Szabi

Trvá dobrých deset minut, než se odhodlám pohnout rukou, zvednout hrnek s kafem a napít se. Příšerná bolest mi vystřelí z ramene do zad a taky ke konečkům prstů. Zaúpím. Doopravdy, nahlas zaúpím, jako bych měl každou chvíli umřít. A to se nejspíš stane, takže je ten zvuk k dané situaci naprosto adekvátní. 

Val povytáhne obočí. Nic neřekne, ale já ten její pohled vycítím a zamračím se. „Co?“ 

„Zase tak hrozné to být nemůže,“ odvětí, ale i tak mi hrnek sebere a položí ho na stůl, abych se nemusel tolik hýbat. 

Já mezitím zvládnu natáhnout nohu, palcem u nohy stisknu na notebooku mezerník a zastavím film. „Jako pardon, ale už s tebou někdy nějaký upír fláknul o zem, abys mohla hodnotit, jak hrozné to je?“ 

Uchechtne se a zavrtí hlavou, jakože ne. 

„Tak vidíš,“ zamumlám a chci film zase pustit, ale než stihnu sesbírat energii pro další náročné zvednutí nohy, Val poposedne a já podle toho poznám, že chce ještě něco říct. „Ano?“ pohlédnu na ni. 

Val trochu zaváhá. Stáhne si rukávy svetru, aby do nich mohla schovat dlaně, a dlouhé blond vlasy jí spadnou do tváře. Je pravda, že v mojí přítomnosti je mnohem klidnější a otevřenější než kdekoli jinde, taky se známe opravdu dlouho a máme se upřímně rádi, ale i tak velmi nerada vytahuje cokoli, u čeho předpokládá, že by mě tím mohla naštvat. 

A to je docela náročná disciplína, protože před ní jsem nikdy neměl potřebu se přetvařovat, že mě ledacos neštve. 

„Je všechno v pořádku? Jsi hrozně podrážděný,“ vydechne nakonec. 

Má pravdu. „Všechno mě bolí,“ připomenu něco, co jsem dneska řekl už asi tisíckrát. Od chvíle, co jsem ráno otevřel oči, na nic jiného nemyslím. Ale obecně přiznávám, že trochu přeháním. Bolí to, ale žádná katastrofická apokalypsa, jak jsem tvrdil během oběda, to není. 

Val nesouhlasně zamručí. „Ne, není to jen dneska. I včera ve škole jsi působil… naštvaně.“ 

Opět má pravdu. Včera ve škole jsem působil naštvaně, ale důvod je naprosto jednoduchý. Působil jsem naštvaně, protože jsem byl naštvaný. „Jo, tak asi ano. Jsem maličko podrážděný,“ přiznám. 

„Je to kvůli…“ Val pohodí hlavou směrem ke dveřím, protože evidentně nechce říct jeho jméno. Nejspíš se stydí, že by Sydney slyšel, jak ho vyslovuje, nebo nevím, co se jí honí hlavou. Přesto jsem rád, že chápe, že ani teď nemáme tak úplně soukromí. Natáhnu se tedy v bolestivé křeči pro notebook, přes bluetooth ho připojím k bednám a pustím nahlas hudbu. 

„Teď nás hůř uslyší,“ vysvětlím. 

„Bezva. Až na to, že i já hůř uslyším,“ odvětí rozpačitě, ale evidentně to je ochotná akceptovat, protože plynule naváže. „Takže? Jsi podrážděný kvůli němu? Wyatte, vážně si myslím, že bys kvůli tomu neměl být tolik naštvaný. Jde přece o tvoje bezpečí.“ 

Mávnu rukou. „O tohle nejde. Teda… ne tak úplně.“ 

„Tak o co?“ 

Pohlédnu na Val a kousnu se do spodního rtu. Váhám, jak moc být upřímný, ale nakonec dojdu k názoru, že jsem až příliš zoufalý a svěřit se někomu by mi možná mohlo trochu pomoct. „Fajn, ale slib, že se nebudeš smát.“ 

Přikývne a já pro jistotu ještě trochu zvýším hlasitost hudby, takže MEDUZA teď hraje opravdu hlasitě. 

„Prostě… Potřeboval bych se udělat.“ 

Val vyprskne smíchy. 

