Szabi

Kocovinu nikdy neměl, takže čistě teoreticky netušil, jaký je to pocit. Ale když otevřel oči, připadalo mu, že takhle nějak určitě musí bolet. Ačkoliv nepil. Kocovina nakonec asi nemusela být jen z alkoholu, on ji měl z Emmetta.

Ten ještě pořád spal. Ruku měl přehozenou přes Keithe a klidně oddechoval. Nepohyboval víčky, takže možná v ten okamžik nesnil, ale bylo vidět, že ho jen tak něco neprobudí.

Keith jeho ruku odsunul a vylezl z postele.

Stál pod sprchou a zíral upřeně před sebe.

Nakrmil Tribi.

Vyčistil si zuby.

Vyčistil si zuby.

Vyčistil si zuby.

Vyčistil si zuby.

Hodil na sebe sportovní kalhoty a sebral mikinu.

Na ledničce zkontroloval rozpis směn, podle kterého měl mít dneska Emmett od jedné odpolední, a bylo teprve před jedenáctou. Jenže Keith měl trochu strach, že by se mohl kdykoliv probudit, a proto rozhodl, že bude lepší do jedné vypadnout z bytu.

A mít čas na přemýšlení.

Nebo spíš nemít čas na mluvení s Emmettem.

Venku byla docela zima, taky byl začátek prosince, ale dneska na rozdíl od předešlých dní mrzlo. Keith vytáhl z kapsy šálu a čepici, ale skoro okamžitě mu došlo, že rukavice měl v druhé bundě, což bylo na prd, protože tím pádem nemohl zavolat Malině nebo rodičům a zabít tím nějaký čas.

A Alf odjel na víkend domů, takže nemělo smysl mu psát.

Procházel ulicemi, nikam moc nespěchal a čas byl absolutně proti němu, protože po hodině chůze zjistil, že uteklo jen dvacet minut. A i když ruce schoval do kapes, měl je tak zmrzlé, že ho bolelo hýbat prsty. A tak zamířil ke školní knihovně, a protože měl umručenou náladu, zamířil k ní rovnou čtyřikrát.

Hned v hale si chtěl v automatu koupit čaj, i když šlo spíše o obarvenou vodu, ale zjevně dost oblíbenou vodu, jelikož byla vyprodaná. Tak vzal kafe, a protože mu bylo všechno tak trochu ukradené, ve vedlejším automatu koupil čokoládovou tyčinku.

S tím odešel do prázdné studovny a vybral si červenou pohodlnou sedačku.

Usoudil, že tady do jedné hodiny přežít dokáže.

Asi by pak byla sranda, kdyby Emmett došel k názoru, že je mu špatně a obvolal lidi z práce, aby si s ním někdo vyměnil směnu.

Jednou se s ním stejně budeš muset vidět, napadlo okamžitě Keithe. Ale hned za tím přišla další myšlenka a i ta naštěstí dávala smysl. Lepší později. Aspoň budeš mít čas vymyslet, co řekneš.

Začínaly mu roztávat prsty, což docela štípalo, proto jimi zahýbal. Sebral horký kelímek a čekal, až to přejde. Trochu upil. A nutkání došlo k názoru, že nemusí řešit, co řekne, až uvidí Emmetta, protože stejně během několika krátkých okamžiků umrzne.

Horké kafe přece nemá šanci mu pořádně rozproudit krev a zachránit ho. Nesmysl.

Ale dřepy by mohly.

Dřepy? To je přece šílenství. Kolik?

Čtyři.

Vstaň. Rychle. Než bude pozdě. Než přijde chvíle, kdy už to nepůjde zvrátit.

Navzdory tomu, že to byla naprostá hloupost a čtyři dřepy by ho jen tak nezachránily, vstal. Natáhl ruce před sebe a dřepl. Podruhé, potřetí a…

„Keithe?“

Keith ten hlas okamžitě poznal, ale trvalo mu přesně jeden dřep, než ho dokázal zařadit. „Chelsie?“ vyhrkl rychleji, než stihl sám sebe zastavit. Pohlédl na ni a… byl tak unavený. „Chelsie, Chelsie, Chelsie,“ dodal bez nějakého vysvětlení.

