Szabi

„Keithe, vstávej.“

Keith jen zamručel a natočil hlavu na stranu, aby mohl schovat obličej v polštáři. Měl hezký sen a cítil se moc dobře na to, aby ho jen tak ztratil. Navíc pod peřinou bylo krásně teplo a Emmettovo tělo hřálo.

„Vstávej!“ ozvalo se znovu kousek od jeho ucha.

„Proč jako? Tohle je moje postel. Ty vstaň a jdi k sobě,“ odvětil trochu otráveně a přitom měl pořád ruku přehozenou přes Emmetta. V podstatě ho tak držel u sebe a zabraňoval mu odejít.

Emmett ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo. „Vstaň, vezmi si papuče a jdi koupit fresh.“

„Hahahaha. Tak to v žádném případě. Jdi si pro něj sám.“ Keith přitáhl peřinu až ke krku, ale tím je de facto zakryl oba. Měl dojem, že v místnosti je zbytečná zima a venku určitě nevlídně. Navíc představa, že by šel čtyřikrát pro fresh, čtyřikrát po schodech, čtyřikrát pozdravil… Dnešní den nebyl stvořený pro čtyřku. 

„Jsi na řadě,“ zívl Emmett, což nakazilo Keithe a taky zívl.

„Tady žádná řada není. A já nikam nejdu. To raději umři na kocovinovou bolest,“ odvětil Keith, ale nemyslel to vážně. Ve skutečnosti by udělal úplně všechno na světě, aby ho v případě nouze zachránil. Ale tady o žádnou záchranu nešlo, a jestli k něčemu dospěl, tak k rozhodnutí, že Emmett od něj nemůže všechno dostat jen tak zadarmo.

„Nemám bolesti. Jsi necita. Nevěděl jsem, že lidé s OCD jsou ve skutečnosti tak zlí.“ S těmi slovy Emmett odhrnul peřinu a zabil tím veškeré kouzlo, takže Keith chtě nechtě musel otevřít oči. „Skočil sis v noci ke kadeřníkovi?“ pronesl ještě Emmett a zněl docela neutrálně, takže nešlo poznat, jaký na to má názor.

Keith nehodlal řešit, zda s tím bude kdokoli spokojený, protože na tom přece nezáleželo. „To udělala Chelsie. A pak jsme se milovali na gauči. Dobrý, ne?“

Emmett vylezl z postele. Ještě pořád měl na sobě oblečení, ve kterém včera večer přišel domů. „Ale jo, dobrý. Sluší ti to,“ usmál se.

„Myslel jsem ten sex, ale i tak dík.“

„Takže jsi mě ještě ke všemu podvedl,“ konstatoval Emmett, sebral polštář a hodil ho Keithovi, který jím dostal přímo do čela. Proto se posadil a pevně polštář objal, aby už další útok nebyl možný.

„Ha! A to je právě ta věc. Nechodíme spolu, takže technicky vzato nepodvedl.“ Navíc to byla totální hloupost, protože rozhodně netoužil po nikom jiném. Všechny myšlenky směřovaly jen a jen k Emmettovi. „Jdeš do koupelny?“ nadhodil, aby změnil téma.

„Tak asi se s tebou můžu sprchovat, ale nejdřív bych si rád vyčistil zuby,“ odpověděl Emmett klidně, aniž by hnul brvou. 

Což Keithe upřímně rozesmálo. „Co?“ vyvalil oči, protože představa, že by… Ale ne, to byla fakt hovadina.

„Myslel jsem, že je to pozvání,“ pokrčil Emmett rameny a vyšel z pokoje. Zamířil rovnou do koupelny a zavřel za sebou dveře, což Keithe možná trochu uklidnilo, přesto seděl napjatě na posteli a myslel na to, že by spolu do sprchy fakt šli.

Slyšel spláchnutí záchodu.

Slyšet téct vodu v umyvadle.

A pak se dveře znovu otevřely, ale Emmett ven nevyšel.

Keith vystřelil z postele, trochu nervózní, takže zakopl o batoh, ale nikdo ho naštěstí neviděl, takže to ani na vteřinu neřešil a udělal dva kroky směrem ke koupelně. Pak zastavil. Otevřené dveře přece nejsou pozvání.

Navíc nechtěl, aby ho Emmett viděl nahého.

Podle zvuků mu došlo, že si Emmett zrovna čistí zuby, což čisté teoreticky musel Keith taky. Měl divný pach v puse a to rozhodně nemohlo počkat, takže sebral odvahu a vešel do koupelny.

