Szabi

Dobré ráno.

Dobré ráno.

Dobré ráno.

Dobré ráno.

Tohle byly první čtyři Keithovy myšlenky. Pak zavládlo na chvíli ticho, než ho napadlo, že měl nejspíš sen o špagetách. Se žlutými a červenými cherry rajčaty, možná i avokádem a česnekem. A taky v tom snu mluvil s velkým plyšovým Alfem.

Ještě pořád napůl spal, když pohnul rukou, aby ji přitáhl k sobě. A teprve ten pohyb ho probral, respektive probral šílenou bolest, která mu projela žaludkem a usadila se v hlavě, v lebce, mozku, nebo prostě tam nahoře a byla tupá a trvalá, stejně jako ostrá a pulzující. Všechno najednou.

Tak tohle je kocovina, došlo mu, ještě než otevřel oči, a už teď věděl, že dneska dostane pořádně nažrat. Nejprve zamrkal, než přiměl sám sebe doopravdy otevřít oči a posadit se.

V pokoji sice bylo šero, ale za zataženými závěsy prosvítalo slunce.

Zkontroloval mobil a měl nepřijatý hovor od mámy, několik zpráv od Alfa, Maliny a rodičů ve společné konverzaci, ale vesměs nic důležitého. Bylo teprve deset ráno a přitom měl dojem, jako by spal věčnost, anebo pět minut. Nic mezi tím. 

Odhrnul peřinu a zhluboka vydechl, když uviděl, že má boxerky pořád stažené u kolen. Že tak spal celou noc, že to nebyl jen sen. Že se to fakt stalo.

Včera vyvrcholil Emmettovi do ruky a…

Kdyby mu nebylo tak špatně, nejspíš by nad tím uvažoval mnohem víc než teď.

Vylezl z postele, sebral čisté spodní prádlo, pyžamo a šouravým krokem zamířil do koupelny. Musel sice projít společnými prostory a Emmett zrovna seděl na sedačce, ale s tou šílenou bolestí hlavy ho mohl docela klidně ignorovat. Což taky udělal. Neřekl nic, prostě jen prošel kolem a někde v polovině možná dokonce na okamžik upadl do bezvědomí.

Teprve ve sprše, pod proudem vlažné vody, trochu procitl a myšlení měl o něco jasnější.

Ne, že by to něco změnilo.

Vzpomínky byly stále neuvěřitelné.

Pořádně se vydrhl, umyl vlasy, zuby a stejně měl dojem, že i tak cítí alkohol. Chuť zubní pasty mu obracela žaludek naruby. Navíc vypadal hrozně, s kruhy pod očima, opuchlý a unavený. 

Navlékl na sebe pyžamo, protože zcela upřímně pochyboval, že dneska udělá delší trasu než ke gauči, a teprve poté vyšel z koupelny. Nasadil stejný šouravý způsob chůze jako předtím. Po cestě sebral deku a doklopýtal k sedačce, na které ležel rozvalený Emmett.

„Je mi zle,“ řekl Keith, kdyby to jako nebylo na první pohled jasné. A při těch slovech natočil hlavu tak, aby mohl Emmetta zkontrolovat. Jestli včerejší noc něco nezměnila. Došel ale jen k jednomu zjištění. „Proč nevypadáš, že je ti taky zle? Proč vypadáš tak úžasně? Ne, musíš s tím přestat.“

Spadl na kraj sedačky. V televizi běželi Přátelé a na stole stály dva kelímky s fresh džusem. To znamenalo, že Emmett už musel být venku, což bylo strašně nespravedlivé, protože toho včera vypil podstatně víc.

„Mívám kocovinu často. Umím v tom chodit. Ale nemysli si, blbě mi je taky,“ poznamenal Emmett, ačkoliv navzdory svým slovům vypadal spokojeně. Dokonce se usmíval. „Koupil jsem džus,“ dodal.

Keith zkusil trochu upít, ale skoro okamžitě mu žaludek řekl jedno velké hlasité NE. Takže nechal kelímek stát na opěrce sedačky a v polosedu, pololehu upřel zrak k televizi. Bylo to tak snazší, protože moc nevěděl, co by měl říct. Jenže periferně vnímal, jak na něj Emmett zírá.

