Szabi

Seděl u sebe v pokoji, ale nechal otevřené dveře. Mnohokrát ho napadalo, že by zavřel a předstíral spánek, jenže tím by všechno pouze odsunul na později. Pravděpodobně by pak hůř spal a poprvé by viděl Emmetta až v noci při kontrole zásuvek. Což nepovažoval za nejlepší nápad.

Takže zatnul zuby a čekal. Což ale neznamenalo, že nad tím nepřemýšlel. A nezíral na hodiny.

Nějakou dobu strávil hraním Call of Duty, ale kolem sedmé už byl natolik nervózní a poslouchal všechny zvuky kolem, jestli v nich náhodou nezaslechne i klíč v zámku, že hru raději vypnul a aktualizoval Facebook.

Spolužačka ze střední čekala děcko.

Táta sdílel článek o sociálně slabších rodinách.

Malina postla fotku z kavárny.

Keith chvíli bubnoval prsty do stolu a kousal se do spodního rtu, než došel k názoru, že po tom všem už je to stejně jedno, a vyhledal Emmetta Pollarda.

Byli přátelé přes dva týdny, protože během jednoho hodně nudného dílu Sabriny Keith kontroloval notifikace a Emmett mu mobil beze slova sebral. Našel sám sebe a pozval se mezi přátele. Aby mu prý mohl napsat, až bude nutné koupit další toaleťák.

Zatím ani jednou Keithe nenapadlo jeho profil rozkliknout. Vesměs proto, že měl Emmetta pořád na očích a nepotřeboval ho sledovat ještě na sociálních sítích.

Na profilové fotce byl Emmett s kafem v ruce, zatímco na úvodní dal obrázek usínajícího kluka s komiksovou bublinou a textem: Ten barák je nějak nakřivo. Keith měl dojem, že stejný obrázek viděl v učebnici architektury, proto ji vytáhl z batohu a pomalu obracel stránky, až došel ke čtyřicáté osmé a tam na konci kapitoly… Přejel po obrázku prstem.

Zbytek profilu byl vlastně typický Emmett. Spousta fotek s hromadou lidí, hlavně holek, ale těžko najít nějakou, která by byla v Emmettově společnosti víckrát. Statusy o ničem, jak se nudí v práci a na jakou párty o víkendu jde. Všechno okolo, ale nic bližšího. Ani jedna věc, která by říkala, co má rád, o životě, minulosti, rodině… A na každé fotce mu to až nesmyslně slušelo.

Což Keithe vedlo k myšlence, že s ním zrovna teď přece jen mluvit nechce.

V rychlosti vyskočil, aby mohl zavřít od pokoje, jenže zrovna v té chvíli uslyšel hlavní dveře. A to už by nejspíš nestihl, takže trochu nemotorně spadl zpátky do židle. Začal rychle psát do Wordu, aby to nevypadalo, že tam jen tak sedí, ale stejně měl pocit, že musí být zcela určitě poznat, jak strašně je nervózní.

„Keithe?“ ozvalo se z chodby a najednou… Tam Emmett byl. Prošel přes obyvák do kuchyně a rozpačitě se šklebil. Anebo možná nejistě, protože rozpaky a nejistota vypadaly u Emmetta podobně. „Čau,“ hlesl.

„Ahoj,“ odpověděl Keith a mávl přitom rukou. Vstal a došel k futrům, o které se ležérně opřel. Jakože je všechno v pohodě a on je naprosto nad věcí. Ačkoliv měl spíš dojem, že rozhodně není nad, ale přímo v tom – ponořený v pocitech, takže ve sračkách.

„Všechno v pohodě, nebo si mám sbalit kufr? Moc jsem nevěděl… To je důvod, proč jsem… Ha! Ještě než cokoliv řekneš, měl by ses podívat na tohle.“ Emmett v ruce držel krabici, kterou teď zvedl a otevřel. Byly v ní dva kusy dortů. „Jsou vegan. Raw. A je tam jen datlový sirup, takže ti nebude blbě. Kdyby ti náhodou bývalo blbě. Teď nevím.“ Pořád stál s nataženou rukou a Keith nevěděl, jestli koukat na něj, do těch velkých psích očí, anebo na čokoládový a citrónový dort, což zase vypovídalo o hodně věcech.

