VII. ISAAC

VII. ISAAC


Z našeho života na útěku se stává rutina a já nevím, jestli je to správné.

Má to pochopitelně svoje výhody jako například prostý fakt, že jsme dokonale sehraní v tom, kdy zastavujeme, kdy chodíme pro jídlo, na základě čeho vybíráme motely, v nichž strávíme další noc, a kdy naopak pokračujeme dál.

Občas jedeme tak dlouho, než se noc překlopí v ráno, a já sem tam Wyatta probudím, aby to viděl. Pak společně snídáme – on sedí na kapotě auta, rozcuchaný a rozespalý – zatímco sledujeme východ slunce.

Díky rutině prožíváme každý den dost podobně, a tak je téměř nemyslitelné, abychom udělali chybu. A přesto, má to pochopitelně i svoje nevýhody. Někdo s Dariovými zkušenostmi by mohl poměrně snadno vysledovat jisté schéma v našem jednání a překvapit nás.

Takže se ptám sám sebe, jestli převažují pozitiva, nebo negativa. Pokládám si tu otázku den co den – ptám se během řízení, během krátkých zastávek a hlavně uprostřed dlouhých nocí, zatímco Wyatt klidně oddechuje na jedné z obyčejných zažloutlých postelí v dalším motelu, jejichž jména mi pomalu začínají splývat. A moje otáčení spinnerem a přehazování mince není ani tak projev ADHD, jako spíš potřeba dělat alespoň něco.

Někdy mě napadá, jestli by nebylo přece jen moudřejší svěřit Wyattův život KREV nebo alespoň tomu, co z organizace zůstalo. KREV by měla být pilíř společnosti a za tu dobu, co jsme na cestě, jsem už několikrát telefonoval s Trentem, který na mě ani jednou netlačil, abych předal Wyatta do jejich rukou. Znamená to ale, že je důvěryhodný?

Otázky s každým dalším ujetým kilometrem nemizí. Naopak přibývají.

Zatímco sáčky s krví ubývají. Jednou nebo dvakrát dokonce pocítím vztek, když vidím, jak málo jich ještě zbývá. Na sebe, že jsem závislý na něčem takovém. Na regulaci, kterou má na starosti vláda, a nemožnost KREV vyjednat výjimku pro vzácné případy, jimiž je ochrana života někoho tak důležitého, jako je Wyatt. Čímž nemyslím ani tak důležitost na základě jeho postavení, jako spíš prostý fakt, že se pro mě stal nepostradatelný lidsky. Jeho humor, narážky, bystrá mysl, která na mě v nestřežených chvílích chrlí nejrůznější fakta o vesmíru, touha něco v životě prožít, všechny ty titěrné maličkosti, kterým spousta lidí nepřikládá nijak valný význam. A jeho tělo. Krásné, pevné díky tréninku, a přesto vláčné, jakmile se choulí na předním sedadle, nebo když ho beru do náruče, protože ho nechci po dlouhé cestě vzbudit.

Nic z toho samozřejmě Trentovi vykládat nechci. Ani nevím, jak by to znělo. Podívejte, Wyatt Wolkov je nejenom významný, protože je mu svěřeno vedení dvou velkých společností, pomocí nichž může prakticky rozhodovat o chodu celého světa, ale především jde o ten prostý fakt, že jsem se do něj zamiloval. Že je to neprofesionální? To je v tuto chvíli váš poslední problém, věřte mi. Moje neprofesionalita v sobě zahrnuje ochotu nechat si vystřelit mozek z hlavy, pokud by měl ten chlapec přežít. Takže, Trente, zavolejte klidně prezidentovi, ale dejte mi víc krve.

V průběhu jednoho z našich rozhovorů, než jsem rozlomil další z jednorázových SIM karet, jsem nakonec řekl pouze tu poslední větu. Myslel jsem ji vážně a byl jsem drzý.

Trent zněl velmi unaveně, nicméně slíbil, že s tím zkusí něco udělat. „A kolik krve?“ zeptal se.

