Szabi

V obýváku je puštěná televize. Poslední dobou jsem si na ní vytvořil lehčí závislost. Samozřejmě nemyslím zprávy, kde probírají Wyattovo zmizení se stejnou intenzitou jako na začátku, jako spíš vědomostní pořady a reality show.

Je skoro tradice usednout každý den na gauč, vypít si kafe a zírat před sebe. Nezatíženě. Nechat všechny starosti plynout a jenom si užívat Wyattovu přítomnost, doteky, kdy o něj jemně zavadím pokaždé, když poposednu nebo udělám jeden z tisíce zbytečných pohybů navíc, jen protože nedokážu sedět vzpřímeně a klidně.

Brian mě předevčírem nechal louskat ořechy, celou krabici vlašáků, abych nějak zabavil ruce. Tentokrát ale nemám nic, tak poklepávám nohou, a co chvíli zkontroluju čas na mobilu.

Je to stejné odpoledne jako tolikrát předtím. Samozřejmě sám sobě neopakuju jsme v bezpečí, nic se nemůže stát, ale ani si nemyslím, že se celý svět co nevidět obrátí vzhůru nohama.

Zásadní otázka dnešního dne je, jestli vyhraje Christina, nebo Miranda. Která z nich má největší šanci stát se světoznámou top modelkou? Zatím běží reklamy, mám ještě pár minut k dobru, než to propukne, tak vstanu a řeknu Wyattovi: „Zavolám Trentovi. Jdeš se mnou?“

Aniž by na mě pohlédl, zavrtí hlavou a dál se věnuje jezení jogurtu. Vlastně působí úplně stejně nezatíženě jako já, nebo si to možná jenom představuju. Ale pohled na něj, jak sedí v tureckém sedu, bosé nohy pod sebou, kalhoty od psích chlupů, to všechno jenom umocňuje pocit normálnosti.

Wyatt teď nechává telefonáty Trentovi na mně, protože jenom těžko dokáže skrývat naštvání – ne že by se snažil – a posledně Trenta dost nevybíravě seřval. Jak plyne čas, je pro něj čím dál těžší mít s organizací trpělivost. Včera večer, když nemohl spát, mi řekl, že myslí na svého otce. „Chtěl bych pro něj zařídit pohřeb. Jak dlouho to ještě bude trvat, Isaacu?“

Byla to řečnická otázka, ale stejně jsem odpověděl, že nevím.

Vnímám, že ve chvílích, kdy se nic neděje, propadá zvláštní melancholii a skepsi a je pro něj těžké to překonat. Kolikrát pomáhají právě takové hlouposti jako sledování Hledá se top modelka.

„Hned jsem zpátky,“ řeknu a překročím psy, kteří polehávají u gauče. Vyjdu před dům, kde se opřu o zábradlí a sleduju prašnou cestu, co se stáčí podél pole. Automaticky vytočím Trentovo číslo a čekám na spojení, zatímco prsty bubnuju do zábradlí.

Ozve se pípnutí, když Trent hovor přijme.

„Číslo 310374, Isaac Sydney,“ pronesu klidně. „Máte pro mě nové informace?“ Jde o rutinní otázku, na kterou rozhodně nečekám kladnou odpověď. Ale rozhodně čekám alespoň nějakou odpověď – unavenou, otrávenou, podrážděnou.

Jenomže na druhém konci je úplné ticho a já nedokážu rozklíčovat, co se změnilo. Jestli vůbec něco. Moje upíří intuice je hodně utlumená. Možná, že kdybych slyšel, snáz bych rozeznal prostředí, ve kterém se osoba na druhé straně zrovna nachází, a byl bych připravený na to, co přijde. Takhle netuším, dál poklepávám do zábradlí, a dokonce mě napadne, jestli reklamy neskončily a ta reality show už nezačala. Možná vyhraje spíš Miranda. Posledně hrála na klarinet, což se porotcům dost líbilo.

„Isaacu,“ ozve se najednou skoro až lísavě a vím, že je to nesmysl, ale mám pocit, že se ten hlas nese telefonem, že nějak překonal celou tu vzdálenost, která nás dělí, a přikoval mě na místě.

Napřímím se a ucítím mrazení podél páteře.

