Szabi

V rádiu hrají The Cure a Wyatt si vyzul boty, takže sedí na sedadle spolujezdce jenom v ponožkách. Slunce, které se láme o přední sklo, vytváří na jeho světlých vlasech zlatavé odlesky. Přestože od barvení uplynulo už několik dní, pořád můžu cítit peroxid. Zrovna teď se mísí s vůní deodorantu a poke, které je v plastových miskách na zadních sedadlech – rýže, wakame a pořádná nálož zeleniny. Vedle se povaluje litrová lahev s vodou.

Před čtyřmi dny jsem došel k názoru, že by bylo dobré vyměnit auto, takže jsme se zbavili modrého Volkswagenu Taigo a místo něj máme stříbrnou Daciu Sandero. Tím jsem zároveň jednou provždy vyčerpal auta, která jsem měl k dispozici pro případ nutného zmizení, kdyby se cokoli pokazilo, což znamená, že příště budu muset nějaké ukrást.

Ne že by to bylo těžké, ve skutečnosti stačí šikovně trhnout dveřmi, nicméně s kradenými auty je pochopitelně jeden zcela zásadní problém, který nelze přehlédnout – většinou se po nich shání jejich majitelé.

Jsem si jistý, že Trent by velmi ochotně nabídl, že pro nás na různých místech nechá celou řadu aut, ze kterých bychom si mohli vybrat, a možná rovnou i obrněný tank anebo vrtulník, ale důvěra, kterou v Trenta chovám, je momentálně dost limitovaná. Dá se říct, že nastoupit do jakéhokoli vozidla, které bych nevybral přímo já osobně, by bylo do jisté míry čekáním, jestli nám při vysoké rychlosti na dálnici selžou brzdy.

Zkrátka nebudu riskovat Wyattovu bezpečnost pro slepou důvěru v někoho, kdo včas nepoznal, že jeden z jeho nejlepších instruktorů inklinuje k zabíjení nevinných lidí. Nebudu riskovat Wyattovu bezpečnost pro nikoho.

Periferně zachytím pohled modrých očí, což je stále ještě nezvyklé. Domluvili jsme se, že bude nosit kontaktní čočky každý den. Respektive já ho o to požádal a on řekl: „Když mě nebudou škrábat.“

Samozřejmě mu to sluší dostatečně rozptylujícím způsobem, abych se musel mít na pozoru.

Písnička od The Cure skončí a nahradí ji znělka odpoledních zpráv, kterými provádí hlas moderátorky. „Náčelník policie Frank Berger svolal mimořádnou tiskovou konferenci,“ začne a já mimoděk sevřu volant pevněji, „na které konečně potvrdil, že byl multimiliardář Wilhelm Wolkov zavražděn přímo ve svém sídle. Spolu s ním bylo zavražděno několik členů personálu a ochranky, která měla ten večer službu. Policie přesný počet obětí nezveřejnila. Zatím není jasné, kdo za vraždami stojí, ale policie nevylučuje ani teroristický čin. Berger potvrdil, že byl Wilhelm Wolkov zastřelen krátce po svém návratu z Japonska. To, zda byl cílem útoku opravdu on, se stále vyšetřuje. Jeho sedmnáctiletý syn Wyatt Wolkov, dědic impéria a dvou velkých firem, je momentálně nezvě–“

Wyatt rádio vypne a zaboří se hlouběji do sedačky. Dýchá téměř freneticky, hrudník se mu nadzvedává a jeho srdce na chvíli ztichne, aby se vzápětí rychle rozbušilo. A není to vůbec ten příjemný toužebný zvuk, jaký mám rád, jako spíš znak naprosté bezmoci.

Samozřejmě věděl, že je Wilhelm mrtvý. Řekl jsem mu to, když se zeptal. Navíc to nejspíš tušil ještě předtím, ale slyšet to od cizího člověka v rádiu, který promlouvá nezúčastněným hlasem, je úplně nový typ bolesti.

Zaváhám, jestli mu položit ruku na nohu v konejšivém gestu, a vzpomenu si, jak se před třemi dny rozplakal ze spánku. Musel jsem mu zajet prsty do vlasů a hladil jsem ho po tváři, abych ho ukonejšil. Automaticky se přitisknul k mojí dlani a ráno mi řekl, že si nepamatuje, co se mu zdálo. Možná lhal a možná to prostě jenom bylo dost hrozné, než aby o tom chtěl mluvit. Nevím, nedožadoval jsem se odpovědi, stejně jako se na nic neptám teď.

