XIX. ISAAC

XIX. ISAAC


Následující dny jsou jako vystřižené z reklamy na rodinný život, když pominu fakt, že jsme stále na útěku a já učím Wyatta střílet do improvizovaných terčů za stodolou.

Máme svůj režim, společně chodíme spát, společně vstáváme, společně snídáme, obědváme a večeříme, koukáme na televizi, milujeme se, běháme a hrajeme staré deskové hry, které jsme objevili na půdě pod vrstvou prachu. Některé večery trávím s Brianem, kdy si spolu dáme pivo před domem nebo posedíme v obýváku a mluvíme o různých věcech.

K tématu matky a otce už se nevrací, zato téma mého a Wyattova odjezdu je od toho večera silně přítomné. Nemůžu se zbavit neodbytného pocitu, jako kdyby se nám pomalu odkrajoval čas. A čím dál častěji se sám sebe ptám: Až tohle skončí, budu moct u Wyatta i nadále zůstat?

Asi ano, po smrti Wilhelma automaticky připadá veškerý majetek, výsady a ohromná zodpovědnost Wyattovi, takže jsem si jistý, že bude schopný KREV i nadále platit za moje služby. Občas ohledně toho žertujeme a Wyatt říká tvoje služby tónem, jako kdyby si platil i sex, což je velmi frustrující a zábavné zároveň.

Možná bych odtud neodjížděl, pokud bych měl na výběr. Tohle místo je můj tehdejší domov a také můj současný domov, opravdovější jsem nikdy neměl a představa, že tu s Wyattem žijeme poměrně obyčejné a všední dny, se mi zamlouvá. Zároveň ale vím, že by se z toho pro něj po čase stala podobná klec jako Wolkov sídlo. Odtud navíc nemůže odjet a nemůže ani mluvit s nikým jiným než se mnou a s bratrem.

Nejsem si jistý, zda by to z dlouhodobějšího hlediska zvládl. Teď sice působí spokojeně – jako například před pár dny, kdy pomáhal Brianovi se sazenicemi a byl tak nadšený, že už má zase ruce od hlíny – ale občas v jeho tváři zahlédnu zvláštní smutek. Mívá náladu, kdy nad vším přemýšlí tak moc, že je doslova ztracený ve své hlavě.

Když se ho na to zeptám, svěří mi, že mu chybí táta a taky Valariana, a přemítá, jaké to musí být pro ni. Jestli teď bere silnější dávku léků na úzkost. Věří podle tebe, že jsem naživu, Isaacu?

Nevím a tohle nevědění mě mrzí. Rád bych mu řekl něco utěšujícího, co by dalo dohromady víc než jen několik prázdných slov.

Každý třetí den s očekáváním volám Trentovi a někdy vlastně neočekávám téměř nic, protože v žádné novinky nevěřím. Jsem otupělý tím, že jim Darius stále uniká. A Trent už se ani nesnaží zakrývat, že je celá situace v tuto chvíli bezvýchodná. Naše telefonáty jsou velmi strohé, jednou mu dokonce rupnou nervy a zeptá se, kde momentálně jsme. Za to ho odměním chladným smíchem.

„Nenech se uchlácholit zdánlivým klidem a tím, že ti všechno vychází, Isaacu,“ řekl mi jednou Darius, když jsme hráli šachy. „Klid pouze předznamenává změnu a ta nemusí být pokaždé dobrá.“

Snažím se nepolevovat v ostražitosti, moje roztěkaná mysl ví vždycky naprosto přesně, kde se Wyatt právě nachází. Brian je tím částečně pobavený, což vyplývá z toho, že si nedokáže uvědomit všechna rizika a vážnost situace. Přiznávám, že potřebuju znát každý Wyattův krok, což by za jiných okolností mohlo působit přehnaně, ale stále zodpovídám za jeho život. Je to práce, je to láska, je to poslání.

Když se podívám do krásných očí barvy karamelu, které už tolik dní neschovávají kontaktní čočky, vím, že za to všechno stojí. Jenom si přeju, aby konec téhle situace, který zákonitě přijít musí, přinesl Wyattovi život, po němž touží – cestovat, poznávat svět, nenést na svých bedrech zodpovědnost za dvě velké firmy. Aby to nebolelo. Abych ho dokázal ochránit, kdyby se Darius objevil na prahu dveří našeho nového domova.