Třeba o tom, že ho Emmett vůbec neposlouchal, protože kolikrát mu říkal, že má rád jen dýňový?

Na druhou stranu… Aspoň se snažil.

A neposlouchal! Že Keith moc nemusí citrónovou příchuť, a když mu někdo leze do postele.

„Zlobíš se hodně? Víc jak posledně?“ vydechl Emmett a najednou působil naprosto bez energie.

Keith toho chtěl tolik říct, ale prostě… Sebral krabici a položil ji na kuchyňskou linku. „Dík,“ dostal ze sebe. „Co přesně si pamatuješ?“

Emmett ani na chvíli nezaváhal. „Že jsme se líbali. Promiň, fakt, jestli jsem tě nějak vyděsil. Já prostě někdy rychleji jednám, než myslím, tak se to aspoň říká, ne?“ mluvil a přitom měl docela jasně viditelnou vrásku na čele.

Keithovi to připadalo roztomilé. A jeho vlastní myšlenky mu připadaly zase nesmírně otravné.

„Doufám, že jsem tě nevyděsil,“ zopakoval Emmett.

„Prosil jsem tě, ať už za mnou v noci nechodíš.“

„Jo, ale na moji omluvu jsem…“

Keith plácl dlaní do linky, ne vyloženě naštvaně, ale překvapivě razantně. Protože byl šíleně frustrovaný. Z toho kluka, co před ním stál a tvářil se, že vlastně o nic nešlo. Že… „Ale tady se nejde jen tak omluvit. Prostě jsi přišel.“

„Je to kvůli té puse?“

„Taky!“ vyštěkl. Jenže nebyl zvyklý křičet a vztek z něho docela rychle vyprchal. „Copak tobě to nepřijde divné?“ řekl o něco klidněji.

„Co přesně?“ pronesl Emmett a rozhlédl se po kuchyni, jako by čekal, že odpověď najde nalepenou na ledničce. Nakonec skončil pohledem u krabice. „Ajo, do prdele, ty máš rád dýňový!“

Keith cítil, jak mu srdce buší šílenou rychlostí a úplně nejraději by křičel i na něj, protože ho štvalo, že z Emmetta tak uchcává. Jak měl pak logicky myslet? Uměl jeho mozek vůbec logicky myslet, nebo byl do konce života nucen řídit se výhradně emocemi a nesmysly? „Ty si ze mě děláš srandu, nebo co? Teď? Když… Víš, že to byla moje první pusa, že jo? Jasně, nejsem žádnej romantik, co si ji pro někoho schovává, ale… Aaa, kašli na to.“ Došel k ledničce a vytáhl z ní zbytek těstovin. Potřeboval zaměstnat ruce, aby nepraštil Emmetta mezi oči, a odvést myšlenky jinam, aby… nepraštil Emmetta mezi oči.

„To byla tvoje první pusa?“ řekl Emmett konsternovaně. „Já byl tvoje první pusa?“ zeptal se znovu, tentokrát ale s velkým důrazem na slově já.

„Taky tomu nemůžu uvěřit.“

„Tím spíš znovu promiň. Na druhou stranu z toho kouká vtipná historka pro tvoji budoucí holku?“ nadhodil povzbudivě.

Keith vložil těstoviny do mikrovlnky a vzhlédl. Mozek chtěl všechno nějak vyhodnotit, seřadit do řady, aby měl jasno. Jenže to byl právě ten problém. Emmett nešel vměstnat do řady. Prostě… všude trčel. „Hm,“ vydechl Keith otráveně.

„Promiň.“

„Asi si za to můžu sám. Měl jsem tady natáhnout ostnatý drát, abys neměl přístup do mojí postele.“ Což znělo jako vtip, ale vzhledem k situaci…

Emmett se pobaveně zasmál.

„A ta pusa… Nebylo to tak, že bych se vyloženě bránil, že?“

„To se mě ptáš? Já byl ožralý.“

Mikrovlna cinkla. Keith ji otevřel a sebral horkou misku, takže si popálil bříška prstů, což ho znovu trochu vytočilo. „Panebože, to si nemůžeš aspoň někdy něco pamatovat?“ Rozhodně by pak situace byla jednodušší.

„Pamatuju si, že to bylo příjemné.“

„Já si pamatuju, žes slintal.“

„Nesmysl!“ zamumlal Emmett a zkřížil ruce na hrudi. Ale působil uvolněně.

