Szabi

Pro Wyatta by tohle všechno mohlo být velmi rychle ubíjející. Život na cestě, dlouhé hodiny v autě a noviny, které se určitě co nevidět začnou předhánět v nejabsurdnějších dohadech a tvrzeních ohledně toho, k čemu došlo ve Wolkov sídle.

Možná jsem dokonce čekal, že se na něm v tuhle chvíli už bude podepisovat podivné bezčasí motelových pokojů, které člověku po pár dnech splývají v jeden. Postel. Skříň. Stále stejná zašlá sprcha. Jeho zlé sny a moje čekání, jestli se z nich probudí a bude mě chtít u sebe.

Ale on je navzdory všemu stále trpělivý a nezdá se, že by se o něj pokoušela deprese, ani nepropadá trudomyslnosti. Nepůsobí jako někdo, kdo by si každou vteřinu uvědomoval svoji smrtelnost. Dokonce to ani nevypadá, že by měl strach. Přitom lidé mají vždycky důvod mít strach. Nakonec se tedy musím ptát, co to vypovídá o mně, když se na rozdíl od něj zrovna teď bojím.

Moje emoce prosakují na povrch. A přestože jsem během Samotky vydržel tolik dní se sáčkem krve, který jsem neotevřel, teď nejsem připravený na něco tak zdánlivě banálního, jako je vystoupit z auta a odejít.

Sluneční paprsky dopadají na název nemocnice a já se přistihnu, že podupávám nohou.

„Všechno bude v pohodě,“ řekne Wyatt klidně, už zase usazený v tureckém sedu, ačkoli tentokrát má boty. „Jdi. Až se vrátíš, dlužíš mi další fakt o sobě.“

Tady je jeden fakt – jsem vyděšený z představy, že bych tě měl opustit. Ale nahlas to nepronesu, přestože napětí v mém těle musí být pro někoho tak vnímavého, jako je Wyatt, dostatečně čitelné. Ve zpětném zrcátku zahlédnu svoje šedé oči. Nutí mě to zeptat se, kdo jsem já, kde je moje skutečná podstata. Jsem ten klidný a rozvážný, když piju dostatek krve, anebo jsem ten znepokojený a roztěkaný, když jí mám naopak v oběhu velmi málo, zrovna jako teď?

Zvládl jsem zhodnotit danou situaci nejlépe, jak to šlo? Je správné, že půjdu sám a Wyatt bude čekat tady?

Musím se koncentrovat. Zatím jsem stále ještě dostatečně silný a pořád nemusím v noci spát. Únava, která se projevuje v nestřežených chvílích, je téměř zanedbatelná a dá se oddálit pomocí kávy a energetických drinků. Bylo by tím pádem hloupé to dál odkládat a čekat, až se moje soustředění zhorší a já se dopustím fatální chyby.

Světlo zvenku je nepříjemné a rozptylující. Nevzpomínám si, kdy naposledy mě vůbec napadlo věnovat mu celou jednu myšlenku. Dýchám. Hodiny na palubovce ukazují pravé poledne. A Wyatt má pravdu. Měl bych jít. Přesto řeknu: „Potřebuješ si znovu projít, co máš dělat, pokud by se něco zvrtlo?“

Z dálky ke mně doléhá houkačka blížící se sanitky a dvě sestry v postranní uličce kouří cigarety. Jedna z nich se nahlas směje. Nemocnice je celé spektrum zvuků umírání i života.

Wyatt se laskavě usměje. Je vidět, že mi to chce co nejvíc ulehčit. Probírali jsme všechny možné varianty alespoň desetkrát. Kladl jsem mu na srdce, aby mi opakoval, jak se má zachovat, pokud k autu přijde cizí člověk, pokud uvidí upíry a jestliže se objeví kdokoli podezřelý. Požádal jsem ho, aby měl u sebe falešné doklady. Záměrně jsme ignorovali tu nejhorší možnou variantu, kdyby ho unesli, protože oba víme, že únos znamená být mrtvý – bez ohledu na to, zda jim svěří přístupové kódy, anebo ne. Neodvažuju se hádat, jestli by byl Darius po tom všem trpělivý a zabil by ho bezbolestně a rychle… Nemůžu na to myslet.

Nakonec jsme probrali i možnost, že by šel se mnou, nicméně jako dvojice bychom byli nápadnější. I s blond vlasy a kontaktními čočkami je příliš známý a přitahoval by k sobě větší pozornost než barva mojí kůže.