Každý den vstávám dřív než Wyatt, přirozeně se budím zhruba po sedmi hodinách, sejdu do kuchyně, udělám kafe a vrátím se s ním do pokoje, kde usednu na parapet a koukám z okna.

Občas si hraju s jojem a během jednoho šmejdění na půdě najdu i sbírku starých hlavolamů, jaké pro mě kupovala stará paní. Ta nikdy neříkala Isaac má ADHD, nicméně na rozdíl od otce se tomu označení nevyhýbala z důvodu, že by ji děsilo. Prostě jí to jenom nepřipadalo důležité. A i tak přesně věděla, co mi koupit a jak pomoct, abych se zabavil. Ke každým narozeninám nebo Vánocům jsem od ní nějaký hlavolam dostal. Většinou ty nejtěžší a nejkvalitnější značky Hanayama.

Během pití kávy si krátím čas tím, že je opětovně řeším. Kolikrát musím být velmi jemný, pootočit objektem třeba jen o milimetr, trochu zatáhnout, posunout. Nemám dost trpělivosti, ale zvědavost mě nutí se k nim vracet.

Nakonec vždycky najdu způsob, jak na jejich mechanismus vyzrát.

***

Wyatt sedí v křesle, nohy skrčené pod sebou, a otáčí stránkami. Čte Čas opovržení a nevědomky si přitom namotává pramen vlasů na prst. U kořínků má výrazné odrosty původní barvy. Když si všimne, že stojím ve dveřích a opírám se o futra, povytáhne obočí.

„Chtěl bych tě někam vzít,“ řeknu. Za oknem padá šero a lampička vrhá na zeď vysoký stín mojí postavy.

„Já vím,“ přikývne Wyatt okamžitě a věnuje mi laskavý úsměv, „ale to je v pohodě. Až tohle skončí, můžeme jít kamkoli. Teda kamkoli asi ne, ale na většinu míst.“

Usměju se, protože mě pobaví, jakým směrem se jeho mysl okamžitě vydala. „Ne, myslím to tak, že bych tě chtěl doopravdy někam vzít.“ Což není pořád dost konkrétní, tak dodám: „Přesněji že to udělám. Pokud tedy chceš. Byl bych rád, kdybys mě doprovodil.“

Wyatt pomalu zaklapne knížku, položí ji na stolek a protáhne se. „Je to někde v lese?“ nadhodí podezíravě. „Jestli ano, musím bohužel odmítnout. Ne že by mi tvoje přítomnost nepřipadala dostatečně bezpečná, ale les v noci opravdu není něco, co bych potřeboval zažít.“

„Proč bych tě bral do lesa?“ povytáhnu obočí.

On to ale okamžitě odmávne, jako kdybych měl podobné nápady často, a tak není na jeho otázce ve skutečnosti nic divného. „V rámci nočního přežití? Co já vím.“

Představím si, jak ho ženu uprostřed noci do lesa nebo uspořádám bojovku v kukuřičném poli, které vypadá čím dál víc jako vystřižené z laciného hororu.

Vážně přikývnu. „Dobrý nápad. Zorganizuju to na zítřek. Ale jinak ne, do lesa nejdeme. Vlastně vůbec nejdeme, pojedeme autem.“

To ho rozhodně zaujme, protože se napřímí jako surikata. „Počkej, to myslíš vážně? Znamená to, že mě zveš na rande?“

Během plánování jsem o tom takhle nepřemýšlel, nijak jsem si to pro sebe nepojmenoval, ale z jeho strany jde o logický předpoklad. Jsme spolu, někam půjdeme. A pokud na nás přitom nikdo neútočí, může to být vlastně velmi romantické.

