přišla, ale byla tam a určitě ji taky zajímalo, kdy tu zase budou všichni.

Brzo. Už brzo.

On přijde.

Neobědval. Nezvedl telefon, když mu volala máma. Nevečeřel.

Ale bylo to v pohodě. Naprosto úplně v pohodě, protože Emmett šel určitě do baru a domů dorazí pozdě v noci, opilý vleze Keithovi do postele a možná zamumlá nějakou omluvu. Takhle přece Emmett řeší skoro všechny složitější situace.

To Keithe podvědomě uklidnilo, přesvědčení, že ráno už budou vstávat zase spolu. Díky tomu zvládl něco sníst, osprchovat se, hrát si s Tribi a zase usnout, i když v posteli strávil celý den. Věděl, že když usne, bude o to rychleji s Emmettem.

Až na to…

Až na to, že ten idiot nepřišel!

****

„Jsi v pohodě?“ chtěl vědět Alf, který vypadal starostlivě. Rozhodně měl na čele starostlivou vrásku, úplně stejnou jakou Keith občas vídal u mámy.

„Jo.“

„Nejsi,“ nesouhlasila Chelsie a založila ruce na hrudníku.

Seděli v čajovně. Keith přišel po dlouhém přemlouvání a možná se zapomněl učesat a možná neměl úplně čisté tričko a možná na ničem z toho nezáleželo. Sebral horký čaj a usrkl. Bylo jedno, že to pálí, prostě to ignoroval, stejně jako palčivou chuť převrhnout stůl. Nebo ležet v koutě.

Byl ve fázi vzteku. A sebelítosti.

„Tak nejsem,“ odsekl a sevřel rty pevně k sobě.

Alf pohlédl na Chelsie, rozhodnutý nechat mluvení na ní, protože věděl, že by nejspíš nepoužíval ta správná slova. A ona v tomhle ohledu byla skvělá, vždycky věděla, co říct.

Přisedla si blíž ke Keithovi. „Tak co se stalo? Něco mezi tebou a Emmettem?“

„Hm. Možná.“

„Hm, možná co? Musíš mluvit v celých větách. Jinak tady budeme nehorázně dlouho a stejně se nic nedozvíme.“

Keith otočil hlavu, aby na ni viděl, a hlasitě vzdychl. Hrozně moc s ní mluvit chtěl, ale zároveň… Hrozně moc s ní mluvit nechtěl. A oba ty pocity dávaly takový smysl. Začínal šílet, určitě, jinak by přece nebyl neustále rozervaný vejpůl. „Vyspal jsem se s ním,“ zamumlal a zavřel oči, takže slyšel jen Chelsiino zalapání po dechu a Alfův kašel.

„A to je… špatně?“ chtěla vědět.

Keith otevřel oči. „On si pak sbalil věci a odešel. Už jsou to tři dny. Nezvedá telefon a neodpovídá na esemesky.“ I když některé z nich zněly vyloženě ufňukaně a prosebně, jako by byl malé děcko, co nedokáže… Sakra. „Jsem idiot, neměl jsem… Jenže jsme to chtěli oba a to on přišel za mnou. Nebylo to tak, že bych ho k tomu přemlouval. Panebože, mohli jsme si o tom normálně promluvit. Ale to ne! On musel demonstrativně odejít a pak… Nevím, o co mu jde. Nevím, kdy se vrátí. Nevím, jestli se vůbec vrátí. Nevím nic.“ Nešťastně si opřel hlavu o stůl a zůstal tam ležet, totálně hotový, protože poslední dny byly peklo.

Chelsie mu položila ruku na záda a pohladila ho. „To mě moc mrzí,“ řekla a zněla lítostivě, ale snad jen na vteřinu, protože pak hned přepnula do bojového módu. „Ale tím, že tady budeš skučet a fňukat, toho asi moc neuděláš, co?“

„Jak jako?“ Keith se narovnal a nakrčil nechápavě čelo.

„Co jak jako? Ty si snad myslíš, že tvoje lítostivé výlevy ti nějak pomůžou? Ježišmarja, tak jdi za ním, ne? Víš, kam chodí do školy, a víš, kde pracuje. Tak ho najdi a mluv s ním. To přece není tak těžké.“

„Ale on se mnou mluvit nechce.“

Chelsie obrátila oči v sloup. „Já vás dva nechápu. Tu vaši taktiku sedět v koutě a čekat, až se něco stane.“ Plácla Keithe do ramene. „Kašli na to, že s tebou nechce mluvit. Nemusí být vždycky po jeho! Měl tři dny, teď je řada na tobě.“

Tohle znělo rozumně. Nebo ne? Keith nad tím usilovně přemýšlel. Těkal pohledem mezi oběma kamarády, a když Alf povzbudivě přikývl, tak… Nakonec asi neměl co ztratit a pomalu už přišel o veškerou naději, že by se Emmett vrátil sám od sebe. Takže jo, asi fakt jiná možnost nebyla.

****

Vlastně netušil, co očekával, ale tajně doufal, že najde Emmetta zničeného. Že na první pohled bude poznat, jak mu Keith chybí, že jakmile se uvidí, padnou si do náruče… Dobře, to asi přeháněl, ale prostě nečekal, že jakmile přijde k SAiNE, uvidí Emmetta spokojeného a rozesmátého.

