Szabi

,Stalo se něco?‘ napsal, aby pak zprávu smazal a zase nacvakal zpátky v úplně stejném znění. Chvíli váhal, jestli náhodnou nevidí problémy tam, kde nejsou, ale nakonec… Alf mu na zprávu ohledně zkoušky vůbec neodepsal a nebral ani telefon. Ačkoliv na Messengeru aktivní byl. Takže… Zmáčkl enter a doufal, že za pár vteřin uvidí tři tečky, jak bude Alf odepisovat a následně přijde odpověď, že je všechno fajn.

Pohoda jahoda, jak říkával a ještě mu to připadalo legrační.

Keith čekal. Minutu, dvě… Deset. A nic. Teprve po půl hodině si Alf zprávu konečně zobrazil. Keith zadržel dech v očekávání, ale asi by se udusil, protože to nevypadalo, že by měl Alf chuť odpovědět.

Zkusil mu znovu zavolat, ale po osmém zazvonění to vzdal a naštvaně hodil mobil na postel. Chtěl poctivě studovat na další zkoušku, která ho čekala už za tři dny, ale pokaždé když otevřel skripta nebo internet nebo poznámky nebo se nadechl… musel myslet na to, že Emmett vedle spí a navzájem jsou na sebe naštvaní. A hned poté na Alfa, který s ním z nějakého důvodu nekomunikoval a… Že by byl taky naštvaný?

Čistě teoreticky to s Keithem vůbec nemuselo souviset. Během prázdnin byl doma a to vždycky znamenalo hodně historek a hádek. Ale něco malého, hlodavého a svědivého v Keithově mozku ho nabádalo, že to STOPROCENTNĚ souvisí právě s ním, že něco hrozitánsky pokazil a ztratil kamaráda.

Což byla hloupost! Nic neudělal a za tím si stál.

Tak proč…

Došel k názoru, že nemá smysl nad tím několik hodin dumat a ve výsledku nevědět nic, proto sebral mobil, zastrčil ho do kapsy a vyšel z pokoje. Vlastně bylo dobře, že vypadne. Alespoň tu nebude, až Emmett vstane a nebude s Keithem mluvit. Což je jedno, protože Keith s ním TAKY nehodlal mluvit. 

Nikdo s nikým nemluví.

Alf nebydlel nijak daleko, přesto Keithovi zabrala cesta skoro hodinu, protože chtěl jet tramvají, což byl nakonec špatný nápad a čtvrtá tramvaj přijela až po třiceti dvou minutách. Alespoň měl čas přemýšlet nad důvody, které by Alfa mohly naštvat. Sice jich pár našel, ale ani jeden mu nepřišel tak obrovský, aby dokázal vyvolat takovou reakci.

Asi.

Co on o tom vlastně věděl? Za život si dokázal sám najít jen dva kamarády, do jednoho se zamiloval a druhým byl právě Alf. 

Ale ať už šlo o cokoliv, byl rozhodnutý to napravit. Proto taky stál u domovních dveří a odhodlaně klepal.

K jeho překvapení mu ale neotevřel Alf, nýbrž Chelsie a sotva ho uviděla, tak nahodila zvláštní výraz. „Ehm, ahoj?“ pronesla a pohlédla za sebe, někam do bytu, aby pak znovu koukla na Keithe a řekla: „Teď asi není vhodná chvíle.“

„Co? Stalo se něco s Alfem? Alfem, Alfem, Alfem… Úplně se mnou přestal komunikovat.“

Chelsie pokrčila rameny. „No jo. Se mnou taky. Zrovna se to tady pokouším žehlit.“

Ještě než stihl Keith zareagovat, uslyšel kroky a najednou před ním stál Alf. A tentokrát už nešlo pochybovat, rozhodně byl hodně naštvaný, protože v obličeji úplně zbrunátněl. „No tak to je výborný. Ještě tys tu chyběl!“ vyštěkl.