To přece nemůže být–

„Isaacu,“ zopakuje dotyčný, tentokrát s větší jistotou. „Ty mě nepozdravíš? Nejsi rád, že se po takové době znovu slyšíme?“

Sevřu mobil pevněji. „Darie,“ řeknu a připadá mi, jako kdybych polykal písek. Jsem zahlcený emocemi. Nepochopením. Strachem o Wyatta. Naštváním. Nejistotou. „Kde je Trent Moss?“ zeptám se pevně. A myslím tím: Je naživu?

Samozřejmě existuje i druhá možnost, a tedy že nás zradil. Možná stejně jako Simone uvěřil kecům o dlouhověkosti a navzdory informacím, které měl k dispozici, se upnul k tomu, že z něj Darius udělá upíra. Třeba trpěl nějakým defektem kvůli nedostatku spánku a hromadě starostí, různě se to nabalovalo a on… Zaryju si nehty do dlaně, abych se přinutil soustředit. Bolest je v tomhle ohledu velmi efektivní.

Rozhlédnu se, ale je nesmysl, aby byl Darius tady. O tom, kde se nacházíme, nevěděl ani Trent a nejsou k dispozici žádné záznamy mého předchozího života, ke kterým by se mohl dostat kdokoli jiný než Wyatt. Ale stejně se zvláštní směsicí nejistoty chvíli koukám k poli, jako kdyby z něj snad Darius mohl vystoupit.

„Tvůj přítel Trent Moss zatím žije,“ odpoví Darius rozvážně na moji nevyřčenou otázku. „Je v pořádku. Víceméně. Nejsem si ale jistý, kterým směrem se bude jeho život nadále ubírat. To mi musíš říct ty, Isaacu.“

Srdce mi zběsile tluče a dlaň, ve které držím mobil, se nesmyslně potí. Musím zachovat klid, nedat najevo slabost. „S vyděrači se nevyjednává, pokud v sázce není něco, na čem doopravdy záleží,“ odpovím pevně jeho vlastními slovy.

Daria to upřímně pobaví, je to skoro až nepřirozeně veselý smích. Možná se dostal do bodu, ze kterého není návratu, a je schopný úplně všeho. „Jak jsi krutý,“ oznámí stále ještě pobaveně. „Ale dobrá, Isaacu, už jsem pochopil, kolik jsi ochotný obětovat pro svého chlapečka. Musí to být vážně slast, šukat ho, když ses kvůli němu obrátil zády k vlastním lidem. Řekni mi ale, jak by se tvářil, kdyby umřela ta jeho mladá kamarádka?“

Sejdu na prašnou cestu, nevím proč, asi jenom nedokážu stát. „Blafuješ.“ Ale nejsem si tím jistý. Mohl by nějakým způsobem ohrozit Valarianu? To, že je Wyatovi blízká, není žádné velké tajemství. Dřív byli na veřejnosti často viděni spolu. A pochopitelně už mě nejednou napadlo, jestli by ji nemohl využít pro svoje plány, akorát… Akorát co? Akorát jsem nikdy nemyslel, že kdyby ji zabil, představovalo by to kdovíjak velký problém. Že by to bylo něco jiného než pouhá nepříjemnost, se kterou se Wyatt časem zvládne vyrovnat. Hlavně že bude naživu.

To mě ostatně napadne i teď. Jenomže pak je tady taky nedávná abstinence, která dělá svoje. Probouzí ve mně výčitky, že bych nechal zemřít člověka, který pro Wyatta hodně znamená, a zároveň strach, co by to s Wyattem po tom všem mohlo udělat. Jak by byl zlomený.

„Neblafuju,“ odpoví Darius prostě. „Tohle není hra, Isaacu. Tohle je vyústění situace, která mohla skončit mnohem dřív nebýt tvojí tvrdohlavosti, naivity a idiotismu. Ta dívka zemře, pokud tvůj mladý přítel nevypne OnLife. Dávám mu čtyřiadvacet hodin.“

„Dva dny,“ odpovím škrobeně. Nemáme šanci dostat se tam za čtyřiadvacet hodin, i kdybychom se rozhodli poslechnout. Jsme příliš daleko.

Jenomže Darius, jako kdyby opět četl moje myšlenky, odpoví: „Čtyřiadvacet hodin. Nepočítám s tím, že by nejbohatší spratek světa cestoval autobusem. A slibuju ti volnou cestu, nikdo z mých lidí vám nepůjde po krku.“

Zcela jasně slyším jeho nevyřčené zatím.