Prostě jenom mlčky řídím.

Takže policie rozhodla, že je třeba přijít s nějakými odpověďmi. Zajímalo by mě, do jaké míry to je její vlastní rozhodnutí a nakolik do toho zasahuje KREV, která si naprosto logicky nemůže dovolit ztratit podporu obyčejných lidí. Už tak mají celou řadu odpůrců, a kdyby vyšlo najevo, že za útokem stáli právě upíři, mohlo by to vést k protestům.

Jsem si jistý, že udělají všechno pro to, aby to utajili.

Wyatt kouká z okýnka a pomalu se uklidňuje, chvíli se vědomě soustředí na krabicový dech. Pak se ale zničehonic otočí a sáhne dozadu pro jednu z krabiček. Rozdělá si ji na klíně a rozbalí jednorázové hůlky, na kterých trval. Plastovou vidličku nazval hrdelním zločinem proti dobrému vkusu.

Zamyšleně šťouchá do avokáda a jeho tvář je stažená soustředěním. „Čistě teoreticky, tvoje argumenty nedávají smysl,“ vychrlí naléhavě, z čehož poznám, že se nebudeme k tomu, co zaznělo v rádiu, vracet. Ne teď a možná ani jiný den. „Jde mi o život a zdravé jídlo mě rozhodně nezachrání. Navíc… Já neříkám, že tohle není fajn, protože je, zeleninu mám obecně rád, ale nemůžeme přestat dělat vědu z naprosto zbytečných věcí a zajet do Mekáče?“

Jeho pohodlí je pro mě rozhodující a znám ho natolik dobře, abych věděl, že pokud by potřeboval, začne o svém žalu mluvit sám. Není dítě, abych ho tlačil do situací, kdy se mi emocionálně otevře. A stejně mě něco nutí vydechnout: „Wyatte…“

Nicméně než stačím přijít na to, na co se chci zeptat, on zakroutí hlavou a nabere avokádo hůlkami. „Isaacu,“ řekne jenom. Káravě. Prosebně.

Odfrknu si a rozhodnu se, že na tu hru přistoupím. Jako kdyby rádio nebylo nikdy zapnuté. „Opravdu chceš riskovat další nečekanou návštěvu benzínky? Nechci ti to připomínat, ale prakticky se dá říct, že poslední jídlo z Mekáče ohrozilo tvůj život. A nejenom kvůli jistým obtížím.“

Wyattovi se podaří teatrálně vzdychnout, zatímco žvýká. „Ha ha. Velice vtipné. Kvůli cheeseburgeru rozhodně chci riskovat svůj život. A vůbec, čím víc to budu jíst, tím víc bude můj žaludek–“

„Jako smetiště,“ napovím mu.

„Jako smetiště,“ papouškuje tlumeně a za trest prošpikuje hůlkami rajče.

Atmosféra najednou není tak hutná a naléhavá a já si tím pádem připadám taky o něco uvolněnější. Nehledě na všechny otázky, které je stále třeba zodpovědět.

Nějakou dobu poslouchám, jak Wyatt jí, než se natáhnu dozadu pro vlastní poke, aniž bych pustil volant. Jednou rukou sundám víčko a začnu jíst plastovou vidličkou, na kterou Wyatt kouká se značnou nedůvěrou. Musím ji uchopit obzvlášť opatrně, abych ji nezlomil.

„Promluvíme si i o té další věci, nebo přede mnou budeš dál předstírat, že je to v pohodě?“

Vím přesně, na co se ptá. Už je to třetí den, kdy jsem naposledy pil krev. Zatím to nijak zvlášť nepociťuju, nanejvýš je to mírná únava uprostřed noci – moje tělo po krvi momentálně touží podobně jako lidé závislí na kofeinu po hrnečku espressa. A o to víc se snažím jíst obyčejné lidské jídlo. Doplňovat, co by mi mohlo chybět. Přestože oba víme, já i Wyatt, že je to z dlouhodobějšího hlediska neudržitelné.

„Ještě pár dní můžeme předstírat, že je to v pohodě,“ odpovím klidně a doufám, že tentokrát on přistoupí na moji hru. Jeho výraz je ovšem všeříkající, plný obav, zatímco na mě upírá modré oči. A tak neochotně přiznám: „Snažím se vymyslet nějaký plán. Stále je to příliš riskantní, než abych tě tomu chtěl vystavit, Wyatte.“

Tentokrát vzdychne a položí hůlky, aby si mohl promnout spánky. „Mám pocit, jako bych byl tvoje děcko. Já si jako děcko i připadám. Tak trochu rozhoduješ o všem, dokonce i co mám jíst. A vůbec se mnou nemluvíš o svých plánech.“

Přejíždím nehtem po krabičce, až ji prorvu. Pochopitelně je důležité, aby jedl převážně zdravé potraviny, které budou prospívat jeho psychice i fyzickému stavu. Zvyšuje tím svoje šance na přežití. Ale to mu nemůžu podat takhle napřímo, protože pak je tu ještě ta jedna věc, a jeho důvěra ve mně je pořád křehká. Navíc je hloupé, po všem, co jsme spolu prožili, nejednat s ním alespoň v některých záležitostech zcela upřímně, nesdílet s ním důležité informace a vůbec k němu přistupovat, jako kdyby byl mnohem mladší, aniž bych po něm zároveň přestal toužit. Trochu pokrytecké, řekl bych.

Snad právě proto smířlivě pokývám hlavou. „Máš pravdu. Omlouvám se. Měli bychom společně probrat, jaké budou naše další kroky.“

„Sehnat krev,“ konstatuje a znovu se pustí do jídla. Přijme moji omluvu, aniž by hnul brvou nebo to chtěl jakkoli rozpitvávat. „Jestli to správně chápu, jde pouze o to, že máš strach vejít do nemocnice a požádat o krev, protože předpokládáš, že… Darius ví, co uděláš?“

Naberu si pořádnou hromadu nastrouhané mrkve a chvíli ji jako králík chřoupu, zatímco vážím slova. „Ano i ne,“ řeknu a sešlápnu plyn, když vjedeme na dálnici. Tachometr ukazuje sto dvacet. „Ten problém je mnohem komplexnější, než by se mohlo zdát.“

Zkouším napíchnout cherry rajče, a když to nejde, prostě ho vezmu prsty. „Darius ví, že dřív nebo později budu muset do nějaké nemocnice vejít,“ navážu. „Otázka je ovšem kdy a v jakém městě. Ani on pochopitelně není schopný ohlídat si všechny nemocnice, takže šance, že na nás někdo bude čekat, je malá. S přihlédnutím k tomu, že nevíme, kolik stoupenců Darius v tuto chvíli má.“

Nemám rád, když kousnu do rajčete a šťáva z něj vyprskne neočekávaným směrem. A ta myšlenka je tak banální, až mě napadne, jestli to nějakým způsobem opravdu nesouvisí s nedostatkem krve.

Wyatt mlčí, a tak pokračuju. „Není pravděpodobné, že by dokázal pokrýt každou nemocnici a někoho tam nasadit. Mnohem logičtější mi připadá, že má přístup do systému a čeká, až se v databázi objeví, kdy a kde jsem si pod svým identifikačním číslem krev vyzvedl. Tím se pro něj celý seznam dost zásadně zúží a on bude vědět, v jaké oblasti se momentálně nacházíme. Vybrat nemocnici, kde zastavíme, je proto určující, protože Darius z toho může spoustu vyčíst. Například naše další směřování. Nevím, jaké jsou jeho možnosti, ale musím předpokládat, že jakmile si vyzvednu krev, objeví se na daném místě během několika hodin, z čehož plyne, že budeme mít jenom několikahodinový náskok a tvůj život se ocitne ve větším ohrožení.“

Tentokrát z Wyatta vycítím napětí. Pevně svírá hůlky a upřeně mě pozoruje.

„Je pro nás proto lepší dojet co nejdál, aby mu trvalo delší dobu, než se k nám dostane?“ zeptám se. „Můžeme vůbec spoléhat na to, že čím déle pojedeme, tím dál od něj budeme, když nemáme informace o jeho momentální poloze? Přemýšlím, jestli jet co nejdál a vydržet bez krve tak dlouho, jak jen to půjde, zvýšit naše šance tím, že se dostaneme daleko a budeme mít větší náskok. Nebo jestli si krev vyzvednout co nejdřív a těžit z toho, že jsem pořád při síle. Je třeba počítat s tím, že může mít každý den bez krve vliv na moje kognitivní myšlení. Zpočátku téměř nepostřehnutelný, ale postupně se to pochopitelně bude zhoršovat. Možná by tedy bylo nejlepší vyzvednout krev co nejdřív, nicméně…“

Pokrčím rameny a tentokrát mluvím částečně sám pro sebe, rovnám si jednotlivé myšlenky, snažím se osekat je a vypreparovat z nich to nejdůležitější.

