Szabi

V pondělí ráno se tvářím nedostupně, jakože opravdu nemám na nikoho náladu. Spal jsem pouhé dvě hodiny, takže myslím, že na mně musí moje rozpoložení každý vidět. Už z dálky, protože se ho nesnažím skrývat. 

Když vyjdu z pokoje, Sydney tam je. Když jdu do kuchyně, abych vypil minimálně kanystr kafe, následuje mě. Když nasednu do auta, které mě má odvézt do školy, nastoupí z druhé strany a celou dobu zírá před sebe, v podivně ztuhlé pozici. Když stoupám po schodech ke škole a míjím skupinky studentů, mám ho tak těsně za zadkem, že mě několikrát napadne nečekaně zastavit a zjistit tak, zda by stihl zareagovat. Ale neudělám to, protože na nás úplně všichni zírají. 

Teda, abych byl fér, já je příliš nezajímám, jelikož sem chodím už třetím rokem a jsem tím pádem dost okoukaný, takže jejich pohledy samozřejmě a zcela logicky směřují k Sydneymu. Vzhledem k tomu, že na sobě nenosí nic jiného než bundu KREV, a dokonce má na stehně stále připnutou zbraň, chápu, že přitahuje pozornost. 

Na osobní bodyguardy jsou všichni ve škole zvyklí, je jich tu dost, akorát nejspíš nikdy neviděli upíra. A jak poznamená Val, sotva ji potkám, k tomu všemu ještě takového upíra, což nejdřív nechápu, ale ona povytáhne obočí, rozhodí rukama, začervená se a následně koukne do země a já pochopím, že tím myslí takového sexy upíra. 

Na to nereaguju a spokojím se s tím, že mě absolutně nezajímá, co si kdo myslí. 

Taky se mi dvakrát povede na Sydneyho zapomenout. Jednou, když usnu během hodiny ekonomie, a podruhé, když se s trhnutím probudím a odejdu na záchod. Velmi brzo si však uvědomím, že jsem neodešel sám. Že ten takový sexy upír jde taky, dokonce se mnou vejde i na toalety, a když zastavím u pisoáru, dojde mi, že tohle je vážně k smíchu. A tak nakonec raději zalezu do kabinky, ale samozřejmě nezapomenu dost rázně štěknout, jestli tam nechce jít taky, abych se nešťastnou náhodou nespláchl. 

Neřekne nic a pak oba posloucháme, jak čůrám. 

Neměl bych si tady ty věci tak brát. Jsem Wolkov a nemám zapotřebí se stydět. Navíc je to naprostá přirozenost. Tohle si říkám, zatímco si umývám ruce a v zrcadle vidím, že mám úplně rudé uši. A taky celou cestu zpátky do učebny. 

Jenže bez ohledu na to, že se nemám zapotřebí stydět, byl bych radši, kdybych některé věci – jako třeba vykonávání potřeby – nemusel s nikým sdílet. Od malička mě všichni pozorovali. Ještě mi nebylo ani pět a v časopise Máma vyšel článek, kde porovnávali moje nejlepší outfity. Ne, to není vtip. 

Jednou jsem jel od zubaře, který mi trhal osmičku, bolelo to jako čert, měl jsem napuchlý ksicht a další den všude na internetu visely moje fotky s titulkem Nejbohatší dědic světa po divoké noci. A to jen proto, že klinika stála ve stejné ulici jako nějaký klub, který jsem ani neznal. 

A nejspíš proto bych chtěl, aby některé věci patřily jenom mně. 

Nemůžu se dočkat chvíle, až jednou budu ve škole potřebovat na záchod a nepůjde o čůrání. 

Val samozřejmě pozná, že něco není v pořádku, takže se jednou zeptá, ale pak to nechá být a je celý den podivně zamlklá, což nejdřív moc nechápu, ale postupně mi dojde, že… ehm, se před Sydneym stydí mluvit. 

Sbohem nezávazným rozhovorům s nejlepší kamarádkou. 

