IV. WYATT

IV. WYATT


Čekám na půlnoc. Vždycky to byla nedělní půlnoc, takže dává smysl, že nevstanu třeba v jedenáct. Jedenáct patnáct. Jedenáct sedmnáct. Jedenáct dvacet osm. Jedenáct čtyřicet jedna. Jedenáct čtyřicet devět… Myslím, že se chápeme, ne? 

Přesto už ale vylezu z postele, obleču si modrobílou mikinu NASA, dvě minuty mi zabere výběr bot a nakonec nějakou dobu cvrnkám do tužky, která se pokaždé vrátí, protože leží na sešitě, který je trochu nakřivo. Nejspíš mám pod ním další krámy. Takže když ji odcvrnknu co největší silou, dostane se skoro až k hornímu okraji, ale pak zase sjede dolů a bez ohledu na to, jak moc se snažím, aby přes okraj přepadla, se to nestane. 

Jo, tímhle se teď bavím docela často. 

A pak je najednou jedenáct padesát devět a já přejdu ke dveřím, chvíli čekám, ještě deset vteřin, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna… A otevřu. Rázně, ačkoliv vím, nejsem idiot, že Sydney musel celou dobu slyšet, jak přecházím po pokoji, jak dýchám a jak stojím za dveřmi. 

Mohl slyšet i to cvrnkání? 

I přesto, když otevřu, trvá mu celých deset vteřin, než hodně líně a pomalu vzhlédne. Spinner, který drží v ruce a točí s ním, je asi zábavnější než fakt, že o půlnoci vylezu ze svého pokoje. 

„Jdu se kouknout na hvězdy,“ oznámím klidně a váhavě zároveň, protože absolutně nemám tušení, jak tohle Sydney vezme. 

Není to na rozpisu, který jsem mu dneska odpoledne vrazil do ruky se slovy, že s tím stále dost razantně nesouhlasím, což ho naprosto nepřekvapivě vůbec nerozhodilo. Ale přece mu nebudu hlásit, když se chci projít po pozemcích vlastního domu! 

Ještě ani nic neřekne a já už jsem na něj naštvaný, že mi to chce zakázat. 

Sydney roztočený spinner strčí do kapsy a přikývne. „Dobře.“ 

Trochu mi tím vezme vítr z plachet a taky spoustu argumentů a celá hádka, která se mi odehrála v hlavě, zatímco jsem ležel naložený ve vaně, a na kterou jsem se vlastně docela těšil, protože by byla zdaleka to nejzajímavější za celý den, je najednou smetena ze stolu jedním jediným slovem. 

Vzdychnu a rozejdu se potemnělými chodbami ke schodišti. 

Dřív jsem v noci po domě chodil celkem rád, hlavně do kuchyně k obrovskému mrazáku, kde jsem si mohl vybrat z několika druhů zmrzliny. Jenže jak jsem stárnul, začala na chodbách stávat ochranka, pak jsem dostal Simone a teď je tady Sydney, takže nějaké noční potulování už ani náhodou není taková legrace. 

Ale nedělní půlnoc je tradice. Takže sejdu po schodech do vstupní haly, minu dva strážce a tři kamery a zastavím u hlavních dveří, které mi musí otevřít Sydney přes speciální kód. Což opravdu není legrace a mně pomalu začíná docházet, že kdybych chtěl odejít sám… Zdá se mi to, nebo je celý můj život v rukou upíra, o kterém prakticky nic nevím? 

Teď na to myslet nechci, tak tu myšlenku zaženu někam hodně hluboko, do skladiště odložených myšlenek, hned vedle starostí se smyslem života. Rozhodně ji ale plánuju v nejbližší době vytáhnout a pořádně prozkoumat a zjistit kód od dveří, protože odmítám být vězeň ve vlastním domě. 

Raději vyjdu ven, do temné noci, kterou ozařuje jen pár solárních lamp u cesty vedoucí do zadní části zahrady až k observatoři. 