Posbírám v sobě dostatek upíří sebejistoty a chladně opáčím: „Wyatt není šachová figurka, kterou můžeš posouvat, jak se ti zlíbí.“

„Ale ano, je. Navíc tě ujišťuju, že pokud by tě náhodou napadlo něco tak pitomého jako zamlčet mu náš telefonát, vypustím tuhle informaci do světa. Dozví se, žes nechal jeho kamarádku bez slitování zemřít. To bude těžké po tom, co přišel o otce, nemám pravdu?“ Následuje několik vteřin ticha, než Darius naváže pevným a rozhodným tónem: „Jestli kontaktuješ KREV, dozvím se to. Jestli kontaktuješ policii, dozvím se to. Ale pokud se dokážeme domluvit a Wyatt Wolkov spustí Chaos…“ Větu nedokončí, naopak ji nechá doznít, jako kdyby snad existovalo nějaké východisko, kdy se po tom všem v klidu rozejdeme různými směry. Jenomže zatímco on předpokládá, že zná mě, znám v některých ohledech i já jeho. Proto vím, že všechno, co říká, myslí vážně. A taky vím, že nás nikdy nenechá odejít.

Jestliže na to přistoupíme a vydáme se do OnLife, budeme zítra touhle dobou mrtví.

Uvědomím si, že telefon ohluchnul. Nechám ruku klesnout. Nejradši bych se prostě lidsky poskládal na zem, věnoval si pár minut k přemýšlení a počkal, až se tahle rovnice vyřeší bez mého přičinění. Informace se na mě hrnou ze všech stran, stejně jako spousta nedostatečných řešení. Nevidím několik kroků před sebe, nemůžu uvažovat. Já takhle… nemůžu fungovat. Vjedu si rukama do vlasů a zkouším se soustředit na svůj dech.

První, na co si musím odpovědět – říct, nebo neříct Wyattovi o tomhle telefonátu? Pokud Darius splní výhrůžku, Wyatt se dřív nebo později dozví, že mi vyhrožoval zabitím Valariany.

A bude mě nenávidět, že jsem mu to neřekl a nedovolil mu vydat se do OnLife, aby ji zachránil. Ale bude naživu a na tom záleží!

Jenomže pak je tady ten rozpor, slib, který jsem mu dal jako přítel. Když mu to neřeknu, pasuju ho do role někoho, kdo sám o sobě nesmí rozhodnout. Navždycky tak zničím jeho důvěru ve mně, ale co víc, vezmu mu důstojnost. Popřu, že je dospělý a schopný volby.

Na vteřinu pevně zavřu oči. „Kurva,“ vydechnu.

Chci, aby Wyatt žil, a udělám pro to všechno a představa, jak mu opakuju, co Darius řekl, mě drtí. Z toho, co jsem se kdy naučil, vím, že bych to měl popřít, zatajit, že k takovému telefonátu vůbec došlo, kontaktovat KREV nebo alespoň to, co z ní ještě zbylo, a utnout Dariovu snahu dostat nás do pasti hned na začátku. Co na tom, jestli někdo přijde o život? Wyatt bude tady, v bezpečí. Bude dál sedět na gauči a sledovat reality show, zatímco já budu schopný ještě nějakou dobu živit iluzi, že k ničemu nedošlo. A jakmile se to jednoho dne dozví, přijmu jeho vztek a nenávist, dovolím mu, aby mě s ní naplnil až po okraj.

Tady už ale dávno nejde pouze o to, co jsem se naučil, ale i o to, kým jsem se stal. Nejsem jenom bodyguard zodpovědný za jeho život. Jsem jeho přítel. Jsem… Jsem v prdeli.

Rozejdu se do domu a ruce vrazím do kapes, protože se mi trochu třesou. Vejdu do obýváku, kde zrovna začíná Hledá se top modelka, ženy naposledy prochází kolem bazénu a posílají vzdušné polibky do kamery.

Wyatt ke mně otočí hlavu a usměje se. Bosé nohy má tentokrát natažené na stolku a za záda si strčil polštář.

„Brenda je podle mě nejsebevědomější,“ pronese Brian a nacpe si do pusy hrst napukaného popcornu, jehož lehce připálená vůně se nese domem.