„Co?“ vyhrkl Keith a přitom těkal pohledem mezi oběma kamarády, protože doufal, že jeden z nich mu dá alespoň malou nápovědu. Jenže žádnou nápovědu nedostal, proto popravdě přiznal: „Já to nechápu.“

Alf udělal něco jako tss a ohrnul horní ret. Chels na to reagovala obrácením očí v sloup.

„Může mi to laskavě někdo vysvětlit?“ zavrčel Keith a cítil, jak ho přepadává frustrace, že je všechno tak…

S odpovědí nakonec přišla Chelsie, která rozhodila rukama, jako by už měla všeho plné zuby. „Alf si myslí, že my dva spolu něco máme! A tím my dva myslí NÁS dva!“ ukázala na Keithe a na sebe.

„CO?! Jak… Vždyť to je přece nesmysl!“ vyhrkl Keith a doslova vyprskl smíchy, protože tohle přece bylo naprosto absurdní. Než však stačil cokoli dalšího říct, Chelsie ho chytla za ruku a vtáhla do bytu. Zabouchla dveře a automaticky se rozešla do Alfova pokoje. Oba kluci ji poslušně následovali.

„Je to nesmysl, vážně,“ zopakoval Keith a pohlédl na kamaráda, který zůstal stát s rukama zkříženými na hrudi hned u dveří, nejspíš aby mohl rychle vypadnout, kdyby… Kdyby jako co? Si to Keith a Chelsie chtěli rozdat?

„Tak nesmysl? A co ta fotka?“ odsekl Alf nazpátek.

„Jaká fotka?“

Alf pohlédl na Chelsie, která vzdychla, ale zároveň s tím vytáhla mobil a ukázala fotku z baru, kde se s Keithem objímali. „Dala jsem ji na instagram a Alf ji viděl a teď si vsugeroval, že jsme spolu. Já se mu to snažila vysvětlit, ale to úplně dobře nešlo, protože mu nemůžu říct všechno, jestli chápeš. Nechci, aby… Nechci vyzradit, cos mi řekl, takže…“

Teď už to smysl dávalo, přesto byl Keith trochu naštvaný, že ho Alf podezíral. Ale čistě teoreticky za to mohl i fakt, že ho ve skutečnosti štval Emmett a na všechno ostatní reagoval podrážděněji. „Mezi mnou a Che… Mezi námi nic není,“ odsekl.

„Aha! A co všechna ta vaše setkání? Nejdřív se jen tak náhodou potkáte v knihovně, pak ti u tebe barví vlasy a nakonec spolu jdete do baru. A o všem se dozvím až ex post!“

Chelsie nakrčila čelo. „Ex post?“

„Do gay baru,“ zamumlal Keith odevzdaně.

„Jakože až po akci!“ pronesl Alf uraženým hlasem. „Taky znám cizí termíny!“

„Já jsem přece nikdy neřekla, že je neznáš! Panebože, ty seš tak paličatej! A vůbec mě neposloucháš!“

„Takže ty tajně chodíš do baru s jiným klukem a já jsem paličatej?“

„Děláš to zase!“

„Co jako?“

„NEPOSLOUCHÁŠ!“

„No jistě, všechno je to moje vina!“

„No tak asi je, protože kdybys mi věřil, nemuseli bychom tady na sebe ječet!“

Keith poklepával nohou a doufal, že někde najde alespoň krátkou odmlku, ve které by mohl něco říct, respektive přijít s velkým coming outem, ale začínalo to vypadat, že ho ani jeden nebere na vědomí. Prostě na sebe štěkali a Keith jen přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. Takže nakonec… Musel si prostor vybojovat sám.

„JSEM GAY!“ zařval. A zařval to tak nahlas, že ho určitě slyšeli i venku na ulici, na konci města a ve zbytku galaxie.

„Co?“ vydechl Alf zmateně.

Keith pokrčil rameny. „No jo. Slyšels dobře. Jsem gay. A ona to celou dobu věděla a pomáhala mi překonat, že jsem nešťastně zamilovanej. Proto jsme šli spolu do baru. Do GAY baru, kde jsem sbalil kluka a líbal se s ním. Takže ne, vážně se nemusíš bát, že bych ti ji chtěl,“ máchl rukou k Chelsie, „přebrat.“

„Takže ty…,“ ukázal na něj Alf a podle výrazu mu to v hlavě pořádně šrotovalo, jak dával informace dohromady.

