Szabi

„Já to prostě nechápu,“ rozhodila máma rukama, zatímco krájela rajčata na velmi tenké plátky. „Obě moje děti. Co vám na vašich vlasech tak hrozně vadilo, že jste je museli takhle… zkazit?!“ Poslední slovo řekla překvapivě razantně, až jí ujela ruka a ukrojila plátek tlustý jako… jako fakt hodně.

Malina seděla u stolu hned vedle Keithe a z vánočního hrnku upíjela horkou čokoládu, takže na vteřinu zase vypadala jako pětiletá holka, co týden před Vánocemi nemohla dospat, pořád skotačila a zpívala koledy. Teď však měla úplně žvýkačkové vlasy různě spletené do složitých copů.

Vypadala hezky, jen trochu extravagantně, což asi mámě vadilo nejvíc.

„Mně připadají tvoje vlasy parádní,“ podotkla směrem k bráškovi a usmála se.

„Dík! Nápodobně! Tak vidíš, mámu ani nepotřebujeme,“ uchechtl se Keith, čímž zapříčinil, že mámě další rajče vyskočilo a skončilo rozplácnuté na zemi. 

V tu chvíli přišel do kuchyně táta. „Ale kdopak se nám to vrátil! Marnotratný syn je doma. Přijel si pro dárky a pak zase odfrčí do velkého světa!“ pronesl téměř ublíženým hlasem, ale pak Keithe radostně objal.

„Doufám, že ty dárky máte nachystané. Nebudu se tu zdržovat. Prostě všechno sbalím a odjíždím,“ odpověděl Keith, a protože měl vážně dobrou náladu, rozhodl se pro dnešek zapomenout na přísné zásady a narval si do pusy čokoládovo-mátovou hroudu. 

Táta ho poplácal po rameni, taky sebral jednu hroudu a přešel ke kuchyňské lince. „Panebože! Co ti to jídlo udělalo, žes mu za to provedla tohle?“ vykulil oči.

Máma hlasitě vzdychla. „Mým dětem se nelíbí, jak jsem je stvořila. Myslí, že to umí líp.“

„Aha.“ Bylo vidět, že táta absolutně nechápe, o čem je řeč, proto Malina ukázala nejdřív na svoje vlasy a poté na Keithovy. „Kašli na ně. Pořídíme si třetí dítě a to už se konečně povede, co ty na to?“

Máma zabodla špičku nože do prkénka. „Hned teď?“ navrhla rozverně.

Nakonec zasáhla Malina, která omluvným hlasem pronesla: „Ale no tak! Mami, víš, že tě mám nejraději na světě! Přece bys nás nenechala bez večeře! Ještě k tomu o Vánocích.“

Tím mámu obměkčila. Táta jí pomohl s dochucením salátu, zatímco Keith prostřel a společně pak seděli u stolu a jedli.

Vládla moc dobrá atmosféra a jedna Keithova část to tak chtěla i nechat, jenže té druhé nepřipadalo fér před rodinou tajit nebo zamlčovat tak obrovskou věc.

Takže si v duchu připravoval řeč. Nejdřív čekal, až přijde správná chvíle, třeba až padne otázka typu: A co holky, Keithe? Už jsi nějakou potkal, Keithe? Líbí se ti někdo, Keithe? Ovšem z nějakého důvodu tentokrát nikdo nic podobného neřekl, ačkoliv normálně to byla jedna z prvních otázek. Takže přešel k plánu číslo dvě.

Prostě to na ně jen tak vyklopí.

Zakřičí to ve chvíli, když bude u stolu ticho.

Jenže, samozřejmě, jak jinak… Tentokrát ticho nepřišlo. Nejdřív táta neustále mluvil o rekonstrukci Millerových a jejich rozhodnutí NEMÍT mramorový krb, na což NĚJAK navázala Malina tím, že kamarádka Natálie sehnala na léto brigádu v jednom prázdninovém středisku a že by sehnala místo i pro ni.

Kdyby jako Malina mohla.

Jenže Malina nemohla, rozhodla máma a začala vyprávět nikdy nekončící příběhy s tragickým koncem, které SE FAKT STALY mladým a naivním děvčatům.

