XXIII. ISAAC

XXIII. ISAAC


Nějakou dobu stojím na dohled velké kašny, kde z otevřených koňských tlam tryská voda. Překvapivě necítím vůbec žádný sentiment ze svého návratu – hodnotu tohohle místa tvoří jen a pouze Wyattova přítomnost. A jeho zatím nikde nevidím, přestože jsem si ani nemyslel, že ho potkám u dveří, jak nastavuje tvář slunci a odpočívá.

Vzadu na kopci se tyčí kupole observatoře, kam jsme chodili pozorovat hvězdy.

Klidným krokem zamířím k domu a vyhýbám se lidem, přesněji oni se vyhýbají mně. Je jich tu spousta, stěhováci i ochranka, všichni přikládají ruku k dílu a odnáší věci k dodávkám. Nábytek, obrazy a velké papírové krabice s úhledným seznamem věcí na každé z nich.

Takže Wyatt nejspíš kousek po kousku rozprodává místo, které k sobě váže tolik špatných vzpomínek.

Při vstupu na pozemky mě nikdo nekontroloval, ale sotva chci vejít hlavními dveřmi, objeví se jeden z bodyguardů s dotazem, jestli mi může nějak pomoct.

Než stačím zareagovat, zasáhne Todd, který vyjde zevnitř, postaví jednu z větších krabic k mým nohám a přes ni ke mně natáhne ruku. „Pane,“ řekne, přestože už pode mnou neslouží. „Mladý pán je v otcově pracovně.“

Nevím, proč si se mnou chce najednou tolik lidí třást rukou, ale akceptuju to. „Díky.“

Hned potom krabici překročím a zamířím rovnou do domu. Tentokrát už mě nikdo nezastavuje, lidé snáší věci z prvního patra, a jak se blížím k pracovně, je jich čím dál méně. V chodbě najdu pouze ochranku Valariany, Pamelu, která se opírá o zeď. Pozdraví mě pokývnutím, a jestli je překvapená, že mě tady vidí, nedá to nijak najevo.

Wyatt si kdysi dávno dělal legraci, že zatímco s Pamelou čekáme na chodbě, můžeme si povídat a jeden druhého poznat, myslím ale, že jsme spolu za celou tu dobu prohodili sotva pár slov.

Teď to rozhodně nehodlám měnit. Zastavím dál od ní, nedaleko dveří, protože zevnitř zaslechnu hlas Valariany, která říká: „Budeš mi hrozně moc chybět. Ale aspoň si budeme volat.“

Jestli je tohle moment jejich loučení – než Wyatt co? Odjede? – nechci jim do toho vstupovat.

„Budu ti volat každý den,“ promluví Wyatt a jeho hlas se do mě po takové době otiskne jako pohlazení. Mám dojem, že se usmívá, ale zároveň postřehnu i těžko skrývanou únavu. „A tvoje narozeniny jsou už za chvíli. Takovou narozeninovou oslavu ti bude závidět kdejaká celebrita. Plánuju něco fakt velkého!“

Říkám si, jak těžké to pro něj bylo, zatímco já se dával dohromady. Čímž nemyslím pouze zařídit pohřeb otce a postarat se o firmy a dědictví, které mu připadlo, jako spíš samotu. Kromě Valariany už mu žádný člověk vážně nezůstal.

„Takže film, popcorn a hromada zmrzliny?“ zeptá se ho pobaveně, přestože i z jejího hlasu lze vyčíst, že je pro ni tohle všechno z nějakého důvodu těžké.

„Si piš,“ zamumlá Wyatt. Slyším jeho kroky na dřevěné podlaze, představuju si, jak došel až k Valarianě a pevně ji objal.

Chvíli je ticho.

„Mám tě ráda.“

„Já tebe taky.“ Kroky směřují zpátky, dál od ní. Možná se k ní otočil zády, aby jeho smutek nepostřehla. „A už jdi, nebo to bude zbytečně dojemný,“ pobídne ji rázně. Začne listovat nějakými papíry.

Dveře se otevřou a Valariana vyjde na chodbu. Sotva si mě všimne, naprosto nesmyslně zrudne, ostatně jako vždycky, když se potkáme, a zadívá se kamsi nad moje rameno. „Děkuju, že jste mu zachránil život,“ pípne. „I mně. Děkuju.“

Nejspíš jí řekl úplně všechno, což je v pořádku. Ostatně pro ni to také muselo být přinejmenším překvapivé, když se objevila Beatrice, aby ji udržela v bezpečí.

Jenom se usměju a neodpovím, nechci začínat konverzaci, která by ji přivedla do ještě větších rozpaků. Už takhle je to pro ni podle zběsile tlukoucího srdce totální horor.