„Vlastně jo. Ano, zvu tě na rande. Mohl bys na sebe hodit nějakou mikinu, ať můžeme vyrazit?“

Vstane a začne se přehrabovat ve skříni. Je víc než ochotný a najednou nepůsobí ani zdaleka tak unaveně, jako když jsem přišel. Vytáhne červenou mikinu s tmavě modrým pruhem, kterou jsem nosil na střední. „Sakra, škoda, že tu nemám svoje prošívané sako,“ řekne procítěně, zatímco se do ní souká. Trochu mrzutě si prohlíží roztřepenou tkaničku. Zběžně se mi mate, že jsem během vyučování tkaničky občas z nudy kousal, když jsem zrovna po ruce neměl nic jiného, čím bych se mohl zabavit.

„Myslím, že to zvládneme i bez saka,“ ujistím ho s neskrývaným pobavením. „Zkus aspoň předstírat, že je moje oblečení v pohodě, prosím.“

Sejdu do kuchyně, kde čekám, než se Wyatt upraví. Dle svých slov si ještě musí skočit do koupelny, takže možná tohle rande bere opravdu vážně. Dole najdu Briana, jak se probírá e-maily. Má nasazené brýle, díky kterým působí starší a učenější, a trochu se mračí.

„Ta kočka se pořád nelepší,“ řekne. „Ale nemyslím, že by to mohl být pingpongový míček v trávicím traktu, ne doopravdy.“ Teprve potom odtrhne oči od monitoru a usměje se. Pohodí hlavou ke schodům. „Tak co říkal? Byl rád?“

Pokrčím rameny. „Neprozradil jsem mu, kam přesně jedeme. Bude to překvapení.“

Brianův úsměv se rozšíří. „Kdo by to byl řekl, že jsi takový romantik, bráško.“

„Sklapni.“

Poslední dny se nám spolu mluví překvapivě snadno. Pořád je spousta věcí, velkých věcí, u nichž se názorově rozcházíme, a stejně tak mám dojem, že můj vztah s Wyattem zcela neschvaluje – možná mu to připadá neprofesionální, možná jde o věkový rozdíl, nejsem si jistý – nicméně spolu dokážeme fungovat s větší upřímností a otevřeností než kdykoli předtím. Přistihl jsem se, že mi jeho přítomnost není nepříjemná, a večery, kdy si jenom tak povídáme a on vypráví o staré paní, jsou překvapivě fajn.

Sáhnu do kapsy a nahmatám v ní svazek klíčů. „Děkuju, žes to domluvil.“

„Děkuješ už popáté. Trevorovi to nevadilo. Řekl jsem mu, že se chci jako veterinář vzdělávat.“ Zakření se. Vzápětí na schodech zaslechneme kroky, a tak naznačí, že si zamyká pusu, aby nic neprozradil, a stočí pozornost zpátky k notebooku.

Wyatt s sebou přinese vůni mentolové pasty a lehce kořeněné voňavky. Má upravené vlasy, nejspíš si je uhladil, a oplývá poměrně dobrou náladou. „Můžeme jít,“ řekne. Prsty se jemně dotkne mojí paže a pak po ní sjede k dlani. Pevně mě chytí za ruku.

***

Parkoviště zeje prázdnotou a nikde nejsou kamery. Za ty roky, co jsem tu nebyl, se vlastně vůbec nic nezměnilo. Všechno působí poněkud ošuntělým dojmem a komplex před námi sem zdánlivě nezapadá, jako kdyby někdo jezdil prstem po mapě, namátkou ho někam zapíchnul a rozhodl se, z nějakého nepochopitelného, možná až rošťáckého popudu, vystavět tady Medúzárium.

Pobídnu Wyatta, aby si nasadil kapuci, a udělám to samé. Jdeme vedle sebe mlčky a on na mě vrhá tázavé pohledy. Nikde nejsou žádné velké poutače ani cedule, které by prozrazovaly, co nás čeká uvnitř.

U dveří vytáhnu klíče od Brianova spolužáka ze střední, Trevora, který tady pracuje už spoustu let, a odemknu. Jakmile jsme uvnitř, zamknu pro jistotu na dva západy a vedu nás chodbou dál kolem potemnělé recepce, na jejímž pultu leží plyšová medúza a hromádka letáčků Vítejte v Medúzáriu!

Wyatt překvapeně povytáhne obočí a nadechne se k otázce, ale já zavrtím hlavou. Znovu ho chytím za ruku a jdeme k dalším dveřím, které vedou do široké chodby. Všude je přítmí a ten zlomek světla vrhají namodralé zářivky.

