PRAVIDLO ČÍSLO DESET:

PRAVIDLO ČÍSLO DESET:

NEVĚŘ

sexy idiotům

Nebudu nasranej.

Roztočím mobil po lavici a zkouším ho zastavit kružítkem. Zabodnu ho však do lavice a mobil do něj narazí. No co. Není to moje lavice, není to moje kružítko a vlastně mi nepatří ani ten mobil.

Je teprve jedna hodina odpoledne, ale už teď vím, že celý pátek stojí za hovno. Zkusím mobil zasáhnout znovu, tentokrát se trefím a z displeje odletí střípek skla.

„Ten mobil za to určitě nemůže,“ zašeptá Felix a dál svědomitě zapisuje učitelův výklad. Děják je jediný předmět, kdy dává pozor. Obzvlášť nezdravě žere Antiku.

Nakloním se přes něj na Brada, abych naznačil, že chci pryč.

Do parku, hezky k popelnicím, kde vypustím zlost, od skejťáku si půjčím skate a sjedu z rampy dolů a možná hodím držku. Ale odvedu myšlenky jinam.

„Co tady děláme?“ naznačím.

Brad pokrčí rameny a místo něho odpoví Felix. „Lepšíme si skóre v absenci, protože nechceme tenhle rok opakovat.“

„To je hovadina. Nejde si zlepšit skóre. Máš určitý počet hodin, na který můžeš nepřijít a pokud ho překročíš, seš v řiti,“ odseknu.

Felix do mě vrazí ramenem. „Nedělej chytrého. Končíme za patnáct minut, to už snad vydržíme.“

Obrátím oči v sloup. Komíhám nohama, hledím z okna na oblohu a do sešitu dělám čárky za letadla, prstovou abecedou vyznakuju Bradovi, že je trotl a on mi odpoví, že jsem čubYna, z čeho usoudím, že budu mít noční můry do konce života. Nějakou dobu upřeně pozoruju Jeannu, která je z toho vyloženě nesvá, až nakonec nevydrží a raději odejde na záchod.

A Bartolomějská noc byla v srpnu 1572.

Jenže to je mi celkem na hovno, na plný pytel sraček, protože jsem se nechal oprcat do zadku a ten posranej mobil ani nepípne.

Jasně, mohl bych Kaneovi napsat já, něco upřímně patetického jako: bolel mě zadek jako čert, ale byl to dobrej šuk a to je fér, ale teoreticky… Já byl dole, takže v rámci zachování hrdosti by mi měl přece napsat! Nebo ne?

Nakloním se přes Felixe k Bradovi. „Je to zasraná piča. Já ti říkám, že se neozve! Prostě mu šlo jen o šuk a ten dostal a teď si najde jiného kreténa, co pro něj roztáhne nohy.“

Od dnešního rána a mého menšího výbuchu vzteku Brad zaujal novou, neobvyklou pozici. „Klid. Líbíš se mu. Napíše ti.“ Která vychází se snahy mě neustále uklidňovat, že jsem rozhodl správně.

„Co? Kdo? O čem to mluvíte?“ vyhrkne Felix. Těká pohledem mezi námi a dokonce mu vypadne propiska z ruky.

„Ale nic,“ odseknu a zase vyhlédnu z okna.

Prej klid. Tss. Líbím se mu. Pff. Napíše. No jasně.

Možná jsem prokletej a přivolávám k sobě jednoho debila za druhým.

Po konci hodiny jdeme všichni společně na oběd. Vidličkou vyryju do bramborové kaše průplav, kterým pak na druhou stranu talíře docvrnkám kolečka okurky a tvářím se, jako bych spolkl ropuchu. Tak to alespoň pojmenuje Brad a Felix ho podpoří.

Takže není divu, že když vyjdu ze školy s batohem přehozeným přes rameno a tím nejšouravějším krokem v historii šouravým kroků, nemám zrovna dobrou náladu.

Říkal jsem, že nebudu nasraný, ale moje tělo nejspíš zahájilo protest.

„Tak co to kino?“ obrátí se na nás Brad a rozhodí rukama.

Felix zareaguje jako první. „Nemám prachy.“

„Copak tys měl někdy prachy na kino? Asi ve snu, kdes byl jedináček, ne? S tebou jsem do kina ani nepočítal. Budeš na nás muset počkat venku, že jo, Damiene?“

Pobaveně přikývnu. „No jo. Hele, Brade, co kdybychom si dneska k tomu velkému popcornu vzali místo karamelek čokoládové křupky?“ 

„A co rovnou obojí?“

Felix nakrčí nos a založí ruce na hrudi. „Vy jste fakt hovada.“

Zrovna ve chvíli, kdy ho chci přestat trápit, mě hřbetem dlaně Brad praští do hrudníku. „Myslím, že nakonec přece jen půjdeme jen dva,“ pronese a bradou ukáže směrem k parkovišti.

Já s Felixem se okamžitě otočíme.

Nejprve mi nedochází, že všichni hledíme na Kanea. Stojí opřený o auto, má na sobě obyčejné rifle a černé policejní triko s krátkým rukávem, popíjí shake a zírá do mobilu, takže netuší, že je podroben velmi upřené prohlídce a kontrole. A nejen z mojí strany, protože kousek od nás stojí skupina čtyř holek a jedna z nich právě řekne: „Od toho bych se nechala prohledat.“

Jejich debilní kecy a ještě debilnější smích téměř okamžitě zamlží radost, kterou jsem cítil, když jsem ho uviděl. Ale pak mě přepadnou pochybnosti a najednou nevím, proč tam Kane je, co chce, a jestli to není sbohem.

Což by přece nevadilo. Dlouho jsem to tak chtěl.

Beze slova opustím Brada s Felixem, ačkoliv jejich pohledy cítím ještě dlouho v zádech, a přejdu k parkovišti. „Čau,“ pronesu ne příliš milým tónem.

Kane vzhlédne a usměje se. Podá mi shake a z auta vytáhne… černý iPhone s rozflákaným displejem a škrábancem na zadní straně. Jen tak. Bez jediného slova. A přitom vypadá jako by dělal tu nelaskavější věc na světě. „Pro tebe.“

Upřímně jsem nevěřil, že svůj mobil ještě někdy uvidím, a ještě upřímněji… Bral bych ho zpátky kdykoliv, jen ne teď. Jen ne po prvním sexu! „Takže to je všechno?“ vyštěknu a zkřížím ruce na hrudi. Odmítám si ten mobil vzít.

Odmítám být záležitost na jednu noc.

„Mám ti snad ještě dobít kredit?“ řekne pobaveně. Vezme si shake zpátky a pořádně upije.

Neskutečně mě vytáčí, jak cucá brčko. Těmi samými rty, kterými mi přijížděl po kůži. „To si děláš srandu!“ vyjedu. „Takže ti šlo celou dobu jen o to mě ošukat?“ Popadnu mobil a schovám ho do kapsy, čímž nejspíš popřu celé své odmítání situace, ale je mi hloupé ho zase vytáhnout a mrsknout ho po něm. „No tak gratuluju, to se ti povedlo a teď můžeš i s tím pitomým pérem odfrčet.“

Do další prdele naivního kluka.

„Damiene.“

„Co je?!“ vyštěknu. Ze začátku mi ten jeho vnitřní klid vyloženě lezl na nervy, pak nastalo velice krátké období, kdy jsem to považoval za zajímavé, ale všechno se rychle vrátilo do starých kolejí. „No však jo. O nic přece nešlo. Ještě něco potřebuješ?“

„Jo,“ odpoví. KLIDNĚ. Bože. „Vlastně jsem myslel, že bychom spolu mohli zajet na střelnici. Domluvil jsem to na pátou.“

„Tak to si kurva piš, že ne…,“ začnu naštvaně, ale pak zmlknu. Jeho slova ke mně dochází zpomaleně, jako by cestovaly přes celou zeměkouli a teprve potom do mých uší. „Co? Na střelnici? Tys přijel, abys mi dal mobil a vzal mě na střelnici?“  Zírám s otevřenou pusou.