„Ne, vážně. Člověk by řekl, že po všech těch holkách budeš vytrénovanější.“

V tomhle byli s Emmettem nejlepší. V žertování a utahování si jeden z druhého. Možná proto měli od první chvíle tak dobrý přátelský vztah. A kdyby Keith začal mluvit o pocitech… Všechno by tím rozbil.

„Jestli mě chceš vyprovokovat, abych ti dokázal, že neslintám, jsi na dobré cestě.“

„A ty seš na dobré cestě stát se bezdomovcem.“

Emmett otevřel šuplík a vytáhl lžičku. Otevřel krabici a nabral si velký kus čokoládového dortu. „Pořád mi vyhrožuješ, že přijdu o bydlení,“ odsekl mrzutě s plnou pusou.

Nešlo o to, že by Keith zapomněl, že se v noci stalo mnohem víc. Jenže Emmett o tom nejspíš neměl ani tušení, a tak i on předstíral, že nic neví. Nic nevědět považoval za nejlepší strategii pro ně oba.

Ale ta pusa… Ta v něm rezonovala.

Sedl na linku a pohlédl na Emmetta, který zrovna zkoušel citrónový dort. „Ale teď vážně. Tobě to teda nepřijde divné? Že jsme se políbili? Líbáš se takhle s kamarády často?“

„Ne. Ty jsi jiný.“  

„V čem?“

Emmett pokrčil rameny, ale nevypadalo to, že by nad otázkou nějak výrazně přemýšlel. „Tak. Hodně si s tebou rozumím. Je na tobě něco… Nevím, nedokážu to přesně pojmenovat. Taková zvláštní směs pakošství, humoru, paniky a – líbí se mi tvoje oči, neříkal jsem to už? Něco se mi mate.“

„To jsi říkal v noci,“ poznamenal Keith. Netušil, jestli úplně souhlasí s definicí směs pakošství, humoru a paniky, protože to přece nebyla jeho definice, ale definice OCD.

„Navíc vůbec o nic nešlo, ne? Byla to jen pusa.“

Byla to jen pusa.

Byla to jen pusa.

Byla to jen pusa.

Byla to jen pusa!

V souboji dortů pro Emmetta vyhrál čokoládový, protože ho přehodil na talířek a došel s ním k televizi. Skočil na sedačku a nohy natáhl na stolek. „Oboustranně hezká pusa, takže kdybys chtěl někdy další, klidně si o ni řekni. Nebo si ji vezmi,“ dodal naprosto klidným, nezúčastněným hlasem. 

Keith seskočil z linky. „Chceš říct, že kdybych chtěl, tak by ti nevadilo… to dělat znovu?“

„Nevadilo,“ pronesl Emmett a popadl ovladač. „Chceš to dělat znovu? Pustíme si Sabrinu?“

Au. Tohle Keithe hodně bolelo. Protože byl jen pusa a Emmettovi na tom záleželo tak málo, že hned poté položil otázku ohledně Sabriny. Narazil asi stejně jako každá holka, kterou Emmett kdy měl. Jen pusa, přestože pro Keithe to bylo poprvé a nezapomenutelné.

Ale co čekal?

Byl přece směsice pakošství, humoru a paniky.

Kluk, který… A Emmett…

Sebral misku těstovin a přesunul se s ní do křesla. Ani na jednu otázku neodpověděl, ale to asi ani nebylo potřeba.

****

Neprotancoval celou noc.

Neopil se, dokonce ani nevypil víc než jednu skleničku vína.

Nestrávil celou noc sledováním seriálů a nejedl k tomu pizzu.

Neudělal nic šíleného, co by nesouviselo s nemocí.

Nevydal se jen tak na výlet, aniž by tušil, kde skončí.

Nedal někomu cizímu svoje telefonní číslo.

Nic nevyhrál.

Nikdy na nic konkrétního netrénoval. Cvičil jen kvůli duševnímu zdraví, a to mu najednou připadalo strašně málo vzhledem k tomu, že to stejně nepomáhalo.

Vyhýbal se všemu, co v sobě mělo i kousek adrenalinu, aby náhodou… kdyby náhodou.

Nezapsal se do žádného kurzu, i když ho tolik věcí zajímalo. Pořád měl jen strach, protože každá nová situace v sobě skrývala nová nutkání.

Neměl tetování ani piercing, dokonce si ani neobarvil vlasy. A nechápal Malinu, která to udělala, aniž by nad tím skutečně přemýšlela. Protože čistě teoreticky o nic nešlo.

Nebo ano? Nebo ne?

Tolik věcí mu v životě utíkalo a on je všechny sepsal na papír, který připíchl na nástěnku. Chvíli na ten docela hloupý seznam hleděl, pak ho sundal a dopsal další věc.

Nikdy s nikým nespal.

****

Neděle byla divná.

Ráno potkal Emmetta v kuchyni. Stáli vedle sebe a každý mazal jeden toust. Rychlovarná konvice vařila vodu, takže vytvářela hluk, díky kterému mohli předstírat, že spolu nemůžou mluvit. Anebo spíš Keith mohl předstírat, protože Emmett vypadal klidně.

Proč taky ne? Byla to jen pusa.

Zbytek dopoledne strávili každý ve svém pokoji.

Emmett poslouchal hudbu a dělal kdovíco, zatímco Keith hrozně moc chtěl pochopit všechny matematické vzorce, co měl zapsané v sešitě, ale došel k názoru, že je asi úplně blbý, protože ho akorát tak bolela hlava a věděl úplné hovno.

Chvíli pak telefonoval s mámou a pokoušel se jí vysvětlit, že na něj nemá objektivní názor a to její věčné to zvládneš, jsi přece šikovný neznamená, že dokáže vystudovat vysokou.

Oznámila mu, že je protivný a jestli něco jedl.

Oznámil jí, že ne a ona chtěla vědět, jestli má přijet a uvařit, což by fakt udělala. Takže šel raději vařit sám.

Poslouchal přitom meditativní hudbu a všechno dělal nesmyslně pomalu, aby zabil čas a sám před sebou pak mohl předstírat, že další vzorečky a příklady jednoduše nestihl spočítat. Začínal z té školy bláznit. A strašně ho štvala, takže bylo asi nakonec fajn, že přišel Emmett a odvedl mu myšlenky jinam. Hodně daleko. Tím, že ho naštval ještě mnohem víc.

Byla to přece jen pusa, takže nebylo divu, že bez mrknutí oka oznámil, že jde ke kámošce studovat.

Jasně, studovat bez učebnic, protože před Keithem stál jen tak, s rukama vraženýma v kapsách, rozčepýřenými vlasy a výrazem, který doslova říkal: budeme šukat, budeme šukat, budeme šukat, budeme šukat.

Jestli víš, jak to myslím.

Přesně takhle to řekl. „Jdu ke kámošce studovat. Jestli víš, jak to myslím.“

A Keith věděl a nechtěl vědět, takže měl co dělat, aby to na něj nezařval.

Když práskly hlavní dveře, nechtěně se řízl do prstu a tekla mu krev, ale nemohl najít náplast, a tak nakonec prst vztekle omotal toaleťákem a skoro půl hodiny seděl v křesle a mluvil sám se sebou.

Pronesl pár nadávek.

Krev nakonec přestala téct a vztek vyprchal. Přešel zpátky do kuchyně, dokrájel rajčata a poslouchal meditativní hudbu.

Nemohl přece chtít, aby po jedné puse Emmett změnil celý způsob života.

A taky existovalo tolik nezodpovězených otázek.

Celá Emmettova minulost.

Mozek řekl, že není dobrý nápad na Emmetta myslet. Není dobrý nápad k němu něco cítit, protože měl hrozně moc práce sám se sebou a vážně do toho nechtěl zatahovat další lidi a s nimi spojené problémy. A zcela upřímně, bez nějakých zlých úmyslů, Emmett byl jeden velký problém.

Mozek mu řekl víckrát než jen čtyřikrát, že Emmett není dobrý nápad, ale ani jednou nepřesvědčil srdce, aby tomu věřilo, což bylo k smíchu, protože srdce až do dnešního dne málokdy něco říkalo, nedej bože rozhodovalo.

Jenže dnes bylo krutě tvrdohlavé.

A chtělo Emmetta, úplně šíleně a ovládlo mozek a přinutilo ho upnout se na něj.

Takže z Keithova pohledu docela depka.

Místo učení nakonec strávil odpoledne u akčních filmů a přitom googloval články o lásce, přitažlivosti a vztazích. Nenašel nic, co by mu mohlo reálně pomoct, ale aspoň nemusel myslet na to, že Emmett někde právě… studuje.

Předpokládal, že Emmetta už ten den neuvidí, proto ho ani nenapadlo zavřít se v pokoji, aby ho nemusel potkat. A vidět posexový rozcuch, protože na to fakt neměl náladu.

Jenže… Emmett fungoval na principu jen pusa a jen sex, takže samozřejmě neměl tendenci zůstávat u holky přes noc a v půl desáté večer zarachotil klíč v zámku. V tu dobu už byl Keith ze svých myšlenek natolik unavený, že neměl ani sílu přemýšlet, jak se zachovat. Prostě v obýváku dál sledoval Total Recall. 

Emmett mávl na pozdrav a zapadl do sprchy.

Keithovi to bylo jedno.

Emmett jen v ručníku přešel k sobě do pokoje.

Keithovi to bylo jedno.

Emmett v kraťasech, tričku a s mokrými vlasy skočil na sedačku, až Tribi ležící na polštáři poskočila. Poškrábal ji mezi ušima a pohlédl na Keithe. „Prosím, řekni, žes něco uvařil.“

Keithovi by to bylo úplně jedno, kdyby neseděl tak blízko.

„V ledničce je domácí pizza z cizrnové mouky.“

„Už jsem ti řekl, že jsi ten nejlepší spolubydlící na světě?“ podotkl Emmett a vstal. Vytáhl pizzu z ledničky, a aniž by ji ohřál, začal jíst. „Je trochu studená, ale nevadí.“

Keith zvýšil hlasitost filmu a sám pro sebe zamumlal: „Ne asi.“

„Cos dělal? Krom pizzy, samozřejmě.“

Na malý okamžik Keithe napadlo, že by řekl naprostou pravdu – řezal se do prstu, nadával si do idiotů, četl články o sexu a myslel na tebe, jak jsi s nějakou holkou, a přitom šíleně a nepředstavitelně žárlil. Jo, tohle by moc rád řekl, ale stejně jako spoustu dalších věcí ve svém životě neudělal, ani tohle neřekl nahlas. „Nic moc. Jaké bylo učení?“

Emmett sedl zpátky na sedačku a narval poslední kousek pizzy do pusy. Vždycky jedl hodně rychle, ale tohle byl úplně nový level. „Však vidíš, jak mi vyhládlo.“

„Takže jsi s ní spal?“

Kromě dlouhého, výmluvného pohledu se Keith ničeho dalšího nedočkal. A tak chvíli koukali na televizi, než Emmett sebral ovladač a vyhodil ho do vzduchu, aby ho vzápětí elegantně chytil. „Pustíme si spolu nějaký film? Chceš něco vybrat? Zvala mě na párty, ale odmítl jsem. Dávám si od alkoholu pauzu, takže žádné postelové dýchánky, slibuju.“

Keithe napadlo hned několik věcí.

Že už na něco kouká, takže ne, nechce si pustit nějaký film.

Že přece nebude děkovat, že dostal přednost před párty.

Že pauza od alkoholu je rozhodně dobrý nápad.

A že postelové dýchánky mu chybět nebudou!

„To je od tebe velkorysé,“ poznamenal. „Můžeš si pustit, co chceš. Já asi půjdu spát.“

„Ani jeden díl Brooklynu? Připadá mi, že nemáš zrovna dobrou náladu. Je něco… Udělal jsem něco já?“

Tohle na tom všem bylo asi nejhorší.

Jasně, Emmett mu už dvakrát vlezl do postele, ale bez ohledu na vzpomínky, bez ohledu na situaci, ten druhý a de facto jediný skutečný polibek inicioval Keith. To on chtěl víc a žárlil. Emmett nic nesliboval. Neskrýval, jaký je. A mluvil na rovinu.

Keith ne. Kdyby řekl, jak to cítí, že vůbec něco cítí, nejspíš by byl Emmett o dost opatrnější. Takže možná právě teď byla ta pravá chvíle všechno vyklopit.

Hele, asi tě mám rád. Víc než rád. Asi jsem se do tebe zamiloval.

„Hele,“ začal, jenže Emmett na něj v ten okamžik pohlédl a Keithe napadla ještě mnohem větší šílenost. A protože to byl jen zlomek vteřiny, nestihl ji promyslet, ale ani si ji vymluvit.

Navíc povolení už přece dostal.

Byla to JEN PUSA!

Takže celým tělem doslova dopadl na Emmetta a políbil ho.

Protože strašně moc chtěl.

Tak strašně moc!

Emmett chutnal po rajčatech a vegan mozzarelle, ale taky krásně voněl. A mokrými vlasy lechtal Keithe na čele.

Nejdřív se vůbec nehýbal, ale když mu Ketih položil ruku bok a zaryl do něj nehty, pohnul rty a otevřel pusu.

Těžko srovnávat, protože čistě teoreticky šlo teprve o Keithovu druhou pusu, navíc se stejným člověkem, přesto měl pocit, že je to nejlepší pusa na světě, že je naprosto dokonalá a neexistuje nic, čím by to mohlo být ještě lepší a intenzivnější.

A že to docela určitě musí být zamilovanost.

Emmett ho pohladil po zádech a zanechal za sebou husí kůži a chvění.

Líbal náruživě. Vůbec ne stylem tohle je jen pusa, jsme kamarádi, nic to neznamená. Protože dle Keithova názoru tohle NEBYLA jen pusa, v ten okamžik rozhodně NEBYLI kamarádi a znamenalo to strašně moc.

A co bylo úplně nejzvláštnější a nejpodivnější… Když mu Emmett vklouzl jazykem do pusy a ještě víc ho k sobě přitáhl, najednou Keithův mozek totálně vypnul. Snad poprvé v životě nic neříkal, ani nechtěl, ani snad nemohl. Jako by konečně zamrzl. A to byla euforie.

Zbytek těla naopak hořel.

A pak přišla TA chvíle. Ta chvíle, kdy se rozkrokem otřel o Emmetta, a to už bylo příliš. Všechny ty pocity se prostě nedaly zvládnout, aniž by nezešílel.

„Už bych vážně měl jít spát!“ vyhrkl Keith a prudce od sebe Emmetta odstrčil. Srdce mu přitom chtělo vyskočit z těla, možná právě uběhlo maraton, nebo ještě dál, a bylo strašně těžké v klidu dýchat.

Stejně jako vstát, nevypadat přitom jako totální idiot a odejít k sobě do pokoje.

Bylo by úžasné, kdyby to dokázal.

Jenže sotva udělal čtyři kroky, mozek rozmrzl a v Keithově mysli se ozvalo hlasité CVAK a všechno, co bylo alespoň na okamžik utlumené, teď křičelo hlasitěji než kdykoliv jindy.

Posrané nutkání.

Které tvrdilo…

Ale to snad nemohlo myslet vážně.

Políbil Emmett! Políbil ho a pořád ho cítil na rtech, ale najednou mu mozek tvrdil, že jednou to není dost. Že brzo umře. Teda… Oba umřou. Pomalou bolestivou smrtí. A přitom stačí tak málo, aby tomu Keith zabránil.

Za kolik trapnosti stojí za to žít? A kolik trapnosti už je moc a je lepší umřít?

„Do prdele!“ vyštěkl Keith a zastavil na místě. A i když měl Emmetta za zády, stejně tušil, že ho sleduje. Takže se na něj otočil. Udělal čtyři rozpačité kroky zpátky, aniž by doopravdy pohlédl do hnědých, psích očí.

„Potřebuju… Potřebuju ještě…“ Rozhodně pro něj nebylo snadné zrovna o tohle žádat. Nic nebylo snadné, ale tohle byla opravdu chuťovka. Žádat kluka, ke kterému něco cítil, aby ho políbil… Ne jednou. Ne dvakrát. Ne třikrát.

Čtyřikrát.

Polib mě čtyřikrát!

Je to přece jen pusa.

„Panebože! Potřebuju ještě tři pusy!“ vyhrkl úplně rudý v obličeji.

Emmett vypadal napůl konsternovaně a napůl pobaveně. Ale jen vteřinu. Pak zaklonil hlavu a našpulil rty. Bezstarostně. Keith se mohl sehnout a ty tři pusy si vzít. Tentokrát v nich nebylo nic vášnivého, byly spíš rychlé a účelné.

Po poslední z nich nutkání konečně povolilo.

„Dobrá výmluva, jak dostat další,“ zamumlal Emmett.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