Je to obraz normálnosti. Zkusím si ho v sobě uchovat, nejlíp navždycky.

Nejspíš mlčím nezvykle dlouho, protože Wyatt jenom tak mimoděk řekne: „Tak co? Měl jsem pravdu a nic nového nemají?“ Napůl pořád sleduje televizi a ignoruje Montyho, který upírá pohled na prázdný kelímek od jogurtu.

Seberu ovladač a ztlumím zvuk. Rozhostí se ticho a Brian i Wyatt mi ve vteřině věnují veškerou pozornost. Stejně jako já předtím, když Darius přijal hovor, podvědomě cítí, že je něco jinak.

„Wyatte,“ začnu rozvážně, přestože mluvím i k bratrovi. „Nemluvil jsem s Trentem. Telefon zvedl Darius.“

Je šokovaný, upřímné překvapení na chvíli rozbije jeho tvář. Dech se mu zadrhne. „Takže to znamená…“ Větu nedokončí.

„To je ten upír, co po vás jde?“ zeptá se bratr opatrně.

Dál koukám na Wyatta a přirozeně se rozhodnu odpovědět jemu, byť se doopravdy nezeptal. „Má Trenta. Nevím, jak ti to říct, tak to řeknu na rovinu – a věř mi, že mě to netěší, jedna moje část si přeje tajit to před tebou, abys byl v bezpečí. Darius je ve slepé uličce, což znamená, že se rozhodl pro radikální kroky. Chce, abys vypnul OnLife. Máme dvacet čtyři hodin. A pokud to neuděláš… Zabije Trenta.“ Tady se odmlčím, uvědomuju si na krátkou chvíli, že je to moje poslední možnost zatajit před ním, co dalšího Darius řekl. Ale při pohledu do jeho očí ze mě zcela přirozeně vypadne: „A Valarianu.“

Odsoudil jsem ho právě k smrti? Nechci být dramatický, jenomže jak jinak lze tohle brát?

Překvapení nahradí děs a Wyatt vyskočí na nohy. „To… To jako vážně? Val je v nebezpečí?“

Psi netuší, co se děje, a začnou pobíhat kolem, vráží do něj čumáky a Maya tichounce kňučí.

Wyatt je jemně odstrčí a zamíří ke schodům, nevím, co má v plánu, ale pak se otočí a tváří se vážně. „Zachráníme ji, že jo?“ pronese pevně. „Necháš mě odejít, abych mohl vypnout OnLife?“

Něco ve mně se stále ještě vzpírá proti tomu, abych k téhle sebevražedné misi jednoznačně svolil. „Potřebuju přemýšlet,“ řeknu vyhýbavě. Promnu si spánky a zkouším to pro sebe rozklíčovat, jenomže obraz není ucelený. Přece vím, co musím udělat. Vím to od prvního podělaného momentu, co se v telefonu ozval Dariův hlas. „Potřebuju krev.“

Moje upíří podstata je tím rozhodnutím nadšená a pobízí mě, abych to neodkládal.

„Tak si ji vezmi,“ vyhrkne Wyatt okamžitě a začne si skoro až hystericky vyhrnovat rukáv.

Teprve tehdy se moje pozornost stočí k bratrovi. „Tvoji ne, Wyatte,“ pronesu do prostoru.

Brian pochopí okamžitě, jeho klid tvoří protiklad veškerému napětí. Možná čerpá ze všech těch situací, kdy pozdě v noci pomáhal odrodit mláďata. „Nachystám věci.“ S těmi slovy zmizí v kuchyni.

Wyatt si pořád drží rukáv, tak k němu dojdu a opatrně mu ho stáhnu. Chytím ho za ruku. „Wyatte, podívej se na mě.“ Poslechne, ale poznám, že je v myšlenkách na hony vzdálený. „Dám si krev a nějak to vyřešíme.“ Vezmu jeho tvář do dlaní a políbím ho na rty, opatrně, protože tentokrát mi připadá obzvlášť křehký.

Polibek ho probere k životu spíš než slova. Velmi procítěně mi ho oplatí. Vnímám to jako ujištění. Oba netušíme, jak tohle skončí, a naše vyhlídky nejsou nijak valné. V jednom momentu jsme seděli na gauči a chystali se sledovat reality show a teď jsme se ocitli v hororu. A to všechno kvůli jednomu pitomému rozhodnutí zavolat Trentovi. Proč jsem nezavolal až zítra? Pozítří? Proč to padlo zrovna na dnešek? Mohl jsem nám získat víc času.