To je asi poslední hřebíček do rakve mojí dobré nálady, teď už ji opravdu můžeme pohřbít. Nasadím si sluchátka a po zbytek vyučování je nesundám, i když jsem si téměř jistý, že mi učitel politologie říká, abych je dal pryč, podle toho, jak na mě upřeně zírá a mračí se. Ale já nereaguju, dojde k souboji pohledů, nakonec to vzdá a vrátí se k výkladu. 

Po škole několik hodin v kuse spím a mám fakt divný sen, ve kterém se snažím Sydneyho přesvědčit, aby mi dovolil poslouchat hudbu, zatímco se sprchuju, protože nechci, aby mě slyšel nahého. 

Ano, přesně tohle mu ve snu tvrdím. Chci poslouchat hudbu, abys mě ty neslyšel nahého. Není divu, že mi Sydney nevyhoví. 

Ale vzbudím se s trochu lepší náladou. Přečtu si sáhodlouhou zprávu od Val, kde se pořád dokola omlouvá a tvrdí, že si časem zvykne, jen je pro ni těžké mluvit před někým, kdo je tak děsivý a krásný zároveň. 

Odepíšu, že hrozivý možná je, ale ona se přece nemusí bát. 

Val pošle smutného smajlíka a následně chce vědět, jestli s tím druhým prohlášením souhlasím. 

Že je krásný? Zeptám se. 

Jo. 

Zavrtím nechápavě hlavou, odfrknu si, taky obrátím oči v sloup a zívnu, ale to Val samozřejmě nevidí, takže nacvakám: Jdi se léčit. 

Na to Val odpoví, že by moc ráda, ale že nemůže, jelikož by se to mohl dozvědět tisk, a to by rodiče nepřežili. Takže musí zůstat praštěnou. 

Je to legrační a smutné zároveň, protože je to pravda. Val by rozhodně potřebovala chodit k terapeutovi, ale její rodiče rádi předstírají dokonalou rodinu a nikdy by ani za nic nedovolili, aby někdo zjistil, že to tak není. Jsou divní a já je fakt nemám rád, ale vždycky se na ně usmívám, jako kdyby to byli ti nejbáječnější lidi na světě. 

Už Val neodepíšu, pošlu jen zvednutý palec, jelikož se ozve zaklepání na dveře. 

Je to Sydney, to poznám hned, protože Simone vždycky klepala jemně, jen aby mě upozornila, že je čas večeře. Zato Sydney klepe jak při domovní prohlídce, kdy člověka dělí jen vteřina od toho, než vykopne dveře a vpadne dovnitř. 

Čekám, kdy se ozve: „Tady policie, otevřete!“ 

A přitom, když vyjdu na chodbu, tváří se naprosto nevinně a klidně, dokonce stojí pár kroků od dveří. 

Vzdychnu a vydám se do jídelny. Sydney jde za mnou. 

Tohle je fakt dlouhý, dlouhý, dlouhý den. 

Otec už je v jídelně a právě s někým telefonuje. Zrovna dost rázným, trochu zabijáckým hlasem, kterému se těžko odporuje, říká: „Už bylo rozhodnuto, nic s tím neuděláš!“ A zavěsí. 

„O co šlo?“ chci vědět, ale vím, že mi to neplánuje říct. Respektive zatím. 

Už odmalička mi říkal, že všechno, co vybudoval, celé Wolkov impérium bude jednou moje. Ale zároveň vždycky bojoval za to, abych měl co nejklidnější dětství, proto se mnou nechce do mých osmnácti let řešit cokoli, co se týká práce. 

A já vlastně nevím, jestli chci už být plnoletý, začít ve firmě pracovat a postupně poznávat celou společnost. Možná se toho bodu děsím, protože je to neuvěřitelně obrovská zodpovědnost. 

A navíc… Je tu ještě ta věc s máminou firmou, kterou mám taky převzít já. 

„Tím se teď nemusíš zatěžovat,“ usměje se táta a schová mobil do kapsy. Počká, dokud si se Sydneym nesedneme na svá místa, a teprve poté se spiklenecky nakloní blíž. „Jak to šlo ve škole? Poprvé v doprovodu ochranky. Byla to taková hrůza, jak sis představoval, nebo přiznáš, že zas tak příšerné to nebylo?“ 

Zamračím se. „Nevím, co to na mě zkoušíš za triky, ale já nic přiznávat nemusím. Všichni na nás furt zírali, Val se před Sydneym stydí mluvit a ani na záchod nemůžu jít sám. To ti nevadí, že mě může očumovat na záchodcích?“ Schválně mrknu na Sydneyho, jestli uvidím v jeho tváři nějakou reakci, ale… nic. Sydney ví, že mu teď nevěnujeme stoprocentní pozornost, takže klepe prstem do stolu. 

„No, jestli tě ochrání, tak s tím nemám problém ani trochu,“ odvětí táta. 

Následně vejde do jídelny Leo a já už nestihnu říct žádnou jízlivou poznámku, tak se aspoň na tátu zaksichtím a jeho to pobaví. 

„Dobrý večer,“ začne Leo a první talíř položí před tátu. „Dnes máme dýňové ravioly s velmi jemným a hladkým šalvějovým pestem.“ 

Pokývám hlavou. To zní téměř normálně. 

„A k tomu tinga z artyčoku.“ 

A jsme doma. 

Vezmu vidličku, vyzkouším artyčokovou tingu a chutná to celkem jedle, ačkoli dýňové ravioly mi přijdou zajímavější. 

„Takže,“ začne táta a napije se trochu vína. „Jak se těšíš na první hodinu sebeobrany?“ 

Celkem úspěšně se mi dařilo na to celý den nemyslet, proto opravdu neocením, že to teď otec vytahuje. Na druhou stranu máme se Sydneym sraz v osm v tělocvičně, takže už bych se tomu možná měl postavit čelem. 

„Tak normálně,“ odvětím s pohledem zabodnutým do šalvějového pesta. Bod pro Lea, opravdu je jemné a hladké. 

„Myslím, že je to skvělý nápad, aby ses naučil trochu bránit,“ pokračuje táta a div radostí neposkakuje na židli. 

Přikývnu. Co jiného mi taky zbývá? 

Tady nejspíš táta vycítí, že nejsem zrovna sdílný, obrátí se raději na Sydneyho a začne ho bombardovat otázkami ohledně školy, jestli si myslí, že je to bezpečné místo pro moje studium (Sydney je opatrný a řekne ano, ale musíme být stále na pozoru, taková věc se může velmi rychle změnit), a jak proběhla prověrka personálu (podle všeho podle očekávání, někteří neprošli, k mojí smůle se to ovšem Simone a Todda netýká, ti prověrku zvládli celkem obstojně, přestože ještě mají na čem pracovat). 

Já mezitím v duchu vedu dlouhou a nudnou konverzaci s artyčokem, jelikož se nemůžu rozhodnout, zda mi chutná, nebo ne. 

Sydneymu ne, odsunul ho na kraj talíře. 

*** 

Země není nejmodřejší planeta ve sluneční soustavě. To je Neptun. Není to ovšem tím, že by na jeho povrchu byla voda, nýbrž hustou atmosférou, v níž se nejvíce rozptylují modré paprsky a červené pohlcují. 

Kolem Neptunu krouží Triton, asi o třetinu menší než Měsíc. 

A pak už je Pluto, u kterého stále není jisté, jestli patří do naší Sluneční soustavy. A synchronně rotuje se svou družicí Charon. 

Teplota na Plutu nikdy nevystoupá nad -210 stupňů Celsia. 

A tím dojdu na konec sluneční soustavy přesně ve chvíli, kdy vkročím do tělocvičny, která je ve spodním patře domu. Dalo by se to nazvat jako sklepení, ale zatraceně luxusní sklepení. 

Nejraději bych začal zase od začátku. 

Merkur je velmi podobný Měsíci – má spoustu kráterů, které jsou pojmenovány po umělcích (Beethoven, Homér, Tolstoj…), ale na druhou stranu nemá vůbec žádná měsíční moře. 

Venuše je ukrytá pod oblaky… 

Jenže jakmile jsme v tělocvičně, Sydney na mě významně koukne a mně nezbývá nic jiného, než ho vzít na vědomí. Moje většinou zaručená taktika na zklidnění – odříkávat si fakta o planetách ve Sluneční soustavě – tentokrát úplně nezabrala. Pořád se cítím podivně napjatý a nervózní. 

„Tady jsem byl jen jednou v životě, a to mi bylo asi sedm,“ poznamenám a rozhlédnu se. Vypadá to úplně stejně jako ve školní tělocvičně, akorát prostředek místnosti je vyskládán žíněnkami. Nejdřív do jedné drbnu nohou a pak na ni neochotně stoupnu. 

Tohle bude opruz. Já na sport moc nejsem. 

„Měli bychom začít něčím jednodušším. Otestovat vaši fyzičku,“ pronese Sydney a úplně poprvé od chvíle, co přijel, si sundá bundu a položí ji na jednu z laviček v rohu. Vesmíre, div se, má pod ní černé tričko s nápisem KREV na zádech. Musím se ho někdy v budoucnu zeptat, jestli má dovoleno nosit i jiné oblečení než oficiální merch organizace, ačkoliv myslím, že ne, protože podle pravidel musí být každý upír na první pohled jasně rozpoznatelný. 

Mimochodem bez bundy vypadá Sydney divně. Koukám na jeho odhalené paže, trochu frustrovaně, než zkontroluju svoje, které jsou vedle těch jeho tak… nedomrlé. „To snad ani není potřeba,“ odvětím. „Rovnou ti o své fyzičce můžu všechno říct. Začal bych tím, že neexistuje.“ 

Sydney chvíli mlčí, vážně by mě zajímalo, co se mu právě honí hlavou, než velmi klidně pronese: „Běžte.“ 

Nakrčím nos. „Kam?“ 

„Utíkejte, pane,“ mávne Sydney velmi úsporně do prostoru. 

„Jako před tebou? Můžu utéct do svého pokoje. Tam nesmíš, takže bych vyhrál,“ navrhnu a schovám ruce do kapes tepláků. Je mi jasné, co po mně chce, jen nějaká moje vnitřní část mu to prostě za nic na světě nechce ulehčit. A přitom je to nesmysl, vím, že to nedělá pro sebe, ale pro moji ochranu. 

„Nejspíš jsem se nevyjádřil dost jasně. Utíkejte po tělocvičně, prosím,“ pronese Sydney. 

Ohrnu horní ret, abych dal najevo svoji nechuť a neochotu. „Vyjádřil ses pitomě, ne dost jasně. Proč prostě neřekneš, abych běhal po tělocvičně? Když řekneš běžte a utíkejte, je to matoucí. Myslel jsem, že mě budeš honit.“ Zarazím se. Tohle znělo tak hloupě dvojsmyslně. 

A Sydney má nejspíš úplně stejný názor. „Nejsem jediný, kdo se nevyjadřuje dost jasně.“ 

„Ale no tak,“ zakroutím hlavou nad jeho myšlenkami. Opravdu, pane upíre, tohle vás okamžitě napadlo? Znovu se rozhlédnu a vytáhnu ruce z kapes. „Takže… Mám začít?“ 

„Ano. Já se k vám přidám. Nejdřív potřebuju vidět vaši techniku. Za předpokladu, že nějakou máte.“ 

„Nevím, jestli sis toho všiml, ale já sport moc nemusím,“ upozorním ho. Ve škole mám jako tělocvik golf, což není tak namáhavé, když většinu doby jezdím v golfovém vozítku. Ačkoli je pravda, že v prváku jsem si chtěl vybrat šerm, ale s tím otec příliš nesouhlasil, aby mě náhodou někdo nepropíchl. Jak jde o moji bezpečnost, je až nepřirozeně paranoidní. Velmi podobný argument, tedy že zemřu, měl i ohledně jízdy na koni. A s plaváním jsem zase nesouhlasil já, jelikož mi to přišlo velmi namáhavé a mokré. 

Takže jsme teď tady. Hraju golf a naposledy jsem běhal jako dítě. 

„Prosím, utíkejte,“ vzdychne Sydney a možná mi to jen přijde, ale vážně působí vyčerpaně. Tedy alespoň duševně. Fyzicky je nejspíš v nejlepší kondici. 

„Líbí se mi, když prosíš,“ přiznám. „Je to mnohem lepší, než když mi to říkáš stylem, jakože mám na výběr, ale obecně oba víme, že to tak není. Jak to bylo třeba s těmito…“ 

… lekcemi. Jsem chtěl říct, ale neřekl, protože najednou ležím na zemi s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou. Nejprve mi vůbec nedochází, co se právě stalo, mozek funguje o poznání pomaleji, ale následně pochopím, že mi Sydney podkosil nohy. Zároveň je ale jeho práce udržet mě v bezpečí, takže místo toho, aby mě nechal spadnout jako pytel brambor, ještě ve vzduchu mě zachytil a na zem jen položil. 

Což, přiznejme si to na rovinu, je mnohonásobně potupnější. 

Teprve po téhle Sydneyho menší akci si uvědomím, jak strašně rychlí upíři jsou. 

Zamrkám a zavřu pusu, abych nepůsobil totálně mimo. 

„Chcete se naučit bránit, nebo ne?“ skloní se nade mnou Sydney a já na něm poznám, že je tím, co udělal, pobavený. Zmetek. 

„Tys rozhodl, že tohle musím podstupovat. Co čekáš, že řeknu?“ odseknu. 

„Bylo by jednodušší, kdybyste řekl ano,“ pronese Sydney a natáhne ruku, aby mi pomohl vstát. Asi blouzní, když myslí, že ji přijmu, zároveň ale nehne brvou, když ji záměrně ignoruju a vstanu bez jeho pomoci. „Můžete se ocitnout v situaci, kdy vás nebudu schopný ochránit. Šance, že se to stane, je minimální, ale existuje. Čím lépe budete připravený, tím spíš přežijete.“ 

Naprosto upřímně myslím, že pokud se někdy ocitnu v situaci, kdy mě Sydney nebude moct chránit, jsem v prdeli a nic, co udělám, to nedokáže zvrátit. Stejně ale rozhodím rukama. „No tak dobře, fajn!“ A bez dalších keců se rozběhnu. Je to fakt divný pocit, kroužit po tělocvičně s vědomím, že mě bedlivě sleduje upír. Navíc si připadám tak nepatřičně. Hloupě máchám rukama, dupu jako slon a nepřirozeně se předkláním. Takže udělám přesně jedno kolečko a zastavím. Tohle nemám zapotřebí. „Mám furt běhat?“ 

Sydney díkybohu zavrtí hlavou. „Nemusíte. Zvládnete kliky?“ 

„Vypadám jako někdo, kdo zvládne kliky? Jak moc se ještě musím ztrapnit?“ zamručím a hned mi dojde, že zním vyloženě ufňukaně, čímž si skóre vůbec nevylepšuju. Začínám mít pocit, že až dojde k nějaké ne moc dobré situaci, bude pro mě jednoduší si prostě lehnout na zem a počkat na smrt. 

„Naštěstí nemusíte mít výbornou kondici, abyste se mohl bránit. Ta přijde tak nějak přirozeně, jakmile budete trénovat. Dobře. Začneme se základy.“ 

Chytrá taktika, tu nahlas ocením, protože kde jinde začít než u základů, že? Ovšem Sydney moji pochvalu opět neocení a já opět skončím na zemi. 

Tentokrát sebou ale plácnu o žíněnku s pořádným mlasknutím. 

Auvajs. 

A tak bych nejspíš shrnul následující hodinu a půl. Jedním velkým upoceným AUVAJS. Taky naprostou ztrátou hrdosti a sebeúcty a rozhodně bych neměl zapomenout na trochu zuřivě hysterickou scénu, když sám od sebe uklouznu a spadnu na zadek. 

Sydney mi hned na začátku určí pravidla. 

Pravidlo číslo jedna: Pokud se dostaneš do nebezpečné situace, uteč! 

Tím pádem bude součástí našeho tréninku hodně běhání. Ovšem ne to běhání, které jsem předvedl. S tím bych se prý daleko nedostal (o to jsem se ani nesnažil), takže mě Sydney učí správnou techniku došlapu, narovnat záda, co s rukama, intervaly… No fuj. 

Pravidlo číslo dvě: Pokud jsi v situaci, kdy nemůžeš utéct, zařiď to tak, abys mohl. 

Tohle pravidlo je prostě zlato! Zařiď to. No jistě. Až po chvíli jsem pochopil, že tím Sydney nemyslí, abych dotyčného uplatil penězi, což bych celkem obstojně zvládl, ale že ho mám přemoct a utéct. Opakuju, no jistě, to určitě udělám. Jo. 

A tak začne s nejjednoduššími chvaty, jak se vymanit z něčího držení. 

Z tohoto by Val vyletěla z kůže, protože to znamená, že mám Sydneyho pořád někde u těla. 

Naučí mě zatím prvních pět chvatů, které pilujeme pořád dokola. Pak běháme. Pilujeme chvaty. A běháme. Chvaty. Běh. 

Teprve po hodině a půl, kdy už začínám kolabovat a všechny systémy mého těla vysílají varovné signály, se dostaneme k poslednímu pravidlu. 

Pravidlo číslo tři: Za každou cenu se drž pravidel jedna a dvě! 

Ha. Jak důvtipné. 

A s touhle myšlenkou se skácím k zemi jak podťatý a nikdy na světě bych neřekl, že žíněnka může být tak nádherně měkká a pohodlná, přestože jsem ještě před chvíli měl dojem, že sebou plácám minimálně na beton. Ale ne, je to jako hedvábí. 

„Potřebuju osm až dvanáct hodin, abych se zvládl zvednout,“ zamumlám, zatímco mi po zádech stékají krůpěje potu. „Mohl bys mi podat pití?“ natáhnu ruku směrem k lavičce, protože je tak nepředstavitelně daleko. 

Je vidět, že i Sydney je zpocený, ale tak nějak normálně a ne jakože někdo pustil kohoutek a teď mu všechna voda teče po těle. Ale zadýchaný není, a kdyby nebylo jeho trochu oroseného čela, řekl bych, že je celkem svěží. 

Vezmu si od něj láhev s vodou, pořádně se napiju a pak si odevzdaně lehnu na bok, do pozice dítěte. „Asi mi rupne srdce. Přímo teď a přímo tady. Myslel jsem, že mě máš chránit, a ne mi přivodit infarkt,“ zamručím a uvědomím si, že mě hrozně pálí plosky nohou. 

Sydney si dřepne a nakloní hlavu na stranu. Vypadá zamyšleně. „Vaše srdce je v pořádku,“ řekne nakonec. Je mi jasné, že ho poslouchal, ale upřímně, na to nepotřeboval upíří sluch. Jsem si celkem jistý, že ho slyší i Leo o patro výš v kuchyni. 

„Neříkej,“ odseknu, ale ježiš, jsem tak unavený, že ani nemám náladu být extra protivný. „Klidně se uveleb. Jak jsem řekl, následujících osm až dvanáct hodin neplánuju nikam chodit.“ 

„Můžu vás odnést, jestli chcete,“ nadhodí Sydney s tak kamennou tváří, že vůbec nejde poznat, jestli si dělá srandu, nebo to myslí vážně. Což mu okamžitě řeknu. 

„Děláš si srandu, nebo to myslíš vážně? Nepoznám to na tobě.“ 

Sydney trochu roztáhne koutky. „Je to na vás,“ odpoví. 

To může znamenat leccos, ale rozhodně mě tím nijak nepřekvapí, jelikož podobně suchopárnou odpověď jsem čekal. „Byls takový i předtím?“ 

„Jaký?“ 

Pokrčím rameny, nebo na to alespoň myslím, nejsem si jistý, jestli s nimi vážně pohnu, jak příšerně mě všechno bolí, a zamyslím se nad tím, jaký Sydney doopravdy je. „Nudný?“ navrhnu. „Disciplinovaný? Prkenný? Něco z toho, občas kombinace všeho.“ 

Tohle Sydneyho tak překvapí, že padne na zadek. Dobře, tak ne, prostě si sedne, nejspíš mu nepřijde pohodlné vedle mě celou dobu dřepět. „Nebyl,“ přizná a zní upřímně. 

„A teď seš takový, protože ses změnil, nebo protože máš dojem, že musíš, jelikož je to tvoje práce?“ 

Vidím na něm, jak trochu nakrčí čelo, ale než to stihnu okomentovat, je to pryč. „Vy se nebojíte pokládat osobní otázky, že?“ pronese klidně, rozhodně ne dotčeně či otráveně. 

„Jsem Wolkov. Celý život všichni dělali, co jsem chtěl, takže… Asi to je ta odpověď. Ačkoliv tady trochu pomáhá, že mi ničíš život, tak jsem k tobě asi zlejší,“ uchechtnu se. A samotného mě překvapí, že je to vlastně pravda. Na všechny ostatní zaměstnance jsem hodný tak, jak po mně otec požadoval. K Sydneymu jsem v mnoha ohledech otevřenější, a tím pádem i upřímnější. Což znamená o poznání protivnější. 

„Nebyla by příjemná změna, kdybych nedělal to, co chcete, a neodpovídal?“ zeptá se Sydney se zájmem. 

Tuhle reakci jsem nečekal a ani nechtěl, protože mě vážně zajímá, jaký byl Sydney před tím vším, ale rozhodně se odmítám doprošovat, takže si přelehnu na záda a s pohledem zabodnutým do stropu řeknu: „Dobře, můžeme mlčet.“ 

Jsem tak unavený, že s tím žádný problém nemám. 

Dokonce na okamžik zavřu oči a nejspíš i usnu, protože v jednu chvíli mi připadá, že se pode mnou propadá zem. 

„Myslím, že jsem se v něčem změnil,“ začne Sydney a já s trhnutím otevřu oči. „Logicky, tak předně už nejsem člověk. Nicméně primárně jde o to, že je tohle moje práce. Je určitá hranice, kterou bych ve vztahu k vám neměl překročit, alespoň tak se to učíme v rámci výcviku. Moje osobní domněnka je, že KREV se obává toho, že jakmile se s někým začneme přátelit a jsme si bližší, probouzí to v nás lidskost. A lidskost znamená, že je těžší nás kontrolovat.“ 

Nedá mi to a pohlédnu na něj. Je to vlastně docela paradoxní, protože mluví o tom, že musí být co nejvíc upírem, a přitom mi nikdy nepřišel lidštější. 

„V zásadě je to jednodušší, být nudný a disciplinovaný. Díky tomu pokaždé víte, co dělat, jednáte víc šablonovitě. Dává to smysl?“ 

Strašně bych mu chtěl říct, že ano, protože já kolikrát dělám to samé. Já tomu teda většinou říkám přetvařování, lhaní a předstírání, ale jednat podle šablon zní o poznání lépe. Jenže sotva se nadechnu, dojde mi, že k němu nechci být až tak upřímný. Takže uhnu pohledem. „Asi ano,“ vzdychnu. „Na druhou stranu by pro mě bylo jednodušší, kdybys byl víc… člověk.“ 

„Beru na vědomí,“ přikývne Sydney. 

Zpocené tričko se mi pitomě lepí na tělo a navíc mi začíná být zima, takže se vydrápu do sedu. „A teď vážně. Jak se dostanu do pokoje, když mám místo nohou gumu?“ zamručím a už vážně uvažuju, že bych Sydneymu řekl, ať mě laskavě odnese. Jakože… dneska jsem se už před ním ztrapnil hodně, něco menšího navíc bych ještě snesl. 

Sydney však vstane a stejně jako před tréninkem ke mně natáhne ruku. 

Koukám na tu ruku, jako by šlo o nějakou velmi dobře promyšlenou past. A Sydney pořád čeká, i když na ni zírám opravdu dlouho. Dojdu k přesvědčení, že nejde o žádné gesto, co znamená… no, cokoli. Je to jen natažená ruku pro kluka, co je těsně před kolapsem a vážně působí, že to sám nezvládne. 

A tak ji přijmu a vstanu. 

Stát na vlastních nohách je podobný pocit, jako když člověk dostane pořádné dělo, ale tváří se, jakože je úplně v pohodě. Ačkoliv… já ještě nikdy žádné dělo nedostal, ovšem určitě to musí být takové. 

Jak se dostanu do pokoje, mám v mlze. Jak se sprchuju, mám v mlze. 

A sotva padnu do postele, usnu. 

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