„Ano,“ přikývl Keith a udělal krok dopředu. Nahodil ten nejsmutnější výraz, jaký dokázal a pohlédl na Chelsie. „Já vím, že jsem ti slíbil, že nic neudělám, ale já už to prostě nevydržím. Musím mu to říct. Všechno.“

Chelsie vypadala zmateně, nejistě ho pozorovala, ale zároveň mlčela.

Keith udělal směrem k Alfovi další krok a chytil ho za ruku. „To, jak jsem řekl, že jsem nešťastně zamilovaný…,“ začal a trochu pohnul prsty, aby měl Alf dojem, že ho hladí po zápěstí.

„Eee, já…,“ vyhrkl Alf a vykulil oči.

„Možná ti to teď připadá šílené, ale kdyby ses nad tím zamyslel, možná by ti to mohlo začít dávat smysl. Že ty a já…“

Alf byl v obličeji najednou popelavě šedý, skoro nedýchal a oči měl vytřeštěné jako vyděšené zvířátko. Chtěl svoji ruku vytrhnout z Keithova sevření, ale to mu Keith nedovolil, držel ho hodně pevně, a dokonce ho k sobě přitáhl blíž.

„Musím na tebe pořád myslet,“ zašeptal flirtovně. Což už Chelsie nevydržela a vyprskla smíchy, čímž Keithe strhla s sebou a oba se začali nekontrolovatelně smát. A nešlo to zastavit, dokonce i když Alf pořád jen nehybně stál a bylo jasně vidět, že vůbec nic nechápe.

„Klid, dobře? Nejsem do tebe zamilovaný!“ dostal ze sebe Keith.

Alf úlevně vydechl. „Panebože, díky!“ Poté mu však nejspíš došlo, že byl obětí vtípku a nakrčil nos. „Hej!“ 

„To máš za to, žes mě podezíral ze zrady!“

Najednou byla atmosféra úplně jiná. Uvolněná, vřelá a přátelská. Alf poplácal Keithe po rameni. „Máš pravdu. Fakt soráč, kámo. Já… Asi mi to nemyslelo úplně jasně, ale chápej… Vypadalo to fakt podezřele. Proč jsi mi prostě neřekl, že seš gay? Já bych to přece nijak neřešil.“

„Já… Vlastně nevím. Promiň. Ne, že bych to tajil, nebo tak něco, ale sám to vím teprve chvíli. Chtěl jsem se s tím sžít.“

Alf přikývl. „Jasně. No tak… Všechno v pohodě?“ Schoval ruce do kapes a zhoupl se na špičky, takže působil doslova nevinně. Keith mu nedokázal neodpustit a automaticky přikývl.

Zato Chelsie měla jiný názor. Ukázala na Alfa prstem. „My dva si to spolu pak ještě vyřídíme. Nemysli, že jen tak přejdu, že mi nevěříš! Jasný?“

„Jasný,“ souhlasil Alf a koukal přitom do země. Když vzhlédl, měl na tváři uličnický výraz. „Takže… Emmett?“ nahodil a zamrkal.

Chelsie dostala další záchvat smíchu.

Keith založil ruce na hrudi. „Hej! Tys mu něco řekla?“ vypálil, což byl nesmysl, protože věděl, že ještě před chvílí neměl Alf o ničem ani potuchy, ale stejně… Přece nebyl tak čitelný.

„Ale prosim tě,“ odvětila Chels. „Koho se tady snažíš oblafnout?“

No tak jo, možná byl až moc čitelný.