Chodba je poměrně dlouhá a lemovaná velkými akvárii s medúzami. Některé jsou zvonovité, některé zploštělé, a ta vůbec nejzajímavější z nich je talířovka obrovská. Vždycky mi připadala fascinující. Největší zdokumentovaná talířovka měla průměr skoro dva a půl metru a její chapadla dosahovala délky sedmatřicet metrů!

Informace se mi samy od sebe vynořují v mysli. Trávil jsem tady desítky hodin, přecházel mezi akvárii, četl jsem o jednotlivých druzích a myslel na to, že jejich životní koloběh nikdy nekončí.

Pohlédnu na Wyatta a všimnu si, že má zeširoka otevřené oči a nasává okolní svět. Pevně mi tiskne ruku, ale pak ji zničehonic pustí a pokračuje k akváriu, kde je čtyřhranka tichomořská.

Mlčíme. Nedokážu popsat pocity, které ve mně probouzí jeho přítomnost na tomto místě. A teplo, co se mi rozlije v žaludku, když se po nějaké době pomalu otočí, vyhledá můj pohled a usměje se. „Máš rád medúzy,“ řekne.

Byla to snad vůbec první věc, co jsem mu o sobě řekl během našeho rande v Zeitaku. „Mám rád medúzy,“ přikývnu. „Nejspíš hlavně díky tomuhle místu. Je jedno z mých nejoblíbenějších. Když jsem žil u babičky, trávil jsem tady poměrně dost času. Vždycky mě to nějak uklidňovalo. Všichni mluví o věčnosti ve spojitosti s upírstvím, ale to o medúzách se dá říct, že žijí věčně.“

„Žijí věčně? To jsem nevěděl.“

„Medúza, která zemře, klesne na dno oceánu a začne se rozkládat, nicméně její buňky se potom začnou znovu shlukovat do polypů, ze kterých vznikají nové medúzy. Z genetického i biologického hlediska se jedná o stejného tvora, prostě pokračuje dál, změněný, a přesto stejný.“

Nesmrtelný tvor. Ne já. Ony.

„Sexy,“ řekne Wyatt se zvláštním podtónem. „Věděl jsem, že seš dobrej bodyguard, ale ty seš i skvělej profesor.“

Bok po boku se rozejdeme mezi akvárii. Nikam nespěcháme, tahle prohlídka může trvat klidně celou noc a jediné, s čím budeme bojovat, je únava. Koukám na medúzy stejnou měrou jako na Wyatta. Nebo vlastně ne, lhal bych, jemu věnuju o poznání víc pozornosti. Jestli mě totiž něco fascinuje víc než medúzka sladkovodní, kořenoústka hrbolatá a talířovka kamčatská, je to Wyattův zaujatý výraz.

„Vím, že celá tahle situace je fakt na hovno,“ začne tiše, „a moc bych si přál, aby se všechno vrátilo do normálu, ale to, že můžu poznat tvůj život, tvůj domov, tvoji rodinu a místa, která jsi měl rád, pro mě hodně znamená. Nemyslel jsem si, že se o tobě tyhle věci někdy dozvím.“

Taky jsem si nemyslel, že s ním budu moct sdílet tolik. Možná jednou, za všudypřítomného strachu, že na to KREV přijde a přeřadí mě… Ale na to nechci myslet. Radši se to pokusím obrátit ve vtip, jelikož si nejsem jistý, do jakých zákoutí mysli bych se dostal. „Už nejsem tak tajemný, že?“ řeknu s náznakem úsměvu. „Vlastně jsem v mnoha ohledech velmi obyčejný.“

Dalo by se říct, pokud bych chtěl být sám k sobě přehnaně krutý, že jediné, pro co jsem zajímavý, je fakt, že jsem přežil. A přitom jsem nemusel vynaložit vůbec žádnou snahu. Byla to zásluha upířího genu.

Sleduju okrajová chapadélka, jak se vznáší ve vodě. Připomínají drobné třásně. A pak taky žahavá ramena, na kterých jsou stovky drobných ostnů s žahavými buňkami, kterým se říká nematocyty. Pokud člověka žahnou ty nejjedovatější druhy medúz, může dojít k paralýze centrálního nervového systému. To všechno od živočichů, jejichž tělo je z devadesáti sedmi procent tvořené vodou.