„Hej, slíbilas, že se nebudeš smát. Tohle fakt není k smíchu, jasný? Představ si, že máš plný koule, ale nemůžeš s tím nic dělat, protože za dveřmi máš upíra, co všechno slyší. A i když si pustím hudbu fakt nahlas a zalezu do sprchy, nejde to, protože nedokážu přestat myslet na to, že by mě třeba mohl slyšet. Takže jsem nadrženej a nakonec to dopadne tak, že se budu muset udělat, upír neupír, a už teď je mi z toho na nic. Včera o mně v bulváru vyšel článek, že prý prominentní dědic si může dovolit to nejlepší. Tím mysleli Sydneyho. Ale zároveň se prominentní dědic nemůže udělat, protože je příliš stydlivej. Začínám z toho šílet. A víš co? Ty kurzy sebeobrany jsou dost kontaktní. Těším se, až mě zase popadne a mně se z toho postaví. Nebo by se to mohlo stát třeba ve škole, ne? Až půjdu po chodbě a uvidím Kowalskou. No, nebylo by právě tohle vážně k popukání?“ 

Val se během mého monologu vystřídá ve tváři několik emocí. Od pobavení přes váhání až po lítost. Na úplném konci se zkusí povzbudivě usmát, ale nepovzbudí mě to ani náhodou. 

„No jen řekni, že jsem v háji,“ zamumlám a sesunu se na posteli do úplného lehu, takže nejspíš vypadám ještě zoufaleji než předtím. 

„Nevím, jaké to je mít plné koule, ale jinak chápu, že ta situace je těžká. Já bych asi taky nemohla, kdybych věděla, že to… že je za dveřmi.“ 

„No že jo!“ vyhrknu a trochu mi to vrátí energii, protože mám pocit, že nejsem jediný člověk na světě, kterému tohle přijde divný. Na druhou stranu tu situaci potřebuju co nejdřív nějak vyřešit, jinak… prasknu. „Takže co navrhuješ?“ 

Val zaváhá, ale téměř okamžitě se jí po obličeji rozlije zářivý úsměv. „Mohli bychom jít tancovat!“ vykřikne a je docela určitě hlasitější než hudba, která zrovna přešla do tišší části, aby mohla postupně gradovat, až beaty doslova vybuchnou a já doufám, že si to Sydney náležitě užije. 

„Tancovat?“ zopakuju váhavě. Val miluje tancování, nejspíš proto, že v klubech často bývá tma a ona může být většinu doby sama sebou a prostě blbnout na parketu. 

Obvykle chodíme do klubu Arca, kam se dostane jen určitý typ lidí. A tím určitý typ myslím nechutně bohaté, kteří nemají náladu se družit s kýmkoli jiným. Je to trochu elitářské, ale na druhou stranu kolikrát i mnohem bezpečnější, protože v jiných podnicích se mi už několikrát stalo, že po mně někdo vystartoval jenom kvůli tomu, kdo jsem. Naštěstí se mnou většinou chodil Todd a ten si s takovou situací umí poradit. 

Arca má ovšem ještě jednu, no nevím, jestli to mám nazývat zrovna výhodou, tak řeknu specifikaci. V dolním patře je bar, taneční parket, boxy – typický klub, o patro výš jsou ovšem soukromé salónky, kam se chodí… Asi to nemusím říkat, ne? 

Šukat. 

Stejně jsem to řekl. 

Nakloním hlavu na stranu. „Dneska?“ řeknu váhavě. 

„Myslela jsem, že tě všechno bolí. Ještě před chvílí jsi skučel, když ses natahoval pro kafe. A teď chceš jít tancovat?“ 

Vystřelím do sedu, abych Val ukázal, že když chci, můžu bolest překonat. Tady se mi vrací to, že celý den záměrně přeháním. „Jako jo, všechno mě bolí, ale tohle je nouzová situace. Kvůli tomu jsem schopný překonat úplně každý natažený sval. Fakt.“ 

Val na mě kouká trochu nedůvěřivě, ale nakonec přece jen přikývne. „No tak jo.“ 

No tak jo. A bylo by super, kdyby to tímhle skončilo, kdybychom se oblékli a vyrazili do klubu a pořádně si dnešní noc užili. Jenže… 

A to jenže mi dojde velmi rychle, prakticky okamžitě, ještě ani nedořeknu no tak jo. 