Keith zůstal stát u dveří a sledoval, jak u baru stojí holka – je jedno, jak vypadala, prostě holka, krásná a nádherná holka – a Emmett na ní doslova visel očima. Jo, visel, protože vůbec nezaregistroval, že cinkly dveře a někdo vešel dovnitř.

Keith naštvaně sevřel ruce v pěst.

Jak mohl být tak hloupý? Jak mohl věřit, že ta noc něco změnila?

Kolik holek stihl za ty tři dny opíchat? Hm?

Měl chuť se ho zeptat, zakřičet tu otázku přes celou kavárnu, ale naštěstí, nebo bohužel, těžko říct, mu došel dech, a tak tam jen stál a koukal, jak Emmett flirtuje.

Pořád naivně doufal, že Emmett uhne pohledem a uvidí ho, ale to se nestalo. Stejně jako hromada dalších věcí, která se nestala.

Třeba to, že Emmett přišel domů.

Třeba to, že mu Emmett odepsal.

Třeba to, že pro Emmetta znamenal něco víc, než jen jednu noc, jeden sex. CO BYL FAJN!

Třeba to, že by ho Emmett mohl milovat.

Nic z toho se nestalo a podle všeho ani nikdy stát nemělo.

Keith vyšel z kavárny. Dveře opět cinkly, ale určitě to nikoho vevnitř nezajímalo. A holka u baru má dnes šťastný den, protože sbalila sexy baristu a třeba bude mít i šťastnou noc, protože sexy barista sbalil ji.

Bezva. Nádhera. Do háje.

Emmette Pollarde, Emmette Pollarde, Emmette Pollarde, Emmette Pollarde, JÁ TĚ TAK NENÁVIDÍM!

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

19 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tess
29. 7. 2022 17:11

Emmet asi má nějaký (možná i dost dobrý) důvod, proč se takhle chová, ale dokud ho nebudu znát, asi ho budu docela dost nenávidět.

Lucie K.
29. 7. 2022 18:37

Bože holky! Kdybyste věděly, co ten Váš příběh se mnou dělá… Jak mám teď chuť, vzít klávesnici a roztřískat jí o zeď, abych si alespoň trochu ulevila 😀 Přiznám se, že to nezvládám číst po kapitolách… Podobného „Emmetta“ jsem měla ve svém životě a zcela se ztotožňuji s Keithem – taky tak blbá a naivní, co čeká na zázraky. A tím, že nevidíme Emmetovi do hlavy, je tento příběh o tolik komplikovanější. Dneska jste zabily veškeré empatie i sympatie, které jsem k Emmettovi cítila a je mi momentálně úplně jedno, čím si jako kluk musel projít, že se chová jako totální – ani… Číst vice »

Arisu
29. 7. 2022 19:50

Ty krátké šťastné okamžiky jsou vždycky vykoupeny několika kapitolami týrání Keithe. 😀 😀

Lucka
29. 7. 2022 20:17

Takže negativní posun zpět o celé dlouhé a tryznive míle. Chudák Keith. Ale dlouholetý strach lze fakt těžko překonat, i kdyby se člověk snažil i s pomocí.

Lenka
29. 7. 2022 21:37

Podľa mňa Emmett dakedy dávno „robil lásku“ a nevyšlo to ci už voči rodine alebo partnerke a brutálne ho to zranilo ….preto je taký aký je…. chladný

Mirek
1. 8. 2022 0:18

Třeba je Emmett gay, svěřil se rodičům a nepohodl se s nimi. A teď zkouší s děvčaty, jestli se to nedá změnit…

MaCecha
1. 8. 2022 3:59

Já myslím, že zlom nastane, až si Emmett uvědomí, že dělá přesně to samé, co jeho matka jemu, když byl malej.. je pro něj „bezpečnější“ jet tak nějak na plocho, bez citů a emocí. Protože ty prostě někdy bolí. A to on (bohužel) moc dobře zná.
Keithe, vydrž! 😉

Belinda
1. 8. 2022 4:48

Týjo týjo týjo. Po strašně dlouhé době jsem se zase mohla ponořit do tohohle příběhu, takže jsem během včerejška přelouskala docela dost kapitol co mi chybělo. Emoce jak na horské dráze… zmínka o Kaiovi byla tak miloučká, že jakmile dočtu momentálně rozečteného Sněhuláka, vrhnu se na Pátou minutu, již po milionté (miluju). Naštvaný Alf… to jsem čekala už od samého začátku…. Keithovo rozhodnutí, že nebude jen další holka na jednu noc bylo prozíravé, obzvlášť potom co Emmet ráno zdrhl… hustý hustý hustý!!!

Dámy… klobouček! Hurá na dnešní kapitolu

Belinda
1. 8. 2022 4:50
Reply to  Belinda

Ps.: beztak Emmet Keithe při tom odchodovým cinknutí zahlíd 🤭🤔

Mirek
1. 8. 2022 9:32

Je možné, že Emmett je gay a nepohodl se kvůli tomu s rodiči. A teď to zkouší s dívkami, aby si ověřil svou orientaci…