Něco tak zdánlivě křehkého může způsobit takovou bolest.

„Isaacu?“ pronese Wyatt a tentokrát zní ještě opatrněji než předtím, z čehož usoudím, že se chce zeptat na něco osobního. „Co tvoji rodiče?“

Možná potřebuju alespoň chvíli mluvit jen tak do prostoru, proto dál pozoruju medúzy. „Předpokládám, že jsi něco slyšel, když jsme se s Brianem hádali,“ odpovím po chvíli. „Moji rodiče… Vlastně nejsou nijak zvlášť zajímavé téma.“

Wyatt okamžitě přikývne, vnímám to periferně, když si stoupne vedle mě. „V pořádku. Nemusíš o nich mluvit. Máš pravdu, slyšel jsem pár věcí, a pokud tě tvá matka jako upíra neocení, je to její ztráta.“

Imponuje mi sebejistota, s jakou to pronáší. Nebojí se, že by mě tím mohl ranit, podává to jako fakt, něco, čím si je jistý. Říká tím: Tvoje matka v kontextu našeho osobního vesmíru vůbec nic neznamená.

Nicméně jeho rázné prohlášení mě vede k úsměvu. Trochu křečovitému, ale pořád úsměvu. „Myslím, že pro moji matku jsem svým způsobem potrestání,“ řeknu klidně. „Balíček těch nejhorších možných věcí. ADHD, jiná orientace, upír. Kdyby si měla představit peklo, vypadalo by nějak takhle, věř mi.“ Konečně na Wyatta pohlédnu. „Nejsem si jistý, co by pro ni nakonec bylo nejhorší. Ale když pro svoji víru nemohla přijmout, že nemám rád ženy, jen těžko by mě přivítala s otevřenou náručí po tom, co jsem si vzal život. Brian je přesvědčený, že by to bylo jinak. Že bych se s ní a s otcem potkat měl, už kvůli tomu, abychom si některé věci vyjasnili… Je to ale nesmyslně riskantní, nemluvě o tom, že to ze své pozice udělat nesmím. Pořád patřím KREV a už to, že jsem tě vzal k bratrovi, může mít později nedozírné následky. Zásadní pro mě ale je, že ji nechci vidět, nechci sám sebe vystavit tomu, že bych mohl něco cítit. Nevím, jestli to dává smysl.“

Krátce se odmlčím, ale stejně jako já pokaždé poznám, že Wyatt ještě nedomluvil, pozná to i on a dá mi prostor utřídit si myšlenky.

„Nesmíš si myslet, že je zlá,“ vyhrknu. Prstem přejedu po skle akvária a medúza za ním je nehybná, se vším tím časem, který jí byl svěřený. Uvězněná v malém prostoru. „Dělala spoustu věcí, abych se měl dobře. Tolikrát mi ošetřovala kolena, když jsem spadl, sbírala mě, dělala se mnou úkoly, což byla obvykle vážně dost náročná práce, asi tak desetkrát náročnější než se věnovat Brianovi, protože moji pozornost si ukradlo prakticky všechno. Bývala mnohem trpělivější a smířlivější než otec, a přestože on měl kolikrát pocit, že o všem rozhoduje, byla to právě matka.“

Zamířím k dalšímu akváriu a Wyatt jde automaticky za mnou. Stoupne si za mě a zlehka mě obejme kolem pasu. Jakmile se dostaneme do zadní části místnosti, je tu větší přítmí a naše siluety se prapodivně odráží v tmavé vodě. Skoro to vypadá, že taky světélkujeme.

„Matka měla ráda hry,“ řeknu mdle. „Často a ráda stavěla mě a Briana proti sobě. Brian byl klidný a poslušný chlapec a já lempl. Svěřovala mu, že si se mnou neví rady. Kolikrát jsem ji slyšel. Zkoušela přetáhnout bratra na svoji stranu, dělala si z něj rukojmí. Asi bylo jednodušší mluvit spíš s ním než s otcem. A když pak mluvila se mnou, říkala mi, že jsem její zlaté dítě. Že jsem mnohem zářivější než Brian, který se až příliš podobá otci.