Nedokázal bych spočítat, kolikrát jsem tudy s mámou takhle o půlnoci šel a poslouchal vyprávění o hvězdách a souhvězdích, o hvězdokupách a galaxiích. Někdy byla zima a pod nohama nám křupal sníh, někdy foukalo a všude kolem poletovalo zetlelé listí, někdy jsem chtěl raději zůstat v posteli, zachumlaný pod peřinou, a ne se vláčet po venku a sledovat něco, co tam bude i zítra a dalších milion let. 

Některé noci však byly přesně takové jako dneska – klidné, tiché a jasné. Tak trochu magické, což dokáže přiznat i někdo jako já, kdo v magii nijak extra nevěří. 

Sydney má oproti ostatní členům ochranky jednu velkou výhodu – jde téměř neslyšně, a když se neotáčím, můžu pohodlně předstírat, že tam není. Zakloním hlavu a kouknu na nebe. Je to, jako kdybych byl v celém vesmíru sám. 

Což je ale něco, co bych spíš nechtěl. 

Projdeme kolem řady zimolezů, až na úplný konec zahrady ke kopulovité stavbě. K mámině observatoři. 

Čistě teoreticky by se dalo říct, že už mámina není, jelikož ta se jí vzdala ve chvíli, kdy se rozhodla vrazit si nůž do srdce, ale na druhou stranu… Táta občas stále nechápe rozdíl mezi astronomií a astrologií. A já žádnou observatoř nechci, takže ji mám nejspíš už navždy zafixovanou jako máminu. 

Pokradmu pohlédnu na Sydneyho, abych zjistil, jak se právě tváří, ale jeho výraz je hodně nečitelný a prázdný. A pak velmi zlehka zafouká vítr a větve zimolezu zašustí, což mě vyleká a nepatrně sebou trhnu. 

Sydney to samozřejmě zaregistruje a já přísahám, že teď, v ten jeden velmi krátký okamžik, se mu něco, co nedokážu pojmenovat, mihne v obličeji. „Všechno je v pořádku, pane,“ oznámí velmi utěšujícím hlasem. 

Beztak je pobavený, že působím jako malé vyděšené děcko. 

Nakonec jsem rád, když konečně dojdeme k observatoři, akorát že Todd nebo Simone, podle toho, kdo mě hlídal, většinou čekali venku, abych měl uvnitř soukromí. Sydney mě ale bez zaváhání následuje po schodech do patra, takže musím celou dobu snášet jeho upřený pohled. 

Není to nic moc. 

Observatoř je kamenná, proto je vevnitř vždycky zima. Rozhlédnu se, ale od minulé neděle, to jsem tu byl nejspíš naposledy sám, se nic nezměnilo. Jen tu někdo uklidil. Na žluté sedačce v rohu, kde jsem jako dítě často usínal, zatímco se mnou máma vedla nekonečné monology o vesmíru, leží poskládaná deka a moje zapomenutá mikina. Vedle na stole je zase hromada hvězdných map, rozložených tak, aby se v nich dalo okamžitě číst. Jsem si docela jistý, že je takhle rozložila máma a od té doby se jich nikdy nikdo nedotkl. Dokonce ani já. Občas se nad ně nakloním, ale dávám si pozor, protože… Neexistuje logický důvod, proč se od nich držím dál. Žádná mámina stopa, vzpomínka nebo přítomnost v nich ukrytá není, ale stejně sám sebe nedokážu přemluvit, abych je zvedl. 

S dalekohledem ten problém nemám. Úplně klidně se ho zvládnu dotknout a nastavit tak, jak potřebuju, a přitom by kdokoli řekl, že s mámou souvisí mnohem víc než nějaké hloupé zaprášené mapy. Jenže jak funguje moje podvědomí, je nejspíš záhada, a tak nad tím raději moc nepřemýšlím. 

Vždycky jen vejdu do observatoře, otevřu část střechy, nastavím dalekohled, sleduju nebe a držím se dál od map. 

Stejně jako dneska, až na to, že tentokrát se mi na všechno hůř soustředí. Nejprve zapomenu otevřít střechu, pak strašně dlouho zírám na dalekohled a zkouším si vzpomenout, co vlastně chci (kromě toho, aby Sydney odešel). 

„Ochranka většinou čekala venku,“ zamumlám přesně ve chvíli, kdy mi rupnou nervy, což ale není zas tak dlouhá doba, abych na sebe mohl být pyšný, jak jsem se překonal. „Je fakt divné, když pozoruju hvězdy a někdo přitom pozoruje mě.“ 

Sydney ani na chvíli nezaváhá. „Jestli chcete, otočím se k vám zády. Nebo se budu dívat jinam,“ navrhne dvě možnosti, přičemž ani jedna z nich nezahrnuje to, že by si šel stoupnout ven. A přitom, čistě teoreticky, když se nad tím jen tak mimochodem zamyslím… Nebylo by logičtější být venku a sledovat okolí, kdyby se blížila hrozba, než být zavřený v obrovské kamenné budově a nevidět a neslyšet nic z toho, co se děje venku? 

Navíc tady mi hrozí maximálně útok z vesmíru, a pokud tomu tak je, nezabrání tomu ani namakaný upír s tím nejlepším výcvikem. 

Samozřejmě mám teorii, proč chce být Sydney raději tady. 

Určitě mu vadí uřvaní cvrčkové. Pro to mám celkem pochopení, já si taky myslím, že občas to jejich romantické cvrlikání balancuje na hraně absolutní otravnosti. 

„Když se nebudeš dívat přímo na mě, nebude mi hrozit obrovské nebezpečí?“ odvětím a odtáhnu se od dalekohledu, abych mohl zkontrolovat jeho reakci. 

A ano, je to tam. Začínám se v odhadování, kdy se cuknutí koutku objeví, zlepšovat a z nějakého vážně pitomého důvodu, nejspíš je můj život prostě až tak nudný, z toho mám vlastně radost. 

„Dívám se na vás, protože na rozdíl od věcí okolo vykonáváte nějakou činnost,“ odpoví Sydney naprosto nevzrušeně, jako kdyby neříkal nic extra zajímavého, a přitom… Je to zajímavé a z jeho strany i upřímné, což jsem rozhodně nečekal. 

Povytáhnu obočí. „Nudíš se?“ vypadne ze mě dřív, než si tu otázku stihnu promyslet. Ale nakonec musím uznat, když se nad ní zpětně zamyslím, možná jsem to vyhrkl moc rychle a zvědavě, ovšem v konečném důsledku bych odpověď stejně chtěl znát. 

Sydney neodpoví. 

Tohle je ta chvíle, kdy bych hovor většinou ukončil, otočil bych se k dalekohledu a sledoval hvězdy. Kdybych měl štěstí, možná bych zahlédl kometu nebo mimozemskou loď. Haha. Jenže… je tady něco, nad čím pořád musím přemýšlet. 

Je to vysoké, zašedlé, otravné, nosí to černé vojenské oblečení a podle vědeckých časopisů má špičaté tesáky, ale já je upřímně ještě neviděl, tak to nedokážu potvrdit. 

Jo, myslím tím Sydneyho, kdyby to nebylo jasné. 

Ze začátku mi připadal jak socha. Vypadal, že dokáže hodiny a hodiny nehybně stát na místě s pohledem upřeným do jednoho bodu a nic ho jen tak nerozptýlí. Nepoškrábe se na nose, nepřešlápne, neprotáhne si nohy, nenakloní hlavu na stranu, neprohrábne si vlasy…, protože je do háje tak strašně nechutně disciplinovaný, až je mi z toho na blití. 

Alespoň tak jsem ho ze začátku vnímal. Jenže už po čtyřech dnech – během kterých jsme se zase tolik neviděli, jelikož jsem byl většinu času zatvrzele zalezlý v pokoji – šlo docela snadno vypozorovat, že až tak disciplinovaný rozhodně není. 

Stačí, když má alespoň zdánlivý pocit, že mu nikdo nevěnuje pozornost. Tak třeba včera u večeře mi otec vyprávěl o práci a já letmo zkontroloval upíra, to občas dělám, přiznávám, který viditelně poklepával nohou. 

A ošívá se, docela často, ne že ne. 

„Viděl jsem, že máš spinner, a předevčírem sis hrál s nějakou kostkou. Jsem si docela jistý, že je tvoje práce doopravdy hodně nudná,“ pronesu jen tak mimochodem úplně stejným tónem, jako bych mluvil o počasí. 

Nijak ho svými pozorovacími schopnostmi neuchvátím, což jsem ani nečekal, protože Sydney se tyhle maličkosti schovávat určitě nesnažil. „Jako člověk jsem měl poruchu pozornosti,“ řekne po delší době ticha. 

„Jak to s tím souvisí?“ pokrčím rameny. 

Sydney taky pokrčí rameny. „Moje práce mi nepřipadá nudná, jenom se potřebuju nějak… stimulovat.“ 

Je mi sedmnáct. O stimulaci toho vím hodně, ale to mu samozřejmě neřeknu. Místo toho se naprosto upřímně rozesměju. „Takže nám KREV poslala vadného upíra. Měli bychom tě reklamovat.“ 

„Ujišťuju vás, že nejde o nic, s čím by váš otec nebyl obeznámený. Všichni máme nějakou minulost. I upíři. Mně ta moje nijak nebrání v tom, abych vykonával svoji práci dobře a svědomitě. Během výcviku jsem musel projít řadou nejrůznějších testů a zkoušek,“ odvětí Sydney. A působí celkem rozhořčeně při představě, že bych ho nepovažoval za kompetentního. 

Taky mi velmi rychle dojde, jak strašně málo o upírech vím. Samozřejmě jsem si o nich chtěl načíst co nejvíc, už jen z pouhé zvědavosti, dávno předtím, než jsem se dozvěděl o nějakém Isaacu Sydneym. Jenže KREV většinu informací tají, jelikož nechce… Vlastně nevím, co KREV chce, nebo nechce, protože ani tohle nedává veřejně najevo. 

A pak jsou internetová fóra zahlcena zaručenými zprávami o netopýřích křídlech, krvavých očích a levitování – nechci Sydneyho podceňovat, ale nemyslím si, že by měl v následující chvíli začít poletovat po observatoři. 

„Jako bych poslouchal výklad profesora Binnse, ale ten je mrtvej, tak bych mu to mohl odpustit. U tebe je to prostě jenom k vzteku,“ zamumlám a na okamžik pohlédnu na dalekohled. Okamžitě dojdu k přesvědčení, že i když je Sydney nudný a prkenný, pořád je přece jen lepší než svítící body někde hodně, jakože opravdu hodně, daleko. 

„Podle spousty lidí jsem taky po smrti. Záleží na tom, čemu věříte,“ pronese. 

A vlastně má pravdu, takhle jsem nad tím neuvažoval. 

Nedá mi to a znovu si ho celého prohlédnu. Od šedivých konečků vlasů přes vybledlou pokožku až po těžké černé boty. Zemřel. Jasně, věděl jsem, že se člověk stane upírem, když vypije upíří krev a zemře, ale nikdy mi nedošlo, respektive jsem nad tím neuvažoval, že Sydney musel umřít

Strašně rád bych se ho na jeho smrt zeptal, ale nechci před ním vypadat, jakože mě to kdovíjak bere, takže jen několikrát za sebou pokývám hlavou, než vydechnu: „Jenže profesor Binns umřel starej.“ 

„Jak to s tím souvisí?“ použije Sydney stejnou otázku jako já před chvílí. 

Já ovšem nechám chuť mu vysvětlovat zjevné, takže raději klepnu na dalekohled a celkem mile a přívětivě, vůbec nechápu, kde se to ve mně bere, se ho zeptám: „Chceš se kouknout?“ 

Očekávám, že řekne ne. Neumím si totiž vůbec představit scénu, ve které se prkenný upír kouká do mámina dalekohledu. Je to podobná situace, jako kdybych si měl představit otce v teplácích nebo Lea vařit polotovary. Některé věci prostě mozek neumí přijmout, jak neskutečně nemožné a vzdálené se zdají. 

Jenže Sydney mě překvapí, když přikývne. „Chci.“ 

A tak vyjeveně sleduju, jak Sydney přejde místnost, jak opatrně zvedne ruku a letmo se dotkne hledáčku, jak přivře levé oko a pravé k dalekohledu přiloží, jak nepatrně nakrčí ramena, aby byl trochu níž. Jsem všemi těmi pohyby naprosto fascinován, ale na moji obranu… poslední čtyři dny jsem strávil zavřený v pokoji, takže i tak málo mi přijde jako odvážné rodeo. 

„To je souhvězdí?“ 

Sydneyho otázka mě vytrhne z transu a najednou se cítím strašně podrážděný, ale vůbec nevím proč. „Jo, taky. Prostě hvězdy. Nevím, zase tolik se v tom nevyznám,“ odseknu a samozřejmě lžu. Vyznám se v tom více než dobře, jenže se mi nechce mluvit o vesmíru nebo o čemkoliv, co se toho byť jen vzdáleně týká. Přejdu k sedačce a svalím se na ni. A protože je mi trochu zima, přehodím přes sebe deku. 

„Takže sem chodíte spíš relaxovat?“ Sydney ukročí dozadu a narovná záda. 

Jo, přesně tohle je Sydney. A tahle vzpřímená socha alias snědl jsem pravítko je svým způsobem uklidňující. 

„Chodil jsem sem každou neděli s mámou. Když umřela, tak jsem prostě chodil dál. Vlastně astronomii ani nemám moc rád. Stejně jako golf, který hraju hlavně kvůli otci. A tebe,“ vyjmenuju. 

„To mě mrzí,“ přikývne Sydney a klidně naváže: „Že nemáte rád golf. Ale rozumím tomu.“ 

Přimhouřím oči, jak úpěnlivě se snažím do něj vidět. „Občas mám pocit, že se snažíš být vtipný,“ zakroutím hlavou, abych mu dal najevo, že nad tím fakt usilovně přemýšlím. „Takže jsi měl jako člověk poruchu pozornosti,“ pokračuju, „a teď jako upír…“ 

Sydney mě pár vteřin hrobového ticha pozoruje, asi to bude jeho nový koníček, než velmi pomalu řekne: „Když se člověk stane upírem, hodně věcí se utlumí a hodně naopak zesílí. Například nedokážeme tvořit melanin v takové míře, jako když jsme byli lidé. Moje ADHD se výrazně utlumilo, ale pořád je pro mě ve srovnání s ostatními upíry komplikovanější udržet se v klidu. Všechny ty pomůcky a hračky, jako třeba spinner, mi pomáhají soustředit se. Jsem na to zvyklý.“ Nemluví rozmrzele ani neochotně, ale možná to na něm jen nepoznám. „Lidé u upírů čekají nějaký druh ztuhlosti, přitom i my si uvědomujeme plynutí času, když někde jenom stojíme.“ Najednou působí zamyšleně, dokonce nakloní hlavu trochu na stranu. „Má to ovšem i svoje výhody. Jistá… roztěkanost mi pomáhá snáz určovat jednotlivé zvuky, identifikovat je. Můj mozek je velmi efektivní, co se týče vyhodnocování potenciálního nebezpečí.“ 

Rozhodně jsem nečekal, že bude takhle sdílný, ale na rozdíl například od Simone, která mě dokáže ubít naprosto nezajímavými informacemi, za což ona samo sebou nemůže, nijak jí nezazlívám, že má nudný život, tohle slovo od slova hltám. Přestože se pokouším tvářit nezúčastněně. „Musím si pamatovat, že už nemůžu u sebe v pokoji jen tak beztrestně prdět. A nejen proto, že už nemůžu větrat,“ vzdychnu. 

A vesmíre, div se, Sydney zakloní hlavu, upřímně se zasměje a naprosto mě tím šokuje. 

On… Ehm, on se umí bezprostředně smát? Vážně? 

Překvapeně zamrkám a sám se přistihnu, že mě jeho reakce pobavila. 

Ale taky mě to vede k dalším nekonečným úvahám a myšlenkám a emocím a někde mezi tím bych určitě našel i pár zatoulaných hypotéz. Jakože třeba… možná je v něm něco víc, jen je to hodně schované pod povrchem. Otázkou je, zda to schovává záměrně, nebo je to následek smrti. 