Aby si vyčistil zuby!

Soustředil se na jednotlivé úkony. Na každý samostatný detail, jako třeba… Stoupnout si vedle Emmetta, vzít kartáček, vzít pastu, dát pastu na kartáček, vrátit pastu do kelímku, začít s čištěním zubů… Všechno šlo naprosto hladce, dokud Emmett nebyl hotový a nedošel ke sprchovému koutu.

Keith ho viděl v zrcadle, a i když těkal očima všude možně, stejně nemohl odtrhnout zrak od toho, jak Emmett shodil tričko, kalhoty a nakonec i spodky a NAHÝ zmizel ve sprše. Neotočil se, nic neřekl, dokonce ani nenaznačil, že cokoliv z toho, co předtím říkal, myslel vážně, ale na druhou stranu… taky nenaznačil, že by to vážně nemyslel.

Sakra, sakra, sakra, sakra.

Bylo to rozhodnutí jedné vteřiny. A kdyby to šlo rozhodnout ještě rychleji, pravděpodobně by to tak bylo, třeba rozhodnutí jedné nanosekundy, protože pokud by měl delší čas na rozmyšlenou, Keith by určitě zaváhal.

Vysvlékl pyžamo, hodil ho na prádelní koš a najednou na něj dopadala horká voda a Emmett byl přímo před ním.

Stále nahý.

A překvapený.

Ale ne naštvaný.

„Ta barva… Vážně ti sluší,“ zašeptal. 

Keith automaticky zvedl ruku k vlasům a prohrábl je. Trochu nejistě přitom pohlédl Emmettovi do očí. Ale už se rozhodl, stál tady a tak nechtěl couvnout. Právě naopak. Udělal krok dopředu, položil ruce na Emmettovy boky a jemně ho políbil.

Měl strach, jestli nepřekračuje nějakou mez. Čekal, zda ho Emmett neodstrčí, nebo nepošle pryč, ale ten jen pootevřel rty a nechal Keithe, aby mu strčil jazyk do pusy.

Líbat se s Emmettem bylo něco naprosto dokonalého, to Keith věděl už od první pusy. Vždycky cítil chvění v celém těle a slyšel zvuky kolem tak jasně a zřetelně, že ho až udivovalo, jaký svět ve skutečnosti může být. Teď ho ovšem napadlo, že by hrozně moc rád chtěl zkusit i další věci. Pokud šlo o Emmetta, cítil nepopsatelnou touhu být mu co nejblíž.

Bylo to jako… jako… nutkání.

A i když si tisíckrát řekl, že to není dobrý nápad… Takhle to prostě nefungovalo. Obzvlášť v jeho ne zrovna normálním mozku.

„Chci… Chtěl bych něco zkusit,“ vydechl Keith a trochu poodstoupil. V obličeji byl určitě rudý, ale tady mohla být na vině klidně horká voda. Nebo úpal. V prosinci.

„A co by to mělo být?“ zaváhal Emmett a olízl si přitom spodní ret, za což mohlo asi všechno to líbání, ze kterého měli oba erekci.

„Chtěl bych…“ Asi to nedokázal říct úplně nahlas, proto sjel pohledem k Emmettově rozkroku. Poprvé tak mohl vidět jeho penis a ne se ho dotýkat potmě a v opilosti. Teď byl střízlivý a docela určitě gay, protože jeho tělo na ten pohled rozhodně reagovalo.

Což ale neznamenalo, že je to z jeho strany dobrý nápad. Tak hrozně se styděl, že přemýšlel, jestli by raději neměl na místě umřít. „Ne, asi je to… Nikdy jsem to nedělal.“ Emmett určitě myslel, že to říkal jemu, ale ve skutečnosti spíš mluvil sám se sebou.

„Ty mi chceš…,“ vydechl Emmett překvapeně. Nešlo poznat, jestli to měl v plánu zakončit jako otázku nebo konstatování, protože prostě zmlkl a dál tam jen stál.