Je kruté takhle uvažovat, protože Trent by mezitím trpěl, ale stejně na něj nedokážu myslet. Tisknu se k Wyattovi a jediné, co mi běží hlavou jako zaseknutá deska, je víc času. Víc.

Neochotně jeden druhého pustíme, teprve když se objeví Brian, který nese všechno potřebné k odběru. Sedne si na gauč a položí to vedle sebe, což je nejspíš znamení pro Wyatta, aby odešel.

Chce nám dopřát prostor si promluvit. Je v tom něco až fatálního, vědomí, že je tohle dost možná náš vůbec poslední rozhovor.

Zatímco bratrovi dezinfikuju ruku a připravuju zkumavky, cítím na sobě jeho pátravý pohled. „Takže to uděláte? Uděláte to, co chce?“ pronese.

„Očividně. Příčí se mi to,“ přiznám upřímně. „Nenávidím, kým se Darius stal, a zabíjí mě představa, že ublíží Wyattovi. Protože přesně to se stane. A přitom… Nemůžu Wyatta připravit o to, aby sám rozhodoval o svém životě. Matka, otec, já… Musím mu dát tu možnost, zaslouží si ji.“

Brian zahýbe rukou a pak stočí pohled k jehle. Neuhne, ani když mu ji zapíchnu do kůže. „No já nevím. On za sebou nemá výcvik, ale ty ano. Dává smysl, kdybys v téhle situaci rozhodoval spíš ty.“

Nad tím se pousměju. „Nakonec je to ale i o něm. Nemůžu ho tady držet násilím nebo ho nechat existovat s vědomím, že kvůli němu zemřel někdo jiný. Protože přesně takhle by to dopadlo. Chápeš? Obě vyústění, Wyatt na cestě do OnLife, nebo Wyatt, který tady nedobrovolně zůstane, povedou k tomu, že bude mrtvý. Ať už doopravdy, nebo metaforicky, zabije ho to.“ Opatrně odeberu první zkumavku a prohlédnu si krev. „Třeba se mi podaří na něco přijít.“

Brian se ani nepohne a klidně oddechuje. Dokonce ani nepůsobí tak bledě jako při prvních odběrech Wyatt. Což vlastně není takové překvapení vzhledem k jejich rozdílné tělesné konstituci.

Brát krev Wyattovi bylo v mnoha ohledech intimní, spojilo nás to a možná, že to teď pojí i mě a Briana, akorát na mnohem prostší úrovni – jako dva bratry. Vzhledem k tomu, že nám běží čas, si nemůžu dovolit dlouze polemizovat, tak dál plním jednu zkumavku za druhou.

„Nechci, aby se ti něco stalo. Aby se vám něco stalo,“ řekne Brian.

Neodpovím, ale Brian nejspíš ani žádnou odpověď nečeká. Po chvíli se zeptá: „Kolik celkem?“

„Co nejvíc,“ odpovím pevně. „Ne tak, aby tě to ohrozilo.“ Člověk může náhle ztratit zhruba 1,5 litru, zatímco při pomalém krvácení až 2,5 litru. „Třeba šest set mililitrů?“ nadhodím opatrně.

Brian se chabě uchechtne. „Vždycky jsem věděl, že je tvoje přítomnost poněkud vysávající, bratříčku.“

***

Postavím jednotlivé zkumavky do řady. Všechny jsem vypil do dna. Potom pohlédnu na bratra, který teď už opravdu vypadá pobledle, jinak ale nedává najevo, že by ho celá věc výrazně poznamenala.

Svět je konkrétnější, vystupuje v jasnějších obrysech. Pít po takové době je jako poodstoupit od totální patlanice plné barevných skvrn a zjistit, že celý ten výjev dává smysl. Stačilo se na něj podívat z větší dálky.

„Tak co?“ zeptá se Brian.

„Jsem to zase já,“ řeknu upřímně, protože nic není výstižnější. Znovu dokážu vnímat zvuky v domě, vodu, která v patře kape z nedotaženého kohoutku, vítr narážející do oken, vrzající podlahu, po které Wyatt tiše našlapuje. Není to zahlcující, ale úlevné.

