ČTYŘI SVĚTY

KAPITOLA 21

Jestli tu zkoušku nedá, tak… Tak reálně nic moc, protože měl ještě druhý a případně třetí pokus, ale stejně byl nervózní, stejně ráno chodil po bytě jako šílený, zatímco Emmett seděl na lince, jedl cereálie a napůl uklidňoval, ale napůl se i posmíval. Jasně, on měl zkoušku se Solemniovou dávno za sebou, takže už nejspíš zapomněl, jak je nemožné z jejích přednášek něco pochytit.

Navíc tohle měla být jeho vůbec první zkouška na vysoké, ještě k tomu u učitelky, která za celou dobu nedala najevo žádnou emoci, nic, takže mohl jen hádat, co by bylo, kdyby ho nějakou nešťastnou náhodou napadlo třeba opakovat každou odpověď čtyřikrát, nebo chodit kolem stolu, nebo poskakovat, nebo… cokoli. Těch možností bylo tolik, že nemělo smysl je zkoušet vyjmenovávat.

Možná Solemniová neudělá nic, ani nepohne brvou, možná mu stoickým hlasem oznámí: tak takhle tedy ne, kolego, a možná ho pošle pryč.

A možná, podotkl Emmett, to Keith hrozně moc řešil a přeháněl, protože ve skutečnosti se nic nestane, nikdo nic neudělá a bude to jen obyčejná, nudná zkouška. Což Keithe překvapivě docela uklidnilo, takže z domu odešel jen o pár minut později, než původně chtěl a nastoupil hned na první tramvaj, schody do druhého patra na katedře vyšel jen jednou, a sice před dveřmi čtyřikrát poskočil, ale jinak… dobrý. Byl tady a neměl žaludeční problémy.

Sucho v krku dokázal zvládnout. Stejně jako studený pot a třesoucí se ruce.

Proč zrovna on měl takové problémy s nervozitou? Proč nemohl být trochu víc jako… Jako třeba Alf. Ten stál opodál, zíral před sebe a nevypadalo to, že by měl ze zkoušky nějaké větry.

„Ahoj!“ došel k němu Keith a zhluboka vydechl. „Jsem tě neviděl. Tak co? Jak se máš? Umíš? Jsi nervózní? Já jako blázen, asi z toho zešílím. Ani jsi nenapsal, že jsi už přijel do města. Myslel jsem, že se na tenhle termín vykašleš.“

Alf na něj pohlédl jen letmo. „No jo, nevykašlal,“ dostal ze sebe, ale pak zase upřeně zíral před sebe. No tak možná, že přece jen byl nervózní.

„Aha,“ zamumlal Keith trochu překvapeně. Došel k názoru, že Alf nejspíš potřebuje ticho na rozjímání, ačkoliv mu to k jeho povaze moc nesedělo, ale i tak stál vedle něj, mlčel a čekal, až profesorka otevře dveře a začne je po jednom volat.

Alf šel na řadu první. Keith mu popřál hodně štěstí, dokonce čtyřikrát, ale Alf nejspíš neslyšel, protože se neohlédl a vešel do učebny. Další čekání bylo šílené, Keith už nedokázal otevřít učebnici a cokoliv si opakovat, proto jen seděl na lavičce s podepřenou hlavou a čekal.

Po dvaceti minutách se dveře otevřely a vyšel Alf.

Keith automaticky vstal, aby za ním šel, ale v ten okamžik profesorka Solemniová zavolala jeho jméno, Keith Northcutt, takže se stihl na Alfa jen usmát a doufal, že na něj kamarád počká.

V učebně bylo přetopeno a dusno, ale profesorka Solemniová překvapivě působila velice přátelským dojem. Nabídla Keithovi sklenici vody, poté ho posadila do první lavice a sama se posadila za katedru.

„Vylosujte si otázku,“ pronesla a ukázala na černý klobouk s papírky.

Keith bez rozmyslu poslechl. Nemělo smysl nad tím zbytečně dumat, protože by ho mohla napadnout, a určitě i napadla, nějaká šílenost.

Vytáhl papírek s číslem 18. Prostorové nosné struktury.