Zatřese kelímkem, naposledy zkusí potáhnout z brčka a pak shake obloukem hodí do koše stojícího asi patnáct metrů daleko.

Což bych jistě považoval za zbytečné vytahování, kdybych na něj zrovna upřeně nečuměl a nepokoušel se odkrýt jeho úmysly.

„Ano, výjimečně jsem nepřijel proto, abych tě ošukal na parkovišti,“ opáčí otráveným tónem. Jako by se snad něco podobného nikdy nestalo a on nechápal, že mě to vůbec mohlo napadnout. „Chceš jet, anebo už něco máš?“

Samo o sobě a s celým mým posraným životem by bylo prostě lepší, kdybych se na něj vysral. „Něco mám,“ odseknu proto. Jenže pak naprosto nelogicky projdu kolem něj, otevřu dveře od Audiny a nastoupím na sedadlo spolujezdce. Protože mozek mi připomene, že má Kane naprosto nádherné péro a taky oči.

A péro a oči evidentně stačí, abych rozum neposlouchal.

Letmo mávnu na kluky, kteří nevypadají vůbec překvapeně. A pak Kane nastartuje a já od nich odtrhnu pohled. „Takže to znamená, že budu moct střílet?“ Vztek je pryč, teď docela spokojeně natáhnu nohy, potlačím zívnutí, promnu oči a usměju se. Tohle všechno plus přitom přemýšlím, jestli pak pojedeme k němu domů.

„Když nebudeš střílet do mě,“ pokrčí rameny. „Pamatuju si, že jsem držel pistoli poprvý až na škole. Můj fotr měl jenom brokovnice, a taky sbírku nožů. Vlastně to není zas tak perfektní zážitek, jak asi čekáš… Kdyby ti někdo vystřelil u hlavy, lekl by ses a pískalo by ti v uších. Nebo by ses pochcal.“ Na okamžik na mě pohlédne. „I když ty asi ne.“

Nepoznám, jestli to myslí jako kompliment. Pravdou je, že ještě před dvěma roky bych ho s tím poslal do háje. Bylo mi patnáct a hrdě jsem se prohlašoval za pacifistu. Nikdy jsem na Vánoce nechtěl repliky zbraní, ani si nehrál na vojáka. Spíš jsem ze stavebnic skládal zoologické zahrady, výzkumné laboratoře nebo letiště.

V životě jsem nikdy nikomu vědomě neublížil. Odhazoval jsem brouky z cesty, aby na ně nikdo nešlápl. Když do mě v první třídě strčil spolužák, neoplatil jsem mu to.

Byl jsem přesně takové to přechytralé dítě, co věřilo, že jednou spasí svět.

Dokud jsem jednou v noci nedostal rapla a málem přitom nezabil strýce.

„Chtěls být vždycky fízl?“ pronesu po chvíli s pohledem upřeným z okna.

„To asi ne,“ odpoví Kane, který nepostřehl, že jsem v myšlenkách zabloudil. Posraně daleko. „Ale byla to jediná škola široko daleko, kde jsem musel být na intru. Moc jsem tenkrát nevěděl. Bacha na ty otázky. Aby z tebe taky nakonec nebyl fízl.“ Usměje se a přitom mi položí ruku na stehno.

S mojí diagnózou by většina lidí řekla, že skončím ve vězení. 

Chytnu jeho ruku a docela pomalu ji přesunu k sobě do rozkroku. „To nehrozí. Spíš jen o tobě sbírám informace, abych tě pak mohl líp udat. Mezi nohama mám odposlouchávadlo, kterým tě nahrávám. Měl bys to zkontrolovat.“ Laškovně povytáhnu obočí.

Oukej, přiznávám. Myslím na sex. Od naší noci prakticky pořád. 

„V pohodě. Až mě půjdeš udat, sepíšeme to spolu. A já tě prohlédnu, protože kluci jako ty u sebe můžou mít drogy, tomu bys nevěřil.“ Nejprve mě přes kalhoty pohladí a poté sevře, takže se napřímím a hlasitě vydechnu. Jenže musí zatočit, a tak mě pustí.

Což je z mojí strany obrovská škoda.

Nevím, jestli můžu výlet na střelnici považovat za rande, protože čistě teoreticky jsem na žádném nikdy nebyl, ale Kane nevypadá jako typ, co bere mladé kluky na střelnici jen tak. Takže možná, ale vážně jen možná, mě nechce Kaneovo svědomí jen brát k sobě domů a prcat, ale všechno balí do krásného pozlátka v podobě rande.

Přemýšlím, jestli mi to vadí, ale pak zastavíme u budovy střelnice a já automaticky rozhodnu, že nevadí.

Nejprve mě Kane provede základní instruktáží. Něco ve smyslu: tohle je zbraň, a jestli s ní budeš máchat, tak ti ji zase seberu, namiř ji na mě a skončí ti v zadku a podobně.

A poté dostanu sluchátka, obrovská, která zakrývají celé ucho a já v nich vypadám trochu jako pošuk.

Kaneovi sluší, mimochodem.

Střílíme na terč. Ze začátku trefuju především vzduch kolem, to mi jde dobře, ale když si Kane stoupne těsně za mě, jeho klín se otře o můj zadek a já ucítím, jak voní a po těle mi přejíždí husí kůže a je tak blízko a moje péro… Nakonec usoudím, že zásadní problém mám se soustředěním.

A tak mu to řeknu. Že je kurevsky sexy a mě to rozptyluje a ať si jde stoupnout jinam.

Směje se, ale poslechne.

Trvá mi několik pokusů, než konečně dokážu trefit terč do kruhové výseče. Z čehož mám tak velkou radost, že začnu poskakovat a tak nějak skončím v Kaneově náruči. Nohy mu obmotám kolem boků, ruce kolem ramen a rty na rty.

Líbáme se dlouho.

„Jsem nejlepší střelec na planetě! Jsem brutálně dobrej,“ pochválím se, když seskočím na zem. Rty mám rudé a trochu pálí a dole mi cuká, ale možná je to všechno jen doznívání euforie.

Na střelnici strávíme skoro dvě hodiny, ale uteče to nezvykle rychle.

Kane pak koupí v bufetu bagetu, sendvič a vodu a dá mi na vybranou. Vyberu sendvič, ale jen proto, že jsou v něm nakrájené olivy. Sedneme si s tím ven na lavičku s výhledem do lesa. Slunce mi sice svítí do očí, ale jsem natolik unavený, že mi to ani nevadí.

„Příšerně mě bolí ruce,“ oznámím. Trochu je zvednu, ale pak mi spadnou zpátky do klína, jako dvě leklé ryby. Představa, že bych je měl zvednout nad hlavu, je přímo šílená.

Kane kousne do bagety a vypadá spokojeně. Na rozdíl ode mě ho nic nebolí.

„Hele, můžu se tě na něco zeptat? Jakože fízlovského?“ pronesu s pohledem upřeným na žlutý nápis policie.

„Jasně. Ptej se.“

Vím, že Brad by teď velice hlasitě nesouhlasil, protože oba rádi fungujeme na principu předstírání, že problémy neexistují. A jakmile už je nelze ignorovat, tak je jednoduše přetrpíme. Ale když jsem ho naposledy táhl ze sklepa, došlo mi, že nechci, abychom to prožívali znovu.

A pokud je nějaká šance…

„Hele, čistě teoreticky. Jeden kluk bydlí u babky. Je jí tak stovka a je šíleně nábožensky založená. Jenže ten kluk nikoho jiného nemá, víš. A je mu čerstvě sedmnáct, takže samo sebou si říká, že už to vydrží. Přece nepůjde na rok do děcáku. Jenže ta bába je fakt šílená a neustále mu říká, že je dítě ďábla a nutí ho se klidně i několik hodin modlit a dokonce ho zavírá do sklepa. Někdy ho tam nechá i pár dní. A ten kluk se vlastně nemůže nijak bránit, protože ta bába má všechny jeho prachy a mohla by ho vykopnout. Myslíš, že… Existuje šance, že by se s tím dalo něco dělat? Bez sociálky?“

Kane na mě chvíli hledí. Pokrčí čelo, takže působí trochu starostlivě, ale vzápětí povolí a vypadá stejně ležérně jako předtím. „Jako fízl bych tomu klukovi řekl, že to asi jinak než přes sociálku řešit nejde. Může samozřejmě zavolat na Linku bezpečí, Linku pomoci, Linku rodinných problémů a sto padesát tisíc dalších zpíčených linek, kde mu pravděpodobně poradí, aby se s ní zkusil domluvit. Udělal kafe, koupil zákusky a vysvětlil jí svůj pohled na věc. Tak jako tak, pokud by se tím začala zaobírat sociálka, případně policie, nejspíš by tu babku shledali jako neschopnou postarat se o dítě. Takže kluk by šel do děcáku a ona do domova důchodců, kde by po zbytek života chodila na keramickej nočník a hrála karty.“

Jasně. Linky bezpečí a podobný hovadiny jsou pro děcka, co… Teď vlastně nevím, pro jaký druh děcek jsou, ale rozhodně ne pro nás. Vykecat se z problémů může být dobré na psychiku, přiznávám. Jenže pro většinu podobných institucí nevypadáme dostatečně nevinně.

Kane znovu ukousne. A když polkne, jen tak mimochodem řekne: „Čeho se ta bába bojí? Kromě pekla, samozřejmě. Být tím klukem, tohle by mě zajímalo.“

„Nemyslím, že se něčeho bojí. Jednou jsme na ni počkali… Teda, někdy na ni někdo počkal za rohem a ona se příšerně lekla a málem ji kleplo. Ale víš jak. Nesmí ji klepnout, to by pak ten kluk zase skončil v děcáku. A to je tak na hovno. A přitom ona je strašně zlá. Fakt děvka.“

Moc rád bych to nějak vyřešil. Pomohl. Udělal cokoliv. A možná bych měl, ale jen o vlásek jsem unikl vyššímu trestu. Takže… Jak se zbavit čarodějnice, nepoužít násilí a neodsoudit přitom Brada do děcáku?

Ne, že bych nad tím už mnohokrát nepřemýšlel.

„Kterého z těch dvou?“

„Co?“ Popadnu sendvič a rozdělám ho. Vyloupnu z něj olivu a sním. Je rozbředlá a bez chuti, ale i tak mě uspokojí.

„Kterého z těch dvou kluků, co s tebou byli v parku, týrá šílená bába?“ zopakuje Kane pevným hlasem.

Brad by mě za tohle rozhodně nepochválil. Proto taky váhám, ale nakonec usoudím, že když už jsem s tím tématem začal, nemá cenu couvat. „Kdyby to byla pravda, tak by to byl čistě hypoteticky asi Brad,“ odpovím. „Ten, co měl občanku.“

Kane zaváhá. „Brad nezvládne stoletou stařenu?“

Je to k smíchu, že ano. Je k smíchu, že tři mladí kluci si neumí poradit s důchodkyní, která sotva leze. A nikdo z nás není hrdina. V určitých momentech našeho života jsme rozhodli špatně. Všichni tři. Takže by to pro nás neměl být takový problém.

Ale je.

„Jasně, že zvládne. Jenže jí jednu natáhne a co myslíš, že bude? On už… Prostě má možná malý, úplně maličkatý zápis.“

„Aha,“ přikývne Kane. „A ona se bojí policajtů, anebo si myslí, že jsme ďáblovo sémě?“

„Já nevím. Asi,“ pokrčím rameny a sezobnu další olivu. „Rozhodně je nemá ráda. Říká, že jsou to zkurvený, černý svině.“

Ne že bych Kanea na začátku pojmenovával jinak, ale já k tomu dodával ještě přívlastek sexy. Sexy,  zkurvená, černá svině.

„Miluju pobožný lidi,“ vzdychne Kane. Vstane a pořádně se protáhne, zvedne přitom ruce nad hlavu a tričko trochu vyjede nahoru, takže odhalí pás kůže těsně pod pupínek. Vypracované, hladké, horké, opálené kůže. Poté přistoupí blíž, a jelikož sedím na opěradle, stoupne si mezi moje nohy. Přejede mi dlaněmi po stehnech.

Usměju se.

On povytáhne obočí a palcem pohladí v rozkroku.

A než mě políbí, olízne mi jazykem spodní ret, což je kurva vzrušující.

Přitáhnu ho za tričko, takže musí koleny klečet na lavičce, a přitom mě držet, abych nepřepadl dozadu. Ale to mu nedělá žádný problém.

Jemně ho kousnu do rtu, tahám ho za vlasy a chci se klínem dostat blíž. Jsem nadrženej a jeho jazyk v mojí puse tomu vůbec nepomáhá.

„Půjdeme k tobě?“ zašeptám mu do ucha a poté ho kousnu do lalůčku. 

Kdyby bylo po mém, šukal bych s ním přímo teď na lavičce.

„Nemůžu,“ vydechne Kane a trochu se odtáhne, ačkoliv má dlaň pořád položenou na mých zádech a podpírá mě. Jsme od sebe vzdálení jen několik málo centimetrů, takže cítím jeho kolínskou a vidím každý rys tváře. Přejedu mu přitom prstem po zdeformovaném uchu. „Mám dneska noční,“ pokračuje. „Stihnu tě akorát hodit do města, a pak budu muset na stanici.“

Nejprve se chci zasmát, ale pak mi dojde, že nežertuje. Odstrčím ho od sebe. „Co? Ty nemáš čas?“ vyhrknu překvapeně. „A věděls to celou dobu? Já myslel…“

Sklapne mi. Dočista mi sklapne. Zírám na něj s otevřenou pusou. Je to jako skládanka, kde do sebe dílky přestanou zapadat. Celou dobu totiž dávám dohromady skládanku, která zahrnuje rande a prcání. Což dává samo sebou smysl. Hezkým odpolednem mi zavře pusu a utiší svoje svědomí, že prcá mladého kluka a hotovo. Ale proč sakra tolik námahy, když…

Jasně, ještě je tu ta možnost, že se mnou prostě jen rád tráví čas.

Haha.

„No tak nic,“ pronesu, ale pořád tomu tak úplně nevěřím.

„Ale jestli zítra nic nemáš, můžeš odpoledne přijít. A přespat u mě.“ Přejede mi jazykem po lalůčku, stejně jako jsem mu to předtím dělal já a zašeptá: „Nebo nespat.“ 

Pořád je ta skládačka divná, ale tohle dává trochu víc smysl. I když… Já nevím. Že by dnešní odpoledne prostě jen… „Nebo nespat,“ řeknu. A aby bylo všechno naprosto jasné, dodám: „Protože budeme prcat. Dobře?“

Kane povytáhne koutky a usměje se. „Dobře,“ souhlasí. Logicky.

Ale dneska prcat nechce. Ani vykouřit. Nelogicky.

Skoro jako by byl někde pod tím sviňáctvím hodný. Ale to je přece nesmysl, protože Kane je čurák a vydíral mě a vozil za město a nechával si kouřit a vykopl mě několikrát z auta a… koupil mi oběd, zachránil v parku, vzal na střelnici.

Je to idiot. A já musím přestat s tím, že bych si myslel cokoliv jiného.

Tečka.

Idiot.

Krásnej.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ester
6. 2. 2020 7:10

Super diel – vychutnala som si pochybnosti, strachy a neistoty Damiena. O to viac mohla vyniknut sebaistota a pokoj Kaneho. Kane sa mi paci, sice nie je dokonaly a nerobi len spravne veci, ale je vidno, ze uz nie je pubertak zmietany len hormonami. Zatial to vyzera, ze by mohol byt pre Damiena pevna skala o ktoru sa moze opriet. Teda aspon dufam, ze nie je sviniar, ktory ho pouzije a odhodi 😀

Májka
6. 2. 2020 14:03

Tenhle díl se mi líbil. Ostatně jako vždy. 😊

Karin
7. 2. 2020 20:50

Damien je dost rozhozený neví co si mí myslet.