Dumám nad tím tak usilovně, že mi po nějaké době dojde, že už docela dlouho mlčím a zírám na prach v koutě. 

Hlasitě zakašlu, nejspíš abych vyplnil ticho, a zkontroluju, co Sydney dělá. 

Opět jen nehybně stojí a bedlivě mě sleduje. S narovnanými rameny a prázdným výrazem. Takže nedělá nic, ačkoliv on by nejspíš tvrdil, že dělá hodně, například mě chrání, poslouchá zvuky kolem a vyhodnocuje nebezpečí. Možná dokonce poslouchá moje srdce, jestli stále bije. 

Nebyl jsem v observatoři ani hodinu, možná to dohromady nedalo ani čtyřicet pět minut, a přesto vím, že už tu být nechci. Ne s ním. Ne, když se ve mně snaží vzbudit něco, co se velmi podobá sounáležitosti. O což zásadně nemám zájem. 

Odhodím deku a vstanu. Beze slova zavřu střechu, držím se dál od hvězdných map a za chvíli už zase jdeme tiše kolem řady zimolezů zpátky k mému pokoji. 

Měl jsem pravdu, cvrčci jsou dnes v noci vážně romanticky otravní. 

Přemýšlím především nad tím, že zatímco já pokojně usnu (doufám), Sydney bude stát v prázdné chodbě, kde kromě pár nicneříkajících obrazů fakt není nic zajímavého. A jestli něco dokážu chápat, tak jak může být vleklý čas šíleně a otravně nudný. 

Tady ji máme, sounáležitost. Věděl jsem, že stačí málo a ona se objeví, i když se jí budu zuřivě bránit. 

Sotva vejdu do pokoje a zcela automaticky za sebou zavřu dveře, aniž bych se rozloučil, rozhlédnu se. Na hromadu her na Playstation, na notebook, na sloupek časopisů, na knihy, na mobil, na sluchátka… Tohle bych neměl dělat. Neměl bych s ním soucítit. A přesto popadnu stolek, na kterém ještě před chvílí stála lampička, položím na něj pár knih, co jsem měl hozené na stole, a celé to dotáhnu před pokoj na chodbu. 

„Když tak vnímáš to plynutí času,“ pronesu k Sydneymu, který na mě kouká s povytaženým obočím. 

„Čtení vyžaduje hodně soustředění,“ odvětí, čímž nejspíš říká, že mi neděkuje, jelikož mu jsou tyhle knihy na nic. 

Teď je ta správná chvíle se na něj vykašlat, uznat, že jsem to měl nechat být a ne se o cokoli snažit, protože pak působím, jakože mám zájem, což nemám. Akorát… že místo toho, abych si šel lehnout, knihy otráveně seberu, odnesu je zpátky a tentokrát vezmu dva komiksové sešity, časopis o vesmíru a časopis o filmech. 

Nevím, proč to zkouším podruhé. 

Pak mi pohled padne na knížku 10 věcí, které chci vědět o Měsíci. Dostal jsem ji ještě jako dítě, mohlo mi být tak osm. Je ilustrovaná a má hodně velká písmena, takže myslím, že pro porouchaného upíra naprosto ideální. Proto ji taky pobaveně přiberu. 

Tentokrát je Sydney vděčnější. Okamžitě otevře časopis o filmech a začne jím listovat. 

No tak sláva, zachránil jsem jednoho upíra před nekonečností času. 

„Díky. Dobrou noc, pane,“ pronese s nosem zabořeným mezi stránkami. 

Je to z jeho strany jen velmi dobrá taktika, protože moc dobře vím, že ani tak se nenechá rozptýlit a všechno perfektně slyší. Každý můj krok, každé moje převalení, každý můj nádech… 

Což je tak strašná škoda! 

Rád jsem v noci masturboval, ale ještě jsem se nenaučil udělat, když mám na plné pecky puštěnou taneční hudbu. Takže… jdu spát dost napjatý a samozřejmě kvůli tomu usnu až někdy nad ránem.   

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments