Szabi

Wyatt.

Jeho jméno se vynoří odnikud, stejně jako tvář. Ačkoli to možná není tvář, spíš esence celé osobnosti. Jenom mi proletí hlavou. Promáčknutou lebkou, do které mám zpola zaražený nos. Projde nadočnicovými oblouky, co jsou popraskané jako hodně stará vrstva omítky.

Do té doby nejsem nikde, neexistuju, nemám tvar ani význam. Ale pak mě myšlenka na Wyatta vtáhne zpátky do zuboženého těla. Možná se chvíli vzpírám a bojuju ve snaze vyhnout se bolesti, ale vůle žít je příliš silná, skoro až agresivní. A tak se poddám.

Zaplním svojí přítomností každou buňku, prolnu se s nimi. Jsem šlachy a cévy, ohnutá páteř, prasklé plíce a žebra, která se do nich zakusují jako dlouhé ostré zuby. Rozprostřu se i do těch nejnepatrnějších míst a v naprosté agónii čekám, až započne proces hojení.

Metaforicky si rukama drásám obličej, přestože se ve skutečnosti nepohnu ani o milimetr – ruce mám podél těla, prsty trčí do všemožných směrů a lokty jsou komicky vykloubené. Třeští mi hlava. Pořád dokola sám sobě opakuju Wyattovo jméno a vytvářím si jeho podobu.

Mám ukrutný strach, nedokážu si utřídit myšlenky. Moje mysl je rozvířená hladina.

Je Wyatt v pořádku zvládl to přežil není zraněný dostal se odtamtud neublížil mu někdo musel se o mě tolik bát chtěl bych ho mít u sebe potřebuju se o něj postarat prosím ať žije prosím ať se mu nic nestalo musím ho vidět Wyatte!

Něco mi přetřásá mozek ze strany na stranu.

Vnímám kroky, které přichází a zase odchází – nevím odkud ani kam. Jejich hlasy se tříští o sebe jako vzdálené vlny. Teprve po nějaké době pochopím, že mi nosí sáčky s krví. Pumpují ji do mě, co to jde. Musí to být litry. Možná jsou netrpěliví a čekají, jestli se moje tělo vzchopí a započne proces hojení. A já taky čekám, schoulený, myšlenky na Wyatta se střídají s pocitem pádu.

Zkouším soustředit veškeré vědomí k tomu, abych se začal léčit. Stejně jako předtím i teď bolest téměř vítám, protože mě poutá s tělem, drží tělo a duši u sebe. Vlastně si nejsem jistý, je-li to duše. Nevidím žádné božské světlo na konci tunelu, je jenom bolest, chlad a moje odhodlání. Udělej něco. Pohni se. Začni něčím zanedbatelným. Dostaň tu buňku blíž k té ráně, můžeš, ty jsi ta buňka.

Nevím, jak dlouho moje snažení trvá. Připomíná mi to celé věky, než se plíce konečně zvednou v prudkém nádechu. Je to tak nečekané, až mě přísun kyslíku na chvíli zcela ochromí. Všechno se sepne, podobně jako se zapínají tovární stroje, když lidé ráno přijdou do práce. Chraptivě vydechnu. A pak jsou to minuty – vnímám, jak se prasklá komora zaceluje a uzavírá a srdce horlivě pumpuje krev.

Přístroje, které sledují životní funkce, se můžou přetrhnout. Pípání je hlasité a podobně jako bolest proniká úplně všude, do všech koutů mého osobního vesmíru.

Začnu počítat nádechy. Jeden. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Dostanu se ke dvěma tisícům, než konečně zvládnu otevřít ztěžklá víčka. Je to ten nejnáročnější úkon na světě. Nejdřív vidím zamlženě, všechno kolem se rozpíjí, ale čím víc mrkám a snažím se zaostřit, tím víc z mlhy vystupují obrysy nemocničního pokoje. Z každého kusu povlečení a nábytku na mě kouká logo KREV.

Takže jsem zpátky v organizaci, což není nijak šokující. Šokující jsou úplně jiné věci. Já. Naživu.

Po další dlouhé době přestává být bolest tak intenzivní. Přetaví se v nepříjemné svědění a šimrání, když se poslední vlásečnice hojí a stahují k sobě. Potom začnou reagovat i moje další smysly. Uvědomím si, jak je přikrývka na omak jemná, už nemám zlomené prsty a můžu po ní přejet palcem. Pootevřeným oknem dovnitř fouká příjemný vítr a zvenku ke mně doléhá zvuk těžkých bot. Nováčci jdou na trénink.

Jsou to známé vjemy, a přesto tak cizí.

A pak se mi ve vteřině všechno vrátí. Prosebný pohled Wyattových očí, moje mrzí mě to, které jsem možná nikdy neřekl nahlas. Zvuk tříštícího se skla. Mrzí mě to. Nasládlý pach krve všude kolem. Mrzí mě to –

Pokusím se posadit, ale jsem příliš rozbolavělý, tak se svezu zpátky do peřin. Trpělivě čekám, než to zkusím znovu, a nakonec se mi povede poněkud vrávoravě nadzvednout.

V pokoji jsem sám, což dává smysl, protože nikoho nevidím ani neslyším. Opatrně odhrnu peřinu, abych zkontroloval, jestli mi nechybí nějaké končetiny.

Zahýbu rukama. Ohmatám si čelist, nos, zuby. Všechno je na svém místě a jedinou vzpomínku na to, co se stalo, najdu na stehnu – velkou modrofialovou modřinu, která se zatím nestačila kompletně zahojit. Proces hojení nejspíš započal u mnohem komplikovanějších zranění, než jsou bodné rány propiskou. Nejdřív se soustředil na to, aby moje páteř nepřipomínala harmoniku.

Dotknu se té modřiny a pak si všimnu vysokých černých bot položených vedle postele. To vede k další myšlence, tedy abych konečně jednal, což znamená najít Wyatta a ujistit se, že je v pořádku. Začnu se obouvat a při tom pohybu se mi trochu zamotá hlava.

A přesně ve chvíli, kdy dovážu tkaničky, zaslechnu blížící se kroky na chodbě. Než si je stačím někam zařadit, dveře se otevřou a dovnitř vejde vysoká sebevědomá žena, kterou si pamatuju z benefice. Amélie Grossmannová. Už otevírá ústa, aby něco řekla, ale já ji předběhnu.

„Je Wyatt v pořádku?“ vyhrknu chraptivě.

Věnuje mi přísný pohled a vezme volnou židli. Než na ni sedne, uhladí si černou skládanou sukni, což mi připadá tak zvláštní. Že jsem naživu, ve světě, kde jsou skládané sukně, a přitom nevím, jestli je naživu i Wyatt.

Čekám na odpověď, propaluju tu ženu očima a myslím na to, že moje trpělivost není bezedná.

„Ano,“ odpoví konečně. „Pan Wolkov neutržil vážnější zranění. Byl pouze otřesený, což je pochopitelné.“

Úleva, která mě zaplaví, zažene poslední dozvuky bolesti. Kdybych byl člověk, možná bych se i rozplakal. Ale ne před ní.

„Kde je?“ chci vědět.

Vysloužím si povytažené obočí, jako kdyby šlo z mojí strany o nesmyslnou, možná dokonce nevhodnou otázku. Ale i tentokrát odpoví přímo. „Podstoupil řadu testů, které potvrdily, že mu po zdravotní stránce nehrozí žádné komplikace, a brzy nato odjel do svého sídla. Alespoň myslím. Nicméně to už není vaše starost. Vaše mise skončila, troufám si tvrdit, že úspěšně, přestože některé z vašich postupů byly, řekněme, přinejmenším nestandardní. Vrhnout se z osmnáctého patra… Musíte být svojí práci opravdu odevzdaný.“

Cítím v jejím hlase jasně patrnou narážku? Nejsem si jistý.

Potřeboval bych krev, to si uvědomím. Tu, kterou do mě nalili, stačilo moje tělo nejspíš celou zužitkovat, aby se vůbec poskládalo dohromady. A teď si připadám sám od sebe opět trochu odtržený. Neúplný. Ale možná není na vině ani tak nepřítomnost krve, jako spíš nepřítomnost Wyatta. Stačil jsem si na něm vytvořit silnou závislost.