Uvědomím si, že na něj upřeně zírám, ukládám si do paměti jeho rysy, například jemně vykrojené rty a dlouhé řasy. Rozhodl jsem se správně, nechat ho v autě. Statisticky určitě. Tomu, že se moje emoce bouří v tichém protestu, bych neměl přikládat význam. Neměl bych?

„Isaacu, jdi už,“ pobídne mě Wyatt jemně.

Zrovna teď není v bezprostředním nebezpečí. Musím si to připomenout. Ale čím déle tady budeme, tím větší pozornost můžeme přitáhnout. A tak přikývnu, rozhodně položím ruku na dveře – stačím se ujistit, že u sebe mám nabitou zbraň – a vystoupím.

Koukám před sebe a na Wyatta už se neotočím, přestože cítím jeho pohled v zádech. Klidně, plynule, rozvážně dojdu k nemocničním dveřím. Do nosu mě okamžitě praští pach dezinfekce, různých léků, vypraného oblečení lékařů a sester, ale i kouř těch, co se vrátily z pauzy na cigaretu. A vůbec nejhutnější a nejvýraznější je krev. Krev z odřenin a řezných ran lidí. Malý chlapec má prst ovázaný kapesníkem, kterým krev prosakuje. Dokážu si naprosto přesně vybavit, jak je lepivá, a na jazyku ucítím železitou pachuť.

Velmi lidsky a přirozeně se mi z toho zvedá žaludek, nicméně pak je tu ta další část, pojmenoval bych ji nutnost. Chci a potřebuju se napít, abych si projasnil smysly a všechno bylo ostřejší.

Během vteřiny zhodnotím všechny přítomné a dojdu k názoru, že nikdo z nich nepředstavuje hrozbu. A přesto v duchu uslyším Daria, jak s povytaženým obočím říká: „Ze všech různých oddělení si vybereš právě úrazovku. Jak předvídatelné, Isaacu.“

Možná by byla lepší volbou třeba porodnice. Nebo kardiologie. Ale teď opravdu není vhodná doba hledat neexistující trhliny v plánu, který ve skutečnosti není plánem, jako spíš jedním z mnoha dalších kroků.

S kšiltovkou staženou hluboko do čela dojdu k recepci a čekám, až na mě přijde řada. Soustředím se na zvuky před budovou, na přijíždějící auta, na Wyatta, kterého pochopitelně nemůžu slyšet, ale přesto se o to snažím. Okolní dění se mi slévá podobně jako uprostřed klubu, kam Wyatt chodíval a kde bylo o poznání víc lidí. Tancujících, popíjejících, smějících se, souložících.

Zamrkám, když se chlapec s ovázaným prstem rozpláče. Jako malý jsem kvůli nepozornosti padal a ublížil sám sobě tolikrát, až tomu moji rodiče v určité fázi přestali přikládat větší význam. Bolest přicházela a zase odcházela.

„Dobrý den! Co pro vás můžu udělat?“ Zdravotní sestra je mladá žena okolo třicítky, jejíž deodorant voní jako granátové jablko.

„Rád bych si vyzvedl krev. Můžu vám nadiktovat svoje identifikační číslo?“

Zaměstnanci nemocnic nemají povinná žádná školení ohledně toho, jak se chovat, přesto mě překvapí, když žena velmi neprofesionálně vydechne a fascinovaně řekne: „Ach, jistě. Ještě nikdy jsem neviděla nikoho, jako jste vy.“

Reálně se nestane nic zvláštního. Nikdo naším směrem nepohlédne, na to je tady příliš velký ruch. Přesto mě to zarazí. Chci jí odpovědět, že její poznámka opravdu není vhodná, obzvlášť když se momentálně nacházím na prahu krize vlastní identity upír versus člověk, ale místo toho se jenom pousměju. „Je to naléhavé.“

„Jistě,“ přikývne okamžitě a začne cvakat na počítači. „Můžete diktovat, prosím.“

„310374, Isaac Sydney.“

Ani teď se pochopitelně nic nestane, přesto ve mně s každým úderem do klávesnice narůstá pocit, že jsem právě zpečetil náš osud. Že odteď budeme muset utíkat ještě rychleji než dřív, protože pravděpodobně stačí tlačítko enter, aby k Dariovi doputovala informace, že jsem tady. Ze všech různých oddělení si vybereš právě…

„Momentíček, hned to bude,“ oznámí žena a pověří jednu ze svých kolegyň, aby šla moji přidělenou dávku vyzvednout. A mně nezbývá než ustoupit na stranu, pustit muže, který si na cirkulárce rozříznul hřbet ruky až na kost, a čekat. Zkouším zhluboka dýchat – krev toho chlapce, který si tiskne prst, je čím dál nasládlejší – a přitom ignoruju zvídavé pohledy.

