Szabi

Sleduju, jak se krajina pod námi mění, dokonalé panorama rozsáhlých lesů, které po několika hodinách vystřídá chladný beton města. Jednu ruku mám položenou vedle sebe a prsty propletené s Wyattem – trochu se mu potí dlaň. Držíme se takhle už dlouho, předpokládám, že musí mít křeč, ale stejně mě nepouští. Zatímco já jsem nehybný, on vykonává spoustu dílčích pohybů, ošívá se a poposedá, jako kdyby ho to drahé kožené sedadlo kousalo do zadku.

Zatím jde všechno podle plánu. Potřebovali jsme se dostat k nejbližšímu letišti, kam nás odvezl Brian, a tam jsme čekali na ideální letové podmínky. Za jiných okolností by nejspíš nebylo tak jednoduché narychlo domluvit přistání tryskáče pro osobní účely, ale Wyatt byl poměrně přesvědčivý. Stejně jako přemrštěná suma, kterou zaplatil.

Loučení s bratrem bylo velmi dojemné – alespoň pro něj. A já v hloubi duše možná taky pocítil bodnutí lítosti, nicméně jsem se nemohl nechat strhnout zbytečnými city.

Zato s Wyattem… S ním je to jiné. Jemně mu přejedu palcem po hřbetu ruky a on ke mně stočí pohled. Černá sluchátka kontrastují se světlými vlasy.

„Budete potřebovat ještě něco?“ pronese Todd do vysílačky a tázavě na nás pohlédne přes rameno. Vrtulník, do kterého jsme po přistání přesedli, je pětimístný Robinson R66 Turbine. Vepředu sedí pilot a Todd, zatímco vzadu jsme pouze já a Wyatt. Vedle něj leží černý batoh, ve kterém mi Todd donesl uniformu. Převlékal jsem se během letu. Černé kalhoty, vysoké pevné boty, jedna pistole za opaskem a ta druhá v pouzdře připnutém kolem stehna, jak jsem zvyklý. Tentokrát není důvod se skrývat. Neutíkáme, jdeme tomu vstříc.

„Ne,“ odvětím stručně.

Todd přikývne. Jako vždycky je cítit levnou kolínskou a ani na okamžik nezaváhal, když jsem mu řekl, co od něj chci. Z jeho spisu si pamatuju, že slouží u Wolkovových deset let. „Naši lidi už jsou na svých místech,“ oznámí.

„Dobře.“

Pustím Wyattovu ruku a zkontroluju obě pistole. Ujistím se, že jsou nabité a že mám dostatek náhradních nábojů. Todd si nejspíš vzpomene, o co jsem ho předtím žádal, nebo ho to možná při pohledu na mě napadne, a podá mi další z náhradních pistolí.

Vezmu si ji, prohlédnu jako ty svoje a podám Wyattovi. Nečekám, jak na to zareaguje, ani nekontroluju jeho výraz. Věděl, že dostane zbraň. Mluvili jsme o tom po cestě. Místo toho sáhnu do kapsy a vytáhnu zkumavku, která je plná mojí krve.

Připadalo mi, že to takhle bude mnohem elegantnější, než si během letu rozřezávat zápěstí.

Neunikne mi jisté znechucení, které se Wyattovi mihne ve tváři. Ale stejně jako když jsem mu dal napít před cestou, postaví se k tomu i tentokrát hrdinně a nijak neprotestuje.

„Až do dna,“ řeknu.

Todd na nás pořád vrhá kradmé pohledy, ale ať už si myslí cokoli, profesionálně mlčí. A ve chvíli, kdy do sebe Wyatt krev kopne, dokonce radši vyhlédne z okýnka a zajímá se o město pod námi. Jak padá šero, vystupují z něj rozesetá světla. Všechno dole žije, město je v pohybu.

Wyatt mi vrátí zkumavku, přejede si jazykem po rtech a zaksichtí se. Dokonce si zkusí otřít pusu, přestože ji nemá špinavou. Potom z batohu vytáhne vodu a zhluboka se napije.

„Za chvíli tam budeme,“ ozve se hlas pilota. Nicméně ještě chvíli trvá, než se před námi objeví vysoká budova OnLife s velkými okny. Může mít zhruba pětadvacet pater. Pilot ji elegantně mine a začne přistávat na střeše vedlejší budovy, která je mnohonásobě vyšší a na rozdíl od OnLife má vlastní heliport.

