Szabi

Alf přišel na první pondělní přednášku pozdě, takže musel sedět v první lavici, což bylo jedno z posledních volných míst. A za chvíli pak Keithovi přišla zpráva na Messenger, že přijel do města teprve ráno, že vlaky jsou k ničemu, že měl zpoždění, že nestihl snídani, že má tím pádem hlad, že doma to bylo o ničem, příště na to kašle a bude raději na privátu, a že nečetl text na další přednášku, takže to docela určitě bude pořádný průser.

Keith poslal smajlíka a zbytek hodiny odepisoval na zprávy, ve kterých Alf popisoval úplně každou vteřinu svého víkendu. Od příjezdu, přes sekanou na večeři, po rodinný film… A jak máma pořád chtěla vědět, co dělá a jestli studuje a čistí si zuby a pere spodky… Na což Keith opět reagoval smajlíkem.

Když přednáška skončila, Alf plynně navázal a mluvil dál, jako by mu ani nevadilo, že Keith nic z toho vědět nepotřebuje.  

„… a ona, že tam musíme prostě jít. Jakože já to chápu, ale ta stará rašple stejně neví, kdo jsem. Viděla mě jednou v životě a to mi byly tři, a že se teď ozvala, aby obnovila rodinná pouta, protože má pocit, že je sama a moje máma jí na to skočila… To přece není můj problém. Takhle jsem to mámě řekl. A víš, co ona na to? Že pokud mi mají posílat každý měsíc peníze, tak to můj problém je. Takže jsem chtě nechtě musel sednout do auta a jet.“

„Kam?“ pronesl nechápavě Keith.

„No za bábou!“

„Jakou?“

Alf otevřel pusu a šokovaně na Keithe zíral. „Teď o ní skoro půl hodiny mluvím.“

„Fakt? Já se asi zamyslel. Můžeš začít prosím tě od začátku?“

Oba na sebe chvíli koukali, dost upřeně, než to Keith nevydržel a trochu mu cuklo v koutcích, na což Alf reagoval úšklebkem. „No jasně, moc vtipný. Že já ti vůbec něco říkal. Už mlčím.“

Společně vyšli na chodbu a pomalým krokem zamířili k učebně ve druhém patře. „To ty umíš?“ zeptal se nedůvěřivě Keith. „Chceš mi říct, že umíš mlčet a doteď jsi mi to schválně tajil? Je to z tvojí strany nějaká lest?“ Dostal za to šťouchanec do ramene. A následně další, když zastavili před učebnou a Alf ukázal na hlouček lidí stojících jen pár kroků od nich.

„Nechápu, jak to dělá!“ zamumlal.

Keith automaticky otočil hlavu, i když už tak trochu věděl, koho uvidí. „Síla osobnosti. Prostě to umí,“ prohodil a koukal přitom na Emmetta, který mluvil se skupinou holek a jedna mu pokládala ruku na rameno.

Třeba ji dnes Keith pozná blíž, až bude v noci u Emmetta v pokoji kontrolovat zásuvky. Kdo ví.

„A vzhled. Ten dělá hodně. I kdyby byl ten nejzajímavější člověk na světě, bylo by mu to k ničemu, kdyby nevypadal takhle.“

„Ty seš ale pesimista. Prostě ho jen nemáš rád,“ podotkl Keith, ale sám nad těmi slovy přemýšlel, protože Emmett byl opravdu hezký a uměl být vážně okouzlující. A kdyby jednu část toho ztratil… Ne, na vzhledu Keithovi opravdu nezáleželo, tím si byl naprosto jistý.

„Nemám ho rád, promiň,“ souhlasil Alf. „Možná za to ale může fakt, že mi připomíná jednoho kluka ze základky. Jeho taky každá holka zbožňovala. A já měl kamarádku, Annu, kterou jsem měl fakt rád a víš co? V tělocviku ji učitelka zvolila jako kapitánku a ona měla dál vybírat, koho chce do týmu. A hádej, co se stalo! Ano, dala mu přednost přede mnou.“

Keith se lítostivě usmál. „Tak tomu říkám srdcervoucí historka. Chceš obejmout?“

Alf obrátil oči v sloup. „Haha. Ty seš dneska ale… Ježiši, on jde sem. Já mizím!“ vyhrkl a… doopravdy zmizel. Dřív než stihl Keith zareagovat.

„Bezva,“ hlesl sám pro sebe a teprve poté pohlédl směrem, odkud se blížil… Ach jo. Vypadal fakt dobře.

„Ahoj,“ pronesl Emmett a zářivě se usmál.

„Čau,“ zamumlal Keith klidně, zatímco v náručí držel notebook a vytvářel tím mezi nimi barikádu.

„Co děláš v pátek?“

Keith pokrčil rameny. „Zveš mě na rande, nebo chceš, abych vypadl z domu, protože zveš někoho na rande k nám?“ Myslel to jako legraci, ale rozhodně mu nebylo do smíchu. Kdyby byla správně druhá možnost, dost by to bolelo.

A první… Ne, na tohle by rozhodně neměl myslet a představovat si, že by oni dva… Ne. Ne. Ne. NE.

„To první. Jestli ti nevadí, že tam s námi bude další, řekněme, stovka lidí. V jednom baru nedaleko našeho bytu bude párty,“ vysvětlil Emmett a poté pohodil bradou směrem k Alfovi, který postával před učebnou, co nejdál od nich. „Klidně můžeš vzít i někoho s sebou.“

„Ještě nikdy jsem na párty nebyl,“ podotkl Keith zamyšleně a ihned mu naskočila myšlenka, že to rozhodně není dobrý nápad. Ale taky ho napadlo, že má doma na nástěnce seznam všeho, co nikdy neudělal.

„Já vím. Proto jsem si říkal, že bys to chtěl možná změnit. Každopádně… si o tom ještě můžeme promluvit doma. Já teď musím jít, tak ahoj,“ vychrlil ze sebe Emmett a rozešel se směrem k učebně, kterou profesor Moore právě odemykal.

Keith sledoval Emmettova záda a snažil se z toho nedělat vědu, protože čistě teoreticky tohle pozvání nešlo považovat za rande.

Stejně tak nedělal vědu z toho, že se Emmett u učebny na okamžik otočil a… Oukej, z toho úsměvu Keith vědu trochu dělal.

****

„I mě?“

„Jo.“

„Víš to jistě?“

Keith vzdychl a naklonil hlavu na stranu. „Jak bych to mohl nevědět jistě? Nebo se dá věta klidně někoho vezmi s sebou vyložit i jinak?“

Alf chvíli mlčel a klepal propiskou do desky stolu. „Já na párty moc nejsem,“ prohodil zamyšleně. „Na druhou stranu bych mohl vzít Chelsie a to by… To by mohlo být fajn.“

Oba seděli potichu vedle sebe, každý ponořený v myšlenkách a vůbec nevnímali, co přednášející vykládá. Zatímco Alf pořád bubnoval propiskou, Keith klepal nohou a kousal se do spodního rtu.

Jako první promluvil Alf. „Takže co? Půjdeme?“

Keith pokrčil rameny, což se dalo vyložit různými způsoby. Spíš ano, nebo spíš ne. Ale taky jako nevím, možná, uvidíme, těžko říct. A byl z toho trochu na větvi. Vlastně ani nechápal, proč za ním Emmett jen tak přišel a oznámil mu to. To nemohl počkat, až se potkají doma? Byla pro něj škola bezpečnější varianta, protože myslel, že jinak by po něm Keith zase vyjel?

A co pak znamenalo to dnešní ráno?

„Haló! Země volá Keithe!“

„Cos říkal?“

„Ptal jsem se, jestli na tu párty půjdeme. Myslím, že bychom měli. Fakt jo, protože jsme přece na vysoké a jednou bychom si mohli vyčítat, že jsme víc nezkoušeli různé věci,“ pronesl Alf rozhodným hlasem a měl vlastně pravdu. To Keith nemohl popřít.

Jenže… A těch jenže bylo tolik, že neměl ponětí, kterým začít.

Tak třeba.

Jenže co když dostane fakt nějaké špatné nutkání a bude šílet?

Jenže co když nepůjde a Emmett tam někoho potká a pak ho přitáhne domů?

Jenže co když půjde a Emmett tam stejně někoho potká?

Jenže co když… Takhle by dokázal mluvit sám se sebou klidně celou přednášku, ale Alf na něj pořád koukal a čekal na odpověď. A doma na nástěnce měl přece ten seznam. „Tak dobře,“ rozhodl.

„No tak jo,“ vydechl Alf klidně, ale po chvilce zase nejistě pronesl: „Znamená to, že fakt půjdeme?“ 

Znamenalo to, že fakt půjdou.

Zbytek přednášky o tom střídavě mluvili a nemluvili, až se z toho nakonec stala vlastně docela dobrá příležitost, jak strávit nějaký čas s kamarády. A tím Keith myslel Alfa a Chelsie. A že tam bude Emmett… Keith by hrozně moc chtěl, aby na tom nezáleželo, a byl odhodlaný to takhle brát.

Takže Emmett ho sice pozval, ale tím to končilo.

„Hele, jdeme s Chelsie do čajovny, nechceš jít s námi?“ navrhl Alf po přednášce a přitom skládal věci do tašky.

„Abych vám dělal křena?“ zamračil se Keith a v žádném případě neplánoval souhlasit. Ačkoliv domů jít taky nechtěl.

Alf zaklapl počítač a mávl rukou, jako by odháněl mouchu, ale ve skutečnosti jen dával najevo, že křenění rozhodně nehrozí. „Ježiši, ne. Chceme se učit. Chelsie jde ve čtvrtek na zkoušku. Zapsala se na předtermím, chápeš to? Já teda ne, ale slíbil jsem, že budeme studovat. Třeba bych ti mezitím mohl pomoct i s matikou.“

Keith přikývl. S matikou pomoct fakt potřeboval. Poplácal Alfa po rameni. „Díky,“ dodal. Tohle bylo na Alfovi super. Učení mu šlo tak nějak přirozeně, ale nikdy to nevytahoval, dokonce to nebral ani jako něco podstatného.

Když však šlo o vztahy, byl až k smíchu úzkostlivý. A pořád tvrdil, že jeho první pusa na střední skončila naprostou katastrofou, což zopakoval hned čtyřikrát, skoro jako kdyby znal Keithovu diagnózu. Nikdy však nechtěl říct, co přesně tím má na mysli.

Takže políbit Chelsie nakonec bylo zatraceně těžké. A čím víc váhal, tím větší pak měl strach.

****

Během svého života Keith čajovnu už párkrát navštívil. Zas až takový exot nebyl. Přesto ze začátku cítil určité napětí, které ale pominulo, jakmile zasedli na barevné polštáře kolem kulaté desky na zemi představující stůl. S Chelsie a Alfem totiž všechno bylo podivně snadné a legrační a pohodové.

Vytáhli notebooky, učebnice a za chvíli hráli online WoWko, protože Keith jen tak mimochodem zmínil, že mu něco nejde, na což Chelsie reagovala stylem, že všechno jde, když se chce. Alf chtěl hypotézu potvrdit a… Pak už to nešlo zastavit.

Keith naprosto dokonale zapomněl na všechny problémy, nevnímal čas a měl zatraceně dobrou náladu. Navíc zjistil, že ovocné čaje mohou být i dobré, když nekupuje jen levné, chemické srajdy.

Taky snědl pitu s olivami a nakonec společně objednali wasabi oříšky. Pokaždé, když někdo ve hře udělal kravinu, musel jeden sníst. Což Keith pojal po svém a při první příležitosti snědl hned čtyři, aby všichni u stolu neumřeli šíleně bolestivou smrtí. Alf nechápavě rozhazoval rukama, ale Chels celá situace tak strašně rozesmála, že se nakonec smáli všichni tři.

K večeru Alfovi zazvonil telefon, a protože mámě to nemůžu nevzít, mohla by zavolat FBI, aby mě našli, odešel telefonovat ven.

Chels se okamžitě naklonila blíž. „Takže?“ vyhrkla.  

To Keithe vážně pobavilo. Poprvé v životě si připadal zajímavě a ne kvůli obsesím a kompulzím. Navíc Chels bral tak trochu jako spojence, jedinou osobu, která všechno věděla, takže neměl sebemenší problém se jí svěřit.

Což taky udělal.

„Panebože!“ reagovala.

„A dneska ráno jsem stál v kuchyni a chystal snídani a on přišel, stoupl si za mě a dal mi pusu na tvář. Připadalo mu to neuvěřitelně legrační. Jakože fakt haha. Blbec.“

„A dneska tě teda pozval na párty?“ chtěla vědět a přitom kontrolovala dveře, aby viděla, kdyby se Alf vracel.

Keith pokrčil rameny. „Ano, ale nemyslel to jako rande. Spíš mě pozval jen tak. Jako kamaráda. Nečeká, že půjdeme spolu, nebo tak něco. Možná si tam najde nějakou holku, vezme ji k nám domů a…“ Sebral celou hrst wasabi oříšku a naštvaně je rozkousal. Trochu ho pak pálily oči, ale nekašlal, ani se nedusil jako předtím Alf. A vztek trochu polevil. Takže asi výhra.

„Třeba tě překvapí. Evidentně není tak úplně hetero, jak sis původně myslel. Takže je docela možné, že se opět mýlíš.“

„No jasně, já se obecně mýlím často. Třeba mě fakt šíleně chce a dává to najevo všemi těmi schůzkami s holkama. To dává smysl. Hele, víš, kolik jich u nás doma za ty tři měsíce bylo?“ Nenechal ji ani odpovědět a hned vypálil: „Sedm! A to jsou ty, které dovedl domů. Pak jsou ještě holky, které ho vzaly k sobě. Chápeš, co tím chci říct.“

„Že je Emmett pěkná děvka,“ pronesla Chels razantně.

„Že není na vážné vztahy. Že se rád baví. Že může mít každou a nemá jediný důvod, proč by chtěl zrovna mě. Obzvlášť když sám ví, jak složité se mnou některé věci jsou.“

Chels obrátila oči v sloup. „Když něco chceš, musíš si o to umět říct nebo o to bojovat.“

„Jo? Tak proč tak dlouho čekáš, až tě Alf, Alf, Alf, Alf políbí? Proč to neuděláš sama?“

Chtěla odpovědět, ale v ten okamžik Alf vešel do místnosti, úplně rudý v obličeji, a začal líčit nekonečnou historku o hádce s mámou, která začala zapomenutým kapesníkem ve vypraných kalhotách.

A pak ještě chvíli hráli, dojedli oříšky, dopili čaje a Keithovi mezitím přišly na Messenger dvě zprávy. Jedna od Emmetta, že dneska večer nejspíš nedojde, protože bude spát u kámošky. A druhá od Chels. Napsala, že žádný důvod nepolíbit Alfa vlastně nemá a mohla by to udělat, ale tak nějak chce dát Alfovi čas, aby sebral odvahu. Že jí to přijde roztomilé.

Poslal jí na to smajlíka a pak screen Emmettovy zprávy.

Odpověděla jednoslovně. Děvka.

Jo, asi měla pravdu.

I když za život zažil hodně fakt špatných nutkání, žádné z nich, i to vůbec nejhorší, nebylo ani zdaleka horší a bolestivější než být zamilovaný do Emmetta.

Emmetta.

Emmetta.

Emmetta.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