****

Zůstal u Alfa po zbytek dne a nakonec u něj i přespal. Většinu času strávili učením na zítřejší zkoušku, ale našli i volné chvíle na hraní Call of Duty. Keith měl ze začátku trochu obavy, aby nedělal žádné hlouposti, protože z nějakého důvodu Alfovi stále neřekl o OCD, což už asi měl, ale pořád nenacházel ten správný moment nebo odvahu nebo alespoň chuť. Jenže jít domů a mluvit s Emmettem mu připadalo jako mnohem horší varianta, a tak hodlal v nejhorším případě jít s pravdou ven.

Jeho mysl ale byla tak zaneprázdněná učením, následně hraním, následně myšlením na Emmetta, že měl jen pár malých nutkání, vesměs hodně nenápadných, a večer doslova odpadl vyčerpáním, takže spal nerušeně až do rána.

Vzhledem k tomu, že Alf měl zkoušku podle časového harmonogramu v jednu odpoledne, zatímco Keith už v deset, odešel dřív, ale vlastně nebyl vůbec nervózní. Dokonce by mohl tvrdit, že se na profesora Robinsona těší.

Sotva ale vešel na katedru a vystoupal do třetího patra, došlo mu, že Emmett měl to dopoledne taky zkoušku. TAKY MĚL ZKOUŠKU a seděl přímo před ním, na posledním schodu s otevřenými skripty na klíně, obrovským kelímkem kafe ze SAiNE, klasicky rozčepýřenými vlasy a v černé, mega, super, úžasné košili, která mu slušela, slušela, slušela a… slušela.

No a co. Myslet na to mohl, ale neznamenalo to, že mu hned padne k nohám.

Keith vyšel schody a na posledním, na tom, kde jeho spolubydlící seděl, utrousil na půl pusy: „Ahoj.“ A nic víc. Pokračoval v chůzi, protože navzdory té černé košili a vlasům a všemu, co ho šíleně přitahovalo, byl pořád naštvaný a nechtěl na to jen tak zapomenout.

„Hej… Hej! Ahoj, počkej! Nechceš doufám, abych tě chytil za nohavici?“ vyhrkl Emmett v rychlosti. Zaklapl skripta a natočil se tak, aby líp viděl.

„Jdu na zkoušku,“ odvětil Keith, ale stejně zastavil. I když sám sobě rozkázal, že to neudělá. „Potřebuješ něco?“ 

„Na zkoušku čeho?“

Možná, že mu nedocházelo, že spolu nemluví. Že jsou na sebe naštvaní a v takové chvíli by neměli vést obyčejnou zdvořilou konverzaci. Anebo v Emmettově hlavě všechno nějak zapadlo, zmizelo, ztratilo na významu, takže ani netušil, že je to teď mezi nimi divné.

Těžko říct, byl to Emmett a u něho nikdy nic nešlo odhadnout dopředu.

„Docela spěchám!“ vyštěkl Keith, i když ve skutečnosti zkouška začínala až za čtyřicet minut.

Emmett sebral kelímek kafe a sevřel ho v dlaních. Byly na něm kresby propiskou – papírová plachetnice, měsíc a hodně klikyháků. A tak Keith koukal hlavně na plachetnici, protože to bylo mnohem snazší než zírat do Emmettových očí. „Můžu tě pak pozvat na jídlo, až to skončí?“

„Asi ne,“ odmítl Keith. „Už pak něco mám. Měj se.“ Na nic dalšího nečekal, prostě se rozešel chodbou k učebně, protože už měl toho všeho plné zuby. Emmetta měl plné zuby. A zároveň s ním chtěl trávit všechen čas světa. Tak dávalo to smysl?

„Keithe! Sakra…“

Ne, nepodíval se na něj.

„Keithe!“

Slyšel za sebou kroky, což ho nakonec přesvědčilo přestat chodit kolem horké kaše a na rovinu Emmettovi oznámit, že je naštvaný. „CO?“ vykřikl a otočil se. Emmettovo kafe leželo rozlité na zemi hned vedle skript, ale Emmett už byl na nohách, jen pár kroku od Keithe a ty oči… Byly moc krásné a koukaly, jako by chtěly odpuštění.