Keith absolutně netušil, kde se v něm ta odvaha bere, ale asi šlo o to, že tohle byl Emmett a před ním byl vždycky a ve všem naprosto otevřený. Nikdy se za nic nemusel stydět, takže možná proto ztratil – asi ne všechny, ale některé určitě – zábrany. „Když… Když si teď kleknu, utečeš ze sprchy?“

„To sotva,“ rozesmál se Emmett, ale nebyl to vyloženě uvolněný smích. „Myslím, že se mi ten nápad líbí,“ odpověděl a přitom výmluvně sklopil pohled ke svému rozkroku. „Akorát chci, abys věděl, že to nemusíš dělat. Dává to smysl? Já si nejsem jistý, jestli bych ti to zvládl oplatit.“

Keith jen těžko v podobné situaci dokázal udržet vážnou tvář. „To je škoda, protože moje nabídka byla jen zástěrka, abych tě pak viděl na oplátku taky klečet.“ Při těch slovech nadzvedl obočí. „Oukej, ne, teď asi není dobrý nápad vtipkovat,“ zamumlal. „Tak jo, já to fakt udělám.“ Což byla hlavně reakce na otázky jeho mozku, kde vybuchovaly jedna za druhou.

Tak co? Bude něco? Uděláš to? Uděláš to? Uděláš to? Uděláš to?

Jo, tak to teda fakt udělá. Klekne si a…

„Bože, to znělo hrozně. Proč raději nemlčím?“ Při těch slovech schoval tvář do dlaní.

Vnímal, že k němu Emmett přistoupil blíž, a zatímco jednu ruku mu položil na bok, druhou mu prohrábl vlasy. To gesto přimělo Keithe vzhlédnout. „To je v pohodě,“ řekl Emmett přívětivě vteřinu předtím, než ho znovu políbil.

A všechno zase okamžitě zapadlo na své místo.

Voda byla úplně horká, skoro vařící, nebo možná ledová a Keithovo tělo šílelo.

O šílenství duše toho věděl hodně. Zažil chvíle, kdy by přísahal, že je na absolutním dně, kdy to už níž ani nejde. Chvíle, kdy vůbec nedokázal okolní svět vnímat. V podstatě byl uvězněný uvnitř hlavy a trpěl kvůli všem těm představám.

O šílenství duše věděl všechno, takže ho překvapilo, jak jiné je tohle šílenství.

Emmettova kůže byla horká, jeho polibky byly horké, jeho doteky pálily. Všechno bylo tak nesnesitelně šíleně HORKÉ!

Takže možná neklekl sám od sebe, možná se mu podlomila kolena. Přesto však najednou zíral přímo na Emmettovu erekci, měl ji před sebou a stačilo jen… Nejistě ji chytil a přejel po ní. Líbilo se mu, když Emmett vzdychl, ale jinak mlčel, nehýbal se a čekal. Dal Keithovi všechen čas zpracovat myšlenku, že je ve sprše s klukem, klečí před ním a oba jsou nazí.

Keith však příliš neváhal. Nebylo nad čím, protože v těchto ohledech, když šlo o Emmetta, jednal vždy velmi nerozvážně.

Prostě se naklonil, otevřel pusu a rty objal Emmettův penis.

Ten pocit BYL zvláštní, ale DOBŘE zvláštní. Všude tekla voda, takže těžko říct, jestli to nějak chutnalo, spíš šlo o příjemné chvění, které z toho Keith měl. Že mohl být Emmettovi tak blízko, že neexistoval nikdo jiný.

Emmett mu přitom položil ruku do vlasů a hladil ho. Ze začátku jen vzdychal, ale po čase hlasitě sténal, úplně roztřesený, jednu ruku pořád položenou na Keithovi a tou druhou se opíral o sprchové dveře, jako by měl každou chvíli přepadnout dopředu.

A v penisu mu cukalo.

„Už budu,“ dostal ze sebe.

Keith mu nejdřív nerozuměl, proto pokračoval v tom, co dělal – pohyboval hlavou, sál a mačkal koule. A ani na vteřinu mu to nepřipadalo zvláštní nebo divné, z čehož měl předtím trochu strach.

„Už…“ zopakoval Emmett, což Keithe probralo a možná zareagoval zbytečně hystericky, protože dosedl na paty a místo toho, aby dál pokračoval pusou, použil ruku. Nestihl však víc jak tři pohyby, když Emmett s hlasitým zasténáním vyvrcholil.

O můj bože, Emmett se právě udělal. Když jsem mu kouřil. Emmett. Kouřil. Teď.

Přesně deset vteřin se nic nedělo, jen dál tekla voda, Keith klečel, Emmett oddechoval a Zeměkoule se otáčela. Ale hned potom…

„Tak co?“ vychrlil Keith a vstal, protože už ho kolena a stehna trochu bolela.

PRÁVĚ JSEM EMMETTOVI VYKOUŘIL!

„Musíš trénovat. Tak obden, řekl bych,“ zněla odpověď. 

„Myslíš obden s tebou? Nebo to zahrnuje kohokoliv?“ ušklíbl se Keith a vylil si do dlaně velké množství sprchového mýdla.

Emmett mu trochu vzal a začal ho roztírat Keithovi po ramenech. Přitom ho masíroval a na tváři měl spokojený úsměv. „Rozhodně se mnou. Mám tě rád, takže se obětuju.“

****

Keith vytáhl ze skříně krosnu a všechny věci položené na posteli čtyřikrát zkontroloval. Pak je naskládal do krosny, zavřel, odnesl krosnu do chodby, nechal ji tam přesně minutu stát, než ji vzal zpátky do pokoje, otevřel, všechny věci vyskládal na postel a čtyřikrát zkontroloval.

Takže je v konečném výsledku zkontroloval šestnáctkrát, protože krosnu vybaloval čtyřikrát a při každém vybalování čtyřikrát všechno prošel.

PEKLO!

Tohle bylo peklo, peklo, peklo, peklo.

A teď na to pomyslel pětkrát, takže tím všechno posral a všichni, celý svět, nejspíš chcípne v obrovském výbuchu, který zapříčinilo jeho přeřeknutí. Chyba. Omyl.

Pokud neudělá něco, čím by to odčinil.

Jenže co odčiní zkázu světa?

V tomhle ohledu může pomoct už jen zázrak nebo Bůh.

Možná by se tím pádem měl pomodlit. COŽ JE NESMYSL, PROTOŽE NA BOHA PŘECE NIKDY NEVĚŘIL. Ale chceš na to vsadit osud lidstva?

Naštěstí měl toho nejlepšího a nejflegmatičtějšího spolubydlícího na světě, kterému vůbec nevadilo, že Keith nejdřív přenášel krosnu tam a zpátky, pak klečel na zemi a hlasitě se modlil, aby nakonec skončil u vypínání a zapínání světla.

Emmett prostě seděl u televize ve své obvyklé poloze s bosýma nohama položenýma na stole, vedle něj z jedné strany ležela miska s chipsy, z druhé Tribi a společně – jako nerozlučná dvojka – koukali na nějakou pošahanou reality show, kterou Keith STRAŠNĚ MOC chtěl taky vidět.

Což by zrovna teď nahlas nepřiznal.

Tribi měla původně jet s ním. A bylo mu hrozně z toho, že ji tady na Vánoce nechá, nejraději by ji měl pořád u sebe, jenže převážet ji v takové zimě tam a zpátky… Navíc Emmett mu slíbil, že tady skoro celé svátky snad kromě Štědrého večera bude, takže ji docela klidně pohlídá.

Alespoň takhle to pojmenoval Emmett. Naprostá pohoda, my dva spolu, celé Vánoce. Zvládneme to. Klídek.

Na otázku, jestli nechce být o svátcích raději doma, Emmett moc nereagoval. Klasicky nejdřív předstíral, že neslyší, následně nasadil zachmuřený a otrávený výraz, a to zakončil ještě zachmuřenějším a otrávenějším oznámením, že doma je málo místa, a přitom se tvářil, jako by o sobě prozradil úplně veškeré informace nashromážděné za dvaadvacet let života.

Takže Keith měl jet domů sám, zatímco nerozlučná dvojka a miska chipsů budou sledovat reality show a možná si zvát holky a užívat si s nimi, třeba rovnou ve sprše!

Zabalil si nabíječku na mobil, aby mohl Emmettovi když tak zavolat a zkontrolovat Tribi?

Jistě, že jo. Kontroloval to přece ŠESTNÁCKRÁT a docela určitě byla v horní kapse krosny. Stačilo by otevřít jen tu kapsu a nakouknout. Nebo zkontrolovat šuplík v nočním stolku, kde ji normálně nechával. Ale co když ji tentokrát dal jinam?

Co když odjede domů bez ní a vybije se mu telefon a Emmett ho bude potřebovat a nedovolá se a umře?

Došel ke krosně, stál nad ní, že jako otevře JEN tu horní kapsu, jenže… Když si není jistý nabíječkou, jak si může být jistý vším ostatním?

„Do prdele. Já se na to vyseru!“ zařval Keith a odnesl krosnu zpátky do pokoje.

A nerozlučná dvojka nehnula ani brvou.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