Míval jsem pocit… že musím s Brianem bojovat o její přízeň. Později se to ještě zhoršilo, když vyšlo najevo, že nejsem normální i v jiných věcech. A fakt, že se ze mě stal ještě ke všemu upír… Neodpustila by mi a já tomu nechci čelit, taky jsem jí neodpustil. Jen jednou jedinkrát jsem na ni strašlivě křičel, ať se na mě podívá, že tohle jsem já, že mám rád kluky. Nic neřekla, nevěnovala mi pohled a později předstírala, že se nic nestalo. Jasně, jsem teď dospělý muž, ale proč bych měl něco urovnávat? Jen protože je to moje matka? Moje rodina? Nechci tomu věnovat svoji energii. Budeme stát v pokoji a ignorovat fakt, že jsem se zkusil zabít, nebo moje matka odcituje jeden z těch nápisů na billboardech, které jsou podél cesty, že jsem zaprodal duši ďáblu? Necítím kdovíjakou hořkost. Jenom mám pocit, že jsou ty dveře už zavřené a já je nechci otevírat.“

Nakonec by to bylo těžké pro obě strany.

Najdu Wyattovy ruce na svých bocích a pohladím ho. „Kdybych se napil krve, moje odpověď by byla možná mnohem prostší a racionálnější. Teď, když je těžké odhlédnout od emocí, upřímně přiznávám, že se chci vyhnout bolesti. Dává to smysl?“

Wyatt mě pustí a poodstoupí, abych na něj viděl. Pátravě si prohlíží můj obličej, načež pomalu přikývne. „Já jsem tvoje rodina,“ řekne tiše.

„Ano,“ souhlasím, zatímco se jeden do druhého vpíjíme pohledem. „Ano, to jsi.“ Položím mu dlaň na tvář a palcem ho pohladím až ke rtům. A dál na sebe koukáme, říkáme si toho tolik, aniž bychom doopravdy mluvili.

„Dobře,“ usměje se Wyatt po nějaké době. „Mám ještě dvě další otázky!“

„Samozřejmě,“ odpovím suše. „Upřímně by mě překvapilo, kdybys neměl.“

„Proč medúzy svítí ve tmě?“ Zní zvědavě a já se musím pousmát, protože tohle byla kdysi dávno jedna z prvních otázek, na kterou jsem v souvislosti s medúzami nutně potřeboval znát odpověď.

„Medúzy svítí ve tmě, protože mají schopnost bioluminiscence neboli světélkování. To znamená, že vydávají světlo chemického původu. Podobnou schopnost mají třeba světlušky. Zatímco někteří živočichové svítí, když se snaží přilákat sexuálního partnera, nebo v rámci komunikace, medúzy se doslova rozzáří při setkání s predátorem. Zbarvení a míra světélkování se liší druh od druhu. Ale v zásadě jde o schopnost přežít. Medúza se rozzáří, když jí jde o život, čímž k sobě přitáhne pozornost dalších predátorů. Ti pak v následném zmatku většinou napadnou toho, kdo ji ohrožoval jako první. A ona… unikne. Ale například talířovka slabě svítí, i když jí žádné nebezpečí nehrozí.“

Wyatt to vstřebává a rozhodně mu přitom na rtech pohrává lehčí úsměv. Bok po boku projdeme kolem všech akvárií, než zastavíme u kořenoústky hrbolaté, což je druh medúzy, který mi vždycky připomínal létající talíř obalený volským okem.

„Vzhledem k tomu, co jsme si teď řekli – myslím to s rodinou a podobně – to možná bude znít velmi netaktně,“ začne Wyatt vážně, až obřadně, „ale zajímalo by mě, zda by bylo možné, samozřejmě pokud nebude pan Isaac Sydney lidsky unavený, čímž naznačuju, že usneš jako špalek, abys mi dneska večer, až budeme sami u tebe v pokoji, říkal pane.“ V očích se mu objeví hravé jiskřičky.

Naprosto upřímně se rozesměju. Veškerá pachuť z toho, co jsem mu svěřil, je pryč. „To záleží, Wyatte, při jaké příležitosti,“ řeknu zaujatě. „Napadá tě nějaká konkrétní situace?“

„Při hraní šachů, Isaacu. Při hraní šachů!“

Dám mu jemnou pusu na čelo a přitáhnu ho k sobě, načež mu sjedu rukama až k zadku. „Dobře. Šachy mám opravdu rád.“ S těmi slovy ho pevně stisknu a políbím, ochutnám jeho rty v pomalém, téměř až líném polibku.

Medúzárium budu mít už navždycky spojené s Wyattem.

***

Domů se vrátíme po půlnoci a psi nás přivítají štěkotem. Briana není nikde vidět, nejspíš si šel lehnout. Na kuchyňském stole leží zavřený notebook a hromada poznámek, které se týkají zvířecích pacientů.

Počkám, až Wyatt podrbe Mayu i Montyho, a mezitím prohledám nejrůznější skrýše na sladkosti. „Máš na něco chuť?“ zeptám se. Protože já ano. Od chvíle, co nepiju krev, ji mívám poměrně často. Moje tělo naštěstí, nejenom v důsledku tréninků, velmi dobře spaluje.

Odpovědi se nedočkám, a když otočím hlavu, vidím, jak se Wyatt usmívá. „Na tebe. A na zmrzlinu, samozřejmě.“

Beze slova otevřu mrazák a vydoluju kelímek zmrzliny s příchutí kyselé višně. Rozdělám ho a se lžičkou podám Wyattovi, kterého následně zvednu. Bez varování, prostě jen tak. A on reaguje okamžitě, když mě pevně sevře nohama kolem pasu. Mlčíme celou cestu po schodech až do ložnice, kde ho velmi opatrně položím na postel a jdu rozsvítit lampičku.

Wyatt se mezitím pustí do zmrzliny a blaženě přitom přivírá oči. Ta příchuť je nejspíš víc než dostačující.

Chvíli ho pozoruju, než se zeptám: „A co teď, pane?“

Věnuje mi jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů, položí kelímek na noční stolek a pak si plynulým pohybem přetáhne tričko přes hlavu. Tváře má trochu zrůžovělé, ale oči se mu lesknou očekáváním.

Pomalu a rozvážně k němu dojdu. Políbím ho na rty, které chutnají kysele a sladce zároveň. Následně přesunu pozornost k hrudníku, líbám ho u klíčních kostí a prsty zlehka přejíždím přes bradavky. Jemně vsaju ušní lalůček, sem tam ho kousnu… To všechno, dokud nevzdychá a nezačne si stahovat kalhoty.

Když je v boxerkách, přesunu pozornost níž, k tříslům a ke stehnům, kde je obzvlášť citlivý. Přes látku ho pohladím, načež zvednu hlavu a podívám se mu do očí.

Zeptám se, co by chtěl. Nezapomenu dodat pane.

Vidím, že se trochu stydí, ale nijak mu v tom nepomůžu. Chtěl mít kontrolu, tak ji má. Trápím ho, dokud neřekne, dokud mi nerozkáže, abych ho vzal do úst. Teprve pak chytím lem boxerek a stáhnu mu je. Miluju chuť a vůni jeho vzrušení. Miluju ho. Řeknu mu to.

Tu noc mu věnuju veškerou pozornost a on mi to oplácí, dokud není tak hotový a vláčný, že už prostě jenom prosí.

Jakmile jsem uvnitř něj a vnímám jeho horkost a to, jak se kolem mě stahuje, mám pocit, že po tak dlouhé předehře nevydržím. A když z Wyatta vydoluju něco mezi vzlyknutím a zasténáním, zatímco se líbáme, přistihnu se, že jsem dočista zapomněl na naši hru a místo toho opakuju: „Wyatte.“

Ať se stane cokoli, on bude vždycky na prvním místě.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
ErinSixx
22. 2. 2024 19:04

Aaa trochu se bojim toho ze je ted vse fajn a pekny.Ze pak padne naky bum a bude velky drama.Meduzy jsou krasny.Trochu me mrzi ze se pomalu blizi konec.Dekuji za kapitolu💛A muj mobil me stve nema smajlika meduzy😡