„Víte, co máte dělat,“ oznámím Toddovi.

„Ano, pane.“

Sotva vrtulník hladce dosedne na střechu, sundáme si sluchátka a vystoupíme. Todd nás sleduje, cítím jeho pohled v zádech. Na člověka je jako bodyguard poměrně ucházející. Žádné zbytečné emoce.

Zvuk vrtulníku na okamžik přebije úplně všechno, ale jak se blížíme ke vchodu do budovy, rozeznávám i další zvuky – auta dole pod námi, vrkání holubů, naše vlastní kroky.

Sáhnu pro mobil ve tvaru véčka, přejedu po něm palcem a za chůze napíšu: Jsme tady. Zprávu pošlu Beatrice, a když na sobě ucítím Wyattův pohled, přikývnu. Věci se daly do pohybu.

Vejdeme dovnitř a zamíříme rovnou k výtahu, jehož zadní stěnu tvoří zrcadlo. Chci říct: Vzpomínáš na Zrcadlový mrakodrap? Na moment, kdy ses necítil dobře a já si ze všeho nejvíc přál nějak tě utěšit? Ale než stačím promluvit, Wyatt mě předběhne a naléhavě vyhrkne: „Prosím, neumírej. Vím, že upíři neumírají snadno, ale přesto chci, abys věděl, že to máš zakázané.“

„Pokusím se neumřít. Slibuju,“ přikývnu vážně a pak ho jedním plynulým pohybem přitáhnu k sobě. Dlaň mu položím na temeno a prsty zabořím do vlasů, zatímco ho druhou rukou pevně držím kolem pasu. Jeho srdce tluče proti tomu mému.

Vydržíme takhle několik pater, než Wyatt zamumlá: „Líbí se mi, že seš si celkem jistý ohledně svého plánu. Sice mi to stále přijde šílené, ale asi nikdy jsem si tak moc nepřál, aby něco vyšlo. Pokud to ale půjde špatně, chci, abys věděl, že OnLife klidně vypnu. Jediné, na čem mi záleží, je, abychom z toho vyvázli živí.“

Pohlédnu přes Wyattovo rameno a vidím svůj odraz. Ten muž mi připadá podivně klidný a strnulý. Je na něm něco známého. A předně to vůbec není člověk. Pravda je, že mě uklidňuje, když jsem nachlemtaný.

Trochu se odtáhnu, abych se mohl podívat na Wyatta, který je nepochybně zajímavější než… cokoli v téhle pojízdné krabici. „Je to riskantní,“ přiznám očividný fakt. A potom se ve mně něco s lehkým křupnutím zlomí a nějak se to odrazí v mém hlase, když navážu: „Wyatte, já… Vždyť víš.“

„Jo,“ řekne pevně. „Já tebe taky.“ Uchechtne se, jak dobře mě přečetl, nebo je to možná částečná hysterie. Poznám, že má strach. Já ho mám taky, jenom se mi daří držet ho dál od sebe, vytěsnit ho. Protože mnohem důležitější než moje vlastní obavy je úkol, který potřebuju zvládnout.

Výtah zastaví a dveře se s cinknutím otevřou. Vyjdeme posuvnými dveřmi ven a zamíříme rovnou k budově OnLife, která se tyčí před námi. Horní patra částečně mizí ve tmě a kolem se rozsvěcí první lampy.

Pozoruju okolí, ale nijak okázale, abych nepůsobil dojmem vyděšeného kluka, který se ohlíží přes rameno.

Město je svými pachy v přímém kontrastu k tomu, jak to voní u staré paní doma. Žádná zeleň, vůně zeminy a dřeva. A navíc příliš mnoho blikajících nápisů, poutačů a cedulí, které se pro sebe snaží ukrást moji pozornost.

Tentokrát už jdeme mlčky, protože nechceme, aby někdo slyšel náš rozhovor. Samozřejmě mě napadne, že je tohle všechno past a Darius nás nechá oba zabít, sotva se ukážeme, nicméně zároveň věřím v naše šance. Myslím, jsem si tím téměř jistý, že jsem zvolil tu nejschůdnější cestu, na jejímž konci zemřu nanejvýš já. A něco takového jsem schopný přijmout. Člověk, který jde po mém boku, za to stojí.

Uvědomím si přítomnost upírů dřív, než vyjdou ze stínu. Logicky k sobě nechtějí přitahovat pozornost. Napočítám jich pět, pět porůznu rozmístěných upírů a upírek, ale předpokládám, že je jich ještě víc.