Zírá, protože chce řešit, co bylo včera?

Že spolu leželi v posteli a vystříkli?

Keith nedokázal mlčet. „Máš zase takovou tu kocovinu, kdy si nic nepamatuješ?“

„Pamatuju si, že jsme si vyhonili,“ řekl Emmett naprosto klidně a definitivně tím rozhodl, že ani jeden nemá šanci předstírat, že to celé byl jen sen. Emmett z toho udělal skutečnost.

„Mně se líbí, jak ty na všechno reaguješ s takovým chladným klidem. Zatímco mně v mozku nejspíš vybouchla bomba, ty si tady prostě sedíš a tváříš se, jakože nic. Byla to jen pusa, jen ruční práce…“ Zakroutil hlavou a zamračil se. „Štveš mě, Emmette!“

Ta poslední věta z něj v podstatě vyletěla, aniž by nad ní přemýšlel. Ale byla pravdivá, hodně, protože strašně moc chtěl, aby byla včerejší noc pro Emmetta mnohem víc než jen trocha zábavy.

„Sakra,“ vydechl Keith naštvaně. „Teď bych to taky mohl neříct a ty bys nejspíš umřel. Je ti to, doufám, jasné?“ Chvíli jen koukal před sebe a poslouchal zatím slabé bzučení v hlavě. „Ty mě tak strašně štveš, Emmette, Emmette, Emmette.“

Emmett ho celou dobu poslouchal a nedal na sobě nic znát. Teď však svůj kelímek s džusem rázně položil na stůl. „Tak zaprvé, já vůbec nejsem klidný. Nemáš tušení… A zadruhé, co chceš, abych ti řekl? Měl bych vyvádět? Líbilo se mi to. A líbí se mi líbat tě. Jestli ale čekáš, že se vyoutuju a budeme spolu až do smrti…“ Zmlkl, respektive ztuhl a nejspíš došel k názoru, že zní příliš drsně, protože promluvil znovu a zněl mnohem mírněji. „Věř mi, že bych tě jako člověk hrozně zklamal.“

Nejhorší na tom všem podle Keithe bylo, že věřil, a ani na vteřinu o tom nepochyboval, že mezi nimi nejde o nic vážného. Polibek, dotyk, nebo společná noc nic nezmění.

„Já po tobě přece nic… Oukej, to bych kecal, ale proč… Ty…“ Přitáhl kolena k sobě, a protože netušil, co s rukama, sebral kelímek s džusem a napil se. „Ty přece víš, že se mi líbíš. Chápeš, jak to myslím,“ odvětil naprosto upřímně, jelikož nemělo smysl, cokoli zastírat.

Všechny karty na stůl.

Emmett vypnul na televizi zvuk. „Vím to od včerejška. Předtím jsem myslel, že prostě jenom tápeš. Jsem nejspíš první člověk, ke kterému máš tak blízko, ne? Myslel jsem, že je to o tomhle,“ rukama naznačil je dva, „o spolubydlení, nějakém poutu. Nevěděl jsem, až do včerejšího dne…“ Bylo vidět, že i Emmett tak trochu tápe, protože zase skončil uprostřed věty a zamyšleně nakrčil čelo. „Co teda chceš, Keithe? Dejme si upřímné kocovinové okénko. Ty miluju.“

„Proč mám pocit, že tím okénkem všechno zničím a ještě se ztrapním?“ zamumlal Keith spíš sám pro sebe. A taky chtě nechtě uvažoval, která možnost by byla vůbec nejhorší.

„Zkus to,“ pobídl ho Emmett.

„Neodstěhuješ se?“ zeptal se Keith a ano, tuhle možnost považoval za tu vůbec nejhorší.