To jenže stojí na chodbě a trvá na tom, že musím psát rozpis míst, kam chci během týdne jít. A já tam na dnešní večer Arcu nenapsal, takže mám takové malé tušení, že by to možná mohl být maličko problém. 

Řeknu to Val a ona během vteřiny přepne z rozjařené radosti do racionálního klidu. „To nevadí. Určitě se s ním můžeš domluvit na jiný den. Nemusíme jít hned dneska.“ 

Kdo se jí prosil, aby mluvila rozumně? Já už se nadchl pro večer v klubu, protože to v mnoha ohledech může znamenat uvolnění, a teď se toho mám jen tak vzdát? 

Vylezu z postele a vrazím na chodbu, kde jen kousek od sebe stojí Sydney a Pam. Je to trochu bizarní výjev. „Tak co? Pokecali jste si?“ uchechtnu se. 

Val to pobaví, Pam se ušklíbne a Sydney reaguje tak jako vždycky – nijak. 

„Chceme jít s Val do klubu,“ pronesu klidně. Absolutně na sobě nedávám znát, jak strašně je to pro mě důležité, ačkoliv myslím, že to podle mého bušícího srdce stejně musí být jasné. 

„Dobře,“ přikývne Sydney. „Dejte mi adresu klubu a já to domluvím na pátek.“ 

Založím si ruce na hrudi, abych dal jasně najevo, kdo je pánem situace. „Ne, já myslel hned teď. Přišel jsem ti říct, že odcházíme.“ 

Vnímám, jak je Val napjatá, nejspíš by si přála, abych to nechal být, pravděpodobně za tuhle cenu vůbec do klubu jít nechce. Nejraději bych do ní pořádně šťouchl, aby se probrala a přestala být pořád tak vyděšená. 

Když se zaměřím na Sydneyho, je mi jasné, že je úplně jedno, co chci, co řeknu, co udělám, protože on to prostě nedovolí. Netváří se zle, vlastně působí stejně jako kterýkoli jiný den, akorát zelenou barvu očí vůbec nezahlédnu. „Teď to bohužel nejde. Dobře víte, že tam předem musím poslat lidi, aby to prověřili,“ pronese. 

„Nebudu čekat do pátku,“ oznámím zatvrzele, ačkoliv bojuju v dávno prohrané bitvě. 

A přestože Sydney následně řekne: „Dneska do klubu nemůžete, je mi líto,“ vůbec lítostivě nezní. Nejspíš je to jen fráze, kterou mě chce uklidnit, což mu vůbec nevyjde. 

„Takže takhle to teď bude. Rozhoduješ o mém životě, chápu to správně?“ rozhodím rukama a koukám přímo na něj. Ne, neuhnu pohledem ani o milimetr, i kdyby jeho oči třeba do háje zčernaly! 

Sydney vydechne nosem. „Zkusím to domluvit na zítřek. Víc pro vás bohužel udělat nemůžu. Pane.“ 

Je mi jasné, že víc z něj nedostanu. Zítřek je lepší než pátek. Kéž bych se s tím dokázal spokojit, ale nikdo mě nikdy trpělivosti neučil, a tak je to pro mě zvláštní, ne moc příjemná zkušenost. „Vidíš? Co jsem říkal? Svoboda neexistuje!“ obrátím se na Val a hledám u ní pochopení. 

„Zítra to bude taky super. Uvidíš, užijeme si to,“ zkouší mě povzbudit a já bych vlastně měl být rád, že před Sydneym vůbec dokázala promluvit. 

Nechci ji zbytečně trápit, proto se s ní rozloučím a dvakrát za sebou se ujistím, že zítřek stále platí, zatímco ona je celou dobu v obličeji rudá. Nevím, jestli si vůbec uvědomuje, že zítra bude nejspíš před Sydneym tančit, jelikož… ježišmarja, bude stát celou dobu na parketu hned vedle mě, že jo? A ne jako Todd, který zůstával víc na kraji, spíš schovaný, takže jsem většinu doby mohl předstírat, že neexistuje. 

„Chceš mi něco říct?“ vyjedu na Sydneyho, sotva se za Val a Pamelou zavřou dveře a já naštvaně dupu do schodů k sobě do pokoje. 