„Je to opravdu ten nejlepší možný krok, abych zvýšil tvoje šance na přežití?“ zamumlám. „Upřímně si pohrávám i s myšlenkou, že bych si krev nevyzvedl pod svým identifikačním číslem, ale prostě ji ukradl. Ale zaprvé – i to by mohlo vzbudit pozornost. A zadruhé, nepřihlásit se o krev pod svým číslem je prakticky zločin proti dohodě, kterou je KREV vázaná ke zbytku společnosti, a já bych za to mohl být později stíhaný. Je to spousta pro a proti a já nesmím zapomínat, že upír, který po nás jde, mě tolik let učil přemýšlet a jednat právě v takových vyhrocených situacích, přičemž jeho zkušenosti dalece přesahují ty moje.“

Zlehka praštím hlavou do opěradla, abych vyjádřil frustraci. Potom sním další rajče, ale to mě pochopitelně nijak neukonejší. Jeden určitý dílek skládačky chybí, jenom si nejsem jistý kde. Zkrátka si nepřipadám úplný, přestože to není tak výrazný pocit, aby mě dokázal doopravdy znepokojit. Je to naopak velmi tlumené.

V minulosti mě už napadlo, jak bych se měnil na základě toho, kolik krve bych přijímal. Ve Wolkov sídle, kde jsem pil dvojnásobnou dávku, mi moje lidské já kolikrát připadalo uhlazenější, nevýraznější, jako nešikovně vržený stín. I moje ADHD bylo tak tlumené, že jsem ho téměř nevnímal. A co kdyby to zašlo ještě dál a já pil ještě víc?

Pokud se na celou věc zaměřím čistě z filozofického hlediska, čím bych byl? Jak bych se sám sobě vzdaloval, stával by se ze mě výkonný procesor, což by paradoxně otupovalo i moje city k Wyattovi. Měl bych pak takovou potřebu ho chránit? Je moje lidskost pro Wyatta spíš prospěšná, anebo ne?

Tolik otázek a tak málo odpovědí.

„Nejprve díky, žes mi to všechno řekl,“ pronese Wyatt zamyšleně. „A teď… Co uděláme?“

Jeho tón je konverzační, neznepokojuje se a nepropadá panice, naopak se k tomu staví jako ke komplexnímu problému, který je třeba vyřešit. Co uděláme teď a jaký bude náš další tah.

Kdysi mi podobnou otázku často pokládal Darius. Co uděláme? Někdy se ptal naléhavě a někdy líně, někdy jsme byli oba dva zbrocení potem po tréninku anebo po sexu, někdy jsem seděl jenom v přikrývce – bylo to kvůli studu a ne protože bych cítil zimu – naproti němu a mezi námi stála šachovnice. Darius mě nutil přemýšlet o každé figurce a její důležitosti.

Dokonce ho zajímalo, k jaké figurce bych sám sebe přirovnal, a já nebyl nikdy tak nabubřelý, abych si myslel, že jsem dáma, ani tak rozpolcený, abych zvažoval důležitost krále, a už vůbec ne tak zdrženlivý, abych se považoval za pěšce, nehledě na to, že i pěšci můžou měnit běh událostí.

Vždycky jsem měl nejradši koně. To, s jakou jistotou jsem ho mohl vrátit zpátky na místo, odkud skočil. Fascinující pohyb do L.

Když jsem byl člověk, šachy mě k smrti nudily.

„Co navrhuješ ty?“ zeptám se Wyatta a jeho odpověď je pro mě zásadní, protože nemůžu hrát za nás oba. Možná, že o tom celá tahle úvaha je.

Tváří se mu mihne náznak úsměvu, který ale vzápětí zmizí. „Co by ti Darius řekl, ať uděláš, když si vyzvedneš krev?“ zajímá se vážným hlasem. „Ať jedeme co nejrychleji pryč, nebo ať se schováme někde poblíž, protože pod lampou je největší tma?“

„Utéct,“ řeknu s téměř stoprocentní jistotou, protože podobné debaty jsme během jednotlivých lekcí vedli často. „Pokud je šance, že bych mohl vyhrát přímý střet, nižší než padesát procent. Utéct co nejdál. Podobně jako jsem já učil tebe během tréninků.“

Wyatt se natáhne a položí poke na zadní sedadlo. Natočí se celým tělem ke mně. „Jak velká je šance, že bude předpokládat, že schválně zvolíš opak?“

Vynikající otázka. Taky se otočím – ještě před několika dny by ho znervózňovalo, na jak dlouho zvládnu spustit pohled ze silnice, zato teď je velmi klidný – a pronesu: „Kdybych to věděl, všechno by bylo mnohonásobně snazší. Nicméně…“ Vybavím si jednu z našich posledních her, jak zírám na rozestavěnou šachovnici, váhám a nakonec sáhnu pro koně, přestože vím, že to Darius předpokládal. A on se blahosklonně usměje a protočí oči. Špatný tah. Vezme mi dalšího pěšáka pomocí věže a udělá mi přednášku o tom, co jsem zvoral.

To byla jedna z věcí na našem vztahu, se kterou jsem se nikdy nedokázal zcela srovnat. Že jsem pro něj nepřestal být žákem, a to i ve chvílích, kdy ve mně rezonoval, kdy mě líbal a drtil. Nepřestal se mnou mluvit učitelským tónem, ačkoli si tak možná jenom držel odstup. Nevím. Moje oči byly v jeho přítomnosti vždycky kouřově šedé.

Nadechnu se. „Rád říkal, že jsem tvrdohlavý. A naivní. Přitom on sám je arogantní a je si jistý tím, že dokáže v ostatních číst. Možná, že šance, kdy bude předpokládat, že se úmyslně odkloním od toho, co mě učil, je vyšší. Bude to přičítat emocím a jisté impulzivitě. Tomu, že jsem slabý. Mojí potřebě jednat sám za sebe, tedy jinak, než by mi radil on.“

Dává to smysl. Po tom všem mě možná uvidí jako rozezlené dítě, které si postavilo hlavu. A to je další věc, která mě nutí přehodnotit můj postoj k Wyattovi, obzvlášť po tom, co se vymezil vůči tomu, jak nejsem sdílný. Odteď udělám všechno pro to, aby neměl pocit, že si nejsme rovni. Chci, aby byl mým rovnocenným partnerem.

„Navrhuju to vzít k nejbližší nemocnici,“ pronese pomalu. „Sebrat krev a pak jet co nejrychleji co nejdál. Ty budeš nachlemtanej, a tím pádem soustředěnej, a já když tak můžu spát na zadním sedadle a čůrat do petky.“

Nachlemtanej. Nad tím se uchechtnu. „Ne. To bys nikdy neudělal,“ namítnu.

„Fajn. To bych nikdy neudělal,“ přizná Wyatt vážně a prohrábne si světlé vlasy. Občas ho přistihnu, jak natahuje pramen, aby si prohlédl jejich barvu. Nejspíš si ještě nestačil zvyknout. A pokaždé, když si sám sebe začne příliš prohlížet, je to znamení, že se jeho trauma dere na povrch, což může vést k dalším nočním můrám.

Proto se někdy zeptám Co děláš, Barbie?, abych ho přivedl na jiné myšlenky, a on se zaškaredí, zasměje nebo něco vyštěkne nazpátek. Jeho žal se stáhne.

„Prostě bych to vydržel,“ naváže rezolutně, „protože i já dokážu být pánem svého močáku! Ale možná by bylo fajn před nemocnicí ještě někde zastavit.“ Kousne se do rtu a vyhlédne ven.

Už zase padá šero. Tohle jsou teď naše dny, předěly mezi nocí a ránem, které Wyatt prokládá spánkem a já nekonečně dlouhým bděním a čekáním, až bude v bezpečí. A to se neděje.

Pozdě večer jsem jenom šachová figurka koně, která chodí po motelovém pokoji do písmene L, poslouchá zvuky a čeká na východ slunce.

„Pochopitelně. Zastavím ti u lesa,“ řeknu.

Ale později toho dne zastavím opravdu u jedné poloprázdné benzínky, aby si mohl odskočit a abych já mohl natankovat.

Za pultem stojí znuděná prodavačka, která jí bez ustání pocukrované želé bonbóny. A nepřestane žvýkat ani ve chvíli, kdy vytahuju hotovost a platím za benzín. Ani když váhavě – se sílícím pocitem dostat chybějící dílek skládačky zpátky za každou cenu – řeknu, že bych si ještě rád koupil velké černé kafe.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