Szabi

Emmettovo můžeme si o tom ještě promluvit doma, nakonec nevyšlo, protože během týdne na sebe neměli moc času. Těžko říct, jestli úplnou náhodou, nebo záměrně. Keith se nacházel někde uprostřed, protože na jednu stranu chtěl s Emmettem strávit úplně každou minutu, ale na druhou by ho nejraději už nikdy neviděl.

V úterý naštěstí usnul v sedm večer, ještě než Emmettovi skončila směna. A spal tak tvrdě, že ho ani neslyšel přijít. Ve středu ráno spal zase Emmett a Keith pak došel až večer, protože pomáhal Robinsonovi přeskládávat knížky z jedné police na druhou. Viděli se jen na chvíli.

Emmett chtěl vědět, jestli je všechno v pořádku.

Bylo, a tak Keith přikývl.

Ta párty v pátek platí?

Platila.

Ve čtvrtek šel s Alfem podpořit Chels na předtermín zkoušky, za což je pak pozvala na večeři. Měla moc dobrou náladu, protože dostala áčko, a i když tvrdila, že na známkách nezáleží, oba kluci věděli, že tak trochu kecá.

Keith poprvé ochutnal peruánskou kuchyni, která ho ani trochu neuspokojila. Byl ale rád, že zkusil něco nového. Jenomže žaludek byl nejspíš jiného názoru než hlava, takže se mu v noci udělalo šíleně špatně.

Měl dvě opravdu obrovská nutkání.

Jednou, jakože čtyřikrát, lezl v kuchyni po zemi a kontroloval, jestli někde neleží zatoulaný špendlík, protože tam docela určitě MOHL nějaký poklidně čekat, až se dostane do jídla.

A Keith s Emmettem ho sní.

A umřou.

Druhé nutkání přišlo ve tři ráno a bylo na jednu stranu obyčejné, prostě zásuvky, ale o to silnější. Neměl ani možnost sám se sebou argumentovat. Žádný vzdor, prostě vstal a šel. Rozrazil dveře do Emmettova pokoje a rozsvítil.

Emmett okamžitě otevřel oči. Zatím neuměl Malinin trik neprobouzet se, ale už společně začali fungovat a používat přitom malé rituály. Zatímco Keith opakovaně lezl pod stůl, Emmett odešel na záchod, pak v kuchyni vypil sklenici vody a nakonec spadl do postele a během vteřiny usnul.

Některá rána si nic z toho ani nepamatoval. Dělal to tak trochu automaticky. A pro Keithe byla tahle varianta mnohem příjemnější, než na něj při každém otevření dveří zírat.

No a po čtvrtku… následoval pátek.

Párty.

Rodiče chtěli, aby přijel na víkend domů, což odmítl, ale teď toho trochu litoval, protože doma bylo alespoň bezpečno. Jenže už slíbil Alfovi a Chels, že půjdou, a co bylo hlavní… Chtěl tam jít kvůli Emmettovi.

Vidět ho a… tak.

Sám sobě řekl, že kvůli tomu nesmí šílet. Přemýšlet nad oblečením a zbytečně tím sám sebe stresovat. Takové maličkosti ho mohly docela rychle rozhodit. Takže vzal obyčejné rifle a černé tričko. A nehodlal se převlékat, ani nad tím přemýšlet.

Ale kdyby…

NEPŘEMÝŠLET.

Před odchodem čtyřikrát zkontroloval zásuvky, okna, Tribi a zamčené dveře, než konečně vyrazil. Na párty. Na párty. Na párty. Do háje. Na párty.

Vlastně nebyla pravda, že tohle byla jeho vůbec první, protože jednou dostal pozvání na oslavu spolužákových desátých narozenin. A celou dobu seděl v koutě a nikdo s ním skoro tři hodiny nepromluvil. Což v té době považoval za dobrou věc, protože měl strach, že jinak by mohl začít kontrolovat skákací hrad.

Od té doby pak všechny víkendy trávil doma. A to bylo opravdu hodně víkendů.

