PRAVIDLO ČÍSLO DEVĚT:

PRAVIDLO ČÍSLO DEVĚT:

NEVĚŘ

šíleným čarodějnicím

Zvoní mi mobil. Pořád dokola a je to nesmírně otravné. Nejprve ho docela dlouho ignoruju, vracím se zpátky do snu o jablkovém koláči, ale nakonec nevydržím a otevřu oči.

Nejsem u sebe v pokoji. Což vím skoro okamžitě, protože u mě nebývá po ránu tolik světla. A čerstvý vzduch.

Okno je otevřené a záclona povlává ve větru. Venku svítí slunce. Nad tím okamžitě ohrnu nos, protože spíš patřím mezi jedince, co milují podzim. Naprosto zbožňuju déšť a bahno a hnijící listí s smrad dýní a depku a zmar… Jsem přesně ten typ, co z dešťových kapek kreslí oběšence a říká tomu umění.

A ne, ten mobil magicky zvonit nepřestal.

Vylezu z postele, vstanu a okamžitě spadnu zase zpátky. Zadek bolí jako čert. Třikrát za sebou nebyl moc dobrý nápad. Takže mi ještě nějakou dobu trvá, než zkusím vstát podruhé.

Na nočním stolku stojí digitální hodiny. Ukazují jedenáct třicet, což znamená, že jsem jen těsně nestihl dojít do školy. Rozhodnu se počkat, než třicítka přeblikne na čtyřicítku a mezitím…

Spal jsem s Kanem.

Ne, takhle to v moji hlavně nezní. Spíš je to něco jako: PANEBOŽE, JÁ SPAL S KANEM!

Tvářím se neutrálně, jakože o nic nejde, ale ve skutečnosti je to jako bych měl každou chvíli vybuchnout. Protože… Já s ním spal!

A jsem v jeho bytě.

Nakonec vstanu už ve třicet devět, protože jsem neuvěřitelně zvědavý a chci o něm vědět víc, nebo rovnou všechno. V ložnici nemá skoro nic. Jen manželskou postel a velkou bílou skříň, ve které má hezky naskládané oblečení, ale není to žádná OCD úchylka.

Vejdu do obýváku spojeného s kuchyní, kde jsme včera…. Dvakrát! A zrak mi okamžitě padne na jídelní stůl. Dojdu k riflím, které leží přehozené přes židli, a z kapsy vytáhnu mobil. Je tam jen šestnáct nepřijatých hovorů od Felixe. Bezva.

Vytočím ho, a zatímco telefon zvoní, procházím bytem. Je strohý. Nikde žádné obrazy, ani serepetičky. Jen telka, noťák, činky a pár knížek. Vesměs detektivky. Jediná věc, díky které to tady vypadá jako domov, jsou barevné polštáře na sedačce.

Do kterých mě včera Kane hodil.

A pak ten příšernej lustr.

Na který jsem zíral, když…

„Damiene!“ přeruší mi Felix myšlenky. Jeho hlas zní naléhavě a úlevně zároveň. „Bože, kurva, myslel jsem, že se ti něco stalo, když ses ani ty dneska neozval.“

Vyskočím na linku a hraju si lístečkem, který tu Kane nechal.

Jsem v práci. Nepřijdu dřív než v sedm.

Hezky strohé na někoho, kdo včera třikrát vystříknul.

„Jsem v pohodě,“ uklidním Felixe. „Trochu jsem zaspal. Promiň.“ Teprve potom mi dojde, co doopravdy říká. Že… „Počkej, co myslíš tím: Ani ty ses dneska neozval?

Nejprve je nějakou dobu ticho. Slyším Felix přerývané dýchat. „Není to divné, že se neozval? Naposledy jsem ho viděl v úterý večer, když jsem ho šel doprovodit domů a pak nic. Já…“

Zavřu oči a zhluboka vydechnu. Poslední vteřina předtím, než začnu jednat.

Jedna.

A je pryč.

Seskočím z linky. „Oukej. Kde seš teď?“

„V parku. Doufal jsem, že sem alespoň jeden z vás dojde.“

V rychlosti na sebe házím oblečení a posbírám věci. Mobil držím u ucha ramenem a snažím se zároveň s tím i přemýšlet. Což mi po včerejší noci dělá problémy. „Tak jo. Sraz u Bradova baráku. Budu tam do půl hodiny.“

„Dobře,“ souhlasí Felix. Je mi jasné, že má strach.

Já ho mám taky.

„Felixi?“ vyhrknu rychle.

„No?“

„Bude to v pohodě.“

Neodpoví. Jen chvíli hlasitě funí a poté zavěsí. Je to proto, že nechce, abych ho slyšel brečet.

Z bytu vyběhnu bez rozloučení. Kane nenechal žádné instrukce, tak za sebou prostě jen zabouchnu, seběhnu po schodech a řítím se ulicí ke krizovému centu a poté doleva. Ke starému, ztrouchnivělému domu.

Přes cestu za keřem najdu stát Felixe. Ještě teď má červené oči, ale už je klidnější. Vždycky takhle reaguje na stres.

Jakmile mě uvidí, okamžitě mi skočí kolem krku. „Ahoj.“

„Viděls někoho?“

Zavrtí hlavou a společně pohlédneme k Bradovu domu. Nebýt toho, že je celá situace kurevsky na hovno, připadalo by mi legrační, že připomínáme dva špiony z béčkového filmu.

„Ne, ale vsadím se, že je ta stará rašple doma. Co budeme dělat?“

Těkám pohledem mezi domem a Felixem, jako bych měl od jednoho z nich dostat nápovědu. Jenže nakonec jsem to já, kdo musí nějak rozhodnout. „Srát na to,“ vydechnu.

„Cože?“ Felix nechápavě zavrtí hlavou.

„Slyšels. Srát na to!“ vykřiknu. „Neděláme nic špatného. Chceme jen zachránit kamaráda!“

A čistě teoreticky mám pravdu. Bohužel v praxi to moc nefunguje. Když jsme mu pomáhali minule, bába na nás zavolala policajty a těm jen stačilo zjistit, že trpíme Syndromem prvního zakopnutí a čekala nás cesta policejním autem za rodiči.

„Já…“ Felix ustoupí stranou.

Je vidět, že by chtěl udělat pro Brada všechno možné, ale má strach. Proto mu položím ruku na rameno a tím nejautoritativnějším hlasem rozkážu: „Počkáš tady. Vyřídím to.“ Okamžitě mu na očích vidím nesouhlas, proto pokračuju: „Poslouchej mě. Je to stará bába, těžko něco zmůže. Prostě tam vběhnu, popadnu Brada a jdeme. Klidně ať zavolá policajty, je mi to jedno! Co mi asi tak můžou? Ale ty bys z toho měl doma průšvih a úplně zbytečně.“

Váhá docela dlouho, ale nakonec přikývne. Vyjdeme spolu zpoza keře a doprovází mě až k plotu. Přešlapuje z nohy na nohu a nejistě se rozhlíží kolem, zatímco já vystoupám po schodech k hlavnímu vchodu a zabouchám.

Netrvá ani minutu, než stará bába dokulhá ke dveřím a malou škvírou nahlédne, kdo stojí venku. Využiju její pomalosti a rozrazím dveře, takže klopýtne a zády dopadne na konferenční stolek.

„Ty zpropadenej uličníku!“ zahuláká skřehotavým hlasem. Je to přesně ten typ důchodce, kterého potkáte venku a zjihne vám srdce. Chudák nemohoucí babička. Ale ve skutečnosti je to ta nejhorší megera na světě.

„Jdu pro Brada!“ odseknu a projdu kolem ní. Nejsem tady poprvé, vím kudy jít, proto proběhnu chodbičkou kolem dřevěných schodů k černě lakovaným dveřím, ze kterých se odlupuje barva. A mají zrezivělou kliku, ale chybí klíč.

Asi se ta čarodějnice od minule poučila. 

Vrátím se tedy do předsíně. Stojí u předpotopního telefonu, pevná linka s dlouhou šňůrou a vytáčí číslo. Jsem nasraný, brutálně nasraný, takže jí bez rozmýšlení vyrvu telefonu z ruky a zahodím. „Ty malej chuligáne! Co si to dovoluješ?! Skončíš v pekle!“

„Kde je ten klíč? KDE JE?!“

Má dlouhou fialovou zástěru se dvěma kapsami vepředu, stejnou jako nosila moje babička. Než stihne zareagovat, obě prohledám a velký kovový klíč najdu v té pravé z nich. Pokusí se mi ho vytrhnout, ale mám mnohem větší sílu.

„Za tohle budeš pykat, rozumíš? Spratku!“

Huláká spratku ještě ve chvíli, kdy otvírám dveře do sklepa. Jde odtamtud chlad, až mi z toho naskakuje husí kůže.

Brad, který nejspíš musel celý tyátr slyšet, čeká za dveřmi. Je bledý, má kruhy pod očima a třese se. Nevypadá jako neohrožený vůdce, proto tuhle roli na pár dalších minut převezmu za něj. Přitáhnu ho do náruče a pevně obejmu. „Všechno je v pořádku,“ zašeptám.

Slyším, jak se šourání čarodějnice přibližuje. I její spratku je čím dál blíž. „Jdeme,“ rozkážu. Chytím ho za ruku a táhnu ho domem za mnou. 

Nepustím ho, ani když nám baba zatarasí cestu. „Nikam nejde!“ zavřeští, ale já ji loktem odhodím na stranu. Brad sebou trhne, ale JÁ HO NEPUSTÍM. Za nic na světě. Nikdy.

Je to jako věčnost. Být v tom strašidelném době plném křížů a svícnů a růženců a biblí a ukřižovaných Ježíšů je jako věčnost, ale ve skutečnosti to nejspíš není ani pět minut.

Felix vypadá překvapeně, když nás tak brzo uvidí, jak vycházíme ze dveří.

Dojde k nám a taky chytne Brada za ruku. Stará čarodějnice drží holi ve vzduchu a máchá s ní. Slibuje, že skončíme v pekle.

A pak už všichni tři běžíme ulici.

x

Bradovi není dobře. Pravděpodobně celou dobu nespal ani nejedl, ale vidím na něm, že je mu špatně spíše psychicky. Moc nemluví. Sní bagetu, kterou mu s Felixem koupíme, vypije plechovku coly a pak přičichne k mikině, kterou má na sobě. Zkonstatuje, že smrdí, ale nic víc neřekne.

Domluvíme se s Felixem, že vezmu Brada k sobě. Felix by ho stejně neměl kam uložit a já jsem více než rád, že nebudu muset být u sebe v pokoji sám. Takže všichni tři zamíříme k nám.

Doma je výjimečně jen máma. A ta je tak krásná a tak hodná a tak naivní, že vážně věří, že Brad chytil nějakou virózu. Uvaří zázvorový čaj a nachystá nám obložený talíř a hromadu toustů.

Ležíme pak všichni tři u mě na posteli a koukáme na The Walking Dead. Brad usne někdy u konce prvního dílu. Občas sebou trhne, ale neprobudí se, ani když pozdě večer Felix odejde, ani když si lehnu vedle něj a zakryju ho peřinou až ke krku. Spí tvrdě a já si připadám skoro nepatřičně, když mám noční můry místo něj.

Takže jsem to nakonec já, kdo vyděšeně otevře oči. A je to Brad, kdo mě upřeně sleduje.

„V pořádku?“ zeptá se. Venku teprve svítá, takže nemůže být víc jak pět hodin ráno, ale i tak spal Brad přes třináct hodin. 

„A ty?“

Potutelně se ušklíbne. Je to malý střípek Brada, který mi okamžitě zvedne náladu. „Já vždycky,“ zašeptá do ticha pokoje.

Ležíme pod jednou peřinou. Dotýkám se ho kolenem a obličeje máme od sebe možná jen pár centimetrů, takže docela zřetelně slyším jeho klidné oddechování.

„To není pravda,“ odvětím. „Včera jsi vypadal jak sračka.“

Šťouchne do mě prstem. „Hej!“

Pohlédnu mu do očí a on udělá to samé. Je v tom hodně nevyřčeného a já v tuto chvíli hrozně lituju, že jsem mu v posledních dnech občas neřekl celou pravdu. I když to bylo třeba jen kvůli strachu, nebo abych ho nedostal do problémů. A já vím, že on teď lituje přesně toho samého.

„Jak dlouho už to bylo takhle zlé?“ chci vědět. Povytáhnu obočí, takže ví, že nemá kam couvnout.

„Nějakou dobu. Věděl jsem, že zase vybuchne a bude mě chtít očistit od všech posraných hříchů, ale doufal jsem, že to bude jen na pár hodin. Že se dostanu ven a vy si nebudete muset dělat ani starosti.“

Strčím do něj. A ne nějak jemně. „Seš idiot. Víš to? Kdybychom věděli, že jí zase začíná hrabat, byli bychom v pozoru. A hned v úterý, když ses neobjevil, bychom pro tebe šli. Ale tys musel mlčet a… Ach jo. Musí to tam dole být hrozné.“

Pokrčí rameny, čímž mi dá v podstatě za pravdu. „Přál bych si, aby už chcípla. Celou dobu jsem se za to modlil.“

Nakloním se blíž k němu a přitom ho pohladím po vlasech. „Ale no tak. Vydržels to tak dlouho. Těch posledních deset měsíců bude naprostá pohoda. A pak sladká osmnáctka a konečně z toho baráku vypadneš.“ Je mi jasné, že melu kraviny. Sám vím, jak deset měsíců může být nekonečných, když se stahují mračna. Když každá minuta doma je peklo.

„No jasně. Pokud ji do té doby nezabiju,“ zavtipkuje, ale ani trochu nezvedne koutky, takže pak musím přemýšlet, jestli to náhodou nemyslel vážně.

„Brade…,“ začnu, ale on okamžitě zvedne ruku a přiloží mi ji na rty. Je to nečekané gesto. Vykulím oči a celý ztuhnu, což si on rychle uvědomí a prst stáhne.

„Promiň,“ vyhrkne. „Já jen… Už na to nechci myslet. Dobře? Poslední dny jsem na nic jiného ani nemyslel. A už toho mám plné zuby.“

Chvíli váhám, ale nakonec přikývnu. „No tak jo.“ 

Brad zavře oči, na vteřinu myslím, že znovu usne, ale on zničehonic opět promluví: „Co bylo s tebou?“

„Cože?“

„Taky jsi nepřišel do školy. Ani jsi nebyl na mobilu. Slyšel jsem, jak se tě na to Felix ptal. Těsně předtím než jsem usnul.“

Převalím se na záda a zkouším udržet klidný tón. „O nic nešlo,“ mávnu dokonce rukou, ačkoliv má Brad stále zavřené oči.

Teď je však otevře. V jeho pohledu vidím nedůvěru, která nezmizí, ani když se usměju.

Vystřelí do sedu a zkrabatí starostlivě čelo. „Tak co se stalo?“ vypálí okamžitě. Vůdcovská povaha je zpátky. Chyběla mi, ale stejně bych byl raději, kdyby teď držela klapačku.

Jak mu to všechno mám asi tak říct? Vysvětlit?

„To je jedno,“ odpovím.

V pokoji je čím dál víc světla a z kuchyně slyším rychlovarnou konvici. To znamená, že má máma dneska ranní a každou chvíli odejde do práce a na lince vedle svačiny mi nechá lístek, abych nezapomněl na prášky.

A já jsem z toho všeho tak unavený.

Zcela upřímně bych raději sežral ten vzkaz.

„Damiene, řekni mi pravdu. Prosím.“

Pamatuju, když jsem Brada viděl poprvé. Měl na sobě roztrhané a špinavé rifle, v puse cigáro a tvářil se jako mistr světa. Bylo mi jasné, že z nás dvou kamarádi rozhodně nebudou. A jen o pár měsíců později jsem z něj nedokázal spustit zrak, připadal mi úžasný. Obdivoval jsem, jak umí být rozhodný, upřímný a starostlivý.

Jednou jsme se všichni tři potulovali po parku, pili a zpívali sprosté písně a já ho chtěl za jedním stromem políbit. Hrozně moc, srdce mi tlouklo jako šílené a potily se mi dlaně, a ještě před refrénem jsem udělal krok blíž.

Brad mě tenkrát pohladil ve vlasech a zakroutil hlavou.

A já už to nikdy znovu nezkusil.

Hlasitě vzdychnu a sám sobě opakuju, že se nemám za co stydět. „Když jsem přišel v úterý večer domů, tak…“ Nechci lhát, ale zoufale nechci říkat pravdu. „Rodiče nebyli doma. Jeli na chatu a já na to zapomněl. Byl jsem tu sám s… s ním.“

„Udělal ti něco?“ vyhrkne okamžitě Brad. 

Zavrtím hlavou. „Ne, utekl jsem. Ale…“ Polknu slzy, protože kvůli tomu posranému hajzlovi nechci ztratit už ani kus sebe. „Brade, jde o to auto. Pokud se s ním prý nevyspím, tak to bude chtít řešit.“

Je ticho. Teda… Je všechno, jenom ne ticho, protože v koupelně hučí fén, venku projíždějí auta, v bytě nad námi někdo chodí a myšlenky víří natolik rychle, že mi z toho píská v uších. Ale oba mlčíme, takže ticho možná přece jen je.

„Nesmí to řešit. Mohl bych skončit v léčebně.“

„Ten zasranej pičus!“ vyštěkne zničehonic Brad a začne se drápat z postele. Chytnu ho proto za ramena a stáhnu zpátky.

„Přestaň!“

„Rozmlátím mu držku, rozumíš?“

Přestaň!“ zopakuju rázněji. Počkám, dokud se na mě nepodívá. „A co potom? Rozmlátíš mu držku a co? Zavolá na tebe cajty a skončíme tam, kde vždycky. Nikdo nám nebude věřit. Nikdy nám nikdo nevěřil a ani teď to nebude jiné. A já pak budu muset platit víc.“

Tohle Brada uklidní, protože ví, že mám pravdu. „A co ten… Kane?“

Pokrčím rameny. „Co je s ním?“

„On by ti s tím nemohl pomoct?“ navrhne.

„Nemáš ho rád,“ pronesu pobaveně, což ho zcela evidentně nepobaví. Stejně jako ve vypjatých situacích Felix brečí a já žertuju, Brad vypadá jako bůh pomsty a všechno bere smrtelně vážně.

„To s tím přece nesouvisí. Pořád je to policajt a mohl by něco udělat. V tom parku tě taky vytáhl z průseru.“

To je pravda. To je velká pravda. Ale zároveň s tím je tady velké ALE. Nechci, aby to věděl. S tím, co se stalo, už mi stejně nemůže pomoct, pokud nemá přístroj na cestování časem, a ten zbytek… Ne, prostě ne. „Hm, možná,“ zamumlám, abych předešel hádce, a namotávám přitom na prst nit z prostěradla. A jsem idiot, debil, kretén, protože nedokážu udržet klidnou masku. Můj ksicht doslova křičí vinen! Takže Bradovi stačí, aby na mě pohlédl a založí ruce na hrudi.

„Co je?“ Jeho oči se zúží, připomíná kočku vteřinu předtím, než skočí. „No tak co ještě? Řekni mi všechno.“

Schovám obličej do dlaní. „Vyspaljsemsesním,“ zadrmolím rychle.

K mému překvapení však Brad rozumí, tedy… tak trochu. „TY JSI S NÍM SPAL? Říkals, žes utekl! Já jsem… Proč ses vracel? Vyřešili bychom to nějak.“

Protočím oči v sloup. „S Kanem,“ upřesním. „Spal jsem s Kanem.“

„Tys…“ Dojdou mu slova. Zůstane na mě zírat s otevřenou pusou a já mám chuť zažertovat, aby ji zavřel, jinak mu tam vletí moucha a vysere se tam. Což vždycky říkala babička, akorát používala hezčí slova. Zavři pusinku, jinak ti tam vletí muška a udělá ti tam hovínko. Nebo tak nějak.

Zírá mi upřeně do očí. Mám pocit, že jsem provedl něco hodně špatného. Jenže to odmítám. 

„Proč?“ řekne nakonec jednoduše.

„Proč jsem s ním spal?“

„Ano.“

Přál bych si, aby takhle nečuměl. Vyskočím z postele a dlaně zatlačím na oči, takže vidím jen tmu a barevné kruhy. A když skloním ruce, začnu ječet. „Protože jsem chtěl! Co je na tom tak divného? Mohl jsem o to přijít nedobrovolně s tím odporných úchylem, který by… Copak je tak těžké pochopit, že jsem to chtěl s někým, kdo se mi líbí a je milej a mám ho rád? Ano! Mám ho rád. Jasně, musel jsem mu kouřit, ale nebylo to… On není agresivní ani zlý. Chová se moc hezky. Je s ním sranda a… Bylo to vážně, vážně skvělé. Perfektní. Nemůžeš mi vyčítat, že jsem chtěl, aby to poprvé bylo, jak chci já. A vůbec, co je ti do toho? Seru se snad já do tvého sexuálního života? Říkám ti, s kým můžeš a s kým ne? Já přece…“ Naštvaně kopnu do židle a hromada oblečení přehozená přes opěrku sklouzne na zem. „Sakra,“ vydechnu.

Brad vstane z postele.

„Nech mě!“ vyštěknu a mávnu rukou, abych ho odehnal.

„Nenechám,“ odsekne stejně důrazně jako já. Pevně mě obejme a já mu automaticky zabořím obličej do ramene. „Promiň,“ zašeptá.

Zavřu oči.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
10 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ester
30. 1. 2020 17:25

Ved Brad by mohol byvat u Damiena, ked sa ma doma zle :). Takze,ak to spravne chápem, stryc ho vydiera. Zatial to vyzera, ze Kane je jeho princ na bielom koni 😀

Kateřina Teplá
30. 1. 2020 17:57

Tak se mi moje domněnka ohledně strýce potvrdila, vyděrač! Očekávala bych, že se budou shánět po Damienovi rodiče, hlavně mamka, ale přátelé takový jaký má Damien je někdy lepší než vlastní rodina. Brada naprosto chápu, jestli má jeho babča čarodějnice takové „záchvaty“, soucítím s ním, ale musí to ještě těch 10 měsíců vydržet. Jen pak je tu otázka Kam půjde? Má možnost odejít? Atd. Jinak začíná se tu rodit milostný trojúhelník, jsem zvědavá jak to s klukama bude dál;).

Kateřina Teplá
30. 1. 2020 18:02

Omlouvám se, měla jsem problémy s internetem a tak po druhé jsem zkusila napsat koment,ale teď jsem si všimla, že první koment se uložil.🙏

Májka
30. 1. 2020 21:30

Nevím proč, ale mně asi unikly části se strýcem. Ale jak já znám, zapomenu vše do pěti minut, takže si budu muset začátek zrekapitulovat.
Já už ani nevím, co do těch komentářů psát! Přijde mi moc omšelé psát: ‚Líbilo se mi to. Těším se na další, apod.‘, takže sem asi už nic moc nenapíšu. Nebo je to taky tím, že jsem dneska vyšťavněná.
Moc děkuji za další část. ☺️

Karin
2. 2. 2020 22:52

Hnusný strejda možná kdyby to Damien by to možná mněl řic Kanemu.