Nedám na sobě nic znát, žádnou nejistotu, a pokračuju k nejvyššímu z nich. Darius stojí nedaleko vchodu OnLife a tváří se skoro až ledabyle. Sotva nás spatří, pousměje se, ale ten úsměv nedosáhne k očím. Je strojený.

„Isaacu.“ Mým jménem to tedy začne.

„Darie,“ přikývnu.

Jeho pohled se přesune k Wyattovi. „Pane Wolkove. Jaká radost, znovu se s vámi setkat.“

Wyatt nereaguje, jenom pevně semkne rty. Jsem si jistý, že mu činí potíže neposlat Daria do všech pekel, anebo alespoň do prdele. Ale chtěl jsem po něm, aby se vyvaroval jakýchkoli reakcí a neprojevoval emoce, takže se drží dál.

Nějakou dobu všichni mlčíme, než Darius stočí pozornost zpátky ke mně. V očích se mu blýskne. „Musím přiznat, že jsem opravdu zklamaný, Isaacu,“ pronese klidně. „Nečekal jsem, že se ke mně obrátíš zády. Nakonec se z tebe vyklubal takový úskočný hajzlík, že?“

Kdokoli na jeho místě by chtěl mít celou situaci co nejrychleji z krku, ale on nevypadá, že by spěchal. Po takové době, kdy po nás pátral, si nejspíš může dovolit pár minut k dobru. Z jeho postoje čiší, že si je jistý svým postavením. Je nad věcí. Zároveň mě dost možná stále vnímá jako mladého a naivního kluka a považuje moje jednání za ukvapené – ukvapeně jsem ho střelil do hlavy a spolu s Wyattem jsme utekli.

Wyatt.

Darius se určitě domnívá, že jsem podlehl citům.

Když neodpovídám, znovu roztáhne koutky v mírném úsměvu. Jeho zdánlivá shovívavost je ve skutečnosti přetvářka. Darius je dost nabubřelý a jistý si tím, že podruhé už ho překvapit nedokážu. Anebo prostě jenom předpokládá, že ať se dnes večer stane cokoli, ať mi řekne a slíbí cokoli, nakonec stejně zemřu.

Což není zas tak šokující. Byl by hlupák, kdyby nás po tom všem nechal odejít.

Upíři rozestavění kolem jsou nehybní jako šachové figurky a čekají. Možná taky žijí v přesvědčení, že to zašlo příliš daleko a teď už není možné vzít to zpátky.

„Nuže,“ řekne Darius rozvážně, „můžeme?“ Pokyne Wyattovi, ale ten se ani nepohne. Tohle je jeden z prvních milníků v našem plánu.

„Půjdeme jenom my tři,“ odpovím.

Darius povytáhne obočí. „Vážně se domníváš, že jsi v postavení, kdy můžeš klást podmínky, Isaacu? Jakou přesně myslíš, že na mě máš páku? Řekneš svým lidem, aby na nás začali střílet? Samozřejmě že o nich vím. Nejsem idiot.“ Poslední větu pronese skoro až otráveně.

Někteří z upírů zvednou hlavu a pohledem kontrolují střechy, přestože nemůžou snipery vidět. Jejich srdce a dech, to všechno v sobě schová ruch města.

„Ne, nejsi idiot,“ přikývnu klidně. „A máš pravdu, přivedl jsem svoje lidi. Nekontaktoval jsem KREV ani policii, ale nejsem sebevrah. Nejsem tady, abych ti Wyatta naservíroval. Dovnitř vejdeme my tři, jinak začnou moji lidé střílet. Některým se určitě podaří zasáhnout. A pokud ne… Přitáhneme pozornost. Chceš spustit Chaos a vypnout OnLife?“

„Nejsi v pozici, aby sis diktoval podmínky,“ připomene Darius znovu a poprvé do jeho hlasu prosákne chlad.

„Jsem v pozici, kdy je mi všechno ukradené. Chci jenom, aby Wyatt přežil. A takhle budou naše šance vyvážené.“

Darius si mě zkoumavě měří. Je to nevyřčená hra a já si přeju přesvědčit ho, že čtu opět celou situaci velmi naivně a ve skutečnosti nemám žádné postranní úmysly. Musí uvěřit, že je oproti nám ve výhodě. Má Trenta a Valarianu, kvůli nimž jsme přišli. Valariana je ostatně takový žolík – Darius musí vědět, že když na ní Wyattovi tak záleží, uděláme cokoli ve snaze ji ochránit.