Na parkovišti se ozve hlasité třesknutí, ale jsou to jenom nosítka. Sanitáři je vytahují ven.

Čas běží mnohem pomaleji než během toho, co jsem dlouhé hodiny postával u Wyattových dveří.

„Tady,“ řekne zničehonic jiná žena. A nejspíš se netvářím zrovna přívětivě, protože dodá: „Omlouvám se za zdržení.“ Cítím z ní zvláštní směs zvědavosti a nedůvěry. Když si beru chladicí box, dává si pozor, aby se naše ruce nedotkly.

„To je v pořádku. Děkuji vám.“ Pevně sevřu úchyt, až ho promáčknu, a pak už nečekám. Rychlým krokem se rozejdu ke dveřím a hlasy a ruchy se mi slévají. Minu sanitáře a všude je tolik krve, ach bože. Pochopitelně nemám chuť nikoho vysát, ale moje tělo mi opakuje: potřebuješ ji, potřebuješ, potřebuješ krev.

Vejdu do poledního slunce a musím přimhouřit oči.

Auto stojí na stejném místě, kde jsem ho nechal, a Wyatt čeká na předním sedadle. Podíváme se na sebe. Jdu rychle, sebevědomě, klidně. Plynule nastoupím a chladicí box položím na zadní sedadlo. Teď, když jsem uvnitř, karoserie částečně tlumí okolní zvuky. Je to, jako kdybych se vrátil z bzučícího úlu.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se, zatímco startuju.

„Mám chuť na zmrzlinu,“ pronese Wyatt konverzačním tónem a barva jeho hlasu mě příjemně uzemní. Dokonce se na mě líbezně usměje. „Takže všechno, jak má být.“

Vyjedu z parkoviště a přesně podle plánu nezastavuju, potřebuju nás co nejrychleji dostat z města. Přesto se nechci soustředit jenom na to. Mám zvláštní až extatickou potřebu s Wyattem mluvit a všechno s ním sdílet. Prostá lidská úleva se ve mně mísí s doznívajícím adrenalinem a především při každém nádechu cítím jeho dokonalou vůni, což je konejšivé.

„Takže sehnat zmrzlinu, chápu. Nebylo by fér, abych byl jediný, kdo si dá do nosu,“ pronesu s náznakem pobavení. Ve zpětném zrcátku zkontroluju box s krví a pak pohlédnu na Wyatta, do jeho dočasně modrých očí, které jsou i tak důvěrně známé. „Pojď sem,“ vyhrknu impulzivně. Nečekám na svolení, podržím volant jednou rukou a tou druhou mu vjedu do vlasů. Prsty opatrně obemknu krk a přitáhnu ho k sobě.

Najednou ho líbám. Jeho rty jsou měkké a chutnají čokoládově jako proteinová tyčinka, kterou předtím jedl.

Chci ho. Tady a teď, chci si ho přitáhnout na klín, chci mu říct, aby si mě osedlal a dovolil mi být mu co nejblíž. Chci ho romanticky i sexuálně. Milovat i šoustat.

Dlouze zamručím a on se mi zasměje do úst. Když se od sebe odtáhneme, spokojeně řekne: „Chápu to tak, že se ti obrovsky stýskalo.“

Už ve chvíli, kdy to pronese, vím, že ten polibek nebyl správný. Správně jsem si měl držet odstup. A přesto se ve mně ozve slabý hlásek, který nadhodí: Proč odstup? Proč, když ti na něm tak záleží? Proč mu nedat, po čem oba toužíte? Na chvíli připadám sám sobě tak lidský, až je to směšné!

Nechám jeho prohlášení bez odpovědi a místo toho se po dalším kilometru zeptám: „Mohl bys mi vytáhnout jeden sáček?“

Přikývne a otočí se dozadu, nakolik mu to pás dovolí. Opatrně si přitáhne chladicí box, jako kdyby v něm bylo něco obzvlášť křehkého, a otevře ho. Chvíli kouká dovnitř, možná váhá, jestli na to chce sahat. Ale pak přece jenom jeden sáček vytáhne a podá mi ho – krev je rudá a přelévá se ze strany na stranu. S mojí slabostí pro předměty, jako je spinner a jojo, působí i tohle málem antistresově.

„To máš na jeden den?“ zajímá Wyatta.

Položím si krev do klína, abych mohl zařadit. Blížíme se k silnici, která vede pryč z města. Přesně jak jsme se domluvili.

„Obsah boxu by měl vystačit na čtrnáct dní,“ vysvětlím. „Upír, který zatím nedokončil službu, nemá nárok na vyšší dávku. Tím myslím, že si nemůžu vyzvednout víc jak čtrnáct dávek najednou. Vláda nás chce mít co nejvíc pod kontrolou a snaží se zabránit tomu, abychom pili víc krve nebo abychom s ní obchodovali.“ Sáhnu pro sáček a otevřu ho. „Já jsem teď v systému vedený jako na tajné misi, proto mám ke krvi přístup. Ale ve chvíli, kdy jsem si ji vyzvednul, se pro mě systém na dalších čtrnáct dní uzamknul.“

Než Wyatt cokoli odpoví, strčím si hadičku do pusy a je to skoro jako pít brčkem džusík pro děti. Akorát dost hnusný džusík. Krev se mi rozlévá v ústech a možná mi i barví rty do ruda. Chuťově je odporná, ale pít ji po tolika dnech, mít ji po tolika dnech, je jako dostat pořádný shot energie. Cítím, jak mě zaplavuje až po konečky prstů.

Možná jsou všichni upíři jenom feťáci s velkou fyzickou silou, přestože se nás KREV neustále snaží přesvědčit o naší důležitosti a poslání.

Piju hltavě a odevzdaně polykám. A pak si najednou uvědomím, že už je sáček prázdný.

Wyatt mě upřeně pozoruje. Opět – není znepokojený ani přehnaně fascinovaný. Spíš jako kdyby o něčem přemýšlel. „U nás jsi pil dvojnásobnou dávku, že?“

„Ano. Tvůj otec na tom trval.“

Vnímám měkké sedadlo pod sebou, okolo projíždějící auta a hlavně sám sebe. Krev všechno zostřuje. Teprve v kontrastu s nynějším stavem jsem schopný pochopit, jak rozdílné byly poslední dny, kdy jsem se bez ní musel obejít. Konečně mám všechno pod kontrolou.

„A nebude ti to chybět?“ pokračuje Wyatt zkoumavě. „Myslím ta vyšší dávka. Nebudeš mít absťák nebo tak něco?“

Krátce na něj pohlédnu. „Možná,“ protáhnu. „Možná si na tebe začnu brousit zuby, abych se dochlemtal.“

Poznám, že je pobavený. A taky že má stále spoustu otázek. „Někdy na začátku jsi mi říkal, že čím víc krve máš, tím méně se projevuje tvoje lidská stránka. Funguje to teda i obráceně? Protože jsi trochu jiný než ve Wolkov sídle. Tam jsi byl hodně strojený.“ Zaváhá a nejspíš zvažuje, jestli to z jeho strany neznělo jako výtka. „Líbí se mi, když vtipkuješ. Překvapivě máš dobrý smysl pro humor.“

„Je pravda, že moje lidská stránka byla mnohem víc utlumená, když jsem byl u vás,“ přikývnu. „Nejenom kvůli krvi, ale i kvůli tomu, že jsem nechtěl nic pokazit a byl jsem opatrný. Ačkoli ne dost. Navzdory všemu jsem se do tebe stejně zamiloval.“

Odbočím na dálnici a zrychlím na obvyklých sto dvacet.

Krajina je tady kopcovitější a v dálce se rýsují vrcholky hor. Myslím, že je pátek, takže většina rodin s dětmi jede na výlet, což je pro nás spíš dobré, protože se v případě komplikací můžeme snáz ztratit v davu. A večer, až padne tma, zastavím u jednoho z penzionů, kterých jsou odtud dál desítky – většina se nachází poblíž vyhlášených turistických lokací.

Tady na severu jsem ještě nikdy nebyl.

Málem přeslechnu Wyattovu otázku. „Ses co?“ Zato jeho srdce je víc než výmluvné.

Otočím se k němu a moje city jsou stále přítomné. Krev je nesmazala a neutlumila. On jediný v mém světě stále září a přitahuje mě k sobě. „Že těch 250 mililitrů je opravdu málo,“ odvětím klidně. „Jsem dost zmlsaný. Představ si to, jako když jsem se tě po tom, na co jsi byl zvyklý, pokoušel uplatit zmrzlinou z Mekáče. Takhle se teď cítím.“

Wyatt nakrčí nos a nic neřekne. Možná si vzpomněl, kolik toho ztratil, včetně něčeho tak zdánlivě banálního, jako je zmrzlina. Přitom právě ona, všechny ty příchutě, byly součástí něčeho mnohonásobně většího. Domova. A já si doteď vzpomínám, jak si nechal zmrzlinu rozpouštět v ústech, zatímco jsem ho líbal.

Ale možná se jeho mlčení mnohem víc vztahuje k mému prohlášení. Aspoň nakolik můžu soudit podle jeho zrůžovělých tváří.

„Zamiloval,“ zopakuju do ticha. „Zamiloval jsem se. A teď… Můžeš mi podat proteinovou tyčinku, prosím? Mám hroznou pachuť v puse.“ Kovovou a nasládlou a při každém polknutí mě to nepříjemně hřeje a lechtá v hrdle.

Wyatt se prohrabe proteinovými tyčinkami v kastlíku a vybere pistáciovou. Roztrhne obal a podá mi ji. Na rozdíl od té ženy v nemocnici si naopak dává velký pozor na to, aby se naše prsty dotkly. „Pořád mi dlužíš dnešní fakt o sobě,“ podotkne.

„Je něco speciálního, co tě zajímá? Nějaká konkrétní oblast?“

Jiné dny mu vymýšlení otázky zabere podstatně víc času, a někdy to naopak nechá na mně. Abych řekl cokoli.

Stalo se z toho pravidlo. Každý den jedna maličkost. Obdivuju na něm, že se ještě nezeptal na věci, které by mohly zajímat tolik lidí. Proč jsem si vzal upíří krev. Proč jsem se rozhodl zemřít. Kde je moje rodina – a mám vůbec rodinu? Ale možná mi dává prostor svěřit mu takové věci, až na to budu připravený. Jeho sebeovládání je obdivuhodné.

Alespoň většinou.

Tentokrát si je dost jistý, co chce slyšet. Pohodlně se opře. „Nejoblíbenější jídlo před proměnou,“ rozhodne.

Moji mysl zaplaví překvapivě čistá a jasná vzpomínka. Nevypadne na mě z hlubin chaosu, ale prostě se zjeví, aniž by s sebou zároveň přitáhla nechtěné emoce. Najednou stojím v prosvětlené kuchyni a babi na starém struhadle strouhá jablka – občas si nabere mezi vrásčité prsty, aby ochutnala. Jsou příjemně kyselá. Ze zahrady.

Věnuju Wyattovi mírný úsměv. „Jablečné lívance. Ideálně s borůvkovou marmeládou.“ Pokývám hlavou. „A taky si pamatuju ten pocit, jako kdybych jedl syrové těsto bez chuti, když jsem je ochutnal po proměně v jídelně výcvikového centra. Ale aspoň se dobře jedly. To bylo v době, kdy mi vypadly špičáky.“

***

Nakonec se rozhodneme pokračovat dál celou noc. Jídla i vody máme dostatek a postačí dvě zastávky na opuštěné kamenité cestě u pole, kde si oba můžeme odskočit.

Když se pak vrátíme do auta, Wyatt se nají a vysloví přesně dvě stížnosti ohledně nemožnosti vyčistit si zuby a ohledně chybějícího polštáře, který by si rád strčil pod hlavu. Částečně ho ovšem uchlácholí moje mikina a uzná, že takový polštář aspoň dobře voní.

Váhá, jestli si vlézt dozadu, a pak prostě jenom sklopí sedadlo a uvelebí se na něm. Touhle dobou už moc aut nepotkáváme, několik kilometrů dokonce jedeme bez toho, aniž bychom narazili na známky civilizace. Kolem nás je jen příroda a vrcholky hor vystupující ze tmy.

Zatímco řídím, cítím na sobě Wyattův upřený, odevzdaný a štěněčí pohled. Ale víčka mu pomalu těžknou, až se propadne do spánku a já si užívám zvuk jeho tichého oddechování. Co chvíli taky pohlédnu do zpětného zrcátka, abych se ujistil, že tam chladicí box pořád je a v něm zásoby krve.

Rozhodně jsem nelhal, když jsem řekl, že jsem rozmlsaný. Dostávat 250 nebo 500 mililitrů je rozdíl a moje tělo ho vnímá. Velmi podprahově si uvědomuju, že pokud bych vypil ještě jeden sáček, tak jak jsem byl dlouhé měsíce zvyklý, okolní svět a události by mi poskytly ucelenější obraz. Zároveň se ale nechci dopustit plýtvání, protože pokud by se něco zvrtlo a já zůstal bez krve déle než teď, tak…

Opět ta otázka – Kým bych byl? Kým jsem?

Tentokrát moje racionální já vyhraje, nedovolí mi uhnout z předem vytyčené trasy. Jsem ten, kdo řídí tohle auto. Ten, kdo hlídá Wyattův spánek.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