„Jak to myslíte?“ nechápe. 

„Nemyslím to nijak,“ odseknu. „Jen mě zajímá, jestli je něco, co bys mi chtěl říct. Může to být cokoli. Třeba že mě nemáš rád, že ti připadám jako fracek… CO-KO-LI. Protože teď můžeš. Teď můžeš říct, co tě napadne, a bude mi to jedno. To, jak jsem naštvaný, totiž už nikam eskalovat nemůže.“ Zastavím u svého pokoje, ale nebylo by fér, kdybych zmizel dřív, než dostane příležitost skutečně něco říct, a tak se na něj otočím a čekám. 

Zvláštní. Zase má oči zelenější. Nebo mi to možná jen tak připadá. 

„Začal jsem číst tu knihu, kterou jste mi dal. Je zajímavá,“ řekne. Ze všech věcí na světě se rozhodl podělit o tohle. Skvělý. Možná bych byl opravdu raději, kdyby mě poslal za mé chování do prdele. 

Na to bych uměl reagovat. 

„Jako odvedení řeči je to dost slabé, ale dobře. Jsem rád, že tě kniha pro děti baví. Jdu teď k sobě, a kdybys slyšel nějaké přidušené zvuky,“ významně na něj pohlédnu a opravdu bych chtěl říct něco jako budu masturbovat, jenže se znám a přesně podle očekávání ze mě nakonec vypadne: „tak zlostí křičím do polštáře.“ 

*** 

Další den ráno potkám tátu v kuchyni a zahraju před ním melodramatické divadlo o tom, jak jsem unavený a přetažený ze všech těch povinností a jak šíleně moc potřebuju trochu vypnout, což pomůže, protože otec celou dobu souhlasně přikyvuje a poprosí Sydneyho, jestli by s tím nešlo něco udělat. Sydney pak během vyučování zařídí prohlídku klubu a po třetí hodině mi oznámí, že nakonec ano, můžu jít večer tancovat. No tak super. 

Můj bodyguard mi dovolil trochu žít. 

*** 

Pohlédnu na Sydneyho a on pohlédne na mě. Pohlédnu na Val, ale ta už vůbec nevnímá, očima se vpíjí do parketu a začíná se svíjet do rytmu. A tak znovu pohlédnu na Sydneyho, který ze mě mezitím vůbec nespustil oči. Nadzvednu obočí, něco jako co je, ale on samozřejmě nehne ani brvou. 

Nemusí odpovídat, protože oba víme, co je. Nechce, abych tady byl, jelikož je to až příliš riskantní. Navíc měl jen jeden den na to, aby tohle místo mohl obhlídnout, což je proti jeho pravidlům – málo času, hodně lidí, příliš hlasitá hudba, velké množství potenciálních hrozeb… Někde tady jsem přestal poslouchat, jelikož já přece vím, co všechno se může stát. Ale ve chvíli, kdy se začnu o svůj život bát i já (zatím to měl na starost pouze táta), zbude mi vůbec něco? 

Na to jsem se Sydneyho chtěl zeptat, zatímco jsem seděl v limuzíně, která nás vezla ke klubu. Jenže tam s námi byli i Todd a Simone a já před nimi nepotřeboval ukazovat, že můj vztah se Sydneym je jiný než s nimi. Mnohem otevřenější a nepřátelský. 

Protože pak už je to jen krok od myšlenky: Páni, mladej Wolkov je docela spratek. 

Ačkoliv Todd si to nejspíš dávno myslí, ale Todd je omezený a nemá smysl ho brát na vědomí. 

Vlastně nevím, proč mě jejich názor zajímá, když už nejsou má nejbližší ochranka.  

Sejdeme po schodech k baru, respektive to mám v plánu, ale Val mě okamžitě chytne za ruku a táhne mezi lidmi do středu parketu pod velkou disko kouli. 

Třeba bych se mohl zeptat Sydneyho, jestli nemá strach, že mi spadne na hlavu a zatluče mě do země jako hřebík. Jenže všude kolem je takový hluk, hudba hraje vážně hlasitě a lidi do toho dost ječí, že by mě nejspíš vůbec neslyšel, anebo možná slyšel, ale já bych nebyl schopný zachytit jeho odpověď. 

Navíc jsem v klubu a konečně můžu být trochu uvolněný a bezstarostný, téměř svobodný, takže bych neměl na Sydneyho myslet. Což je mimochodem dost těžké. 

Zatímco Simone a Todd zůstanou stát v pozadí, jak jsem zvyklý, Sydney se nelítostně prorve za mnou. Probodnu ho pohledem, kterým mu teď říkám vážně?, ale to je jediné, co reálně můžu, a tak raději zaměřím pozornost na Val. Ta už divoce tancuje, ruce má zvednuté nahoře, pohazuje hlavou a několikrát mě švihne dlouhými třásněmi, které má na tričku. A taky se směje. V takových okamžicích vůbec není podobná té Val, která si kouše záděru a strachuje se, že ji ve škole učitel vyvolá, protože by pak musela před celou třídou mluvit. Už několikrát jsem přemýšlel, která z nich – ta nervózní a úzkostlivá, nebo ta tancující a divoká – je skutečnou a pravou Valarianou. K žádnému závěru jsem se však zatím nedobral. 

Teď nad ničím podobným fakt nechci uvažovat, a tak raději začnu tancovat s ní. Tanec je totiž naše věc, oba ho máme rádi, ani jeden se nestydíme a dost často v tu chvíli vůbec nevnímáme, co se děje kolem nás. 

Zavřu oči. 

Je to jen minuta. Minuta klidu, kdy se mi skutečně povede na nic nemyslet. Pak do mě někdo vrazí, pravděpodobně nechtěně, čemuž se nemůžu moc divit, jelikož je kolem hodně lidí. Navíc se to stává často a ještě nikdy mě to nevytrhlo z tanečního transu. Jenže dneska zavrávorám a na okamžik mám dojem, že přímo uprostřed parketu, pod velkou zářivou disko koulí, spadnu na zadek. A právě tehdy ucítím, jak mě zachytí dvě silné ruce – jedna ruka mi přistane na rameni a ta druhá na zádech. 

Takže otevřu oči. 

Sydney mě pořád drží a má výraz, který bych mu nejraději zakázal. Něco mezi samolibostí a naprostou nezúčastněností, což jsem až dodneška myslel, že není možné zkombinovat, ale ono evidentně je. 

„Všechno v pořádku, pane,“ řekne. Nejspíš. Neslyším ho, ale podle toho, jak hýbe pusou, bych něco takového odhadoval. Taky nepoznám, jestli se mě ptá nebo oznamuje, proto raději přikývnu a couvnu, abych se od něj dostal dál. 

Přišel jsem, abych na všechno mohl zapomenout. Když se nad tím doopravdy zamyslím, v konečném důsledku jsem si de facto přišel odpočinout od něj. Zapomenout na něj. Padat mu do náruče ničemu nepomáhá. 

Znovu zavřu oči, začnu skákat do rytmu, užívat si přítomn… ne, už to nejde. Tancuju s otevřenýma očima. Na skladbu s tak hlasitými basy, až mi hučí v uších. A pořád přemýšlím nad strašnou spoustou věcí. 

A všemu kraluje a dominuje a předsedá a vládne pan upír Isaac Sydney, který stojí tak blízko, nalepený za mými zády, že ho vnímám i ve chvílích, kdy bych ho vnímat rozhodně neměl. A čím víc ho zkouším vytěsnit a nebrat na vědomí, jednoduše ho odstřihnout, tím méně jsem úspěšný. 

Je to trochu jako s Měsícem v úplňku. 

Když sledujete noční nebe v době, kdy je Měsíc v úplňku, je jedno, jak nádherně svítí hvězdy. Oči neustále utíkají k té obrovské zářivé kouli, která ale v konečném důsledku zase tak zajímavá není, protože je stále stejná. Bez ohledu na to, kolik z něj vidíme, on se nemění. 

Tak proč je tak těžké od něj odtrhnout zrak, proč je tak těžké nebrat ho na vědomí, proč je tak těžké na chvíli sledovat jen hvězdy a vnímat pouze jejich jas? 

Ano, tím vším chci říct, že i když jsem na místě, kde by má mysl měla být rozptýlená, pořád je přitahována Měsícem v úplňku. Sydneym. 

A tak se stane to, co jsem přesně nechtěl. Tancuju a koukám přitom na svého bodyguarda a téměř nevnímám nikoho dalšího. Sydneyho oči jsou dnes večer kouřově šedivé. 

Napadne mě… Ale asi je to hloupost. Přesto… Napadne mě, jestli umí tancovat a jaké by to bylo, kdyby trochu pohnul boky, přešlápl, rozvlnil se, usmál se, pohodil hlavou, prohrábl si vlasy, začal zpívat… Kdyby nebyl tak strojený a ztuhlý. 

Kdyby byl… 

Bože, Wyatte, přece nemůžeš po upírovi chtít, aby byl člověk. 

Zafuním, naštvaně a zoufale zafuním. Je mi horko, příšerné horko. A hudba je moc hlasitá, všude kolem je až příliš lidí, všichni a všechno mě štve a já se nedokážu zbavit myšlenky, jaké to musí být pro Sydneyho, který má mnohonásobně lepší smysly než já. 

Jak strašně mu teď musí hučet v uších? 

Jak to, že mu nepraskne hlava? 

Jak to, že v takovém horku dokáže stát v té svojí podělané bundě naprosto v klidu a nezačne ji ze sebe hystericky strhávat? To bych totiž přesně udělal já. 

Nejspíš nebyl dobrý nápad sem chodit, protože dokud si plně nezvyknu na přítomnost bodyguarda, nemůžu očekávat, že budu plně zvyklý na přítomnost bodyguarda. Možná to úplně nedává smysl. Možná to smysl dává naprosto jasně, ale já najednou chápu, trochu moment osvícení, jak velká pravda to je. 

A právě, když už jsem plně rozhodnutý jít domů, zahlédnu v davu Elisabeth. 

Takže… Trochu o Elisabeth.  

Elisabeth je dědička diamantového impéria, která mi zhruba před pěti lety oznámila, že jejím životním cílem je stát se mnohonásobně bohatší než já. (To má ještě co dělat.) 

Elisabeth je přesný opak Val. Miluje být středem pozornosti, miluje okázalost, luxus, peníze a moc. A taky sebe samu. A nejspíš proto se s Val nenávidí a jejich konverzace se nesou ve velmi formálně agresivní rovině. Já se tomu vždycky akorát směju. 

Elisabeth má na OnLife přes tři sta miliónů sledujících a řadí se mezi nejsledovanější celebrity světa. (Já mám víc, a ačkoliv to Elisabeth nikdy nepřiznala, dost ji to štve.) 

S Elisabeth jsem přišel o panictví. Bylo nám patnáct a na vánočním večírku u nás doma (podobné večírky jsou pro dospívající extrémně nudná záležitost) jsme se společně vytratili do jednoho z prázdných salónků. Líbilo se mi, jak byla divoká a jak některé věci napálila na rovinu. 

Tahle párty je otřesná. Všiml sis, jak Rowanská smrdí? Nechceš se se mnou vyspat? 

Nebudu lhát, dost mě tím překvapila a trochu jsem se styděl, ale pak přišla s důvody, které mi dávaly smysl. 

Nemáme nic lepšího na práci. 

Ještě nikdy jsem to s nikým nedělala a tebe znám už dlouho a vím, že nejsi kretén. 

Jsme nejbohatší děcka, takže dává smysl, že budeme spolu. 

A… NEMÁME NIC LEPŠÍHO NA PRÁCI. 

Zopakovala to dost důrazně, takže se asi fakt hodně nudila. 

Jak říkám, bylo mi patnáct, byl jsem nadržený, její argumenty mi dávaly smysl, takže jsme se spolu v prázdném salónku, kam mohl každou chvíli někdo přijít, vyspali. (A nikdo nepřišel, díkybohu.) 

Od té doby si to někdy zopakujeme, i když v tom rozhodně nejsou žádné city. Elisabeth je až příliš dominantní a taky má ráda dramata, proto je často vyvolává, což je něco, co doopravdy nemusím. Já jsem podle ní zase nesmyslně pasivní a vůbec nevyužívám svého postavení. 

A přesto, vždycky když se vidíme, máme z toho radost. 

Nakloním se k Val a naznačím jí, že se na chvíli vzdálím. Ani nemusím nic vysvětlovat, protože sotva zahlédne Elisabeth, jen otráveně obrátí oči v sloup. A pak se vydám k baru. 

„Panebože,“ vykřikne okamžitě Elisabeth přehnaně dramaticky. Nejprve nechápu proč, ale pak mi dojde, že zírá na něco za mnou, takže se otočím a… je tam Sydney, fakt už bych si na to měl zvyknout. „Takže je to pravda! Máš jako bodyguarda upíra! No to mě poser! Když jsem to viděla v bulváru, myslela jsem, že tě jen náhodou vyfotili ve chvíli, kdy jsi nějakého potkal, ale do háje! Kdybych věděla, že to není drb, přijela bych z Paříže mnohem dřív. Mohla bych se s ním vyfotit?“ 

„Ne,“ odseknu okamžitě. „Nemohla. Copak nevíš, že upíra nejde vyfotit?“ 

Elisabeth nakloní hlavu na stranu – má jeden z těch svých extra složitých účesů, ze kterého ji určitě musí bolet za krkem. Vůbec nejde o to, že by si myslela, že mám hloupé řeči. „No jasně,“ ušklíbne se. 

„Ne, fakt. Když vyfotíš upíra a dáš ho na sociální sítě, KREV to okamžitě nechá smazat. Rozmazané fotky z dálky, jaké používá bulvár, klidně nechávají projít, ale selfie? Těžko!“ 

„To je stupidní,“ vzdychne Elisabeth. „Ale třeba bych tu fotku nepotřebovala dávat na internet. Měla bych ji jen pro sebe.“ 

Trochu překvapeně zamrkám. „To umíš? Nechávat si něco pro sebe? Včera jsi hodinu streamovala, jak si děláš nehty.“ 

„Tak hele, většina mých sledujících jsou obyčejní lidi. Chtěla jsem jim ukázat, že nemusí chodit do luxusních salónů, aby vypadali hezky,“ odsekne. „Vlastně jim pomáhám. Něco jako charita.“ 

Chvíli ji propaluju pohledem a čekám, jestli neřekne nějakou další pitomost. Vím, že to nemyslí doopravdy, není hloupá, jen je hrozně ráda kontroverzní. „Používala jsi lak s pravým zlatem,“ pronesu nakonec. 

S úšklebkem přikývne. „Řekla jsem jim, že kdyžtak místo toho můžou použít žlutej.“ 

Tentokrát mi to nedá a musím se smát, protože mi to přijde naprosto absurdní. 

„Zase jsi nemohl spát, že ses díval, jak si lakuju nehty?“ pronese Elisabeth a zní lehce povýšeně. Navíc vůbec nečeká na odpověď, nejspíš proto, že je tak očividná, a raději vyzývavě pohlédne na točité schodiště. „Jdeme nahoru?“ 

Jdeme nahoru je krycí kód pro jdeme do jednoho z prázdných salónků, a to je zase kód pro budeme mít sex. 

Takhle probíhá většina našich konverzací. Nejprve se dohadujeme, dokazujeme si, jak je ten druhý totálně mimo, a následně se spolu vyspíme. Ani jeden s tím však nemáme problém, proto taky přikývnu. 

Vezmu Elisabeth pití, její oblíbené brusinkové šampaňské, položím jí ruku na záda a vedu ji ke schodišti. Jakože takhle… Jsem si docela jistý, že by zvládla jít i bez mé opory, ale jak už jsem říkal, Elisabeth pro určité situace žije a několikrát mi vysvětlovala, že je jít spolu a jít spolu. Když jí dám ruku na záda, bude všem kolem jasné, že si nejdeme do salónku povídat. 

Přijde mi to stupidní, ale nehodlám se kvůli tomu hádat. 

A tak jdeme nahoru. Já s rukou položenou na jejích zádech, Elisabeth s naprosto okouzlujícím úsměvem a… Sydney. Ten za námi kráčí trochu jako stroj a já opravdu doufám, že mi ani ne za minutu neoznámí, že hodlá jít do salónku se mnou. 

Nejhorší na tom je, že Elisabeth by to vůbec nevadilo! 

Pořádně se napiju šampaňského. 

„Musím ji prohledat, než vás s ní pustím dovnitř,“ oznámí Sydney nekompromisně. 

Rozhodně bych něco namítl. Otec Elisabeth a její rodinu považuje za blízkou, takže určitě není třeba ji podezřívat, ale než stihnu promluvit, Elisabeth udělá krok k Sydneymu, rozpřáhne ruce a svůdně se zavlní. „Ale jistě,“ souhlasí a celou dobu, co se jí Sydney dotýká, se na mě spokojeně usmívá. 

Já na to koukám trochu naštvaně, protože se jí mám dotýkat já a ne můj bodyguard. Raději odvrátím zrak a dopiju zbytek šampaňského. A pak už mě Elisabeth chytne za ruku a vtáhne dovnitř. Sebere mi prázdnou skleničku a políbí mě na rty. 

Ještě na okamžik se ale odtrhnu. „Hele, víš, že upíři mají hodně dobrý sluch, že jo? Je dost pravděpodobné, že nás může slyšet. Nevadí ti to?“ 

Elisabeth si jemně skousne spodní ret. „Rozhodně ne. Právě naopak. Docela mě to rozpaluje. Možná bychom mu měli udělat pořádnou show. Aby se nenudil.“ Zároveň si rozepne šaty a vystoupí z nich. 

Naposledy zkontroluju dveře a zhluboka vzdychnu. 

A pak se rozhodnu, že Sydneyho za každou cenu vytěsním z hlavy. 

*** 

„Wow,“ vydechne Elisabeth. „Evidentně nejsem jediná, koho upír za dveřmi rajcuje. Dneska jsi byl úžasný,“ rozesměje se. Obleče si spodní prádlo, popadne kabelku a vytáhne žvýkačky. Jednu si strčí do pusy a druhou mi podá. 

„Žvýkačka? Vážně? Na tomhle teď jedeš místo koksu?“ uchechtnu se, ale samozřejmě žvýkačku přijmu. Má jahodovou příchuť, navíc to není žádná levná mrcha, co po chvíli chutná jako podrážka. 

Elisabeth se svalí zpátky na sedačku a nechá se obejmout. Po sexu je to vždycky ta nejhodnější holka na světě, ale nikdy to netrvá extrémně dlouhou dobu. „Po tom, co mě minule vyfotili s koksem u nosu, mě matka donutila koukat na nějaký dokument o tom, co drogy dělají lidem, a já nechci být hnusná. Krása je to jediné, co mám. Teda kromě peněz, že ano. Asi to nevydržím dlouho, ale víš jak… Každá snaha se počítá.“ 

„To je fakt,“ přikývnu souhlasně. 

„Hele, jsi v pořádku? Myslím s ním,“ mávne rukou ke dveřím. „Vím, že ti na té tvojí svobodě vždycky příšerně záleželo.“ 

Zkusím udělat bublinu, ale hodně rychle praskne. A tak dojdu k názoru, že jsem žvýkačku málo zpracoval a musím na ní ještě pořádně máknout. Proto nemám čas odpovědět. 

Elisabeth vzdychne, chvíli mlčí, ale pak si přejede dlouhým nehtem s lakem ze zlata po břiše. „Přijde ti, že jsem přibrala? Jedna čúza mi v komentáři napsala, že jsem nějaká oteklá,“ zavrčí a tím hodná a milá Elisabeth zmizí. 

Pro ten večer nadobro, ale to mi vlastně nevadí, protože povýšená a protivná Elisabeth je přesně to, co potřebuju. Nechám ji, aby mě odvedla k baru a objednala další brusinkové šampaňské. Nechám ji rozhodovat o tom, kdy půjdeme tancovat, kdy se políbíme, kdy sedíme v boxu a kdy natočíme videa na OnLife, která ale podle Sydneyho instrukcí smí zveřejnit, až když nebudeme v klubu. 

V tu noc spolu dokonce i Val a Elisabeth celkem vycházejí, a tak se v jednu chvíli stane, že všichni tři sedíme v boxu, holky se šíleně smějí, ani nevím proč, a kolem nás postávají Sydney, Pamela, Elisabethina ochranka, kterou neznám jménem, protože se často mění, a opodál zahlédnu Todda a Simone. 

Z nějakého důvodu mi to přijde nesmyslně bizarní, takže se taky rozesměju. 

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