„Ty si myslíš, že se chci odstěhovat?“

Keith pokrčil rameny a zíral přitom na kelímek s džusem, jako kdyby to byl ten nejzajímavější kelímek na světě a on na něj musel upřeně zírat alespoň čtyři hodiny v kuse, aby ocenil jeho dokonalost. „Já jen chci říct, že nechci, abys odešel.“ A bylo to venku a bolelo to skoro stejně jako kocovina.

Chvíli bylo ticho a nešlo určit, jak se Emmett tváří. Keith na něj odmítal pohlédnout, takže jen vnímal, jak sedačka zavrzala a v další vteřině seděl Emmett vedle něj a objímal ho. „Jasně, že neodejdu. Mám tě rád.“

Všechno karty na stůl. Takhle to řekl. Takhle to přece chtěl.

„Já se do tebe zamiloval.“

Sledoval Přátele s vypnutým zvukem, takže mohl předstírat, že se zatajeným dechem nečeká na odpověď. Nebo jakoukoli reakci, protože Emmett ho sice stále objímal, ale zároveň s tím mlčel. A to v tomhle případě nebylo dobré znamení. „Podívej, já…“ začal a už teď šlo poznat, že tahle řeč neskočí happyendem. „Když za mnou přijdeš, neodeženu tě. Upřímně se mi nikdy nelíbili kluci, respektive jo, dokázal jsem si říct – tenhle je hezký. Ale nikdy jsem nemyslel, že bych s nějakým klukem prožil něco intimního. Nemyslím si, že bych mohl být gay. To ale taky neznamená, že na tobě není něco, co mě silně přitahuje. Takže tímhle vším, do čeho jsem se trochu zamotal, chci říct, že se nebráním kontaktu s tebou. Což zní debilně, kontakt s někým. Víš, že tím nemyslím třeba esemeskování, že jo? Líbání. Honění… Obojí bylo moc fajn.“

Rachel zrovna políbila Rosse. A bylo zvláštní vidět tu scénu bez zvuku, protože takhle působila trochu vzdáleně a prázdně. Ale možná za to mohl fakt, že i Keith cítil zvláštní prázdno. A tak udělal jedinou věc, kterou nejspíš mohl mít a zároveň chtěl. Přepadl na bok a dopadl na Emmetta. Položil mu hlavu na rameno a nechal se dál objímat.

A kašlal na to, jestli to byl, nebo nebyl TEN kontakt, kterému se nebránili. Emmett ho neodehnal. Nechal ho ležet, zapnul zvuk a hahaha… Keith neměl u Přátel rád, že ho natáčeli před živým publikem a to se furt smálo.

Co na té situaci bylo tak vtipného?

Nic. Vůbec nic.

****

Zbytek dopoledne a skoro polovinu odpoledne strávili na sedačce. Ani jednomu nebylo nejlíp, takže jim stačil jen džus a trocha krekrů, pro které Keith uspořádal výpravu do kuchyně a zabrala mu asi jen dvacet minut odhodlávání a dalších pět, než se šouráním dopravil tam a zpátky.

Teprve kolem čtvrté odpoledne mu už bylo trochu líp, fyzicky.

Jinak pořád na hovno, psychicky.

Ale Emmett ležel vedle něj a občas ho pohladil, objal, pohladil, pohladil, objal… A pořád dokola. Navíc byl tak milý, že by mu člověk všechno na světě odpustil. Ačkoliv nebylo co odpouštět. Asi. 

Po čtvrté hodině však Emmett nečekaně vstal a Keithovo srdce doslova zastavilo, protože představa, že teď odejde za nějakou holkou a… Trochu koktal, když chtěl vědět, kam jde.

Ale Emmett jen potřeboval skočit do SAiNE, protože slíbil vedoucímu, že převezme zboží.

Jeden podpis a jsem zpátky. Chceš něco?

Zněl přitom úplně klidně, ale určitě si uvědomoval, o co ve skutečnosti jde. Kam Keithova otázka původně směřovala. Oba předstírali, že to tak není.

Keith zavrtěl hlavou a hrozně moc chtěl říct, ať přijde brzo, ale vzhledem k situaci mu podobné věty přišly nepatřičné. A tak se usmál a mlčel. Když Emmett odešel, zabořil obličej do polštáře a křičel na sebe nadávky, které ale hodně rychle přešly v lítostivé myšlenky a ty přešly v hlad.

A tak nějak si vzpomněl na sen o špagetách.

Nakonec docela ochotně vylezl zpod deky a došel do kuchyně. A protože mu během dneška došlo sedm zpráv od Alfa, rozhodl se mu zavolat.          

„Líbali jsme se!“ ozvalo se po třetím zazvonění bez varování.

Keithovi málem vypadl telefon z ruky. „Panebože! Já se lekl,“ vydechl a položil dlaň na srdce, aby ho zkontroloval.

„Slyšels, co jsem zrovna řekl?“ hulákal Alf nadšeně a docela určitě u toho radostně poskakoval.

„Si piš, že slyšel. Slyšeli to i všichni sousedi.“

Nebylo jasné, jestli Alf vnímá, protože znovu zaječel: „Líbali jsme se!“ A dal do toho tolik radosti, že byl vyloženě otravný. Keith mu to přál, ale teď nakrčil nos.

Jo? Já s Emmettem jsme si vyhonili!

„Tak to je super! Gratuluju! A jaké to bylo?“

„Bylo to…“ Následoval nekonečný výčet přídavných jmen, z čehož Keith pochopil, že to bylo skvělé, parádní, úžasné, ohromující… A jako úplně poslední slovo vybral dokonalé, což Keith vnímal trochu jako provokaci vzhledem k tomu, že on sám takhle nazval včerejší noc. Jenže o tom mluvit nemohl.

„Moc ti to přeju.“

„A kam jsi včera zmizel ty? Zahlédl jsem tě hrát fotbal s Emmettem, ale pak jsme vás už nenašli,“ řekl Alf a pořád zněl nechutně nadšeně. A proč by taky ne? Byl zamilovaný a v jeho případě šlo všechno správně. Našel si holku, byl s ní na jednom rande, druhém, první pusa…

Ale Keith ne. Ten to musel vzít přes kluka, první pusu, zamilování, druhou pusu, třetí pusu a honění.

Chels city opětovala.

Emmett byl… Emmett.

Naštvaně zabodl nůž do rajčete, až z něj vytekla všechna šťáva.

„Asi jsme se někde minuli. Byli jsme chvíli venku a pak vevnitř,“ odpověděl Keith neurčitě.

„Aha. Jsme si s Chels říkali, jestli jsi třeba někoho nesbalil,“ pronesl Alf, chvíli čekal a pak s nadějí v hlase – ach ten zamilovaný optimista – pokračoval: „Sbalils?“

„Ty vogo! Jak to víš? Sbalil jsem jednu holku a víš co? Ukázalo se, že je to modelka! No fakt. A vzala mě do pětihvězdičkového hotelu, kde má pronajaté prezidentské apartmá. Rozdali jsme si to ve vířivce.“ A docela možná to bylo stejně ujeté jako pravda.

Anebo ne. Sbalit Emmetta asi nebude nic těžkého. Což znělo hnusně, ale… Ne, nebude ho omlouvat. Sbalit Emmetta není nic těžkého, tečka.

Alf nahlas vzdychl. „Vážně? Mně hned bylo jasné, že za tebou stál zástup ženských, co měly zájem o protivného, zapšklého nerda.“

Keith zabil další rajče. „Haha. Budu muset zavěsit, abych měl obě ruce volné a mohl se pořádně popadat za břicho. S jednou rukou to není ono.“

„Na tu jednu ruku by sis měl asi zvyknout. Vzhledem k tomu, že tě s ní čeká osamělý život,“ vystřelil Alf vítězoslavně a Keith chtě nechtě musel uznat, že tentokrát zcela výjimečně prohrál. Odložil nůž a otřel ruce do utěrky.

„Oukej, fajn, dobře ty. Vyhráls,“ rozesmál se. „Ale stejně budu končit, protože už mě nebavíš.“

Alf spokojeně zamručel. „Lháři. Prostě mi jen závidíš moje dokonalé štěstí.“

S tím musel Keith souhlasit. „Přeju ti to, strašně moc, ale fakt ti ho i závidím,“ odvětil popravdě vážnějším hlasem. Na jednu stranu chtěl Alfovi všechno vyklopit, nějak se tím vším probrat a dojít k řešení, ale zároveň tušil, že to nebude tak snadné a hrozně ho obtěžovalo na to jen myslet.

Dávalo to smysl?

Rozloučil se s Alfem a zavěsil. Položil mobil na linku, asi dvě vteřiny na něj koukal a pak ho zase zvedl. Zapnul net, jenže tak nějak netušil, co chce vlastně najít.

Jsem zamilovaný do kluka, kterému se mnou nevadí fyzický kontakt, ale nemiluje mě nazpátek?

Gay zamilovaný do kluka, který měl milion holek. Jak z toho ven?

Jak někoho přesvědčit, aby vás miloval?

Ne. To asi ne.

Vrátil se zase ke krájení rajčat a zrovna, když sypal špagety do vroucí vody, bouchly domovní dveře. Emmett nelhal, byl doma opravdu rychle, takže pravděpodobně nikde nic nestihl.

Nestihl co? Přefiknout holku?

S tímhle musel přestat. Musel. Jediná věc, důležitější než tohle všechno, bylo jeho psychické zdraví. Důležitější než Emmett. Ačkoliv někdy sám se sebou nesouhlasil, teď neměl jinou možnost. Takže zatnul zuby a sám pro sebe rozhodl, že nějaká zamilovanost ho nezlomí.

Možná si pobrečí. Možná to bude bolet, ale sakra, ani zdaleka to nebude to nejhorší, co kdy zažil. Ani polovina, třetina, desetina bolesti. Ne.

„Tak jsem přemýšlel,“ řekl Keith nahlas a pohlédl na Emmetta, který seděl na barové židli a hrál na mobilu nějakou hru. „Jak to mezi námi má teď fungovat? To tvoje… Když přijdeš, neodeženu tě.“

Což byla naprostá hovadina. Ne?

Nebyla pravda, že Keith snil o… romantice. Roky na ni nepomyslel, protože ho zajímaly jiné věci. A poslední měsíce se soustředil na méně složitý cíl. Najít si přátele, třeba. Takže romantika pro něj nic neznamenala. Býval nadržený, koukal občas na porno, chtěl SEX, ale nestihl v tom všem zmatku myslet i na držení se za ruce, rande, objímání a mazlení.

A teď měl jen tak rychle přijít na to, jestli to bylo něco, co nutně potřeboval.

Emmett vzhlédl od mobilu. „No?“ pronesl, aby bylo jasné, že vnímá.

„To jakože když za tebou přijdu a řeknu: ,Chci, abys mě udělal, amigo!‘ Tak se prostě jako obětuješ, nebo… Chápeš?“ Keithovi vlastně ani nepřipadalo trapné o tom mluvit.

„Jo takhle,“ zasmál se Emmett. „Pro mě to není sebeobětování. Nemám pocit, že bych tě měl udělat, protože máš OCD, nebo protože já mám levný nájem.“ Seskočil ze židle a obešel pult, takže stáli najednou hodně blízko u sebe. Emmett natáhl ruku a položil ji Keithovi na rozkrok. „Opakuju, že mně se to přece taky líbilo.“

Tohle bylo příjemné, naprosto upřímně. Ale stejně v sobě Keith našel sílu Emmetta odstrčit. „V konečném důsledku to však mezi námi nic nemění. Chápu to správně? Pořád jsme jen… kamarádi?“

„Asi jsme teď kamarádi s výhodami, tak bych to řekl. Možná si to moc představuješ. Jak na mě jdeš rozpačitě zaklepat a zeptat se, jestli bych mohl…“ Emmett mávl rukou a na tváři měl přitom pobavený úsměv. „Nech to plynout,“ řekl bezstarostně.

„No jasně. Já si obecně hodně věcí představuju,“ zamumlal Keith, zamíchal těstoviny a zabodl pohled do země. „Budeš si sem vodit holky,“ konstatoval bez známek emocí. A byl za to na sebe nesmírně pyšný.

Ticho trvalo jen pár vteřin.

„Pokusím se nedělat to?“

Keith zavrtěl hlavou. „O to nejde. Teda, jasně, že jde, ale ne až tolik. Jde o to, že s nimi budeš spát. Tady nebo jinde. A já nechci znít žárlivě, protože na to nemám nárok, ale ježišmarja, nejraději bych každou holku na světě vykuchal,“ řekl rázně a znovu popadl nůž, kterým předtím krájel rajčata. „Ne, sranda,“ dodal okamžitě.

„Eeeh, nevím, co na to říct, promiň. Já nejsem na vážné vztahy, vlastně jsem nikdy žádný neměl. Mám rád svůj způsob života a to zahrnuje i holky.“

Keith naklonil hlavu na stranu a naprosto upřímně nad tím uvažoval. „Takže buď budeme kamarádi s výhodami, ale budu muset skousnout, že je kolem tebe spousta holek. Nebo… Budeme jen kamarádi, bez výhod, a… Kolem tebe BUDE spousta holek.“ Takhle pohromadě začínal mít Keith pocit, že nejsem na vážné vztahy je tak trochu diagnóza sama pro sebe.

Emmett pokrčil rameny.

Voda v hrnci hlasitě bublala. Keith plotýnku trochu ztlumil a vytáhl dvě misky. 

„Co vaříš?“ chtěl okamžitě vědět Emmett.

Právě proto nenachystal jen jednu misku. „Špagety.“

Emmett pokýval hlavou. „To je na kocovině nejlepší. Někdy k večeru se ze stavu, kdy je ti šíleně špatně, dostaneš do ukrutné žravky.“ 

Těžko říct, zda s tím Keith souhlasil, protože zrovna teď mu nebylo nejlíp. Ale stejně přikývl. „Když to říkáš,“ podotkl unaveně.

****

Za hlavními dveřmi nikdo nestál. Poprvé, podruhé, potřetí a naštěstí ani počtvrté. Přesto měl pokaždé divný pocit, že když koukne do kukátka, uvidí tmavou postavu s nožem v ruce.

Měl stažený žaludek a tepalo mu ve spáncích, takže nedokázal usnout.

A taky pořád myslel na Emmetta. A jejich rozhovor.

Bože, bylo to tak šílené a on nad tím přece nemohl uvažovat.

Zasloužil si skutečný vztah. Tohle by mu určitě řekl úplně každý, koho znal. A pravděpodobně i úplně každý článek na internetu a ženské časopisy, Oprah… Všichni by tvrdili, že někde na světě existuje osoba, která ho bude milovat navzdory… Bla bla bla.

Třeba nechtěl, aby ho někdo miloval navzdory.

Seděl v pokoji na posteli a popíjel třezalkový čaj, ale ten pomalu ztrácel placebo efekt a už po něm necítil vůbec žádnou úlevu. Takže to v důsledku byla jen ochucená, horká voda, kvůli které půjde v noci dvakrát na záchod. 

Strašně ho štvalo, že všichni automaticky předpokládali, jak ho jeho nemoc vysiluje. Protože to byla jen poloviční pravda. Za vůbec nejhorší na tom všem považoval, když ho přitom někdo viděl, když svým chováním otravoval jiné. Věčné omlouvání se.

A mít vztah? Neustále sám sebe obhajovat?

S Emmettem by tohle částečně odpadlo.

Ano.

Ale stejně by nad tím neměl uvažovat.

V tu noc sám sobě položil tisíc důvodů pro a proti. Některé považoval za docela solidní a pádné. Některé si jen tak vycucal z prstu. Mohl je sepsat na papír, nebo zavolat Chelsie a zeptat se na její názor. Ale nakonec… Rozhodl jen jeden důvod, ten nejméně podstatný, ten vůbec nejhloupější.

Prostě chtěl.

Chtěl se Emmetta dotýkat. Chtěl s ním zažít všechny ty věci. Chtěl. Chtěl.

Bolet to bude tak jako tak.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