Pro mě za mě naplňte krví klidně celé Rudé moře a já ho vypiju, pokud to bude znamenat, že je Wyatt v pořádku. Ale do telefonu jsem odpověděl pouze: „Dostatečné množství.“

Den za dnem se potýkám s vědomím, že sáček, pro který sahám, je jeden z posledních, a pomalu s Wyattem začínáme mluvit o tom, do které nemocnice zajedeme pro další dávku.

Abych byl upřímný, snažím se s ním řešit téměř všechno, ptám se na jeho názor a společně plánujeme následující kroky, například zda vystoupit z rutiny, anebo jestli v ní pokračovat. Jeho názor mě zajímá nejen proto, že je nesmírně inteligentní a dokáže vidět souvislosti tam, kde by je jiní lidé přehlédli, ale také protože jsem si všiml, nakolik ho řešení různých problémů a překonávání překážek vytrhává z melancholie.

Rána, kterou utržil, když přišel o otce, je stále příliš čerstvá. A pokaždé, jakmile někde zahlédneme titulky novin, zprávy o Wilhelmově smrti, ať už jsou jejich zdrojem seriózní časopisy, anebo bulvár, je to pro něj, jako kdyby někdo do té rány zabodnul něco ostrého.

Je logické, že reportéři nebudou po takovém útoku nijak zvlášť shovívaví a začnou se předhánět, kdo přinese víc informací, nehledě na pravdivost. Ale něco je daleko za hranou. Viděl jsem Wyattův pohled na benzínce, zatímco si prohlížel titulky, kde stálo: Zapletl se mladý dědic s mafií? a také: Bývalá přítelkyně Wyatta Wolkova říká: Poslední dobou nebyl ve své kůži! U prvního článku nechyběla fotografie Wyatta s oteklou tváří. Řekl mi, že byl ten den u zubaře, kde mu trhali zub, což média před časem vyhodnotila jako následek divoké noci. A u druhého článku byla vyfocená dívka jménem Elisabeth, se kterou se občas vídal v klubu Arca. Ta dívka, kterou nakonec odmítnul.

Chtěl jsem se ho zeptat, jestli je v pořádku, a zároveň jsem se potřeboval vyhnout nechtěné pozornosti prodavače, proto mě nenapadlo nic lepšího než vzít velký sáček chipsů ve tvaru duchů a podat mu ho s vážným doporučením, že to rozhodně musí vyzkoušet.

Jeho pohled nehledě na kontaktní čočky vyjadřoval vřelost a pochopení. Ty hnusné škrobové chipsy byly jako položení ruky na rameno – což jsem následně udělal hned v autě, když jsme vyjeli z parkoviště.

Musím také uznat, že Wyatt by byl nepochybně dobrý manipulátor, protože ze smutku nad bulvárními titulky a zradou své bývalé téměř kamarádky dokázal na jednom z odpočívadel vyloudit polibek, kdy jsem ho prostě nemohl a nechtěl odmítnout. Slíbal jsem mu ze rtů slanost chipsových duchů a on se ke mně tisknul tak vroucně, až se v jednu chvíli zajíknul.

Ale proč na to vzpomínám právě teď?

Nehledě na naši rutinu se kolem nás odehrávají stovky, tisíce změn. A to je možná moje odpověď na nevyřčenou otázku, do jaké míry se rutiny držet a kdy si naopak dovolit ji opustit. Změna je správná, pokud přichází náhodně. Tudíž jednu noc změním, co jsem si předsevzal, a tentokrát nás nevezmu do jednoho z obyčejných ošuntělých motelů, ale do čtyřhvězdičkového hotelu.

Je to narušení paradigmatu. Nečekaná událost. Odbočka, se kterou Darius nemohl počítat, protože ani já jsem s ní ještě před několika hodinami nepočítal.

Z velkého proskleného okna máme výhled na hory. Poslední dny nepoužívám mapu a spíš intuitivně následuju vrcholky, které se tyčí do tmy.