A hlavně musí věřit, že pokud se pokusím zabránit mu, aby ublížil Wyattovi, nebudu mít absolutně žádnou šanci. Tisíce jeho výher na moje prohry během tréninků.

No tak, Darie. Máš úplně všechny karty.

„Dobrá,“ řekne nakonec rozvážně. „Nechceme vzbuzovat zbytečnou pozornost, nemám pravdu?“ Kývne směrem k upírům, což může znamenat, že se mají stáhnout, anebo že mají najít a zabít moje lidi. Probral jsem s Toddem i tuhle možnost.

Vyměním si rychlý pohled s Wyattem a on pochopí. Jako první se rozejde do OnLife. Za ním jdu já a vedle mě Darius, bok po boku, až to připomíná pomalu nějaký biblický výjev – jeden z nás je smrt.

Posuvné dveře se otevřou a my se ocitneme v prostorné hale. Budova je zdánlivě prázdná, ale okamžitě slyším kroky hlídačů, kteří se tady střídají čtyřiadvacet hodin denně. Je téměř nemožné dostat se dovnitř bez povšimnutí, ale když má člověk na své straně Wyatta Wolkova, může si dovolit vejít s jistou okázalostí, jako kdyby mu všechno patřilo. Protože patří.

Wyatt mine turniket pro zaměstnance a vzápětí zastaví, když mu cestu zastoupí jeden z členů tamní ochranky.

„Ano?“ povytáhne Wyatt obočí.

Muž si nejspíš uvědomí, koho má před sebou, pod těmi blonďatými vlasy rozklíčuje svého nadřízeného, protože okamžitě vyhrkne: „Všechno v pořádku, pane Wolkove. Nečekali jsme vás. Totiž…“ Vrhne pohled na dalšího člena ochranky, co postává u výtahu.

Samozřejmě jim to nedává smysl po všech těch zprávách v médiích. Ten prostý fakt, že se tady Wyatt najednou ocitnul v doprovodu dvou upírů, přestože byl delší dobu nezvěstný.

„Zařiďte, ať všichni opustí budovu,“ přikáže Wyatt. A když vidí, že se ten muž poněkud zmateně nadechuje k otázce, utne ho zvednutou rukou. „Hned.“

Projde pod vysokým stropem kolem recepce rovnou k výtahům a my s Dariem kráčíme za ním. Za zády slyším, že muž začal mluvit do vysílačky – ať mu připadají Wyattova přítomnost a jeho požadavek jakkoli podivné, poslechl.

Dveře výtahu cinknou a my vstoupíme dovnitř. Nejdřív Wyatt, po něm já a nakonec Darius. Automaticky si stoupnu za Wyatta a jednu ruku mu zlehka položím na bok v ochranitelském gestu, které Dariovi neujde. Překvapivě ho ale nijak nekomentuje a radši zírá před sebe.

Moje lidské já by se ho zeptalo, jestli po těch letech něco cítí, třeba lítost nad tím, že náš vztah nikdy nepřerostl v nic víc než v občasné setkávání po trénincích. Nicméně moje lidské já tady teď není.

Jsme potichu. Dvě nehybné postavy a Wyatt, který se trochu ošívá.

Nakonec zastavíme v osmnáctém patře a ve stejném pořadí, v jakém jsme nastoupili, také vystoupíme. Napětí by se dalo krájet. Procházíme podél prázdných kanceláří a velkých oken. Ze tmy vystupují světla a pozvolna padá noc.

Wyatt jde rozvážně, ani rychle, ani pomalu. Zdržuje přesně tak, jak jsem mu řekl, aniž by budil podezření. Svým postojem spíš naznačuje jistou neochotu OnLife vypnout, než že by nám získával čas.

Mobil v mojí kapse začne zvonit a já při tom zvuku netrhnu hlavou, neudělám žádný zbytečný pohyb, kterým bych dal cokoli najevo. Zvonění prakticky okamžitě utichne, aby se vzápětí ozvalo znovu. A zase utichlo.

„To má být nějaký kód, Isaacu? Kód pro co? Ať máš v plánu cokoli, nezapomínej, že stačí jedno zaváhání a oba jste mrtví.“ Darius mluví klidně, jako kdyby vykládal o počasí, ale slyším jasně patrnou výhrůžku. Vyhrožuje nám ovšem něčím, s čím jsme počítali.

Trochu zvolním krok, protože se Dariova pozornost soustředí na mě, zatímco Wyatt se sklopenou hlavou pokračuje nezměněným tempem dál.

Tahle chodba je dlouhá. Nejdelší v budově, řekl mi.

A kam vede? Zeptal jsem se, protože jsem si z plánů nepamatoval, že by to bylo něco zásadního.

Ke kávovaru.

„Dlouho jsem si myslel, že mě máš přečteného,“ přikývnu. „Bylo to dost frustrující. Díky Wyattovi jsem si ale postupně dokázal uvědomit jednu důležitou věc. Každého lze uplatit. A ne, nemyslím jenom příslibem nesmrtelnosti. Ale i penězi, zážitkem, věcí… Je jedno, jestli jednáš s upírem, nebo s člověkem. Každý něco chce.“

„Mluvíš v hádankách.“ Darius jenom těžko skrývá podráždění. Možná se ho skoro až osobně dotýká, že jsem tak hloupý, abych si myslel, že ho můžu nějakým způsobem přechytračit.

„Dobrá. Teď už vlastně nemá cenu to protahovat. Věc se má tak, Darie, že to, co zlomilo vaz mně, zlomí vaz tobě. Je pro mě dost hrozné přiznat to, po tom, co jsi udělal neodpustitelné věci, ale my dva jsme si v něčem podobní. Ne snad proto, že bys byl můj mentor a milenec, přestože i to mělo určitě svoji váhu. Myslím ve způsobu myšlení. Oba pocházíme z chudých rodin.“ Když vidím jeho překvapený výraz, neubráním se mírnému úsměvu, ačkoli na dané situaci vůbec nic zábavného není. „Wyatt se podíval. Požádal jsem ho. Zjistil, co je tvoje rodina zač. Co jsi zač ty. Je to neetické a neudělal by to, kdyby to nebylo nutné. Jenom jsem si něco potřeboval ověřit.“

Darius zastaví a já ho napodobím. Koukáme na sebe. Vidím, jak se mu napíná čelist, možná váhá, jestli sáhnout pro pistoli, kterou má u pasu. „Nevím, kam tohle všechno směřuje, ale jestli si myslíš, že nade mnou máš tím pádem nějakou moc… Ne každý se dá uplatit. Upíři na mojí straně vědí, že jsou v sázce jejich rodiny.“

„Ale ano,“ namítnu, „každý jde uplatit. Vážně. Tvrzení, že ne, jsou řeči chudých.“ Propůjčím si Wyattova slova. „Někdo, komu jsi věřil, tě podělal. To zvonění byl signál, že je Valariana v bezpečí.“

Veškerá vřelost, cokoli, co by nás mohlo pojit, je najednou pryč. Dariův hlas je chladný a necitelný a podivně se rozléhá prázdnou chodbou, když pronese: „Zabiju tě, Isaacu. Pak ho donutím, aby to vypnul. A zabiju i jeho.“

Zíráme na sebe a ani jeden z nás neuhne pohledem.

Když promluvím, zním stejně chladně jako on. „Copak to od začátku nebylo jasné?“

Vrhne se na mě tak rychle, že skoro nestačím zareagovat. Uvědomím si, jak silný a přesný je, když jeho pěst neomylně najde můj žaludek. Pak sáhne pro pistoli a já mu přimáčknu ruku ke zdi, takže výstřel směřuje někam do podlahy.

„Wyatte,“ křiknu a nic víc dodávat nemusím. Ví, co má dělat.

Vyrazím Dariovi pistoli z ruky a sáhnu pro svoji, jenomže mi ji vykopne. Obě zbraně leží na zemi a tu druhou, kterou mám za opaskem, nestačím vzít. Darius je rychlý, kurva, zapomněl jsem, jak moc. Chytí mě a plynulým pohybem si mě přehodí přes rameno. Moje tělo zaduní o podlahu a jen tak tak se stačím překulit na stranu, abych neschytal kopanec do hlavy.

„Takže tohle byl tvůj geniální plán?“ zavrčí Darius. „Zachránit tu holku? A co teď, Isaacu? Kdo zachrání tebe a toho kluka? Protože tvoji lidé jsou už touhle dobou mrtví.“

Vyšvihnu se na nohy a dám mu pěstí, což mi oplatí, až trhnu hlavou – rána do čelisti je prudká a přesná.

„KREV je na cestě,“ vypálím. „Je konec.“

Ohlédnu se a Wyatta nikde nevidím, musel se schovat v jedné z kanceláří. Darius si všimne mého pohledu a nadzvedne koutek v úšklebku. „Slyším ho. Jak dýchá, jak se třese. Jako štěně. I kdyby někdo přišel… Nemáš šanci. V KREV mám svoje lidi.“

Kopne mě do břicha, do stejného místa, kam mě předtím udeřil, až zkřivím obličej, ale vzápětí se mi ho povede přimáčknout ke zdi. Kus omítky se odloupne, když do ní praští hlavou. „Wyatt nevolal KREV,“ ucedím. „Napsal status. Ale chápu, že jsi na sociální sítě moc –“

Starý. To jsem chtěl říct. Vlastně bych řekl cokoli, jenom abych ho zdržel. Potřebujeme čas, než si členové rady rozesetí po celé Evropě přečtou, co se tady děje. Ale Darius mě mezitím stačí postrčit do otevřených dveří jedné kanceláře. Zády dopadnu na psací stůl a shodím monitor i tiskárnu.

Okamžitě vykopnu a trefím Daria do spánku, až musí ukročit. Sáhnu pro zbraň za opaskem, jenomže on mezitím sebere židli a ukáže mi, že ne nadarmo byl jedním z nejlepších instruktorů. Doslova ji o mě rozlomí a výstřel ho jenom zlehka škrábne do stehna. Židle dopadne na zem a kolečka se točí.

Vrhnu se na něj s novým zápalem a strhnu ho dozadu. Pevně ho chytím pod krkem do kravaty, tak jak jsem to učil Wyatta, a uhnu, aby mi nevrazil prsty do očí. Zmítá se v mém sevření, ale pak zničehonic ustane, sáhne vedle sebe a naprosto neomylně mi zabodne propisku do stehna – do stejného stehna, kam mě před časem střelil.

Dál ho držím a on bodne znovu, znovu a znovu, ruku má od krve, která se mi valí z nohy. A pak se mu povede nadzvednout a prudce se mnou praští dozadu. Uvolní se ze sevření a skočí po mojí pistoli, která se povaluje u dveří.

Nemám šanci dostat se k němu včas, ale musím ochránit Wyatta. To si opakuju. Uhnu před kulkou, která směřuje na moji hlavu, a vzápětí ucítím štiplavý zásah do břicha v místě, kde jsou játra.

„Pořád jsi k ničemu,“ řekne Darius skoro vyčítavě a nahlas přitom oddechuje. Zmizí v chodbě a já nutím svoje nohy následovat ho, přestože moje stehno připomíná zkrvavenou kaši.

Uhnu před dalším výstřelem a rozeběhnu se podél kanceláří. Darius mi na okamžik zmizí z dohledu. Zkouším následovat tlukot Wyattova srdce podobně jako on a adrenalin mi burcuje krev. Moje tělo je připravené bojovat.

Je to taky adrenalin, díky kterému se zvládnu soustředit. Potlačuje bolest, která by mě ochromila, a pomáhá mi v soustředění. Ze všech zvuků zcela neomylně vyhledám Wyatta. Srdce mu překotně tluče.

Spěchám jeho směrem k rohové kanceláři, jenomže v ten moment zaslechnu Dariův hlas. „Je načase to skončit, pane Wolkove.“

Odpověď neslyším. Místo toho budovou otřese výstřel.

Ne. Ne.

Strach vyvěrá z toho nejhlubšího místa v mém nitru, když zahnu chodbou a vidím Daria, jak… jak se překvapeně dotkne hrudníku. Na prstech má krev. A úleva, která přijde, se o mě rozbije jako přívalová vlna. Nemůžu si ji dovolit, ještě není konec.

Jedním prudkým pohybem srazím Daria k zemi. Periferně přitom zahlédnu Wyatta, který stojí u okna a roztřeseně sbírá zbraň.

Napadne mě, proč KREV nepřichází a jestli to s tím statusem vyšlo. Přece ho museli vidět! Někdo je určitě na cestě. Ale spolu s tím mi dojde, že uběhlo teprve pár minut od chvíle, kdy jsme začali bojovat. Upír ve mně vnímá čas jinak.

Darius mě ze sebe setřese a dalším úderem mi rozsekne ret. Kulka v hrudníku ho nezpomalí.

Nevím, kolik schytám ran a kolik jich rozdám. Oba silně krvácíme a mně se podaří ho několikrát silně udeřit pod oko, až mu protrhnu kůži. Je to skoro, jako kdyby plakal. Skoro. Ve skutečnosti mám dojem, že už nemyslí na žádné přístupové kódy, doopravdy nevěří tomu, že by Wyatt spustil Chaos. Ví, že prohrál. Teď už je to prostě jenom osobní.

Nepřestane, dokud nás nezabije.

„Uteč, Wyatte,“ vyhrknu, ale pravda je, že Wyatt ani nemá kam. Jedinou přístupovou cestu do kanceláře okupujeme my. Darius mě postrčí pod sebe a bije mě do obličeje, až polykám vlastní krev. Vnímám, že Wyatt cosi volá, možná moje jméno, ale nedokážu rozeznat jednotlivá slova.

Povede se mi zpod Daria vymanit. Oběma nohama ho odkopnu, stehno se mi při tom pohybu nepříjemně napne, a patou ho zasáhnu do brady, až zachrchlá. Využiju moment překvapení, vytáhnu z ponožky vystřelovací nůž a proříznu mu předloktí. Něco na mě štěkně – zní spíš naštvaně a dotčeně, než aby skučel bolestí. Na to máme oba v oběhu hodně vypité krve, opravdová bolest přijde později.

Nemám tušení, jak dlouho bojujeme. V jednu chvíli ani jeden z nás nedrží žádnou zbraň, přes krev, která mi stéká do očí, pořádně nevidím. A tehdy mi dojde, že jediná zbraň, kterou mám, jsou moje špičáky. Zakousnu se Dariovi do krku a on mi vyrve hrst vlasů, když mě od sebe vztekle odtáhne.

Kolenem mě nakopne do břicha a hned nato do rozkroku. „Kolikrát už jsi se mnou prohrál?“ zafuní. „Přestal jsem to počítat. Pravda je, že jsi lepší děvka než voják, Isaacu.“ Zkušeně se vyhne tomu, když na něj Wyatt znovu vystřelí, a rozejde se k němu.

Vidím zděšení ve Wyattově tváři – z toho, co se stane, nebo možná jenom z celého výjevu.

Konečně taky slyším vrtulník a houkačky policejních aut. Brzy se do budovy naženou upíři, kteří pracují pro KREV, ale to nemusí být hned. A zlomit někomu vaz trvá jenom jednu pitomou vteřinu.

Vím, že Wyattovi v oběhu koluje upíří krev a smrt by tak mohla znamenat další začátek, ale chci mu ponechat možnost volby. Ať by to Darius odsoudil jako sebevíc naivní a patetické gesto, nedovolím to. Nemůžu. Na to Wyatta až příliš miluju.

Navíc ani nemáme stoprocentní jistotu. A dokud existuje třeba jenom malé riziko, že bych o něj mohl přijít…

Při pohledu do jeho očí mi dojde, že následující minuty budou rozhodující a že zatímco Darius je navzdory svým zraněným stále při síle, já ztrácím dech.

Tak udělám to, co vždycky. Zvýším naše šance. Ne, omyl, zvýším Wyattovy šance. Protože o mě nikdy nešlo.

Okno je speciálně tvrzené, ale nejsem člověk, aby to pro mě představovalo nějaký větší problém. Ze stolu seberu těžítko a co největší silou ho mrštím proti sklu. Objeví se nepatrná prasklina ve tvaru pavučiny a Darius na mě s povytaženým obočím pohlédne. Nejspíš si myslí, že jsem chtěl trefit jeho a o celé dva metry minul.

Ale to už jsem u něj, pevně ho chytím kolem pasu a ruce mu přimáčknu podél těla. Dám do toho veškerou sílu a ze rtů se mi vydere něco, co připomíná zavrčení. S Dariem v sevření couvám k oknu, zrychluju, nutím svoje nohy, aby poslouchaly.

Mrzí mě to, pronesu neslyšně směrem k Wyattovi, ale možná je to jenom myšlenka, která mi proletí hlavou.

Osmnáct pater. Město je odtud z výšky krásné.

Darius se pokusí vyškubnout, ale já ho nepustím. Chytí ukazováček a prostředníček mojí pravé ruky a zlomí je, aby uvolnil stisk. Ale už je pozdě. Už jsme u okna. Už praská pod náporem našich těl.

Už padáme tmou.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