Keith úlevně vydechl. V učebnici Základy architektury, kterou dostal od Emmetta, nadpis kapitoly podpírala obrovská kamenitá příšera s dlouhým nosem, nakreslená černou fixou, takže se propila i na další stránky. Což byl taky důvod, proč si tuhle kapitolu Keith tak dobře pamatoval.

****

,Mám to! Dal jsem to! Omg!!! Máááám to!!!‘ napsal, sotva vyšel z učebny a odeslal zprávu Emmettovi. Teprve poté vzhlédl, aby zjistil, že na něj Alf nepočkal. Trochu ho to vytočilo, ale došel k názoru, že asi někam spěchal.

Keith mu pro jistotu taky napsal, že zkoušku dal a že doufá, že i Alf, ale následně ihned přepnul na konverzaci s Emmettem a připsal: ,Panebože! Jsem TAK dobrej!‘

Potřeboval ze sebe tu radost nějak dostat, protože jinak by ho určitě rozervala zevnitř. Poprvé na vysoké měl dojem, že tam vážně patří, že následující měsíce a roky dokáže přežít, že není úplně k ničemu.

Sotva mobil zamkl a schoval do kapsy, cinkla mu zpráva.

Emmett: Řekl jsi, že chceš, aby tě zkoušeli čtyřikrát? 😀

A hned za tím druhá.

Emmett: Jsi nejlepší!

S tím Keith naprosto souhlasil. A taky odepsal: ,Zkoušeli mě jen jednou a nejlepší jsem, to se nedá popírat.‘

Emmett: V tom případě tě zvu na oběd. Jsi pro?

Další dokonalá souhra, protože Keithovi v ten okamžik zakručelo v žaludku. ,Jsem totálně absolutně pro. Kdy a kde?‘

Stál na chodbě s pohledem přilepeným k displeji a čekal, dokud nedojde zpráva. Bylo mu jedno, že možná vypadá zvláštně, nebo že ho lidé musí obcházet, protože teď nemusel nic, byl hotový a šťastný a chtěl ten pocit prožít naplno.

Emmett: Můžeme se za třicet minut potkat na zastávce sedmičky. U Muzea.

,OK. Budu tam,‘ nacvakal.

Zastávka U Muzea nebyla od školy daleko, ale pokud chtěl jít pěšky, musel vyrazit hned. Po cestě ještě zavolal mámě, aby jí poreferoval o zkoušce, vyslechl gratulace od celé rodiny a za dvacet minut už stál na místě. Nebo spíš trochu poskakoval, aby mu nebyla zima.

Byl neuvěřitelně natěšený, což asi nebylo divné vzhledem k tomu, že úplně každé setkání s Emmettem, třeba i doma u televize, tak trochu považoval za rande. Respektive jeho mozek to dělal.

Emmett po chvíli vyšel zpoza rohu. Byl navlečený ve své černé bundě a docela překvapivě měl i čepici, která jasně dokazovala, jak velká zima ve skutečnosti je. Protože Emmett čepice zásadně nenosil, pokud vyloženě nemusel.

„Čau,“ pozdravil, sotva došel blíž, a pevně Keithe objal.

„Ahoj,“ vydechl Keith spokojeně. A protože nemohl odolat, alespoň na pár vteřin se schoulil v Emmettově objetí.

„Gratuluju. A doufám, že máš hlad. Tohle místo jsem našel teprve nedávno, když jsem šel s… Když jsem někam šel.“

Celou tu dobu stáli u sebe, ale Keith věděl, že ho takhle nemůže držet věčně. O krok ustoupil. Byl rád, že je s Emmettem, proto i docela klidně přešel ten přešlap, že jdou zcela evidentně do restaurace, kde už Emmett byl s nějakou holkou.

Ale co.

Společně přešli silnici, obešli obchodní pasáž a v zadní ulici zastavili před docela nenápadným domem, na kterém byl nápis… Čtyři světy.

„Tadá!“ rozpřáhl Emmett ruce.

Čtyři světy byly docela určitě provokace, ale Keith byl i tak spokojený. S Emmettem. Tak strašně moc, že ho to v určitých chvílích hrozně vyvádělo z konceptu. „Haha. Fakt vtipný,“ zašklebil se a vešel dovnitř.

Šlo o veganskou restauraci, nebo spíš bufet, kde si každý mohl sám nabrat jídlo a podle váhy zaplatil. V takových chvílích, kdy musel Keith něco dělat sám, byl vždycky obezřetný, ale teď jen kopíroval Emmettovy pohyby, nabíral stejné jídlo, což v překladu znamenalo, že dával na talíř ode všeho trochu, takže měl na konci pořádnou hromadu. Poté ještě sebral bezinkovou limonádu.

Emmett beze slova zaplatil a vybral stůl v zadní části místnosti, kde byl klid.

Sotva dosedl, spustil: „Tak povídej. Popiš mi to hezky od začátku. Podle toho, jak jsi stresoval, bych čekal procházku peklem. Tohle musíš ochutnat!“ rozhodl a ukázal vidličkou na hlavičku květáku. 

„Hezky od začátku?“ zopakoval Keith. „No tak jo. Narodil jsem se v noci během příšerné bouřky. Zrovna ve chvíli, kdy nebe ozářil blesk. Byl to docela určitě čtvrtek, ale taky možná pátek, to nikdo neví, protože bylo kolem půlnoci.“ Poslušně ochutnal květák. „Tohle je skvělý!“ řekl s plnou pusou. „Celá tahle restaurace je skvělá. Jak to, že jsem o ní neslyšel?“

„Ještě pořád chodíš málo ven, tím to je. I když minule ses celkem rozšoupnul a rád bych to znovu rozebral, ale máš pravdu, mluvme o tvém narození. Vlastně je to zajímavější než zkouška se Solemniovou,“ pronesl Emmett. Sundal si čepici a poté pořádně prohrábl vlasy, nejspíš proto, že předtím málo trčely do stran. Teď to však jedním pohybem napravil.

„Vlastně moje narození bylo úplně obyčejné. A já byl úplně obyčejné děcko. Fakt.“

„Obyčejně neobyčejné,“ přikývl Emmett s úsměvem. „Pochopitelně. Takže to tvoje počítání, to tady nebylo vždycky? Ne že bys uměl po narození počítat, ale chápeš, jak to myslím.“

Keith ukousl pořádné sousto jarního závitku a přitom zavrtěl hlavou. „Ne, vždycky ne. Přišlo to, když mi bylo sedm. Spadl jsem z kola, protože jsem měl geniální nápad jezdit na kole bez držení a hodil jsem pořádnou tlamu. A pak jsem uviděl krev na ruce a… Tak nějak to začalo. Ačkoliv doktor tvrdil, že kdybych nespadl, stejně by to dřív nebo později přišlo. Měl jsem to v sobě.“

Mít něco takového v sobě, spící příšeru, nebylo něco, o čem rád mluvil. K jeho překvapení mu ale vůbec nevadilo svěřovat se právě Emmettovi.

„Takže jsi spadnul z kola a pak sis, dejme tomu u oběda řekl, že potřebuješ čtyři knedlíky a čtyři hrnky s čajem?“

„Ne. Spadl jsem z kola a napadlo mě, že pokud třikrát nezatlačím na ránu, stoprocentně vykrvácím. V té době jsem byl fixovaný na trojku. Trojkou to všechno začalo, vlastně ani nevím proč. A trvalo to až do čtrnácti.“

Emmett vypadal upřímně zaujatě, dokonce zapomněl jíst, jen držel vidličku ve vzduchu s nabodnutým batátem. „A dál? Stalo se ti něco dalšího?“ hádal.

„Kéž by. Pak by to alespoň nebylo tak tragikomické,“ zamumlal Keith. „Táta bral moje OCD docela těžce. Nemohl se s tím dlouho smířit. A když mi bylo čtrnáct, sundávali jsme spolu zrovna vánoční osvětlení na domě a já ho prosil, jestli by na žebřík nemohl vylézt třikrát za sebou, aby nespadl a neumřel. A on měl výborný nápad, že se mi moji nemoc pokusí vymluvit. Začal vysvětlovat, že každé číslo je dobré a že nedává smysl, abych všechno dělal třikrát. Řekl tenkrát něco ve smyslu: ,V čem je trojka lepší než taková čtyřka nebo jednička?‘ Chtěl mě tím přesvědčit, abych dělal všechno jen jednou, ale můj mozek slyšel, že pokud to nebudu dělat JEŠTĚ JEDNOU, čtyřikrát, tak doteď byla veškerá moje snaha marná, takže… tak.“ Touhle historkou o sobě řekl Emmettovi už úplně všechno. Najednou před ním seděl podivně odhalený, protože mu tím doslova dal návod, jak případně získat převahu.

Což bylo něco, co jen tak někomu nedával, ale tolik Emmettovi věřil, že z toho neměl vůbec špatný pocit.

Emmett chvíli mlčel, dopil zbytek bezinkové limonády, než konečně promluvil: „No, nebudu lhát, už mě napadlo pár vtipů o vyšších číslech, ale jsem rád, že jsem je nepoužil. Asi to ani neudělám. Máš to těžké. Na druhou stranu… jsi hezký kluk. Vezmi si, o kolik by to bylo těžší, kdybys byl ošklivý. Nemám pravdu? Pomáhá ti můj psychologický nadhled?“ Při poslední větě se Emmett přívětivě usmál, čímž přiměl k úsměvu i Keithe.

„Takže se ti líbím. Uf,“ nadhodil Keithe pobaveně. „Ano, tvůj nadhled je velmi přínosný. A představ si, jaké jsem měl vlastně štěstí! Co kdyby ho tenkrát napadlo úplně jiné číslo? Třeba… dvacet trojka! Dovedeš si představit, že bych k tobě do pokoje přišel za noc dvacet třikrát?“

****

Cesta zpátky utekla neuvěřitelně rychle. Venku začalo chumelit a Emmett si odmítal nasadit čepici, takže měl vlasy plné vloček a pořád třepal hlavou, aby je ze sebe shodil.

Keith ho chtěl chytit, proplést s ním prsty a ukázat všem kolem, že k sobě patří, ale protože neměl rukavice, vrazil ruce hluboko do kapes a jen na to myslel.

Sníst všechno jídlo jim zabralo přes dvě hodiny a Emmett navíc přišel s nápadem, že na oslavu první úspěšně splněné zkoušky musí sníst i mátový cupcake. Oba se proto těšili domů, až zalezou pod deku a pustí seriál. Možná uvaří čaj, ale rozhodně se nepohnou, dokud jim pořádně nevytráví.

„Neříkám, že někdy není fajn, ale umí být tak otravná! A to říkám já, který o otravnosti hodně ví!“ ukázal na sebe Keith a nadzvedl přitom obočí, protože měl dojem, že přednesl rozhodující argument. Jenže Emmett zavrtěl hlavou.

O tom, koho mají z Přátel nejméně rádi, se dohadovali celou cestu. Ještě když vstoupili do domu a dupali do schodů, zkoušeli jeden druhého přesvědčit o své pravdě.

„Tak pozor, já jsem taky otravný. Možná proto mi připadá sympatická a s ohledem na…“  Vyšli do druhého patra, ale Emmett zničehonic zastavil na místě a Keith do něj zezadu narazil. Musel ukročit do strany, aby viděl, že jim před dveřmi sedí hnědovlasý kluk v modré bundě, možná o něco mladší než oni dva, a zírá do mobilu.

„Co tady děláš, Jacobe?“ vyjel okamžitě Emmett ostrým hlasem. Dřív než mohl kluk něco říct, nebo třeba jen vzhlédnout. Dřív než Keith vůbec stihl poskládat myšlenku, co kdo jak… Prostě cokoli.

„No ne, trefil jsem to. Nebyl jsem si jistý, nemáte jména na zvonku. Už mám úplně zdřevěnělou prdel,“ odpověděl Jacob docela mile a vstal. „Nebereš telefon,“ poznamenal a trochu vyčítavě pohlédl na Emmetta.

Keith nejistě přešlápl. Přeskakoval pohledem z jednoho na druhého a doufal, že jeden z nich, nejlépe Emmett, mu vysvětlí, kdo je ten druhý. Nechtěl vypadat zvědavě, ale Emmettova reakce ho rozhodně zaskočila. A ano, vyvolala v něm i zvědavost.

Přes to všechno raději sáhl do kapsy, aby zjistil, kde má klíče.

„To je fakt překvapení,“ zamumlal Emmett a konečně ukročil trochu na stranu, aby kolem něj mohl Keith projít. Nejspíš mu tím dával najevo, že má jít domů, nebo že může jít domů, měl, musí… Těžko říct, z Emmettova výrazu nešlo nic vyčíst.

Z toho důvodu Keith kluka před dveřmi ani nepozdravil, prostě kolem něj prošel, zatímco Emmett znovu vypálil: „Vědí, že jsi tady?“

Jacob neodpověděl. Jen pokrčil rameny.

„Jasně, že ne. Ale možná si ani nevšimnou, co?“

Keith sundal batoh a začal v něm hledat klíče. Slyšel je chrastit, ale mezi zápisky je nedokázal nahmatat. A mozek mu šrotoval jako zběsilý. Kdo je ten kluk, kdo má co vědět, bla bla bla… Stovky otázek a každá z nich se týkala Emmetta.

„Tohle není fér,“ odsekl Jacob. „Všimli si, žes o Vánocích nebyl doma. Nemusíš být tak…“

Keith zapomněl, co vlastně dělá, protože ta slova ho na okamžik naprosto vykolejila. Jasně, Emmett mu sice už na začátku prosince říkal, že doma dlouho nebude, ale teď to vypadalo, že tam nebyl ani na vteřinu.

Znamenalo to, že celé svátky strávil tady v bytě? S Tribi? Sám?

Ale to snad…

„Jsem dospělý!“ vyštěkl Emmett, a i když ho měl Keith za zády, dokázal docela přesně odhadnout, jaký nasadil výraz. Protože výraz nechci o tom mluvit byl jeden z těch snadno rozpoznatelných a často používaných. „Nic nepotřebuju, jasný? Sbal se a jeď zpátky, než tě budou hledat!“

„Chybíš jim,“ řekl Jacob potichu. A ještě tišeji: „A nám taky.“

Keith konečně nahmatal klíče, strčil je do zámku a odemkl. Vešel dovnitř a v rychlosti ze sebe serval bundu, skopl boty, ale než zmizel v obýváku, pohlédl letmo na Emmetta. Což asi neměl dělat, protože pak nemohl z hlavy vyhnat jeho naštvaný a možná trochu vynervovaný výraz.

Zavřel dveře od chodby, ale stejně úplně jasně slyšel, jak Emmett odsekl: „Asi těžko.“

„Proč se tak chováš? Proč se chováš tak odmítavě, ty vole?“ zavrčel Jacob zpátky. Začínalo být jasné, že je to nejspíš někdo z rodiny. 

Keith věděl, že by neměl poslouchat. Nechtěl poslouchat, ale zároveň nedokázal přestat. A tak stál v kuchyni a hleděl na ruce položené na lince. Upřeně. Nehybně. Bez mrkání. Úplně tiše.

„Protože nejsem ničí levná pracovní síla! Tobě to taky vadilo a teď skáčeš na kecy o rodině a všichni se o sebe staráme? Moc dobře víš, o co jde. Nedokážou se postarat o nikoho,“ hulákal Emmett hlasem, který Keith vůbec neznal. Měl z něho doslova husí kůži.

„Tak o tohle jde?“ odpověděl Jacob. „Že se snažím žít a beru to, jak to je? No tak nejsou nejlepší na světě, nejsou ukázkoví, ale po tom všem, čím jsme si všichni prošli, si zasloužíme rodinu, nemyslíš? Víš moc dobře, čím jsem si prošel , Emmette, a teď chceš, abych se odstřihnul podobně jako ty…“ Zněl vážně smutně. Způsobem, že ho chtěl Keith pozvat k nim domů na šálek čaje, horkou čokoládu, zbytek života…

Emmett ale asi podobné pocity neměl, protože mluvil, nebo spíš křičel, vyloženě nepříčetně. „Já přece nechci, aby ses odstřihnul! Nechci po tobě vůbec nic a o to tady jde! Do prdele, proč jsi tady?!“

„O Vánocích jsi nám chyběl. I Chloe.“

Keith na podobné situace nikdy nereagoval dobře, ale na tom asi nebylo nic zvláštního, protože nejspíš nikdo na světě neměl rád hádky. Jednou slyšel rodiče, jak na sebe křičeli a ten pocit byl úplně stejný jako teď. Nejdřív vždycky přišlo svědění. Ale ne na kůži. Bylo hlubší, jakoby pod povrchem, takže škrábání nepomáhalo.

„Nevytahuj na mě Chloe!“ slyšel Emmetta. „Řekl jsem, že mám svůj život. Zkus to chápat, je to moje volba, to jsou moje hranice a nekoukej se na mě, jako kdybych ti zničil život. Já se o tebe přece staral.“

Co musí rodina udělat, aby od ní chtěl někdo odejít? Odstřihnout se?

Co musela udělat Emmettovi?

Co musela udělat Emmettovi?

Co musela udělat Emmettovi?

Co musela udělat Emmettovi?

V duchu se okřikl. Svědění začínalo být silnější a silnější, takže další slova a věty Keith přeslechl. Položil si dlaň na čelo a zhluboka vydechl.

Všechno bude v pořádku, řekl sám sobě. Ale bylo hrozně těžké tomu věřit po tom všem, co mu Emmett o sobě řekl. Co mu řekl v opilosti, po nocích, a přes den o tom neměl ani tušení.

„Chci, abys odešel,“ promluvil Emmett rázným hlasem, který Keithe zase trochu probral.

Nejdřív bylo ticho. Možná spolu mluvili hrozně potichu, nebo na sebe jen upřeně zírali, tak jako tak nakonec nejspíš Jacob prohrál, protože odevzdaně pronesl: „Řeknu jim, že je pozdravuješ.“

„Řekni jim, že na ně seru, pro mě za mě,“ vyštěkl na oplátku Emmett a v další vteřině práskly hlavní dveře. Keith v rychlosti přešel k ledničce, aby to vypadalo, že něco dělá, a vytáhl džus. Zrovna trochu naléval do skleničky, když Emmett přišel.

„Je všechno v pořádku?“ promluvil Keith opatrně. Veškerá dobrá nálada byla pryč. Zůstala jen hodně nepříjemná, nedýchatelná atmosféra, takže pochyboval, že by zbytek odpoledne pokračovali v oslavování, jak měli původně v plánu. Ale zároveň doufal, že třeba dokáže říct něco, čím situaci alespoň částečně uklidní.

„Všechno je fantastický! Copak tys neposlouchal?“ odsekl Emmett úplně stejným tónem, kterým předtím mluvil s Jacobem. Stál přitom napůl v obýváku a napůl v kuchyni, jako by se nemohl rozhodnout, co chce vlastně v následující vteřině dělat.

„Něco jsem slyšel, ale moc jsem to nepochopil,“ přiznal popravdě Keith. „To byl někdo z rodiny? Brácha?“

Emmett zakroutil hlavou. „Ne, to nebyl můj skutečnej brácha. A přestaň se furt vyptávat, vidím na tobě, jak hoříš zvědavostí dozvědět se o mém životě něco víc!“

Keithe tímhle prohlášením rozhodně naštval. „No jasně,“ rozhodil rukama. „Hořím zvědavostí. A nenapadlo tě, že mám o tebe třeba jen starost? Obzvlášť když…“ Zmlkl a pohlédl na dno skleničky, protože tuhle větu nemohl dokončit. Říct obzvlášť když ses chtěl jednou zabít prostě nešlo. „Chci ti jen pomoct, nic víc,“ hlesnul odevzdaně.

Byla to jen vteřina. Možná dvě, ale rozhodně ne déle. Což bylo zvláštní. Že tak málo času dokáže všechno obrátit vzhůru nohama. Emmett byl evidentně rozrušený, evidentně mimo, evidentně nepříčetný, evidentně nemyslel jasně, ale stejně… Stejně nic z toho neměl říkat.

Ne po dnešním odpoledne, kdy se mu Keith svěřil s úplně celým příběhem. 

„Jo?“ začal Emmett klidně, přestože pořád dýchal zrychleně. „Zkus se raději starat o sebe. Já na rozdíl od tebe nemusím počítat do čtyř!“

Hned poté odešel z bytu. Nedal Keithovi jedinou příležitost zareagovat. A ještě navíc za sebou práskl dveřmi, nejspíš aby demonstroval, jak moc je naštvaný.

Kdyby měl Keith demonstrovat, jak moc je naštvaný on, musel by pravděpodobně zbourat celý barák, a přesto… Přesto by to nebylo dost.

****

Škrábání přešlo v nutkání, ale místo stresu za to tentokrát mohl vztek. Emmett ho tak vytočil, až to v něm vyvolalo bouřlivou reakci na… všechno. Na úplně každou myšlenku nutkání doslova vybouchlo. Měl pocit, že zemře při každém kroku, při každém pohybu, nádechu…

Po zbytek odpoledne se ocitl v divném víru, kdy pořád dokola kontroloval celý byt, skoro všechno prováděl pečlivě čtyřikrát, než konečně ucítil alespoň částečnou úlevu.

Nespal tvrdě. Spíš byl v cyklu neustálého probouzení a usínání, takže matně vnímal odemykání dveří, šouravé kroky a další rány, které ale nedávaly skoro žádný smysl, a tak je docela snadno vytěsnil.

Přesto jeho mozek zaznamenal, že Emmett dorazil v pořádku domů. To na chvíli stačilo, což v překladu znamenalo, že znovu na pár minut usnul, aby se vzbudil s vědomím, že tentokrát za ním Emmett do postele nepřišel.

No tak fajn. Keith přelehl na pravý bok, aby neviděl na dveře, a znovu zavřel oči. Spal a dokonce měl sen o moři, nebo vodopádu, nebo kolotočích. Jedno z toho určitě. Poté ho mozek zase probudil a bylo to něco ve smyslu: ‚Hej, víš, že je velká pravděpodobnost, že šel Emmett na záchod a zapomněl vypnout vodu, takže tam asi teče? Možná dokonce zvracel do umyvadla, ucpal ho a teď ta voda vytéká na zem?‘

Keith vyděšeně vystřelil do sedu, než mu došlo, že kolem něj žádná voda není.

Zatím!

Naštvaně vylezl z postele a šouravým, otráveným a unaveným krokem zamířil do koupelny, protože ve tři ráno neexistuje lepší zábava než kontrolovat… cokoli. Naprosto upřímně, tři ráno nejsou a nikdy nebudou nejlepší doba na nic kromě spánku.

Při cestě do koupelny skoro nevnímal, narazil přitom do futer, což ho trochu probralo, ale stejně při pohledu do zrcadla vypadal hrozně. V umyvadle nablito nebylo, překvapivě, protože Emmett není zvracející typ.

Jistě. Tohle Keithovi řekl, jako by to snad někoho zajímalo.

Čtyřikrát umyvadlo zkontroloval, poté pro jistotu i sprchu a stejně otráveným, šouravým krokem šel zpátky do pokoje. Doufal, že mu mozek dá alespoň čistou půl hodinu spánku, než zas začne kydat nesmysly. Jenže sotva vyšel z koupelny, pohled mu padl na… těžko říct, jak to popsat jinak než hromádka neštěstí, protože Emmett seděl na zemi, zády opřený o linku, kolena měl přitažená k sobě, pevně je objímal a brečel. Ne vyloženě usedavě, ani hystericky, spíš smutně popotahoval a v ten moment, na jednu krátkou vteřinu, Keithe píchlo u srdce.

Chtěl Emmetta pevně chytnout kolem ramen, přitáhnout ho k sobě a… Jenže tohle nesměl udělat. Znovu už ne, protože jinak by byl zase na začátku všeho a on chtěl, rozhodl, že tahle jeho posedlost musí skončit.

„Emme… Jsi v pořádku?“ dostal ze sebe, ale stál dostatečně daleko.

Emmett zvedl hlavu. Po tvářích mu tekly slzy, ale on je neutřel, takže vypadal ještě nešťastněji. „Nesnáším to tam. Strašně. Nikdy jsem si tam nepřipadal jako doma, ale možná je něco špatně se mnou. Tady… Jsem tu mnohem víc doma, než jsem byl tam. Byla to taková úleva, když jsem nikam nejel.“ Trhaně vydechl a prsty si vjel do vlasů. „Jsem doma,“ zamumlal.

Slyšet tohle nebylo snadné a najednou se zdálo strašně jednoduché na celé odpoledne zapomenout. Jenže… To nešlo. Nemohl. Ne.

Keith klekl na zem, přímo před Emmetta, a naklonil hlavu na stranu. „Dobře, no tak jo. Co kdybych tě vzal do postele?“

Nejprve to vypadalo, že s tím neuspěje, protože Emmett vložil hlavu zpátky mezi kolena. Ale skoro okamžitě ji zase zvedl a natáhl ruce před sebe. Skoro jako by potřeboval obejmout. Nechal se však zvednout, dokonce jednou rukou utřel slzy do rukávu a poslušně dělal jeden krok za druhým až do postele. Svojí postele, protože Keith ho u sebe rozhodně nechtěl.

„Keithe,“ zamumlal Emmett a spadl do postele. Obličej zabořil do polštáře. „Máš strašně krásnou pusu,“ dodal tiše, jako by to bylo tajemství, které nesmí nikdo další slyšet. A navzdory všemu, třeba tomu, že normálně by tohle Keith opravdu chtěl slyšet, teď necítil nic. Žádnou emoci, žádnou radost, žádné uspokojení.

„No jasně.“

Pomohl Emmettovi z kalhot, které poskládal a položil na židli. Poté sedl na kraj postele. „Potřebuješ ještě něco? Chceš donést vodu?“ Jenže Emmett už spal. Vypadal překvapivě spokojeně, dokonce měl rty roztažené v úsměvu a klidně oddechoval.

Keithe samozřejmě napadlo, že by tady zůstal a dal na něj pozor, protože věděl, že v takových chvílích není Emmett rád sám. Už několikrát prosil, aby Keith neodcházel.

Jenže… Jenže. Celá noc bylo jedno velké jenže.

Emmett měl problémy, JENŽE se s nimi nechtěl svěřit, takže co měl ohledně tohohle Keith ještě dělat?

Emmett měl problémy, JENŽE to i Keith a dneska mu došlo, že nemá řešit životy ostatních, ale raději pracovat sám na sobě.

Emmett měl problémy, JENŽE Keithovi to bylo jedno. Sakra.

Vstal, zhasl světlo a odešel k sobě do pokoje. Sice už toho moc nenaspal, ale alespoň neseděl u Emmettovy postele jako nějaký zamilovaný ubožák.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

11 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Keithovi narostly koule? Ejj.
Alfovi to asi moc nedopadlo, co? :’D Já jsem stresovat u ústních začala až na vysoké. Prostě ústní maturita a veškeré zkoušení předtím bylo lážo plážo. A u čeho jsem byla vyklepaná a chtělo se mi zvracet? U blbé zkoušky z angličtiny prosím 😀 (a ano, byla za A… zmírní to nějak můj stres před další ústní? ne 😀 :D)

Tak jsem se dočkala 🙂 Keith zahazuje růžové brýle!? Jo, Keithe, bylo načase a snad ti to i pár kapitol vydrží. 🙂 Doufám, že to Emmetovi jen tak neodpustíš – protože, to že ti vmetl, že narozdíl od tebe, on nepočítá do čtyř…To přehnal! Ačkoliv… Bože, ten Emmett, skoro od samého začátku ho jednu kapitolu nesnáším a druhou hodně snáším. Soucítím s ním a pak si na druhou stranu jeho chování nedokážu ospravedlnit. Je to takový – Mám ho ráda, nemám ho ráda, což je k zbláznění 😀 No a ještě do toho ten Alf. Asi se sozvěděl, že si… Číst vice »

Jste autorky od kterých bych si přečetla i návod na obsluhu kávovaru. A to žádný kávovar nevlastním…

naprostý souhlas! 😀

A klidně bych si za ten návod připlatila

Taky bych si připlatila!

Ještě se vrátím k tomu Emmettovu minulému přešlapu.. asi prostě nechtěl být o Vánocích sám.
Bože, pro Emmetta mám prostě evidentně nekonečně mnoho omluv. Promiň, Keithe ;).

Už vím, proč je v anotaci, že vše bude naopak. Emmett je s Keithem moc rád, jen neví jak se chovat někomu, na kom mu záleží. Doteď si zřejmě lidi nepouštel k tělu a u Keithe mu to nejde. A na jeho minulost jsem zvědavá čím dál víc.