V koupelně je velká rohová vana a voda v sobě nemá ani trochu rzi. Nemusíme čekat, až odteče, aby byla teplá. Wyatt v ní stráví dobrou hodinu, dvakrát mě k sobě zkusí nalákat, jednou mi oznámí, že má varhánky, a pak zapluje rovnou do velké postele, aby okamžitě usnul. Tu noc klidně a beze snů. Nemyslím, že je to díky náhlému luxusu, přestože po tolika motelových pokojích lze tohle doopravdy považovat za luxus, ale právě díky oné změně. Udělali jsme něco jinak. Možná to odehnalo pár nočních můr.

Tu noc si připadám překvapivě klidný, zatímco sedím v křesle a poslouchám Wyattův tichý dech a jazzovou hudbu zezdola, kde spolu lidé v baru hovoří o triviálních i niterných věcech.

Pozoruju hory, mysl mám klidnou a spinner v mojí ruce se nepřestává točit.

***

Na každý den čtvrt litru krve. Snažím se přesvědčit svoje tělo, že mu to stačí. A na každý den taky fakt z mého života, na nichž Wyatt tolik lpí. Hltá je jako ten nejbáječnější příběh na světě, přitom v celkovém kontextu nejsem zas tak zajímavý, na což ho pro jistotu i upozorním. Ale on se jen blahosklonně usměje a čeká, až mu řeknu, že:

Jsem udělal řidičák až napočtvrté, a to kvůli nepozornosti, kdy pro mě bylo extrémně složité spojit si všechny úkony, které je třeba během řízení vykonávat naráz.

Jsem byl po střední škole pár let poněkud ztracený a dlouho jsem přemýšlel, jestli dál studovat. (Tady jsem musel přihodit ještě informaci, že moje oblíbené pití byla bezinková limonáda, protože Wyattovi první sdělení připadalo příliš abstraktní.)

Jsem ve znamení Střelce (což Wyatta pobavilo a uchvátilo natolik, že si během jedné z našich dalších zastávek na benzínce pořídil časopis, kde byla jedna strana věnovaná partnerským horoskopům, a pak značnou část cesty řešil, zda jsme díky našim znamením dostatečně kompatibilní (ano)).

Jsem měl v oblibě různé hlavolamy a hádanky, kterými mě zásobila především babička.

Jsem trpěl alergií na ořechy, ale ta po přeměně v upíra zmizela. (Wyattova doplňková otázka zněla, jak přesně jsem zjistil, že zmizela. Ve skutečnosti tak, že jsem snědl opravdu hodně ořechů a nic se nestalo. Po hraní upíří verze rulety mě kešu přestaly děsit.)

Jsem prožil svoji první sexuální zkušenost s dívkou. Měl jsem ji rád, nicméně jsem se díky tomu utvrdil ve své domněnce, tedy že dívky nejsou to pravé. (To pravé ořechové? Zajímal se Wyatt pobaveně.)

Jsem měl dost jizev, většinou, vlastně téměř vždy, způsobených svojí nepozorností. Jedna obzvlášť dlouhá, která si vyžádala několik stehů, když jsem spadl z houpačky, se mi táhla přes bradu. Byla jako můj další úsměv. A po přeměně v upíra zmizela, stejně jako všechny ostatní. Jako kdybych nikdy nebyl to divoké neposedné dítě, které létalo z jednoho průšvihu do druhého a číst se naučilo až v sedmi letech. (To s tím čtením byla ve skutečnosti druhá informace o mně, nicméně Wyatt ji odmítl započítat do dalšího dne, protože jsem ji prý prozradil nevědomky, a tedy je to můj problém, ne jeho.)

Jsem kouřil marihuanu, obzvlášť v období mezi střední a vysokou školou. V jistém ohledu mě to příjemně tlumilo. Nikdy jsem neměl záchvaty smíchu ani jsem nepociťoval melancholii. Spíš díky tomu zpomalil svět.