S vděkem vezme na vědomí Pamelino připomenutí, že by měly vyrazit. Rozejdou se chodbou pryč, zatímco já váhavě natáhnu ruku ke dveřím. Celý svět se smrskne na to jediné gesto a vědomí, co mě čeká uvnitř. Kdo mě čeká uvnitř.

Jaké to bude, znovu mu pohlédnout do očí?

Pociťuju zvláštní nepochopitelné chvění. Možná dokonce zapomenu na pár vteřin dýchat, tak to teď napravím – hrudník se mi prudce zvedne.

Pak už to nechci a nemůžu protahovat. Zaklepu. A bez toho, abych čekal na vyzvání, rovnou vejdu, tak jako vždycky.

Wyatt stojí za velkým bytelným stolem Wilhelma Wolkova a před sebou má opravdu stoh papírů. Další se povalují na zemi všude kolem a on je podle všeho třídí, snaží se najít pro ně místo v jedné ze tří krabic a dát tomu nějaký řád.

Sotva vstoupím dovnitř, zvedne hlavu a zarazí se uprostřed pohybu. Přečtu si z jeho tváře úplně všechno, najdu v ní důkazy o tom, že bolest, kterou jsem prožíval já, prožíval i on. Trochu křečovitý úsměv, tmavé kruhy pod očima a překvapivě nervózní gesto, když si prohrábne vlasy.

Má na sobě obyčejnou bílou košili s vyhrnutými rukávy, u krku ležérně rozepnutou.

Nějakou dobu na sebe upřeně koukáme. Chci mu říct: To tys mi zachránil život. Ale nerad bych narušil skoro až posvátnost té chvíle. Jenom si vychutnávám, že je přede mnou, po tom, co byl poslední dny tak nedosažitelný.

„Ahoj,“ pronese relativně klidně a papír, se kterým ustrnul v pohybu, položí zpátky na hromádku k ostatním.

„Ahoj,“ odpovím podobně neutrálně a trochu vycením zuby v jednom z úsměvů, které si šetřím speciálně pro něj, protože vím, že je má rád.

Myslím, že někde v tom momentu se zastaví čas, vnímám každý Wyattův nádech, a on pak zničehonic obejde stůl a… skočí mi kolem krku.

Nezavrávorám, zůstanu stát na místě a moje ruce okamžitě s naprostou jistotou najdou jeho zadek, abych ho mohl chytit, když mi omotá nohy kolem pasu. Vzápětí se ke mně přitiskne a jazykem mi vklouzne do úst. Líbáme se horoucně a ten polibek maže dobu, kdy jsme se neviděli. Znovu a znovu ochutnávám jeho rty, laskám je, dokud na jazyku neucítím slanost. Pak, aniž bych ho přestal líbat, zvednu ruku a hladím ho na zádech v konejšivém gestu.

Tisknu ho k sobě, dokud mu stačí dech, a on pak přestane hýbat rty, prsty sevře moje černé tričko a jenom mě nechá, abych ho držel.

Vnímám, jak mu po tvářích stékají slzy, ale neotřu je. Chci mu dopřát tolik času, kolik jenom potřebuje. Miluju jeho přítomnost a tělo tak blízko tomu mému. Teplo, které z něj sálá.

Zabořím mu nos do vlasů.

Trvá několik dalších minut, než se odtáhne a rychle setře slzy. Poodstoupí, nejspíš aby na mě dobře viděl, a svěsí koutky. „Ty jeden hloupej idiotskej arogantní pitomej naprosto nelogicky myslící upíre!“ štěkne naštvaně. „Jak tě mohlo napadnout, že vyskočíš z okna? Po tom všem! Po tom, co jsi slíbil, že přežiješ! Ty… Hňupe!“ Začne pochodovat po místnosti, jako kdybych ho náhle vytáčel k nepříčetnosti a on to potřeboval ventilovat pohybem. „Víš, jak hrozně jsem se bál? Co kdybys nepřežil?! Co kdybych zůstal sám?“

Asi není nic, co bych mohl říct, aby to tvořilo protiváhu jeho strachu. Tak nakonec s pohledem upřeným do jeho očí pronesu: „Omlouvám se,“ aniž bych myslel, že to stačí.

A logicky nestačí.

„Omlouváš se?! No tak to je výborný!“ Wyatt rozhodí rukama. „Jestli se omlouváš, tak je tím všechno vyřešeno. Všechen můj strach a tvoje zbytečné sliby můžeme smáznout ze stolu. A prostě na to nemyslet. Protože pan velký upír Isaac Sydney se poníženě omlouvá.“ Tady si podezíravě odfrkne a zastaví na místě, aby do mě mohl zabodnout pohled. „Omlouváš se doufám poníženě? Nebo je to z tvojí strany jenom další arogantní povinnost, protože myslíš, že to chci slyšet?“

Nadechnu se, abych argumentoval, ale pak si to rozmyslím. „Omlouvám se velmi poníženě,“ odpovím upřímně. „Tak poníženě, jak jen to jde, pane.“

„Nežertuj,“ odsekne okamžitě, ale v ten moment působí najednou vyčerpaně. Jeho pohled je teď zvláštní, nedokážu rozklíčovat všechny emoce. „A já už nejsem tvůj pán.“ Dosedne na kraj stolu a založí si ruce na hrudi.