„Keithe?“ zopakovala zmateně, ale naštěstí ne stylem bože, to je totální magor, raději se od něj budu držel dál. V ruce držela tři obrovské bichle. Vešla s nimi do studovny a hodila je na stůl u sedačky. Hned vedle čokoládové tyčinky. „Co tady děláš?“

„Dřepuju. Zcela evidentně. Copak tys ještě nikdy nešla v sobotu dopoledne do knihovny zadřepovat si?“ pronesl Keith překvapeně. Konečně mu začalo být teplo, a tak sundal bundu a hodil ji na opěrku. Pak si sedl.

Chels vzala místo naproti němu v tmavě zeleném křesle. „A proč myslíš, že jsem dneska tady? Ty knížky mám jako zátěž, abych víc potrénovala. Ne asi.“

„Ty vogo, tak to seš v tréninku mnohem dál.“

Usmála se, ale nic na to neřekla, a tak bylo chvíli úplné ticho. A jestli myslela, že tím Keithe rozmluví, tak chyba, chyba, chyba, chyba. Keith sevřel rty pevně k sobě a zíral jí do očí, prakticky bez mrkání, odhodlaný neuhnout, protože to by pak mohlo znamenat, že…

Uhnula ona, ale stejně měl pocit, že prohrál, protože podle jejího výrazu mu připadalo, že ví. Možná ne přesně, nic konkrétního, ale evidentně nebyla hloupá. „Je všechno v pořádku?“ promluvila.

„Jasně,“ pokrčil Keith rameny.

„Vážně? Vypadáš děsně unaveně,“

„Jo, no, v noci jsem toho moc nenaspal,“ přiznal a rozdělal čokoládovou tyčinku, ale místo toho, aby ji snědl, spíš na ni koukal. Teď mu připadalo hloupé, že ji rozdělal, protože měl v plánu ji sníst sám, tajně. Ale před Chels to bylo jako přiznání před celým světem, že to nezvládl.

„Já taky moc ne. Do půlnoci jsem psala seminárku a pak jsem si chtěla jen na chvíli odpočinout a zapnula Diablo a ve čtyři ráno jsem měla menší hádku sama se sebou, že jsem mega kráva, a šla jsem spát. Cos dělal ty?“

Tohle byl největší problém na Chelsie. Byla tak neuvěřitelné milá a přátelská a všechno, co řekla, znělo tak přirozeně a zúčastněně, že by s ní Keith klidně mluvil a mluvil, řekl jí úplně všechno a vůbec by mu nepřišlo zvláštní, že ji skoro nezná.

„Hrát Diablo sám je docela nuda,“ odvětil. 

„To je fakt. Měla jsem ti zavolat, aby ses přidal. Tak dneska v noci?“

„Dneska v noci budu spát.“

Přikývla. „A já dopisovat seminárku.“

Bál se, že by mohla nastat další chvíle ticha, tak rychle vypálil: „Na jaké téma?“ Ačkoliv ho odpověď zase tolik nezajímala. Na vysoké totiž zjistil, že úplně každý student má zrovna psát nějakou práci.

„Zobrazování žen v motorsportu.“

„Hm,“ pokýval hlavou. „Co že to studuješ?“

Chelsie se upřímně zasmála, skoro jako by řekl vážně hodně dobrý vtip. „Lingvistiku a queer studia.“

„Queer studia?“

„Studia zabývající se sexuální orientací a genderovou identitou. LGBT.“

No jistě.

Keith ze sebe vydal hlasité tss, zaklonil hlavu a zátylkem se opřel o opěrku.

„Jak jako tss? Máš snad proti tomu něco?“ odsekla Chelsie a v obranném gestu zkřížila ruce na hrudi.

„Ne, je mi jedno, co studuješ. Vážně.“

„Myslela jsem, jestli máš něco proti LGBT.“

To byla zajímavá otázka a Keith měl tendenci nad tím vážně uvažovat. Na střední měli ve třídě lesbu, ale dohromady spolu prohodili možná dvacet slov. A jinak Keith nikdy nepřemýšlel, co si konkrétně o tomhle myslí. Nezastával žádné stanovisko, vesměs hlavně proto, aby ho nemusel zastávat hned čtyřikrát.

Ale teď by možná stálo za to nějak rozhodnout.

„Nevím,“ odpověděl popravdě.

„Ty nevíš, jestli jsi homofob?“ uchechtla se Chelsie, ale mluvila opatrně. Bylo jasné, že špatná odpověď by pro ni znamenala konec možného přátelství.

Keith zavrtěl hlavou. „Ne, já… Vlastně nevím, jestli nejsem gay,“ vydechl popravdě.

Chelsie vykulila oči. „Co?“

Pokrčil rameny. A nešťastně kousl do tyčinky.

„Počkej, počkej! Tohle mi nemůžeš jen tak říct a pak mlčet! Ty si myslíš, že jsi gay?“ pronesla a přitom se naklonila blíž. Nejspíš aby jí nic neuniklo a Keith by rád udělal to samé. Naklonil se sám k sobě a zkoumal každý náznak, pokud by mu to přineslo odpovědi.

„Já fakt nevím,“ zopakoval. „Ale asi ano, protože… Přemýšlím nad tím už pár dní a asi jsem zamilovaný do kluka.“

Neznělo to tak šíleně, jak původně předpokládal. Až do dneška sice nemyslel, že tuhle větu někdy řekne, ale když už na to přišlo, nebylo to divné ani nemožné. Nevzbudilo to v něm žádné nutkání.

Takže asi dobrý.

Na druhou stranu… Určitě nezáleželo na tom, že šlo o kluka, ale že šlo o něj. To v něm nutkání vzbuzovalo. Třeba skočit pod vlak.

„Jde o Alfa nebo o Emmetta?“ vypálila Chelsie bez zaváhání.

„Co?“ vyhrkl. „Jak tě napadl… Ne! Teda…“ Propaloval ji pohledem a netušil, jak zareagovat, a tak na ni jen zíral a mlčel.

„Oba víme, že u vás doma to bylo trochu zvláštní. A já si teď říkám, jestli jsi tam Emmetta nechtěl jen proto, aby dělal stěnu mezi tebou a Alfem. Aby nebylo poznat, co k němu cítíš.“

Keith rychle zavrtěl hlavou. „Ježišmarja ne! Já přece nejsem zamilovaný do Al… do něj! U nás doma šlo o úplně něco jiného, co s tím vůbec nesouvisí.“

„Takže Emmett,“ pochopila Chelsie a spokojeně vydechla. Což Keith dokázal pochopit, protože bez ohledu na to, že mezi ní a Alfem ještě k ničemu nedošlo, ti dva k sobě patřili.

„Takže Emmett,“ souhlasil Keith. „Emmett, Emmett, Emmett.“

Ze všech lidí na světě…

Zatím měl pocit, že byl zamilovaný jen jednou a to mu bylo třináct a spolužačka měla nádherné, dlouhé vlasy. Navíc do ní byli zamilovaní všichni kluci ve třídě. A od té doby už pak nic moc necítil, protože s přechodem na střední se jeho stav zhoršil a on nastoupil na behaviorální léčbu, takže ho zajímaly úplně jiné věci.

Třeba zásuvky. Z těch mohl zešílet.

Takže čistě teoreticky toho o lásce a zamilovanosti moc nevěděl. A taky to Chels řekl.

„Možná ho mám jen rád. Možná s ním prostě trávím hodně času. Na střední jsem byl spíš samotář a Emmett… Emmett, Emmett, Emmett je po dlouhé době první člověk, se kterým podnikám spoustu věcí. Co když je to jen…“ pokrčil rameny.

„A on?“

Věděl, jak tu otázku myslela, ale upřímně netušil, jak reagovat. A odpověď nejspíš neznal ani Emmett. Asi totiž neexistovala. „Je to hodně komplikované.“ Ukousl tyčinku, ale čokoláda mu v puse rychle hořkla. Takže polykal doslova z donucení.

„Chceš si o tom promluvit?“ navrhla Chelsie.

Zavrtěl hlavou. „Asi spíš ne.“

Ušklíbla se a vydala zvuk, něco jako pche, které vyznělo rozhodně pohrdavě.

„Co je?“

„Nic.“

„No něco evidentně jo, když děláš pche!“ napodobil ji.

Rozhodila proto rukama. „Já jen, že to je typické. Kdyby ses vyzpovídal, bylo by ti líp, ale v dnešní společnosti se na tohle nehraje. Nene. Jen si to v sobě dus, hlavně nikomu nic neříkej, to by se ti mohlo totiž ulevit.“ Nadzvedla obočí, spokojená sama se sebou, protože… No jistě, měla trochu pravdu a to Keithe fakt štvalo.

„Nechci tě tím obtěžovat, jasné?“

„Ale ne, klidně mě tím obtěžuj. Já jsem vlastně docela zvědavá.“

Chvíli na ni koukal a během vteřiny došel k otázce: Proč vlastně ne? Nakonec komu jinému by o tom měl říct? Malina byla na podobné řeči moc mladá, rodiče staří a Alf… Nevěděl, jak by na něco takového reagoval, a navíc existovalo úplně jiné téma, o kterém by si s ním měl asi hodně brzo promluvit.

„Fajn. No tak jo,“ souhlasil.

Jediné, co vynechal, bylo to, o čem Emmett v noci mluvíval. A že brečel. Jinak jí řekl všechno. Úplně všechno. Ze začátku byl rozhodně nervózní, ale pak z něj slova plynula naprosto přirozeně. Vstal a začal chodit po studovně tam a zpátky, gestikuloval a rozčiloval se, když vysvětloval, jak naštvaný a frustrovaný včera v noci byl.

„A potom?“

„Potom mi dal pusu. Jen takovou malou a hned se odtáhl, ale já…“ Zmlkl. Přešel zpátky k sedačce a sedl si na opěrku. „Bylo mi s ním dobře od první chvíle. Rozuměli jsme si a hlavně byl vždycky úplně v pohodě, když šlo o moji nemoc. Neřešil, když jsem dělal šílenosti a já si s ním připadal poprvé v životě normální. Byl jsem za ním v kavárně, na jídle, bowlingu, v kině… Já vím, že tobě to připadá obyčejné, ale já to bral jako malá vítězství, protože jsem se všem těm místům roky vyhýbal. A najednou… A pak za mnou přišel poprvé do postele. A držel mě kolem pasu a já skoro celou noc nespal a myslel na to, že je to vlastně příjemné.

Kdyby nebylo Alfa, Alfa, Alfa, Alfa, což zní asi zvláštně, ale nebýt kamarádství mezi námi, nedošlo by mi, že s Emmettem, Emmettem, Emmetem, Emmettem je to úplně jiné. Že přemýšlím nad tím, jak ho držím za ruku, hladím ve vlasech, dotýkám se ho… Takže když mi dal včera pusu, bylo pro mě hrozně těžké držet se dál. I když jsem věděl, že je opilý a normálně by asi nic takového neudělal. Ale já ho musel… Musel jsem ho políbit. Chtěl jsem prostě víc.“ Zavřel oči. „A teď na to nedokážu zapomenout.“

Chelsie pozorně poslouchala, teď však vzdychla a zněla vyloženě lítostivě. „Tohle bude totálně otřepaná a odfláknutá rada, ale věř mi, že je to jediná a správná rada. Promluv si s ním o tom.“

Keith vyvalil oči a rozesmál se. Jen trochu hystericky. „S Em… Ty žertuješ.“

„Ne.“

„Nemůžu si s ním promluvit. Nemůžu mu říct, že jsem z něho hotovej!“

„Proč ne?“ Protočila očim, čímž Keithe akorát naštvala.

„Protože tím by naše přátelství definitivně skončilo! Co myslíš, že by řekl? ,Hej! Tak pojďme to spolu zkusit? Já sice do teď spal s holkama a hlavně nejsem na vážné vztahy, ale víš co? Ty a to tvoje OCD mě fakt rajcujete!‘ Asi těžko! Akorát by se ode mě držel dál.“

„To on leze do postele tobě,“ podotkla Chels.

„A já mu chodím v noci kontrolovat zásuvky.“

„To ale není to samé. Nepředstírej, že jo. Podle toho, co jsem viděla u vás doma, vím, že tě má taky hodně rád. Jinak by ze sebe nedělal takového šaška. A on ti dal pusu jako první.“

Dopil studené kafe a hleděl na dno kelímku. Pořád ho trochu bolela hlava, ale to bylo skoro nic, zanedbatelné, oproti tomu, co vyvádělo srdce, když pomyslel na Emmetta. Teď třeba bušilo jako splašené při představě, že by s Emmettem mluvil na rovinu.

Hej, Emmette, od té první noci, cos mě držel, na tebe myslím.

Při všem.

Bylo to stejné jako kterékoliv jiné nutkání. Posedlost. Představa Emmetta mu pořád vyskakovala v hlavě, až z toho šílel, ale takhle jeho mozek prostě asi fungoval.

„Ty mu stejně nic neřekneš, že ne?“ Chelsie popadla jednu z knih a položila si ji do klína.

Zakroutil hlavou a omluvně se usmál. Nehtem rýpal do kelímku, až mu rupl v dlani, proto ho hodil na stůl a místo toho sebral nedojedenou tyčinku. „Můžu tě o něco poprosit?“ dostal ze sebe a nervózně vzhlédl.

Chelsie přestala listovat knihou. „No?“

„Mohla by sis všechno, co jsem ti dneska řekl, nechat pro sebe?“

„Aha! Takže chceš, abych Alfovi lhala,“ pochopila. Ale úplně špatně.

„Když to řekneš takhle, tak zním jak hovado. Vážně očekáváš, že se Alf, Alf, Alf, Alf jen tak sám od sebe zeptá: ,Neřekl ti náhodou některý můj kámoš v nedávné době nějaké tajemství, které nevím?‘“

„A co když řekne něco ve smyslu: ,Nepřijde ti náhodou některý můj kámoš úplně mimo?‘“

Keith nechápavě pokrčil rameny. „Tak mu řekneš pravdu. Že všichni.“

Tohle Chelsie rozesmálo, takže nakonec souhlasně přikývla. „No tak fajn. Nic mu neřeknu. Ale nechápu, proč před ním tajíš, že máš OCD. Vždyť… přece není blb, aby se kvůli tomu na tebe vykašlal. To je totální nesmysl.“

„Jo, já vím. Na začátku jsem mu to neřekl, protože jsem zaváhal. Nechtěl jsem, aby byl jen zdvořilý a pak už se mnou další den nepromluvil. Jenže časem jsem věděl, že jsem propásl tu dobu, kdy bych to mohl jen tak zmínit a neznělo to divně. Navíc… líbí se mi, že mám někoho, kdo to neví a nemá tendenci na to myslet.“

„Víš, na co myslím já, když to teď vím?“

Keith nejistě pokrčil rameny. „Ne?“

„Že seš totální pako, ale ne vinou OCD. Už chápu, proč si s Alfem tak rozumíte. Jste úplně stejní. Srandičky, srandičky, ale jak dojde na věc, najednou jste naprosto nenápadní,“ pronesla klidně a vstala. „Furt čekám, kdy mě Alf políbí, ale že se Emmett od tebe dočká dřív, to bych teda neuhádla. Jestli seš kámoš, řekneš mu, aby to udělal co nejdřív.“

„Kámoš? No já ti nevím. To bych už měl kámoše tři a takový nápor… Na to nejsem připravený,“ odvětil s úsměvem na tváři. Ale jako vždy… Chelsie ho docela klidně setřela.

„Emmett ale tak úplně kámoš není, že? Takže myslím, že to se mnou ještě zvládneš!“ Sebrala zbývající dvě knihy a pohodila hlavou, což s krátkými vlasy vypadalo docela legračně. „Nechám tě tady dál dřepovat. Já musím na tu seminárku, jinak z toho zešedivím. Měj se.“

A odešla. Aniž by Keith stihl cokoli dalšího říct.

****

Emmett doma nebyl, takže přece jen odešel na směnu.

V tom případě měl Keith nějakých šest hodin na to, aby vymyslel, co řekne, až se spolu uvidí. Jestli teda Emmett půjde z práce rovnou domů. Existovala reálná šance, že to nejdřív vezme přes bar přímo do Keithovy postele.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