„Takže se zlobíš hodně,“ konstatoval Emmett a schoval ruce do kapes. „Co mám udělat, aby ses nezlobil? Podívej, mě to moc mrzí. Nechtěl jsem na tebe tak vyjet a pak vypadnout…“ Zhluboka vydechl a sklopil zrak k zemi. „Omluvil bych se už včera, ale nebyls doma. Což víš. Proč bys taky nevěděl, že nejsi doma, že jo. No tak,“ žbleptal a Keithovi to sice připadalo roztomilé, ale existovala i druhá strana a ta byla v dané chvíli mnohem důležitější. 

Chtěl říct: ,Ocitli jsme se v kruhu, Emmette. Nezdá se ti? Ty se omluvíš, já ti odpustím a znovu něco uděláš. Jak dlouho tohle ještě budeme hrát? Jak dlouho tuhle hru budu hrát já, než pochopím, že s tebou ta situace nikdy nikam nepovede?‘

Jenže to mělo hned několik zádrhelů. Zaprvé… Nedokázal ani říct jeho jméno. Nedokázal mu kouknout do očí. Nedokázal ho klidně poslat pryč, protože nechtěl. A tak v něm převážila zlost. „Fajn. Díky za omluvu. A teď klidně můžeš jít, ty přece nemusíš na rozdíl ode mě počítat do čtyř. Proč raději nejdeš za nějakou holkou?“ Tímhle chtěl skončit, proto taky udělal krok směrem k učebně. Jenže poté v sobě našel něco, co příliš neznal – touhu, nebo možná spíš chuť, říct, udělat něco, co Emmettovi ublíží. A než stihl promyslet, co s tím pocitem udělá, doslova mu utekl ze rtů. „A jo, vlastně! Ono to s holkama až tak super není, že?“

Nečekal na žádnou reakci, nechtěl žádnou reakci, takže nechal Emmetta i jeho výraz za sebou a odešel k učebně, kde zuřivě hodil batoh na zem. Udělal několik ksichtů, z nichž každý značil, že je Emmett příšerný, děvkař, příšerný děvkař, příšerný a k tomu všemu ještě děvkař. Dokonce ho parodoval, říkal hodně potichu omlouvám se a tvářil se, že má v prdeli MINIMÁLNĚ násadu od koštěte.

„Tady dneska někdo došel na zkoušku v dobré náladě,“ poznamenal Robinson, který stál klidně ve dveřích s úsměvem od ucha k uchu.

Keith sebou trhl. „Ježišmarja, já se vás lekl,“ pronesl a položil dlaň na srdce. „Jak dlouho už tam stojíte?“

„Dlouho. Vlastně skoro celou dobu. A zajímalo by mě, co ti ten batoh udělal, že musel letět přes půl chodby.“

Keith mávl rukou. „Měl fakt blbý řeči,“ pousmál se. Schoval ruce do kapes a naklonil hlavu na stranu. „Omlouvám se. Ale na vaši zkoušku jsem se fakt těšil.“

Profesor Robinson vypadal potěšeně. Ustoupil na stranu, aby mohl Keith vejít. „Jsi tady sice brzo, ale co kdybychom šli rovnou na to? Nebo potřebuješ ještě opakovat?“ Nadzvedl přitom obočí, něco ve smyslu, že i tahle otázka už je tak trochu test. Keith měl však dojem, že líp připravený být nemůže, a tak neohroženě vešel do učebny.

Vůbec to nesouviselo s tím, že se Emmett právě objevil na konci chodby, protože chodil na stejnou katedru, měl zkoušku a Keith nejspíš nedomyslel, že schovat se před ním na místě, kam za chvíli zamíří, není ten nejpromyšlenější nápad na světě.

„Tss, nepotřebuju. Váš předmět zvládnu levou zadní. Maximálně pak na vás zahraju divadlo, že mám záchvat nebo tak něco,“ zavtípkoval Keith, čímž Robinsona neuvěřitelně rozesmál.

Ten potom zavřel dveře a ukázal na židli vedle katedry, načež sebral skripta a začal jimi listovat. „Tak… Jaké téma ti vybereme? Hm? Teď jsem si vzpomněl… Víš, jak jsme spolu řešili, že uděláme něco jinak? Tak jsem koupil dům!“ vystřelil bombu stylem, jako kdyby o žádnou bombu vlastně nešlo.

„Vy… Co?“ zamrkal nechápavě Keith. „Koupil jste dům? Jen tak?“

„Vlastně… Ano. Když o tom přemýšlím, bylo to jen tak. Pořád jsem přemýšlel, co bych měl udělat jinak, tak jsem šel z práce jinou trasou, ale to mi nepřišlo jako dostatečné. Doma jsem pak koukal na knihovnu, na všechny ty knížky a došlo mi, že se jich vlastně nechci vzdát. Jasně, zabírají hodně místa, ale já je mám rád. Proto jsem zavolal do realitky a koupil větší dům, mnohem větší dům, kde bude hodně místa. Manželka nejdřív nebyla zrovna nadšená, říkala, že jsem ztratil rozum, ale když zjistila, že je tak velký, že tam bude moct mít i místnost, kde může masírovat svoje klienty, byla nadšená. Takže teď se těšíme na nový domov.“

„Wow,“ vydechl Keith překvapeně. „A já myslel, jak jsem to nezaválel, když jsem si přebarvil vlasy. Takže to znamená, že už žádné přebírání knížek nebude?“

Robinson automaticky zavrtěl hlavou. „Nene, naopak. Teď je budeme muset všechny zabalit do krabic. Počítám s tvou pomocí! A teď… Co kdybys mi řekl, co je nového?“

„Chcete vědět, kdo mě rozčílil, že jo?“ odtušil Keith instinktivně a ještě víc ho pobavilo, když profesor absolutně nezakrýval, že je to pravda. Jen pokrčil rameny a čekal.

„Vlastně asi o nic nešlo.“

„Asi?“

„Nebo já nevím. Prostě… Zamiloval jsem se do člověka, který mě nechce,“ přiznal Keith a sledoval přitom svoje nehty. 

„Ajaj. To chápu. To dokáže vytočit. Já se taky jednou nešťastně zamiloval a řeknu ti, je to příšerné. Pracovala v knihkupectví a nosila trička, kde vepředu měla úryvek z knížky a zezadu, o jakou knížku jde. Pokaždé jsem hádal a ona mi říkala, zda jsem se trefil. Vesměs ale tvrdila, že jí jen chci koukat na prsa.“ Robinson vzdychl. „Ach, to byly časy.“ 

„A jak to dopadlo?“ chtěl vědět Keith a rozhodil frustrovaně rukama, že takovou otázku vůbec musí pokládat, protože v takových příbězích by nějaké rozhřešení člověk přece předpokládal automaticky.

Robinson nakrčil čelo. „Hm. Vlastně nijak. Přestala tam pracovat a já ji už nikdy neviděl.“

„Tak to je dost blbá historka. To jste si nemohl alespoň vymyslet lepší konec?“

****

Byla to hloupost.

Byla to hloupost.

Byla to hloupost.

A do čtveřice, za což ani tak nemohlo nutkání, nýbrž neochota tomu skutečně věřit, byla to hloupost.

Od zkoušky s Robinsonem odcházel s dobrou náladou. Dostal áčko a přitom mluvil asi jen pět minut, než profesor mávl rukou a se slovy, že to stejně umí, tak nemá smysl ztrácet čas, ho poslal domů. Což měl udělat. Jít ROVNOU domů. Což neudělal.

Mohl to svést na Emmetta. Nebo na nešťastnou lásku. Nebo na kombinaci obojího. Ale pravdou bylo, že spíš jednal zkratkovitě. Prostě uviděl ve výloze ceduli, pousmál se nad tím nápadem a pak najednou seděl vevnitř a vysoká, extravagantní, ale neuvěřitelně milá holka mu nastřelovala kroužek do nosu.

A už nešlo říct ne, ale v ten okamžik vlastně ani nechtěl. To až později, když odcházel a v pravé nosní dírce mu začínalo nepříjemně tepat, mu pomalu docházelo… Že to byla fakt hloupost.

Možná i kvůli tomu zamířil domů, ačkoliv věděl, že tam narazí na Emmetta.

Jenže vyhýbat se mu, schovávat se u Alfa, nebo Chels nemohl věčně a navíc cítil, že potřebuje klid. Všechno bylo poslední dobou hektické, intenzivní a emocionální. A Keith tak nějak předpokládal, že i to je částečně důvod jeho zbrklého jednání.

Takže došel domů, vyzul boty, bundu hodil na věšák a rovnou zamířil k sobě do pokoje. Vnímal sice Emmetta, který seděl s Tribi na sedačce, ale předstíral, že ho nevidí.

V pokoji pak stál před zrcadlem a koukal na sebe, respektive na svůj odraz a vlastně… Jo, bolelo to a bylo to hloupé a ta žena, co mu to propichovala, říkala, že je možné, že mu to trochu nateče, tak nemá panikařit, což ho samozřejmě vyděsilo – zakázat mu panikařit je jako zakázat mu dýchat – ale navzdory tomu všemu… se sám sobě líbil.

Nebo ne?

Jo.

Zrovna kýval, když Emmett bez zaklepání vrazil do pokoje. Svalil se na postel a zůstal tam ležet, jako by mu všechno kolem patřilo. Ale dělal to tak často, že už tím nikoho ani trochu nepřekvapil.

„Co přesně jako děláš?“ zamručel Keith, založil ruce v bok a povytáhl tázavě obočí.

Emmett na něj chvíli hleděl, než ze sebe dostal: „Zaprvé, proč myslíš, že mě nebaví sex s holkama? Zadruhé… Ty sis propíchl nos?“ Ta druhá otázka zněla naléhavěji.

No tak možná ano, existovalo malé, nenápadné nutkání, které chtělo vědět, jestli to Emmett schvaluje. Něco jako: ‚Líbí se ti to? Líbím se ti já? Řekni, řekni, řekni, řekni.‘ Naštěstí ho Keith dokázal nevnímat a raději si vybral možnost naštvaně štěkat kolem sebe a vyhnat ze sebe všechnu nahromaděnou frustraci. „O co ti jde? Proč mě prostě nemůžeš nechat na pokoji? Myslíš, že se pokaždé omluvíš a všechno bude zase v pohodě? Vezmi si tu svoji super tajnou minulost a běž koukat třeba na televizi.“ Ustoupil od zrcadla a docela potichu, smířlivěji a hlavně sám pro sebe dodal: „Já si tady zatím uřežu nos, protože to bolí jako hovado.“

Emmett se zapřel o lokty, takže napůl ležel rozvalený na posteli a napůl seděl – jak jinak, s Emmettem je to vždycky všechno napůl, něco mezi, napadlo Keithe – a o poznání klidnějším, přesto rozmrzelým tónem pronesl: „O co jde tobě? Přišel jsem se tě zeptat, cos tím myslel. A ano, upřímně nevím, jak to přesně odčinit. Řekl jsem to v afektu a jediné, co teď můžu dělat, je to, že se omluvím. Klidně vícekrát. Jinak vážně nevím, co ti nabídnout. Teda můžu se ještě odstěhovat,“ navrhl. Beztak proto, že věděl, že tuhle možnost Keith nechce, ač by pak všechno asi bylo jednodušší.

Tím Emmett ovšem neskončil. Naklonil hlavu na stranu. „Nebo ti vykouřit,“ dodal znovu. Beztak proto, že věděl, že tuhle možnost Keith chce, ač by pak všechno bylo stokrát složitější.

Ach jo.

Keith hlasitě vzdychl a zaklonil hlavu. Jenže strop vůbec nebyl zajímavý, proto zase pohlédl před sebe. Bylo jasné, že v tom nekonečném kruhu pořád jsou. Omluva, odpuštění, omluva, odpuštění… A nešlo utéct, protože Keith o Emmetta nechtěl přijít, ještě nebyl připravený, nikdy nebude, a odpouštět bylo mnohem snazší než mlčet. „Oukej, máš pravdu,“ rozhodl a sedl si na postel. „Omluvil ses, víc asi fakt udělat nemůžeš. Já jen… Fakt mě to naštvalo. Jakože hodně. Ještě po tom, co jsem ti řekl. Em… Já mám prostě pocit, že tohle všechno je tak strašně jednostranné, že… Bože, jsem takovej idiot. Co mě to napadlo, propichovat si nos? Víš, jak hrozně to bolí?“ Takhle si svůj proslov nepředstavoval. Doufal, že bude propracovanější, emocionálnější, že třeba Emmetta rozbrečí, ale nos mu začal doslova hořet a myšlenky záhadně přeskočily od jednoho tématu k druhému.

„To je následek sázky, nebo prostě momentální nápad, jak přetransformovat vztek v bolest?“

Keith upřímně přemýšlel a ta druhá možnost nakonec dávala velký smysl. „Spíš to druhé.“

„Vím, že to pro tebe musí být těžké. Žít v téhle jednostrannosti, jak říkáš. Navíc s takovým spolubydlícím, jako jsem já. Na moji obranu… Snažím se být k tobě upřímný. A o věcech, o kterých bych musel lhát, raději nemluvím,“ pronesl Emmett mile a položil Keithovi ruku na koleno. Po chvíli ji přesunul na stehno. 

Haha. Vtip. A snůška keců, nemusíš přece lhát o ničem, blbečku, zařvala mysl, ale Keith raději nahodil úsměv. „Dobrý vtip,“ začal ironicky, ale pokračoval mnohem mírněji. „Nemluvíš o ničem.“ Veškerou zlobu nejspíš vstřebal nos, protože to byla jediná část těla, kde něco cítil. A tak si Keith položil hlavu na Emmettovo rameno a řekl: „Odpouštím ti, že seš otravně otravný. A hezký. Všechno ti to odpouštím.“

„Odpouštím ti, že ses zamiloval do tak otravně otravného člověka. Ačkoli se zdá, že tím trpíš převážně ty,“ zamumlal Emmett. Položil ruku na Keithovu bradu a přinutil ho zvednout hlavu, aby mu mohl kouknout do očí. „Mně to lichotí,“ zašeptal.

„To je mi jasné,“ přiznal Keith a nervózně se kousl do spodního rtu. „Takže… Líbí se ti to? Ten piercing? Stejně jsem to udělal jenom proto, abych ti připadal cool.“

„Přišel jsi mi cool i předtím, ale je to sexy.“ Naklonil se ještě blíž. „Hodně sexy.“

Dámy a pánové, ohňostroj! Připadá mu to sexy. Sexy! SEXY!

Hlavně klid.

Keith poposedl, ale jinak nehnul brvou. S naprosto klidným výrazem sledoval, jak Emmett nakrčil čelo. „A teď ta důležitá otázka. Proč si myslíš, že mě nebaví sex s holkama? Co to bylo za rýpnutí tam ve škole, hm?“

Tohle vrátilo Keithe zpátky na zem, protože zničehonic padl z nebe na tenký led. „Řekls mi to,“ přiznal popravdě, protože nechtěl lhát, ale byl opatrný. Hodně opatrný, aby veškerou opatrnost mohl v následující větě bez rozmyšlení vyhodit z okna. „V noci mi toho totiž vždycky hodně napovídáš.“

Výraz v Emmettově tváři zůstal stejný, zdánlivě klidný, ale přesto šlo poznat, že se atmosféra v pokoji změnila. A ne k lepšímu. „Co ještě jsem ti napovídal?“

Všechno by bylo jednoduší, kdyby mu Keith mohl říct pravdu. Jenže… To asi nechtěl. V tomhle Emmetta znal. Reagoval by přehnaně. „Přiznání, že jsi vlastně gay, ti nestačí?“ uchechtl se, aby situaci zlehčil. Poté rychle mávl rukou. „Už nic,“ dodal.

A pak se společně zasmáli, jakože… zasmáli. Haha.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