Nikde mezi tím nebyl žádný prostor říct: Rodino, jen vám chci oznámit, že jsem… homosexuál, gay, buzna, bukvice, teplouš, řiťomil, totální buzerant, mám rád kluky, rád kouřím péra a…

Věděl, nebo v to alespoň doufal, že s tím jeho rodina nebude mít problém, ale přes to všechno cítil podivné chvění, protože vždycky existovalo co kdyby. Co kdyby jim to přece jen vadilo? A hrozně ho zlobilo, že tímhle musí projít, že po tom všem, co měl v životě za sebou, ještě musí řešit svoji orientaci.

Začínal být nervózní, což se projevilo tím, že každé sousto čtyřikrát pokousal. Rajčata nakrájel na čtyři stejné kusy, čtyřikrát se napil vody, čtyřikrát zkontroloval mobil, čtyřikrát přikývl, když od něj někdo z rodiny požadoval reakci. Bylo to otravné a dost vyčerpávající.

Nakonec nad tím v duchu uvažoval tak dlouho, až byly všechny talíře prázdné.

Poté ho však táta poprosil, zda by mu nepomohl venku pověsit ještě nějaká vánoční světýlka, protože vedle Millerových jejich dům pořád nevypadal dostatečně reprezentativně. Takže v osm večer stál Keith pod střechou, rozmotával světýlka a sledoval, jak táta stojí na žebříku a zavěšuje je za háky pod okapem.

„Tati?“ pronesl neutrálním hlasem, skoro jako by zkoušel, zda ještě dokáže mluvit. 

„No?“

Možná, že tohle byl ten správný recept. Ne to na všechny vybalit při společné večeři, ale brát to po jednom. Což možná bylo trochu ošidné, protože ten druhý rodič by mohl být nakonec dotčený, že nebyl ten první, ale situace tak nějak rozhodla za Keithe.

Potřeboval to už říct, jinak by čtyřikrát zešílel.

„Chci… Chtěl bych ti něco říct,“ vydechl a nesmyslně sklopil pohled k zemi, přestože na něj táta stejně nekoukal.

„To je dobře. Byla by škoda, kdybychom celou dobu byli potichu.“

Keith obrátil oči v sloup. „Teď prosím nežertuj. Je to vážné. Teda ne vážné, ale… chápeš.“

Táta přestal s věšením a pohlédl dolů. Nebylo vidět, jak přesně se tváří, ale podle hlasu bylo jasné, že celou situaci vážně rozhodně nebere. „Vyhodili tě ze školy a chceš mi říct, že se stěhuješ zpátky domů?“

„Ne.“

„Zbouchnul jsi nějakou holku a budu dědeček?“

Keith naštvaně pustil světýlka a založil ruce na hrudi. „Jsem gay!“ vykřikl razantně a skoro okamžitě toho zalitoval.

„Aha,“ odvětil táta. Slezl ze žebříku a z předposlední příčky seskočil na zem. „No tak v tom případě už fakt nevím.“

Keith rozhodil rukama. „Nevíš co?“

„Co mi chceš říct? Prostě mi to řekni. Já už nebudu hádat.“

Nad tím, jaké to bude, až to řekne nahlas, Keith uvažoval aspoň tisíckrát. A chtěl, aby z toho nikdo nedělal vědu, dokonce ani on sám, protože fakt o nic nešlo. Ale nakonec… přese všechno cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Přiznání nakonec bylo mnohem těžší, než myslel. „Ale no tak, ty už přece víš, že jsem to řekl,“ zamumlal.

Táta pokrčil rameny. „Chtěl jsem to zahrát tak, aby to vypadalo, že vůbec o nic nejde. Povedlo se?“

„Jo. Asi jo.“

„Snad aspoň ta Malina bude normální. S tím třetím dítětem jsem si předtím dělal legraci.“

Keith odevzdaně vzdychl, ale nic neřekl, protože měl sopel úplně všude. Utřel ho do rukavice a několikrát za sebou popotáhl. Připadalo mu, že je mu zase pět, spadl z prolézačky a před tátou nechce brečet, aby nevypadal jako bačkora.

„To je dobrý,“ řekl nakonec táta překvapivě něžně a pevně Keith objal. „Co kdybychom si na chvíli sedli?“ navrhl, což byla nabídka, která nešla odmítnout.

Docela dlouhou dobu pak seděli v garáži na staré pohovce. Táta donesl v termosce horký čaj a mluvili o klucích. Byl to možná ten nejdivnější zážitek v Keithově životě. Ani na vteřinu však neměl pocit, že by tátu zklamal, ačkoliv bylo vidět, že je z toho trochu rozhozený. Nebo nesvůj. Nebo zmatený…

„Je to pro mě těžké, víš, Keithe. Každý rodič chce pro své dítě krásný a šťastný život a prostě… Už tak to máš v životě hrozně náročné a při představě, že i za tohle budeš muset bojovat – a to asi budeš muset, protože na světě je pořád ještě dost idiotů, kteří mají dojem, že je na tom něco špatného – tak je mi z toho možná vážně maličko smutno.“

„Já vím,“ přikývl Keith a přitom z termosky seškrabával zaschlou kapku. „Myslíš, že máma bude mít stejný názor jako ty? Ohledně toho, že jsem… gay?“

„Hm.“ Táta nakrčil čelo a chvíli zamyšleně hleděl před sebe. „Řeknu ti jedno malé tajemství, ale musíš mi slíbit, že nikdy neřekneš, že to víš! A kdyby jo, tak to nemáš ode mě! Dobře?“

Keith nejistě přikývl.

Táta zkontroloval, zda jsou opravdu sami. „Víš, jak má tvoje máma v nočním stolku tu čtečku a tvrdí, že na ní čte detektivky?“ Naklonil se ještě blíž. „Tak ve skutečnosti v ní má staženou snad stovku fanfikcí o vztahu Harryho a Draca! Jednou mi kousek předčítala a řeknu ti… Nic pro mladší čtenáře.“

****

Máma plakala. Ze začátku nešlo poznat, zda radostí, smutkem, zoufalstvím, dojetím, vztekem… Mohlo to být cokoliv, klidně i směsice různých pocitů, a Keith si připadal trochu nepatřičně, když před ní stál a čekal, až něco řekne.

Nakonec musel zasáhnout táta. Donesl kapesníčky, v podstatě utřel mámě nos a řekl jí, že všechno bude v pořádku. Asi to bylo něco, co potřebovala slyšet, protože přikývla a slzy zázrakem přestaly téct.

Pevně pak Keithe objala a pořád opakovala, že ho miluje. Že ho miluje víc než cokoli, kohokoli, že pro něj udělá všechno na světě a tak dál a tak dál a tak dál a tak dál.

Byla to prostě máma. Občas trochu emocionální – dobře, byla přehnaně emocionální – ale zároveň uměla být s hodně věcmi v pohodě. Vlastně… V některých ohledech mnohem víc v pohodě než třeba táta.

To ona s ním chodila po sousedech, když Keith potřeboval kontrolovat zahradní domky. Jezdila s ním po městě a počítala autobusové zastávky, vracela se s ním do školy, chodila po schodech tam a zpátky.

Když Keithovi diagnostikovali silnou formu OCD, brečela, ale zároveň byla první v rodině, kdo to přijal bez dalších okolků a řečí a zbytečností, zatímco táta… Táta dlouho chtěl, aby Keith některé věci neopakoval. Aby zkoušel vydržet.

Táta a máma byli trochu jako jin a jang a dokonale se doplňovali.

Při pohledu na ně pak Keith chtě nechtě musel myslet na sebe a na Emmetta. Jestli by i oni mohli být podobně dokonalý pár.

Spíš ne.

Ale možná ano.

Proč by jako ne?

Protože Keith trpěl obsedantně kompulzivní poruchou, Emmett měl strach ze závazků a problémy s pitím, evidentně pramenící z nevyřešené minulosti. Což by Emmett určitě strašně moc popíral.

Bla bla bla bla.

A přesto někde hluboko v Keithovi existovalo nekonečně silné přesvědčení, že kdyby dostali šanci a zkusili to spolu, bylo by to perfektní.

Vzpomněl si na díl Přátel, kdy Phoebe tvrdila, že Rachel a Ross k sobě patří, protože jsou humři, kteří spolu zůstávají na celý život. Těžko říct, jestli humři vůbec vytvářejí pevné vztahy, ale přesto chtěl věřit, že s Emmettem jsou sobě navzájem… humry.

To znělo fakt romanticky, ale stejně tu představu nemohl vyhnat z hlavy.

Což ale v jeho případě byl častý problém.

Během Vánoc těch nutkání, která mu uvízla v mysli, bylo víc, ale k jeho překvapení některá nevycházela z OCD. Třeba nutkání kontrolovat telefon, jestli mu Emmett nenapsal. Nutkání napsat mu sám. Nutkání prohlédnout na Facebooku Emmettův profil, jestli na něm není něco nového. Nutkání myslet na něj.

Podle všeho byla zamilovanost jen další forma OCD.

****

„Jdu dovnitř,“ vykřikla Malina asi vteřinu před tím, než vešla. V ruce držela telefon a zírala na displej ještě ve chvíli, kdy skočila na postel.

„Bezva,“ zamumlal Keith. 

Malina vzhlédla, mobil hodila na matraci a nezvykle teatrálně vzdychla. „Proč jsi mi to neřekl? Víš, jak to bylo potupné, dozvědět se to až po rodičích? Voláme si prakticky obden, nebo si aspoň píšeme a ty prostě… Jen tak jsi zapomněl zmínit, žes změnil orientaci?“

„Já ji nezměnil,“ podotkl Keith pobaveně. „Spíš objevil.“

„Slovíčkaření.“ Malina popadla polštář a hodila ho po bratrovi. „Jak jsi mi to mohl neříct?! Jsem tak naštvaná! Takže? Kdo je to?“ Našpulila přitom rty. Bylo poznat, že na nich má lesk. Stejně jako na řasách řasenku, namalované oči, nalakované nehty a asi pět prstýnků na jedné ruce.

Keith nadzvedl obočí. „Kdo je kdo?“

„Nehraj si se mnou! Myslíš, že jsem blbá? Že jsi objevil tu svoji sexualitu jen tak sám v posteli? To asi těžko. Je to ten, kdo si myslím?“

„Jak mám vědět, koho myslíš. Jsem snad věštec?“ Při těch slovech však odvrátil zrak, protože sakra, Malina byla dobrá. A mnohem chytřejší než rodiče, kteří mysleli, že jednou ráno stál před zrcadlem, a tak nějak to na něj přišlo.

„Keithe?“

„No?“

„Je to… Panebože! Je to on, že jo? ŽE JO!“ Vyskočila a začala poskakovat po posteli. „Omg! Je to Emmett, že jo? Jojojojo! Ty a… Počkej! Je mezi vámi něco? Bylo něco? Ty a… Ne. Asi mi praskne srdce! Tak už do háje něco řekni!“

Keith rozhodil rukama a zakroutil nechápavě hlavou. „Copak mi dáváš nějakou šanci? Tak drž na chvíli klapačku!“

„Ty drž na chvíli klapačku!“ odsekla s úsměvem, ale skočila do tureckého sedu a naklonila se blíž. „Chci slyšet všechno! VŠECHNO!“

A tak jí všechno řekl. Teda, bylo jí šestnáct, takže skoro všechno a rozhodně nezabíhal do detailů, ale jinak mluvil upřímně. A bylo to fajn, protože od chvíle, co odjel domů, měl podivný svíravý pocit, ze kterého se teď mohl vyzpovídat.

„To je tak boží! Ty ho miluješ!“ vypískla Malina a objala polštář, který před chvíli po Keithovi hodila.

„Co? Ne, o tom to přece není,“ vzdychl. Chápal, že pro sestru je to všechno hrozně jednoduché. Ona ve středu milovala spolužáka, ve čtvrtek popovou hvězdu a v pátek učitele angličtiny. A to nebylo vyloženě špatně, vlastně jí záviděl, protože on sám tuhle fázi přeskočil. Na druhou stranu musela přece chápat, že u Keithe je všechno trochu složitější.

„A o čem to teda je?“

„Že o mě nemá zájem?“ nadhodil překvapivě klidně Keith, ale ve skutečnosti byl všechno jenom ne klidný. Copak šlo být klidný, když byl Emmett tak…

„Jo, protože je úplně normální, když o někoho nemáš zájem, chodit za ním do postele a líbat se s ním. Že jo?“

Na to zcela upřímně neměl co říct, proto jen pokrčil rameny.

„Tak vidíš!“ pronesla Malina, jako by Keithovo mlčení znamenalo, že měla v něčem pravdu. Což neměla. Jenže Keith se s ní nehodlal dohadovat.

„Panebože, vy spolu budete tak roztomilí!“ vydechla Malina nadšeně a spadla naznak.

Měla pravdu. Byli by spolu roztomilí.

Jako humři.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