Poslouchám, jak se Wyatt blíží k obýváku, doprovázím ho do chvíle, než vejde dovnitř. Pohlédne na mě úplně stejným pohledem, jako když jsem prošel abstinencí a on hledal známky lidství. Ale jeho pohled tentokrát netrvá dlouho. Na okamžik pevně semkne rty. „Takže?“ chce vědět. „Jak Val zachráníme?“ S tím rozdělá plechovku hroznové limonády a podá ji Brianovi.

Šest set mililitrů krve je hodně. Myslím, že jsem jí ještě nikdy nevypil tolik najednou. Vede mě to k úvaze, jestli bych Wyattovi sdělil Dariovy požadavky, kdybych se napil už dřív. Kdyby ten telefonát přijal jiný Isaac.

Odpověď rozhodně není jednoznačné ano.

„Nech mě přemýšlet,“ požádám. „Takhle to nefunguje. Nemám lusknutím prstu zázračný plán, jak nás z toho dostat.“ Na chvíli se odmlčím a pohlédnu k televizní obrazovce, kde se odehrává konec reality show. „Čtyřiadvacet hodin,“ řeknu sám pro sebe. Strnule koukám, jak jeden z porotců nasazuje Mirandě šerpu. „Existuje nějaká, třeba i sebemenší šance, že bych tě přesvědčil, abys zůstal tady a neriskoval svůj život, Wyatte?“

Musím tu otázku položit, přestože odpověď už dávno znám.

Wyatt se zhluboka nadechne. „Pokud nepojedu a Val umře, tak si to nikdy neodpustím. Když nepočítám tebe, je poslední, kdo mi zůstal. Vím, že vypnutí OnLife poznamená životy spousty lidí, ale tohle je… Já…“

„Není stoprocentní, že by přišla o život. Může jít jenom o planou vyhrůžku z Dariovy strany,“ podotknu a je dost očividné, že já bych to klidně risknul. Z dlouhodobějšího hlediska si uvědomuju, že pokud by Valariana doopravdy zemřela, Darius by pak neměl příliš možností, jak Wyattovi vyhrožovat.

„Skvělý.“ Wyatt netrpělivě pohlédne ke dveřím. „To mě má ukonejšit? Tohle povídání nikam nevede, jenom ztrácíme čas. Vím, že ti na Valarianě nezáleží a že moje bezpečí je pro tebe nejdůležitější, ale sám jsi to předtím řekl. Už nejsi jenom můj bodyguard. Seš taky můj přítel. A já potřebuju vědět, i kdyby to byla jenom past, že jsem udělal všechno, abych ji zachránil.“

Uvědomuju si tlukot jeho srdce a můj pohled směřuje od hrudníku k tváři. Zároveň na sobě cítím Brianův pohled – pije limonádu a působí unaveně. Vlastně se dá opravdu říct, že jsem z něj vysál životní energii.

Vypitá krev mi přihrává spoustu různých variací budoucnosti, kde jsme s Wyattem odsouzeni k nezdaru. Jako vždycky jde ale o to zvýšit naše šance. Využít to, co víme a co Darius nemůže tušit. Takže…

Chytím Wyatta za paži a vyvedu ho z obýváku až před dům, abych měl jistotu, že nás bratr neuslyší. Zastavím na zápraží. „Hned teď se napiješ mojí krve,“ přikážu tiše. „A uděláš to bez řečí i předtím, než vstoupíme do OnLife. To je moje podmínka.“

Skoro čekám, že odmítne nebo se přinejmenším zaškaredí a připomene, že momentálně nechce být upír. Ale očividně nechce být ani mrtvý a já pocítím velmi zvláštní, hodně tlumenou úlevu, když konečně řekne: „Tak jo. Udělám to.“

Pomalu přikývnu a chvíli jeden na druhého koukáme, svěřujeme si, co není třeba pronášet nahlas.

„Počkej na mě v pokoji,“ řeknu pak. „Převleč se. Obuj si pevné boty, jako kdybys šel na trénink. Promluvíme si o tom, jestli ti dám i zbraň.“ Sejdu na prašnou cestu a věnuju mu náznak úsměvu. „Potřebuju si zavolat. Myslím, že už vím, co musíme udělat.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