Zpytavě si prohlížím ruce a vybavuju si, jak jsem Daria strhnul s sebou, jenom abych ho od Wyatta dostal pryč. „Ano, to ano,“ odpovím neutrálně. „Velmi odevzdaný.“

„Organizace je vám vděčná,“ pokračuje Amélie. „Proto jsem ostatně tady. Pravděpodobně máte spoustu otázek. Díky vašemu nasazení se nám podařilo dopadnout Daria Crosbyho. Momentálně čeká v jedné z cel na úplné zotavení. Dostal nižší dávku krve než vy. Řekněme, že nebyl naší prioritou. Někteří členové dokonce vznesli dotaz, zda se ho vůbec pokoušet přivést k životu. Je ovšem třeba uspořádat řádný soud, než bude popraven.“

„Popraven?“ zeptám se překvapeně. Pochopitelně jsem se nedomníval, že by ho po čase zprostili viny, přece jen zabil celou řadu nevinných lidí a dopustil se spousty dalších zločinů jako například únosu a vyhrožování. Ještě jsem ale neslyšel, že by nějakého upíra přímo popravili.

Znepokojí mě to, už kvůli naší společné minulosti. Nic podobného lítosti se ale nedostaví. Darius svůj osud sám předurčil tu noc, kdy mířil na mého přítele nabitou zbraní. Nikdy mu neodpustím strach, který kvůli němu Wyatt cítil.

Amélie na důkaz svých slov přikývne a já navážu: „A ti ostatní?“

„Většina jeho přívrženců byla také zadržena, někteří z nich se udali sami. O jejich osudu se jedná, organizace pro ně pravděpodobně vymyslí alternativní formu trestu. Jedna z obviněných byla předběžně zproštěna viny. Pan Wolkov předložil důkazy, že se vám snažila pomoct. Ale tohle všechno jde mimo vás, pane Sydney, přesněji mimo vaši kompetenci.“

Najednou si uvědomím, co všechno může její přítomnost značit. „Trent Moss, on je…“

„Naživu,“ řekne Amélie. „Nějakou dobu potrvá, než bude schopný nastoupit zpátky do funkce. Darius Crosby s ním nejednal zrovna nejlépe. A teď, když už znáte situaci, možná vás zajímá, co bude s vámi.“

Pokusím se mluvit neutrálním tónem, který v sobě nenese žádné emoce. Nejsem si jistý, jestli se mi to daří. „Vrátím se k Wyattovi jako bodyguard? Pošlete mě zpátky?“

Ale odpověď znám ještě předtím, než je vyslovena nahlas. Přečtu si ji z Améliina výrazu. V ten moment pochopím, že tohle není šťastný konec příběhu, kdy si s Wyattem po tom všem, co jsme museli vytrpět, padneme do náruče. Tohle je prostě jenom hořký návrat k povinnostem a poslední naději zatlučou do země dvě krátká a jasná písmena.

„Ne.“ Ne. Ne… Už nikdy ne.

Když nic neříkám, Amélie naváže: „Smlouvu s organizací sjednal Wilhelm Wolkov, který je po smrti. Do služby k Wyattu Wolkovovi už se nevrátíte. Organizace rozhodne, jaké bude vaše další pracovní zařazení. Během té doby se pokuste dát co možná nejvíc dohromady. Byl jste mimo dvaatřicet hodin a měl jste poničené všechny orgány. Lékaři vám nedávali příliš velké šance.“

Chvíli jeden na druhého koukáme, ale já nevím, na co bych se ještě mohl zeptat. Ano, byl jsem na kaši, totálně zmrzačený, to všechno je nepochybně zajímavé, ale jediné, co dokážu vnímat, je to její jasné ostré ne, které mnou nepřestává rezonovat. Řekla to samé stejným tónem Wyattovi, když se zeptal? Jaké to pro něj asi muselo být?

„Jestli to je všechno, nechám vás o samotě. Zítra ráno v devět se máte dostavit na kontrolní prohlídku.“ Stejně elegantně, jako si sedla, teď vstane a urovná si sukni, načež se rozejde ke dveřím. Krok za krokem, zatímco ve mně narůstá pocit dalšího pádu. Než vyjde na chodbu, naposledy se na mě otočí. „Až budete odcházet na ubikace, vyzvedněte si krev.“

A najednou je pryč a já se znovu ocitnu pouze ve společnosti nemocničních přístrojů. Nejsem si jistý, co přesně bych měl cítit. Dlouho trvá, než se přinutím k tak obyčejnému úkonu jako vstát z postele, a mezitím rozvážu a znovu sešněruju boty – pevněji než předtím, zkouším do toho vložit veškerou frustraci.

Devadesát čtyři let nekonečně dlouhé služby.

Konečně vyjdu z pokoje, abych si vyzvednul krev. Krok mám pevný a rázný, ale pohled klopím k zemi a v zádech cítím nepříjemný chlad. Je dost možné, že mě za pár dní pošlou do centra vojenského konfliktu daleko odtud. A Wyattova poslední vzpomínka na mě bude, jak skáču z okna. Ten okamžik smaže všechny krásné chvíle, co jsme spolu prožili.

Ale i když se neuvidíme, věřím, že bude v pořádku. Ne hned, ale jednou určitě, ať se rozhodne žít svůj život jakkoli. A na tom jediném nakonec záleží.

***

Následující dny trávím na přiděleném pokoji číslo dvacet tři. Od těch ostatních se ničím neliší. Jedna postel, pracovní stůl, skříň s komínky dokonale poskládaného oblečení a okno do dvora, přes který čas od času prochází upíři na nedaleké cvičiště, anebo míří na další misi.

Nepotkal jsem zatím nikoho známého, koho bych si pamatoval z výcviku. Většina upírů a upírek z mého ročníku nejspíš momentálně slouží. Slyšel jsem, že se pět z nich účastní zahraniční mise na místě, kde se schyluje k občanské válce.

Ale v KREV o vztahy stejně nikdy nešlo a k navazování opravdu pevných přátelství docházelo zřídka. Všechno bylo spíš dočasné. Žili jsme s vědomím, že jakmile dokončíme základní výcvik, nemusíme se už do konce života potkat. Já navíc vždycky patřil mezi ty, kteří si drželi od většiny ostatních přirozený odstup. A kvůli vztahu s Dariem jsem od nich byl ještě víc odtržený.

Jediný, od koho se nedokážu držet dál, je Wyatt a všechny vzpomínky, co se s ním pojí. Vybavuju si, jaký je zvuk jeho smíchu, jak se ksichtí do slunce, jak blaženě se tváří, když ochutná zmrzlinu, jak voní jeho kůže.

Strašně se mi stýská.

Někdy se přistihnu, že si představuju jeho budoucnost – hodně cestování, poznávání světa a těch nejroztodivnějších jídel.

Veškerou energii zkouším nasměrovat k tréninku, zaprvé abych se vyhnul přehnaným úvahám, zadruhé protože mi to Amélie v podstatě nakázala. Přirozeně najedu na starý známý čtyřiadvacetihodinový režim, kdy trávím hodně času v posilovně, běhám po zdejších pozemcích, sebevzdělávám se a pravidelně trénuju s nováčky. To je nepsané pravidlo, že každý navrátivší neustále zdokonaluje svoje schopnosti a pomáhá ostatním rozvíjet ty jejich.

Instruktoři a instruktorky se střídají a snaží se zaplnit mezeru po Dariovi, což nakonec překvapivě není nic těžkého, navzdory vysokému postu, který zastával. Jeho jméno se po tom všem hodně přetřásá, a jelikož všichni logicky vědí, že jsem sloužil u Wolkovových, občas se někdo objeví s dotazem, anebo žádají dovysvětlení. Nedá se říct, že bych byl středem pozornosti, i tak ji k sobě ale přitahuju víc, než je mi milé.

Stačil jsem vypozorovat jednu věc – čím nachlemtanější upír, tím praktičtější otázky:

Takže jsi skočil z osmnáctého patra a vzal ho s sebou, protože jsi dokázal odhadnout svoji porážku? Ano. Tak to bylo.

Mladý Wolkov napsal status na OnLife, kde žádal o pomoc, než aby volal do centrály? Ano, nevěděli jsme, komu můžeme věřit. A tohle byla jistota, že se ta informace dostane ke všem.

Je pravda, že ti Crosby urval skoro celou hlavu? Ne. To si nevybavuju.

Ale pak se samozřejmě také najdou otázky typu: Kolik aut měl Wilhelm Wolkov reálně k dispozici? Slyšel jsem, že padesát sporťáků, je to pravda? Rozhodně. Našel by se tam i obrněný tank.

Je mladý Wolkov vážně tak nesnesitelný, jak se o něm říká? Kdo něco takového řekl? Ve skutečnosti je velmi snesitelný.

Jak probíhá služba u takového pracháče? Nevím přesně. Většinu času jsem si hrál s jojem.

Záměrně volím taktiku, že nic nesděluju do podrobností. A zájem o moji osobu roste a znovu klesá podle toho, jak upíři přichází a odchází.

Ani po několika dnech se nedočkám zadání dalšího úkolu, až se začnu ptát sám sebe, proč to tak trvá. Doktoři se netváří, že by se mnou bylo něco v nepořádku. Chodím na pravidelné prohlídky, a dokonce podstoupím všemožné zátěžové testy, jimiž bez problémů projdu. Žádné trvalé následky.

Vypozoroval jsem, že když se něco děje, je to dobré. Pomáhá mi to nezešílet, přičemž krev jako vždycky tvoří záchrannou kotvu a dovoluje mi sebe sama alespoň částečně otupit.

Jenomže brzy nato, co začnu fungovat podle pečlivě vytvořené šablony, se vesmír rozhodne, že mě po tom všem ještě trochu potrápí. Jakmile vejdu do jídelny, zaslechnu v chumlu hlasů Wyattovo jméno. Je zřetelné a hlasité jako gong.

Dva upíři mluví o tom, že Wyatta viděli. Rozhodnu se, že nechám tu informaci prošumět kolem sebe, jelikož tím zcela určitě myslí, že ho viděli v médiích. Ta jsou ostatně poslední dobou jeho obličeje neustále plná. Vůbec poprvé od probuzení v nemocnici jsem ho viděl na obrazovce, když největší zpravodajský kanál promítal pohřeb jeho otce. A bulvární novináři čekali jako supi, až obřad skončí, aby mohli položit pozůstalým otázky.

Wyatt měl na sobě dlouhý černý kabát a vlasy obarvené na svoji typickou hnědou. Schovával se za bodyguardy a do kamery pohlédl jenom jednou. V jeho tváři bylo jasně patrné zoufalství.

I teď, když si na to vzpomenu, pocítím zvláštní chlad. Ale odhodlaně pokračuju k pultu s nevybíravě vyhlížejícími saláty naprosto totožné chuti, jakmile se jedna z upírek zeptá přesně na to, co mi proletělo hlavou: „Byl zase ve zprávách?“

Na což někdo reaguje: „Ne, tady. Měl nějakou schůzku.“

Tady.

Přistihnu se, že vycházím z jídelny právě tak rychle, abych nebudil pozornost. Ale sotva jsem na chodbě, přidám do kroku. Instinktivně mířím ke vstupním dveřím a na pozemky. Spěchám po chodníku podél šípkových keřů a zhluboka dýchám ve snaze zachytit Wyattovu vůni, což se mi nedaří. Ve vzduchu je příliš mnoho pachů včetně bláta a zetlelých listů.

Seběhnu po kamenných schodech a rozhlédnu se. A tam, skoro jako zjevení, asi sto metrů přede mnou, vidím… Wyatta. Po všech těch dnech bez jeho přítomnosti, které mi připadaly jako věčnost, nedokážu pochopit… Nedokážu to pochopit.

Na okamžik zcela ustrnu v pohybu a jenom sleduju jeho vzdalující se záda. Kráčí k příjezdové bráně, která odděluje organizaci od zbytku světa. Vedle něj jde Todd a pár kroků za ním dva další bodyguardi – možná ti, kteří byli i na pohřbu, nejsem si jistý. Poznám ale, že jsou to lidé.

Wyatt má na sobě šedé prošívané sako, jedno ze svých oblíbených, a slunce se mu odráží ve vlasech. Chci zavolat jeho jméno, už ho mám na jazyku, ale je příliš daleko, než aby mě slyšel. Tak se rozeběhnu, utíkám jeho směrem a stále nedokážu pochopit, že je tady. Ze všech míst na světě zrovna tady a já ho vidím.

Možná je moje tělo v důsledku toho pádu v nějakém podivném šoku, kdy si ho prostě vysnilo.

Běžím rychle, ale má náskok. Než se dostanu k bráně, stačí nasednout do auta. A dveře se za ním zabouchnou ve chvíli, když na něj zavolám. Příliš pozdě. Ale možná to ještě stihnu, parkoviště je poloprázdné a stačí, když za ním projdu bránou.

Jenomže pak mi zastoupí cestu jeden z upírů. Má na sobě stejnou uniformu jako já a v rukách drží samopal. Hlídá bránu, aby se dovnitř nedostala nepovolaná osoba. Nebo ven.

„Máš povolení opustit areál?“ zeptá se. „Identifikuj se.“

S pohledem upřeným na vzdalující se auto vytáhnu z kapsy legitku se svým jménem a upír ji načte přes čtečku. Vymění si pohled s kolegou. „Nejsi tu vedený jako na misi.“

Ale to už je jedno. Vteřina, kdy jsem ještě mohl Wyatta dostihnout, je pryč. Jako kdyby tady nikdy nebyl. Automaticky si legitku zase vezmu a přikývnu. „Rozumím. Asi nějaká chyba.“

Otočím se k nim zády a rozvážně se rozejdu zpátky k ubikacím. Tentokrát nespěchám, nemám kam. Saláty v jídelně byly, jsou a budou.

Připadám sám sobě ubohý. Co jsem si myslel? Jeho přítomnost se mnou třeba neměla vůbec co do činění. Vrchní představitelé si pravděpodobně vyžádali další zprávu o našem útěku. Nebo byl jednat ohledně Beatrice, protože pochybuju, že by na ni ve své férovosti zapomněl – ostatně to už naznačila Amélie.

Ale možná se přišel zeptat, jestli mě nemůže znovu přijmout do svých služeb. Nevím. Třeba se to už ani nedozvím. Půjdu, kam mě pošlou. Patřím sem, patřím KREV a vím to od momentu, kdy jsem se tenkrát probral, zatímco moji přátelé ne. Vím to od chvíle, kdy mi úředníci podali papíry, které jsem podepsal, a jeden z nich prohodil vtip: „Teď jste na sto let náš.“

Až na to, že to nebyl vtip.

***

Když o dva dny později sedím na pokoji a hraju si s jojem, přijde pro mě jedna z upírek s tím, že se mám dostavit do zasedačky ve čtvrtém patře. Jsem v tu chvíli ve fázi, kdy už nic moc nečekám. Ani od dalšího úkolu, který jednou zákonitě musí přijít, ani sám od sebe. Ale samozřejmě proti tomu příkazu nijak neprotestuju. A protože někam se dostavit znamená udělat to hned, schovám jojo do kapsy a o několik minut později vcházím do podlouhlé místnosti.

Voní to tam dřevem a přítomnost bytelného stolu a měkkých křesel evokuje spíš obývák.

Na jednom z těch křesel sedí Trent Moss a prohlíží se mě očima vsazenýma ve tváři, která od našeho posledního setkání v Zrcadlovém mrakodrapu zestárla alespoň o pět let. Ale úsměv, který mi věnuje, trochu zjemní jeho rysy. „Pan Isaac Sydney,“ pronese mírně. „Vstal bych, ale popravdě jsem rád, že sedím, tak snad mi odpustíte.“

Teprve teď postřehnu berli, kterou má opřenou vedle sebe. Nic neřeknu a on si všimne mého pohledu – mávne nad tím rukou, jako kdyby jeho prožitá bolest nestála za řeč. „Jak rád vás vidím,“ řekne a natáhne ke mně ruku. Má měkkou lidskou dlaň a potí se.

Nic v jeho výrazu nenasvědčuje tomu, že by neříkal pravdu, takže mě možná opravdu rád vidí. Váhavě usednu do křesla naproti němu. „Taky jsem rád, že vás vidím. Pane.“ Je zvláštní říkat mu pane po tom, co jsem ho během našich telefonátů jednou nebo dvakrát málem poslal do prdele.

Napadne mě, jestli nějakým způsobem dokázal vydedukovat, že mi šlo v celém plánu primárně o Valarianu, zatímco jeho smrt bych považoval za nutnou vedlejší ztrátu. Ale možná na tom nezáleží. Zatímco si zpytavě prohlížím jeho rysy, překvapí mě jistá úleva, kterou pocítím. Jsem rád, že je ten člověk naživu.

„Mrzí mě, že jste toho měl na svých bedrech tolik,“ pronese po chvíli. „A přestože se na tom ne všichni členové rady shodnou, podle mě jste se zachoval správně. Což můžu říct i jako Wilhelmův přítel. Byl by vám vděčný za to, co jste pro jeho syna udělal. Možná už méně vděčný za něco jiného, ačkoli… Kdo ví? Wilhelm byl v mnoha ohledech nevyzpytatelný a uvažoval jako obchodník. Třeba by to naopak uvítal.“ Znovu úsměv, ve kterém není nic zlého. Je spíš zamyšlený. „Víte, že jsem si to nejdřív neuvědomil? Až později všechno zapadlo do sebe. Když jsem se dozvěděl, jak Wyatt vyváděl, jestli jste v pořádku. Zpětně to všechno dává o poznání větší smysl. Vaše odhodlání. Obětavost. Neochota svěřit jeho bezpečí do rukou někoho jiného.“

Nemá cenu zastírat, a tak se zeptám přímo: „Naznačujete mi, že jsem byl neprofesionální?“

„To ne,“ zavrtí okamžitě hlavou. „Vy sám musíte vědět, jak moc neprofesionální jste byl. Mně v konečném výsledku záleží pouze na tom, že chlapec přežil a Darius Crosby je pod zámkem. Víte, organizace od doby svého vzniku schytala hodně ran a tohle byla dost možná největší z nich. Jsem si ale jistý, že to ustojí. A naopak, než abych vám něco vyčítal, cítím se spíš zahanbeně, že jsme to nedokázali vyřešit dřív.“

Kdyby to vyřešili dřív, bylo by to o poznání jednodušší. Ale zároveň bychom pro sebe s Wyattem měli mnohem méně času. Dost možná i kvůli tomu podotknu: „Taky vám nic nevyčítám.“

Nějakou dobu oba mlčíme v překvapivé sounáležitosti a já přemýšlím, jestli je tohle jediný důvod, proč si mě nechal zavolat. Abychom se poznali osobně a mohli spolu poklábosit. Ale nemůžu říct, že bych z něj měl špatný pocit.

„Možná by vás zajímalo, že Wyatt Wolkov vyjednal nový úkol pro upírku Beatrice Reidovou. Odteď bude sloužit jako ochranka u jedné mladé dámy, až do jejích osmnáctin. Pan Wolkov umí být velmi přesvědčivý.“

„To ano,“ pousměju se. Vím zcela jistě, že ona dívka, které bude Beatrice sloužit, je ve skutečnosti její dcera. A možná to tuší i Trent, přestože samozřejmě nemá žádný důkaz.

Wyatt drží slovo.

Pokouším se nepropadat špatným emocím, ale stejně pocítím jisté bodnutí nespravedlnosti, že Beatrice bude následující roky trávit ve společnosti svého nejmilovanějšího člověka, zatímco mě dost možná odvelí na míle daleko. Zkusím ten pocit zahnat, alespoň na chvíli, přestože se později určitě vrátí. Vždycky se vrátí, zničehonic, ať dělám cokoli.

Jako bumerang.

„Přemýšlel jste o tom, co budete dělat?“ pronese zničehonic Trent. „Teď, když vaše mise skončila.“

Pokrčím rameny. „Nejspíš si nemůžu zrovna vybírat. Čekám, až mi přidělí další úkol. Mělo by to být během několika dní. Vlastně netuším, proč to tak trvá.“ Pohlédnu Trentovi zpříma do očí a v náhlé potřebě svěřit mu, co dávno ví, řeknu: „Doufal jsem, že budu moct i nadále sloužit u něj.“

„Snažil se, aby to tak dopadlo,“ odvětí Trent mírně. „Opravdu mu na vás záleží. Rád vidím, že je to oboustranné.“ Pak najednou ožije a jeho tvář se ve vteřině rozjasní. Skoro až spiklenecky se nakloní blíž. „Prozradíte mi, kde jste se poslední týdny skrývali? Nebo jste byli pořád na cestách?“

Samozřejmě mu neplánuju svěřit, že jsem porušil další z pravidel a vzal Wyatta k sobě, přičemž myšlenka na Briana v sobě nese vzdálenou lítost. Další člověk, kterého už neuvidím. S tím jsem ovšem od začátku počítal, kdežto u Wyatta jsem se rozhodl věřit a doufat, že ho budu provázet den za dnem po zbytek života.

Přinutím se soustředit na přítomnost. „To vám neprozradím,“ odpovím klidně. „Bude lepší, když to nebudete vědět.“

Ani se nesnaží skrýt zklamání, ale netlačí na mě. „No dobrá, škoda,“ řekne skoro až poťouchle. „Stejně už na tom nejspíš nezáleží.“ Nerozumím mu, ale než se stačím doptat, položí mi další otázku. „Napadá vás, proč jsem se vás ptal, jestli jste přemýšlel, co budete dělat?“

Jsou to kousky hlavolamu, jeden se střípků, který ale zatím nemám kam zařadit. „Protože už to víte a jenom mě napínáte?“

Místo odpovědi sáhne do saka a vytáhne bílou obálku. Ale nedá mi ji hned, chvíli mlčí a nejspíš přemýšlí, co dalšího by mohl říct. „Tohle je vlastně hlavní důvod, proč jsem si vás nechal zavolat,“ pronese nakonec. „Chtěl jsem, abyste se to dozvěděl ode mě. Snad je to po tom všem jistý sentiment, odpusťte, ale prostě jsem chtěl být u toho.“ S těmi slovy mi obálku vtiskne do ruky.

Obyčejná obálka. A když ji otevřu, najdu několik secvaknutých papírů. Na pohled působí jako smlouva. „Co je to?“

„Úplně všechno,“ řekne Trent tiše. „Vaše svoboda. Něco, o čem se žádnému z upírů ani nesnilo. Tady.“ Natáhne se a nalistuje poslední stranu, kde poklepe na razítko organizace a sdělení v černém rámečku. „KREV vám oficiálně odpouští zbylé roky vaší služby a zavazuje se k tomu, že vám bude poskytovat pravidelné dávky krve až do smrti. Díky tomuhle můžete jít, kam chcete, dělat, co chcete. No, uznávám, že je to poněkud neskladné, ale při vašem odchodu se všechno propíše do vaší legitimace.“

Pevně svírám obálku a ještě pořád nechápu. Trochu mi hučí v uších a srdce mi asi každou vteřinu vypoví službu. „Myslíte to vážně?“

Prostě přikývne. „Wyatta Wolkova to stálo hodně. Nemáte tušení, jakou snahu musel vyvinout a kolik musel zaplatit. Jak moc mu záleží na tom, abyste byl svobodný.“

Wyatte. Panebože, Wyatte.

„Myslíte to vážně?“ zeptám se znovu na to samé.

„Na to se čelní představitelé rady zeptali i jeho, když přednesl svůj návrh,“ podotkne Trent mírně. „Chci tím říct ano. Myslím to vážně.“ S těmi slovy vstane. Musí si přitom vypomáhat berlí a na levou nohu při každém kroku viditelně kulhá. Zastaví u mého křesla a krátce mi pevně sevře rameno. Nic dalšího už nedodá, zamíří ke dveřím a já chápu, že mi chce prostě jenom dopřát čas, abych se s tím mohl srovnat. Abych si to vědomí dokázal naplno prožít. Že jsem svobodný.

Zůstanu v místnosti sám a koukám na smlouvu. Něco ve mně se napíná, je to jako tisíce mravenců po celém těle. A pak to náhle ustane, všechny emoce se prolnou v jednom obrovském chumlu a prosáknou na povrch.

Ty nejhlubší lidské pocity, které si musím setřít z tváří.

Žádná další mise, žádné úkoly, žádné odloučení. Je to šílené, on je šílený. Nevím, jak to dokázal, a přitom mě to vlastně nepřekvapuje, protože to je zkrátka on, kluk, který dokáže všechno. Můj přítel.

Nedokážu se zklidnit, moje náhle roztříštěná mysl mě vláčí všemi směry. Ještě stále naplno nechápu, co pro mě udělal. Vím, že mě vykoupil. Ale tak dlouho jsem žil s vědomím, že si musím odsloužit sto let, že si nejsem jistý, co svoboda doopravdy znamená.

Připadá mi to jako podivný nereálný sen, jenomže sny jsou až moc lidské, takže to musí být realita. A jestliže je tohle realita, tak přece můžu jít za ním.

Založím papíry zpátky do obálky a znovu si otřu tváře. Chci si zapamatovat příslib tohohle momentu, všechno, co pro mě znamená – bílá obálka a fakt, že mě někdo tolik miluje a ten někdo je Wyatt Wolkov.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám předposlední kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