Tentokrát ale nestihl být vyloženě nervózní, jelikož měl konečně někoho vedle sebe. A tím myslel Alfa, ale především Chelsie, která ho pořádně objala a do ucha zašeptala, že kdyby cokoliv, bude tam pro něj.

Párty byla jen tři ulice od jeho domu. V baru, který jeden z Emmettových kamarádů pronajal na oslavu svých narozenin. Ale podle počtu lidí se zdálo, že prostě pozval úplně všechny lidi na světě, takže to nakonec vypadalo jako v kterémkoli jiném baru, až na to, že mezi lidmi poletovaly balónky.

Sotva vešli dovnitř, Keithovi bylo okamžitě horko. U tanečního parketu poblikávala světla, hudba byla nesmyslně nahlas a všude postávala hromada lidí. V takovém davu hledat Emmetta moc dobře nešlo. A tak všichni tři zamířili trochu dál od parketu a sedli do jednoho z volných boxů.

„A co teď?“ pronesl Alf rozpačitě.

Chelsie podobně rozpačitě poposedla, a když pochopila, že oba kluci zírají na ni, vyvalila oči. „Proč koukáte na mě? Vypadám snad jako někdo, kdo chodí často ven?“

„To se tak jednou tři nerdi sešli na párty,“ pronesl Keith s úsměvem na tváři a znovu se rozhlédl, kdyby náhodou… Ale lidí tam bylo fakt hodně.

Alf plácl dlaněmi do stolu. „To chce pití. Jdu pro pití! Vy držte místo,“ odhodlaně vstal a ještě odhodlaněji se prorval k baru. Vlasy měl rozpuštěné, takže zezadu působil trochu jako holka a Keithe i Chelsie to rozesmálo.

Za pár minut přinesl tři sklenice s Cuba Libre, rozložil je na stůl a hodně upil. „A co teď?“

„Bože, to se fakt neumíme bavit?“ vzdychl Keith a taky ochutnal. Ještě nikdy Cuba Libre nepil a překvapilo ho, že je v tom cola, kterou měl vlastně rád. Takže zvládl vypít půl sklenice najednou.

„Jasně, že umíme, ale ne na takových akcích,“ podotkla Chelsie nahlas, aby přehlušila hlasitou hudbu. Bylo vidět, že ji to trochu otravuje, ale stejně se usmála.

„Ostatní vypadají spokojeně. Baví se,“ odvětil Alf a poklepával nohou tak rychle, že tím nakazil i Keithe a ten nakazil Chelsie, takže tam seděli jako tři neurotici, popíjeli a přemýšleli co dál.

„Tancovat?“ navrhla Chelsie.

„Ve třech?“ řekl Keith nesouhlasně.

„Tancovat?“ řekl Alf vyděšeně.

Chelsie jen pokrčila rameny, jakože proč ne, ale ani jeden neudělal první krok. Vlastně nikdo ani nevstal, takže o nějakých krocích nemohla být řeč.

„Měli jsme jít raději ke mně na privát a hrát Diablo,“ zamumlala Chelsie.

„Wowko,“ odvětil Keith.

„Ale jděte do háje s Diablem a WoWkem. Říkal jsem vám, že si musíte zahrát Doom!“ pronesl Alf a naklonil se přes stůl co nejblíž a začal vyjmenovávat důvody. Bylo jich celkem osm, ale Chelsie rozhodla, že dva nebude počítat, protože jsou vysoce subjektivní.

Následně se rozhořela další válka, Tekken versus Mortal Kombat, kterou vyhrál Keith, protože byl jediný, kdo obě hry odehrál.

Nakonec, a tahle debata jim trvala skoro hodinu a vypili přitom druhé a třetí Cuba Libre, vytvořili seznam nejlepších seriálů na Netflixu. Sice se dokázali shodnout na TOP 10, ale seřadit je od nejlepších se ukázalo jako téměř neřešitelný problém, který skončil ostrou hádkou, protože nikdo nechtěl ustoupit.

Zatímco Alf stál neochvějně za Zaklínačem, protože TO JE PŘECE KLASIKA, Chelsie bojovala za BoJacka Horsemana a Keith za Brooklyn 99 a vůbec ho nezajímalo, že to není oficiální produkce Netflixu, protože zadání znělo seriály NA Netflixu a ne OD Netflixu.

Takže oběma řekl, že jsou ignoranti a neví, co je dobré.

Alf řekl, že jsou analfabeti.

Chelsie neřekla nic, ale na oba ukázala fakáče.

A možná v tu dobu už byli trochu opilí, nebo alespoň veselejší, protože když Chelsie znovu jen tak z legrace navrhla: „Tancování,“ oba spokojeně přijali. A skákali po parketu, klidně ve třech a hrozně se přitom smáli.

Ale stejně nakonec přišla chvíle, kdy rychlou písničku vystřídala pomalá a Keith poznal, že je čas vyklidit pole. Poplácal proto Alfa po zádech a telepaticky se mu pokoušel sdělit, ať už neváhá.

Jestli to vyšlo, netušil. Ale i tak měl ze sebe dobrý pocit.

Seděl u baru a hrozně nechtěl na kamarády civět, proto koukal všude možně, až nakonec přece jen zahlédl toho, kvůli kterému přišel.

Emmett stál s partou lidí kousek od něj, držel kelímek, takže nešlo poznat, co přesně pije a hrozně mu to v černém tričku a kostkované košili kolem pasu slušelo. Možná za to mohl alkohol, ale Keith měl dojem, že z toho zešílí. Že mu vypadnout oči z důlků, shoří, vybuchne srdce…

Nejdřív sledoval Emmetta tajně, alespoň takový byl plán. Jenže postupně stále více zapomínal, takže na něj zíral skoro pořád. I když musel vypadat posedle. Nebo podezřele. A hloupě. Na to myslel především, že tam jen hloupě sedí a zírá na kluka, do kterého je šíleně zamilovaný, a nedokáže udělat jediný krok.

Emmett na druhou stranu nejspíš nic takového nepociťoval, vypadal uvolněně a šťastně. Vůbec ne jako ty noci, kdy brečel nebo nechtěl zůstat sám. Tohle byl bezstarostný Emmett, který dokázal oslnit úplně každého v místnosti.

A tento bezstarostný Emmett zahlédl zamilovaného Keithe sedět u baru, proto se na něj usmál a mávl stylem pojď sem. A tak Keith poslušně šel.

Emmett ho okamžitě vzal kolem ramen. „Je ti dobře?“

Bezdotyková politika mezi nimi nejspíš neplatila a Keithe napadlo, jestli by bylo moc, kdyby Emmetta pevně objal a zabořil mu nos do trička. Za tuhle myšlenku mohlo Cuba Libre. A za myšlenkou, že by to stejně i tak nejraději udělal, stála nutkavá povaha, která ho většinu času k něčemu neustále pobízela. Že to neudělal, přičítal štěstí. „Ty seš ale starostlivej,“ podotkl.

„Jen jsem ti chtěl říct, ať se nebojíš. Tady by se kdejaká šílenost ztratila. Pořád to můžeš svést na neznámé halucinogenní houby,“ řekl Emmett a přitom vrazil Keithovi do ruky kelímek.

„Co je to?“

„Holka, co to míchala, říkala, že je to Západ slunce, ale jestli si dělala legraci, nebo jestli se to tak vážně jmenuje… Hádal bych vodku s džusem a možná trochu griotky, proto ta barva.“ 

Keith kelímkem zakvedlal a věděl, že by už nejspíš neměl moc pít, ale zatím se cítil relativně dobře, jen o něco veseleji a uvolněněji než normálně, proto trochu upil. „Hm. Západ slunce? Já mám raději Severní vítr, ale budiž.“ Oukej, tohle by asi úplně střízlivý neřekl. Přesto se napil ještě jednou a cítil, jak mu tělem pulzuje horko. „Možná jsem trochu opilej,“ řekl sám sobě.

„Tak opatrně,“ zamumlal Emmett. „Abys mi nevlezl do postele. Znáš se.“ Ruku měl pořád položenou na Keithově rameni, ale nebylo v tom nic důvěrného. Keith měl dokonce dojem, že je to spíš něco jako pozdrav s přáteli. Podobně jako Alfovo poplácání.

„Ten tvůj kámoš je celkem nesmělý, co? Myslím, že Chels by nevadilo, kdyby stál trochu blíž a nevytvářel mezi nimi prostor pro dalšího člověka,“ uchechtl se Emmett s pohledem upřeným na taneční parket. A měl pravdu. Pořád hrála pomalá písnička a Alf působil neobvykle nervózně.

„Kámo. Tohle je fakt dobrá rada. Myslím, že v rámci přátelství bys mu to teď hned měl jít říct,“ nadhodil Keith.

„Vsadím se, že mě nemá rád.“

„Ale ne. Zbožňuje tě. A na tvoje rady dá, fakt. To on vždycky: ‚Ten tvůj spolubydlící, toho já tak zbožňuju. A na jeho rady já vždycky dám.‘“ Fajn, rozhodně nebyl střízlivý.

Emmett pobaveně přikývl. „No jasně. Kluci jako on jsou moc nesmělí. Chceš něco k pití? Něco si zahrát? Tancovat?“

Kdyby Emmett nezměnil téma, možná by byl Keith trochu naštvaný, protože absolutně nechápal, co mělo znamenat kluci jako on. Protože k těm nesmělým klukům se řadil taky a rozhodně, definitivně, nemyslel, že je v tom něco špatného. Jenže pak Emmett nahodil otázku, co bude dál a… Koho zajímali kluci jako on, ona, ono? Koho? Nikoho.

„Ty vogo! Takže jsme fakt na rande,“ rozesmál se Keith. „Dobře, no. Tak já beru nějakou hru. Jsem docela dobrej ve virtuální lukostřelbě. Celkově e-sporty mi jdou.“

„Pojď se mnou,“ pobídl ho Emmett. Chytil ho za zápěstí a táhl ho davem blíž k baru. Poté dvakrát objednal Západ slunce a jeden kelímek podal Keithovi. „Vymysli něco ty. Já tu koneckonců nejsem pro legraci. Do vztahu mají oba přispívat stejným dílem.“

Keith ještě nikdy v podobném baru nebyl, takže samo sebou netušil, jaké hry tu mají, ale o jedné věděl, protože ji zahlédl po příchodu. „Oukej. Chci si zahrát stolní fotbal. To jsem ještě nikdy nehrál, ale mám pocit, že bych tě mohl totálně vydrtit.“

Emmett s tím neměl žádný problém, a tak našli volný fotbálek, každý vzal jednu stranu a… hráli. Vzhledem k tomu, že nebyli v nejlepší kondici, měli podobný styl. Prostě točili všemi hráči, občas aniž by tušili, kde je míč, a doufali, že to tak nějak vyjde.

Párkrát vyšlo, párkrát nevyšlo, ale na vítězství ani jednomu příliš nezáleželo. Po nějaké době se k nim připojili kluk a holka, evidentně pár, a vyzvali je na souboj, což nešlo odmítnout.

Hráli tři hry a z toho Keith s Emmettem dokázali jednu dotáhnout do remízy. Ty další dvě nakonec projeli. Ale bylo to fajn, strašně super, protože při každém jejich gólu se s Emmettem objali, nebo alespoň poplácali. A taky vypadali jako pár, naprosto upřímně, ale možná za to mohl fakt, že Keith zamilovanost rozhodně neskrýval.

A za to mohl druhý Západ slunce.

V Beerpongu měl naštěstí Emmett zkušenosti, takže nakonec vyhráli, i když jedno pivo Keith vypít stejně musel. Chutnalo hořce a společně s rumem a vodkou netvořilo zrovna dobrou kombinaci. Ale i když se Keith začínal cítit blbě a měl dojem, že při dalším loku vyblije všechny vnitřnosti, pořád měl překvapivě dobrou náladu.

Emmett ho přesto raději vzal na čerstvý vzduch. Nejspíš měl v sobě ještě pořád dostatek rozumu a hlavně tendenci Keithe hlídat, takže ho donutil vypít sklenici vody. Trochu ho popleskal po tváři a pořád přitom broukal melodii ze Sabriny.

Taky rozhodl, že budou skákat panáka. Napadlo ho to, když ho uviděl na chodníku nakresleného modrou křídou. Panák byl sice nakřivo a hrozně špatně se strefovali do malých čtverců, ale na tom přece vůbec nezáleželo.

Skákali oba čtyřikrát a každému, kdo se k nim z legrace přidal, to taky nakázali. Keith během chvíle minimálně osmi lidem oznámil, že má OCD. Jakýpak copak.

Pobyt na vzduchu ho však skutečně probral a myšlenky měl o něco jasnější, takže okamžitě poznal Phoebe, která k nim přitančila, jakmile vešli zpátky do baru. Chytila Emmetta za ruku a táhla ho na parket. Zavadila pohledem i o Keithe a na vteřinu vypadala zhnuseně. Ale nic neřekla a pořád dorážela.

„No tak, pojď, bude sranda. Potom můžeme jít ke mně a šukat. Nevadí mi, že nemám žádnou sebeúctu.“ Nebo tak nějak to říkala.

Na malou chvíli Keith čekal, že Emmett přijme. Proč by taky odmítal?

Protože jsme na rande. Rande. Rande. Rande. Rande. Rande… Hm. Čtyřikrát. Mělo to být čtyřikrát.

A ono nebylo?

Emmett nezaváhal. Vytrhl ruku z jejího sevření a řekl překvapivě chladným hlasem, že nemá čas. Skoro jako by měl fakt hodně práce a nedokázal tam vměstnat ani jeden tance. Nebo jako by ho Phoebe šíleně a nesnesitelně otravovala.

Z toho měl Keith obrovskou radost.

„Nemusíš se tady o mě starat, dobře? Klidně můžeš jít… Já nevím, balit holky?“ Našel v sobě dostatek odhodlání, aby zněl sám sobě alespoň trochu příčetně.

„Víš co? Balit holky není zas taková legrace. Jsou dost komplikované, většinou. A vůbec, máš pocit, že bych se staral? Nalil jsem do tebe dva Západy slunce.“

„To zní skoro až romanticky,“ podotkl Keith pobaveně, ale hned nato zase trochu zvážněl. „Víš, jak jsem to myslel. Jen se ti snažím říct, že jestli chceš, tak nejsem tvoje povinnost.“ Koukl při těch slovech na špičky bot, ale zjistil, že při pohledu dolů je mu podstatně hůř. Takže zaklonil hlavu a trochu hloupě zíral do stropu.

„Já přece vím, že nejsi moje povinnost. Jak tě to napadlo? Třeba se s tebou prostě jenom cítím bezpečně, protože mi hodně často zachraňuješ život,“ odvětil Emmett přesvědčivě.

Keith několikrát zamrkal, než se přiměl pohlédnout do těch velkých, krásných očí. „To je pravda!“ souhlasil.

„Tak vidíš!“ Nic dalšího Emmett neřekl, protože mu nějaká holka na baru zamávala. A Keith došel k názoru, že tohle je ona, ta, co ho pro dnešek ukořistí. Šťastná výherkyně.

Emmett ho však lehce vyvedl z omylu. „Tu znám. Je to moje spolužačka. Chceš seznámit? Líbí se ti?“

Ta otázka nejspíš putovala přes celý svět, než dorazila Keithovi do mozku a další věčnost trvalo, než ji zpracoval. Takže do té doby prostě jen nepřítomně hleděl před sebe a čekal. A pak zmateně řekl: „Kdo?“

„Ta holka na baru!“

Holka na baru byla hezká. Prostě hezká. Měla všechno, co holky mají mít, jakože… fakt hezká, o to přece nešlo, ale… Keith pohlédl na Emmetta, doslova ho propaloval očima a chtěl na něj zaječet něco ve smyslu, že je totální ignorant a idiot a blbeček a tak dál. Vychrlil by na něj úplně všechny urážky, které znal, a pár by jich i z fleku vymyslel, ale místo toho tam jen stál a… zíral. Ještě před týdnem by řekl, že jo. Ta holka měla krásný úsměv, ale… To všechno šlo kvůli Emmettovi stranou.

Protože…

„Není můj typ,“ odsekl.

„A kdo je tvůj typ?“ zeptal se Emmett a zněl naprosto bezelstně. Jakože ten typ teď a tady najdou a Keith ji sbalí a budou spolu žít šťastně až do smrti. Konec pohádky.

Tak to asi těžko.

Na odpověď se nezmohl. Nechtěl lhát, ale rozhodně ani nechtěl říkat pravdu.

Emmett odtrhl pohled od holky a otočil se na Keithe. „No, kdo je tvůj…,“ chtěl zopakovat otázku, ale když pochopil, že na něm Keith doslova visí očima, zmlkl.

Bylo to jasné. Bylo to tak jasné, že nešlo pochybovat.

Kdyby Keith uhnul pohledem a něco zamumlal, oba by mohli předstírat, že se nic neděje, ale v tomhle ohledu byl Keith neoblomný. Nemělo smysl lhát. Nemělo smysl předstírat, že má rád blondýnky, když docela určitě věděl, že jeho typ je vysoký, hnědovlasý, hnědooký, legrační a zábavný kluk s pihou pod okem, co vaří nejlepší kafe, ale hrozně nerad mluví o minulosti.

Dost konkrétní typ.

Emmett ho beze slova chytil za zápěstí a vedl pryč. Prošli kolem tanečního parketu do chodby za pódiem, kam směl jen personál, ale s tím si ani jeden z nich starosti nedělal.

„Líbím se ti,“ poznamenal Emmett klidně a natlačil Keithe na zeď. Sám si stoupl před něj a rukou se zapřel o stěnu.

Keith sklopil zrak a chtěl zamumlat nějakou hodně neurčitou odpověď, ale nedostal příležitost, protože Emmett stál najednou ještě blíž. Chytil ho za bradu, přinutil zvednout hlavu a… Emmettovy rty byl horké a chutnaly trochu jako západ slunce. Nebo spíš Západ slunce, protože v tom byla určitě vodka s džusem a griotkou.

Znamená to, že se mu taky líbím? Znamená to, že mě chce? Znamená to, že je gay?

Znamená to, že mám šanci?

Keithův mozek pracoval na tisíc procent, možná na milión, a všechno tak divně kolovalo kolem něj. Vlastně mu vůbec nebylo dobře, protože země odmítala být rovná a vzduch byl otravně řídký.

Jestli to není tím, že nefunguje klimatizace. Třeba nefunguje celý večer a brzo všichni v baru padnou k zemi a udusí se. Měl by to zkontrolovat? Měl by, protože umřít takhle hloupě, jenom proto, že se mu nechtělo, to by bylo fakt k smíchu.

No a pak Emmett pohnul rty. A nebylo v tom nic pomalého, jemného nebo opatrného. Ne, prostě se na něj ještě víc natlačil, přitiskl ho k chladné zdi a vnikl mu jazykem do pusy.

Keith povolil a spustil ruce podél těla. Vystrčil trochu bradu, a aniž by tušil, odkud ten zvuk vyšel, tak… zasténal. Poprvé v životě, protože to bylo tak šíleně příjemné a úžasné.

Třeba to, jak mu Emmett položil ruku na bok a pevně stiskl.

Jak ho uvěznil mezi sebou a stěnou.

Jak mu nedal příležitost covnout.

A jak mu jazykem přejel po spodním rtu, což poprvé Keithe přinutilo zasténat a podruhé… podruhé mu silně zacukalo v rozkroku.

Pořád nedokázal zvednout ruce, ale přistihl se, že pohybuje boky dopředu, aby za každou cenu byli u sebe, všude. Ale hlavně tam dole.

Líbat Emmetta bylo jako… Zvýšit hlasitost světa, což pro některé mohlo znít zvláštně, líbat se v šíleném hluku, ale pro Keithe to bylo perfektní. V hluku nedokázal myslet. I kdyby jeho mozek řval, ječel jako šílený, svět by to určitě pohltil.

Nechtěl, aby to skončilo, takže když mu začal zvonit mobil, naprosto ho ignoroval. I kdyby volal nejpřednější lékař na světě, aby mu řekl, že našel ultimátní lék na jeho poruchu, lék, který tentokrát bude fakt fungovat… Srát na to.

Emmett zvonění taky chvíli nevnímal, ale když už bylo příliš dlouhé, sevření povolil. Udělal krok dozadu a sotva se jejich rty rozpojily, otočil se ke Keithovi zády.

Bylo hrozně těžké vytáhnout mobil z kapsy a přijmout hovor, ale Keith to ještě částečně v oparu zvládl.

„Kde jsi?“

„Al… Ahoj!“ vydechl překvapeně Keith. „Jsem tady!“ odpověděl nesmyslně.

Chvíli bylo v telefonu ticho, než Alf pronesl: „A to je kde?“

„Stalo se něco?“ vypálil Keith rychle a hlasitě vydechl, aby zklidnil dech. Tohle bylo šílené, šílené, šílené, šílené. Koukl na rozkrok a v duchu si pořád opakoval, ať ta erekce prostě splaskne, jinak nedokáže myslet a odpovídat.

„Vlastně… Chceme už s Chelsie jít, ale nemůžeme tě nikde najít. Nechtěli jsme tě tu jen tak nechat.“

„Aha. Jo, teda ne, v pohodě. Běžte. Jsem tady s… Klidně běžte,“ mumlal a přitom kýval hlavou, jako by ho Alf mohl vidět.

„Seš si jistý?“

„Jasně. Úplně. Ahoj!“

Alf nezněl zrovna přesvědčeně, ale nakonec přece jen zavěsil s tím, že zítra zavolá a pokecají. O čem už neřekl, ale hlas měl hodně zvláštní, možná hodně nadšený, ale taky mohl být docela klidně hysterický. Kdo ví. Třeba Chels políbil a zase skončil u katastrofa, katastrofa, katastrofa, katastrofa. Anebo jí políbil a nic úžasnějšího ani jeden z nich nezažil.

Keith schoval mobil zpátky do kapsy. Hodně těžko se teď navazovalo na předešlou atmosféru.

„Asi už půjdu domů,“ řekl opatrně, protože představa, že by předstírali, jak je mezi nimi všechno v pohodě a jací jsou kamarádi, v něm vyvolávala jen úzkost.

Emmett vzhlédl a z jeho pohledu nebylo nic poznat, takže Keith doslova zadržoval dech. „Půjdu s tebou,“ řekl nakonec.

****

Cesta byla neobvykle tichá. Keith toho chtěl říct spoustu, ale ačkoliv byl Emmett člověk, kterému bezvýhradně věřil, teď měl trochu strach. Ne z něj, ale z toho, co by se mohlo stát a co by to pak znamenalo.

Tak nic neřekl. Ani nezastavil. Nechal Emmetta odemknout byt, projít obyvákem i kuchyní a pak docela klidně vejít do Keithova pokoje. Nechal ho, aby si vysvlékl tričko a kalhoty a jen v boxerkách vlezl do postele. Nechal ho, aby nadzvedl peřinu a…

Keith stál uprostřed pokoje, nervózní a trochu překvapený, protože nečekal, že dnešní noc skončí takhle. Mohl to zastavit, možná mu něco i říkalo, že by měl, ale zároveň s tím strašně moc nechtěl, protože teď byl s Emmettem. A Emmett byl jen s ním.

Nejprve sundal tričko.

Rozepnul rifle a stáhl je k zemi.

Emmett na něj celou dobu zíral, a i když byla v pokoji tma, takže mohl vidět jen stíny a obrysy, stejně se Keith trochu styděl. Připadal si strašně nedokonalý, proto byl rád, když skončil schovaný pod peřinou, těsně přitisknutý k druhému horkému tělu.

