ŠPUNT VE VÝVRTCE

KAPITOLA 17

Vzal knihu do ruky a prohlédl přebal. Překvapivě měla na zadní straně flek, nejspíš od kečupu nebo krve. Možná brusinková marmeláda?

Keith knihu ukázal Robinsonovi a nadzvedl tázavě obočí.

„Ne, tuhle si asi ponechám. Váže se k ní skvělá historka.“

Takže.

„Byl podzim. A víš, jak je to s podzimem. Ta atmosféra je prostě k nezaplacení. Seděl jsem v parku, popíjel kafe a napadlo mě, že je vlastně strašná škoda, že u sebe nemám žádnou knížku. Tak jsem zamířil do nejbližšího antikvariátu, a protože jsem byl ve městě kvůli přednášce na jedné střední škole, dělal jsem to pro kamaráda, tak jsem to tam neznal. Chodil jsem mezi regály, vybíral a nasával vůni starých knih. Nemohl jsem se rozhodnout, kterou vybrat. A představ si, čeho jsem byl svědkem!

Zničehonic dovnitř vešel mladý kluk, nerozhlížel se doprava, doleva… Prostě automaticky zamířil k pultu. Nic neřekl, dokonce ani nepozdravil a položil před prodavače peníze. Hodil je na pult jako v nějakém filmu.

Stál jsem tam jako opařený a čekal, co bude dál. Prodavač na kluka chvíli zíral, myslel jsem, že je překvapený stejně jako já, ale víš co? Po pár vteřinách mu po tváři přeběhl úsměv, shrábl peníze a zpod pultu vytasil dvě knihy a přisunul je ke klukovi.

Bylo to jako sledovat nějaký hodně zvláštní obchod, ze kterého tě až mrazí. Jako by mezi sebou dealovali drogy nebo něco takového.

Kluk knihy vzal a opět bez rozloučení odešel.

Co bys na takovém místě dělal ty? Vybíral by sis dál knížky z regálů a zapomněl na celý incident? To přece nešlo. Šíleně mě to lákalo, víš? Takže jsem z kapsy vytáhl peníze, došel k pultu a stejně rázně a rozhodně je položil před prodavače.

Skoro jsem nemohl dýchat nedočkavostí, ačkoliv jsem absolutně netušil, jestli jsem náhodou nepřestřelil. Prodavač tak totiž na mě koukal. Jakože jsem totální idiot. Ale to bylo jen pár vteřin, vážně. A pak se zase usmál, takovým naprosto bezelstným způsobem, sáhl pod pult a vytáhl právě tuhle knížku.

Já ji samozřejmě bral. Seděl jsem pak v parku, dokud nezapadlo slunce a skoro celou ji přečetl.

Takže jistě, je z druhé strany trochu umazaná, ale sám uznej, že vzdát se vzpomínky na takové dokonalé podzimní odpoledne, to by bylo hloupé. Navíc, myslím, že je důležité, aby měl člověk na paměti, že je dobré některé dny udělat něco jinak. Nemyslíš?“

Keith knížku potěžkal v ruce a sám musel uznat, že by byla škoda ji vyhodit. Na druhou stranu… Takhle doopravdy vůbec nic nevyhodí, protože tohle byla jejich třetí schůzka a za tu dobu měli na hromadě k vyhození dvě knížky.

Ale vlastně mu to nevadilo. Trávil tady čas rád, protože Robinson byl tak divný a tak smířený, že tu Keith cítil zvláštní, mírumilovný klid.

„Takže mi říkáte, že bych měl dneska udělat něco jinak?“ nadhodil.

Robinson pokrčil rameny. „Proč ne? Myslím, že je to dobrý nápad.“

„A co by to mělo být?“

„To je na tom právě nejlepší. Je úplně jedno, co to bude. Třeba u naprosto obyčejné věci, kterou děláš každý den, řekneš: ,A dost, dneska to udělám jinak. Například poslepu, nebo levou rukou.‘ Aaa, možná říkám hlouposti. Zapomeň na to.“

Keith sebral další knihu, otevřel ji na přední stránce a začal jí listovat. „Ne, vlastně se mi ten nápad líbí. Ale musíte taky. Až příště přijdu, řekneme si navzájem, co jsme změnili.“

„Dobrá tedy. Tomu říkám výzva,“ přikývl Robinson a spokojeně se usmál. Bylo vidět, že ho přehrabování v knížkách a vzpomínkách baví.

Na stránce padesát osm našel Keith dvě slepené stránky, proto je profesorovi ukázal.

„Ale ne! Tu ne! K té mám speciální pouto. Dostal jsem ji…“

****

Idiot.

Blb.

Debil.

Kretén.

Pitomec.

Hovado.

Hajzl?

Ne, hajzl ne. Hajzl ne, protože o tom s Emmettem mluvili a to mezi nimi nebyl vztah, nebyl to žádný závazek a oba si mohli dělat, co chtěli. Takže, když Emmett přišel do kuchyně, opět nesmyslně krásný, opět nesmyslně neučesaný, a řekl, že jde ven, což docela určitě znamenalo do baru, měl na to naprosté právo.

Měl na to právo, takže nebyl hajzl, ale za tím ostatním si Keith stál. Idiot, blb, debil, kretén, pitomec, hovado a spoustu dalších věcí, protože tohle všechno odstartoval.

Odstartoval pocity a emoce a chození po pokojích, přemílání nad možnostmi a nekonečné kontrolování zásuvek.

Jak by byl svět bez zásuvek krásný a nekomplikovaný.

Keith věděl, že by neměl přemýšlet nad tím, co právě teď Emmett dělá, ale zároveň s tím nemohl přestat. Byla to ta vůbec nejsilnější nutkavá myšlenka, která docela určitě měla nehet a tím nehtem ho neustále rýpala do mozku.

Když prováděl čtvrtou sérii kontrol – takže šestnáctou – měl toho doslova plné zuby. A vzhledem k tomu, že bylo teprve šest večer, čekala ho nejspíš dlouhá noc. Proto udělal jedinou věc, kterou považoval za rozumnou. Zavolal Chelsie a všechno jí řekl.

O tom, co Emmett je a není, jak ho to štve a že doslova šílí.

Ani ne za čtyřicet minut byla u něj doma s velkým sáčkem chipsů a lahví vína. Dle jejích slov hlavně pro ni, protože měla dojem, že ve filmech je v podobných situacích víno základ. A konečně prý má kamarádku, se kterou to může zažít.

„Stejně je to zvláštní,“ podotkla. Seděla na zemi a hladila Tribi, která klidně žvýkala salát. „Že jako…“

„Jo, já vím.“

„Ale chápeš, že jako…“

„Chápu.“ 

Chels plácla dlaní do země, až Tribi našpicovala uši. „A ty seš blb, žes na to přistoupil. Měls mu říct… Měls… Grr, ach jo. Já vím, že to není lehká situace, ale taky nevím, co si od toho slibuješ. Že spolu budete spát a on ti pak řekne, jak bez tebe nemůže být?“

„Ho, ho, ho, ho! Tak to pozor. O sexu tu nepadlo ani slovo. Nehodlám s ním spát. Jen… Já vlastně nevím. Sám moc nerozumím tomu, jak to má fungovat.“ Vzal láhev vína a trochu nejistě na ni koukal, protože měla zátku a sakra, tohle ještě nikdy neotvíral. A možná měl tak trochu strach, že mu láhev praskne v ruce a sklo mu rozřeže žíly. A pak vykrvácí, vykrvácí, vykrvácí, vykrvácí.

Jenže nechtěl být takový posera, takže otevřel šuplík a vytáhl vývrtku.

Chels vstala, došla k lince a lokty se o ni zapřela. Sledovala Keithe, jak zápolí s lahví, ale nic neřekla. A když Keith vyhrál a šťastně ukázal špunt zaseknutý ve vývrtce, spokojeně přikývla.

Společně pak seděli na sedačce a mluvili o vztazích, takže možná tak minutu věnovali Alfovi, ale to Keithovi připadalo divné, mluvit o kamarádovi za zády, proto strávili většinu času u vděčného a věčného tématu. U Emmetta.

„Pořád myslím na to, co asi dělá.“

„Tak to nedělej!“ rozkázala Chels razantně, ale to bylo asi tak všechno, co řekla, proto Keith zmateně nakrčil čelo.

„A to je všechno? To stačí? Prostě přestat? Ježišmarja, proč mi to někdo neřekl dřív. Mohl jsem mít o tolik lehčí život.“

Chels koukala na Keithe a Keith koukal na Chels, která nakonec nevydržela a začala se hlasitě smát. „Oukej, dobře, to byla blbá rada, přiznávám.“ Vstala. „Musíme prostě něco podniknout. Něco… Něco nového, co tě zabaví, abys na něj nemyslel.“

Keith taky vstal. „Jako co třeba?“

„Jak to mám vědět? Copak není něco, co jsi vždycky chtěl zkusit, ale nedošlo na to?“

Takových věcí byla celá hromada. „To jo, ale běhat maraton, navštívit Jižní Ameriku nebo mít sex, se mi fakt nechce.“

„Můžeš běhat kolem gauče a já ti budu počítat kilometry, jestli chceš,“ uculila se Chels. Měla červené tváře a flaška vína byla z poloviny prázdná, nebo plná, ale Keith sám sebe považoval spíše za realistického pesimistu, takže prázdná. Chels přesto vypadala celkem v pohodě a příčetně. Jen mlela hlouposti.

„A já myslel, že budeš chtít sfouknout ten sex. Škoda,“ odvětil s povytaženým obočím, za což dostal pěstí do ramene, proto zvedl ruce omluvně do vzduchu, jakože se vzdává. „Dobře, no tak jo. V tom případě mě už ale nic dalšího nenapadá. Co se obvykle v takových chvílích dělá?“

Chels pokrčila rameny. „Ne, že bych to dělala běžně, ale moje kamarádka ze střední vždycky tvrdila, že nejlepší na zlomené srdce je věnovat se chvíli sám sobě. Jakože… Mohla bych ti udělat pleťovou masku. Nebo nalakovat nehty.“

„Nebo bych si mohl nasadit růžové šatičky. Blázníš, ne?“

„Tak já nevím. Nechceš ostříhat vlasy? To docela umím. Stříhávám občas bráchu, protože nenávidí kadeřnice, jak s ním furt chtějí vykládat a… Celá naše rodina chodí k jedné a té samé a ona z nás vždycky vytahuje drby a pak jich využívá. Je to taková malá, teda je dost tlustá, tak asi velká ropucha, co žije z…“

Keith neposlouchal. Ani ne tak proto, že to byl nejzbytečnější monolog v historii monologů, ale spíš proto, že přemýšlel nad… vlasy. O stříhání ani moc nestál, ale třeba by vážně mohl splnit jednu položku na seznamu.

„Chels!“ vyhrkl. „Chels, Chels, Chels…“ Počkal, dokud nezmlkla a neupřela na něj ty svoje velké oči. „Ostříhat nechci, ale co takhle nabarvit si je? Uměla bys to?“

Naklonila hlavu na stranu a chvíli přemýšlela. Nejspíš si ho představovala v nějakých šílených odstínech, což jí okamžitě zatrhne. „To je vlastně super nápad. Co bys řekl na modrou?“

„Rozhodně ne.“

„Zelenou?“

„NE!“

„A co takhle…“

„Ne, ne a ne.“

Chels vzdychla a rozhodila rukama. „Oukej. Tak ať je to černá!“

****

První myšlenka překvapivě nebyla panebože, někdo mi leze do postele, ale spíš panebože, mám černé vlasy. A ještě překvapivěji ho to nijak nerozrušilo. Naopak. Cítil něco, co by vzdáleně přirovnal k hrdosti, což možná znělo zbytečně přehnaně, přece jen šlo pouze o vlasy, ale stejně… Pro něj to bylo velké rozhodnutí, před kterým necouvl.

Teď však byla noc, v pokoji absolutní tma a někdo – Emmett – se cpal k němu do postele. Takže první myšlenka musela jít stranou.

„Ach bože,“ vydechl Keith unaveně, ale zároveň i smířeně a rovnou se posunul na stranu, aby měl Emmett víc místa. „Neděláš mi to zrovna lehké,“ zašeptal a pevně Emmetta objal.

„Zvláštně voníš, králíčku. A hřeješ,“ zamumlal Emmett. Trochu si přitom šlapal na jazyk a zněl nesmírně vyčerpaně, jako by už dávno spal.

Keith mu zabořil obličej do vlasů a nakrčil noc. „Ty taky voníš zvláštně. Skoro bych řekl, že to připomíná trávu.“

„Měli trávu,“ přitakal Emmett okamžitě. „Moc jsem nekouřil. Byla docela nuda, ale pořád se na mě věšela a já slíbil kámošovi, že se ještě zdržím. A najednou všechen čas zmizel, chápeš.“

„Takže tam byla nějaká holka, co se na tebe věšela. Bezva.“ Keith netušil, proč očekával něco jiného. Že by třeba po jejich rozhovoru dělal něco jinak, protože pravidla přece byla stanovena dost jasně.

Žádná změna!

A stejně to bylo nepříjemné a svědilo to po celém těle jako nutkání, akorát ještě horší a záludnější.

Keith nejdřív myslel, že Emmett už usnul, ale ten se zničehonic rozesmál. „Sex se přeceňuje. Ty si myslíš, že to může být fanta… Dal bych si fantu. Fantastický. Ale jestli chceš něco vědět, lidi spolu spí, aby si nepřipadali prázdně a stejně je to prázdno pak ještě větší.“

„Tím chceš říct co?“ pronesl Keith překvapeně, ale vlastně pak hned sám sebe uklidnil, protože zcela upřímně, tohle byla přesně ta doba, kdy Emmett úplně nejraději vytahoval závažná, filozofická nebo osobní témata.

