Szabi

Úkol zněl jasně. Vyhodit všechny knihy, které byly špinavé, roztrhané, pokreslené nebo jinak zničené. Jenže problém byl v tom, že profesor Robinson se o svoje knihy staral s úctou a přehnanou pečlivostí, takže všechny do jedné byly ve vynikajícím stavu.

A když Keith přece jen našel jednu s povolenou vazbou a chtěl ji dát na hromadu K VYHOZENÍ, Robinson ji zachránil se slovy, že umí povolené vazby opravovat. Aby to dokázal, rovnou zasedl k psacímu stolu, ze šuplíku vytáhl sadu – nejspíš na opravu povolených vazeb – a dalších dvacet minut strávil shrbený nad knihou.

Keithovi byl tenhle postup docela příjemný. Každou knížku tak mohl prolistovat, nikam nespěchal a beztak by mu nejspíš bylo líto, kdyby měl rozhodnout, že zrovna tato kniha a tento příběh skončí v koši.

Profesor Robinson měl navíc k úplně každé knize nějakou historku. Byl jak nekonečná studnice příhod.

Tak třeba.

Zvedl humoristický román Ten mizernej Bucky Dent!

„To jsem se tak jednou šel projít a skončil jsem ve starém antikvariátu na konci Franklinovy ulice. Je to takový malý krámek. A řekl jsem si, že koupím knihu, kterou mi prodavač sám nabídne. Bez ohledu na to, co to bude. Tak jsem vešel a za pultem stál strašně obrovský chlap, určitě přes dva metry a já se možná maličko zalekl, ale přesto jsem řekl… Už přesně nevím, ale něco ve smyslu: Dobrý den, chtěl bych si koupit knížku. Je tady nějaká, kterou byste mi doporučil?

A on: Co by to jako mělo bejt?

Já: Tak třeba něco, co se vám líbilo.

A on na to reagoval zvednutým ukazováčkem. Že tam něco takového vážně má a že mi tu knížku najde. Čekal jsem tedy u pultu, zatímco on se přehraboval v regálech a byl jsem trochu nervózní. Ale příjemně. Těšil jsem se. Když totiž řekneš lidem, aby ti něco doporučili, něco, co je opravdu zasáhlo, dostaneš se k úžasným příběhům. Takovým, o které v knižních katalozích nezavadíš.

A on donesl přesně tuhle knížku. Ten mizernej Bucky Dent! Přitom bych ho tipoval na nějakou scifárnu. Prý ji vždycky četl na záchodě, a jakmile ji dočetl, zavolal svému otci, aby mu řekl, že ho má rád. To jsem tenkrát úplně nechápal, ale abych to vysvětlil, je to příběh o synovi a nemocném otci. Někdy je to smutné, ale někdy i veselé.

Takže tahle kniha je pro mě hodně důležitá. Vždycky když se na ni podívám, vzpomenu si, že mám zavolat tátovi a říct mu, jak moc ho mám rád. Stejně jako to dělal ten prodavač v antikvariátu. Kdybych se jí zbavil, určitě bych tím zapomněl i na tuhle vzpomínku. Co myslíš?“

Keith z toho byl trochu v rozpacích. „Tak já ji dám na hromadu ROZHODNĚ NECHAT, profesore,“ pronesl a rovnou ji tam položil.

„Tady v kabinetu mi můžeš říkat klidně Harry. Jestli ti to teda není nepříjemné.“

„Vlastně,“ začal Keith. „Raději bych zůstal u profesora. Jména mi většinou dělají problém. Musím je čtyřikrát zopakovat.“ 

„Aha, no jistě. Profesor je vlastně taky fajn. Ačkoliv čistě teoreticky profesor nejsem. Mám Ph.D. Správně by mělo být jen doktore, ale to je… dost zvláštní. Vždycky, když mě někdo osloví doktore, mám pocit, že bych si měl dát kolem krku stetoskop.“

Keith přikývl. Moc netušil, co si z toho má vzít, ale i tak byl rád, že Robinson na jméně netrvá.

„Jak se ti na škole zatím líbí?“ napadlo profesora/doktora Harryho.

„Dá se to,“ odpověděl Keith neutrálně a sebral další knihu z hromady. Ale nejspíš nebyl tak neutrální, jak myslel, protože nastalo krátké ticho, a když vzhlédl, bylo vidět, že se profesor šklebí. Proto rozhodil rukama. „Oukej, není to takové, jak jsem si představoval. Nebo spíš vysnil. Tak strašně jsem se soustředil na přijímačky, že mě ani ve snu nenapadlo, jaké to tady vlastně bude. Začínám přemýšlet, jestli na to vůbec mám. Nemyslím konkrétně architekturu, ale vysokou obecně. Ten stres mě doslova ničí. Dneska ráno jsem si čtyřikrát čistil zuby, protože jsem měl utkvělou představu, že mi jinak vypadají a já nebudu moct jíst a umřu.“ Unaveně odpadl na sedačku a natáhl nohy před sebe.

Robinson přikyvoval. „Baví tě architektura?“

Keith pokrčil rameny. „Nevím. Možná by mě bavila víc, kdybych věděl, že jednou budu moct navrhovat něco… skutečného. Jenže já se dostanu maximálně k zahradním altánkům.“

Tímhle profesora rozesmál. „Tak třeba jednou budeš ten nejlepší architekt zahradních altánků na světě. A tvé služby budou velice žádané. Přemýšlíš, že bys odešel z vysoké?“

„Zatím ne. Jen bych…“ Keith vůbec netušil, proč má najednou tendenci mluvit o věcech, o kterých zatím nemluvil ani s rodiči. O kterých ani nevěděl, že ho tíží. „Chtěl bych najít něco, co pro mě bude taky tak důležité, jako jsou pro vás knížky. Hodně věcí dělám rád, ale nedokážu najít nic, co by mě vyloženě naplňovalo, protože poslední roky šlo vždycky jen a jen o moji nemoc. Jak ji vyléčit, pochopit, sžít se s ní…“

Profesor zíral upřeně před sebe a pomalu pokyvoval hlavou. Když Keith domluvil, vzhlédl. „Najít své místo ve světě je těžké pro všechny. Ty máš jen ztížené podmínky, ale neznamená to, že bys to nemohl zvládnout.“

„Nechci být jen kluk s OCD,“ zamumlal Keith a vstal, aby pokračoval v prohlížení knížek. Sebral tu nejblíž, což byl soubor dětských říkanek, a otevřel ji na první stránce.

„Počkej, mám nápad,“ pronesl Robinson a začal něco zuřivě hledat v šuplíku, takže na chvíli úplně zmizel za psacím stolem. Když po pár vteřinách zase vykoukl, držel v ruce malou knížku s černým přebalem. „Tohle je pro tebe. Knížka, která mě hodně zasáhla. Je v ní spousta filozofických otázek a krásný milostný příběh.“

****

Ještě v jednu hodinu v noci byl kontrolovat zásuvky. A nebylo to tak hrozné, protože Emmett zatím nebyl doma. Takže mohl docela klidně rozsvítit světlo, vlézt pod stůl a pak ještě klidněji odejít a zase se vrátit.

Jasně, dokázal si představit jiné věci, které by dělal stokrát raději, třeba spal, ale aspoň z toho neměl tak špatný pocit.

Tak špatný pocit, aby pak další den vyrukoval s nějakou hloupou a ohranou hláškou o záchraně života. Ačkoliv na to Emmett z nějakého důvodu přistupoval.

Keith pak hrozně rychle usnul, což vždycky považoval za vítězství, protože někdy to jednoduše nešlo. Musel nejdříve minuty a hodiny zírat do stropu a uvažovat o životě a osudu a úkolech do školy, a že ve třetí třídě řekl tohle, ale měl raději říct tamto. A tyhle myšlenkové pochody vedly k nutkáním a dalším kontrolám. Vesměs hodně nelogicky.

Ale dneska neprohrál. Dneska totiž usnul skoro okamžitě, vlastně možná spal už během kontroly. Nejspíš za to mohlo odpolední cvičení a pak učení, učení a ještě víc učení. Ne že by to dle jeho názoru vedlo k nějakému výraznému posunu. Jen tak zjišťoval další a další věci, které neumí, nechápe, nebo musí udělat.

Takže dnešní spánek byl určitě z vyčerpání.

A probuzení tím pádem bylo taky vyčerpávající.

Nebyl to sen, spíš noční můra, když Emmett opět netrefil správnou postel. Keith v tu chvíli cítil šílené zoufalství. Chtěl spát. Chtěl klid.

Chtěl, aby Emmett odešel.

„To si snad děláš srandu!“ vyštěkl, když Emmett položil hlavu na polštář a ještě se snažil zpod sebe vytáhnout peřinu. „Jsi ve špatném pokoji! Tohle není tvoje postel. Slyšíš?“

Byly teprve dvě ráno. Spal sotva hodinu od poslední kontroly.

„Sakra. Už zase?“ zahuhlal Emmett a peřinu pustil. Ale že by vstal a odešel, to ne.

„Jo, už zase. Běž k sobě!“ zaprosil Keith a znovu do něj trochu strčil.

Ze začátku to vypadalo, že Emmett poslechne. Vyškrábal se do sedu. Měl na sobě jen tričko a kalhoty a nesmrděl kouřem jako poprvé. Což bylo fajn. Na druhou stranu pořád byl opilý a ve tmě mu vlasy legračně trčely, takže to vypadalo, jako by v nich měl minimálně usídleného netopýra.

„Budu spát tady,“ rozhodl po chvíli a po tváři mu přejel spokojený výraz. Že to tak dobře vyřešil.

Keith hlasitě vzdychl. Nemělo smysl se hádat. „Tak já půjdu vedle.“ Odkopl peřinu a chtěl vstát, ale Emmett ho okamžitě zastavil.

„Ne, prosím… Nenechávej mě taky!“ vykřikl vystrašeně. Přitáhl kolena k sobě, objal je a začal… brečet.

Keith byl na pláč zvyklý, protože jeho sestra jako malá řvala furt, především vztekem. A jemu samotnému taky několikrát během těch hodně špatných dní tekly slzy proudem. Jenže slyšet brečet Emmetta, bezstarostného, klidného, flegmatického Emmetta takovým způsobem – nešťastně, zoufale a především beznadějně – bylo srdcervoucí. A Keith během jedné vteřiny okamžitě zapomněl na všechen vztek.            

„Dobře. V pořádku,“ vydechl. Položil ruku na Emmettova záda a trochu se k němu naklonil, takže mu mluvil skoro do ucha. „Zůstanu tady.“

Emmett se k němu okamžitě stulil do klubíčka. Keith se s ním proto svalil do lehu a pořád ho přitom držel a hladil po zádech. Druhou rukou se mu podařilo sebrat peřinu a oba je přikrýt. Zůstali tak ve zvláštní pozici, natisknutí těsně u sebe.

Emmettovy vzlyky neustávaly, akorát byly tlumenější. „Řekla, že se vrátí za hodinu, ale byly to dny. Světlo v místnosti se měnilo a v noci tam byly stíny. Bál jsem se věšáku. Ve dne jsem věděl, že nemůžu nikam chodit a křičet, a v noci jsem měl takový strach, že jsem chtěl… Ale nešlo to. Byly to dny a v létě bylo horko. Měl jsem zakázáno otevírat okna.“

Byl opilý a jeho myšlenky nesourodé a zmatené.

A tak děsivé.

„Nikdy nikoho neměla a já měl jen ji. Vždycky plakala a řekla, že už neodejde. Jenže nakonec vždycky odešla. Řekla, že je to na chvíli. Tolik jsem se bál, že zase odejde, tak jsem si lehal ke dveřím jejího pokoje. A někdy nebylo nic k jídlu… Mám rád kafe, protože kafe jsme měli vždycky. Chápeš, co to znamená, mít něco vždycky, a přitom nikdy nemít nic? Trvalo to dlouho, protože dny, kdy nebyla doma, byly ještě delší.“

Natiskl se ještě blíž ke Keithovi a s každým dalším slovem byl klidnější a klidnější.

Voněl vínem.

„Kreslil jsem na zdi a jí se to moc líbilo, ale občas se ptala, kdo to udělal. Občas zapomněla, že jsem to byl já. Že tam žijeme spolu.“

Keith automaticky pohladil Emmetta po vlasech a pohlédl mu do očí.

Přál si říct něco, co by všechno nějak shrnulo a dalo tomu význam. Aby pak oba měli pocit, že se tím něco zlepšilo. Chtěl opravdu pomoct.

Jenže… ani po čtyřech hlubokých nádeších žádná převratná myšlenka nepřišla. A on si připadal tak hloupě a nepatřičně, že nedokázal správně reagovat.

Nebo alespoň nějak reagovat.

„Máš neuvěřitelně krásné oči,“ zašeptal Emmett.

Keith si uvědomil, že byl na okamžik mimo a Emmett mezitím nejspíš přepnul. Měl sice červené oči a jednu zapomenutou slzu na tváři, ale jeho výraz byl teď úplně jiný. Soustředěný a přítomný.

„Ty taky,“ pronesl Keith.

Bylo úplně ticho, což působilo zvláštně, protože vždycky šlo něco slyšet.

Třeba jak Tribi chroupá seno.

Jak venku projíždí auta.

Relé výtahu.

Hučení ledničky.

Bušení srdce…

Ale teď nic. Úplné ticho a Keith si uvědomil, že zapomněl dýchat a že mu pohled spadl z Emmettových očí na rty. Protože…

Bože, na tohle by přece neměl myslet, přestože mu Emmett položil ruku na bok a pohnul palcem, takže sjel z trička na holou kůži.

Neměl by na to myslet, ale jeho tělo na to myslelo úplně celé. Každou částečkou. Zavřel proto oči a v duchu počítal. Ale došel jen ke čtyřce, když na svých rtech ucítil ty Emmettovy. Překvapeně otevřel oči, ale v ten moment už se Emmett odtáhl. Čistě teoreticky to mohl být jen… sen. Hodně krátký a šílený sen.

A stačilo nedělat nic a prostě to přejít, ale atmosféra v pokoji byla zvláštně naléhavá a Keith najednou netušil, co vlastně dělá. Nebo možná jen nechtěl tušit. 

Chytil Emmetta za zátylek a přitáhl ho k sobě.

A pak se líbali.

Nejspíš dlouho, protože druhý den Keithe bolely rty. A pořád na sobě cítil všechny doteky, jemné a opatrné. Hlazení po zádech a bocích, prsty ve vlasech, chvění…

Když se Keith ráno vzbudil, nepamatoval si, jak a kdy usnul. Nepamatoval si, co celý večer studoval, dokonce ani netušil, o čem s Robinsonem mluvil. Všechno se tak nějak rozplynulo.

Ale pamatoval si Emmetta.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