Nejdřív položil Emmettovi ruku na hrudník a pohladil ho.

A nakonec, protože tohle celé bylo tak šílené, že skoro myslel, že jde jen o sen, nedokázal udržet vážnou tvář. Usmál se, bezprostředně a spokojeně, a veškerá nervozita zmizela, protože Emmett taky na oplátku vykouzlil jeden z těch svých dokonalých, hřejivých úsměvů.

Keith mu chtěl říct, aby toho nechal, protože pak nedokáže myslet. Hned nato ho ale napadlo, že asi nemá myslet. Rozhodně ne v téhle chvíli. A tak chtěl místo toho říct něco ve smyslu šílím z tebe, ale než stačil otevřít pusu, Emmett ho opět políbil. A společně s tím položil ruku Keithovi na bok a pevně sevřel.

Od té chvíle už Keithovi žádná myšlenka hlavou neproletěla. Ani hodně rychle.

Snad vůbec poprvé sám se sebou o ničem nediskutoval a jednal jen intuitivně. Intuice mu vedla ruku, hladila Emmetta po zádech, bocích, břiše i zadku. Intuice mu napověděla, aby otevřel pusu, aby používal jazyk, aby vyzkoušel líbat Emmetta na krk a ucho.

Zarýt do něj nehty.

Jednou nevydržel, zaklonil hlavu a čtyřikrát vydechl Emmettovo jméno, ale bylo to jedno, klidně by ho vzdychal tisíckrát za sebou, protože bylo neskutečně příjemné, jak mu – panebože, jeho nejlepší kamarád – stiskl zuby lalůček.

Nějakou dobu se mazlili, otírali se o sebe, třeli a líbali a Keithe by nikdy v životě nenapadlo, že dokáže být tak nadržený. Tak hotový. A tak strašně po někom toužit.

Mnohokrát masturboval, ale byl to de facto šedobílý svět, zatímco tohle nejbarevnější sen. Nebo tak něco. Prostě doslova hořel, šílel a hýbal boky, aby byl co nejblíž.

Emmett měl nejspíš úplně stejný problém, protože vzdychal a přitahoval Keithe k sobě, takže chvílemi se jejich erekce dotýkaly a ani jednomu nevadilo, že jim v tom překáží látky boxerek.

Překvapivě to byl právě Keith, kdo nevydržel, stáhl je pod zadek a rukou zajel do rozkroku. Protože potřeboval… Úplně nejvíc… Strašně…

Emmett ho chytil za zápěstí a ruku mu odtáhl, aby ji vzápětí nahradil vlastní.

Pořád se líbali, ale teď to bylo spíše pomalé a občas zapomněli pohnout rty, takže je měli jen přitisknuté k sobě, jak se soustředili na… Emmett honil Keithovi, a ačkoliv Keith nejdřív netušil, zda smí, stejně skončil tím, že on honil Emmettovi.

Ocitl se v podivném vesmíru, přímo mezi světy, kde obrovsky toužil vystříknout, pocítit konečně úlevu, ale zároveň chtěl stejnou rozkoš dopřát i Emmettovi.

A tak zatínal zuby a pohyboval rukou. 

Jako první vyvrcholil Emmett a bylo to překvapivě nečekané, protože zničehonic hlasitě vydechl a Keith ucítil mokro. Jenže Emmett na něj v ten okamžik v podstatě nalehnul a… sevřel, což už nešlo vydržet.

Keith se roztřásl. Bylo mu horko a zima zároveň. Vykřikl a společně s tím se prohnul v zádech. Hodně rychle pak přišla úleva, extáze a ten nejúžasnější orgasmus v životě.

Existovalo milion věci, co by Keithovi mohlo proletět hlavou, ale on dokázal jen ležet a oddechovat. Stačilo mu, že má Emmett na tváři spokojený úsměv. Stačilo mu, že ho k sobě přitáhl a pevně objal. Stačilo, úplně bohatě, že společně klidně usnuli.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