Emmett hlasitě zívl a přitom rukou zajel Keithovi pod tričko. Pohladil ho po břiše, u lemu kalhot, ale pak ji nechal volně položenou na podbřišku. „Hřeješ,“ zopakoval. Jako by tomu nemohl uvěřit, nebo ho ta skutečnost fascinovala. „Chci tím říct, že šukání není zas tak super.“

„Tomu se mi nechce věřit,“ zasmál se Keith. „Lidi by z toho nedělali takové terno, kdyby to nebylo zas tak super.“

„Hm. Se mnou to nic nedělá,“ odpověděl Emmett naprosto bez zájmu. „Možná jsem měl trávu a trochu mě to unavilo. Něco bych snědl.“ Nezkusil však vstát, nezkusil vůbec nic. Jen zavřel oči, naposledy zabručel, trochu jako zachumlaný medvěd, a usnul. Totálně nalepený na Keithe s rukou pořád pod tričkem.

Takže otázku: ,Proč teda šukáš všechno, co se hýbe?‘ by stejně neslyšel. Kdyby ji ovšem Keith hodlal říct nahlas. Což nehodlal, protože ve skutečnosti už nechtěl slyšet žádnou historku na tohle téma. Ani jednu. Nic. Aby pak nemusel pokaždé, jakmile zavře oči, vidět úplně živě, jak…

Jako třeba teď. Takže raději nechal oči otevřené.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

17 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Úplně se mi rozzářily oči, když jsem četla ten příběh profesora, jak přišek k té knize. Kai Nerison, to byl sám Kai – velký kapitán, Nerison 😀 Fakt je skvělý, když do příběhu nenásilně zakomponujete i své předešlé kluky. Moc se mi to líbí. Je to takový vzrušující… Emmett je kluk, který obsluhoval Michaela a Gabriela… Profesor potkal Kaie – fakt super 🙂 Těším se na další kapitolu, jsem zvědavá, jak se bude Emmett tvářit na Keithovu barvu vlasů 😀

Počkat, cože? To jsem vůbec nevěděla! 🤯

Jó, Kai mě taky hned napadl 🤩. Boží.

Chels mě rozesmala větou, že to konečně zažije s kamarádkou 😂. Vůbec je super, že přišla a promluvili si. Emmett zaplňuje prázdná místa špatným způsobem.

Brácha si zrovna dneska večer taky obarvil vlasy na černo, to je hustá náhoda 😀 I když teda zatím vypadá jako tmavě modrá, tak jsem zvědavá na Keithe. Mimochodem, už pár týdnů uvažuju nad skloňováním Keithova jména. V 5. pádě se tu oslovuje „Keithe“, podle výslovnosti tedy „Kísi“. Nemělo by se to ale psát Keithi? Někde v dřívějších komentářích jsem se dopídila, že píšete Keithe, protože se e na konci čte jako i. To ale pro skloňování jmen v češtině neplatí, jinak by se ve druhém pádě, tedy bez Keithe nevyslovovalo „bez Kíse“, ale „bez Kísi“…. protože to stejně jako… Číst vice »

Taky bych takový večer s kamarádkou chtěla zažít! Ale jsem bezcitná mrcha, takže nikdy na žádný litovací nejsem pozvaná.

Keith musí prožívat peklo, když jeho kamarád se k němu bez zábran tulí, ale přitom jasně dá najevo, že o vážný vztah nemá zájem. V takových případech je řešení „kamarád s výhodami“ cestou do blázince.

Ach, i Emmett se musí ještě leccos naučit o životě. Třeba rozdíl mezi sexem a milováním…
Těším se, že/až spolu budou kluci trávit víc času.
Díky, holky, a zase zítra! 😉

Z toho, že má myšlenka nehet, budu mít noční můry. Ano, můry, množné slovo.
Z Chelsie se vyklubala fakt parádní kamarádka, i když pro mě je nepředstavitelný, svěřit něvo takového, skoro cizímu člověku.
Ach jo. Já jsem posedlá Emmettem. Nejraději bych ho držela v permanentně opilém stavu. Nejenže se rád mazlí, ale hlavně mluví. Chci všechno vědět!

Tak tohle byla zatím nejlepší kapitola. Profesorovi příběhy nemají chybu, Chels je skvělá kamarádka a oslovení králíčku je prostě boží:). Takže se mi nechce přemýšlet nad tím jak moc teď Keith trpí. No možná by proti nočním návštěvám pomohlo zamykal se, ale když ono je to tak fajn když se k vám v noci někdo přituli ikdyz toho ráno budete litovat. No jsem vážně zvědavá kam se příběh posune.