Dojdu blíž, všímám si odlesků, jaké vytváří světlo v jeho vlasech. „Mrzí mě, že ses tolik bál, Wyatte.“

Pozná, že tentokrát nežertuju ani trochu, a tak mě vezme na milost. Krátce přikývne a ruce svěsí podél pasu – ukazováčkem přejede po stole. Něco se v něm odehrává, poznám, že přemýšlí. Jenomže on mě vzápětí překvapí, když se jeho ramena začnou otřásat potlačovaným smíchem. A pak už ho ani nepotlačuje, prostě se směje nahlas.

„Uniklo mi něco?“ povytáhnu obočí.

„Uniklo ti,“ vydoluje ze sebe, „že je po všem a my jsme živí.“

Cuknou mi koutky a taky si to uvědomím, celou tu situaci, kdy jsme nejenom živí, ale dokonce spolu. Kdy moje legitka říká, že nikam nemusím spěchat a můžu tady stát klidně do soudného dne, protože nemám vůči organizaci žádné povinnosti ani závazky. Můžu se do konce života dívat, jak se Wyatt směje. No, to by asi nevydržel, uznávám, ale já možná ano.

Taky se rozesměju. „Jo, to jsme,“ přikývnu. Smích je úlevný a očistný. Trvá nám, než se uklidníme, a já se pak zhluboka nadechnu. Na jazyku mám otázku, kterou chci a potřebuju položit. Vybavím si ji při pohledu na všechny ty krabice. „Wyatte, cos jim musel slíbit?“ zeptám se mírně.

Nakloní hlavu na stranu. „Jak to myslíš? Nic jsem jim neslíbil.“

Nepoznám, jestli lže. Ale možná ne, možná to prostě jenom myslí tak, že už všechno dávno splatil. Tak zkusím svoji otázku zformulovat líp. „Chci vědět, co tě to stálo. A tím myslím, že tady teď můžu být s tebou. Jaká byla cena?“

Vzdychne, prohrábne si vlasy a obejde stůl, aby se svalil na polstrovanou židli. Za tím velkým bytelným stolem působí jako pán světa, přesně takovou auru má. Cvrnkne do nejbližší hromady papírů. „Víš, že otec měl celou strategii, jak povedu obě firmy?“ prohodí po chvíli. „Myslel úplně na všechno. Naplánoval mi celý život. Dokonce byl domluvený s KREV, že pokud bych se stal upírem, splnil bych šestiletý výcvik a zbytek služby bych mohl strávit v čele obou firem. Víceméně svobodný s tím, že bych jim sem tam prokázal nějakou laskavost.“ Zatváří se kysele. „Měl jsem ho rád, tak strašně moc rád, ale ty poslední dny, kdy procházím jeho věci, mi stále víc a víc dochází, že byl spíš podnikatel než otec.“ Smířlivě pokrčí rameny a není v tom žádná lítost, jenom si rovná fakta. „Nepamatuju si, že by za mnou někdy doopravdy přišel a zeptal se, co chci od života já. Nejspíš proto, že odpověď znal a věděl, že tohle ani zdaleka není život, který bych si vybral.“

Odmlčí se, a když znovu promluví, únava v hlase je ještě patrnější než předtím. „Původně jsem zkoušel s KREV obnovit otcovu smlouvu, ale oni nechtěli. Věděli, že jsme se až příliš sblížili, takže mi nabídli jiného upíra. Ale sám víš, jak to je. Každý něco chce a já vždycky velmi dobře poznal, co to je. Takže jsem jim nabídl ORION Labs včetně celého výzkumu upířího genu.“

Překvapeně pootevřu pusu – běžně se nestává, že by mě něco překvapilo natolik, abych se tvářil takhle. Výzkum upířího genu je zatraceně velká věc, a pokud ho KREV bude mít pod sebou, můžou se stát jedničkou na poli ve vytváření nových léků. I laik dokáže odhadnout, že je to cesta k nesmyslně velkému bohatství, jehož protiváhou… jsem já. Prostě jenom já.

Wyatt vyměnil celý monopol za mě. Chci mu říct, že nejsem se svými zlozvyky a ADHD zas tak výhodná koupě a že ho představitelé KREV pěkně natáhli, ale nějak mi dojdou slova.

Zůstane jenom nezměrný cit.

„Vím, že ti to přijde šílené,“ řekne Wyatt, jako kdyby mi četl myšlenky. „A asi to i šílené je, ale já o to nikdy nestál. Zároveň nemůžu výzkum jen tak rozpustit, mohl by přinést i spoustu dobrých věcí. Vyléčit nemoci, které teď léčit neumíme. To snad chápeš. Ale já…“ Ještě víc se zaboří do židle a na okamžik zavře oči. „Uvědomuju si, že Darius měl částečně pravdu a KREV by některé informace určitě ráda využila. Jenomže nemůžu jenom tak vypnout OnLife, spousta lidí by přišla o práci. Takže…“

Zhluboka se nadechne a vydechne. „Předělávám OnLife na akciovou společnost. Rozděluju ji na co nejmenší části, aby takovou moc neměl v rukách jenom jeden člověk. Zároveň jsem uvedl v platnost, že jednou za pět let dojde k promazání archivů, aby se zpětně nedaly dohledat určité informace. Programátoři už na tom pracují a do půl roku by mělo dojít k prvnímu velkému čištění. Víc udělat nemůžu, nebo nevím, jak bych udělal.“

Vstane a dojde k oknu, chvíli kouká dolů – nejspíš pozoruje stěhováky, kteří pozvolna vyklízí dům jeho dětství a s tím i kus života. Světlo zvenku zvýrazňuje temné kruhy pod očima. „Tím pádem, co ti tady vlastně říkám, je, že…“ Odkašle si a do hlasu prosákne smutek. „Už nejsem dědic dvou firem, protože obou jsem se vzdal. Matce by to asi bylo jedno, ale táta by ze mě byl zklamaný. Jenže… Isaacu, já na to asi kašlu. Už prostě… Nechci. Tenhle život nechci.“

Nevím přesně, co na to říct, a připadá mi, že možná stačí i mlčet. Zaplaví mě hluboká náklonnost a něha. Navíc si uvědomuju, kolik tíhy s sebou takové rozhodnutí nese. Žít podle sebe, ne podle ostatních. Vymanit se z toho, co mu odmala tvrdili.

Myslím, že tam, kam Wyatt došel, nestačila dojít spousta mnohem starších lidí. Jsem na něj pyšný a… imponuje mi. Celou svojí bytostí.

Mlčení se překlopí v silnou potřebu obejmout ho, tak k němu zamířím a zlehka mu položím dlaň na tvář. Naznačím, aby se opřel o moje rameno. A pak ho držím tak dlouho, dokud napětí v ramenou trochu nepovolí.

Beru si tíhu jeho rozhodnutí, všechen strach a samotu k sobě, měním ji na to, že jsme spolu. Nepřeju si nic víc, než aby se na mě mohl spolehnout.

Kolébáme se ze strany na stranu v jakémsi zvláštním pomalém tanci a on se mě pevně drží.

„Mrzí mě, že to tak dlouho trvalo,“ vydechne někde u mého krku. „To papírování byl děs. Ani mi nedovolili s tebou mluvit.“

„Nic mi neřekli,“ přitakám. „Myslel jsem, že mi prostě jenom přidělí další úkol. A že už tě nikdy neuvidím.“ Jemně ho zatahám za pramen hnědých vlasů a nechám ho protéct mezi prsty.

Wyatt se odtáhne a rty se mu zvlní v úšklebku. „Ale no tak. Vždyť jsem tě učil, že každý má svou cenu.“ Rozverně mě praští do hrudníku.

„Ale no tak,“ opáčím stejným tónem. „Proto jsme vyhráli. Protože jsi dobrý učitel!“ Rozhlédnu se po místnosti, přejedu pohledem všechny ty krabice, pro které si během naší přítomnosti nikdo nepřišel – možná byl Todd přehnaně ohleduplný a řekl, aby se vyhnuli pracovně – a zeptám se: „Co bude teď, Wyatte?“

Chci vědět, co by si pro sebe přál. A co je v mojí moci mu splnit.

Jeho tváří se po té otázce z nějakého důvodu mihne stín. „Musím do tří dnů vyklidit dům. Prodal jsem ho. Po tom, co se tady stalo, se tu necítím dobře. A pak…“ Krátce semkne rty. „Víš, že jsi teď svobodný, že jo? Respektive vím, že ti to řekli, jen si nejsem jistý, jestli chápeš, co přesně to znamená. Protože jsi dlouho žil s myšlenkou, že se mnou musíš být. Ale teď… Nemusíš. Můžeš dělat, co budeš chtít.“

Už chápu, o co tady jde. Tu špatně skrývanou nejistotu, s jakou váhavě přešlápne a najednou se dívá všude možně, jenom ne na mě. Bolí ho představa, že bych se mohl sebrat a odejít, když už mě k němu neváže žádný cár papíru.

„Možná tě to překvapí, ale pořád si matně vybavuju, jaké to je, svobodně nakládat se svým životem,“ začnu opatrně. „Přestože mě to kdysi tak děsilo. Chápu, že teď můžu jít kamkoli a dělat cokoli. Je to hodně abstraktní a pořád tomu nemůžu uvěřit, ale… Chápu to. A jsem ti za to vděčný. Nepopsatelně vděčný.“

Než jsem ho poznal, přesněji než jsem se do něj zamiloval, představa dlouhé služby mi nijak zvlášť nevadila. Naopak byla v mnoha ohledech úlevná – najednou jsem přesně věděl, co je mým úkolem, někdo rozhodoval za mě a já nemusel dumat nad tím, co bych chtěl doopravdy dělat. Jenomže pak přišel on, o tolik mladší než já, a dal všemu směr.

Takže když velmi nejistě pronese, stejně jako předtím já: „Co bude teď, Isaacu?“, vím naprosto přesně, jak odpovědět.

Vezmu jeho tvář do dlaní. „To, co jsem řekl. Budu dělat, co chci. Naprosto sobecky, bez povinností a držení se zpátky. Budu s tebou. Pokud s tím souhlasíš.“

Ale jak by nemohl? Jeho oči, tlukoucí srdce, slzy, které mu už zase stékají po tvářích, to všechno mluví dost jednoznačně. „Skvělý, teď mi něco spadlo do oka,“ zamručí nespokojeně. „V tak hezké chvíli.“ A pak začne zničehonic plakat nahlas. „Promiň,“ popotáhne. „Bylo toho na mě moc. A měl jsem hrozný strach, že… Já nevím. Že mě opustíš?“

Znovu ho pevně obejmu a zavrtím hlavou. „Už je to v pořádku. Jsem tady a držím tě.“ Políbím ho na obě tváře. „Navíc, kam bych asi tak šel? Jsem jenom chudý kluk z kukuřičného pole. Prakticky nemám vůbec nic a na to, abych dělal upíří prostitutku, se moc necítím, takže… Asi si tě nechám, Wyatte.“

Miluju, když se začne smát, ten zvuk rozechvívá každou buňku v mém těle. Uvědomím si, že jsem si v jeho přítomnosti přestal pokládat otázku, jestli jsem spíš člověk, anebo upír, a do jaké míry mě ovlivňuje a neovlivňuje krev. Moje city k němu jsou tím nejvýraznějším a nejuchopitelnějším, stává se z nich odpověď na všechny otázky.

Wyatt si stáhne rukávy košile, aby si do nich otřel tváře. „To chápu.“ A když už to vypadá, že se uklidnil, znovu vybuchne smíchy. Trvá asi minutu, než opět zvážní. Poslední dny se do něj zakously a já vím, že teď potřebuje péči, lásku a klid, aby se to ustálilo.

Pohlédne na mě těma svýma velkýma očima. „Až tohle všechno uzavřeme a než se rozhodneme, co vlastně se životem, můžeme jet domů?“

Nepochopím tu otázku hned, přiznávám, dokonce se chci zeptat, jak to myslí. Ale pak si uvědomím, že jediné místo, kde se mohl poslední dobou cítit jako doma, je uprostřed polí, v domku se dvěma velkými uslintanými psy, v mém starém pokoji, kde jsme se tolikrát milovali a povídali si do časného rána.

Usměju se. „Ano,“ řeknu, protože si nic nepřeju víc, než s ním jet domů. V náhlém přívalu radosti ho znovu chytím pod zadkem, nadzvednu a rozejdu se s ním ke dveřím. „Jako tvůj bývalý bodyguard ti nařizuju přestávku na zmrzlinu. Nevím, jak se chceš všemi těmi papíry probírat bez ní.“

Nesu ho dlouhou chodbou a po schodech až do kuchyně. Potkáváme spoustu lidí, někteří z nich se za námi překvapeně otáčí a já si uvědomuju, že to je takhle vůbec poprvé, co ho můžu držet a milovat veřejně. A že už to tak bude navždycky.

***

V pokoji je rozsvícená lampička a vytváří tak zajímavou hru světla a stínů na Wyattově těle. Klidně bych si ho prohlížel do skonání světa, možná udělám i psí oči, aby stál ještě chvíli přede mnou, ale on mi zatlačí na hrudník, a tak se poslušně svalím na záda.

Sedne mi na klín a rozverně se nade mnou skloní. Líbáme se a naše nahá těla se o sebe při každém pohybu třou, což je tak zatraceně příjemné. Položím Wyattovi ruce na stehna, vnímám horkost jeho kůže a vůni, která přichází spolu s tím, jak je vzrušený. Vlastně je to celé spektrum vůní. Heřmánkový šampón, kterým si umyl vlasy. Vyprané povlečení. Večerní vzduch.

Nikam nespěcháme, tohle je naše soukromá věčnost. Užívám si měkkost Wyattových rtů, když mě jemně kousne, vsaje mi spodní ret, jazykem mi vklouzne do pusy a znovu se stáhne, jen aby mě pozlobil. A zatímco se sklání, zadkem mi tlačí na penis, který velmi rychle tvrdne. Jeho penis se mi otírá o břicho a nechává po sobě vlhkou cestičku.

Spokojeně zamručím a zlehka nadzvednu boky, abych ho proti sobě zhoupnul.

Wyatt procítěně vzdychne.

Když to nečeká, chytím ho a přetočím pod sebe – spadne do polštářů.

Jemně mu roztáhnu nohy a palcem jen tak mimochodem pohladím to správné místo, ze kterého šílí. A protože si nemůžu pomoct, skloním se a vezmu ho do pusy, alespoň na chvíli. Potřebuju ho ochutnat.

Celý se propne a potom nadzvedne hlavu, aby na mě viděl. Pohled má odevzdaný a tělo vláčné, sám roztahuje nohy od sebe, jako kdyby říkal, ať si s ním dělám, co chci. Tentokrát nechává kontrolu mně a já mám rád obojí, miluju všechny aspekty Wyatta. Ať je rozkazovačný, uličnický, divoký nebo procítěný, všechno s radostí přijímám, stejně jako on pokaždé přijímá mě. Doslova… mě přijímá, když ještě víc roztáhne nohy a upřeně kouká, zatímco ho nepřestávám dráždit jazykem.

Máme spoustu času, můžeme to dělat klidně několikrát, dokud nebude prosit, což byl taky můj původní záměr, ale nakonec si říkám, proč bychom měli čekat. Proč, když to tak moc chceme. Jsem nenasytný úplně stejně jako on.

Narovnám se a vezmu lubrikant, protože tentokrát jsme nenechali nic náhodě.

Prolíbám si cestičku na Wyattově kůži, až skončím u krku a tam se mu věnuju, zatímco ho prsty připravuju. Vzdychá čím dál víc, a když po chvíli přidám druhý prst, zatíná mi nehty do zad.

Nakonec přijde ten moment, kdy z jeho výrazu poznám, že je připravený. Oči se mu ve světle lampičky lesknou vzrušením. Tak ho nadzvednu a položím mu pod zadek polštář, abych se do něj snáz dostal. Kousek po kousku vnikám dovnitř, je to neuvěřitelný, neuvěřitelný… pocit. Netrpělivě se pohne a pojme mě celého, až oba sehraně zasténáme.

„Ty jsi…“ vzdychnu, ale už to nedokončím. Ani nevím, co jsem chtěl říct. Ty jsi úžasný. Ty jsi můj. Myšlenky se rozutíkají do všech stran a já je nechám. Tady nemusím být tak ostražitý. Jsme doma a v bezpečí.

Wyatt mě obejme nohama kolem pasu. Začnu přirážet a nakloním se k němu tak, abych ho mohl líbat. Po chvíli, aniž bych se v něm přestal pohybovat, sevřu jeho penis a nechám ho, aby mi přirážel do dlaně.

Tak strašně krásně voní! A jeho kůže je jako stvořená pro moje doteky.

Opakuje „I-saacu“ v trhaných vzdeších. „Bože, I-saacu.“ Když už nemůže, jenom se kousne do rtu a já v sobě zkusím najít veškerou vůli a odhodlání, abych zpomalil. Každý můj příraz je teď dlouhý a pomalý, zatímco on se trochu svíjí.

Řekne, že to chce.

Řekne, že jsem zmetek.

Ale stejně nezrychlím. Vždycky z něj skoro vyklouznu a pak se pozvolna dostávám zpátky. Přitom mu honím a přesně v tomhle tempu ho po několika minutách dovedu k orgasmu.

Ze všeho nejdřív mě v sobě prudce sevře a hned nato se roztřese. Zkřiví tvář a dlouze zasténá, až mu musím dlaní překrýt pusu, protože je tak hlasitý – drze mě kousne. A jednou rukou nahmatá polštář, který si přiloží k obličeji, zatímco ten třes nepřestává, stříká si na břicho a do mojí dlaně.

Když mu pak polštář opatrně sundám, zjistím, že se jeho sténání prolnulo s uvolněným smíchem. Sotva se trochu zklidní, nadzvedne se na loktech a skoro až zaujatě sleduje, jak v něm mizím. „Nezpomaluj,“ řekne chraptivě. A protože můj bývalý pán umí být dost přesvědčivý, poslechnu ho.

Stačí jenom pár přírazů, abych se taky udělal. Když do něj vyvrcholím, kousnu se do rtu a zakloním hlavu. Ten pocit mě extaticky naplňuje až po konečky prstů. „Ježiši,“ zavzdychám.

Jakmile z něj po chvíli vyklouznu, přitáhnu ho k sobě. Líbám, nebo spíš pusinkuju každý centimetr jeho kůže.

„Můžu ti říct, že jsi ten nejbáječnější přítel na světě?“ zamumlám.

„Vzhledem k tomu, žes to vytáhl bezprostředně po sexu…“ Wyatt trochu stydlivě sklopí pohled, když rádoby ledabyle prohodí: „To mám tak úzký zadek?“ Následně se té otázce zachichotá.

„Strašně,“ přikývnu zcela vážně, jsem ten nejvážnější upír na světě. „Nemůžu se ho nabažit.“ Být v něm je naprostá slast, takže ani trochu nepřeháním. Zlehka ho plácnu a Wyatt v odpověď zamručí. Začne ukazováčkem obkreslovat moje rysy, čelist, nos a rty, načež rychle ucukne, když předstírám, že ho chci hryznout.

Nějakou dobu se kočkujeme, líbáme a mazlíme, než vstane a veledůležitě pronese: „Já a můj těsnej zadek odcházíme do sprchy.“ Popadne do náruče oblečení a stále ještě nahý zmizí na chodbě. Patro je naše, takže se nemusí bát, že by na někoho natrefil.

Přejedu dlaní po matraci, kde předtím ležel, a taky vstanu. V rychlosti se obleču a seběhnu dolů, některé schody trochu vržou. Sotva vejdu do kuchyně, psi mě jdou přivítat, přestože Maya stále působí trochu zdrženlivě.

Brian se už zase sklání u notebooku, je to starý známý obraz normálnosti, vidět ho tady, na tomhle místě, které pro mě tolik znamená. Vedle sebe má diář, do kterého cosi zapisuje, ale prakticky okamžitě toho nechá a zazubí se na mě.

Byl tak šťastný, když jsem mu zavolal, jestli by nás mohl vyzvednout na letišti. Dlouho nás objímal, mě i Wyatta, a jenom těžko skrýval dojetí. Jeho vřelé přivítání, to, s jakou samozřejmostí začal po našem příchodu připravovat kafe v novém kávovaru, který Wyattovi pyšně ukázal… Bylo to jako vrátit se po nekonečně dlouhém dni domů.

Otevřu lednici, vytáhnu dvě bezinkové limonády a pak chvíli hledám čisté skleničky, načež to vzdám. Pořád tady vládne všudypřítomný chaos, v tomhle se bratr nezměnil. A přece je o tolik jiný, než když jsme přijeli poprvé. Svěřil mi, že vzal po dlouhém přemýšlení místo veterináře tady ve městě. Zdá se, že práce se zvířaty mu vrací tu správnou energii a vůli žít.

„Vypadáš nějak spokojeně,“ podotkne, zatímco si mě prohlíží.

Povytáhnu obočí, jestli mi tím jako chce něco naznačit.

„Co to Go?“

„Jaké Go?“ zeptám se nechápavě a jeho úsměv se ještě víc rozšíří, když nám oběma dojde, že mě nachytal.

„Přece jste se před hodinou sebrali, že si jdete zahrát, ne?“

„Och, sklapni,“ odpálkuju ho vesele. Seberu limonády, vyjdu z kuchyně a celou dobu slyším Brianův pobavený smích. Nejdřív chci zamířit do patra, ale pak si to rozmyslím a místo toho se vydám ven. Studený večerní vítr mi příjemně cuchá vlasy.

Nechám otevřeno, aby za mnou mohli Maya a Monty, a oni okamžitě přiběhnou a začnou dovádět v prachu cesty.

Užívám si celý ten výjev, nezaměnitelnou vůni domova. Myslím, že mi to nikdy nepřestane být vzácné a že si nikdy nezvyknu na pocit klidu a míru, který mi tohle místo přináší. A když pak přijde Wyatt ze sprchy a automaticky se posadí vedle mě, je to dokonalé. Je to život, po kterém jsem tolik toužil, aniž bych to dlouho věděl.

Podám Wyattovi limonádu a on vystrčí ruku zpod deky, kterou má přehozenou kolem ramen jako král, a vezme si ji. Všimnu si, že má na sobě moje oblečení, ostatně jako vždycky poslední dny. Rád na sebe bere moje trička, obzvlášť po dlouhém milování.

Vezmu ho kolem ramen a jsem tak částečně nedobrovolně vtažen pod deku. Chvíli sedíme v tichu, je slyšet jenom šustění klasů a měkký dusot psích tlap.

„Předtím jsem o tom nechtěl mluvit,“ začne Wyatt rozvážně, „ale teď, když je po všem, tak chci, abys věděl, že to tady miluju. Asi bych tu nezvládl žít celý život, ale to ryzí štěstí, které tu cítím, je něco, co jsem nemyslel, že někdy poznám.“ Usměje se. „Chci procestovat celý svět, zkusit všechno, o čem jsem tak dlouho snil, ale hrozně rád bych se vždycky vracel sem.“

Jeho slova mě hřejí. Vlepím mu pusu do vlasů. „To je krásná představa. Tak to tak uděláme. Vždycky, když nás unaví cestování, přijedeme sem. Brian bude rád.“

Wyatt zvedne pohled, a když znovu promluví, voní po bezinkách. „Můžu ti říct tajemství? Zbožňuju tvýho bráchu.“

Zaksichtím se. „Ale no ták,“ protáhnu v předstíraném nepochopení.

„Je tak směšně jednoduché přivádět ho snobskými manýry do rozpaků!“ naváže Wyatt nadšeně a můj výraz kompletně ignoruje. „Poprosil jsem Mirandu, která vyhrála v Hledá se topmodelka, aby ho začala sledovat na Instagramu. Ten jeho výraz byl absolutně k nezaplacení.“

„Cože jsi udělal?“ Div že nevyprsknu limonádu. Začnu se nahlas chechtat a Wyatt se přidá. Chvíli nám pak trvá, než se zklidníme a než se znovu naladíme na poklidnou atmosféru blížící se noci. Propletu s ním prsty.

„Hodně přemýšlím nad budoucností,“ svěří mi po nějaké době. „Nad námi dvěma.“

„A k čemu jsi došel?“

Dává si na čas. Hraje si s nití, která trčí z mého sepraného trička, namotává ji na prst a hned nato pouští. Už zase je ve své hlavě a potřebuje si to utřídit. Naštěstí nikam nespěcháme. Máme spoustu času a já trpělivě čekám, než pomalu řekne: „Nevykoupil jsem ze služby jen tebe. Ta dohoda se týkala i mě, kdybych se někdy náhodou rozhodl stát upírem. Takže… Mohl bys se mnou i nadále trénovat a hlídat mi jídelníček?“

Něco ve mně se pohne. Vím, co ten dotaz znamená – a znamená strašnou spoustu věcí. Ucítím dojetí nad tím, že by si vážně mohl takovou cestu zvolit, a zároveň nezměrný strach, aby byl v pořádku. Stisknu jeho ruku pevněji. „Rád ti pomůžu.“

Přikývne a opře se hlavou o moje rameno. „Ještě pořád nevím, co si o tom myslet, ale za každou cenu chci být připravený. Navíc si nedovedu představit, že bych s tebou nestrávil věčnost.“

Taky si nedovedu představit, že bych s ním nestrávil věčnost, a tak si radši představuju úplný opak. Že nás čeká přinejmenším dalších tři sta let. Že spolu poznáme svět. Že si každý další den s úžasem uvědomíme, že se milujeme víc než včera.

Jak je možné chovat tolik citu k jediné bytosti?

Když jsme se poznali, Wyatt mi svěřil, že mu vesmír připadá v jistém smyslu nedosažitelný. Ale když se podívám do jeho očí, vidím v nich úplně všechno.

Rozeseté hvězdy.

Celé galaxie.

Nás dva.

KONEC

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbil se vám příběh VESMÍR VELKÝCH DÁLEK? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
ErinSixx
7. 3. 2024 17:26

Muzu brecet?Ano muzu😭Dnesek je pro me neskutecne tezky..ma vazna nemoc se zas vratila…Ale tohle me tak neskutecne pohladilo po srdci.Ach ty jejich city a ta laska.Konecne maji oba dva domov💜Kluci preju vam krasny a dlouhy zivot,procestujte a promilujte cely svet.A vratte se vzdy domu.Krasny zivot vam ze srdce preju💜Dekuji za krasny pribeh holky😭💜💜🪼

lucka
15. 3. 2024 0:32

Neverim, že je koniec😣 celý príbeh bol taký krásny a jedinečný a smutný a šťastný… cítila som pri ňom všetky emócie od strachu až po dojatie💜 nádherné zakončenie nádherného príbehu o dvoch prekrásnych… hmmm teda o jednom prekrásnom človekovi a rovnako krásnom upírovi😁 baby, ste naozaj výnimočné. Neviem sa dočkať ďalších príbehov od vás.

Simona
27. 3. 2024 11:48

Počkala jsem si a nelituji, jsem jedna z těch, co vše čtou raději až dopsané. Ne že bych nevěřila, že to nedopíšete, ale prostě se ráda do příběhu zakousnu na jeden zátah. Tohle bylo hodně jiné než obvykle, ale přesto stejně krásné, jako všechno vaše. Nejvíc se mi líbilo, jak Issac neřešil tu rodinu. Přijde mi, že někdy jsme tlačeni společností a okolím tu rodinu snášet, i když nechceme. Když se k nám někdo chová hnusně, tak se s ním přeci dobrovolně nepřátelíme. Proč by to u rodiny mělo být jiné? Ano, krev není voda (v tomto případě obzvlášť, ha… Číst vice »

Simona
2. 4. 2024 9:04
Reply to  szabi

…aneb přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami 🙂