Jsem měl od té doby, co si pamatuju, každé heslo na počítač nějakým způsobem spojené s medúzou. (Tady Wyatt podotknul, že je mojí fascinací medúzami fascinovaný, přestože sám dokáže přiznat, jak jsou fascinující.)

Tolik věcí, které jsem s Wyattem během ujetých kilometrů a společných večerů v motelech stačil sdílet, přičemž jsem si ještě před několika dny, alespoň mi to tak připadá, myslel, že si to nikdy nebudu moct dovolit.

Ale chci, aby mě znal. Moje toužebné, niterné já, ať už vychází z lidské, anebo z upíří podstaty, si přeje, aby věděl, kdo pro něj bez váhání obětuje život. S kým se miloval tu noc, kdy se jeho svět obrátil vzhůru nohama.

***

„Sorbet ne,“ zamumlá Wyatt překvapivě rázně a přetočí se na druhý bok. Následuje spokojené zamručení, z čehož usoudím, že sorbet nakonec opravdu nedostal, a pak se ještě víc zachumlá pod peřinu, takže mu trčí jenom rozcuchané světlé vlasy. Usnul překvapivě rychle, pravděpodobně v důsledku nepohodlí, kdy strávil poslední dvě noci schoulený na sedadle auta a polštář mu nahrazovala moje mikina. Ovšem ne že by byl zrovna tenhle pokoj taková výhra. Ze zdí se odlupují laciné tapety, podlaha na různých místech vrže – stejně to je bohužel nebo snad bohudík i v ostatních pokojích, tudíž mám dost jasnou představu, kde se ostatní hosté pohybují – a nad postelí visí velká soška ukřižovaného Ježíše.

Zjistili jsme, že je ke zdi doslova přišroubovaný. Mohl jsem ho pochopitelně jednoduše strhnout, pravděpodobně i s kusem omítky, ale Wyatt nakonec usnul dřív, než se ohledně toho stačil rozhodnout. Takže Ježíš tam stále je a jeho prázdná tvář mě pozoruje, když se přehrabuju v batohu a beru další z jednorázových SIM karet.

Vložím ji do telefonu, zapnu ho a odejdu do vedlejší místnosti, kterou tvoří koupelna spolu se záchodem. Je to tady cítit podobně jako toalety na benzínce. Usednu na zavřené prkýnko a vytočím Trentovo číslo. Tentokrát netrvá ani jedno zazvonění, než hovor přijme, a já se mimoděk napřímím, jakmile si uvědomím naléhavost v jeho hlase. „Tohle jednostranné spojení není efektivní, číslo 310374.“

„Máte pro mě nové informace?“

Vzdychne. Nevím proč, nerozeznám tu emoci. „Mikael Rozotov byl viděn v blízkosti Westonské státní nemocnice. Objevil se na kamerových záběrech. Nemám přesné informace o místě, kde se zrovna nacházíte, ale rád bych měl vaše potvrzení, že je Wyatt Wolkov stále v bezpečí.“

Sevřu telefon pevněji, ale pochopitelně ne tak pevně, aby hrozilo, že ho s trochou snažení rozlomím. Westonská nemocnice je pouze několik desítek kilometrů odtud, a pokud se Mikael objevil poblíž, znamená to, že je možná blízko i Darius.

Jak dlouho jsem neměl krev? Přesně třicet pět hodin. Možná jde tedy o kombinaci oněch třiceti pěti hodin spolu s dlouhodobě nižší dávkou, nebo za to může pichlavé bodnutí strachu, kdy se rozejdu zpátky do ložnice a vyhlédnu z okna na potemnělé parkoviště. Pouštím k sobě všechny zvuky, ale kromě šumění větru slyším jenom auta na nedaleké dálnici a neustálé vrzání parket, jako kdyby se lidé z vedlejších pokojů rozhodli, že mi budou dělat společnost až do časného rána.

Trent mlčí, nepřipomene se s otázkou, kterou položil, a já si na ni vzpomenu po cestě zpátky do koupelny. „Wyatt Wolkov je v pořádku,“ řeknu klidně. „Je v bezpečí. Přestože to pochopitelně trvá příliš dlouho. Předpokládal jsem, že pro mě touhle dobou budete mít nějaké přesnější informace o pohybu Dariových upírů než jedno náhodné zachycení kamery. Anebo že bude většina z nich dopadená.“ Nezním vyčítavě, spíš jednotlivé věci prostě jenom konstatuju.

„Děláme, co je v našich silách,“ opáčí Trent. Také ne vyčítavě, jako spíš unaveně. Jsou dvě hodiny v noci a on přijal hovor prakticky okamžitě, což také o něčem svědčí. „Podnikáme další kroky a zároveň vedeme vyšetřování proti vlastním lidem. Potřebujeme vědět, kdo vynáší informace. Situace není jednoduchá pro nikoho z nás.“

„Pochopitelně.“

„Stále si nejsem jistý, jestli pro vás zvládnu zařídit větší množství krve, ale chci, abyste věděl, že na tom pracuju.“ Slyším, jak vstane a nalévá si něco z konvice, načež začne míchat lžičkou v hrnku. A pak sypání cukru, rozhodně neúměrné množství, než jaké by si měl muž v jeho věku dovolit.

Uvědomím si, že zlehka poklepávám nohou. Spinner zůstal v kapse bundy. „Větší množství krve by bylo rozhodně namístě,“ souhlasím. „Ale nepracujete na tom doufám ve svém volném čase?“

„Ha,“ opáčí Trent. Ani se neobtěžuje předstírat, že mu moje poznámka ohledně toho, aby sám sebe nevysával, připadá vtipná. Nakonec asi vtipná nebyla. „Možná byste mi na sebe měl dát číslo,“ připomene. „Kdybych vás potřeboval zastihnout, varovat−“

„Zavolám zase zítra,“ přeruším ho. „Třeba do té doby Rozotova dopadnete.“ A tentokrát na odpověď nečekám, prostě hovor ukončím. Chvíli naslouchám Wyattovu tichému oddechování, než vstanu a vrátím se do pokoje. Tam opakuju tentýž proces jako už tolik nocí předtím – vytáhnout SIM kartu, zničit ji, vrátit mobil do batohu.

Venku mezitím začne pršet. Připomene mi to naši první noc, nebo spíš ráno, na motelu, kdy Wyatt spal a já přemýšlel, co dál.

Od té doby uběhlo už tolik času a já nedokážu odhadnout, zda se tím pádem naše šance na přežití procentuálně snižují, anebo naopak. Navíc je tu stále ona velká nevýhoda, skoro jako obří růžový slon v místnosti, o kterého zakopáváme, a tedy – kdybych nepotřeboval krev, měli bychom lepší vyhlídky? Kdybych nemusel zanedlouho zastavit u další nemocnice a vyzvednout si svoji dávku, minimalizoval bych možnosti našeho dopadení? Nakonec nebyl bych mu užitečnější jako člověk? Ale pokud bych byl člověk, dostali bychom se společně tak daleko, nebo by moje tělo bylo jedním z těch, které by zdravotníci balili do černých pytlů? Jsem… Jsem mu dost užitečný?

Dojdu k posteli, prsty jemně prohrábnu Wyattovi vlasy a dívám se na jeho klidnou spokojenou tvář, kde není patrné vůbec žádné napětí. Den za dnem, noc za nocí, kdy poslouchá moje rozkazy, kdy směřujeme dál, aniž bychom doopravdy věděli kam. Blíž bezpečí. Ale kde to je?

Usednu na kraj matrace, zády k Wyattovi, a koukám na okenní tabulku, po které stéká déšť.

Wyatt ze spánku znovu zamručí a natáhne ruku, v té tmě mě hledá, v té tmě mě najde, v té tmě zcela bez pochybností doputuje od paže až k mým prstům a pevně mě chytí. Tak ho jemně hladím palcem po hřbetu ruky.

Poslouchám, jak venku prší a jak dva mladí muži v pokoji nad námi chodí sem tam, než se rozhodnou, že si společně dají kokain.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments